Skip to content

Doslov k prvnímu vydání Endnotes

12.7.2011

Doslov k prvnímu vydání Endnotes, v němž autoři nejen zaujímají stanovisko nejen k debatě mezi Troploin a Théorie Communiste, přičemž se kloní na stranu později jmenovaných, ale hlavně nabízejí smysluplné shrnutí a střízlivé hodnocení teoretické produkce Théorie Communiste.

Debata mezi Théorie Communiste (TC) a Troploin (Dauvé & Nesic), kterou jsme tu reprodukovali, se odvíjí kolem fundamentální otázky jak teoretizovat dějiny a realitu třídního boje a revoluce v kapitalistické epoše. Jak jsme zdůraznili v našem úvodu, obě strany debaty byly v důsledku událostí roku 1968 produktem téhož politického prostředí ve Francii; obě skupiny dodnes sdílejí chápání hnutí, které ruší kapitalistické společenské vztahy, jako hnutí komunizace. Podle tohoto sdíleného hlediska není přechod ke komunismu čímsi, k čemu dojde až po revoluci. Naopak, revoluce jakožto komunizace je sama o sobě rozkladem kapitalistických společenských vztahů skrze komunistická opatření přijímaná proletariátem, jimiž se ruší podniková forma, zbožní forma, směna, peníze, námezdní práce a hodnota a ničí se stát. Komunizace je pak bezprostřední produkcí komunismu: sebezrušením proletariátu skrze jeho zrušení kapitálu a státu.

Čím se však pozice TC ostře liší od pozice Troploin, je způsob, kterým obě skupiny teoretizují produkci či historickou produkci tohoto hnutí komunizace. Ani jedna nestaví možnost úspěšné komunistické revoluce na „objektivní“ dekadenci kapitalismu; avšak Troploin pojímá dějiny třídního boje, a to má společné s velkou částí širší ultralevice, jako kolísavý antagonismus mezi třídami, vzestup a pokles třídního boje podle nahodilostí každé dějinné shody okolností. V tomto širším pojetí se revoluční boj proletariátu v některých momentech dějin jeví jako skrytý pod hladinou, aby se pak v jiných, „silných momentech“ znovu vynořil (např. 1848, 1871, 1917-1921, 1936, 1968-1969). Podle tohoto názoru v současnosti zažíváme táhlý pokles třídního boje (minimálně ve vyspělých kapitalistických zemích) a čeká se, až se komunistické hnutí zase příště vynoří neboli až se revoluční proletariát chopí svého podvratného díla: „Výborně jsi ryl, starý krtku!“[1]

Pro Troploin je tedy komunismus jako komunizace vždy přítomnou (byť čas od času skrytou pod hladinou) možností, která je v kapitalistické epoše invariantem, ač neexistuje žádná záruka, že se uskuteční. Oproti tomu pro TC je komunizace specifickou formou, kterou komunistická revoluce musí nabrat v současném cyklu bojů. Na rozdíl od Troploin jsou pak TC schopni svoje pojetí komunizace sebereflexivně postavit na chápání dějin kapitalismu jakožto cyklů bojů.

Cykly bojů a fáze akumulace

TC historizuje rozporuplný vztah mezi kapitálem a proletariátem na základě periodizace přivtělování práce ke kapitálu; tato periodizace rozlišuje cykly bojů, které odpovídají kvalitativním posunům ve vztahu vykořisťování. Tyto dějiny se podle TC skládají ze tří obecně identifikovatelných období:

1)       formální přivtělování – končí kolem roku 1900;

2)       první fáze reálného přivtělování – od roku 1900 do 70. let 20. století;

3)       druhá fáze reálného přivtělování – od 70. let 20. století do současnosti.

Důležité je, že pro TC přivtělování práce ke kapitálu není jen otázkou technické organizace práce v bezprostředním výrobním procesu, kdy by formální přivtělování tvořilo pár s vysáváním absolutní nadhodnoty (skrze prodlužování pracovní doby) a reálné přivtělování s vysáváním relativní nadhodnoty (skrze zvyšování produktivity zaváděním nových výrobních technik, které dělníkům umožňují reprodukovat hodnotu jejich mezd v kratším čase a tak při pracovní době o dané délce vykonat více nadpráce). V koncepci TC charakter a míru či stupeň přivtělování práce ke kapitálu rovněž – a patrně zásadně – určuje způsob, kterým se oba póly vztahu kapitál-práce, tj. kapitál a proletariát, k sobě vztahují jako třídy kapitalistické společnosti. Pro TC je tedy klíčem k dějinám kapitálu modus reprodukce kapitalistických společenských vztahů jako celku, měnící se podle dialektického vývoje vztahu mezi třídami. Samozřejmě, že tento vývoj je sám niterně spjat s potřebami extrakce nadhodnoty. Stručně řečeno, podle TC přivtělování práce ke kapitálu zprostředkovává a je zprostředkováváno specifickým historickým charakterem třídního vztahu na rovině společnosti jako celku.

Na způsobu, kterým TC používají koncept přivtělování k periodizaci kapitalismu, a kterým toto užití částečně zamlžuje jeden z nejvýznačnějších aspektů vývoje třídního vztahu, na nějž jejich teorie jinak zaostřuje, je cosi problematického. Přísně řečeno, formální a reálné přivtělování práce ke kapitálu platí pouze pro bezprostřední výrobní proces. Kupříkladu v jakém smyslu lze o čemkoli mimo pracovní proces prohlásit, že si to kapitál fakticky přivtěluje a ne, že tomu spíš jen dominuje či to transformuje?[2] TC se však pod hlavičkou těchto kategorií přivtělování pokoušejí teoretizovat charakter kapitalistického třídního vztahu per se a ne prostě jen způsob, kterým se pracovní proces fakticky stává zhodnocovacím procesem kapitálu. Jenže právě skrze jejich pochybné teoretické používání kategorií přivtělování jsou TC schopni přijít s novým pojetím historického vývoje třídního vztahu. V rámci této periodizace má totiž rozhodující význam stupeň integrace reprodukčních koloběhů kapitálu a pracovní síly. Klíčem k historické periodizaci třídního vztahu je míra, do jaké se reprodukce pracovní síly, a tudíž proletariátu jako třídy, integruje s koloběhem autopresumpce kapitálu.[3]

„Období formálního přivtělování“ u TC charakterizuje nezprostředkovaný, vnější vztah mezi kapitálem a proletariátem: reprodukce dělnické třídy není plně integrovaná do cyklu zhodnocování kapitálu. V tomto období proletariát tvoří pozitivní pól vztahu a dokáže tváří v tvář kapitálu uplatňovat svoji autonomii, přičemž zároveň shledává, že ho kapitalistický vývoj posiluje. Avšak rostoucí moc třídy uvnitř kapitalistické společnosti a její autonomní afirmace se vytrvale dostávají do vzájemného rozporu. Rozdrcením dělnické autonomie během revolucí a kontrarevolucí na konci první světové války se tento rozpor rozřeší v posilování třídy a ukazuje se, že to není ničím víc než samotným kapitalistickým vývojem. Tento kvalitativní posun v třídním vztahu značí konec přechodu od období formálního přivtělování k první fázi reálného přivtělování. Od této chvíle se reprodukce pracovní síly stává plně integrovanou, byť silně zprostředkovaným způsobem, do kapitalistické ekonomiky a výrobní proces se přeměňuje v souladu s potřebami zhodnocování kapitálu. Vztah mezi kapitálem a proletariátem se v této fázi přivtělování sice stává vnitřním vztahem, ale zprostředkovává se skrze stát, dělbu světové ekonomiky do národních oblastí a východní či západní zóny akumulace (každou z nich provází jejich model rozvoje „třetího světa“), kolektivní vyjednávání v rámci národního trhu práce a fordistické dohody spojující produktivitu s růstem mezd.

Výrazem pozitivity proletářského pólu třídního vztahu během fáze formálního přivtělování a první fáze reálného přivtělování je to, co TC nazývá „programatismem“ dělnického hnutí, jehož organizace, strany a odbory (lhostejno zda sociálně demokratické nebo komunistické, anarchistické nebo syndikalistické) představovaly rostoucí moc proletariátu a prosazovaly program osvobození práce a autoafirmace dělnické třídy. Charakter třídního vztahu v době programatického dělnického hnutí tedy určuje komunistickou revoluci v onom cyklu bojů jako autoafirmaci jednoho pólu vztahu kapitál-práce. Takováto komunistická revoluce neodstraňuje samotný vztah, ale jen prohazuje jeho členy a tak si v sobě nese kontrarevoluci v podobě dělnické správy ekonomiky a pokračující akumulace kapitálu. Decentralizované řízení výroby továrními radami na jedné straně a centrální plánování dělnickým státem na straně druhé jsou jen rub a líc téže mince, dvě formy stejného obsahu: dělnické moci jako revoluce i kontrarevoluce.

Pro TC tento cyklus bojů uzavřelo hnutí v letech 1968-1973, které značilo zastaralost programu osvobození práce a autoafirmace proletariátu; kapitalistická restrukturalizace, k níž v důsledku těchto bojů došlo, a krize ve vztahu mezi kapitálem a proletariátem smetly nebo vyprázdnily instituce starého dělnického hnutí. Konflikty z let 1968-1973 tak zvěstují nový cyklus akumulace a bojů, který TC označují jako druhou fázi reálného přivtělování charakterizovanou kapitalistickou restrukturalizací neboli kontrarevolucí v letech 1974-1995, která zásadně pozměnila charakter vztahu mezi kapitálem a proletariátem. Pryč jsou všechna omezení akumulace – všechny překážky těkavosti a mezinárodní mobility kapitálu – představovaná nepružností národních trhů práce, sociálního zabezpečení, rozdělení světové ekonomiky do bloků studené války a chráněného národního rozvoje, které toto rozdělení umožňovalo na „periferii“ světového hospodářství.

Krize společenské smlouvy založené na fordistickém výrobním modelu a na keynesiánském sociálním státu ústí ve financializaci, demontáž a přesouvání průmyslové výroby, zlomení dělnické moci, deregulaci, ukončení kolektivního vyjednávání, privatizaci, posun k dočasné, flexibilizované práci a rozmach nových odvětví služeb. Globální kapitalistická restrukturalizace – formování stále jednotnějšího globálního trhu práce, zavádění neoliberální politiky, liberalizace trhů a mezinárodní tlak na snižování mezd a zhoršování pracovních podmínek – představuje kontrarevoluci, jejímž výsledkem je, že kapitál se dnes s proletariátem konfrontuje přímo v globálním měřítku. Koloběhy reprodukce kapitálu a pracovní síly – koloběhy, jimiž se reprodukuje sám třídní vztah – jsou nyní plně integrované: tyto koloběhy jsou dnes bezprostředně vnitřně usouvztažněny. Rozpor mezi kapitálem a proletariátem je tak dnes vytlačen na rovinu jejich reprodukce jakožto tříd; od této chvíle je tedy v sázce reprodukce samotného třídního vztahu.

S restrukturalizací kapitálu (která je rozkladem všech mediací v třídním vztahu) dochází k tomu, že proletariát se už k sobě nemůže proti kapitálu vztahovat pozitivně: nemožnost proletářské autonomie. Z pozitivního pólu vztahu, v podobě partnera nebo protivníka třídy kapitalistů, se proletariát transformuje v negativní pól. Samotné jeho bytí jakožto proletariátu, jehož reprodukce je plně integrovaná do koloběhu kapitálu, se mu stává vnější. Současný cyklus bojů je tak oproti cyklu předchozímu definován charakterem autorelace proletariátu, která je dnes bezprostředně jeho vztahem ke kapitálu. Jak říká TC, v současném cyklu se třídní příslušnost proletariátu zpředmětňuje proti němu jako vnější omezení, jako kapitál.[4]

Tato zásadní transformace v charakteru třídního vztahu, která produkuje tuto inverzi v autorelaci proletariátu jakožto pólu vykořisťovatelského vztahu, mění charakter třídních bojů a způsobuje, že proletariát zpochybňuje svoji vlastní existenci jakožto třídy kapitalistického výrobního způsobu. Pro TC je tak revoluce v podobě komunizace historicky specifickou produkcí: je horizontem tohoto cyklu bojů.[5]

Vyprodukované překonání

Pro TC vztah mezi kapitálem a proletariátem není vztahem mezi dvěma samostatnými subjekty, ale vztahem reciproční implikace, v němž se oba póly vztahu ustavují jako momenty celku, který se sám diferencuje. Je to tento celek sám – tento rozpor v pohybu – co produkuje své vlastní překonání v revolučním konání proletariátu proti jeho vlastnímu třídnímu bytí, proti kapitálu. Toto imanentní, dialektické pojetí dějinné dráhy kapitalistického třídního vztahu překonává spojité dualismy objektivismu/subjektivismu a spontaneismu/voluntarismu, které charakterizovaly většinu marxistické teorie ve 20. století a vlastně ji charakterizují dodnes. Dynamičnost a měnící se charakter tohoto vztahu jsou tedy uchopeny jako jednotný proces a nikoli prostě jen jako vlny proletářské ofenzivy a kapitalistické protiofenzivy.

Podle TC jsou to kvalitativní proměny v rámci kapitalistického třídního vztahu, co určuje komunizaci jako revoluční horizont současného cyklu bojů. Pro nás na obecnější rovině abstrakce rovněž platí, že rozporuplný vztah mezi kapitálem a proletariátem vždy ukazoval za sebe, nakolik – od svého prvopočátku – produkoval své vlastní překonání jako imanentní horizont faktických bojů. Tento horizont je však neoddělitelný od skutečných, historických forem, kterých protiklad v pohybu nabývá. Transhistoricky (tj. napříč celými dějinami kapitalistického výrobního způsobu) tedy o komunismu můžeme hovořit jedině v tomto omezeném smyslu. Vidíme to tak, že komunistické hnutí chápané nikoli jako partikularizace celku ani jako hnutí komunistů nebo třídy, ale spíše jako celek sám, je jak transhistorické, tak variantní podle historicky specifických konfigurací kapitalistického třídního vztahu. Je to sama dialektika integrace reprodukčních koloběhů kapitálu a pracovní síly, co determinuje komunistické hnutí – komunistickou revoluci – aby v současném cyklu nabíralo podobu komunizace.[6] Je to ona dialektika, co produkuje radikální negativitu autorelace proletariátu tváří v tvář kapitálu. V této době proletariát shozením svých „radikálních okovů“ negeneralizuje své postavení na celou společnost, ale bezprostředně rozkládá své vlastní bytí skrze rušení kapitalistických společenských vztahů.


[1] Marx Karel, Osmnáctý Brumaire Ludvíka Bonaparta (Marx-Engels: Vybrané spisy, svazek 2, Nakladatelství Svoboda, Praha 1977), s. 346.

[2] Těmito tématy se budeme více zabývat v příštím vydání Endnotes.

[3] „Autopresumpcí kapitálu“ mají TC na mysli to, že kapitál se ustavuje jako podmínka i jako výsledek svého vlastního procesu. Je to patrné z toho, že TC užívají (podle francouzského vydání Kapitálu) termín double moulinet, který značí dva navzájem se protínající cykly:

[4] Výrazem této zásadní negativity v autorelaci proletariátu tváří v tvář kapitálu je termín écart, který TC používají a jenž lze přeložit jako „divergence“, „vychýlení“ nebo „mezera“. Pro TC tento pojem vyjadřuje myšlenku, že limitem tohoto cyklu bojů je konání proletariátu jakožto třídy; neboť jeho boje nemají žádný jiný horizont než jeho vlastní reprodukci jakožto třídy, a přesto není schopen tento horizont afirmovat jako třída.

[5] viz pojednání této problematiky ve vztahu ke konkrétním bojům: Théorie Communiste, Sebeorganizace je prvním aktem revoluce, aby se následně stala překážkou, kterou revoluce musí překonat. Dostupné na https://kknihovna.wordpress.com/2011/02/05/sebeorganizace-je-prvnim-aktem-revoluce-aby-se-nasledne-stala-prekazkou-kterou-revoluce-musi-prekonat/.

[6] Tomuto tématu se budeme dále věnovat v příštím vydání Endnotes.

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: