Skip to content

Přechodná fáze krize: Éra nepokojů

4.9.2011

Nový text (2011) řecké skupiny Blaumachen, který analyzuje úsporná opatření jakožto lék na dlužní krizi Eurozóny, studentské protesty v Británii a Itálii, hnutí, které se na podzim 2010 odehrálo ve Francii, a revolty v arabských a afrických státech jako druhou fázi restrukturalizace kapitalismu.

***

Kapitalistický vztah nedokáže překonat svoji reprodukční krizi. Tato krize dnes již není pouze finanční. Stále více nabývá podobu všeobecné společenské krize. Kapitál by měl šanci, že krizi překoná, jen kdyby destruktivní proces plozený krizí fungoval naplno. Nový cyklus akumulace by mohl započít jedině skrze znehodnocení nebo přímé zničení výrobního kapitálu o značné hodnotě (a co je důležitější, skrze znehodnocení/obnovu fixního kapitálu), po němž by následovala restrukturalizace výrobního způsobu.

Předpokladem masivního znehodnocení kapitálu je dnes masivní znehodnocení finančního kvazikapitálu (FKK, tj. potenciálního kapitálu uzamčeného ve finančním systému a během současné krize v neustálém ohrožení masivní devalvací). Tento krok je nezbytný vzhledem k současné struktuře společenského kapitálu a zvláštnímu významu jeho finanční formy pro reprodukci kapitálu. Důležitostí finančního kapitálu se vyznačuje současné období dějin restrukturalizovaného kapitalismu. Restrukturalizace, která následovala po krizi v 70. letech 20. století, vyústila ve financializaci kapitalismu jako celku a tedy nešlo o pouhé posílení finančního systému jakožto komponenty kapitálu. Úloha finančního kapitálu v procesu vytváření a alokace zisku v době mezi rokem 1982 a vypuknutím krize v roce 2008 byla pro vývoj míry zisku rozhodující. Finanční kapitál byl v procesu globalizace „architektem“ nivelizačního mechanismu míry zisku. V expanzivní fázi cyklu podněcovala finanční globalizace investování zvětšováním populace dostupné pro vykořisťování a vynucováním konkurence mezi pracovními silami na celém světě (konkurence o nejnižší cenu pracovní síly globálně vede k tzv. sestupné spirále hodnoty pracovní síly). Zároveň mobilita kapitálu a úspěšnost finančního kapitálu při organizování růstu ziskovosti byly natolik účinné, že vedly ke zvratu v poměru mezi úrokem a ziskem z byznysu. Postupný růst finančního kvazikapitálu během této fáze cyklu byl zcela nezbytný pro rozšiřování výroby a to souběžně jako svůj důsledek přinášelo růst FKK. Tento nárůst finančního kvazikapitálu zakládal nízkou (ve srovnání s předchozím cyklem) míru akumulace, která charakterizovala celé období. Nízká míra akumulace souvisí se skutečností, že část zisků by se měla „recyklovat“ ve finančním systému, aby ten mohl nadále monitorovat a „konstruovat“ růst ziskovosti. Růst míry zisku byl tedy založen na relativně nízké míře akumulace. Jak cyklus pokračoval, financializace přispívala ke snižování variabilního kapitálu v poměru k fixnímu kapitálu a nakonec k dozrání krize kapitálu z nadvýroby. Finanční globalizace je mechanismem par excellence pro restrukturalizaci a pak pro provozování restrukturalizovaného kapitalismu na bázi nízké akumulace ve výrobních sektorech. Financializace (a s ní související globalizace) je mechanismem, který vyprodukoval jak expanzi, tak krizi tohoto cyklu akumulace.

Tento velice úzký vztah mezi finančním kapitálem a výrobním procesem v kontextu restrukturalizovaného kapitalismu na jedné straně činí devalvaci finančního kvazikapitálu nutnou pro zahájení řetězové reakce znehodnocení/obnovy fixního kapitálu. Ale na druhé straně z ní rovněž dělá velmi nebezpečný proces, jelikož – vzhledem k absolutní svobodě oběhu kapitálu – ten by byl obrovským šokem pro bankovní systémy a v důsledku pro ekonomiky všech kapitalistických zemí. A to je významný rozdíl mezi naší dobou restrukturalizovaného kapitalismu a dobou keynesiánství/fordismu. Internacionalizace kapitalismu se v době keynesiánství/fordismu totiž zakládala na národním vymezení reprodukce kapitalistických společenských vztahů a na kontrole vykonávané finančním kapitálem; uprostřed krize tedy bylo možné oběh kapitálu zastavit (či jej přinejmenším účinně kontrolovat).

Předpokladem pro zahájení nového cyklu akumulace je, aby během krize bylo znehodnocování fixního kapitálu větší a rychlejší než znehodnocování kapitálu variabilního. Právě tato fáze mechanismu krize umožňuje obnovu míry zisku a začátek procesu rozpínání výroby u každého cyklu akumulace. Třída kapitalistů doposud vyvíjí horlivé úsilí o oddálení nevyhnutelného rozjezdu destruktivní fáze krize. Za tímto úsilím se skrývá její strach z možných revolt proletariátu v některých zemích, ale toto úsilí také zhoršuje rozpory a konflikty mezi kapitalisty.

Druhá fáze restrukturalizace

Kapitál téměř na globální rovině provádí nová opatření, která tvoří druhou fázi restrukturalizace (viz příloha). Tato opatření jsou pokusem o zachování současné struktury akumulace. Toto úsilí sestává ze dvou procesů, které vzájemně souvisejí:

Prvním procesem je částečné zhodnocování finančního kvazikapitálu v těch sektorech a odvětvích, které jsou spojeny převážně s reprodukcí pracovní síly a distribucí vyrobené nadhodnoty („efektivní privatizace“ nebo „výprodej“ státního majetku, restrukturalizace systémů sociálního zabezpečení atd.). Tento proces se fakticky odvíjí po celý cyklus akumulace a míří z periferie do center akumulace. Rovněž je významnou složkou všech regionálních válek, k nimž došlo od roku 1980. Dnes je ale tento proces na vzestupu, zejména, co se týče privatizace fixně-kapitálových majetků, které doposud patří státu či jejichž majoritním akcionářem je stát. Pokus zhodnotit FKK zahrnuje přechod některých výrobních kapitálů pod absolutní kontrolu finančního koloběhu; taková je současná podoba centralizace kapitálu.

Druhým procesem je snaha nadále devalvovat pracovní sílu policejním donucením. Tento pokus o devalvaci je výsledkem i předpokladem pokusu o částečné zhodnocení FKK (v tomto ohledu je Řecko typickým příkladem). Tyto dva procesy definují druhou fázi restrukturalizace (stále jsme ještě v cyklu akumulace, který započal po krizi keynesiánství/fordismu) a jejich cílem je zvýšit míru nadhodnoty, částečně vysáváním absolutní nadhodnoty. Devalvace pracovní síly, která v současném cyklu akumulace zprvu způsobovala rozpínání výroby, se dnes znovu používá jako prostředek k překonání (nebo obejití) krize a vede k jejímu prohlubování.

Zde jsou důležité dva body: prvním je, že pokus o zhodnocení části FKK je možný jedině skrze vytvoření nového FKK (v USA po QE1 přišlo QE2, Eurozóna neustále diskutuje o refinancování půjček sjednaných členskými státy výměnou za tvrdší opatření atd.). Tento parametr má tendenci přeměnit dnes probíhající finanční krizi v akutní monetární krizi a následně pak v krizi hodnoty. Druhým bodem je, že privatizování státního majetku – které je výsledkem (ale také příčinou) insolvence států, která se objevuje po celém světě – znamená, že finanční politika každého státu se dostává pod absolutní kontrolu mezinárodního koloběhu finančního kapitálu. Tento vývoj ústí v prohlubování existenční krize kapitalistického (národního) státu jakožto politicky autonomní entity a vede ke krizi samotné globalizace kapitálu (přinejmenším takové, jakou ji dnes známe).

Tuto zdánlivě paradoxní realitu plodí – zejména od roku 1990 – rozporuplný poměr mezi kapitalistickými státy a volně se pohybujícím kapitálem. Poslušnost každého státu (druhé a třetí zóny kapitálu) vůči diktátům mezinárodního a rapidně obíhajícího kapitálu byla v dnešní době velice důležitá pro reprodukci kapitalistických společenských vztahů. V mnoha případech bylo k ukáznění proletariátu a/nebo frakcí národního kapitálu každého státu zapotřebí války. Na jednu stranu podrobení se imperativům Kapitalistické internacionály těmto státům umožnilo, aby se během expanzivního období cyklu akumulace začlenily do mezinárodního koloběhu akumulace (často skrze účast v nějakém typu regionálního svazu). Na druhou stranu postupně podrylo schopnost států řídit své vnitřní sociální záležitosti a stále více je činilo zranitelnými vynořující se krizí. Kontroverzní poměr mezi akcelerující se globalizací a administrativní úlohou národního státu při nastolování tohoto procesu dosáhl svých mezí na počátku krize v roce 2008. Krize (zprvu finanční) si vynutila (dočasnou) „záchranu finančního systému“, tj. úsilí o zachování současné struktury akumulace. Této „záchrany“ bylo dosaženo prostřednictvím nové likvidity, která pocházela buď ze „státního vlastnictví“, nebo byla vytvořena z ničeho. Obě metody rychle vedly ke státním bankrotům. Většina států již byla silně zadlužena, jelikož v nedávno minulých desetiletích podstatně snížily zdanění kapitálu a tak dobrovolně pomáhaly podrývat své rozpočty. Jejich nesplácení dluhů činí privatizaci mechanismů společenské reprodukce (kromě represe) povinnou a omezuje úlohu státu v regulaci kapitalistické konkurence. Represe jakožto primární mechanismus k řízení pracovní síly se rekonfiguruje a přizpůsobuje se moderním potřebám (ty se orientují na zvládání nepokojů v městském prostředí a na střežení hranic).

Druhou stránkou částečného zhodnocování FKK je vypuzování hodnoty pracovní síly z cyklu reprodukce kapitálu. Restrukturalizace (nejen) státem vlastněných firem a služeb nezahrnuje obnovu fixního kapitálu, která by mohla vést k vytváření zcela nové poptávky. Místo toho zahrnuje pouze propouštění, škrty a zeštíhlování. „Oživení s nezaměstnaností“ (každý ekonomický index vykazuje zlepšení, ale zaměstnanost nikoli) je jednoduše projevem faktu, že mechanismus krize zatím nepůsobí v míře potřebné k překonání krize z nadakumulace. Neustálé vypuzování hodnoty pracovní síly vytváří výbušné společenské podmínky ve všech kapitalistických státech bez ohledu na to, do které zóny patří. Jedním z důležitých výsledků snah kapitálu (a proletariátu) vypořádat se s krizí je explozivní slepá ulička, do níž se dostala otázka migrace.

Tok migrujících dělníků ze třetí zóny kapitálu do prvních dvou dosahuje kritického prahu a zasekává se. Zde tedy nalézáme paradox souběžné krize globalizace a národního státu. Sestupná spirála devalvování práce, na níž se zakládala akumulace současné doby (až do vypuknutí krize v roce 2008), byla natolik úspěšná, že je nyní zpochybněno její vlastní pokračování. Zdi vztyčované na hraničních čárách a ustavičný tok imigrantů, zřizování imigrační policie na národní i nadnárodní úrovni, recepčně-detenční centra nebo pracovní tábory a nepokoje, které v nich propukají, nářky nad koncem multikulturalismu v Británii (!), levicový diskurs o možném návratu k jistému „národnímu rozvoji“ – to všechno jsou známky první fáze (nebo jedné strany) krize globalizace. Když se ale začíná blokovat tok pracovní síly, dříve nebo později bude zpochybněn i volný oběh kapitálu. Každopádně prvními známkami krize globalizace jsou „měnová válka“, státní strategie „ožebrač svého souseda“ a některé velké fůze a akvizice, které ukazují, že se tzv. zahraniční přímé investice začínají shromažďovat poblíž jejich původního centra akumulace (státy první zóny). To však neznamená, že dojde k novému kolu investic ve druhé a třetí zóně, neboť to by vyžadovalo zvětšení akumulace v těchto oblastech. Už bezmála dvě desítky let je čistá bilance kapitálových toků silně kladná ve prospěch první zóny.

Návrat k předchozímu modelu kapitalistického uspořádání, v němž měl národní stát ústřední úlohu, je prakticky nemožný. Tato struktura kapitalistických vztahů patří minulosti. Konflikty mezi kapitalisty a intenzifikace třídního boje pravděpodobně vyvolají regionalizaci akumulace. Tento produkt krize, který zahrnuje spoustu konfliktů, dnes nejeví schopnost vést k novému cyklu akumulace, i když nutně znamená de facto devalvaci finančního kvazikapitálu. Vztahy mezi regiony nové regionalizace kapitálu budou samozřejmě nepřátelské. Tyto regiony mají svůj původ v historické evoluci předchozích cyklů akumulace kapitálu. Některé oblasti, zejména ve třetí zóně, které nepatří k žádnému z regionů akumulace, ale rovněž některé oblasti druhé zóny, které mají potíž zůstat začleněné v modelu, který dnes aplikuje finanční kapitál, se již staly nebo se stanou prvními poli intenzifikovaného třídního boje a konfliktů mezi kapitalisty. Centra akumulace z první zóny mají v úmyslu drancovat zdroje v těchto regionech a řídit reprodukci proletariátu, který tam žije. To však neznamená, že buržoazie těchto států se pustí do „odporu“ proti tomuto náporu. Ty nejsilnější frakce se k této krizi naopak staví jako k příležitosti jak se dostat výš ve vnitřní hierarchii a požrat slabší frakce. Slabší frakce kapitálu a maloburžoazní vrstvy se dostávají do presu a v časech krize budou pro svoji ochranu lnout k nacionalistickým tendencím. Sociální rozpory v těchto oblastech explodují, neboť proletářům, kteří v nich žijí, je stále jasnější, že další pokračování kapitalismu s velkou částí z nich nepočítá jako s pracovní silou. Na druhou stranu bychom vůbec neměli mít za jisté, že se objektivní trend k regionalizaci akumulace uskuteční. Mezi klíčovými hráči Eurozóny totiž vznikají závažné třenice ohledně imigrační otázky. Na Středním východě a v Perském zálivu se objevují nové síly jako Írán, Turecko a dokonce skupina států utvořivší „Radu spolupráce v Zálivu“ a snaží se stát co možná nejautonomnějšími regiony akumulace. Reprodukční krize proletariátu tedy na jednu stranu tlačí na regionalizaci a na druhou stranu má tendenci zcela rozložit globální systém.

K imperialistickému útoku na Libyi dochází v kontextu krize globalizace. Odráží se v něm horečné snahy Kapitalistické internacionály využít chaosu vytvořeného africkými a arabskými vzbouřeními. Navíc se jedná o varování pro proletariát (a střední vrstvy) v dalších zemích této oblasti, co se stane, budou-li ve vzpouře pokračovat. Do tohoto kontextu totiž patří i arabská a africká vzbouření, která jsou katalyzátorem ve vývoji této krize. Zatímco proletariát (a nejen on) zpochybňuje politickou formu diktatury, rebelie má „protistátní“ (ale ne protinárodní) charakter a takto je výrazem krize globalizace. Tento rozměr povstalectví je v zásadě pokusem o záchranu kapitalismu samotného skrze záchranu statutu „svobodného“ dělníka, a to jak z hlediska proletariátu, tak z hlediska frakcí kapitálu, které se pod touto politickou formou dusily a požadovaly „svobodnou“ soutěž. Navíc k tomuto zpochybnění dochází právě ve chvíli, kdy je tendence tuto politickou formu kapitálu (Nový totalitarismus) aplikovat na Řecko a snad i na další země druhé zóny kapitálu. Tím vzniká rozporuplný dvojaký pohyb. Na jedné straně řecký stát čelí potížím při zavádění nových opatření, jelikož se obává neklidu, a na druhé straně je možné, že arabské a africké revolty učiní naléhavější potřebu zrychlit druhou fázi restrukturalizace v Řecku a Evropě obecně, protože samy přispívají k prohlubování krize restrukturalizovaného kapitalismu (což rovněž vede k silnějším migračním tokům).

Na opačné straně barikád produkovaného konfliktu má tendenci stále víc a víc se objevovat druhý pól rozporu, proletariát. Podhodnocený jako pracovní síla, fragmentovaný, silně nadbytečný a bez dělnické identity a hrdosti se proletariát ve většině zemí světa dostává do varu. V textu Historická produkce revoluce v dnešní době jsme se zabývali některými nejdůležitějšími aspekty této aktivity: únosy šéfů za účelem získání odstupného v Evropě, divoké stávky v centrech akumulace východní Asie, ustavičné lokalizované nepokoje v Číně, nepokoje, které otřásly Řeckem a Francií, ale nedosáhly až k místům výroby a karibská „rebelie s požadavky“ v roce 2009. Nejdůležitější události minulého roku můžeme shrnout následovně: v říjnu 2010 se „stabilní“ část proletariátu ve Francii neúspěšně pokusila oddálit nastolování druhé fáze restrukturalizace (ve formě určené pro země první zóny). Na podzim se vzbouřili studenti v Británii a Itálii proti škrtům. Po svém rebelovali veřejní zaměstnanci ve Wisconsinu (předznamenali tak konflikt, jakému v posledních desetiletích nebylo v USA rovno). V září 2010 jako předzvěst toho, co přijde začátkem roku 2011, propukly v Mozambiku hladové bouře. Ve východní Asii pokračovaly divoké stávky a napříč africkým kontinentem se zintenzivnil neklid směřující proti represivní formě společenské reprodukce. V prosinci 2010 až lednu 2011 propukla arabsko-africká revolta a ukazuje se, že se stane dějinným katalyzátorem pro vstup do „éry nepokojů“, přechodného stádia této krize. Aktivita proletariátu za současné krize produkuje (skrze své různé manifestace) třídní příslušnost jako vnější omezení. Tato skutečnost se projevuje absencí třídní vize, absencí třídní organizace, absencí vize přeměny kapitalistické společnosti v „dělnickou společnost“, ve společnost, která má sestávat z jediné třídy. Produkce třídní příslušnosti jako vnějšího omezení vyvstává odlišně v každé zóně globálního kapitálu, ale také v každém státě každé zóny kapitálu. Tyto odlišné aspekty jsou momenty totality, která povstává ze skutečnosti, že druhá fáze restrukturalizace, k níž dnes dochází, plodí rapidně narůstající přebytečné obyvatelstvo. Zároveň nezvyšuje podíl variabilního kapitálu na celkovém společenském kapitálu, tj. kvalitativně i kvantitativně intenzifikuje slepou uličku krize a nepřináší východisko z ní.

Francie: Radikální nebo ne, pořád je to odborářství

Jestliže však limitem dnešního třídního boje už není onen „jiný svět, který byl možný,“ jaká je nová forma a obsah definující třídní boj? Snad nejlépe se vážnost současné situace ozřejmila ve Francii během požadavkového hnutí z loňského podzimu. Stát náhle přišel se zákonem, který měl zvýšit věk pro odchod do důchodu, čímž před proletariát postavil nesmiřitelné dilema: buď na váš úkor zpomalíme růst dluhu, nebo utrpí úvěruschopnost země, jak řekl Sarkozy, a přitom výhružně ukazoval prstem na Řecko. Tento plán souvisel s krizí Eurozóny a s potřebou francouzského státu urychlit restrukturalizaci. Výsledkem ale bylo propuknutí hnutí, které bylo od samého začátku jasně konfrontováno s objektivitou kapitálu: s ekonomikou.

Důležitým prvkem tentokrát byla koexistence – v rámci francouzského hnutí – mladých a starších proletářů (kteří rozvíjeli paralelní aktivity). Většina starších účastníků hnutí náležela k placeným středním vrstvám, zatímco většina těch mladších nebyli vysokoškoláci, ale středoškoláci. Vztah mezi těmito dvěma segmenty hnutí byl obzvláště spletitý. Bezpochyby tu bylo společné východisko: důchody. Ale šlo o společný zájem, nikoli o společnou perspektivu. Starší účastníci patřili do skupiny, která dává povstat imaginární postavě průměrného spotřebitele: téměř se mohli jevit jako blednoucí reklama z dob fordismu. Podrytí jejich šance, že přežijí svůj produktivní věk, byl jen dalším krokem v porušování společenské smlouvy fordismu. Mladší účastníci nečelí jen dalším dvěma rokům navíc, než půjdou do důchodu. Měli by pracovat čtyřicet let, aby měli na důchod vůbec nárok, a přitom vědí, že jsou budoucími nezaměstnanými. Past života obsahujícího pouze prekérní práci nebo nezaměstnanost a smrt se pro všechny stala společnou.

Plakáty zdůrazňující, že jsou napadány bezprostřední praktické zájmy mládeže žijící ve Francii, neboť vyšší věk pro odchod do důchodu činí její vstup na trh práce ještě obtížnějším, tvořily jeden aspekt praktik, kterými se tato koexistence vyznačovala. Dalším aspektem byla naprostá absence požadavků na jejich straně, ale také jejich postoj k represi. Mladí nic nepožadovali a stát proti nim ihned vysílal policii, jakmile se objevili v ulicích, ačkoli blokovali jen své devalvované školy a ne výrobu. Oba tyto prvky ukazují, že ani jedna ze stran tu druhou neuznávala jako partnera pro uspořádání budoucnosti. Mládež ve státu viděla tyrana a stát v mládeži budoucí přebytečnou pracovní sílu, kterou musí za každou cenu potlačit. Je jasné, že cílem policejního zásahu na školách byla výuka disciplíny, jediného předmětu, který může být mladým užitečný. Jakožto objektivní situace a jakožto aktivita mládež ve zhuštěné formě ztělesňuje absenci budoucnosti.

Hnutí ve Francii však povětšinou nabylo podobu odborářství v procesu radikalizace. Bylo to čistě defenzivní požadavkové hnutí s vlastní strategií a taktikou a rovněž s nevyhnutelnou konfrontační koexistencí sebeorganizace a oficiálního odborářství. Slábnutí oficiálního odborářství je natolik jasné, že se prakticky změnilo z mechanismu pro vyjednávání o ceně pracovní síly v mechanismus pro řízení a alokaci jedinců – povětšinou ze středních vrstev dělnické třídy – na různé hierarchické roviny: mechanismus, jenž je nepochybně plně identický s kapitálem, ale také mechanismus, za nějž neexistuje náhrada. Stejně jako strany i odbory jsou instituce bez členů, pozůstatky nefunkční dělnické identity. A právě v tomto vakuu se vynořuje aktivismus. Cílem aktivismu – tendence charakterizované vysokou mobilitou – je stát se katalyzátorem vývoje skrze objektivní dopady této mobility na ekonomiku. Pokusy o dohled nad hnutím ze strany odborářů z CGT a jejich neschopnost navrhnout řešení, důstojný konec hnutí, se mísí s tlakem militantů na odboráře, aby boj pokračoval. Nevyhnutelná spolupráce s nimi – tento druh permanentní osmosy – nám připomíná, že odborářství není jen forma, ale také obsah.

Zřetelněji se obsah radikálního odborářství neboli aktivismu neboli „mouvementismu“, jak se mu říká ve Francii, projevil v blokádách. Jeho nejdynamičtější manifestací – jeho silou i limitem – byla blokáda ropných rafinérií. Blokády byly výsledkem rozporu: na jedné straně tlak členské základny, aby se něco udělalo, a na druhé straně neschopnost stávkovat a přijít o výdělek. Ale ve srovnání s demonstracemi tvořily případnější náhradu za stávky a dosáhly hrozivé meze, že se z nich stanou skutečné blokády. Fakt, že demonstranti vydrželi tak dlouho demonstrovat, souvisel s blokádami. Strategie odborů – jmenovitě oslabit hnutí dlouhým trváním – selhala a to vedlo k překonání praxe demonstrování. Militanti blokády považovali za prostředek k zablokování ekonomiky. Tento cíl na jednu stranu ukazuje důležitost distribuce jakožto integrální součásti cyklu kapitálu. Na druhou stranu je však výrazem ideologie deklarující, že problém neleží ve výrobě hodnoty, ale v jejím oběhu. Tak či tak, ekonomika nakonec zablokována nebyla. Ale holý fakt, že od začátku hnutí byla blokáda ekonomiky přijatelným cílem či alespoň přáním, ukazuje na překonání ve vztahu k hnutí proti CPE. Praxe blokád zostřovala rozpory a konfrontace uvnitř požadavkového hnutí. Otázka stála, zda a do jaké míry mají být blokády symbolické nebo skutečné a odbory měly plné ruce práce, aby udrželi pod kontrolou lidi, kteří se shlukovali kolem Grandpuits. Odbory si jako prioritu stanovily ochranu majetku rafinérií a takto se ještě více ozřejmilo, že ochrana práce je především ochranou kapitálu. Jakožto aktivita blokády nezpochybnily požadavky, ale tvořily limit aktivity produkované delegitimizací požadavků.

Co je obecněji produktem nestabilního a nahodilého odborářství? Ve Francii stát čekal, až se stávkující z rafinérií unaví a blokády ukončí. Nakládal s nimi jakožto s otravným leč nevyhnutelným stádiem ve vývoji situace. Militanti blokující rafinérie fakticky žadonili stát, aby s nimi vyjednával ve snaze o nějaké řešení. Ale stát je mohl jen nechat, aby se několik dní „vyblbli“, a pak na ně poslat policii. Vnitřní rozporuplná dynamika hnutí však nebyla natolik konfrontační, aby v nějaké významné míře vedla ke zpochybnění jeho požadavkového charakteru. Limit francouzského hnutí je výrazem limitu dnešního třídního boje. Jedná se o dipól přímo korespondující s konkrétní realitou dvou proti sobě stojících tříd. Na jedné straně třídní charakter konání proletariátu, jehož výrazem jsou všechny jeho požadavky, které by bylo možno zhustit do požadavku zachování jeho třídní existence a tedy i existence kapitálu. Na druhé straně „policie“, tedy nepřátelská třída přichystaná k bitvě.

Z francouzského hnutí lze tedy vyvodit závěr, že delegitimizace požadavků natolik pokročila, že nedovoluje radikálnímu odborářství, aby se stabilně etablovalo na místě uvolněném alternativismem antiglobalizačního hnutí. Absence politického programu by však neměla vést k mechanicistnímu vnímání skutečnosti. „Programatismus“ je inherentním prvkem třídního boje a dál se bude projevovat, přinejmenším během prvních stádií většiny bojů. Dokud proletariát zůstává proletariátem, produkuje totéž, co každý živý organismus: požaduje zachování své existence. Skrze rozporuplný vývoj tohoto požadavku konání proletariátu proti kapitálu, vykořisťování jakožto rozpor mezi třídami, historicky produkuje revoluci. Fakt, že požadavek na zachování jeho existence a revoluce jako jeho sebezrušení jsou vtěleny ve stejné třídě, není jen zjevnou, ale také skutečnou tautologií: definuje „nutnou a nemožnou tautologii“, definuje kapitalistický vztah jako „rozpor v pohybu“.

Dále citujeme komentáře některých soudruhů k francouzskému hnutí. Tyto komentáře pocházejí z webové stránky dndf.org:

Toto hnutí nikdy nevěřilo, že by mohlo zvítězit. O to v něm nešlo. Šlo o to vyjádřit, že co je moc, to je moc. […] Neexistuje-li nadále možnost potvrzení, neexistuje ani implikace garantovaná kapitálem (proto se s odbory už ve skutečnosti nevyjednává). […] Radikální demokratismus nadobro zesnul. Žádný protinávrh vůči vládnímu plánu nezazněl. Socialistická strana se sice snažila cosi mumlat, ale velmi rychle zmlkla. […] Když jsou nevyhnutelné požadavky nelegitimní (když nejsou systematicky integrovány do autopresumpce kapitálu, která musí reprodukovat třídu stojící proti kapitálu), dochází k tomuto prázdnému sebepotvrzování, k této nenávisti, která opotřebovává své vlastní brzdy. […] Při nelegitimnosti požadavku se odborářství stává nemožným a může vést ke vzniku zdola vzešlého odborářství o nejrůznějších nestabilních či vyloženě neformálních organizačních formách, jelikož před revolucí může být každá třídní organizace jedině odborářská. […] Je tu tendence nenávidět ekonomiku jako modus života, která zapustí kořeny, aniž by se objevil požadavek na „jinou ekonomiku“. A právě v tom je říjnové hnutí specifické.

[…] Za slibnější považuji nazírat tyto události jako krizi požadavku. Jeho všeobecnou delegitimizaci. Další krok byl učiněn. Mezi CPE a důchody jsme přešli od hnutí, které „dosáhlo“ stažení zákona (což samo o sobě není pozitivní požadavek), k absolutnímu požadavkovému debaklu současného hnutí. […] Při zastaralosti programatismu a zhroucení radikálního demokratismu – ani pro jednu stranu už demokracie není ničím víc než referenčním principem bez alternativního obsahu a někteří stoupenci radikálního demokratismu tak ztrácejí své ideologické znaky – má programatický Marx tendenci obrátit se naruby: každý protiodborový boj nemůže nebýt antipolitický. Třídní boj si nalezne svůj terén. […] Nejdůležitější je pochopit, že tyto [odborářské] limity dnes skrze nelegitimnost požadavků nabývají odlišného charakteru; že se tyto limity vynořují v rámci permanentní restrukturalizace třídního rozporu na celosvětové rovině. Nejdůležitější tedy je vidět, že tím se produkuje protiekonomický boj a nutně tedy – v daném konfliktu – střety s odborářstvím, které je z definice v tomto terénu uzavřeno. […] Dynamickým obsahem antiodborářství je antiekonomický obsah. Když se požadavky stávají nelegitimními, odborářství se dostává do konfliktu samo se sebou.

[…] Každý požadavkový boj opisuje nějakou dráhu a počáteční cíle, spouštěcí mechanismy, motivy a příčiny se v tomto procesu vyvíjejí, aby bylo možno vypořádat se s totalitou problému tak, jak je nastolen nyní a nikoli včera nebo zítra. Ti, kdo bojují, mohou změnit svůj postoj a pozici. Konstatovat, že cílem tohoto konfliktu bylo „sdílení bohatství“, je nepravda. Co se toho týče, často jsme jednali z principu, abychom byli „v tom“, abychom jen tak nečinně neseděli bokem, ačkoli většina z nás pochybovala o možnosti něčeho pozitivního. Tato situace vede k zevšeobecnění zoufalých bojů. V dané chvíli snad můžeme doufat a domnívat se, že za krizové situace (kdy kapitál již nemůže reprodukovat proletariát, jenž je předpokladem jeho vlastní existence) proletariát – z větší části – nebude ochoten vrátit se do postavení proletáře.

Střední východ a Maghreb: Represe a vykořisťování – dvě zápalky, které zažehly „lidovou vzpouru“

Zatímco ve Francii se situace stává vážnou díky právě probíhající konsolidaci naprosté delegitimizace mzdových požadavků (která se v blízké budoucnosti může ještě intenzivněji projevit v USA), v arabských a afrických zemích je dnes nad slunce jasnější, že marginalizace obrovské většiny mládeže, která se účastní rebelií, je samotnou definicí nové fáze krize. Nepochybně situace není ve všech státech identická. Každý stát má svoji vlastní třídní strukturu a v důležitých ohledech – jako vliv náboženství, genderová otázka a pozice v globální hierarchii kapitalistických států – se může od ostatních lišit. Přesto nemůžeme přehlížet jisté společné aspekty, které pramení z objektivní situace a z aktivity proletariátu a místních středních vrstev (maloburžoazie a horní vrstvy námezdně pracujících), které jsou rapidně proletarizovány. Nejprve je třeba hledět na ty prvky, které jsou těmto státům společné, a nikoli na rozdíly mezi nimi. Vedle společných strukturálních aspektů těchto států (jazyk a do značné míry náboženství a podřízenost západním centrům akumulace garantovaná autoritářskými režimy) tu jsou rovněž důležité společné prvky související s kritickou shodou okolností. Těsně před vzpourou byla ekonomická situace v Tunisku a Egyptě, mutatis mutandis, podobná. Míra růstu se pohybovala kolem 5% a strukturální nezaměstnanost a prekérnost byly velmi vysoké, zejména pak pro mladou generaci, jejíž společenský význam je vzhledem ke konkrétní demografické struktuře obrovský. V Egyptě je velká většina proletariátu velice chudá, s „průměrným příjmem na hlavu“ přibližně 2000 dolarů ročně, neboť „průměrný příjem“ více než jedné pětiny obyvatelstva je 2 dolary na den. Ožebračování středních tříd se v posledních letech zintenzivnilo, zejména pak od roku 2008 díky růstu cen potravin.

Jisté společné prvky má i evoluce všech států od násirismu k neoliberalismu, ačkoli se liší intenzitou a rychlostí: zdrcující a vždy přítomná represe až do vypuknutí revolty podporovala a ochraňovala „porušování společenské smlouvy“, ale rovněž vzpouře dala její antirepresivní charakteristiky. Represe v těchto státech byla zničující i pro střední třídu. Typickým příkladem je zabití Chálida Saída v létě 2010 v Alexandrii. Jeho zabití vyvolalo protesty, které předznamenaly současné revolty. Jeho vražda měla význam dost velký na to, aby mobilizovala mládež ze střední třídy. Byla to poslední kapka, s níž pohár přetekl! Mladá generace přestala tolerovat devalvaci, absolutní závislost na státu a absenci budoucnosti. Důležitost demografické otázky ilustruje fakt, že ve všech politických frakcích (od levice až po islamisty) existuje horizontální dělba na starší a mladší generaci. Represe jakožto společenská reprodukce, jakožto devalvace pracovní síly, byla zároveň hnací silou ekonomického rozvoje v těchto státech a limitem této formy politického panství: 17. prosince 2010 Muhammad Buazízí škrtnul sirkou, která společně s plameny, jež ho zabily, rovněž zažehla požár revolty. To, že se upálil, bylo negativní stránkou současné slepé uličky kapitalismu. Vypuzování hodnoty pracovní síly z reprodukčního cyklu kapitálu, ustavičné znehodnocování a ničení variabilního kapitálu, které zatím dominují krizi, definovaly kontext sebevraždy mladého Tunisana bez budoucnosti. Účinnost s jakou tato sebevražda zapůsobila na třídní boj, zároveň potvrdila, že se dnes nalézáme v přechodném období této krize – v éře nepokojů.

Krom závislosti středních a maloburžoazních vrstev na státu byla hlavním cílem represivního neoliberálního managementu společenských vztahů devalvace pracovní síly. Útok na dělnickou třídu nezůstal bez odpovědi; mohli bychom říci, že tu v nedávných letech byla symetrie mezi intenzitou tohoto útoku a posilováním stávek. K nejdůležitějším stávkám došlo v roce 2006 v egyptské Mahalle a roku 2008 v tuniské Gafse. V Egyptě se během poslední dekády účastnily stávek přinejmenším 2 milióny dělníků. Tyto stávky zahrnovaly požadavky. Důležitou charakteristikou bylo, že k nim docházelo lokálně, jelikož dělníci důvěřovali jen osobním vztahům. Důvodem bylo to, že bývalou stalinistickou levici integroval Mubarak a z odborů se staly nástroje státní mafie. Pojítko mezi vykořisťováním dělnické třídy a absencí budoucnosti pro novou generaci střední třídy se zhmotnilo v podobě mládežnického „hnutí 6. dubna“, které později sehrálo úlohu v událostech na náměstí Tahrír.

Státní a/nebo náboženská represe rezonují v genderové otázce. Dočasné dosazení islamistického premiéra (Ghannúší) v Tunisku a mužští okolostojící, kteří se 8. března na náměstí Tahrír pošklebovali ženám, to jsou skutečnosti, které jednu starou militantku feministického hnutí opravňují k zlověstnému vyjádření obav: „Dějiny nás učí, jak pozůstatky zapuzeného režimu provádějí interrupci lidových revolucí, a první, od čeho se upustí, jsou práva žen“ (Al-Ahram Weekly, 26. února 2011). V Tunisku 29. ledna vyrazilo několik žen demonstrovat, aby daly jasně najevo, že se nesmíří s jakoukoli devalvací žen ani ze strany islamistů ani ze strany „kohokoli jiného“. Saná Benašúr řekla, že nesvrhly diktaturu jen proto, aby vstoupily do nové diktatury „jiného typu“. Ženy jsou v těchto (více či méně) islamistických a zároveň neoliberálních autoritářských režimech těmi nejutlačovanějšími subjekty. Jejich aktivita je jasným kvalitativním indikátorem společenského neklidu, ať už jsou to ženy z hnutí 6. dubna na náměstí Tahrír nebo ženy v Benghází, jejichž vzájemné vztahy se prohloubily během protestního hnutí proti masakru ve věznici Abú Salím.

To vše vede k závěru, že rebelové jsou si zřejmě vědomi skutečnosti, že tento region je určen k bezohlednému vykořisťování a represivnímu managementu silně přespočetného proletariátu. Tato situace mezi rebely plodí celou škálu praktik a ideologií, a to podle třídního původu, pohlaví, věku, státu, v němž žijí a komplikované dynamiky interakcí mezi těmito faktory.

Chléb, vodu a pryč s Ben Alim

Jistěže účast v rebelii je sama rozkladným procesem. Dříve důležité společenské vazby a instituce, které definují kapitalistické společenské vztahy, se v procesu revolty zpochybňují. Revolta s sebou nese autotransformaci každé osoby v bojujícího proletáře, nese s sebou náhlou a násilnou proletarizaci každé společenské kategorie, neboť každodenním životem rebelie je pouze konání, solidarita, přímé vztahy (dokonce i osobní konflikty mají tendenci k nezprostředkovanosti) a střety s represivními silami. Je-li tento postřeh důležitý, abychom jednou provždy odpověděli na státní propagandu, která hovoří o čistě „politickém hnutí“, pak na rovině analýzy je třeba vidět rozdíly mezi praktikami rebelů. Je třeba dialekticky rekonstruovat fragmentovanou realitu těchto revolt, abychom pochopili, co je jak jejich silou, tak jejich limitem, tedy jak definují tuto přechodnou fázi krize a jak jsou jí samy definovány.

Tím nejdůležitějším rozlišením v rámci praktik rebelů bylo rozlišení mezi nepokoji, rabováním, sabotážemi, útoky na věznice a policejní služebny na jedné straně a rétorikou demokracie, občanských svobod, voleb a tak dále na straně druhé. Druhý pól tohoto rozporu představuje schizofrenii rapidně proletarizované maloburžoazie a středních vrstev. Tento rozpor rovněž plyne z agresivní eliminace budoucnosti pro téměř celou novou generaci (oficiální míra nezaměstnanosti mládeže se blíží 60%). Osobní výpovědi povstalců z Egypta jsou maximálním výrazem této schizofrenie. Je patrné, že vzdělaní nezaměstnaní či málem hladovějící, nedostatečně placení mladí zaměstnanci veřejného sektoru si neuvědomují, že jejich situace je obrazem budoucnosti jejich evropských a amerických protějšků. Zatímco kapitál chápou jako cosi jim zcela cizího (neustále mluví o korupci a kleptokracii), nechápou (alespoň zatím ne), že toto období kapitalismu a jeho krize je samotné produkují jako „odcizené“. Žízeň středních vrstev po demokracii je vlastně žízní po spravedlnosti, tj. meritokracii. Žádají, aby byli používáni k tomu, k čemu byli vyškoleni, tedy k zachování kapitalismu a jeho efektivnímu managementu. Požadují po kapitálu, který je jako takové vyprodukoval, aby nalezl způsob jak je začlenit do výrobního procesu, žádají totéž období prosperity, jaké neoliberalismus rezervoval pro Evropany a Američany z téže třídy. Tato složka se s ničím menším nespokojí. Ilustruje to skutečnost, že část z nich se rychle radikalizuje, ale také skutečnost, že zpochybňování neoliberalismu je vyjadřováno diskursem o národě (a nikoli o náboženství), tj. diskursem o praktickém zpochybňování globalizace, o zpochybňování mezinárodního koloběhu kapitálu, jehož funkcionáři již nejsou považováni za důvěryhodné partnery. Ale tato část povstalců je lapena ve dvojí pasti: na jednu stranu je třída kapitalistů stále agresivněji tlačí do pekla přebytečného obyvatelstva a na druhou stranu část této nadbytečné populace nežádá demokracii a spravedlnost, ale jen se bouří, rabuje a ničí, což znamená, že nic nepožaduje, anebo se revolty vůbec neúčastní. Maloburžoazie a střední vrstvy, které se účastní nepokojů, se sice rozkládají v proletariátu, ale to neznamená, že jejich ideologie mizí. Naopak tento rozklad ještě intenzivněji produkuje demokratizaci hnutí (která je třídnímu hnutí vlastní): komuniké šířené dělníky z oceláren mimo jiné požadovalo „okamžité odstoupení prezidenta a všech symbolů režimu, rozpuštění odborové federace, která byla ‘Mubarakovou přisluhovačkou’ a okamžité vytvoření jejich vlastního nezávislého odborového svazu skrze všeobecná shromáždění, aniž by jim k tomu dával svolení či s tím souhlasil režim, který se hroutí a pozbyl veškerou legitimitu, konfiskaci všech státních podniků, které se zprivatizovaly, a jejich opětovné znárodnění, vytvoření nového managementu těchto podniků, který se bude skládat z dělníků a technických odborníků a bude odpovědný jedině lidu, vytvoření dělnických výborů pro řízení výroby, stanovování cen a mezd, vytvoření všeobecného shromáždění všech politických trendů „lidu“, které by uskutečnilo ústavodárné shromáždění a zvolilo opravdu lidové výbory bez ohledu na to, co chce režim.“

„Naštěstí tato hrozivá lidská masa (proletariát z ašwajatu) v revoltě zcela absentovala…“ (ašwajat je egyptské slovo pro slumy na předměstí Káhiry).

Výňatek z rozhovoru s jedním levicovým sociologem v časopise New Left Review

Fragmentovaný a prekérní či nezaměstnaný proletariát byl přítomen svým vlastním způsobem (stejně jako v prosinci 2008 v Řecku), jehož výrazem byla naprostá absence požadavků a nezprostředkovaná organizace rebelů (až na Libyi: na rozpravu o tamních událostech je stále ještě příliš brzy). Nakonec se však jeho praktiky sloučily s demokratickými praktikami formulujícími požadavky, které hnutí dominovaly. Tato syntéza se zakládala na proletářské, třídní, „programatické“ realitě a ideologii proletariátu. Dialektika mezi frakcemi hnutí nevedla k ruptuře; nevyústila v překonání tohoto dipólu. Místo toho vedla k dočasnému a nejistému základu, jmenovitě ke koexistenci oněch praktik, který značí přechodnou fázi krize.

Dokud proletariát bojuje jako proletariát, bude vždy čelit otázce pokračování své reprodukce, tj. pokračování proletářské existence. Tím nejkontroverznějším a nejdůležitějším obratem v egyptských událostech bylo vystoupení dělnické třídy jakožto subjektu sjednoceného skrze odbory. Teprve až se dělnická třída obrátila na údajně neutrální stát, reprezentovaný armádou, teprve tehdy se misky vah překlopily ve prospěch Mubarakova pádu. Teprve tehdy revolta dosáhla svých požadavků a souběžně s tím triumfovala její kontrarevoluce. V Egyptě a Tunisku „demokracie“ zvítězila těsně před velkým masakrem. Není divu, že demokracie v Egyptě nabrala formu vojenské diktatury a v Tunisku nové vlády s členy starého Ben Aliho kabinetu.

Vzpoury, které zaplavily všechny tyto státy, definovala masivnost a tudíž mnohotřídní kompozice. Koexistence různých tříd by však neměla být vnímána jako „bojující dělnická třída“ s externím přídavkem středních vrstev. Naopak účast těchto společenských kategorií a jejich rozklad v hnutí byl pro evoluci tohoto hnutí zásadní. Tento vývoj tak otevírá důležitou teoretickou otázku dialektiky, která se generuje mezi přebytečným obyvatelstvem a zbytkem proletariátu a rapidně proletarizovanými maloburžoazními vrstvami. Koexistence různých společenských tříd nebyla příliš konfrontační, protože otázka komunistických opatření nemohla být nastolena, protože by se tak prakticky zpochybnily všechny vize středních vrstev o pokračování kapitalismu. Mnohotřídní kompozice hnutí tedy byla zároveň jeho silou i jeho limitem. Díky této kompozici se hnutí povedlo uskutečnit titánský úkol – napadnout tvrdé diktatury, které byly u moci již desítky let. Ale praktiky vzešlé z dynamiky této kompozice rovněž daly státu právo, aby se povznesl nad svoji konkrétní formu, dokonce aby ji odsoudil, aby změnil tábor, aby šel s povstalci a aby uskutečnil kontrarevoluci, kterou si s sebou nesla sama revolta. Stát je třeba zachovat mimo třídní boj, aby mohl dál být státem třídy kapitalistů. A aktivita rebelů umožnila státu, aby tuto úlohu sehrál. Nutná vnitřní distance mezi praktikami rebelů, která by podryla schopnost státu sehrát úlohu prostředníka, nevznikla.

Demokratické diktatury a referenda jen podtrhují, že se nalézáme v přechodné fázi. Reuters trefně poukazuje: „Egypt představuje novou dynamiku. Mohl by se stát magnetem pro investory, jelikož pracovní síla a půda jsou tam levné.“ Jinými slovy, ačkoli byl k obnovení pořádku zapotřebí politický manévr, ve skutečnosti jde kapitálu o to, aby dál pokračovalo znehodnocování pracovní síly. Třídní boj je ale specifický tím, že funguje jako řetězová reakce a tudíž je sám příčinou své vlastní reprodukce. Energie uvolněná nepokoji a protesty proti těmto režimům byla natolik silná, že rozpoutala učiněné peklo. Neměli bychom podceňovat ten fakt, že volání po demokracii je především nárokováním si práva na stávku. Ani ne během dvou měsíců v Egyptě zesílila síť nezávislých odborů. Tyto odbory jsou dnes aktivní a způsobují zablokování výrobního procesu. Rovněž násilné incidenty v každodenním životě odhalují, že společenské vztahy prodělaly vážné narušení, sociální role byly zpochybněny. Dvacátého třetího března 2011 nová (rebelií požehnaná) egyptská junta schválila zákon, který kriminalizuje stávky, demonstrace a shromáždění a 9. dubna, když bylo dvouměsíční výročí Mubarakova pádu, tento zákon aplikovala: na náměstí Tahrír bylo zabito 6 protestujících a stovky jich byly zraněny. Junta a její ministerstvo spravedlnosti vydali prohlášení, v němž proletariát ujišťovali, že má právo si stěžovat, ale měl by si dávat pozor, „aby nebránil výrobnímu procesu a nevyvolával chaos.“ Kontrarevoluci, kterou si v sobě nesla revolta v arabských a afrických státech, neprosazuje jen stát. V článku K. Andersona se dočítáme o vývoji v Tunisku: „Mládež z celé země se dál čas od času shromažďuje na náměstí Kasba v Tunisu, aby vyvíjela nátlak na prozatímní vládu. Počátkem března se jim povedlo – po novém kole střetů s policií – přimět k rezignaci další politiky ze staré gardy. Jako součást tohoto úsilí vznikla Nejvyšší komise na ochranu revoluce, mezi jejímiž členy jsou odboráři a marxisté.“ V článku P. Andersona v New Left Review nalézáme zhuštění této kontrarevoluce vyjádřené jazykem, jenž je proletariátu bližší než tvrdý jazyk státní represe: „Strategickou prioritou pro znovu se vynořující levici v arabském světě musí být uzavření této průrvy v revoltách tak, že bude bojovat za ty formy politické svobody, které těmto sociálním tlakům umožní nalézt optimální kolektivní vyjádření. To na jedné straně znamená: volání po úplném odvolání všech nouzových zákonů; rozpuštění vládnoucí strany nebo sesazení vládnoucí rodiny; očistu státního aparátu od starorežimních supů; a předvedení jeho vůdců před justici. Na druhé straně to znamená věnovat pečlivou a kreativní pozornost detailům ústavy, kterou bude třeba sepsat, jakmile budou smeteny zbytky předchozího systému. Klíčovými požadavky zde jsou: neomezená občanská a odborová svoboda projevu a sdružování; nepokřivené – tedy proporcionální a nikoli většinové – volební systémy; vyhnutí se kumulaci funkcí; zablokování monopolů – státních či soukromých – v komunikačních prostředcích; a zákonné právo těch nejvíce znevýhodněných na veřejné sociální zabezpečení. Pouze v otevřeném rámci tohoto druhu se mohou požadavky na sociální spravedlnost, s nimiž revolta začala, odvíjet v kolektivní svobodě, kterou potřebují, aby mohly dojít uskutečnění.“

Vezmeme-li v úvahu otázku regionalizace a souvisejících konfliktů mezi kapitalisty, vidíme, že „vítězství revolucí“ v Egyptě a Tunisku produkuje novou slepou uličku. Libye a Sýrie – dva státy, v jejichž třídní struktuře hrají klíčovou úlohu rasové a náboženské konflikty – by mohly být pouhým začátkem krvavé budoucnosti třídního boje a konfliktů mezi kapitalisty. Nedávné boje odrážejí dva základní aspekty procesu, který produkuje revoluci dnešní doby: zaprvé, delegitimizace požadavků, tj. požadavky se mění v takovou komponentu reprodukce tříd, která má tendenci být marginalizována a potlačována, a zadruhé, vnitřní distance produkovaná mezi proletářskými praktikami ve vývoji třídního boje. Tyto dva aspekty třídního boje vznikají ve všech zónách kapitálu i přes všechny jejich odlišnosti a nastoluje je objektivita kapitálu, ekonomika. Snad si můžeme dovolit risknout předpověď, že vstupujeme do éry nepokojů, která bude přechodná a extrémně násilná. Jakožto důležitý strukturální prvek nadcházejícího období bude definovat reprodukční krizi proletariátu a tedy i kapitalismu. „Nepokoji“ míníme boje za požadavky nebo boje bez požadavků, které naberou násilných forem a přemění městská prostředí v oblasti neklidu; nepokoje nejsou revoluce a ani povstalectví není revolucí, ačkoli může být jejím začátkem. Vnitřní distance mezi proletářskými praktikami vyostřuje všechny společenské rozpory a vytváří proces narůstajících konfliktů, který posiluje sám sebe a zahrnuje další a další kategorie dělnické třídy a intenzifikaci státní represe. Zvláštností této „éry“ je, že dynamika boje nemůže produkovat stabilní výsledky. Každopádně proletářské boje budou nevyhnutelně reprodukovat opačnou třídu a jejich vlastní třídní existenci coby třídy proletářů. Limitem těchto bojů dnes je ten fakt, že jsou třídními boji. Jedinou zárukou překonání tohoto limitu je praktický útok proti kapitálu, jenž je identický s útokem na samotnou existenci proletářské třídy.

I když ke krizi brzy nedojde stejně globálně, jako se objevila v roce 2008, prudké regionální krize, jako jsou ty, co se vynořují ve státech, kde se rebeluje, v Japonsku nebo v dluhy zachvácené Eurozóně, budou odlišným způsobem definovat univerzalitu krize jako soubor chaotických místních situací. Ať už hovoříme o Francii nebo o povstalém Středním východě a Africe, o USA nebo Číně, vidíme, že tendence vlastní této fázi restrukturalizovaného kapitalismu se rozvíjejí rychle a s nesmírnou energií. Všechny tyto tendence směřují k devalvaci pracovní síly jakožto společné komponenty a k přeměně stále větší části pracovní síly ve strukturálně nadbytečné obyvatelstvo. Možný úspěch této fáze restrukturalizace, tj. částečná obnova míry zisku, ať bude mít jakoukoli podobu, nepovede k novému cyklu akumulace. K tomu dojde, jen pokud se změní struktura třídních vztahů. Představitelé FKK, kteří požívají výhod z odkládání jeho znehodnocení (skrze represi), nebo ti, kdo se jeví jako oponenti frakce FKK – v některých případech jimi skutečně jsou – a kdo hájí jinou keynesiánskou formu kapitálu, nakonec skončí ve stejném táboře, i když se dnes během přechodné fáze jejich vzájemný konflikt intenzifikuje.

Kapitál je ve všech smyslech rozporem v pohybu: zatímco v druhé fázi restrukturalizace zcela fragmentuje proletariát, zároveň vytváří silnou jednotu na bázi své objektivity. Každou kategorii proletariátu tlačí od její vlastní perspektivy ke společnému zjištění: takto hluboká absence budoucnosti s sebou nese ustavičně trýznivou přítomnost. Toto vědomí vytváří ideologii naší doby, ideologii bojujícího subjektu, který nepoužívá starých ideologických znaků třídní jednoty; vně kapitálu nemůže existovat a zároveň uvnitř kapitálu nemá žádnou budoucnost. Vývoj tohoto rozporu v podobě vnitřní distance mezi praktikami v třídním boji, která se nevyhnutelně stane konfrontační, ukáže, zda a jak bude tato absence budoucnosti produkována nikoli jako objektivní pohyb kapitálu, ale jako aktivita proletariátu proti kapitálu, tj. proti sobě samému jakožto proletariátu, tj. jako ustavičná autotransformace skrze komunistická opatření, která se budou přijímat, až revoluce nakonec zruší proletariát.

PŘÍLOHA

O „druhé fázi restrukturalizace“

Pojem „druhá fáze restrukturalizace“ stojí na třech základních ideách. Zaprvé, protiofenzívou kapitálu po konci fordistického cyklu bojů byla restrukturalizace, která kapitalismus transformovala od keynesiánství/fordismu ke globalizovanému a financializovanému neoliberalismu. Zadruhé, tato restrukturalizace značila začátek nové fáze reálného přivtělování práce ke kapitálu. Rozklad dělnické identity a neustálé podrývání reprodukce dělnické třídy – jakožto třídy, jejíž reprodukce závisí na přímé a nepřímé mzdě – jsou rozhodujícími charakteristikami této fáze. Zatřetí, základní charakteristika této restrukturalizace, která ustavila dynamiku, jež ustavičně podrývá jakoukoli niternou koherenci dělnické třídy, spočívá v tom, že se jedná o proces, který neustále obnovuje svoji vlastní dynamiku. Restrukturalizace se uskutečnila; vznikl nový model akumulace; nicméně a jakkoli paradoxní se to může zdát, restrukturalizace zůstává dynamikou a intenzifikuje se vnitřními krizemi této doby.

Na základě výše řečeného je zřejmé, že stanovování vnitřní periodizace restrukturalizovaného kapitalismu je obtížné, ačkoli současná krize nás nutí, abychom se o to pokusili. Tato obtížnost souvisí s historickou novinkou restrukturalizovaného kapitalismu. Touto novinkou je „tendence ke dvojí odluce“ (akumulace kapitálu od reprodukce dělnické třídy a odluce příjmu a spotřeby od mezd – podle terminologie, kterou používají Théorie Communiste). V kostce, je faktem, že poprvé v dějinách jsme svědky následujícího paradoxu: zatímco každá restrukturalizace jakožto kontrarevoluce nutně obsahuje útok na hodnotu pracovní síly, restrukturalizace realizovaná od poloviny 70. do poloviny 80. let tento útok do sebe začlenila jako permanentní, nutnou, strukturální charakteristiku restrukturalizovaného kapitalismu. Za současné krize stojíme před skutečností, že tento útok byl již strukturálně zakomponován do situace, která vládla před krizí.

Vedle samotné současné krize pokus čelit jí automaticky staví otazník k reprodukci kapitalistického vztahu a specificky proletariátu. Proč specificky proletariátu? Protože kapitalismus je skutečně globalizovaný a s každým národním či regionálním proletariátem se zachází abstraktně jako se součástí globálního proletariátu, dokonale zaměnitelnou za jakoukoli jinou součást. To vede k bludnému kruhu. Na jedné straně jsme svědky prohlubující se hierarchie způsobované vyostřenou devalvací proletariátu v zemích, které obsadily ty nejnižší posty v kapitalistické hierarchii. Na druhé straně jsme svědky devalvace proletariátu v zemích povětšinou druhé, ale také první zóny, v rámci globální konkurence, která se v neoliberalismu do velké míry stává konkurencí o co nejnižší cenu pracovní síly.

Reakce, o kterou se kapitál pokouší od propuknutí krize až doteď, vypadá tak, že si slepě dál razí cestu kupředu. Jedná se tedy o restrukturalizaci, která je vnitřní tomuto cyklu akumulace, neboli lépe řečeno, jedná se o druhou fázi samotné restrukturalizace, která se ze své vlastní podstaty musí vždy obnovovat na základě svých fundamentálních zaměření. Je logické, že tato druhá fáze restrukturalizace rovněž nabude nějaké ty geopolitické charakteristiky. Čím více se blížíme produkci revoluce tohoto cyklu bojů, tím více „vnitřních restrukturalizací“ tohoto typu bude zapotřebí: časový odstup mezi nimi se bude zkracovat, jak se dějinný čas zhušťuje a proces produkující dějiny se zrychluje.

Dnešní opatření, byť jdou stejným směrem, nemají tentýž historický význam jako ty prováděné v době, kdy bylo smeteno uspořádání předchozího modelu akumulace a reprodukce dělnické třídy. „První fáze restrukturalizace“ (kterou lze takto nazvat teprve dnes, za krize a s novými opatřeními) představovala změnu modelu akumulace; druhá fáze restrukturalizace je pokusem o pokračování, pokusem vyřešit krizi, která je tomuto cyklu akumulace vnitřní, krizi tak vážnou, že vyprodukovala současnou situaci. Pokračující útok na hodnotu pracovní síly a podrývání reprodukce dělnické třídy jsou již obsaženy v modu operandi kapitalismu. Odtud tedy koncept „druhé fáze“, která není novou restrukturalizací, ale vyjadřuje skutečnost, že „první fáze“ restrukturalizace představovala začátek dějinného období, jehož výsledkem bude revoluce jakožto komunizace. Tato problematika otevírá cestu k otázce, která je ještě složitější a důležitější, ke konceptu kritické shody okolností, který hodláme diskutovat v blízké budoucnosti.

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: