Skip to content

Poznámky ke „třídě“

1.8.2011

Velmi podnětný pokus z pera skotského akademika Richarda Gunna o kritickou reformulaci marxistického pojmu třída, jenž se vymezuje proti tradičnějším marxistickým pojetím třídy (např. Althusser nebo Tronti) jako proti sociologickým. Článek vyšel v roce 1987 v druhém čísle časopisu Common Sense.***

1. Je mnohem jednodušší říci, co podle marxismu třída není, než říci, co třída je. Třída není skupinou jedinců specifikovaných tím, co mají společné (velikost jejich příjmu nebo životní styl, jejich „zdroj příjmu“[1], jejich vztah k výrobním prostředkům atd.). Kupříkladu proletariát nelze jako skupinu definovat tak, že je „proti kapitálu“.[2] A třída není ani strukturálně a relačně specifikovaným „postavením“ ve společenské krajině (postavením, které jedinec může „obsadit“ nebo do nějž ho je možno jako jedince „zasadit“[3] atd.). Rozdíl mezi „empiricistním“ a „strukturalistickým“ marxismem, z nichž ten první s třídami zachází jako se skupinami jedinců a ten druhý jako s „postaveními“, je z tohoto hlediska bezvýznamný. Protože potřebuji pohodlnější termín, budu o názoru, který s třídami zachází buď jako se skupinami, nebo jako s postaveními, hovořit jako o „sociologickém“ pojetí třídy.

2. Marxismus považuje třídu, tak, jako samotný kapitál (Marx, 1965, s. 766), za společenský vztah. Co je vztahem, nemůže být skupinou, a to ani relačně specifikovanou skupinou; a nemůže být ani postavením (relačně specifikovaným postavením), v němž se skupina může ustavit či kde může stát. Odsuneme-li takové názory bokem, můžeme říci, že třída je samotným vztahem (například vztahem kapitál-práce) a ještě konkrétněji, že je vztahem boje. Termíny „třída“ a „třídní vztah“ jsou navzájem zaměnitelné a „nějaká“ třída je třídním vztahem nějakého konkrétního typu.

3. Jinými slovy: není to tak, že třídy vstupují do boje jako společensky předem dané entity. Naopak třídní boj je fundamentální premisou třídy. A ještě lépe: třídní boj je třídou samotnou. (Takto Marx představuje „třídu“ v první větě Manifestu komunistické strany.) Marx chce říci, že „třídní boj“ je „třídě“ vlastní, když zdůrazňuje, že existence „pro sebe“ – tj. protikladná, bojová existence – je existenci třídy vlastní (Marx, 1969, s. 173).

4. O pojetí třídy jako vztahu (vztahu boje) budu hovořit jako o „marxistickém“ pojetí třídy: zde terminologickou volbu nediktuje pouhá pohodlnost. Je notoricky známo, že sociologické pojetí má ten zádrhel, že všechny jedince v buržoazní společnosti nelze úhledně zařadit do skupin, které nálepkuje jako „kapitalisté“ a „proletáři“. Tento zádrhel je plodem pojímání tříd jako skupin nebo postavení a aby mu uniknul, sociologický marxismus se uchyluje ke kategoriím jako „střední třídy“, „střední vrstvy“ atd.: takovéto kategorie jsou reziduálními či sběrnými skupinami a – stručně řečeno – teoretickými smyšlenkami, které jsou generovány prachmizerným konceptuálním schématem. Marxistické pojetí třídy oproti tomu žádné takové potíže nemá: vidí totiž třídní vztah (řekněme vztah kapitál-práce), který životy různých jedinců strukturuje různými způsoby. Z tohoto hlediska lze kontrast mezi marxistickým a sociologickým pojetím třídy velmi zhruba ilustrovat takto:

V neposlední řadě je tato ilustrace jen hrubá proto, že rozdílnost způsobů, jimiž vztah kapitál-práce strukturuje životy jedinců v buržoazní společnosti, je stejně tak kvalitativní, jako kvantitativní: prostorový diagram může být pouze „nedialektický“, neboť neabstrahuje jen od kvalitativních odlišností, ale také od „holého neklidu života“ (Hegel 1977, s. 27) – neklidu boje – který v každém daném případě charakterizuje třídní vztah. (Vzorem takových prostorových diagramů jsou Figurae Jáchyma z Fiore, které přestávají být potřebné, jakmile se spirituální inteligence, kterou povolávají, stane sama sebou: viz Reeves 1976, s. 13.)

5. Jaké kvalitativní formy může strukturování životů kapitálem-prací (opakuji, neustále vztahem boje) nabrat? Formou, které se Marx obzvláště věnuje, je vykořisťování/vyvlastňování. Mezi další formy patří zahrnutí/vyloučení (Foucault), přivlastnění/vydání a homogenita/heterogenita (Bataille) a integrace/odmítnutí (Marcuse, Tronti):[4] seznam je fenomenologicky bohatý a má otevřený konec.

6. Jedním rozdílem mezi marxistickým a sociologickým pohledem, jak jsme si je ilustrovali výše, je, že z marxistického pohledu „ryzí“ dělník (stojící úplně vlevo), jehož společenské bytí v něm a proti němu není (na rozdíl od všech „mezilehlých“ postav) nikterak rozdělené, není nijak metodologicky privilegován. A „ryzí“ kapitalista také ne. Oba jsou spíše mezními případy a jako takoví jsou nazíráni jen jako postavy smíšené s ostatními v rozmanitě strukturovaném davu. Sociologický pohled oproti tomu zachází s „ryzím“ dělníkem a „ryzím“ kapitalistou jako s metodologickými pilíři, mezi nimiž je napjata síť mezilehlých tříd.

7. Tento rozdíl je důležitý, protože podle Marxe „ryzí“ dělník neexistuje. Důvodem vůbec není relativní pokles početnosti „tradiční dělnické třídy“ (jakkoli by byla tato teoreticky podezřelá skupina definována). Důvodem je naopak to, že sám námezdní vztah je buržoazní a mystifikující formou (Marx 1965, Část VI): kdokoli žije pod jeho znamením – dokonce i, a zejména, na plný úvazek zaměstnaný výrobce nadhodnoty – žije životem, jenž je v sobě a proti sobě rozdělen. Nohama zůstává vězet ve vykořisťování, i když jeho hlava (která je v pokušení vykládat si toto vykořisťování z hlediska „nízkých mezd“, tj. z mystifikovaného hlediska) vdechuje buržoazní ideologická oblaka.[5] Proto linie třídního boje protíná jedince, který vyrábí nadhodnotu (stejně jako, řekněme, druhou postavu zleva v diagramu v odstavci 4, výše). A znovu ani v tom není zádrhel pro marxistické pojetí třídy, které se zajímá o specifické způsoby, jimiž vztah kapitál-práce strukturuje – antagonisticky – konkrétní životy. Ale neexistence proletariátu v celé jeho ryzosti může sociologické pojetí jedině srazit k zemi.

8. Dalším evidentním rozdílem mezi oběma schématy je, že to marxistické hovoří o existenci jednoho jediného třídního vztahu (jmenovitě, vztahu kapitál-práce) ve stávající společnosti, zatímco sociologické schéma rozpoznává tolik vztahů, kolik je možných spojení mezi sociálními postaveními či skupinami. Z tohoto důvodu „sociologové“ obviňují „marxisty“ z redukcionismu. Ve skutečnosti však lze obvinění z redukcionismu právem vznést proti sociologům samotným. Sociologové chtějí každého jedince – jednoznačně a beze zbytku – umístit do té či oné specifikované skupiny nebo do toho či onoho specifikovaného postavení: „mezikategoriální“ jedinec se v obrázku, který kreslí sociologové, nesmí objevit. Příčinou, proč u sociologů bují střední třídy, střední vrstvy, nová maloburžoazie atd., je snaha najít nějakou škatulku, do které lze každého jedince jednoznačně zařadit. A právě tak dochází k teoretickému zatmění způsobů, jimiž jsou jedinci z třídního hlediska rozděleni v sobě a proti sobě – četných a spletitých způsobů, jimiž tektonická linie třídního boje neprochází jen mezi jedinci, ale také skrze jedince. Odtud tedy redukcionismus sociologů. Marxistické pojetí třídy oproti tomu staví zkušenostní bohatost této (auto)kontradiktorní textury života do plného teoretického a fenomenologického světla. Když se tedy „třída“ chápe v jejím autenticky marxistickém smyslu, je obvinění, že marxismus redukuje žitou zkušenost individuální subjektivity na hru neosobních a zhola objektivních „třídních sil“[6], nepoužitelné.

9. Souvisejícím bodem je, že marxistické pojetí na rozdíl od toho sociologického nekonstruuje třídu z hlediska nositelství té či oné sociální role. Od své rané eseje K židovské otázce Marx kritizuje jako odcizenou a nesvobodnou každou společnost, kde existují definice rolí (neboli „společenská dělba práce“). Marxistický pohled na třídu ani zdaleka neoznačuje definice rolí za metodologický princip, nýbrž vyobrazuje jedince jako místo boje – jeho vlastního boje – který vnáší do hry nejen „univerzální“ (roli nesoucí a sociálně homogenní), ale také „partikulární“ (jedinečnou a sociálně heterogenní) dimenzi individuality. Definice rolí jako „proletář“ nebo „buržoa“ (či dokonce „muž“ nebo „žena“ nebo „občan“) tedy nepředstavují Marxovo řešení ani v teorii ani v praxi; naopak figurují jako jeden z problémů, který má „třída“ ve svém marxistickém ustanovení vyřešit.

10. Další rozdílnou oblastí mezi marxistickým a sociologickým pojetím třídy je samozřejmě oblast politická. Sociologické hledisko inzeruje politiku aliancí mezi třídami a sekcemi tříd: navíc připisuje „ryzí“ dělnické třídě výsadní – vedoucí či hegemonní – politickou úlohu. Z marxistického hlediska žádná otázka takových aliancí nevyvstává. A „ryzí“ dělnické třída (zaměstnaní oproti nezaměstnaným, přímí výrobci nadhodnoty oproti „nepřímým“ výrobcům, proletariát oproti lumpenproletariátu) ani nemá politicky výsadní postavení stejně, jako ho nemá metodologicky: neboť žádná taková „postavení“ neexistují. Nejde ani o otázku připisování monopolu na revoluční zájem nebo sílu třídám, které jsou „na vzestupu“ oproti třídám „upadajícím“: taková upřesnění totiž mají smysl jen tehdy, když jsou třídy nazírány jako postavení nebo jako skupiny. A konečně padá celá představa předvojové strany (plus její rozředěné verze), jelikož rozdíl mezi „vyspělými“ a „zaostalými“ prvky třídy mizí spolu se sociologickým pojetím třídy jako takové. Shrnuto: co se tradičně vydává za „marxistickou“ politiku, je ve skutečnosti sociologickou politikou, a autenticky marxistická politika se rovná politice v anarchistickém modu.

11. Nejsou-li třídy skupinami ani postaveními, ale vztahy boje, pak nakolik revoluční konflikt nabývá podobu konfliktu mezi skupinami (vždy se tak ale děje nedokonale a nečistě), je třeba tuto skutečnost chápat jako výsledek samotného třídního boje. Nelze ji chápat sociologicky jako například vynoření se předem daných tříd – dlouho očekávané! – v jejich o nic méně předem dané teoretické a politické „pravdivosti“. Před jedincem neleží otázka, na čí straně, ale spíše na které straně (které straně třídního vztahu) stojí; a ani tuto otázku nelze chápat jako volbu mezi společensky pre-existujícími postaveními nebo rolemi. Třídní boj zůstává ze své podstaty nepředvídatelným nejen kvantitativně, ale také kvalitativně. Marxiánské pojetí třídy zaostřuje na téma volby, kterou před nás třídní boj staví, a tak znemožňuje dovolávání se jakékoli role nebo postavení či skupiny, v níž (podle sociologie) jsme ještě před tím, než se rozhodneme učinit jakýkoli sebeurčující závazek. V neposlední řadě ho znemožňuje proto, že nás líčí jako rozpolcené silou třídního boje, v němž jsme v třídní společnosti vždy již angažováni – vědomky či nevědomky.

12. Komukoli se zachce, může z Marxových textů čerpat sociologická moudra. Rozhodně a zejména ve svých politických spisech Marx nebyl vždy marxistou: kupříkladu pojetí třídy jako „dvou velkých táborů“, které zastává v Manifestu komunistické strany, je výsledkem konstruování marxistického pojetí třídy skrz naskrz sociologickým způsobem. Nicméně, nebylo-li by marxistické pojetí třídy ve skutečnosti Marxovým pojetím, byla by okolnost, že Marx napsal Kapitál, nepochopitelnou. Byl to sám Marx, kdo dávno před svými kritiky a revizionisty poukázal, že s vývojem kapitalismu lze očekávat růst početnosti „středních tříd“ (Marx 1968, s. 562, 573); a přesto napíše knihu nazvanou Kapitál, v níž je „předmětem“ teoretického zkoumání jeden jediný třídní vztah (vztah kapitál-práce). Tento hlavolam lze vyřešit jedině tak, že jeho poznámku o středních třídách budeme považovat za sociologickou a hlavní argument Kapitálu budeme číst jako marxistický ve výše upřesněném smyslu.

13. Kdykoli se sociologické pojetí třídy chce ohánět marxismem, stává se ekonomicko-deterministickým. Důvodem je, že jediným „indikátorem“ třídní příslušnosti („třída“ se tu znovu nazírá jako postavení nebo skupina), který Marxovy spisy nabízejí, je společný vztah k výrobním prostředkům. Avšak krom toho, že se vztahují k výrobním prostředkům, se jedinci jakožto příslušníci třídy (nebo vsunutí do třídy) rovněž vztahují ke státu a k „ideologii“, o jejich místní církvi nebo fotbalovém družstvu či hospodě ani nemluva. Proto sociologické pojetí třídy okamžitě generuje schéma samostatných společenských „rovin“ či „praktik“ nebo „instancí“ (Althusser) a musí se zabývat otázkou jejich vzájemných vztahů. Odpověď je dobře známá: v poslední instanci se „prosazuje jako nutnost ekonomický pohyb“.[7] Jinými slovy, v poslední instanci se sociologický marxismus rovná ekonomickému determinismu s – to si buďte jistí – dlouhými a spletitými nitkami. Tvrdit tak, jako to činí Althusser, že taková teorie (z důvodu její spletitosti) již není ekonomistická, je jako tvrdit, že stroj již není strojem vzhledem k počtu ozubených kol, které jeho motor pohání.

14. U marxistického pojetí třídy se má vše jinak. Marxovo rozlišování mezi třídou „o sobě“ a „pro sebe“ je třeba brát nikoli jako rozlišování mezi společenskými rovinami (viz výše, poznámka pod čarou číslo 5), ale mezi sociologickým a marxistickým pojetím třídy samotné: stává-li se třída třídou jedině tehdy, když je „pro sebe“, pak je politický boj se všemi jeho nepředvídatelnými důsledky a vývojem a nároky již zabudován do toho, co sociologický marxismus pojednává jako ekonomickou „základnu“. Zatímco sociologický marxismus se pokouší sjednotit roviny, které pokládá za samostatné, a na základě tohoto východiska a problému může jedině upadnout zpátky do kauzálních a vnějších vztahů jakkoli „strukturálního“ (Althusser) druhu, marxistický marxismus postupuje přesně opačně a rýsuje rozdíly uvnitř rozporuplného celku, tj. uvnitř vnitřně a antagonisticky usouvztažněného celku: „Konkrétno je konkrétní, protože je koncentrací mnoha určení, a proto je jednotou jinakosti“ (Marx 1973, s. 101). Jak dává jasně najevo diagram v odstavci 4, celek třídního vztahu, jenž je specifický například pro buržoazní společnost (vztah kapitál-práce), je přítomen – zcela přítomen, byť kvalitativně odlišnými způsoby – v každém z jedinců, kteří tvoří momenty či části oné společnosti. Již před dlouhou dobou mladý Lukács řekl jednu zásadní věc: „Není to primát ekonomických motivů ve vysvětlování dějin, co tvoří rozhodující rozdíl mezi marxismem a buržoazním myšlením, nýbrž hledisko celku“ (Lukács 1971, s. 27).

15. Spolu s „hlediskem celku“ vstupuje do hry zcela novátorské pojetí třídní politiky. Když se „politika“ chápe (jak ji chápou sociologové) jako samostatná společenská rovina, stává se lakmusovým testem existence třídy „pro sebe“ formování politické strany více či méně konvenčního – což znamená buržoazního – druhu. Takto chápána se i předvojová strana rovná variaci na buržoazní téma. Není to však Marx, ale spíše buržoazní společnost, kdo rozlišuje mezi rovinami politického státu a občanskou společností – viz K židovské otázce – a stanovuje politický stát jako arénu, kde mohou společenská uskupení ve své dospělosti (což znamená ve své konformitě) soupeřit. Marxistické pojetí třídy, neboli jinými slovy, „hledisko celku“, odmítá právě toto úzkoprsé pojetí politiky, které s sebou nese sociologické pojetí třídy. Z marxistického hlediska se kategorie politiky stává tak širokou, jako jsou formy, kterých třídní boj (a tedy sama třída) nepředvídatelně nabývá. Nejen, že z politické agendy není vyloučeno žádné téma – to sám pojem politických agend je vyloučen, neboť každá taková agenda vylučuje a marginalizuje vše, co nezapadá do nějaké té teoreticky předem stanovené politické domény.

16. Výše uvedené poznámky si nenárokují ani úplnost ani schopnost ve všech bodech obhájit to pojetí třídy, které se schematicky pokusily znovu formulovat. Jejich cílem je spíše objasnit něco z toho, co s sebou nese marxistické chápání třídy. Co se týče zhodnocení tohoto chápání, snad si mohu troufnout domnívat se, že jedinou možnou linií kritického zpochybnění, která se zdá plodná, je ta, jež se ptá, zda je vztah kapitál-práce jediným takovým vztahem boje, který v celé své bohatosti strukturuje naše životy. A zde nemůže být ani řeči o nahrazení Marxe: další takové vztahy (například pohlavní a rasové vztahy) jsou zprostředkovány skrze kapitalistický vztah stejně, jako – pokud jde o něj – on existuje zprostředkován skrze ně. Zkoumání, který takový vztah je „dominantní“, zůstává akademickým, pokud není prováděno v konkrétně politických (což rovněž znamená fenomenologických) mezích. Jak politicky, tak metodologicky, je velkou výhodou marxistického nad sociologickým, že osvobozuje marxismus od všech skvrn determinismu, který Marx pranýřoval jako jeden z nejvražednějších rysů kapitalismu – tyranie „mrtvé“ práce nad „živou“ prací nebo jinými slovy, minulosti (jako ve všech deterministických schématech) nad přítomností a budoucností – a jeho nejlepší úvahy proti němu od začátku až do konce stojí v nesmiřitelné opozici. Důvodem je to, že jediným tématem marxiánské „třídní analýzy“ je jemně texturovaný a kontinuálně a nepřetržitě se odvíjející boj, jenž je pro Marxe existencí třídy per se.

Poděkování

Tento text za mnohé vděčí konverzaci s Johnem Hollowayem. Filio Diamanti mne přivedl k poznání, že si mé chápání „třídy“ žádá objasnění, než o něm bude vůbec možné diskutovat.

Zdroje

Althusser L. (1971), Lenin and Philosophy and Other Essays (New Left Books).

Bataille G. (1985), Visions of Excess: Selected Writings 1927-1939 (Manchester University Press).

Foucault M. (1979), Discipline and Punish (Penguin Books).

Hegel G. W. F. (1977), Phenomenology of Spirit (Oxford University Press).

Lukács G. (1971), History and Class Consciousness (Merlin Press).

Marcuse H. (1968), One-Dimensional Man (Sphere Books).

Marx K. (1965), Capital, díl I (Progress Publishers).

Marx K. (1968), Theories of Surplus Value, část II (Lawrence and Wishart).

Marx K. (1969), The Poverty of Philosophy (International Publishers).

Marx K. (1971), Capital, díl III (Progress Publishers).

Marx K. (1973), Grundrisse (Penguin Books).

Marx. K./Engels F. (1978), Vybrané spisy (Nakladatelství Svoboda).

Reeves M. (1976), Joachim of Fiore and the Prophetic Future (SPCK).

Sartre J.-P. (1963), The Problem of Method (Methuen).

Tronti M. (1979), „The Strategy of Refusal“ v Working Class Autonomy and the Crisis (CSE Books/Red Notes).


[1] Přinejmenším toto je jasné z poslední, fragmentární, kapitoly Kapitálu, svazek III (Marx 1971, s. 885-6).

[2] Marx (1969), s. 173.

[3] viz Althusser (1971), s. 160-5.

[4] viz Foucault (1979), Část čtvrtá, kapitola 2; Bataille (1985); Marcuse (1968); Tronti (1979).

[5] Názor, že „ideologická“ mystifikace, jež je mzdové formě vlastní, ponechává dělníkovu třídní ryzost nekontaminovanou, spočívá na nakládání s výrobou a ideologií jako se samostatnými společenskými „rovinami“ či situacemi; stejně tak i čtení Marxova dělení na třídu „o sobě“ a „pro sebe“, které je odmítnuto níže, v odstavci 14. Ohledně představy „rovin“ viz odstavec 13. Stručně řečeno, stojí za povšimnutí, že pojímání ideologie jako oddělené roviny (jakkoli specifikované) zůstává zcela záhadné, byť už jen proto, že společenská existence si s sebou beze zbytku – kupříkladu genderové rozdíly, architektura, pracovní kázeň a vědecké znalosti – nese „ideologický“ náboj.

[6] Ohledně pojednání o tomto obvinění viz Sartre (1963).

[7] Engels J. Blochovi, 21. září 1890 (Marx/Engels 1978, s. 498). Althusserovo rozlišování mezi „určujícími“ a „dominantními“ instancemi představuje variaci na totéž téma.

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: