Skip to content

Mnoho povyku pro nic

2.7.2011

Kritické komentáře Théorie Communiste ke stati Proletář a práce: příběh jedné lásky? od Gillese Dauvého a Karla Nesica z Troploin. Tento článek je zároveň vyložením konceptu programatismu a kritikou programatické perspektivy.

Předmětem, kterým se Dauvé a Nesic v tomto textu zabývají, není nic menšího než „historický debakl“ komunistického hnutí během těch 154 let, které následovaly po vydání Marxova a Engelsova Manifestu.[1] K danému tématu přistupují prostřednictvím kritiky konceptu programatismu, který primárně rozvinul časopis Théorie Communiste. Programatismus by však mohl sloužit jako vysvětlení „debaklu komunistického hnutí“ jedině tehdy, pokud bychom si jako Dauvé s Nesicem představovali, že komunismus je norma, podstata, cosi, co je v „hloubce svého obsahu“ neměnné.[2] Neboť bez tohoto předpokladu je programatismus jen vysvětlením svého vlastního debaklu. Proto začneme výkladem teorie programatismu, kterou Dauvé s Nesicem tak špatně pochopili. Je však třeba poznamenat, že ve skutečnosti tu je v sázce definice dnešní doby a navíc fakt, že nějaká „dnešní doba“ může vůbec existovat. Ve finále jde tedy o cosi, čemu se říká dějiny.

1) Teorie programatismu

i) Emancipace práce a její debakl

Obecně vzato bychom mohli říci, že programatismus je definován jako teorie a praxe třídního boje, kdy proletariát ve svém úsilí o osvobození nalézá základní prvky budoucího společenského uspořádání a ty se stávají programem, který se má uskutečnit. Takováto revoluce je tudíž afirmací proletariátu, ať už v podobě diktatury proletariátu, dělnických rad, osvobození práce, přechodného období, odumírání státu, všeobecné samosprávy nebo „společnosti sdružených výrobců“. Programatismus není prostě jen teorie – je to především praxe proletariátu, v níž je rostoucí síla třídy (v odborech a parlamentech, organizačně, z hlediska poměru mezi společenskými silami nebo určité míry uvědomění s ohledem na „poučení z dějin“) pojímána pozitivně jako odrazový můstek k revoluci a komunismu. Programatismus vnitřně souvisí s rozporem mezi proletariátem a kapitálem v podobě, v jaké ho ustavuje formální přivtělování práce ke kapitálu.

V tomto bodě se kapitál ve svém vztahu k práci klade jako vnější síla. Aby se proletariát osvobodil z kapitalistického panství, musí změnit práci v základ společenských vztahů mezi všemi jedinci; aby osvobodil produktivní práci, chopit se výrobních prostředků a zrušit anarchii kapitalismu a soukromé vlastnictví. Osvobození proletariátu musí být založeno na výrobním způsobu postaveném na abstraktní práci, tj. na hodnotě.

Revoluční proces afirmace třídy je dvojaký. Na jednu stranu je pojímán jako rostoucí síla proletariátu v kapitalistickém výrobním způsobu a na druhou stranu jako jeho afirmace coby partikulární třídy a tedy jako uchování jeho autonomie. Revoluce jako autonomní afirmace třídy (jako partikulární existence pro sebe ve vztahu ke kapitálu) tak ztrácí svoji cestu v nutnosti zprostředkování této autonomie (strany, odbory, družstva, spolky, parlamenty). Neztrácí ji tedy ani tak ve vztahu k revoluci jako takové, ale ve vztahu k samotné afirmaci. Rostoucí síla proletariátu se plete s rozvojem kapitálu a ocitá se tak v rozporu s tím, co bylo jejím specifickým účelem: s jeho autonomní afirmací.

V revolučním období po první světové válce, jehož substanciálním výrazem byly ve své praxi a teorii Komunistické levice, se proletariát ocitnul v pasti nové situace: při své autonomní afirmaci se střetá s tím, čím je v kapitálu, čím se stal, se svojí vlastní silou jakožto třídy, nakolik je třídou kapitalistického výrobního způsobu. Revoluce jako afirmace třídy tak naráží na svůj vlastní debakl, protože kontrarevoluce je s touto afirmací niterně spjata skrze samotné její motivace (a ne proto, že došlo k nějaké „chybě“ nebo proto, že revoluce nebyla možná z hlediska nějaké ahistorické definice revoluce). Od tohoto bodu se dělnické strany stávají obsahem kontrarevoluce nejbližším revoluci.

S přechodem kapitálu k době reálného přivtělování práce (na přelomu 19. a 20. století) se totiž rostoucí síla třídy, skrze kterou se práce projevuje jako esence kapitálu, mate s rozvojem kapitálu samotného. Všechny organizace, které tuto rostoucí sílu formalizují, se od první světové války dál mohou prezentovat jako manažerky kapitálu – jako takové se stávají tou nejakutnější formou kontrarevoluce.

Po roce 1917 je revoluce stále ještě afirmací třídy a proletariát se proti kapitálu snaží osvobodit svoji společenskou sílu, která existuje v kapitálu – společenskou sílu, na níž zakládá svoji organizaci a nalézá svoji revoluční praxi. Sama situace, která mu dala schopnost pustit se do rozsáhlé afirmace, jež ležela za „revolučním elánem“ poválečného období, se tak stala jeho limitem. Specifičnost tohoto období v poměru ke klasickému programatismu, představovanému sociální demokracií před rokem 1914, spočívá ve skutečnosti, že autonomní afirmace třídy proti kapitálu vstoupila do rozporu s její rostoucí silou uvnitř kapitálu. Zároveň tato afirmace nalézala svůj raison d’être a svůj základ právě v této integraci. To, čím třída je v kapitalistickém výrobním způsobu, je negací její autonomie a zároveň se jedná o důvod a sílu ležící za její snahou o autonomní afirmaci. Kontrarevoluce jsou tak administrovány dělnickými organizacemi. Impulzivní meziválečné dějiny, od ruské revoluce po španělskou občanskou válku, jsou dějinami likvidace této otázky.

Koncept programatismu historizuje členy třídního boje, revoluci a komunismus. Tím nám umožňuje porozumět třídnímu boji a revoluci v jejich skutečných historických charakteristikách a nikoli ve vztahu k nějaké normě; překonat protiklad kladený mezi revoluci, komunismus a jejich podmínky (ony slavné podmínky, které nikdy nejsou zralé); opustit dichotomii mezi proletariátem, který je ve své podstatě vždy revoluční (revoluční ve smyslu, v jakém tento termín chápe fakticky až následná doba), a revolucí, kterou nikdy nezplodí; konstruovat z rozmanitých prvků určité epochy totalitu, která produkuje své vlastní vnitřní spojnice a zároveň odlišnosti a konflikty (mezi Marxem a Bakuninem, Luxemburgovou a Bernsteinem atd.); a konečně vyhnout se tomu, že skončíme u „revolučního bytí“ proletariátu, jehož každý „projev“ ústí v restrukturalizaci kapitálu.

Jistěže lze vždy hledat důkazy o opaku v izolovaných činech a událostech, které se na první pohled zdají oponovat celkovému hnutí, a snažit se takové momenty od hnutí odpoutat a uvažovat o nich izolovaně. Dauvé a Nesic tak jen ukazují, jak nesrovnatelně větší část hnutí popírá jejich tvrzení. Protože tedy nedokážou tyto momenty začlenit do totality, omezují se na kladení izolovaných aktivit proti sobě, aniž by dokázali uchopit jejich jednotu.

S reálným přivtělováním práce ke kapitálu, jehož definující charakteristikou je extrakce relativní nadhodnoty, mizí vše, co umožňovalo obracet postavení proletáře proti kapitálu – a to je rozklad programatismu. Od 20. let do konce 70. let tento rozklad není vyčerpáním předchozí doby, ale novou strukturou a novým cyklem bojů. Bází rozkladu programatismu jakožto dějinného období je stabilizace existence dělnické identity v důsledku druhé světové války: dělnická identita se potvrzuje v reprodukci kapitálu – práce se uvnitř kapitalistického výrobního způsobu legitimizuje jako rivalka kapitálu. Tato dělnická identita se zakládá na všech charakteristikách bezprostředního procesu výroby (tj. práce na montážní lince, spolupráce, kolektivní dělník, kontinuita výrobního procesu, subkontrakty, segmentace pracovní síly) a na všech charakteristikách reprodukce (práce, nezaměstnanost, učení a sociální zabezpečení). Jako taková je tedy identitou založenou na všech prvcích, které z třídy dělají determinantu reprodukce samotného kapitálu (tj. veřejné služby, národní vymezení akumulace, plíživá inflace a „sdílení růstu produktivity“); všechny tyto prvky, které sociálně i politicky stavěly proletariát do pozice národního partnera, formovaly dělnickou identitu, která aspirovala na hegemonní kontrolu a na řízení celé společnosti. Tato dělnická identita, která konstituovala dělnické hnutí a strukturovala třídní boj, přičemž dokonce integrovala „reálný socialismus“ do globální dělby akumulace, spočívala na rozporu mezi tím, že na jednu stranu kapitál vytvářel a rozvíjel do práce zapřaženou pracovní sílu stále kolektivněji a společenštěji, a na druhou stranu si kapitál tuto pracovní sílu v bezprostředním procesu výroby a reprodukce přivlastňoval v (stále více) limitovaných formách.

A právě tato konfliktní situace se vyvinula do podoby dělnické identity – identity, která svoji odlišnost a bezprostřední modality svého rozpoznání (svého potvrzení) nalézala ve „velké továrně“, v dichotomii mezi zaměstnaností a nezaměstnaností, prací a učením, v podřízení pracovního procesu dělnické kolektivitě, v pojítku mezi mzdami, růstem a produktivitou na celostátní úrovni, v institucionálních zastoupeních, které toto vše implikovalo v továrně, stejně jako na celostátní rovině, a v neposlední řadě ve společenské a kulturní legitimitě a hrdosti na to, že jste dělník. V souladu s konceptem kapitálu sice existoval autopředpoklad kapitálu, ale rozpor mezi proletariátem a kapitálem se na této rovině nemohl situovat, protože v rámci tohoto autopředpokladu docházelo k produkci a potvrzování dělnické identity, skrze kterou se třídní boj strukturoval jako dělnické hnutí.

Rozklad programatismu obsahuje čím dál zřejmější nemožnost představovat si revoluci jako „přerůstání“[3] toho, čím je proletariát v kapitalistické společnosti, jeho rostoucí moci v podobě dělnického hnutí. Proces revoluce se prakticky a teoreticky klade jako třídní autonomie, tedy jako řada rozchodů s její integrací, a jako obrana její reprodukce. Sebeorganizace a autonomie se stávají revolucí v takové míře, že místo obsahu stačí forma.

Sebeorganizace, silné odbory a dělnické hnutí – to vše se objevilo v témže světě revoluce jakožto afirmace třídy. Afirmace vpravdě revolučního bytí třídy, která se projevuje v autonomii, by bývala nemohla mít sebemenší základ v realitě, kdyby nešlo o tu dobrou, neodcizenou stranu tohoto světa, jenž byl zakoušen jako silné dělnické hnutí „rámující“ třídu. Sebeorganizace znamená sebeorganizaci boje a tudíž sebeorganizaci výrobců. Jinými slovy tedy osvobozenou práci a jedním slovem hodnotu. Tento cyklus bojů vyvrcholil na konci 60. let a v první polovině 70. let. Autonomie se tehdy prakticky i teoreticky rozjela na všechny možné způsoby, od sebeorganizovaných odborů po povstaleckou autonomii. Tento svět je dnes obsolentní.

Není restrukturalizace kapitalistického výrobního způsobu bez porážky dělníků. A touto porážkou byla porážka dělnické identity, komunistických stran, odborářství; samosprávy, sebeorganizace a autonomie. Restrukturalizace je ve své podstatě kontrarevolucí. Skrze porážku konkrétního cyklu bojů – toho, jenž se otevřel v důsledku první světové války – dosáhnul svého uzavření celý cyklus programatismu.

ii) Překonáním programatismu není kritika práce

Právě jsme si stručně načrtli „tezi programatismu“. Pro Dauvého s Nesicem je tato teze falešná „jak fakticky, tak hlavně metodologicky a z hlediska postoje ke světu, který má být transformován.“[4] Jenže Dauvé a Nesic ji nepochopili ani z hlediska faktů ani z hlediska „metody“. A co se „postoje“ týče…

Východiskem pro jejich vyvracení „teze programatismu“ je nedorozumění:

„Od 60. let 20. století vedl stále viditelnější odpor vůči práci, občas až otevřená rebelie, pěkných pár revolucionářů k tomu, aby minulost revidovali z hlediska akceptování či odmítání práce.“[5] „V 60.-70. letech byla skutečná kritika práce nemožná… Dnešek je naprosto odlišný…“[6]

Tento postřeh je sice historicky správný, ale nedorozumění spočívá v tom, že chápat krach programatismu jako krizi práce a jeho překonání formulovat jako „kritiku práce“ znamená setrvávat v programatismu.

Vzhledem k tomu, že proletariát se jako revoluční třída vyjevoval v kritice všeho, co jej „artikuluje“ jako třídu kapitalistického výrobního způsobu, bylo již jablko radovecké a sebeorganizační vize červivé. Ven z něho tento červ vykouknul na počátku 70. let skrze ideologii autonegace proletariátu a kritiku práce. Proletariát tedy mohl být revoluční jedině tak, že se stavěl proti tomu, co ho mohlo definovat jako třídu kapitalistického výrobního způsobu. „Odmítnutí práce“, pouliční nepokoje, rabování a stávky bez požadavků se tak přirozeně staly vrcholnou aktivitou, na jejíž bázi mohlo docházet k autonegaci. Už stačilo jen se sebeorganizovat, založit Rady, a přitom nadále nezůstávat „pracujícími“ a „dělníky“: tj. kvadratura kruhu.

Humanismus v teorii dovoloval nahlížet to, co se jevilo jako negace a odmítnutí, coby překonání. Dauvé s Nesicem jsou příkladem teoretiků, kteří se zasekli v tomto stádiu teoretické produkce, a to nejen proto, že nerozumí ani restrukturalizaci ani novému cyklu bojů, ale především proto, že čekají, až se to vše objeví znovu – čekají na vzkříšení schématu, které bylo již ve své vlastní době ideologií debaklu jednoho cyklu bojů, který se chýlil ke konci. Tak, jako je vztah mezi rostoucí silou třídy a její autonomní afirmací sám o sobě výrazem debaklu programatismu, tak je tentýž vztah ve formě poměru mezi sebeorganizací a autonegací výrazem nezavršitelnosti revoluce – takové, jaká byla – v cyklu rozkladu programatismu. Komunismus není principielně zrušením práce – je jím jen v teoretickém systému založeném na analýze práce, tedy na vztahu mezi člověkem a přírodou jakožto východisku komunistické teorie. Ve skutečnosti však záleží na společenských vztazích, které určují lidskou aktivitu jako práci – takže jde o zrušení těchto vztahů a nikoli o zrušení práce. „Kritika práce“ není schopna pozitivně uchopit restrukturalizaci jako transformaci rozporuplného vztahu mezi třídami. Může ji uchopit jen negativně z hlediska „likvidace“ nebo de-esencializace práce.

iii) Překročení programatismu

Podle Dauvého a Nesica jsme se zbavili „starého dělnického hnutí“ založeného na „sakralizaci práce“ a „dělnické identitě“ atd., ale výsledkem není žádné „revoluční objasnění“ – stručně řečeno, nikam dál jsme se neposunuli. Je samozřejmé, že „proletářská autonomie nevyužila úpadku byrokracie,“ neboť obě patří do stejného světa dělnické identity. Dauvé s Nesicem tuto likvidaci připisují výlučně kapitálu, jakoby v ní „boje roku 1968“ nehrály žádnou roli. Uvězněni v jejich normativní problematice revoluce (která je fakticky ideologickým výsledkem debaklu předešlého cyklu) vidí jen zánik starého, ale ne vznik nového.

Dnes je překonání požadavkových bojů[7] v podobě revolučního boje – tj. komunizace – v těchto bojích předznamenáno pokaždé, když se proletariát střetá se svojí vlastní existencí jakožto třídy. K tomuto střetnutí dochází v požadavkových bojích a je prvně a především prostředkem jak vést tyto boje dál, ale tento prostředek jejich dalšího vedení implicitně obsahuje konflikt s tím, co definuje proletariát. A v tom je celá originalita tohoto nového cyklu bojů. Požadavkové boje tak dnes mají charakteristiku, která by před třiceti lety bývala byla nemyslitelná.

Proletariát se střetá se svým vlastním určením jakožto třídy, které se ve vztahu k němu stává autonomním, stává se mu cizím. Zpředmětnění jednoty třídy v kapitálu se stává patrným v množení kolektivů a opětovném výskytu nespojitých stávek (stávky na jaře 2003 ve Francii, stávka anglických pošťáků). Když se vyjevuje, že autonomie a sebeorganizace již nejsou perspektivou čehokoli, jako tomu bylo u stávky v italské dopravě nebo u stávky dělníků z FIATu Melfi, právě tehdy se ustavuje dynamika tohoto cyklu a tenze uvnitř samotných požadavkových bojů předznamenává překonání požadavkových bojů.

Obsahem těchto partikulárních bojů, které uvnitř těchto bojů a skrze ně určují dynamiku tohoto cyklu, je: postavení nezaměstnanosti a prekérnosti do srdce dnešního námezdního vztahu; definování ilegálnosti (Poznámka Endnotes: práce načerno) jako obecné situace pracovní síly; kladení – jako v hnutí přímé akce – bezprostřední společenskosti jedinců jako již existujícího základu opozice vůči kapitálu, i když tato opozice zachycuje celý limit tohoto hnutí; vedení sebevražedných bojů jako v Cellatexu a dalších na jaře a v létě 2000;[8] odkazování třídní jednoty zpět k objektivitě ustavované kapitálem jako ve všech kolektivech a nespojitých stávkách; utočení na vše, co nás definuje, na vše, čím jsme, jako v nepokojích na francouzských předměstích v roce 2005; nalézání zpochybnění samotných požadavků v rozšiřování požadavkových bojů jako třeba v bojích proti CPE. Revoluční dynamika tohoto cyklu bojů, která spočívá v tom, že třída svoji vlastní existenci produkuje v kapitálu a střetá se s ní, tudíž zpochybňuje se jako třída, se vyjevuje ve většině bojů dneška. Vnitřní limit této dynamiky je právě v tom, co ji definuje jako dynamiku: konání jako třída.

V Argentině se ve vzniknuvších výrobních aktivitách, zejména pak v rámci hnutí piqueteros, objevilo cosi na první pohled znepokojivého: autonomie se jasně ukázala ve své podstatě – jako správa a reprodukce situace dělnické třídy v kapitálu touto třídou samotnou. Obhájci „revoluční“ autonomie budou tvrdit, že to způsobila skutečnost, že autonomie netriumfovala, ačkoli právě to byl její triumf. Ale ve chvíli, kdy se ve výrobní aktivitě vyjevila autonomie taková, jaká je, došlo k převrácení všeho, na čem se autonomie a sebeorganizace zakládají: proletariát v sobě nemůže nalézt schopnost vytvořit jiné vztahy mezi jedinci (záměrně nehovoříme o společenských vztazích), aniž by vyvrátil a negoval to, čím je v této společnosti, tedy aniž by vstoupil do rozporu s autonomií a její dynamikou. Způsobem, kterým se tyto výrobní aktivity uskutečňovaly – faktickými modalitami jejich realizace, konflikty mezi sebeorganizovanými sektory – došlo k faktickému narušení determinant proletariátu jakožto třídy této společnosti (vlastnictví, směna, dělba práce). Sebeorganizace sice nebyla v Argentině překonána, ale sociální boje ukazovaly za své meze, k takovému překonání. A takto se revoluce přesvědčivě stává komunizací. Generalizace hnutí byla pozastavena a její pokračování podmíněno schopností každého zlomku proletariátu překonat svoji vlastní situaci, tedy sebeorganizaci své vlastní situace.

Konat dnes jako třída znamená na jednu stranu, že horizontem tohoto konání již není nic jiného než kapitál a kategorie jeho reprodukce, a na druhou stranu, že ze stejného důvodu je toto konání v rozporu s vlastní reprodukcí třídy, že ji zpochybňuje. Jedná se o dvě tváře téhož konání jako třída. Tento konflikt, tato divergence[9] v konání třídy (reprodukovat se jako třída tohoto výrobního způsobu/zpochybňovat se), existuje v průběhu většiny konfliktů. Konat jako třída je tak limitem konání proletariátu jakožto třídy. Tento rozpor bude praktickou otázkou volající po svém rozřešení, otázkou mnohem složitější, riskantnější a konfliktnější než limity programatismu.

Revoluční aktivita je rupturou a překonáním, které Dauvé s Nesicem hledají, ale je vyprodukovanou rupturou a překonáním – nemá nic společného s náhlou a především ničím nepodmíněnou přeměnou „otce rodiny“ v „revolučního romantika“.[10]

Alianci mezi autonomií proletariátu a negací tříd, dělníkem a člověkem, což je ideologie, která vzešla z konkrétní historické situace (situace května 1968 a jeho debaklu), Dauvé s Nesicem prezentují jako neměnnou podstatu „napětí“ uvnitř proletariátu „mezi podrobením se práci a kritikou práce“.[11] Jejich esencialistická a invariantní problematika proletariátu a komunismu jim brání mít historickou koncepci revoluce a komunismu. Koncept programatismu je základem takové koncepce – koncepce, kterou prohlašují za falešnou „jak fakticky, tak hlavně metodologicky“.

2) „Faktická falešnost“

Dauvé s Nesicem vznášejí proti konceptu programatismu sedm námitek:

i) Dělníci nepodporovali „utopii, kde by práce byla králem,“ neboť, „jak bychom si jinak vysvětlili častý požadavek na méně práce?“[12]

Perspektivou dělníků nemohlo být osvobození práce, protože nechtěli více pracovat na šéfa. To je prostě ohromující argument. Dauvé s Nesicem nechápou „afirmaci práce“ jako „osvobození práce“, tedy jako zrušení jejího podřízeného postavení. „Osvobození práce“ je pravým opakem touhy více pracovat (za méně peněz) na šéfa. „Osvobození práce“ vůbec nepovažuje námezdní práci za pozitivní skutečnost, nýbrž za skutečnost, která má být zrušena. Tato námitka by tak nestála ani za uvedení, kdyby se v obrácené podobě neopakovala v ideologii „společenského pouta“ neboli „přilnavosti“, která má být jedním z pólů onoho „napětí“ uvnitř bytí proletariátu.

ii) „Osvobození práce“ je produktem organizací dělnického hnutí a ne samotných dělníků

Trochu rychle se tak přechází skutečnost, že sami dělníci tyto organizace založili a lnuli k nim v občas masivních počtech. Krom toho to byli vskutku dělníci, kdo – byť na obranu jejich existence jakožto dělníků (ale jak jinak by tomu mohlo být, když se zakládají dělnické rady?) – vytvářel rady, sověty, příležitostně experimentoval se samosprávou, přebíral kontrolu nad továrnami, participoval v závodních výborech, zřizoval družstva a zakládal organizace, strany a odbory, jejichž programem byla diktatura proletariátu a osvobození práce. Řekneme-li tedy, že osvobození práce je teorií organizací a ne dělnické třídy, je to předně nepravda, ale i kdyby to pravda byla, museli bychom vysvětlit vztah mezi organizacemi a dělnickou třídou.

Historie Komuny má údajně ukazovat, že nic z výše zmiňovaných cirátů ve skutečnosti dělníky nezajímalo. Ve své předmluvě k Bilan Dauvé říká, že během Komuny byli komunisté „opatrní“, protože byli „malí počtem“.[13] Je to však obsah jejich programu, co vysvětluje tuto „opatrnost“: prezentování afirmace práce jako „konečného cíle hnutí“, který musí integrovat „dlouhý dějinný proces“[14]; fakt, že komunisté ve svém vlastním programu uznávali dějinnou nutnost těch (buržoazních republikánů), kdo se je chystali eliminovat. Měli tedy proč být „opatrní“.

Přivlastnění si výroby dělníky bylo pro Komunu tak podružnou věcí, že ve skutečnosti její ústřední výbor již 21. března 1871 (mezi osmnáctým a dvacátým šestým, tedy ještě než ji ovládli republikáni) ve svém Journal official oznamoval: „Pracující, kteří vše vyrábějí a nic z toho nemají, kteří uprostřed svých nahromaděných výrobků, plodů jejich práce a potu, trpí bídou… nesmí se jim snad nikdy dovolit pracovat pro jejich emancipaci?“[15] V komentáři k této citaci Marx píše: „je vyhlášena jako válka práce proti monopolistům, proti kapitálu,“[16] a o kousíček dál, „Komuna chce společenské vlastnictví, které z vlastnictví činí atribut práce.“[17]

Ponecháme-li bokem tyto vyložené výzvy k přivlastnění, počet podniků a dílen převzatých dělníky nebyl ani zdaleka bezvýznamný, což nebyl ani systém přidělování kontraktů „sociálně nejpokrokovější“ nabídce, který Komuna používala. Koneckonců je to povaha boje za osvobození práce, co vysvětluje nízký počet opatření toho druhu, který Dauvé s Nesicem hledají. Tento boj dělnické třídy modelují všechna historická zprostředkování kapitalistického rozvoje. Marx napadá „povýšenecké přátele dělnické třídy“, kteří si blahopřejí, že „dělníci jsou přeci jen racionální lidé a kdykoli se dostanou k moci, vždy se rezolutně obrací zády k socialistickým podnikům! Fakticky se v Paříži nesnaží zřídit ani phalanstère ani Ikarii.“[18] Stručně řečeno, ti, kdo usilovali o okamžité uskutečnění osvobození práce, které je pro Marxe pouze „tendencí“ v opatřeních přijatých Komunou, zůstávali na úrovni utopického socialismu a nechápali, že tyto cíle se skrze své podřízení „dějinným podmínkám hnutí“ staly reálnými.[19]

Ačkoli, „dělnická třída nečekala od Komuny zázraky,“[20] věděla, že aby se, „dosáhla svého osvobození,“ bude muset, „dlouho bojovat, projít řadou dějinných procesů,“ aby byla uznána za, „jedinou třídu, která je schopna společenské iniciativy“[21] – a to uznána střední třídou, která se, v případě Komuny, měla postavit na stranu dělníků.

„Rozvážný“ a umírněný charakter těchto opatření má i další kořen. Ke konci března byli dělníci – v rámci Komuny – poraženi ve svém vlastním táboře. Nehovoří-li Marx o společenském významu transformace řídících orgánů Komuny a předstírá-li, že Komuna byla výlučně dělnickou vládou („konečně objevenou formou diktatury proletariátu“), je tomu tak proto, že pro něj revoluce nespočívala v tom, v čem ji dnes hledáme my – tedy v nezávislosti konání proletariátu a v jeho schopnosti zrušit spolu se zrušením kapitalistického výrobního způsobu sám sebe – ale ve schopnosti proletariátu reprezentovat celou společnost a její budoucnost. Při bližším pohledu se tento druhý důvod „rozvážnosti“ příliš neliší od toho prvního. Historický vývoj praxe dělnické třídy implikoval její porážku jakožto autonomní třídy.

Tak, jako Komuna, i ruská revoluce v roce 1917 má údajně potvrzovat, že „proletáři sotva projevovali nějaké produktivní nadšení.“ Nicméně, v jednom starším Dauvého textu se dočteme:

„…v únoru až říjnu zažilo hnutí závodních a dílenských výborů pozoruhodný vzestup. Nejčastěji se tyto výbory vytvářely s cílem dosáhnout osmihodinového pracovního dne a zvýšení mezd. V dubnu jim prozatímní vláda přiznala právo zastupovat dělníky ve vyjednáváních se šéfy a vládou, ale výbory se kousek po kousku snažily ovlivňovat řízení továren, které v několika případech převzaly do svých rukou.“[22]

„Během té doby [po říjnu 1917, kdy bolševické vedení v Rusku slavnostně uvedlo v život a strukturovalo dělnickou kontrolu ‘v zájmu plánovitého řízení národního hospodářství’] ruští dělníci vdechovali život výborům, které se často snažily zmocnit se továren. Jak konstatuje vydání ‘Hlasu kovodělníka’ z ledna 1918: ‘dělnická třída musí ze své podstaty zaujmout ústřední místo ve výrobě a zejména v její organizaci…’ Tyto snahy však často končily neúspěchem.“[23]

Samozřejmě, že člověk může změnit názor, ale o to tu nejde – nezměnil se názor na historická fakta, ale spíše sama tato fakta: co dříve existovalo, již neexistuje.

A můžeme se klidně odkázat i na „klasičtější“ historiky:

„Přirozeným důsledkem revoluce [únor 1917] bylo vyostření ekonomických bojů. V tomto kontextu se ze závodních výborů stali opravdoví protagonisté střetu kapitálu s prací. Byli šedými eminencemi odborů. (…) Nadto se jejich vůdci [odborů], povětšinou menševici, opatrně vyhýbali přímému vměšování do výrobní domény. Ihned se toho tedy zhostily závodní výbory, aniž by si lámaly hlavu s mantinely, které jim stanovil zákon. Dělníci z mnoha továren se začali zabývat otázkami administrativy a technického řízení a zašli i tak daleko, že vyhnali šéfy a inženýry ze závodu. Když se zaměstnavatel rozhodl vzít do zaječích, běžně se řízení podniku chopil závodní výbor. (…) Tím, že razili heslo „dělnická kontrola“, které představovalo zásadní aspekt jejich programu, bolševici rozdmýchávali plameny živelného hnutí, které vyrůstalo z radikalizace pracujících mas. Z taktických důvodů, k nimž se ještě vrátíme, tedy podporovali libertinské a anarchosyndikalistické tendence, které se objevily v závodních výborech a usilovaly o ustavení dělnické moci v každém jednotlivém podniku, aniž by se využívalo centralizovaného řízení nebo brala v úvahu celková realita hospodářství. Jednalo se tedy o mimořádně zmatený program. Zatímco menševici a odboroví předáci v souladu s obecně přijímanými socialistickými principy předvídali státní kontrolu nad výrobou, závodní výbory obecně stály za přímým převzetím podniku a samosprávou továren.“[24]

„V továrnách se rychle formovaly dělnické výbory a dekret prozatímní vlády z 22. dubna 1917 jejich existenci legalizoval, když uznal jejich právo zastupovat dělníky ve vztahu k zaměstnavatelům a vládě. Jejich prvními požadavky byl osmihodinový pracovní den a zvýšení mezd. Tyto požadavky ale zanedlouho došly až k více či méně organizovaným pokusům ze strany dělníků – nejprve sporadickým, ale brzy stále častějším – zasahovat do řízení a sami si přivlastnit továrny. (…) Nicméně nikdo nepředvídal, že převzetí továren dělníky bude v dlouhodobém horizontu ještě méně slučitelné se zaváděním socialistického řádu než převzetí půdy rolníky.“[25]

Poslední Carrova fráze obsahuje řešení následující otázky.

iii) V těch vzácných případech, kdy k převzetí výroby pod dělnickou kontrolu došlo, měli vůdcové „dělnických“ organizací co dělat, aby vnutili kázeň dělníkům, kteří neprojevovali žádné velké nadšení pro výrobu.

Prvně by bylo třeba vysvětlit, proč takové „případy“ existovaly. Nechme to ale být a pojďme k samotné námitce. Emancipace práce se tu chápe jako měření hodnoty pracovní dobou, zachování představy produktu, rámce podniku a směny. V těch vzácných chvílích, kdy autonomní afirmace proletariátu jakožto osvobození práce dochází svého uskutečnění (nutně pod kontrolou organizací dělnického hnutí), jako třeba v Rusku, Itálii a Španělsku, okamžitě se obrací v to jediné, čím se může stát: v novou formu mobilizace práce vynucovanou hodnotou a tedy pod tlakem „maximálního výkonu“ (který od barcelonských dělníků v roce 1936 žádala CNT), což ipso facto vyvolávalo, byť marginálně, všechny ty reakce v podobě ztráty zájmu nebo dělnického odporu (viz Seidman, M., Workers Against Work in Barcelona and Paris).

Podle Dauvého ruská revoluce roku 1917 odhalovala dvě fundamentálně související věci: zaprvé se dělníci „příliš nesnažili obnovit výrobu“[26] a postrádali nadšení pro výrobu a zadruhé se tito dělníci ocitli „před novými šéfy“ a zareagovali, „tak, jak obvykle reagují: individuálním a kolektivním odporem, aktivním i pasivním.“[27] Prvním bodem jsme se již zabývali, přejděme tedy k druhému. Proč byli dělníci konfrontováni s novými šéfy? Proč byla revoluce debaklem? Co je to ta „revoluční dynamika“, která koexistovala s „krystalizací moci“, což ruskou revoluci definovalo jako „rozporuplný proces“, jenž prodělal involuci?[28] V žádném z Dauvého a Nesicových textů se na tyto otázky nikdy neodpovídá. Aby na ně odpověděli, museli by blíže určit tu svoji „revoluční dynamiku“, historicky ji specifikovat, a spolu s ní i její kontrarevoluci. Jenže právě zde objevujeme zakázaný rozměr jejich teorie. Neboť ta předpokládá, že historicky specifikovat lze vývoj kapitálu, ale revoluce, stejně jako kontrarevoluce, musí být po celou věčnost taková, jaká ze své podstaty je. Tato mezera jim brání, aby došli k jakékoli syntéze.

Dauvé s Nesicem nechtějí vidět samosprávu a zabírání továren během vzestupné fáze ruské revoluce (únor až říjen 1917). Ne, že by zcela popírali fakta, ale zařazují je do škály aktivit podřízených nutnosti (tj. chudobě). Podle jejich koncepce – vzhledem k tomu, že revoluce musí být z definice svobodná – to, co povstává z nutnosti, nemůže být revoluční. Žádná revoluční emancipace práce tak nikdy neexistovala, protože vše, co by se jí mohlo blížit, je ve skutečnosti odvislé od mrzké aktivity z nutnosti. „Jakou by měla cenu revoluce, k níž bychom byli dotlačeni proti naší vůli,“ ptají se Dauvé a Nesic v jednom starším textu.[29] Je tu „revoluční energie“[30], „revoluční dynamika“, ale musí zůstat nedefinovány – vše ostatní je „nutnost“. Definovat je by znamenalo uzřít esenciální vztah mezi revolucí a bolševickou kontrarevolucí, znamenalo by to definovat debakl revoluce z hlediska samotné její povahy jakožto osvobození práce, z hlediska převzetí výroby „sdruženými výrobci“. A to by pak znamenalo muset se zabývat tím, co popisují Anweiler, Carr nebo Volin a dokonce i sami Dauvé s Nesicem…

Posledně jmenovaní uvádějí všechny potíže, co bolševici měli s obnovováním pořádku v továrnách. A tak popírají své předchozí tvrzení o vzácnosti přebírání továren a řízení výroby dělníky. Bolševická kontrarevoluce nalézá svůj zdroj v běhu dělnické revoluce a přirozeně z něj plyne (což neznamená, že se tak děje bez střetů). A tato revoluce je, jak řekl Trockij, „uchvácení moci celým proletariátem“ a zároveň „dělnickou kontrolou zavedenou v zájmu plánovitého řízení národního hospodářství“ (Dekret o dělnické kontrole z 14.-27. listopadu 1917). Je-li revoluce kontrolou nad továrnami a jejich řízením, organizací jejich vztahů, oběhem a směnou produktů práce, nemá, co by jiného postavila proti státu, proti hodnotě, proti plánu a obnovenému kapitalistickému managementu, než svoji zdola vzešlou sovětskou demokracii – tedy nic, jen čirou formu – nebo odpor proti opětovnému vynucování práce.

To však má svůj význam. Proletariát se totiž neocitá jednoduše zase znovu v běžném kapitalistickém podniku. Jeho odmítnutí práce je situováno do srdce programatismu. Ve své vlastní situaci je toto odmítnutí opětovně vynucované práce projevem vnitřního rozporu a nezavršitelnosti programatické revoluce a zároveň předjímá to, co na konci 60. let 20. století přinese smrt programatismu.

V tom nejobecnějším smyslu programatismus – ve svém vnitřním rozporu a praktickém procesu své vlastní nezavršitelnosti – produkuje podmínky svého překonání. Právě skrze vše, co pro nás dnes prakticky a teoreticky existuje jako tato nezavršitelnost, se můžeme vztáhnout k dějinám minulých bojů a ke kontinuitě teoretické produkce. Nepřipisujeme těmto bojům a teoretickým produkcím vědomí jiné perspektivy nebo možnost uzřít ji, protože se k nim můžeme vztahovat pouze přes restrukturalizaci kapitalistického výrobního způsobu, která byla jejich porážkou. Nevztahujeme se tedy k těmto prvkům genealogicky, nýbrž je reprodukujeme v problematice ustavující nové paradigma rozporu mezi proletariátem a kapitálem.

Je pravda, že tu nikdy nebyl „prostor pro dělnický kapitalismus“, ale to jednoduše znamená, že tu byl prostor pro kapitalistickou kontrarevoluci artikulovanou uvnitř dělnické revoluce založené na zabírání továren, osvobození práce a nastolení proletariátu jako vládnoucí třídy; pro kontrarevoluci, která dokázala obrátit obsah revoluce proti ní. Jestliže, „proletáři nepřišli s alternativou k bolševické politice,“[31] bylo tomu tak proto, že bolševická politika byla uskutečněním jejich revoluce proti nim.

Stejně tak ve Španělsku, proti CNT, UGT nebo POUM, dělníci neměli, co by postavili proti řízení podniků svými organizacemi, protože program, který aplikovaly, byl jejich programem. Revoluce jakožto afirmace třídy se nekompromisně transformuje v řízení kapitálu, hladce se obrací v kontrarevoluci, které poskytuje svůj obsah. Tváří v tvář tomuto neodvratnému zvratu v jejich vlastním hnutí, na nějž dohlíží jejich vlastní organizace, jsou dělníci vrháni zpět k odporu proti práci. Revoluce jakožto afirmace třídy se tedy ocitá ve střetu s kontrarevolucí, jejímž obsahem je to, co odůvodňovalo revoluci samotnou: rostoucí moc třídy v kapitalistickém výrobním způsobu, její uznání a integrace do reprodukce kapitalistického výrobního způsobu. A dokonce tomu můžeme říkat „diktatura proletariátu“.

Nemůžeme než souhlasit s Dauvém a Nesicem, když píšou, že: „ruská revoluční krize ukazuje, že dokud vládne kapitál, nelze práci osvobodit a musí být námezdně pracujícím vnucena.“[32] Přesto je třeba objasnit společenský a historický mechanismus této dynamiky: osvobození práce je nemožné, protože vyvolává svoji vlastní kontrarevoluci v podobě kapitalistické organizace práce. Dauvé s Nesicem celý problém odbývají konstatováním, že takto se nikdy žádná revoluce neprojevovala (až na program organizací). V krátkosti jsme si již ukázali, že to není pravda. Oni však nedokážou vysvětlit, jakým mechanismem se tato nemožnost nastoluje, a proto raději řeknou, že se nic takového nestalo. Každý může prohlásit, že: „v letech 1917-21 bylo jedinou alternativou zrušení námezdní práce nebo pokračující vykořisťování a žádná třetí možnost neexistovala.“[33] Je to pěkná fráze, ale vůbec nic neznamená; neříká nic o tomto období „revoluční krize“. A to v tom smyslu, že nikdo – ani jedno jediné sociální hnutí – nekladl takový kontrapunkt jinak než jako osvobození práce a otevření přechodného období. Radikální alternativa, jak ji prezentují Dauvé a Nesic, jednoduše neexistovala.

Protože stejně jako v případě Ruska ani u Itálie nedokážou vysvětlit, co se stalo, Dauvé s Nesicem se rozhodnou, že se nestalo nic. U celého období je třeba vycházet ze dvou zásadních skutečností: 1) bylo tu mocné, organizované dělnické hnutí, 2) jehož programem byla afirmace/emancipace práce (vytváření závodních rad dělníky atd.). Tyto dva hlavní prvky definují obsah oné doby. Zvrat, který je postihuje, odzbrojuje dělníky v tom smyslu, že organizace se vlastně zmocňují perspektivy, která vychází z řad dělníků, a obrací ji proti nim.

Těžko považovat Malatestovy články a reportáže o situaci v Itálii za pouhou snůšku lží jednoho militanta. V l’Umanità Nova z 28. června 1922 Malatesta píše: „Hnutí kovodělníků začalo ohledně otázky mezd. Stala se však z něho stávka nového typu. Místo toho, aby opustili továrny, zůstali v nich, aniž by pracovali, dnem i nocí je střežili před jakýmkoli uzavřením. Ale psal se rok 1920. Celá proletářská Itálie se třásla revoluční horečkou a hnutí rychle měnilo charakter. Dělníci se domnívali, že přišla chvíle, kdy definitivně převezmou výrobní prostředky. Ozbrojili se k obraně, přeměnili četné továrny v opravdové pevnosti a začali organizovat výrobu pro sebe.“[34]

V Itálii je tedy znovu revoluční perspektiva emancipace, „zabrání továren“, co státu a buržoazii dovolilo znovu získat kontrolu nad situací (s násilnou intervencí fašistů). Po 25. září 1920, kdy předák CGL, Aragonna, podepsal dohodu s Giolittiho vládou, počet okupací klesal:

„slavný dekret o kontrole nad továrnami je vtip, protože dává vzniknout nové bandě byrokratů, kteří sice vycházejí z vašich řad, ale nebudou bránit vaše zájmy, jen své pozice, protože se snaží sloučit vaše zájmy se zájmy buržoazie, což je jako snaha, aby se vlk nažral a koza zůstala celá.“[35]

Pod titulkem „Kovodělníkům“ Malatesta v l’Umanità Nova z 10. září 1920 píše:

„Navazujte vztahy mezi továrnami a s železničáři, aby vás zásobovali surovinami; dohodněte se s družstvy a s lidem. Prodávejte a směňujte své výrobky, aniž byste se bavili s bývalými šéfy.“[36]

„Prodávejte a směňujte své výrobky“: v samotné Malatestově pobídce k vedení a prohlubování revolučního boje dlí jeho debakl a zvrat v kontrarevoluci. Tentýž dělník, který Malatestovi zatleskal, bude příští den tlačit na zpomalení pracovního tempa v „podniku, jenž je v rukou dělníků“. Převzít továrny, emancipovat produktivní práci, učinit z odpracované doby míru směny – to znamená hodnotu, to znamená kapitál. Dokud revoluce nebude mít jiný cíl než osvobodit to, co nutně z proletariátu činí třídu kapitalistického výrobního způsobu, budou se dělnické organizace, které jsou výrazem této nutnosti, snažit o prosazení respektu k této nutnosti. Protože nejsou s to důsledně artikulovat tyto prvky, Dauvé s Nesicem se navzdory všem důkazům rozhodli, že dělníci nikdy žádnou perspektivu nebo praxi emancipování práce neměli. A navíc, protože podle Dauvého a Nesica tohle všechno skutečně byla pravda, pokud jde o organizace – popřít by to šlo velmi obtížně – musí vysvětlit, kdo jen mohl organizacím takové ideje nasadit do hlavy. Fakta, která byla v textu Když povstání umírají stále ještě viditelná, a ještě patrnější byla v předmluvě k Bilan, zde zmizela. Nic se nestalo, tak jdeme dál, protože tady není nic k vidění.

Dauvé a Nesic tedy vidí problém, ale neumí spojit jeho členy. Ve své argumentaci si ustavičně pletou faktickou nemožnost osvobození práce s její neexistencí stejně, jako si pletou „osvobození práce“ s „osvobozující silou práce“.

iv) Dělníci nebojovali, aby „učinili práci králem“, nýbrž aby „omezili další vykořisťování“.

Oddělovat v daném období požadavkové boje od revoluce a komunismu je problematické, jelikož jsou definovány ve stejném období. Těžko lze uvěřit konstatování, že v roce 1848 dělníci bojovali jen proti zhoršování svých podmínek, že povstalci, „povstali, aby přežili,“[37] a že tehdejší boje neprozrazovaly žádnou perspektivu reorganizace společnosti okolo „organizace práce“ a její generalizace, tedy jejího osvobození, dělnickou třídou. Nevěrohodnost takového tvrzení dostatečně demonstruje i letmý pohled na politická vyjádření pařížské dělnické třídy v onom roce:

„Marche, dělník, nadiktoval dekret [dekret o právu na práci, 25. února 1848], jímž se právě utvořená prozatímní vláda zavazovala, že zajistí existenci dělníků prací, že dá všem občanům práci atd. A když za několik dní na své sliby zapomněla, a jak se zdálo, ztratila proletariát z očí, přitáhla masa 20 000 dělníků na Radnici s voláním: Organizaci práce! Vytvořte vlastní ministerstvo práce!“[38]

„Povstat kvůli přežití“ je vyjádření, které postrádá význam jak roku 1848, tak roku 2007. Každé povstání a dokonce i každá stávka, jakkoli „zdrženlivá“, vždy existuje v určitém údobí rozporu mezi proletariátem a kapitálem. A tou měrou obrana fyzického přežití neexistuje sama o sobě a není ahistorickým invariantem o nic víc než komunismus „v hloubce svého obsahu“.

Ve formě Národních dílen se z „obrany přežití“ stává otázka společenského režimu: „Právo na práci je v buržoazním smyslu protismyslem, žalostným zbožným přáním, ale za právem na práci stojí moc nad kapitálem, za mocí nad kapitálem přivlastnění výrobních prostředků, jejich podrobení sdružené dělnické třídě, tedy odstranění námezdní práce, kapitálu a jejich vzájemného vztahu. Za ‘právem na práci’ stálo červnové povstání.“[39] Pařížští dělníci, „povstali, aby přežili,“ a toto povstání za přežití obsahovalo: „organizaci práce“ a „podrobení výrobních prostředků sdružené dělnické třídě“. Detailní studie červnového povstání ukazuje, že ho značně podporovali nezaměstnaní dělníci z Národních dílen. Jenže v daleko větším počtu povstalců nalézáme i ty, koho se uzavření Národních dílen přímo nedotklo: místní dělníky a profese, které byly nejútočnější za kvazi generální stávky, která zasáhla Paříž v roce 1840.

Co se týče této souvislosti mezi momentálními boji, politickou reformou a sociální revolucí, je nejdůležitějším hnutím oné doby bezpochyby chartismus. O něm však Dauvé s Nesicem neříkají ani slovo. Protože, kdyby tak učinili, bylo by pro ně těžší tvrdit, že aspirace na přivlastnění si výrobních prostředků sdruženými dělníky byla jen ideologií, která nikterak nekorespondovala s praxí nebo mobilizací dělníků, a že odpor proti zhoršování vykořisťování je neutrální a čistě kvantitativní aktivitou.

v) Zlom v roce 1848

Pro Dauvého a Nesica rok 1848 značí zlomový bod v dějinách dělnických bojů:

„Rok 1848 odzvonil utopii námezdně-pracovního kapitálu, dělnické třídy, která se skrze absorpci kapitálu do sdružené práce stane třídou vládnoucí a pak třídou jedinou či univerzální. Od té doby už bude dělníky skrze rostoucí odborové hnutí zajímat jen jejich díl z námezdního systému. Nebudou se snažit konkurovat monopolu kapitálu vlastněného buržoazií, ale sami se ustavit jako monopol pracovní síly. Program lidového kapitalismu byl na ústupu.“[40]

Takže to, co nikdy neexistovalo, přece jen před rokem 1848 existovalo. Záludnost eklekticismu spočívá v tom, že prvky kladené jeden vedle druhého si mohou navzájem odporovat. Tato úvaha o době před rokem 1848 je o to překvapivější, že v jiném ohledu je pro ně tato doba „námezdně-pracovního kapitálu“ v zásadě dobou, která vyjadřovala komunismus v „hloubi jeho obsahu“: proletariát jako lidská pospolitost, která ještě nezabředla do obrany mzdy (viz níže).

Proletariát se tedy již po roce 1848 nadále nepokoušel stát se vládnoucí třídou. Dauvé s Nesicem tak mávnutím kouzelné hůlky teorie nechávají zmizet Komunu; naznačují, že všechny Marxovy texty po roce 1848 jsou apokryfické; přesvědčují nás, že revoluční syndikalismus nikdy neexistoval. Dokonce ani německá sociální demokracie – se svojí rostoucí mocí třídy a teorií o samovolné socializaci kapitálu, která povede k socialismu – se Dauvému a Nesicovi nehodí do krámu, protože ze strachu, že by museli přijmout onen vykřičený programatismus, potřebují třídní boj extrémně zploštit; dokonce i Bernstein s Hilferdingem mizí. Projekt „převzetí industrializace dělnickou třídou“ v roce 1848 končí a stejně tak i „dělnická třída, která se stane třídou vládnoucí“.[41] Samozřejmě! Kdyby nešlo o tak dobré autory, mohli bychom je jednoduše podezřívat z nevědomosti, ale zde musíme mít rovněž podezření na teoretickou slepou uličku diskursu, jenž se nejprve nechá uvést v pokušení neurčitou „revoluční energií“, ale pak umlkne ze strachu, že by ji mohl určit. Opět: jdeme dál, tady není nic k vidění!

Můžeme-li rok 1848 považovat za zvrat, pak jen z hlediska míry, v níž se to, co bylo alternativním projektem, tedy dokázalo koexistovat s buržoazní společností (družstva atd.), po roce 1848 stalo politickým projektem předpokládajícím změnu buržoazní společnosti. Rok 1848 tedy ani zdaleka „neodzvonil“ emancipaci dělníků a osvobození práce (samozřejmě artikulovaným v požadavkových bojích dělnické třídy) – naopak značil generalizaci tohoto projektu v boji třídy proti třídě.

vi) I na svém vrcholu byla aspirace učinit práci králem jen vlažná

A znovu nalézáme epochu, v níž to, co nikdy neexistovalo, dosáhlo svého vrcholu. Dauvé s Nesicem totiž připouštějí, že tu mohlo být údobí dělnické kompozice světa svobodné práce:

„Aspirace nastolit dělníky jako vládnoucí třídu a vybudovat dělnický svět dosáhla svého vrcholu během rozkvětu dělnického hnutí, kdy byly Druhá a Třetí internacionála více než jen velké strany a odbory: byly způsobem života, kontraspolečností. (…) Dělnická či ‘průmyslová’ demokracie byla rozšířením pospolitosti (mytické i skutečné), která (…) [formovala] život dělnické třídy od konce Pařížské komuny až do 50. či 60. let 20. století.“[42]

Zde ze svého stanoviska pozoruhodně slevují, ale přitom nepřipouštějí, že toto organizované dělnické hnutí bylo i kontrarevoluční silou. Dauvé s Nesicem totiž chtějí dál tvrdit, že tento „dělnický svět“, který formoval život dělnické třídy, byl jen „utopií kvalifikované práce“.[43] A dokonce prý i v Německu mezi roky 1919 a 1921, kde podle Dauvého a Nesica zašlo toto hnutí kvalifikovaných dělníků nejdále, „nedošlo takřka k žádným pokusům zmocnit se výroby za účelem její správy. Ať už rozvíjeli jakékoli plány, v praxi ani essenští a berlínští dělníci ani ti z Turína neudělali z práce středobod společnosti, dokonce ani té socialistické.“[44]

Na případu Itálie a Ruska jsme již viděli, že nestačí spokojit se s tím, že si nemáme plést aktivitu dělníků s aktivitou organizací a jejich programy. Když jsou principiální tovární organizace seskupeny do dvou unií (AAUD a AAUDE), které dohromady čítají několik set tisíc členů (nepočítaje ty, co se hlásili k revolučním odborům), pak program KAPD není výmyslem teoretiků KAPD. Je tou jedinou perspektivou, kterou samotný boj dovoluje. V době, o níž Dauvé a Nesic mluví (fakticky od roku 1848), prochází boj za emancipaci práce skrze politický boj; tedy zrušení stávající společnosti (ať formou uchvácení moci nebo zrušení státu) a ustavení proletariátu jako vládnoucí třídy (což se při úspěšném uskutečnění nemůže neobrátit samo proti sobě v podobě kontrarevoluce). Dělníci z Essenu, Berlína a Turína „dělali z práce středobod společnosti“ samotnou svojí vzpourou. Co jiného je moc dělnických rad, když se na okamžik ustaví, než moc dělníků jakožto dělníků? Máme snad věřit tomu, že dělníci usilovali o moc pro moc samotnou?

Uchvácení státní moci – politické vítězství – je nutnou předehrou, dokonce prvním dějstvím, emancipace práce, ustavení proletariátu vládnoucí třídou. V Německu 1918-1923 i v Itálii roku 1920 byla obsahem politických bojů o moc dělnické třídy, o diktaturu proletariátu, afirmace proletariátu jako vládnoucí třídy a tak i generalizace jejího postavení. Pod záminkou, že nevidí žádné (či jen nemnohé) samosprávné továrny, Dauvé s Nesicem popírají, že cílem politického boje byla afirmace proletariátu jako vládnoucí třídy a tedy emancipace práce.

Nemůžeme si pomoci, ale musíme poznamenat, že na těchto stránkách o „utopii kvalifikované práce“ Dauvé a Nesic již podruhé a v rozporu s jejich oficiální vírou spojují určitou praxi proletariátu s určitým stupněm vývoje kapitálu, což v teoretickém závěru svého textu odsuzují. Tohoto spojení se v textu dopouštějí několikrát prostřednictvím řemeslníka, manufakturního dělníka, kvalifikovaného dělníka, masového dělníka. To, co Dauvé s Nesicem odmítají přiznat rozporu mezi proletariátem a kapitálem a jeho překonání – že je dějinami – připisují konání historicky existujících dělníků. Skrze jakýsi ochuzený operaismus propůjčují „třídní kompozici“ to, co nemohou přiznat revoluci a komunismu.

vii) Dezerce z podniku, „odmítnutí práce“.

Sedmá námitka není tak úplně stejného druhu jako ty ostatní. Týká se bojů na přelomu 60. a 70. let 20. století. Tedy údobí, kdy je programatismus na konci své dráhy, údobí, kdy jsme hotovi rozpoznat, že afirmace proletariátu a osvobození práce již nejsou obsahem a perspektivou třídního boje. Proto bychom do jisté míry mohli souhlasit s komentáři k těmto bojům, a kdybychom zavřeli obě oči, tak by tato námitka vůbec nebyla námitkou. Jenže jen do jisté míry… a ze dvou důvodů. Zaprvé, Dauvé s Nesicem nevidí žádný dějinný zlom, neboť dějiny v celém jejich normativním horizontu vynikají svojí absencí; příklady jdou po sobě v chronologickém pořadí prostě jen z důvodu navyklého myšlení a výkladu – mohli by je prezentovat v kterémkoli jiném pořadí, aniž by to mělo sebemenší vliv na jejich „demonstraci“. Zadruhé, protože permanentně popírají reálnost čehokoli, co by šlo nazírat jako afirmaci práce, nejsou s to uzřít, že k překonání programatismu – velice reálnému v bojích onoho údobí – pořád ještě dochází v rámci programatismu.

Zlom na přelomu šedesátých a sedmdesátých let byl jednoduše krachem programatismu. „Květen 1968“ byl likvidací všech starých forem dělnického hnutí. Revoluce již nebyla otázkou ustavení proletariátu jakožto vládnoucí třídy, která generalizuje svoji situaci, univerzalizuje práci jako společenský vztah a ekonomiku jako objektivitu společnosti založené na hodnotě. Údobí „května 1968“ však nespočívá jen v tom, že nemůže být programatickou revolucí.

Na jednu stranu jsme měli silné dělnické hnutí s pevnými kořeny, dělnickou identitu potvrzovanou kapitálem, poznanou moc třídy, ale radikální nemožnost transformovat tuto moc v autonomní sílu a v revoluční afirmaci třídy práce. Na druhou stranu tato nemožnost byla pozitivně rozšířením revolty proti celé společenské reprodukci, revolty, kterou „proletariát negoval sám sebe“.

Revoluce tedy mohla být jedině negací postavení dělníka, ale bylo nutné ji hledat nikoli ve vztahu mezi proletariátem a kapitálem, nýbrž v univerzalitě odcizení. V univerzálním a tou měrou lidském odcizení. Kapitál si reálným přivtělováním podrobil celou společenskou reprodukci, všechny aspekty života. Tím, že objímala celek každodenního života, byla revoluce negací proletářského postavení. Skrze univerzálnost své negace se revolta autonomizovala od svých skutečných podmínek a nadále se tedy nejevila tak, že plyne přímo ze situace dělnické třídy, nýbrž z univerzálního odcizení, jehož dovršením, kondenzací, byla tato situace.

Revolta proti postavení dělnické třídy, revolta proti všem aspektům života, byla uvězněna v divergenci. Projevit se, stát se faktickou, mohla jen tak, že se obracela proti svým vlastním základům, proti postavení dělníka, avšak nikoli, aby ho potlačila, neboť sama v sobě nenalézala vztah ke kapitálu, který by mohl být tímto potlačením, nýbrž aby se od něho separovala. „Květen 1968“ tak zůstal na rovině revolty.

Dělníci prchali z továren okupovaných odbory, ti nejmladší z nich se připojili k boji studentů – květen 1968 byl činnou kritikou, a to často prostřednictvím „dezerce“, revoluce jakožto rostoucí síly a afirmace třídy. Dělníci vstoupili do továren teprve ve chvíli návratu do práce a často se proti němu agresivně postavili. V tom se shodneme s těmi několika málo Dauvého a Nesicovými poznámkami o květnu 1968. Rozcházíme se však v tom, že pro ně něco takového není historickým produktem, nýbrž to jen zapadá do dlouhého seznamu příkladů, které evokují. Na základě prostého faktu, čím je proletariát, a čím proto musí být revoluce, se tedy předpokládá, že to tak bylo vždycky.

Pro Dauvého a Nesica znamená konec šedesátých let prosperitu a kritiku prosperity (konzumní společnost, každodenní život, odcizení), znamená dělnické hnutí a „kritiku práce“ – záhada je tedy vyřešena. Revoluce musí být jak dělnickou revolucí, tak lidskou revolucí, ale zároveň pouze „dělnickou“, protože právě v dělníkovi je negován člověk. Jakožto dělník má proletář možnost rozbít tuto společnost a jakožto člověk vybudovat novou. Setrvávat na této pozici znamená setrvávat v ideologii zrozené z debaklu roku 1968. Během celého toho období, v Itálii, Francii i jinde, třídní boje vyjadřovaly, ale nedokázaly překonat, limity a slepé uličky předchozího cyklu, tedy dělnickou identitu, autonomii, sebeorganizaci, což znamená limity a slepé uličky, které utvářely samotnou definici revoluční dynamiky, zatímco dnes tvoří její limit.

Tento niterný rozpor třídního boje se od poloviny šedesátých let objevoval v Itálii, a to velice konkrétně, v rozšiřování bojů za hranice továren. Na jednu stranu ústřední postava italské dělnické třídy, skrze niž se strukturoval veškerý třídní boj, je postavou z průmyslového trojúhelníku Milán-Turín-Janov a v tomto trojúhelníku zejména produktivní dělníci velkých výrobců. Na druhou stranu taková koncentrace nutně znamená, a existuje jedině skrze, socializaci a masifikaci dělnické třídy i za hranicemi bezprostředního procesu výroby. Dělnickým bojem je tak i město, doprava, bydlení, celý společenský život. Tím, že objímá celý každodenní život, třídní boj se stává odmítnutím postavení dělníka, ale celý společenský život objímá pouze na bázi továrny, takže ono rozšíření existuje jedině pod vedením a poručnictvím dělníka z velké továrny: Turín je FIAT. Toto hnutí tedy obsahuje rozpor mezi ústřední postavou dělnické identity, která stále dominuje třídnímu boji a strukturuje ho a na jejímž základě toto hnutí existuje, na jedné straně a bojem ohledně reprodukce v její celistvosti, který tak nemůže vydat vše, co obsahuje, nemůže zpochybnit samotné postavení dělníka, na straně druhé. Místem tohoto rozporu, místem, kde se stává konkrétním, je boj ohledně mzdy. To, co operaisté z programatické perspektivy teoretizovali jako „politickou mzdu“ nebo „sebezhodnocování dělnické třídy“, bylo v podobě praxe, jako konkrétní boj, rozporem, v němž se na bázi samotné situace dělníka a v jejím rámci zpochybňovala reprodukce dělníka jako takového. Heslo „dělnická moc v továrnách“ koexistovalo s odmítnutím žít jako dělník mimo továrnu a být zaměstnán jako dělník právě v této továrně. Třídní boj se rozvíjel uvnitř této silně rozporuplné a nestabilní konfigurace, v níž práce odmítá fungovat – v kapitalismu – jako pracovní síla.

Autonomie může být jedině programatická, protože je ze samé své podstaty dělnickou autonomií. Hnutí z roku 1969 je pořád ještě hnutím afirmace proletariátu a emancipace práce, je to jeho dominantní charakteristika. Jedině na bázi této dominantní charakteristiky můžeme pochopit, že v sobě obsahuje to, co ji následně zpochybní, znemožní. Byli to titíž dělníci, kteří prováděli sabotáže a organizovali pochody v továrnách, kdo se třeba v Pirelli přeskupil do CUB, nebo kdo se v Turíně ocitnul ve studentsko-dělnických shromážděních. A právě v této situaci spočívá celá originalita a důležitost – historická stejně jako teoretická – tohoto údobí.

Dnes je každý požadavkový boj o jakékoli velikosti či intenzitě sebeorganizovaný a autonomní; sebeorganizace a autonomie sice mohou stát proti odborům, ale vždy zůstávají pouze momentem odborářství. Přešli jsme od jednoho cyklu bojů k druhému.

Ale Dauvému a Nesicovi nestačí říci, že se nic nestalo, musí dodat, že se ti, podle nichž bylo to, co se stalo, revolucí, definovanou v její síle i debaklu jejími vlastními podmínkami, dopouštějí metodologické chyby: determinismu. Každá historická kritika, která neuznává invariantní substanci a říká, že revoluce a komunismus jsou historické, je ocejchována tímto vykřičeným přídomkem.

3) „Metodologická falešnost“

„Metodologická chyba“ Théorie Communiste má spočívat ve víře, že v dějinách kapitalistického výrobního způsobu, a tudíž třídního boje (ale toto „tudíž“ je, jak ještě uvidíme, pro Dauvého a Nesica další metodologickou chybou), existuje nějaká „situace“ nebo „období“, které zaručí vítězství komunistické revoluce. Nakonec tak stojíme před proslulým ďáblem determinismu.

Dauvé s Nesicem nevidí, že „chyba“, kterou pranýřují, je „chybou“ jen tehdy, přijmeme-li všechny jejich domněnky. Takže jen tehdy, domníváme-li se, že komunistická revoluce je danou a známou substancí od počátku třídního boje v kapitalismu.[45] Akceptujeme-li, že proletariát by býval v roce 1968 dokázal to, co dělal v roce 1848, v Paříži roku 1830 to, co dělal v Boloni roku 1977, a že komunardi neuspěli, protože neudělali to, co se podle Situacionistické internacionály mělo udělat, je zjevné, že TC nemá pravdu.

Zásadní „chybu“ nutně doprovází jedna průvodní chyba. Údajně čekáme od kapitálu a jeho rozvoje, že místo nás vyřeší naše problémy. Má se tedy za to, že to byl jen kapitál, kdo potlačil dělnickou identitu, „staré dělnické hnutí“ a v důsledku i to, čemu říkáme programatismus. Jako by s tím boje na přelomu šedesátých a sedmdesátých let neměly co do činění; jako by přisvojení si témat dělnické identity v radikálně demokratickém hnutí a praktická kritika tohoto radikálního demokratismu hnutím přímé akce byly nic proti ničemu. I kdybychom akceptovali, že kapitál potlačil dělnickou identitu, mohlo se to stát jen v podobě kontrarevoluce, tedy proti předchozí revoluci a ne jako nějaká objektivní tendence, která nám „dala“ hotové nové „podmínky“, aniž bychom na jejich vzniku participovali.

Naše odpověď na tyto otázky se bude odvíjet kolem tří náhradních témat, které Dauvé s Nesicem vynášejí na světlo: není žádná přímá souvislost mezi konáním proletariátu a stupněm rozvoje kapitálu; „bytí“ proletariátu“; a „důvody minulých debaklů“.

i) Neexistuje žádná přímá souvislost mezi konáním proletariátu a stupněm rozvoje kapitálu

„Není-li „bytí“ proletariátu teoretizované Marxem pouhou metafyzikou, je jeho obsah nezávislý na formách, kterých kapitalistické panství nabývá. Napětí mezi podrobením se práci a kritikou práce je činné již od úsvitu kapitalismu. Samozřejmě, že realizace komunismu je odvislá od dějinného momentu, ale v hloubce její obsah zůstává neměnný ať už v roce 1796 nebo v roce 2002.“[46]

Existuje-li „bytí“ proletariátu a navíc takové bytí, na němž závisí „realizace komunismu“, je revoluce nevyhnutelná. A ať se budeme sebevíce teoreticky šťourat v „dějinném momentu“ jakožto konjunkturální podmínce pro to, aby se toto „bytí“ stalo aktuálním, nic se tím nezmění. „Bytí“ si totiž vždy najde svoji cestu prostřednictvím nahodilosti a okolností. Komunismus „v hloubce svého obsahu“ zůstane neměnný v roce 1796 i 2002. Zbývá jen tento „hluboký obsah“ pojmenovat a jen tak mimochodem označit tu trochu strusky, která byla podmíněna „dějinným momentem“ roku 1796 nebo 2002. Ale jak oddělit strusku od „neměnného“?

V rozporu s tím, co říkají Dauvé a Nesic, není-li toto „bytí“ „pouhou metafyzikou“, pak není, „nezávislé na formách, kterých kapitalistické panství nabývá.“ Jak by jeho „bytí“ mohlo být nezávislé, když proletariát je jen třídou kapitalistického výrobního způsobu? „Bytí“ je považováno za nezávislé na formách, jichž evoluce kapitalismu nabývá, ale „realizace komunismu“ je zjevně „samozřejmě“ odvislá od „dějinného momentu“. Zde až po kolena vězíme v metafyzickém vztahu par excellence: ve vztahu mezi esencí a jejími podmínkami, mezi tendencí a její realizací. Dauvé s Nesicem se pečlivě vyhýbají vysvětlení vztahu mezi tímto „bytím“ a „dějinným momentem“. Rozumí se prostě sám sebou tak, jako si spontánní idealismus, v němž přemýšlíme, není vědom sám sebe. Jedná se tu o případ ideologie startovacího okna. Věří, že sami determinismus překonali, protože, jak Dauvé píše v Lidské, příliš lidské?: „není žádná záruka, že ji komunistické hnutí bude schopné či ji bude chtít využít, ale ta možnost tu je.“[47] „Možnost“, která se může nebo nemusí realizovat… jinými slovy: objektivní podmínky.

„Dějiny nedokazují nějakou přímou kauzální souvislost mezi stupněm rozvoje kapitalismu a specifickým chováním proletariátu.“[48] Boloňští „Metropolitní Indiáni“ mohli šturmovat Zimní palác a nezaměstnaní z Národních dílen mohli zakládat dělnické rady. Dauvé s Nesicem si tedy podrželi celou teoretickou strukturu determinismu, ale její klíčový prvek již pro ně bylo nemožné zachovat: ztotožnění „rozvoje kapitálu“ s „revoluční aktivitou“, tedy rostoucí sílu třídy v kapitalistickém výrobním způsobu. V důsledku dostávají třídní aktivitu, která se vznáší ve vzduchoprázdnu a je tak odsouzena k autodeterminaci, což jinak řečeno znamená k indeterminaci. Takový závěr však nelze vyjádřit jako takový; je tedy zapotřebí determinace, ale nesmí jí být příliš, a pak „neměnnost“ a „dějinný moment“. A především spousta „svobody“, protože vývoj kapitalismu zůstal paradoxně zachován ve své objektivní podobě.

Přitom vývoj kapitalismu není nic jiného než rozpor mezi proletariátem a kapitálem; není tu tedy žádná „souvislost“ – ani rigidní ani nestálá ani přímá. Nakonec tak Dauvé s Nesicem látají dohromady determinismus se svobodou, nutnost s možností, invarianci s podmíněností, svobodu s trochou determinismu a determinismus s trochou svobody. Proletariátu je prý třeba přiznat „svobodu“ pozvednout se k jeho „dějinnému úkolu“.[49] Jaká to divná svoboda a divná kritika determinismu, když lze hovořit o „dějinném úkolu“. Nakonec se tak Dauvé s Nesicem snaží vymítat svůj vlastní determinismus.

Znamená snad hledat příčiny revolucí a jejich debaklů ve vztahu mezi proletariátem a kapitálem takovými, jaké existovaly, něco jiného než je hledat v praxi proletářů? Čím by tato praxe byla, když ne vztahem ke kapitálu? Čím by byl tento vývoj kapitálu, když ne tímto vztahem? Dožadovat se hledání příčin „našich debaklů“ pouze v „aktivitě proletářů“ znamená nazírat vývoj kapitálu jako rámec, jemuž připisujeme větší či menší účinnost, ale vždy jako sumu podmínek. Dauvé s Nesicem konzervují všechny fundamentální separace objektivismu a determinismu. Jejich jediná „originalita“ spočívá v tom, že odmítají kauzální souvislost, které spojuje všechny prvky dohromady. Tím se jejich produkce stává neucelenou a eklektickou a jejich spisky jsou plné váhavosti a kolísání (ano/ale, je to tak a tak/ale samozřejmě víme, že nicméně…). A přesto jsme to my, pro které „řešení“ není ani předpokladem ani tabu, ale reálnou historickou produkcí, a to těch jediných dějin, které existují, dějin kapitalistického výrobního způsobu, kdo je označen za „deterministy“.

Když definujeme vykořisťování jako rozpor mezi proletariátem a kapitálem, definujeme tento rozpor jako dějiny. Stádium cyklu akumulace není vnější podmínkou vítězství či porážek, kritickou shodou okolností. Akumulace je součástí definice proletariátu a jeho rozporu s kapitálem. Proletariát je definován v totalitě momentů vykořisťování, a to v tom smyslu, že ta implikuje jeho reprodukci a produkuje podmínky vykořisťování. Definovat proletariát ve třech momentech vykořisťování (setkání pracovní síly s kapitálem a nákup a prodej pracovní síly, vstřebání živé práce zpředmětněnou prací v bezprostředním procesu výroby, v němž se tvoří nadhodnota, přeměna nadhodnoty v dodatečný kapitál) znamená chápat, že vývoj kapitálu není uskutečněním či podmínkou třídního rozporu, který staví proletariát proti kapitálu, nýbrž skutečnými dějinami tohoto rozporu. A tento rozpor se neodívá do různých forem, protože není ničím jiným než těmito formami. Ti, kdo se cítí takovým výkladem dotčeni a domnívají se, že to znamená, že kapitál dělá práci za nás (revoluční proletáře), nepochopili ani zbla z toho, co to znamená společenský vztah. To vše také implikuje historičnost obsahu komunismu. Komunismus je historický tím, že je ve vztahu s bezprostředním průběhem každého cyklu bojů. Když říkáme, že revoluce a komunismus mohou být pouze okamžitou komunizací, neznamená to, že komunismus dnes konečně vyjevil, čím ve skutečnosti vždy byl nebo čím vždy měl být.

Od všech, kdo říkají, že roky 1848, 1917, 1968 atd. skončily způsobem, jenž nebyl neodvratný, máme právo žádat, aby nám alespoň projednou pověděli, co jiného vedlo k tomu, že tyto roky skončily tam, kde skončily, než to, že neskončily tam, kde skončit mohly. Mohlo se stát něco jiného? Nevíme a je nám to jedno. Tato otázka je nesmyslná. To, co se nestalo, dovoluje sféře myšlení vstoupit do sféry víry a šílenství. Ideologie možného hledí do minulosti a říká, „tohle se stát mohlo nebo nemuselo“ – spočívá v tom, že na základě následujícího údobí považuje to, co bylo pro předchozí údobí esenciální, za nahodilé. Z této substituce se pak rodí víra v invariant jakožto substanciální jádro, které je výsledkem hnutí.

Řeší-li restrukturalizace rozporu mezi proletariátem a kapitálem do značné míry rozpory a limity programatismu (nikoli bez účasti dělnických bojů), neposouvá nás blíž ani k ryzosti tohoto rozporu ani k ryzosti kapitálu. Tuto iluzi vytváří fakt, že kapitalistický výrobní způsob se vždy restrukturalizuje podle toho, jaký je, a překonává limity, které byly jeho vlastními limity (své vlastní podmínky zhodnocování a reprodukce v danou chvíli). Restrukturalizace je tedy nahrazením, které je sice nepředvídatelné (ustavuje se kolem bouřlivého toku bojů), ale nemůže narušit podstatu kapitálu. Jakmile je restrukturalizace dokončena, předešlé charakteristiky kapitálu se následnému údobí jeví jako podmíněné, jako nikoli nezbytné ve vztahu k podstatě kapitálu, ale pro předchozí období zcela jistě podmíněné nebyly. Takto se pohyb jeví coby predeterminovaný marš směrem k ryzosti. A do této pasti padají všichni ideologové, kteří neumí dějiny pojímat jinak než teleologicky, a tak je raději potlačí.

A co víc, otázka „finálního“ charakteru tohoto cyklu bojů nemá žádné řešení, neboť přísně vzato ji nelze klást teoreticky (a nešlo to nikdy u žádného cyklu bojů). Znamená to, že revoluce a komunizace jsou teď jedinou budoucností? Opět se jedná o otázku postrádající smysl, mimo realitu. Jedinou nevyhnutelností je třídní boj a jen skrze něj můžeme uvažovat o revoluci tohoto cyklu bojů, a to nikoli jako o kolapsu kapitálu, který otevře prostor, nýbrž jako o historicky specifické praxi proletariátu v krizi tohoto období kapitálu. Je to tedy tato praxe, co činí kapitalistický výrobní způsob nereprodukovatelným. Výsledek boje nikdy není předem daný. Rozumí se samo sebou, že revoluci nelze redukovat na sumu jejích podmínek, protože je překonáním a ne naplněním. Je to tudíž komunizace, co činí rozpor mezi proletariátem a kapitálem nereprodukovatelným.

Jako východisko z nouze má nezávislost komunismu, „v hloubi jeho obsahu“, na vývoji rozporu mezi proletariátem a kapitálem svůj ontologický argument: filozofický komunismus z let 1843-1846.

Filozofický komunismus, který vzývá člověka a druh, charakterizuje kvazi totalitu teoretické produkce první poloviny 40. let 19. století. Pro „Němce“ je jeho východiskem kritika náboženství. Tato kritika, jak ji aplikoval sám Marx, je základem kritiky všech odcizení (jak Marx ujišťuje v první větě Úvodu z roku 1843). Z toho plyne, že znovuobjevení lidské podstaty člověkem v kritice a zrušení/překonání náboženství je podle něj základem všech zrušení (peněz, práce atd.): návrat subjektu k sobě v podobě pospolitosti, druhového bytí, člověka. Stirner měl pravdu, když říkal, že člověk nahradil boha a to, že je to nejhorší náboženství ze všech.

Člověk si zvnějšňuje své vlastní síly, zpředmětňuje je. Bylo tedy třeba znovu objevit antropologickou podstatu náboženství, aby mohlo být zrušeno. Samozřejmě, že v tom filozofický komunismus nalezl mechanismus každého odcizení, zrušení a překonání, včetně zrušení práce, která tím, že se stane „sebeuplatněním“, měla usmířit esenci proletariátu jako fyzické bytosti s jeho bezprostředním bytím. Zrušení peněz a státu fungovalo podle stejného logického mechanismu. Generalizoval se tak feuerbachovský kritický aparát. Výsledkem zrušení/překonání je tedy pouze pravá forma podstaty člověka. Historický vývoj a rozpor existuje jen jako naruby převrácená forma pravé pospolitosti, která je již pravdou této převrácené formy. Odcizení je tak pouze vznikáním pravé pospolitosti pro sebe.

„Práce je stáváním se člověka člověkem pro sebe uvnitř zvnějšnění, neboli jakožto zvnějšněný člověk.“[50] Odcizená práce neboli odcizení podstaty člověka jsou tedy jen momenty totožnosti o sobě práce a jejích předmětů, člověka a jeho zvnějšněných sil v procesu vznikání totožnosti pro sebe. Ztráta je tak jen formou totožnosti, jejím nutným vznikáním, které umožňuje znovuobjevení sebe sama (a v tom spočívají všechny meze konceptu odcizení). Na rozdíl od všech analýz v Kapitálu či Grundrisse, v nichž znovu nalézáme tyto výrazy, jako odcizení práce nebo jejího produktu, zde východiskem není společenský vztah, ale subjekt (člověk), který se rozděluje ve své totožnosti se sebou samým. A právě v tomto smyslu je práce předurčena ke zrušení, protože práce tu existuje jen proto, aby vyprodukovala své zrušení.

Německé ideologii se zrušení práce odvozuje od dvou témat: faktická univerzalita proletariátu ve vztahu k dějinám dělby práce jakožto univerzalizaci produktivního života; rozpor v životě jedince mezi jeho existencí jakožto fyzické bytosti a jeho existencí jakožto příslušníka třídy. Toto druhé téma můžeme nazírat jako odvozené od prvního. Jelikož je potenciálně univerzální, práce již nemůže být „prostředkem“.

Ti, kdo si myslí, že Marx s Engelsem v letech 1843 až 1846 chápali pod zrušením práce a ostatními zrušeními to, co jsme dnes schopni komunistickou revolucí rozumět my, si neuvědomují, že jejich vizi od naší odlišuje samotný fakt chápání revoluce jako zrušení práce. Pro Marxe a mnohé další bylo zrušení práce emancipací proletariátu, a to samozřejmě nikoli v podobě afirmace práce, nýbrž v podobě hnutí afirmujícího třídu, která – poněvadž je ve starém světě a zároveň „už skutečně nepatří do celého toho starého světa“[51] – představuje pohyb rušící stávající podmínky: komunismus. Protože však souběžně jako konání komunismus existuje jako definice třídy této společnosti, plyne z toho, že je to její nezávislá organizace, její posilování a její sledování jejích vlastních cílů, obrana jejích zájmů v této společnosti, co se začíná ztotožňovat s komunismem samotným. Ani ne rok po Německé ideologii se ze zrušení práce stává výslovně „osvobození práce“[52], protože „zrušení práce“ bylo emancipací proletariátu a emancipace proletariátu byla jeho faktickou existencí v podobě konání v současné společnosti. Ve chvíli, kdy se stará teorie ucelila a konkretizovala, rozletěla se na kusy.

Roky 1846 a 1847 neznačí přechod od jedné teorie komunismu a revoluce ke druhé: od „radikální“ teorie, která má díky partikulární situaci proletariátu od chvíle svého vstupu na scénu dějin ohlašovat kvintesenci komunismu, k teorii proletariátu jako třídy kapitalistického výrobního způsobu, která je předurčena bránit v jeho rámci své zájmy, k teorii obrany mzdy. Značí přechod od filozofie proletariátu, revoluce a komunismu k teorii proletariátu, revoluce a komunismu. Nejednalo se sice o naši teorii, ale ona filozofie je naše ještě méně. V tomto filozofickém komunismu se za stejnými slovy skrývají koncepty absolutně odlišné od těch našich – jsou vepsány do zcela jiné problematiky. Je tedy iluzorní snažit se o používání některých formulí, jako by je bylo možno aplikovat na třídní boj takový, jaký existuje dnes.

Revoluční humanismus „mladého“ Marxe, který sdílí se všemi teoretiky oné epochy, se v době, která se roku 1848 chýlí ke konci, rovná přesvědčení, že kapitalismus a panství buržoazie jsou jen efemérním stavem (Marx se s touto pozicí rozešel před rokem 1848). Proletariát je tak jen přechodnou třídou, nestabilní společenskou formou, která je výsledkem rozkladu společnosti.

Jakmile byl rozpor postulován, mělo se za to, že jeho překonání je na spadnutí. V této rané chvíli tak Marxovi s Engelsem unikalo, že by kapitál mohl být vývojem rozporů, které mu dávají vzniknout, že tyto rozpory by mohly být jeho raison d’être, tím, co jej vyživuje, že by mohly být principem akumulace. Nechápali vývoj jako součást rozporu – ve vztahu k němu byl pouze anekdotický a klidně ani nemusel pocházet ze stejné chvíle jako onen Rozpor s velkým R. Avšak sám rozpor je pak čistě formální, protože jeho vývoj je zbytečný.

Dějiny kapitálu bychom tedy mohli považovat za nepodstatné, protože jako takový je v roce 1845 (nebo 1867) totožný jako v roce 2007, a tak bychom mohli dojít k závěru, že co bylo o komunismu řečeno na jeho počátku, lze tesat do kamene. Ale ti, kdo věří, že dějiny kapitálu jsou nedůležité v tom smyslu, že sám o sobě je takový, jaký je, se ještě ani nedokázali stát hegeliány. Vystačí si s Parmenidem. Ponechávají vývoj vedle bytí jako cosi, co netvoří jeho součást, cosi nahodilého. Na rozdíl od Marxe v letech 1843-1846, můžeme-li a musíme-li my dnes hovořit o revoluci jako o zrušení práce (a všeho ostatního), činíme tak na bázi vnitřních rozporů kapitalistického výrobního způsobu, vykořisťování, situace proletariátu, aniž bychom se jakkoli dovolávali „fyzického člověka“ v proletariátu, „lidské podstaty“, „člověka jako pospolitosti“. S kapitálem jsme v rozporu na základě toho, čím jsme, tedy na základě toho, čím je kapitál, a nikoli na základě toho, čím bychom mohli být, na základě potenciálu, který již tak nějak existuje jako utrpení. Byl to krach programatismu, co na přelomu šedesátých a sedmdesátých let na okamžik vzkřísilo samotné podmínky jeho vzniku, jako by mohly být i podmínkami jeho překonání. Na chvíli jsme se tak všichni znovu stali feuerbachovci… a někteří z nás jimi už zůstali. A tak učinili z ideologie, kterou zrodil debakl roku 1968, věčný vzorec komunistické revoluce.

ii) „Bytí“ proletariátu

Otázku „bytí“ proletariátu jsme nadnesli a kritizovali na začátku předchozí části. Zde se blížeji zamyslíme nad stěžejní rolí, kterou práci dává „napětí“ uvnitř tohoto „bytí“.

„Napětí mezi podrobením se práci a kritikou práce je činné již od úsvitu kapitalismu.“ A tady ho máme: „bytí“ proletariátu. Na jedné straně „přilnavost“ a „investování“, které jdou ruku v ruce s námezdním vztahem, ale také onen slavný „antropologický rozměr“ práce[53]; ale tato první stránka nemůže fungovat bez druhé, rubové strany: touha „uniknout“ práci a „kritika“ práce. Lze však proti ní stavět „antropologickou dimenzi“? Ne. V „napětí“ definovaném Dauvém a Nesicem má „antropologická dimenze“ fakticky status mediace. Právě ona umožňuje „přilnavost“ dělníka k jeho práci, ale zároveň – tentokrát v kombinaci s „odmítnutím“ této práce – otevírá jiné společenské horizonty.

Jako vždy, máme-li „revoluční bytí“, znamená to, že něco v tomto bytí je semínkem jeho překonání. V revoluci se musí spojit únik z práce a kritika práce s přilnavostí, protože ta je rovněž antropologická.

Dauvé s Nesicem odhalili „tajemství“ a „záhadu“, s nimiž se Marx celý život mořil: „integraci“ proletariátu do „triumfálního a ničivého pochodu“ kapitálu.[54] Toto „zotročení“, tato „integrace“ má být založena na antropologické podstatě práce, která nemůže odmítnout své zotročení, protože jí v tom brání zbožní fetišismus, jenž zakrývá společenské vztahy plodící kapitál.[55] Pro Dauvého a Nesica tak kapitál není výrobním vztahem, který nás definuje, ale čímsi, co nás vede k přilnutí. Společenský vztah tedy vysvětluje, proč do něj vstupujeme, ale pak je celý problém tam: do společenského vztahu vstupujeme natolik, nakolik k němu lneme. Fetišismus a jeho závoj je tudíž nutný pro problematiku, pro kterou je společenská definice tříd, či ještě triviálněji jedinců, záležitostí přilnavosti. Proletáři a kapitalisté se však nestřetají jako handlíři, nýbrž jako póly společenského vztahu, jako třídy.

Je to vztah vykořisťování a jeho reprodukce, kapitalistický vztah, co zahrnuje směnu, a nikoli naopak. A právě proto, že se jedná o vztah vykořisťování, proto se, chceme-li to takto říci, „kapitalismus dennodenně vynucuje v reálném životě a (…) vštěpuje do našeho myšlení (…) ekonomiku jako něco samozřejmého a nevyhnutelného, nutnost směny zboží, nákupu a prodeje práce.“[56] Pak ale to, co nás integruje do „ničivého pochodu“ kapitálu, není jakési vydírání, nátlak, kterému se musíme podřizovat, „…chceme-li se vyhnout nedostatku, bídě a diktatuře.“ Neintegruje nás zbožní fetišismus (který je jiný než fetišismus kapitálu, tj. autonomizace prvků výroby v jejich vztahu ke zisku), ale sama struktura společenského vztahu, který je nám vlastní, tedy vykořisťování – vztahu, který ze směny učinil imanentní moment panství zpředmětněné práce nad živou prací. Možnost nahlédnout za „mystifikující jevovou formu transakce“ je situována v rozporech vykořisťování, takže zrušení vykořisťování není odvislé od stržení tohoto závoje. Čteme-li Dauvého s Nesicem bedlivě, vypadá to, že reprodukci kapitálu podle nich autorizuje „sociální vazba“.[57] Vše je tak obráceno vzhůru nohama a jeví se tak, jako by si aktéři kapitalistické společnosti představovali svoji příslušnost ke společnosti jako jakési vnější prostředí. „Společenský systém“ stojí na těch, které zotročuje, protože fetišismus zbožní směny zakrývá společenský vztah plodící kapitál. Jde tedy o to překonat „ekonomiku jako něco samozřejmého a nevyhnutelného“.

„Sociální vazbou“ je vždy reprodukce kapitalistického společenského vztahu, je jí vždy autopresumpce jakožto výsledek rozporu mezi třídami, a to v tom smyslu, že kapitál je vždy dominantním pólem zajišťujícím a vynucujícím reprodukci. Ve skutečnosti je kapitalismus, „založen na těch, jež zotročuje,“ jen do té míry, že ti, „jež zotročuje,“ existují pouze v „zotročení“, které je definuje. A z tohoto otroctví se nedostanou tak, že strhnou nějaký „závoj“, nýbrž pouze zrušením tohoto otroctví, zrušením sebe samých. A to je možné jen díky tomu, že pro samotný kapitál je toto zotročování rozporuplným procesem. Rozpor mezi proletariátem a kapitálem je rozporem pro totéž, pro co je dynamikou: pro kapitalistický výrobní způsob. A v tomto smyslu je rozporem, jenž může vést ke svému vlastnímu zrušení. Kapitalismus tak není jen, „založen na těch, jež zotročuje,“ ale v samotné povaze tohoto zotročení rovněž spočívá schopnost zotročených revolucionizovat se. Je to tedy objekt jako celek – kapitalistický výrobní způsob – jenž je v rozporu sám se sebou v rozporu svých prvků, protože tento rozpor s protipólem je pro každý z prvků – v míře, v jaké se jedná o jeho protipól – rozporem se sebou samým. Překonání rozporu vykořisťování ustanovuje jeho nesymetrický aspekt (přivtělování práce ke kapitálu). Situace proletariátu je tak autokontradikcí reprodukce kapitálu. Když tedy říkáme, že vykořisťování je samo pro sebe rozporem, definujeme situaci a revoluční aktivitu proletariátu.

Dauvé s Nesicem výslovně říkají:

„Proletář začíná jednat jako revolucionář teprve tehdy, až překročí to, co je na jeho postavení negativní, a začne z toho vytvářet něco pozitivního, tj. něco, co podvrací stávající řád. Proletáři zatím neprovedli revoluci nikoli kvůli nedostatečné kritice práce, ale protože zůstali uvnitř negativní kritiky práce.“[58]

Stále však ještě čekáme, až definují „pozitivní kritiku práce“. Tomu se ovšem vyhýbají, protože by pak museli definovat také onu antropologickou práci, kterou si kapitál nedokonale přivtěluje a která nám, v poměru s odmítnutím tohoto přivtělení, dává revoluci. Dauvé a Nesic tedy chtějí osvobození pravé práce. Taková „živá práce s univerzálním rozměrem“ ale existuje jako taková, tedy jako abstrakce, pouze v míře, v jaké ji živí kapitál; není ničím víc než svým vztahem ke kapitálu.

„Pracovní síla překonávající své postavení a pozvedající se ke svému dějinnému úkolu, kterým je osvobození se z okovů a tak i osvobození lidství…“[59] Jaká to nešťastná a vpravdě deterministická formulace. Dvakrát nešťastná, neboť přejímá diskurs, jenž byl parketou dřevního determinismu „starých dní“, a navíc naznačuje celý Dauvého a Nesicův skrytý diskurs – diskurs osvobození práce. Pracovní síla „osvobozující se ze svých okovů“ je protimluv. Pravda je, že již „překonala své postavení“, ale tím se vše jen zamotává. Protože, „překonává-li své postavení,“ není nadále pracovní silou, nezbylo nic, co by šlo nazvat tímto jménem.

Závěru Dauvého a Nesicova textu dává punc autoritativnosti citace z Babeufa: „nejsme z tohoto světa.“ Sylvain Maréchal považoval za model komunistické organizace hospic, Babeuf za něj považoval armádu. Označovat proletáře z přelomu 19. století za jakési „lidi odnikud“ znamená bez rozmyslu házet frázemi. K danému tématu, pro pochopení veškeré historické, kulturní a geografické zakořeněnosti, která utvářela tuto třídu a na jejíž bázi tato utvářela sama sebe, doporučujeme přečíst si knihu The Making of the English Working Class od E. P. Thompsona, na jejímž překladu se Gilles Dauvé podílel. Dauvé s Nesicem si však nepředstavují překonání kapitalistického výrobního způsobu na základě aktuální situace a praxe dělnické třídy v tomto výrobním způsobu, uvnitř něj, jakožto jeho rozporuplného procesu; píší: „ústup workerismu doprovázela ztráta hlediska umožňujícího pohled na celou tuto společnost, který si ji měřil a posuzoval ji zvnějšku, aby formuloval a navrhnul jinou.“[60]

Nejprve tedy zalitují, že proletáři nejsou s to „posuzovat“ a „měřit“ společnost „zvnějšku“ a nemohou tak navrhnout jinou, a pak čekají, až budou jednat jako by byli vně této společnosti: „Revoluce bude možná teprve tehdy, až budou proletáři jednat, jakoby tomuto světu byli cizí, jako by byli mimo něj a až se budou vztahovat k univerzální dimenzi, k dimenzi beztřídní společnosti, lidské pospolitosti.“[61] Co to znamená jednat jako by byli vně? Povšimněme si okolkování přítomného v této formulaci. Těžko si představit už jen jak se jedná „vně“, ale jednat „jako by“ byli vně… A tento vnějšek je spojen s univerzálním rozměrem: nacházíme se tedy v naprosté pojmové fantasmagorii. Jednou z nejobtížněji pochopitelných věcí je podstata rozporu: že kapitalistický společenský vztah může být na jednu stranu zcela naším vztahem a my můžeme jedině být tímto vztahem a právě proto jej na druhou stranu můžeme zrušit.

Zrušení postavení proletáře je autotransformaci proletářů v bezprostředně společenské jedince a učiní nás jimi boj proti kapitálu, protože tento boj je vztahem, který nás s kapitálem implikuje. Produkci komunismu uskutečňuje třída, která nalézá obsah komunismu ve své vlastní třídní situaci, aniž by se musela vázat na nějaký „univerzální rozměr“. Komunizace se tak provádí v boji proletariátu proti kapitálu. Zrušení směny, dělby práce, firemní struktury, státu… jsou opatření nutně přijímaná v průběhu boje – se svými ústupy a náhlými konci jsou stejně tak taktickými opatřeními, skrze něž se komunizace konstruuje, jako jsou strategií revoluce. Bezprostředně společenský jedinec tedy vzniká skrze boj třídy proti kapitálu. Produkuje ho tudíž proletariát rušením kapitálu (finální vztah mezi kapitálem a proletariátem) a nikoli proletáři, kteří již nejsou tak úplně proletáři a jednají, „jako by byli vně“. Ale pak, protestují jemné duše, „bychom byli nuceni…“

Aktivita proletariátu ale neurčuje sama sebe, protože nemá žádnou „přímou souvislost s kapitálem“ – určuje sama sebe, protože je svým vztahem ke kapitálu a ničím víc a tento vztah je rozporem. A to lze nazírat jako determinismus pouze tehdy, chceme-li definovat subjekt ještě před jeho vztahy, skrze které jedině existuje, které ho definují a v nichž koná. Oddělíme-li subjekt a jeho konání od jeho „rámce“, můžeme jejich vztah vidět pouze jako alternativu: determinismus nebo svoboda.

iii) „Příčina našich debaklů“

Proč tedy debakl? Dauvé s Nesicem jistým způsobem odpovídají: revoluce se nezdařila, protože proletariát nedokázal revoluci provést. Za tuto tautologii se nikdy nedostávají a ani nemohou. Jinak to ani nejde, protože dostat se za ni by znamenalo určit historické konání proletářů, znamenalo by to ustanovit souvislost mezi vývojem kapitálu a aktivitou proletariátu. Tato tautologie je však pro jejich myšlení strukturální. Šťouráte-li do ní, šťouráte do svobody.

Dauvé s Nesicem nemohou jinak než obviňovat TC z „determinismu“, protože předpokládají, že TC sdílí jejich pevně danou, normativní a invariantní koncepci revoluce. Je zřejmé, že v takové problematice nemůže revoluce „vyústit z konkrétního stádia“, neboť je „v hloubi svého obsahu neměnná“.

Pro nás je revoluce, o které dnes mluvíme, produktem, chcete-li, současné situace; není tedy onou Revolucí s velkým R, kterou konečně umožnila současná situace. V Dauvého a Nesicově problematice je TC deterministická, ale nevšimli si, že TC tuto problematiku před třiceti lety opustila. Kritizují TC, jako by TC prostě jen jinak reagovala na stejnou problematiku.

Po 18 stránkách, které mají ukázat, že nic takového nikdy neexistovalo (a nikdy existovat nemohlo), si Dauvé s Nesicem dovolí hypotézu, že se dělnická třída, „zapletla do své identifikace s prací.“[62] My bychom neřekli, že se třída někdy „zapletla“, ale spíše, že ji posilovala její identifikace s prací. Nesdílíme Dauvého a Nesicův normativní pohled na revoluci. Až do nedávna nebylo revoluce bez této „identifikace s prací“ (či ještě jinak: bez ní nikdy nebylo revolučního hnutí). Je-li proletariát definován skrze akumulaci a podle toho jedná, pak jeho debakl neleží uvnitř jeho praxe; spočívá v jejím vztahu ke kontrarevoluci. Tato praxe je určující praxí a nikoli komunistickou praxí, která je ze své podstaty hnána k vnitřně dané nezavršitelnosti. Tato praxe je zacílena na pospolitost práce a v třídním boji se skrze svůj vztah ke kontrarevoluci opravdu stala nezavršitelnou.

Říkáme-li dnes, že minulé revoluce byly poraženy na základě toho, jaké byly, na bázi toho, že se v nich nalézal jejich úzký vztah s kontrarevolucí (jak si povšimly jisté levě komunistické tendence), a nepromítáme-li si znovu dějiny s domněnkou, že ony revoluce mohly vypadat nějak jinak, neznamená to, že jim podle nás něco chybělo, protože jim nepřipisujeme vědomí, které je výsledkem právě až jejich debaklů a kontrarevolucí. Ruští proletáři v roce 1917, němečtí v roce 1919 nebo španělští v roce 1936 jednali jako takoví, uskutečňovali revoluční hnutí, které bylo jejich s celým jeho vědomím a se všemi rozpory. Limity jejich hnutí na ně uvalovala kontrarevoluce, se kterou se museli rvát. Co o těchto hnutích můžeme říci dnes, říkáme dnes a říkáme-li, proč neuspěly, vděčíme za to těmto bojům takovým, jaké byly vedeny. Naše analýza je tedy výsledek a ten neexistuje již předem. Každý si dle libosti může vysvětlovat to, co bylo, na základě toho, co by bývalo mělo být, a představovat si, co to mělo být; to ale není naše metoda.

„Jaká výsada dává pozorovateli v roce 2000 poznat, že jeho stanovisko je konečně tím správným? Není žádná záruka, že v roce 2050, po dalších 50 letech kapitalismu, ještě širší přehled z x + y důvodů nestanoví, čím proletáři v roce 2000 (…) zůstali historicky omezeni limity svých časů a tedy, že komunismus v roce 2000 vlastně nebyl na obzoru o nic víc než v roce 1970 nebo 1919, ale teď začíná nová doba, která nám dovoluje opravdu uchopit minulost z nového, správného hlediska.“[63]

Dnešní hledisko je dobré hledisko, protože dnes je to jediné hledisko, které máme, protože je naše. Neaspirujeme na věčné uchopení komunismu, protože nic takového neexistuje. Samozřejmě, že můžeme být „omezeni našimi limity“, ale dokud boj pokračuje, jsou tyto limity tím, čím jsme my, naší silou, která se třeba stane naší záhubou. Víme, že je-li v současném cyklu limitem třídní aktivity proletariátu konání jako třída, pak nic není předem dáno a překonání tohoto rozporu bude náročné. Ale víme také, že pro nás dnes je komunismus zrušením všech tříd a že je překonáním všech předchozích limitů třídního boje.

Nevěříme v neměnné bytí proletariátu či v invariantní potřebu lidské pospolitosti, která tu je od nepaměti. Promýšlíme situaci, v níž se nalézáme: náš cyklus bojů nese jistý obsah a jistou strukturu konfrontace mezi kapitálem a proletariátem a pro nás je to komunistická revoluce, protože podle nás si, přísně vzato, jiné formy a jiné obsahy představit nelze.


[1] Dauvé Gilles a Nesic Karl, Proletář a práce: příběh jedné lásky?.

[2] Ibidem.

[3] Poznámka Endnotes: Trockij tento termín používal k popsání „přerůstání“ buržoazní revoluce v proletářskou. TC ho používají obecněji, aby jím označovali přesvědčení, že třídní boj není součástí kapitalismu, ale stádiem v progresivním osvobozování třídy; konkrétně pak ideu, že boje ohledně mzdy se svojí generalizací mohou stát revolučním bojem.

[4] Dauvé Gilles a Nesic Karl, Proletář a práce: příběh jedné lásky?.

[5] Ibidem.

[6] Ibidem.

[7] Poznámka Endnotes: Luttes revendicatives – od „revindicate“: požadovat. Luttes revendicatives je běžný francouzský termín, který znamená boje ohledně mezd a podmínek nebo boje ohledně momentálních požadavků (jako protiklad vůči povstaleckým nebo politickým bojům). Používáme archaické slovo „revindicative“, protože angličtina nemá žádný jednoduchý ekvivalent.

[8] Boj proti kapitálu se podle obhájců sebeorganizace sice stává „sebevražedným“, ale to je nikdy nevedlo k otázce „zachování pracovních nástrojů“, které má proletariát převzít. Nevidí, co tato sebevražda obnáší pro proletariát v jeho rozporu s kapitálem: důkaz jeho vlastního zániku.

[9] Francouzsky écart, což lze rovněž přeložit jako „vychýlení“ nebo „mezera“. Viz poznámka 5 k Doslovu, v níž se tento koncept vysvětluje.

[10] Dauvé Gilles a Nesic Karl, Proletář a práce: příběh jedné lásky?.

[11] Ibidem.

[12] Ibidem.

[13] Barrot Jean (Dauvé Gilles), Fašismus a antifašismus, www.kknihovna.wordpress.com. Tento text je částečným překladem Dauvého předmluvy k Bilan: Contre-révolution en Espagne 1936-1939 (18. 10. 1979), která rovněž posloužila za základ Když povstání umírají (www.kknihovna.wordpress.com).

[14] Marx Karel, Občanská válka ve Francii (Marx-Engels: Vybrané spisy, svazek 3, Nakladatelství Svoboda, Praha 1977), viz s. 358.

[15] Citováno Marxem v konceptu Občanské války ve Francii (MECW 22), s. 500.

[16] Ibidem, s. 501.

[17] Ibidem, s. 505.

[18] Ibidem, s. 499.

[19] Ibidem.

[20] Marx Karel, Občanská válka ve Francii (Marx-Engels: Vybrané spisy, svazek 3, Nakladatelství Svoboda, Praha 1977), s. 358.

[21] Ibidem, s. 358.

[22] Barrot Jean (Dauvé Gilles), Notes pour une analyse de la révolution russe, 1967, v Communisme et question russe (Tête de feuilles, 1972) s. 47-48.

[23] Ibidem, s. 51.

[24] Anweiler Oskar, The Russian Soviets. Přeloženo z francouzštiny: Les Soviets en Russie (Gallimard, 1972), s. 157-158.

[25] Carr E. H., The Bolshevik Revolution. Přeloženo z francouzštiny: La Révolution bolchévique, svazek II (Ed. de Minuit, 1969), s. 66.

[26] Dauvé Gilles a Nesic Karl, Proletář a práce: příběh jedné lásky?.

[27] Ibidem.

[28] Ibidem.

[29] „que vaudrait une révolution où nous serions poussés quasi malgré nous?“ Dauvé Gilles a Nesic Karl, Il va falloir attendre (Troploin Newsletter č. 2, 2002), s. 4. Poznámka Endnotes: z anglické verze tohoto textu – Whither the World? – byla tato pasáž odstraněna. Poznámka překladatele do češtiny: Nevyskytuje se ani v české verzi – Kudy kam, světe? – která vychází z verze anglické (https://kknihovna.wordpress.com/2011/02/06/kudy-kam-svete/).

[30] Viz poznámka 17 k textu Normativní historie a komunistická esence proletariátu.

[31] Dauvé Gilles a Nesic Karl, Proletář a práce: příběh jedné lásky?.

[32] Ibidem.

[33] Ibidem.

[34] Citováno v Masini Pier Carlo, Anarchistes et Communistes dans le mouvement des Conseils à Turin (Nautilus, 1983), s. 63.

[35] Malatesta Errico, Umanità Nova, 23. září 1920.

[36] Malatesta Errico, Articles politiques (10/18 1979), s. 274.

[37] Dauvé Gilles a Nesic Karl, Proletář a práce: příběh jedné lásky?.

[38] Marx Karel, Třídní boje ve Francii (Marx-Engels: Vybrané spisy, svazek 2, Nakladatelství Svoboda, Praha 1977), s. 20.

[39] Ibidem, s. 43.

[40] Dauvé Gilles a Nesic Karl, Proletář a práce: příběh jedné lásky?.

[41] Ibidem.

[42] Ibidem.

[43] Ibidem.

[44] Ibidem.

[45] Datujeme-li tuto koncepci invariance komunismu ke vzniku kapitalismu, interpretujeme ji shovívavě, protože podle Nesica (v Call of the Void) jde patrně mnohem hlouběji do minulosti a pro Dauvého v Banquise byla patrně vlastní (naneštěstí na scestí svedené) pospolité podstatě lidství.

[46] Dauvé Gilles a Nesic Karl, Proletář a práce: příběh jedné lásky?.

[47] Dauvé Gilles, Lidské, příliš lidské?.

[48] Dauvé Gilles a Nesic Karl, Proletář a práce: příběh jedné lásky?.

[49] Ibidem.

[50] Marx Karel, Ekonomicko-filozofické rukopisy z roku 1844 (Marx-Engels: Vybrané spisy, svazek 1, Nakladatelství Svoboda, Praha 1976), s. 98.

[51] Marx Karel, Německá ideologie (Marx-Engels: Vybrané spisy, svazek 1, Nakladatelství Svoboda, Praha 1976), s. 267.

[52] V českém překladu „osvobození proletariátu“ a ne „práce“. Viz Engels Bedřich, Zásady komunismu (Marx-Engels: Vybrané spisy, svazek 1, Nakladatelství Svoboda, Praha 1976), s. 317 (jednalo se o raný náčrt Manifestu komunistické strany).

[53] Dauvé Gilles a Nesic Karl, Proletář a práce: příběh jedné lásky?.

[54] Ibidem.

[55] Ibidem.

[56] Ibidem.

[57] Termín „sociální vazba“ nebo „sociální pojítko“ (lien social) Dauvé používá spolu s dalšími termíny, jako třeba „přilnavost“, „koheze“ a „integrace“, k popsání prostředku, kterým kapitál vzbuzuje loajalitu těch, které vykořisťuje. Viz např. Dauvé Gilles a Nesic Karl, Kudy kam, světe? (https://kknihovna.wordpress.com/2011/02/06/kudy-kam-svete/).

[58] Dauvé Gilles a Nesic Karl, Proletář a práce: příběh jedné lásky?.

[59] Ibidem.

[60] Ibidem.

[61] Ibidem.

[62] Ibidem.

[63] Dauvé Gilles, Lidské, příliš lidské?.

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: