Skip to content

Komunizace kontra socializace: Komunizace jako krok visící ve vzduchu

1.8.2011

Text, který Théorie Communiste připravili pro komunistický letní tábor v roce 2009. Načrtává se v něm, jak podle nich bude vypadat proces komunizace.

„Nejzazším bodem vztahu mezi dvěma třídami, kterým se vzájemně podmiňují, je ten, kdy se proletariát zmocňuje výrobních prostředků. Zmocňuje se jich, ale nemůže si je přisvojit. Přivlastňování prováděné proletariátem je protimluv, protože jej lze dosáhnout jedině zrušením proletariátu jako třídy v univerzální výrobní jednotě, která ho zbavuje všeho, co zůstává z jeho předchozí společenské situace.“

Théorie Communiste (Sebeorganizace je prvním aktem revoluce, aby se následně stala překážkou, kterou revoluce musí překonat)

Zabrání prvků kapitálu: přivlastňování nebo komunizace?

V komunizaci jde o překonání defenzivní pozice, kdy se proletáři rvou za zachování svého postavení a tedy za jejich reciproční implikaci s kapitálem, skrze zabrání kapitálu, nikoli ve smyslu socializace, tj. způsobu řízení ekonomiky, ale spíše ustavením pospolitosti jednotlivců, kteří jsou přímo jejími základními složkami. Je sice pravda, že společnosti, tj. pospolitosti ovládané a reprezentované třídou, také vždy ustavují jednotu jednotlivců, kteří k nim náleží, ale tito jedinci jsou členy společnosti jen jako průměrní třídní jedinci; jedineční jedinci nemají žádnou společenskou existenci. Komunizace se realizuje skrze uchvácení prostředků obživy, komunikačních, dopravních a výrobních prostředků v úzkém slova smyslu. Komunizace vztahů, ustavení lidské pospolitosti/komunismu se uskutečňuje pro boj proti kapitálu, v něm a skrze něj. V tomto boji nelze zabrání materiálních výrobních prostředků oddělovat od transformace proletářů v bezprostředně společenské jedince: je to jedna a tatáž aktivita a tuto totožnost způsobuje současná podoba rozporu mezi proletariátem a kapitálem. Radikální odlišností oproti socializaci je, že nejde o změnu vlastnictví výrobních prostředků. V komunizaci si žádná entita nepřivlastňuje produkty: žádný stát, komuna nebo rada nezastupuje a neovládá proletáře při vyvlastňování kapitálu a tak neprovádí přivlastňování. Změna režimu vlastnictví s sebou nese novou formu ekonomiky – a to socialismus – i když se jí říká solidární ekonomika. Když byl socialismus skutečně možný, komunismus se odsouval až na konec časů, zatímco socialismus nemohl být tím, čím předstíral, že je: přechodem ke komunismu, což z něj nakonec činilo kontrarevoluci adekvátní jediné reálné revoluci té doby. Komunizace však neustavuje ekonomiku. Sice vše používá, ale nemá jiný cíl než sebe samu. Komunizace není bojem za komunismus – je komunismem, který se ustavuje proti kapitálu.

Propletení komunizace a socializace

Je-li komunizační konání produktem třídního boje v revoluční krizi, tentýž akt zabrání může být, jak jsme viděli, buď komunizací, nebo socializací. Každé konání tohoto typu může nabýt tu či onu formu; vše závisí na dynamice a na kontextu, které se ustavičně proměňují. Jinými slovy: vše závisí na boji proti kapitálu, který se buď prohlubuje a rozšiřuje, nebo ztrácí tempo a velmi rychle hyne. Vše také závisí na boji uvnitř boje proti kapitálu. Ustavení komunismu je úzce svázáno s ustavením poslední socioekonomické formace alternativní k formaci kapitalistické. Dokud nebude komunizace dovršena, bude tu permanentní tendence k ustavení nějaké entity, která bude usilovat o změnu zabírání materiálních prostředků v politickou a ekonomickou socializaci. Touto permanentní brzdou, kterou může v srdci revolučního hnutí využít kapitalistická kontrarevoluce, je dimenze afirmace a osvobození práce, jež zůstává v revolučním hnutí přítomná, neboť toto hnutí je a zůstává hnutím třídy práce i při překonávání aktivit, jako je práce. Afirmace přetrvává, dokud není kapitál zrušen; tedy dokud stále existuje kapitál v opozici proti proletariátu, a to i proletariátu na pokraji jeho zrušení, tj. svého zrušení. V tomto kontextu si proletariát zachovává pozitivnost, i když kapitál už tuto pozitivnost práce nepotvrzuje, neboť tato pozitivnost se reaktivuje v revolučním procesu, kdy se společenská reprodukce stává procesem závislým na konání proletářů.

Minulé revoluce nám až příliš jasně ukazují: „lze mávat rudým praporem proti rudému praporu,“ dokud nedorazí freikorps

Kapitál „nebude váhat“, aby znovu práci prohlásil za „jedinou produktivní aktivitu“, aby zastavil hnutí svého rušení a ještě lépe, aby si dupnul, jakmile toho bude schopen. Tuto dimenzi může překonat jedině vítězství komunizace, kterým je zrušení třídy kapitalistů i proletariátu. Překonání kontrarevoluce nebude vždy mírumilovné, neodehraje se vždy „uvnitř hnutí“ a nebude opravdovou a rychlejší verzí „odumírání státu“, které se předpokládalo v socialismu. Každá forma, ať už to bude státní forma nebo parastátní forma, vždy udělá cokoli, aby se zachovala, a to i ve jménu svého finálního odumření! Tato skleróza a přetrvávání nejsou žádné „kontrarevoluční tendence uvnitř revoluce“, nýbrž jsou kontrarevolucí s velkým K. Kapitalistickou kontrarevolucí v opozici k revoluci.

Komunismus nebojuje proti demokracii, ale kontrarevoluce tvrdí, že je demokratická

Právě ve jménu zrušení tříd usiluje radikální demokracie o obnovu volebních struktur, které prohlašuje za nezbytné, aby se zabránilo zformování nové vládnoucí třídy, samozvané a nekontrolovatelné. Ustavení komunismu je tedy úzce svázáno s ustavením konečné formy socialismu, přestože se hnutí, které ji neslo, dělnické hnutí, definitivně vytratilo.

Boj o to, aby byly „přivedeny k rozumu“ ty části proletariátu, které budou nejaktivnější při vyvlastňování kapitálu, bude ještě násilnější, když se bude prezentovat jako obrana demokratické revoluce a odmítnutí dovolit menšině, aby zničila výdobytky většiny.

Obrana výdobytků je možností kontrarevoluční fáze

Komunizace nikdy nebude mít žádné výdobytky. Všechny expropriace, které ustavují bezprostřední pospolitost, budou znovu zpochybněny jako čistočisté expropriace, barbarské zábory. Budou prohlášeny za socializace, jakmile hnutí ochabne a bude zřízena parastátní instance na obranu toho, co se v danou chvíli bude jevit jako výdobytky a jako prvky formování možné nové ekonomiky. Třída se rozpoznává jako rozdělená a rozmanitá, aby se zrušila. Zrušení proletariátu jako rozklad ostatních tříd nutně znamená, že proletariát tyto ostatní třídy vnitřně potřebuje, aby je při jejich rozkládání mohl absorbovat, a zároveň, že je s nimi v rozporu. Komunizace neustále žije v podmínkách své vlastní sklerotizace. Vše se bude dít na geografické rovině, na horizontální rovině, a nikoli na sektorové rovině odlišující typy aktivit. Limity budou všude a všeobecné proplétání se revoluce s kontrarevolucí se bude projevovat četnými a chaotickými konflikty. Proletariát ruší sám sebe v lidské pospolitosti, kterou produkuje. A jsou to vnitřní a dynamické rozpory v takovém procesu, co dává obsah a sílu kontrarevoluci, protože v každém se kapitál může regenerovat. Jelikož, aby třída zrušila sama sebe, znamená to pro ni překonat svoji autonomii a zde leží obsah a síla kapitalistické kontrarevoluce.

Rozšiřování je pohybem vítězství, zpomalení pohybem kontrarevoluce

Aniž by se jednalo o výslovnou strategii, kapitál bude bojovat o znovuzískání kontroly nad společností dvěma způsoby: na jednu stranu se budou státy rvát o opětovné nastolení svého panství a obnovu vykořisťování; na druhou stranu se kapitalistická společnost bude udržovat na totálně dvojznačných základech lidové moci a samosprávy. Za formálního přivtělování byl veškerý produkt práce po dlouhou dobu předmětem požadavku dělníků; nyní chytí druhý dech a bude tvořit ideální obsah reprodukce kapitalistických vztahů a bázi „tuhého“ odporu proti komunizaci. Tyto frakce mohou bojovat proti sobě navzájem nebo se spojit, a to v závislosti na situaci a tedy na vývoji komunizačního hnutí. Postup třídy kapitalistů by mohl být stejně tak vojenský, jako by mohl spočívat v sociálních protiopatřeních a konstruování konfliktů založených na možnostech kapitalistického výrobního způsobu. Sama revoluce tyto možnosti tlačí k nepředvídatelnému vývoji, od vzkříšení otroctví až po samosprávu. Především se však tato reprodukce kapitalistických vztahů bude rozvíjet co nejblíže revoluci, přičemž se bude reprodukovat ve všech momentech, kdy komunizace ze své podstaty začne tuhnout v prostou organizaci přežití proletářů, tedy v socializaci. Je stejně tak pravděpodobné, že třída kapitalistů bude svůj kontrarevoluční postup centralizovat ve státu, jako že konfrontaci decentralizuje svojí regionalizací, rozdělí třídy na společenské kategorie, dokonce je etnicizuje, protože krizová situace je rovněž konfliktem mezi kapitalisty. Jestliže se v konfliktu mezi kapitalisty podaří jedné z kapitalistických stran reprezentovat – napříč obecným znehodnocováním za krize – globální řešení pro všechny kapitály, bude představovat takové řešení i pro poražené.

Revoluce nezvítězí přímočaře

Některé složky proletariátu budou rozdrceny, jiné situace přiměje, aby se „obrátily zády“ a sešikovaly se kolem konzervativních strategií přežití. Jiná povstání navážou tam, kde ony skončily. Někteří z těch, kdo se obrátili zády nebo uvázli na mrtvém bodě, se znovu pustí do přímých expropriací a do organizování boje těmi, kdo bojují, a výlučně pro boj, bez zastupitelství, bez číkoli kontroly ve jménu čehokoli, a tudíž znovu začnou ustavovat komunismus, který není cílem boje, ale jeho obsahem. Kontrarevolučních ideologií bude bezpočet, počínaje třeba ideologií přežití ekonomiky: zachování ekonomických mechanismů, nezničení veškeré ekonomické logiky, aby se později mohla vybudovat ekonomika nová. Přežití ekonomiky je přežitím směny ve všech jejích podobách, ať už používá peníze, jakýkoli druh poukázek nebo prostě barter, který lze okrášlit pojmenováním vzájemná pomoc! Osou, kolem které se bude budovat revoluční pospolitost, je naprostá absence jakékoli podoby účetnictví, neboť jedině absence směnné hodnoty umožní připojení všech ne přímo proletářských společenských vrstev, které se budou rozkládat v hyperkrizi. Pouze zničení směnné hodnoty integruje/zruší všechny ne přímo proletářské jedince, všechny ty „bez rezerv“ (včetně těch, koho do tohoto postavení srazí revoluční aktivita), nezaměstnané, zruinované rolníky z „třetího světa“, masy z neformální ekonomiky. Tyto masy se musí rozložit stejně, jako střední vrstvy, jako rolníci, aby došlo k rozbití osobních vztahů závislosti mezi „šéfy“ a „zaměstnanci“, ale také k rozbití situace „drobných nezávislých výrobců“ v rámci neformální ekonomiky, přijetím konkrétních komunistických opatření, která všechny tyto vrstvy nutí, aby se přidaly k proletariátu, tedy, aby uskutečnily svoji „proletarizaci“…

Proletáři, kteří budou komunizovat společnost, nebudou potřebovat „jednotné fronty“. Nebudou hledat společný program pro oběti kapitálu. Budou-li se angažovat v jednotných frontách, zahynou; zůstanou-li osamoceni, zahynou rovněž. Jakožto jediná třída, která není s to zvítězit, zůstane-li tím, čím je, musí konfrontovat všechny ostatní společenské třídy. Komunizační opatření jsou rušením proletariátu, protože krom jeho sjednocování v jeho rušení, rozkládají základ existence mnoha mezilehlých vrstev (které jsou tudíž vstřebávány do procesu komunizace) a miliónů (ne-li miliard) jedinců, kteří jsou vykořisťováni skrze produkt své práce a ne skrze prodej své pracovní síly. Na regionální i na globální úrovni bude komunizace jednat způsobem, který by bylo možno nazvat „humanitárním“, i když v současnosti tento termín nelze ani vyslovit, protože komunizace se postará o všechnu bídu světa. Lidská aktivita jako neustálá změna je jediným předpokladem svého kolektivního – tedy individuálního – provozování, protože jako předpoklad sebe sama nemá žádnou představu produktu, a proto může dávat plnými hrstmi. Proletariát konající jako třída se ve svých záborech jako třída rozkládá, protože v těchto záborech překonává svoji „autonomii“.

Demokracie a solidární ekonomiky budou dvě velké ideologické konstrukce, které bude třeba porazit.

Demokracie a solidární ekonomiky se v závislosti na času a místě budou kombinovat s jinými systémy. Především se budou mísit s ideologií společenstev, která mohou být velmi pestrá: národní, rasová, náboženská. Nebezpečnější pravděpodobně bude živelné a nevyhnutelné ustavování místních společenstev. Taková společenství se mohou množit v nekonečně mnoha variantách a jejich ideologie mohou být všech politických barev: konzervativní, reakční, demokratické a samozřejmě především revoluční. Proplétání se revoluce s kontrarevolucí je pravidlem. Neboť neexistuje žádná situace, z níž by – nazíráno jednostranně – nebylo pro kapitál úniku. To konání proletariátu zabrání kapitálu ve vytvoření lepšího způsobu zhodnocování, pro nějž může vždy nalézt podmínky v každé krizi a v každém střetu s proletariátem, a to z těchto tří hledisek:

  • diverzifikace a segmentace proletariátu;
  • rozklad a absorpce četných vrstev vykořisťovaných mimo přímé přivtělování jejich práce ke kapitálu;
  • konflikty mezi kapitalisty verbujícími do nich proletariát, pro nějž tyto konflikty mají integrační a reprodukční funkci.

To vše dává kontrarevoluci sílu a obsah. Sílu a obsah v přímém vztahu k bezprostředním, empirickým nutnostem komunizace (její dynamické rozpory nebo rozpory její dynamiky).

Není žádný ideologický boj – praktický boj je teoretický.

Nelze si představovat boj proti ideologii odlišný od samotné komunizace. S ideologiemi se pereme právě skrze komunizaci, protože ideologie jsou součástí toho, co toto hnutí ruší. Ustavování komunismu se nemůže vyhnout násilným střetům s kontrarevolucí, ale tyto „vojenské“ aspekty se neobracejí v ustavení fronty. Vznikne-li taková fronta, revoluce prohraje – minimálně tam, kde bude fronta ležet a až do jejího odstranění. Revoluce bude jak geografická, tak bez fronty, počáteční body komunizace budou vždy lokální a okamžitě a velice rychle se budou šířit, jako když začíná požár. I tehdy, když budou uhašeny, budou tyto ohně doutnat pod popelem samosprávy a občanských společenstev. Komunismus povstane z nesmírných pranic. Proces komunizace skutečně bude přechodným obdobím, ale rozhodně ne klidným obdobím budování socialismu a/nebo demokracie mezi chaotickým revolučním obdobím a komunismem. Samo bude chaosem mezi kapitálem a komunismem. Je jasné, že na takovém očekávání, byť je logické, není nic vzrušujícího! Nejde ani o „barbarství“, což je stejně nesmyslný termín, ani o královskou cestu k rozezpívaným zítřkům![1] Jedná se o perspektivu, která je ukotvena v současné situaci kapitálu a bojů, v současném boji mezi proletariátem a kapitálem restrukturalizovaným v krizi. Je to perspektiva, která postuluje překonání těchto bojů – nikoli přímočaré, ale v prohlubování dnešní krize kapitálu.

Vzájemné proplétání revoluce s kontrarevolucí zahrnuje všechny organizace, kterým dává pohyb třídního boje vzniknout. Organizace, kolektiv nebo kterákoli jiná forma mohou být organizovaným bojem nebo mít sklon tento boj zastupovat a vyvinout z něj – v situaci rozpadu státu – nějakou parastátní formu. Nejde tu o protiklad mezi organizací a spontaneitou (vše je vždycky spontánní i organizované), ale o protiklad mezi vyvlastňováním a přivlastňováním, komunizací a socializací; a ta druhá si vynucuje existenci společnosti, neboli aby společnost byla něco jiného než „lidé“, než „lid“, o kterém budeme nyní hovořit. V boji, který se odehrál roku 2003 ve Francii, jsme mohli vidět proletáře, jak si mezi sebou utvářejí cosi, co by šlo nazvat intersubjektivitou, za kterou nevděčili odborům, a to jim dovolovalo organizovat čistě scénické zastupování této jednoty. Nicméně tento boj nepřekonal obecný limit toho, čím tehdy byl: radikální demokratismus, politická konsolidace limitů boje v podobě třídy skrze návrhy na řešení „problémů kapitálu“, například „obrana veřejných služeb“. Přesto šlo skutečně o intersubjektivitu, neboť byla záležitostí (stále ještě proletářských) subjektů spojených dohromady tváří v tvář jejich objektu – kapitálu. Intersubjektivitou byly v zásadě i nepokoje v Řecku roku 2008. Střetem s demokracií se intersubjektivita řeckých rebelů střetla – skrze absenci požadavků a mimo mantinely radikálního demokratismu – s třídní příslušností jakožto s vnějším omezením. V hnutí rušícím kapitál se tato deobjektivizuje, vztah subjekt-objekt se ruší spolu se vztahem kapitál-proletariát (nezapomínejme však, že toto rušení je obsahem revolučního procesu, komunizace, a dokud není dovršeno, bude vztah subjekt-objekt pořád existovat, i když se tento subjekt nalézá v procesu rušení sebe sama jako takového, a k tomuto zrušení se dospívá v tomto vztahu, tedy proletáři ruší kapitál, který je činí proletáři, ryzími subjekty střetajícími se s objektem – kapitalistickou společností jako celkem). Revoluční proces deobjektivizace kapitálu je tedy rovněž procesem destrukce oddělené subjektivity proletariátu. A právě tento proces označujeme za autotransformaci proletariátu v bezprostředně společenského jedince. Této transformace není nikdy dosaženo, dokud není završena; v tomto smyslu jsou to proletáři, kdo až do konce dělá revoluci, protože až do konce ruší kapitál, který je činí proletáři.

Komunizace a socializace netvoří rozpor

Rozporem zůstává rozpor mezi kapitálem a proletariátem. Nestává se z něj niterný rozpor uvnitř proletariátu. I když tu je budoucí totální opozice mezi oběma perspektivami, navzájem se proplétají a obě implikuje rozpor kapitál-proletariát. Z boje proletariátu proti kapitálu se vyvlastněním kapitálu stává zrušení tříd. Ale když ho třída kapitalistů přeruší (právě sem se situuje existence výdobytků, jak jsme již viděli), samo toto expropriační konání – v opozici ke kapitálu – oživuje afirmaci práce. Tato provizorní a automatická afirmace práce přibližuje společenský stav, jehož budoucností bude společenský stát, tedy kontrarevoluční forma. Revoluční hnutí se tak ustavičně musí stavět proti tomu, co postulovalo. Proces autotransformace v bezprostředně společenské jedince tudíž může v boji proti kapitálu a tak i třídě kapitalistů být rovněž bojem proti proletářům bránícím své postavení proletářů. Bojem komunizace proti socializaci.

Kontrarevoluce se konstruuje na limitech revoluce

A právě to se tento text snažil ukázat poněkud „konkrétněji“. V době, kdy došlo k revolučním pokusům v letech 1917 a 1937, nesla obecná struktura rozporu proletariát-kapitál afirmaci třídy práce a tak i budování socialismu. Dnes tento rozpor nese zpochybnění třídní příslušnosti a obecná struktura tak postuluje komunizaci. Tato struktura neznamená, že limity už neexistují, i když pohyb směřuje k jejich překonání. Limit je konsubstanciální s každým revolučním opatřením a překonán je teprve dalším opatřením. Limitem komunizačního hnutí je jeho třídní charakter. Toto hnutí je překonáváním jeho vlastního limitovaného charakteru, neboť je rušením tříd a tudíž i proletariátu. Proletář je jedincem přináležejícím k objektivitě a jeho objektivita pro něj vyvstává v kapitálu. A tak je redukován na čistou subjektivitu, je svobodným subjektem, nositelem pracovní síly, která se může stát činnou prací jedině poté, co je prodána a uplatněna jejím kapitalistickým vlastníkem. Od všeho uvolněný subjekt je připoután k objektivitě o sobě, k fixnímu kapitálu, jenž si přivtěluje jeho pracovní sílu, podrobuje si ji a začleňuje ji do pracovního procesu. Zrušení kapitálu je tak zrušením objektivity o sobě skrze uchvácení materiálních prostředků a zrušením proletářského subjektu skrze produkci bezprostředně společenského jedince. A tomu říkáme souběžná desubjektivizace a deobjektivizace vyprodukovaná uchvácením společenské totality, konání, které ničí jedince jako oddělené entity. Ničí svébytnou totalitu v podobě nezávislé společnosti s jejím rozdělením do tříd a jejím zastoupením panující třídou. Zrušení tříd je tak zrušením společnosti. Vytváření socialistické či dokonce „komunistické“ společnosti je vždy zachováváním nezávislosti společenství ve vztahu k jeho členům, kteří jsou společenští jen prostřednictvím společnosti. Komunismus je koncem veškerého zprostředkování mezi jedinci a jejich neustále se měnícími afinitními seskupeními. V revoluci ale pořád existuje kapitál jako zprostředkování, neboť revoluční aktivita je rušením kapitálu! Komunizaci tak zprostředkovává její vlastní předmět, a proto vždy nese možnost, že se její zprostředkování autonomizuje v ustavení revoluce jakožto struktury odlišné od revolučního konání. Tato tendence k institucionalizování revoluce a k vítězství kapitálu bude existovat kontinuálně, ale revoluce s kontrarevolucí nepřestanou stát proti sobě tváří v tvář. Komunizační kroky jsou kroky provazochodce.


[1] Rozezpívané zítřky jsou fráze používaná Komunistickou stranou Francie a jejím dvorním básníkem Louisem Aragonem k popsání jejich očekávání od budoucnosti.

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: