Skip to content

Vyneste své mrtvé

12.7.2011

Úvodní článek k prvnímu vydání anglickojazyčného časopisu Endnotes, které vyšlo v říjnu 2008 a přinášelo „předběžné materiály pro bilanci 20. století“. Vlastně prezentovalo výměnu názorů mezi dvěma soudobými francouzskými skupinami – Troploin a Théorie Communiste – ohledně vztahu mezi současným třídním vztahem a neúspěšnými revolucemi 20. století. Jeho součástí byly tři texty Gillese Dauvého a Karla Nesica (Troploin): Když povstání umírají, Lidské, příliš lidské?, Proletář a práce: Příběh jedné lásky?; a dva texty od Théorie Communiste: Normativní historie a komunistická esence proletariátu a Mnoho povyku pro nic. Všechny texty naleznete v této knihovničce.

„Tradice všech mrtvých pokolení tíží mozek živých jako můra. (…) Sociální revoluce devatenáctého století nemůže čerpat svou poezii z minulosti, nýbrž jen z budoucnosti. Nemůže začít sama se sebou, dokud neskoncuje s veškerou pověrčivou úctou k minulosti. Dřívější revoluce potřebovaly vzpomínky ze světových dějin, aby v sobě přehlušily svůj vlastní obsah. Revoluce devatenáctého století, má-li si ujasnit svůj vlastní obsah, musí nechat mrtvé, aby pohřbili své mrtvé.“[1]

Platilo-li to v době, kdy Marx napsal tuto pasáž, kdy šlo o komunismu mluvit pouze v budoucím čase, platí to o to víc dnes, kdy anarchisté a komunisté mohou hovořit o svých vlastních „dějinách“ a vlastně se zdá, že o ničem jiném málem nemluví. Sám marxismus je teď tradicí mrtvých pokolení a zjevně i modernější situacionisté mají potíž „opustit dvacáté století“.[2]

A neříkáme to proto, že bychom se nějak zvlášť bláznivě zamilovali do přítomnosti či v důsledku takové zamilovanosti toužili „aktualizovat“ komunistickou teorii. Dvacáté první století – stejně jako to předešlé – utváří rozpor mezi prací a kapitálem, oddělení práce od „života“ a všemu dominují abstraktní formy hodnoty. Stojí tedy za to ho opustit tak, jako stálo za to opustit jeho předchůdce. Jenže situacionistům dobře známé „dvacáté století“, jeho kontury třídních vztahů, jeho dočasnost pokroku a jeho postkapitalistické horizonty, je zjevně za námi. A nás začaly nudit teorie novosti – postmodernismus, postfordismus a každý nový produkt akademického prostředí – ani ne tak proto, že se jim nedaří zachytit esenciální kontinuitu, ale proto, že kapitalistická restrukturalizace 70. a 80. let 20. století už není žádnou novinkou.

V tomto úvodním vydání Endnotes jsme shromáždili sérii textů (v zásadě výměnu názorů mezi dvěma komunistickými skupinami z Francie), které se všechny zabývají dějinami revolucí dvacátého století. Jak tyto texty dávají jasně najevo, jsou dějiny těchto revolucí dějinami debaklu buď proto, že je rozdrtila kapitalistická kontrarevoluce, nebo proto, že sama jejich „vítězství“ nabrala podobu kontrarevoluce: vedla ke zřízení společenských systémů, které nedokázaly překročit kapitalismus, protože stály na peněžní směně a námezdní práci. Jenže tato přeměna „vítězství“ v kontrarevoluci nebyla pouhou „zradou“ o nic víc, než rozdrcení revolucí kontrarevolucí bylo výsledkem „strategických chyb“ nebo chybějících „historických podmínek“. Zabýváme-li se touto otázkou, nemůže se uchylovat k různým „co kdyby“, která jsou v rozporu s fakty, a svádět porážku revolučních hnutí na všechno možné (vůdce, organizační formy, špatné ideje, nezralé podmínky) jen ne na samotná tato hnutí s jejich určitým obsahem. A tématem následující výměny názorů je právě povaha tohoto obsahu.

Publikujeme-li takovéto „historické“ texty, nečiníme tak z touhy vzbudit zájem o dějiny jako takové ani oživit zájem o dějiny revolucí nebo dělnického hnutí. Doufáme, že uvažováním o obsahu bojů minulého století pomůžeme podrýt iluzi, že se jaksi jedná o „naši“ minulost, o cosi, co je třeba střežit či konzervovat. Marxovo dictum nám připomíná potřebu setřást ze sebe mrtvou tíhu tradice. A zajdeme až k prohlášení, že s výjimkou poznání dějinného zlomu, který nás od nich odděluje, se nemáme z debaklů minulých revolucí co naučit – nepotřebujeme si je znovu promítat, abychom objevili jejich „chyby“ či vydestilovali jejich „pravdy“ – neboť stejně je nemůžeme zopakovat. Načrtáváme-li tedy bilanci této historie, bereme-li ji jako ukončenou, rýsujeme čáru, která staví do popředí boje naší vlastní doby.

Obě strany oné výměny názorů, kterou uveřejňujeme, Troploin a Théorie Communiste, vzešly z tendence, která si začátkem 70. let 20. století na bázi nových charakteristik třídního boje kriticky přisvojovala historickou ultralevici v obou jejích variantách, německo-holandské (komunismus rad) a italské (bordigismus), ale také novější dílo Situacionistické internacionály a Socialisme ou Barbarie. Než tedy budeme moci představit texty samotné, musíme si představit toto společné pozadí.

Od odmítnutí práce ke „komunizaci“

Když Guy Debord v roce 1954 napsal na zeď jedné z ulic na levém břehu, „nikdy nepracuj,“ tak toto heslo, které si vypůjčil od Rimbauda,[3] stále ještě za mnohé vděčilo surrealismu a jeho avantgardnímu potomstvu. Čili alespoň částečně evokovalo romantizovanou vizi bohémy pozdního devatenáctého století – světa deklasovaných umělců a intelektuálů polapených mezi tradičními mecenášskými vztahy a novým trhem s kulturou, na němž museli prodávat své zboží. Negativní postoj bohémů k práci byl jak revoltou proti tomuto polarizovanému postavení, tak jeho výrazem: lapeni mezi aristokratickým opovržením „profesionálem“ a maloburžoazní záští ke všem ostatním společenským třídám, začali veškerou práci, včetně jejich vlastní, nazírat jako nehodnotnou. Tuto pózu pak politizovali surrealisté, kteří nihilistická gesta Rimbaudova, Lautréamontova a dadaistů přeměnili v revoluční volání do „války proti práci“.[4] Jenže pro surrealisty, stejně jako pro další neortodoxní revolucionáře (např. Lafargue, části IWW, ale také mladý Marx), se zrušení práce odsouvalo až na utopický obzor na druhém konci revoluce, kterou v její bezprostřednosti definoval socialistický program osvobození práce – triumf dělnického hnutí a pozvednutí dělnické třídy do pozice nové vládnoucí třídy. Cíle, kterým bylo zrušení práce, se tak paradoxně mělo dosáhnout nejprve odstraněním všech mezí práce (např. kapitalisty jakožto parazita na práci, výrobních vztahů jakožto omezujících mantinelů výroby) – tudíž rozšířením pracovního postavení na všechny („kdo nepracuje, ať nejí“) a odměňováním práce spravedlivým podílem z hodnoty, kterou vyrábí (skrze různá schémata přepočítávání práce).

Tento zjevný rozpor mezi prostředky a cílem, který se ukazuje v problémovém poměru surrealistů s Komunistickou stranou Francie, byl pro revoluční teorie vzestupného období dělnického hnutí typický. Od anarchosyndikalistů až po stalinisty, široký pás tohoto hnutí skládal své naděje na překonání kapitalismu a třídní společnosti obecně v rostoucí moc dělnické třídy uvnitř kapitalismu. Očekávalo se, že v jistém bodě se tato dělnická moc chopí výrobních prostředků, čímž se otevře „období přechodu“ ke komunismu či anarchismu, období, kdy nedojde ke zrušení situace dělnické třídy, ale k její generalizaci. Konečný cíl eliminace třídní společnosti tedy koexistoval s celou škálou revolučních prostředků, které byly založeny na jejím zachování.

Situacionistická internacionála (SI) zdědila surrealistický protiklad mezi konkrétními politickými prostředky osvobození práce a utopickým cílem jejího zrušení. Zásadním přínosem situacionistů bylo, že ho transponovaly z vnějšího protikladu mediovaného socialistickým programem přechodu ve vnitřní protiklad, který poháněl jejich koncepci revoluční aktivity. Ta spočívala v radikálním přehodnocení osvobození práce podle linie, která kladla důraz na odmítnutí jakéhokoli oddělování revolučního konání od celkové transformace života – tato idea byla implicitně vyjádřena už v jejich původním projektu „vytváření situací“. Význam tohoto posunu by se neměl podceňovat, neboť „kritika separace“ zde implikovala negaci jakéhokoli dočasného hiátu mezi prostředky a cíli (a tedy jakéhokoli přechodného období), ale také odmítnutí jakýchkoli synchronních mediací a trvala na všeobecné participaci (skrze přímou demokracii) na revolučním konání. Jenže navzdory této schopnosti přehodnotit prostor a čas revoluce, způsob, kterým SI transcendovala protiklad mezi osvobozením a zrušením práce, nakonec spočíval ve vzájemném zhroucení se jednoho jeho pólu v ten druhý, v bezprostřední jednotu protikladů, čímž se protiklad mezi prostředky a cíli transponoval do protikladu mezi formou a obsahem.

Poté, co se na začátku šedesátých let seznámila s neoradoveckou skupinou Socialisme ou Barbarie, SI z celého srdce přejala revoluční program komunismu rad, přičemž velebila radu – aparát, skrze nějž měli dělníci sami spravovat svoji výrobu a společně s ostatními radami uchopit veškerou společenskou moc – jako „konečně dosaženou formu“ proletářské revoluce. Od té chvíle byly veškerý potenciál a všechny limity SI obsaženy v tenzi mezi jejím voláním po „zrušení práce“ a jejím ústředním sloganem, „všechnu moc dělnickým radám.“ Na jedné straně měl obsah revoluce zahrnovat radikální zpochybnění práce samotné (a ne jen její organizace), s cílem překonat separaci mezi prací a volnem, ale na druhé straně formou této revoluce mělo být převzetí pracovišť dělníky a jejich demokratická správa.[5]

V překonání tohoto rozporu bránil SI fakt, že obě polarity „obsah“ a „forma“ měly kořeny v afirmaci dělnického hnutí a osvobození práce. Ačkoli si totiž SI od mladého Marxe (a ze sociologických výzkumů Socialisme ou Barbarie) osvojila zaujetí pro odcizenost práce, kritiku tohoto odcizení podle ní umožňovala technologická blahobytnost moderního kapitalismu (automatizace jako potenciál „společnosti volného času“) a bataliony dělnického hnutí schopné jak činit tyto technické vymoženosti nutnými (svými každodenními boji), tak si je přivlastnit (skrze své revoluční rady). Zrušení práce tedy považovali za možné – jak z technického, tak organizačního hlediska – na základě stávající dělnické moci ve výrobě. Jelikož tedy transponovali techniky kybernetiků a gesta bohémských antiumělců do spolehlivých, mozolnatých rukou organizované dělnické třídy, mohli si situacionisté představit zrušení práce jako přímý rezultát jejího osvobození; tedy představit si překonání odcizenosti jako výsledek bezprostřední technicko-kreativní restrukturalizace pracoviště samotnými dělníky.

V tomto smyslu teorie SI představuje poslední upřímné gesto víry v revolučně koncipovanou samosprávu jakožto integrální součást programu osvobození práce. Její kritiky práce se však chopí a transformují ji ti, kdo usilovali o teoretizaci nových bojů, které se vynořily, když tento program v 70. letech 20. století vstoupil do nezvratné krize. V jejich chápání tato kritika neměla své kořeny v afirmaci dělnického hnutí, ale v nových formách bojů, které probíhaly ve stejnou dobu jako jeho rozklad. V textech Invariance, La Vielle Taupe, Mouvement Communiste a dalších se však výrazem pokusu o překonání ústředního rozporu SI stane nejprve kritika „formalismu“ – upřednostňování formy před obsahem – v ideologii komunismu rad.

Kritika radovectví

V rozporu s instrukcemi SI se dělníci, kteří se účastnili masové stávky v květnu 1968 ve Francii, nezmocnili výrobních prostředků, nezakládali rady ani se nesnažili provozovat továrny pod dělnickou kontrolou.[6] Na velké většině okupovaných pracovišť se dělníci spokojili s ponecháním veškeré organizace v rukou jejich odborových delegátů a ti měli často co dělat, aby dělníky přesvědčili k účasti na okupačních shromážděních, kde se mělo hlasovat o pokračování stávky.[7] V těch nejdůležitějších třídních bojích následujících let, zvláště pak těch v Itálii, forma rady – soustavný prototyp proletářského radikalismu v předešlém cyklu (Německo 1919, Itálie 1921, Španělsko 1936, Maďarsko 1956) – chyběla. Přesto paradoxně právě v těchto letech byla ideologie radovectví na vzestupu, neboť pohled na stále neposlušnější dělnickou třídu a slábnoucí životaschopnost starých organizací se zdály naznačovat, že schází už jen co nejadekvátnější forma pro spontánní a nehierarchické boje. V tomto kontextu se skupinám jako Informations Correspondance Ouvrieres (ICO) ve Francii, Solidarity v Anglii, Root and Branch v USA a do jisté míry proudu operaisti v Itálii dařilo křísit zájem o Německo-holandskou levici, když z debaklu každé nové vzpoury obviňovali staré nepřátele radovectví: všechny ty levicové strany a odbory, všechny ty „byrokraty“, řečeno jazykem Situacionistické internacionály.

Zanedlouho se tato perspektiva dočkala zpochybnění a to zprvu nabralo podobu oživení jiné levě-komunistické tradice. Pod intelektuálním vedením Amadea Bordigy Italská levice už dlouho kritizovala komunismus rad (který Lenin v Dětské nemoci levičáctví v komunismu hodil do jednoho pytle s Italskou levicí) za jeho upřednostňování formy před obsahem a za jeho nekritické pojetí demokracie.[8] A právě tato pozice, přefiltrovaná přes vliv disidentského bordigistického časopisu Invariance, tvoří fundament kritiky komunismu rad v textu Gillese Dauvého „Leninismus a ultralevice“, jednoho ze zakladatelských textů tendence, kterou tu popisujeme.[9] Dauvé viní komunismus rad z formalismu ve dvou bodech: jeho přístup k organizační otázce spatřuje v organizační formě rozhodující faktor („leninismus naruby“) a jeho koncepce porevoluční společnosti mění formu (rady) v obsah socialismu, poněvadž jej v zásadě vykresluje jako otázku správy. Pro Dauvého, stejně jako pro Bordigu, šlo o falešnou otázku, neboť kapitalismus není způsobem správy, ale výrobním způsobem, v němž jsou „manažeři“ všeho druhu (kapitalisté, byrokraté nebo i dělníci) pouhými funkcionáři, jejichž prostřednictvím se artikuluje zákon hodnoty. Jak budou později argumentovat také Pierre Nashua (La Vielle Taupe) a Carsten Juhl (Invariance), takové zaujetí formou namísto obsahu fakticky nahrazuje komunistický cíl zničení ekonomiky pouhou opozicí vůči jejímu řízení buržoazií.[10]

Návrat kritiky práce

Sama o sobě tato kritika komunismu rad mohla vést jedině k přepracování kanonických tezí Italské levice, a to buď skrze imanentní kritiku (ala Invariance), nebo skrze rozvíjení jakéhosi italsko-německého hybridu (ala Mouvement Communiste). Podnět k novému pojímání revoluce a komunismu (jako komunizace) tedy nedalo jednoduše jen porozumění obsahu komunismu odvozené z pozorné četby Marxe a Bordigy, ale také vliv celé vlny třídních bojů na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, která dala nový význam „odmítnutí práce“ jakožto specifickému obsahu revoluce.

Začátkem 70. let 20. století už novináři a sociologové začínali hovořit o „revoltě proti práci“ postihující celou novou generaci dělníků v tradičních průmyslových odvětvích, přičemž rapidně narůstala míra absentérství a sabotáží, ale také rozšířená neúcta k autoritě odborů. Komentátoři to různě sváděli na pocit nahraditelnosti a nejistoty vyvolávaný automatizací, na rostoucí průbojnost tradičně utlačovaných menšin, na vliv antiautoritářské kontrakultury, na moc a pocit oprávněnosti plynoucí z dlouhotrvajícího poválečného boomu a jeho těžce vydělané „sociální mzdy“. Ať byl důvod tohoto vývoje jakýkoli, zdálo se, že nové boje charakterizuje krach tradičních forem, skrze které dělníci usilovali o získání kontroly nad pracovním procesem, a zůstal jen projev zjevné touhy méně pracovat. Podle mnoha z těch, koho ovlivnila SI, tuto novou proletářskou „zteč“ charakterizovalo „odmítnutí práce“ zbavené technicko-utopických a bohémsko-uměleckých prvků, které SI nikdy nedokázala opustit. Skupiny jako Négation a Intervention Communiste tvrdily, že v těchto bojích dochází k podrývání nejen moci odborů, ale celého marxistického a anarchistického programu osvobození práce a vítězství „dělnické moci“. Dělnická „kritika práce“ během francouzského května a následného „plíživého května“ v Itálii ani zdaleka nenabrala formu osvobození jejich práce, postavení práce pod jejich vlastní kontrolu a jejího využití k zmocnění se kontroly nad společností skrze samosprávu jejich pracovišť, nýbrž formu statisíců dělníků opouštějících svá pracoviště. Absence dělnických rad během tohoto období se tak nechápala jako známka, že boje nezašly dostatečně daleko, ale jako projev roztržky s tím, co vejde ve známost jako „staré dělnické hnutí“.

Koncept komunizace

Tak, jako byl vlivný při šíření výše zmiňované kritiky radovectví, tak byl disidentský bordigistický časopis Invariance rovněž důležitým předchůdcem kritické reflexe dějin a funkce dělnického hnutí. Podle Invariance bylo staré dělnické hnutí integrální součástí vývoje kapitalismu ze stádia pouhého „formálního panství“ do stádia „reálného panství“. Debakly dělníků byly nutné, jelikož jejich organizačním principem byl kapitál:

„Příklad německé a především ruské revoluce ukazuje, že proletariát byl plně schopen zničit společenské uspořádání, které představovalo překážku pro vývoj výrobních sil a tedy pro vývoj kapitálu, ale že ve chvíli, kdy šlo o ustavení odlišné pospolitosti, zůstal vězněm racionální logiky rozvoje těchto výrobních sil a omezoval se na problém jejich řízení.“[11]

Takže otázka, která podle Bordigy byla otázkou teoretických a organizačních chyb, podle Camatta definovala historickou funkci dělnického hnutí v kapitalismu. Sebeosvobození dělnické třídy znamenalo jen rozvoj výrobních sil, jelikož základní výrobní silou byla sama dělnická třída. Souhlasit s tímto míněním lze, aniž bychom spolu s Camattem odešli do divočiny.[12] Koneckonců v 70. letech 20. století už bylo jasné, že na Východě bylo dělnické hnutí – přinejmenším na začátku – integrální součástí bezprecedentního růstu výrobních kapacit socialistických států; zatímco na Západě dělnické boje za lepší podmínky sehrály klíčovou úlohu v přivození poválečné konjunktury a výsledné globální expanze kapitalistického výrobního způsobu. Jenže krize institucí dělnického hnutí v 70. letech 20. století mnohým odhalila, že se sama tato ryze kapitalistická funkce dostává do krize a dělníci budou moci shodit břímě této historie. Mouvement Communiste, Négation, Intervention Communiste a další oslavovaly krach starého dělnického hnutí nikoli proto, že prohnilé vedení dělnických organizací už nebude nadále moci omezovat autonomii mas, nýbrž proto, že takový posun představoval překročení historické funkce dělnického hnutí, překročení, které značilo opětovný návrat komunistického hnutí, onoho „skutečného hnutí, které zruší nynější stav.“[13] A ono tak činilo v bezprostředním smyslu, neboť pouliční bouře a divoké stávky onoho desetiletí tito autoři četli jako naprosté odmítnutí všech mediací dělnického hnutí, a to nikoli ve prospěch jiných, „demokratičtějších“ mediací, jako třeba dělnické rady, nýbrž způsobem, který postuloval bezprostřední produkci komunistických vztahů jako jediný možný revoluční horizont. Takže, zatímco předtím se na komunismus nazíralo jako na něco, co bude třeba vytvořit po revoluci, nyní se na revoluci nehledělo jako na nic jiného než produkci komunismu (rušení námezdní práce a státu). Upustilo se od představy přechodného období.[14]

V jednom novějším textu Dauvé toto hodnocení starého dělnického hnutí shrnuje:

„Dělnické hnutí, které existovalo v roce 1900 či ještě v roce 1936, nerozdrtily fašistické represe a ani nebylo uplaceno tranzistoráky nebo ledničkami: jako síla změny se zničilo samo, protože jeho cílem bylo zachování proletářských podmínek a ne jejich nahrazení jinými. (…) Záměrem starého dělnického hnutí bylo převzít tento stejný svět a řídit jej novým způsobem: poslat zahálející do práce, rozvíjet výrobu a zavádět dělnickou demokracii (alespoň v principu). Jen malá menšinka „anarchistů“ ale i „marxistů“ zastávala názor, že odlišná společnost znamená destrukci státu, zboží a námezdní práce, i když to jen vzácně definovala jako proces a ne jako program, který se po uchvácení moci zavede do praxe…“[15]

Proti takovémuto programatickému přístupu skupiny jako Mouvement Communiste, Négation a La Guerre Sociale obhajovaly pojetí revoluce jako bezprostřední destrukce kapitalistických výrobních vztahů neboli „komunizace“. Jak ještě uvidíme, chápání komunizace se u různých skupin lišilo, ale v zásadě znamenala aplikaci komunistických opatření v revoluci – jakožto podmínku jejího přežití a její nejdůležitější zbraň proti kapitálu. Jakékoli „přechodné období“ bylo nazíráno coby kontrarevoluční ze své podstaty a tedy nikoli jen potud, pokud zahrnovalo alternativní mocenskou strukturu, která by vzdorovala „odumírání“ (viz anarchistické kritiky „diktatury proletariátu“), ani prostě proto, že zjevně nikdy nezpochybňovalo fundamentální aspekty výrobních vztahů, ale proto, že sama báze dělnické moci, na níž se takový přechod měl tyčit, byla nyní nahlížena jako zásadně cizí samotným bojům. Dělnická moc byla jen rubem moci kapitálu, mocí reprodukce dělníků jako dělníků; napříště tak jedinou dostupnou revoluční perspektivou bude zrušení tohoto vzájemného vztahu.[16]

Komunizace a cykly bojů: Troploin a Théorie Communiste

Prostředí, z něhož idea komunizace vzešla, nikdy nebylo nějak zvlášť jednotné, a jak běžel čas, odlišnosti jen narůstaly. Někteří skončili tak, že opustili vše, co zbylo z radoveckého odmítnutí strany a vrátili se k tomu, co zbylo z odkazu Italské levice, přičemž se shromažďovali okolo atavistických sekt, jako je třeba Mezinárodní komunistický proud (ICC). Mnozí další se domnívali, že zpochybnit staré dělnické hnutí a ideál dělnických rad si žádá zpochybnit revoluční potenciál dělnické třídy. V té nejkrajnější podobě, kterou je časopis Invariance, to vedlo k opuštění „teorie proletariátu“ a jejímu nahrazení čistě normativním požadavku na „odchod z tohoto světa“, světa, v němž pospolitost kapitálu skrze reálné panství vytlačila lidskou pospolitost. Jenže i mezi těmi, kdo tak daleko nezašli, přetrvával dojem, že dokud boje zůstávají svázány s pracovištěm, mohou být pouze výrazem obrany postavení dělnické třídy. A tak navzdory jejich různým přístupům, Mouvement Communiste, La Guerre Sociale, Négation a jejich následovníci skončili u tak silného afirmování revolt na pracovištích ze 70. let 20. století a růstu bojů odvíjejících se kolem reprodukce, s nímž se časově překrývaly, že to vypadalo, jako by unikly mantinelům třídní identity, osvobodily „třídu pro sebe“ od „třídy o sobě“ a odhalily potenciál pro komunizaci jakožto uskutečnění té pravé lidské pospolitosti. Pár lidí spojených s touto tendencí (zvláště pak Pierre Guillaume a Dominique Blanc) dovedlo do extrému kritiku antifašismu (v jisté míře sdílenou všemi, kdo zastávali komunizační tezi) a zapletli se na konci 70. let 20. století do „Faurissonovy aféry“.[17] Další tendence představovaná Théorie Communiste (nadále jen TC) se pokoušela historizovat samotnou komunizační tezi a pochopit ji z hlediska procesu změn v třídních vztazích, který podrýval instituce dělnického hnutí a identitu dělnické třídy obecně. Tuto změnu posléze konceptualizovala jako fundamentální restrukturalizaci kapitalistického výrobního způsobu v souladu s ukončením jednoho cyklu bojů a vznikem – skrze úspěšnou kontrarevoluci – cyklu nového. Charakteristickým rysem tohoto nového cyklu je podle TC to, že v sobě nese potenciál pro komunizaci jako limit třídního rozporu nově situovaného na rovinu reprodukce (objasnění tohoto aspektu teorie TC viz doslov).[18]

TC sice svoji teorii restrukturalizace vyvinula na konci 70. let 20. století, ale v 80. a 90. letech 20. století následovali další a nedávno se o něco podobného pokusila skupina Troploin (skládající se především z Gillese Dauvého a Karla Nesica) v textech Kudy kam, světe a V očekávání bouře. Rozdíl mezi oběma koncepcemi je značný, a to nejen proto, že ta druhá byla alespoň z části vyvinuta v opozici vůči té první. K výměně názorů mezi Théorie Communiste a Troploin, kterou zde uveřejňujeme, došlo v posledních deseti letech a za hodnocením revolučních dějin dvacátého století, které se nalézá v těchto textech, stojí odlišná pojetí kapitalistické restrukturalizace a protikladné interpretace dnešní doby.

První text, Když povstání umírají, vychází ze staršího úvodu, který Gilles Dauvé napsal ke sborníku článků o španělské občanské válce z časopisu Italské levice Bilan. V tomto textu se Dauvé snaží ukázat, jak vlnu proletářských vzpour v první polovině dvacátého století rozdrtily osudové rány v podobě války a ideologie. V Rusku je tedy revoluce obětována na oltář občanské války a zničena konsolidací bolševické moci; v Itálii a Německu jsou dělníci zrazeni odbory a stranami, demokratickou lží; a ve Španělsku je to opět mašírování do války (za antifašistického zpěvu), co zpečetí osud celého cyklu, protože proletářská revoluce zůstane polapena mezi dvěma buržoazními frontami.

Pozdějšími boji z 60. a 70. let se Dauvé nezabývá, ale je evidentní, že úsudky pocházející z tohoto období – jako např. ohledně celkové povahy dělnického hnutí – formují jeho hodnocení toho, co „scházelo“ v oné starší, poražené vlně bojů. TC ve své kritice Když povstání umírají napadají Dauvého perspektivu, kterou považují za „normativní“, protože se v ní faktické revoluce konfrontují s tím, čím mohly a měly být – se vzorcem ryzí komunistické revoluce, jenž nikdy není zcela hotový. TC obecně souhlasí s Dauvého pojetím revoluce (tj. komunizací), ale kritizují ho za to, že toto pojetí ahistoricky uvaluje na předešlé revoluční boje jako měřítko jejich úspěšnosti a neúspěšnosti (a tak neschopnosti podílet se na historickém vzniku samotné komunizační teze). Podle TC z toho plyne, že jediným vysvětlením debaklu minulých revolucí, které je Dauvé schopen dát, je ve finále tautologie, že nedošly dost daleko – „proletářské revoluce neuspěly, protože proletáři nedokázali provést revoluci.“[19] TC argumentuje, že oproti Dauvému je její vlastní teorie s to předložit solidní výklad celého cyklu revoluce, kontrarevoluce a restrukturalizace, v němž lze doložit, že revoluce v sobě obsahovaly své vlastní kontrarevoluce v podobě limitu vlastního cyklům, z nichž vzešly a které završily.[20]

V následujících třech textech této výměny názorů (dva od Troploin a jeden od TC) se přezkoumává několik kontroverzí, včetně úlohy „humanismu“ u Troploin a jejich pojetí komunizace a úlohy „determinismu“ v pojetí komunizace u TC. Avšak nejzajímavějším aspektem této výměny názorů, důvodem, proč ji tu uveřejňujeme, je, že podle nás představuje ten nejpoctivější pokus, na jaký jsme narazili, o zhodnocení odkazu revolučních hnutí 20. století z hlediska pojímání komunismu nikoli jako ideálu nebo programu, nýbrž jako světu kapitálu imanentního hnutí, které ruší kapitalistické společenské vztahy na bázi již existujících premis. A právě abychom se těmito premisami mohli zabývat, abychom se mohli vrátit do současnosti – našeho východiska – proto se snažíme analyzovat podmínky jejich vzniku v předešlých cyklech bojů a revoluci.


[1] Marx Karel, Osmnáctý Brumaire Ludvíka Bonaparta (Marx-Engels: Vybrané spisy, svazek 2, Nakladatelství Svoboda, Praha 1977), s. 264 a 266-267.

[2] „Now, The SI“ (IS č. 9, 1964). Gray Christopher, Leaving the Twentieth Century: the Incomplete Works of the Situationist International (Rebel Press, 1998).

[3] „Nikdy nebudeme pracovat, ach ohnivé vlny!“ Rimbaud Arthur, Qu’est-ce pour nous, mon cœur (1872) v: Œuvres complètes (Renéville & Mouquet, 1954), s. 124.

[4] La Révolution Surréaliste č. 4 (1925). V praxi se surrealistické odmítnutí práce často omezovalo na umělce, přičemž se pranýřoval vliv námezdní práce na kreativitu a požadovaly se veřejné dotace, z nichž by se platily jejich životní náklady. Zdá se, že i text, který spolu napsali Breton s Trockým, Towards a Free Revolutionary Art, rozlišuje mezi dvěma revolučními režimy, jedním pro umělce/intelektuály a druhým pro dělníky: „jestliže pro lepší rozvoj sil materiální výroby si revoluce musí vybudovat socialistický režim s centralizovanou kontrolou, tak pro rozvoj duševní tvorby se hned od počátku musí ustavit anarchistický režim individuální svobody.“ Takže jedním z důvodů, proč surrealisté přehlíželi rozpor mezi osvobozením a zrušením práce, může být, že její osvobození považovali za záležitost, která se jich netýká.

[5] Situacionisté si této možné kritiky byli vědomi a snažili se ji odrazit. V „Preliminaries on Councils and Councilist Organisation“ (IS č. 12, 1969) tak Riesel píše, „je známo, že neinklinujeme k jakémukoli druhu workerismu,“ ale pokračuje výkladem o tom, jak dělníci v rámci rad a revoluce zůstávají „ústřední silou“. Tam, kde se v teorii „všeobecné samosprávy“ nejvíce blíží zpochybnění afirmace proletariátu, tam jsou nejméně konzistentní – např.: „pouze proletariát tím, že sám sebe neguje, dává tvar projektu všeobecné samosprávy, protože tento projekt v sobě nese subjektivně i objektivně“ (Vaneigem Raoul, „Notice to the Civilized Concerning Generalised Self-Management“, ibidem). Nese-li si proletariát projekt samosprávy „v sobě“, pak z toho plyne, že když, „sám sebe neguje,“ musí negovat i tento projekt.

[6] SI později odhalí míru svého sebeklamu, když z retrospektivy bude tvrdit, že dělníkům „objektivně scházela ještě chvíle“ a už by během květnových událostí začali zakládat rady. „The Beginning of an Era“ (IS č. 12, 1969).

[7] Astarian Bruno, Les grèves en France en mai-juin 1968 (Echanges et Mouvement 2003).

[8] Např.: „formulace ‘dělnická kontrola’ a ‘dělnická správa’ postrádají jakýkoli obsah. (…) ‘Obsahem’ [socialismu] nebude proletářská autonomie, kontrola a správa výroby, nýbrž zánik proletářské třídy; námezdního systému; směny – dokonce i v její poslední přežívající podobě jakožto směny peněz za pracovní sílu; a konečně zanikne i individuální podnik. Nebude co kontrolovat a spravovat a na kom požadovat autonomii.“ Bordiga Amadeo, The Fundamentals of Revolutionary Communism, 1957 (ICP, 1972).

[9] Anglicky poprvé uveřejněn v Eclipse and Re-Emergence of the Communist Movement (Black and Red, 1974). Poznámka překladatele: Česky tento text vyšel v rámci knihy Jak komunistické hnutí mizí z dohledu a znovu se objevuje v roce 2011 na https://kknihovna.wordpress.com/2011/04/10/jak-komunisticke-hnuti-mizi-z-dohledu-a-znovu-se-objevuje/.

[10] Nashua Pierre (Guillaume Pierre), Perspectives on Councils, Workers‘ Management and the German Left (La Vielle Taupe, 1974). Juhl Carsten, „The German Revolution and the Spectre of the Proletariat“ (Invariance řada II, č. 5, 1974).

[11] Camatte Jacques, „Proletariat and Revolution“ (Invariance řada II, č. 6, 1975).

[12] Camatte se zejména skrze svůj vliv na Fredyho Perlmana stane podstatnou inspirací primitivistického myšlení – viz This World We Must Leave: and Other Essays (Autonomedia, 1995).

[13] Marx Karel a Engels Bedřich, Německá ideologie (Marx-Engels: Vybrané spisy, svazek 1, Nakladatelství Svoboda, Praha 1976), s. 242.

[14] Ideu „přechodného období“, která se nalézá především v Marxových a Engelsových politických písemnostech, sdílely téměř všechny tendence dělnického hnutí. Během tohoto období se dělníci měli zmocnit kontroly nad politickým (leninisté) nebo ekonomickým (syndikalisté) aparátem a řídit ho ve svém vlastním zájmu. S tím korespondoval obecně sdílený předpoklad, že dělníci dokážou řídit svá pracoviště lépe než jejich šéfové a že tedy převzetí výroby by se rovnalo jejímu rozvoji (vyřešení neefektivity, iracionalit a nespravedlností). Tím, že se otázka komunismu (praktická otázka zrušení námezdní práce, směny a státu) odsouvala až za přechod, se bezprostřední cíl – revoluce – stal záležitostí překonání jistých „špatných“ aspektů kapitalismu (nerovnosti, tyranie parazitické třídy, „anarchie“ trhu, „iracionálnosti“ „neproduktivních“ zaměstnání…) při zachování aspektů kapitalistické výroby v „racionálnější“ a méně „nespravedlivé“ podobě (rovnost mzdy a rovná pracovní povinnost, nárok na plnou hodnotu jedincova produktu po srážkách na „společenské náklady“…).

[15] Dauvé Gilles, „Z budoucnosti“, předmluva k druhému anglickému vydání (1997) knihy Jak komunistické hnutí mizí z dohledu a znovu se objevuje (https://kknihovna.wordpress.com/2011/04/10/jak-komunisticke-hnuti-mizi-z-dohledu-a-znovu-se-objevuje/).

[16] Je třeba poznamenat, že k čemusi jako komunizační teze nezávisle došel Alfredo Bonanno a další „insurekcionističtí anarchisté“ v 80. letech 20. století. Jenže měli sklon chápat ji jako poučení, které je třeba aplikovat v každém partikulárním boji. Jak říká Debord o anarchismu obecně, takto idealistická a normativní metodologie „opouští historický terén“, protože předpokládá, že všechny adekvátní formy praxe již byly nalezeny (Debord Guy, Společnost spektáklu, Intu, Praha 2007, § 93, s. 48). Tak, jako rozbité hodiny, i takový anarchismus je pořád schopen ukázat správný čas, ale jen v ten jeden okamžik, takže když ten čas nakonec přijde, tak na tom vlastně ani moc nesejde, že bude mít konečně pravdu.

[17] Robert Faurisson je buržoazní historik, který k sobě na sklonku 70. let přilákal pozornost popíráním existence plynových komor v Osvětimi (byť ne systematického masového vyvražďování civilistů nacisty). Za to šel Faurisson před soud. Z důvodů, které zná jen on sám, se Pierre Guillaume stal Faurissonovým čelním obhájcem a podařilo se mu k jeho kauze přivábit i několik přidružených členů La Vielle Taupe a La Guerre Sociale (zejména Dominiqua Blanca). V pařížské ultralevici to vyvolalo bratrovražednou polemiku, která trvala déle než deset let.

[18] Další skupiny, které svůj původ odvozují od této (volně definované) tendence ze 70. let 20. století: La Banquise, L’Insecurité Sociale, Le Brise Glace, Le Voyou, Crise Communiste, Hic Salta, La Materielle, Temps Critiques.

[19] viz Théorie Communiste, Mnoho povyku pro nic.

[20] Podrobnější pojednání o různých předpokladech, které jsou v této výměně názorů ve hře, viz „Doslov“ na konci tohoto vydání.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: