Skip to content

Úvod k „Přechodné fázi krize: Éře nepokojů“

2.10.2011

Skupina kolem řeckého časopisu Blaumachen v září 2011 dopsala úvod ke svému textu z června téhož roku Přechodná fáze krize: Éra nepokojů. Jednak v něm svůj text aktualizují o stručnou analýzu hnutí „rozhořčených“ ve Španělsku, Řecku a Izraeli a britských nepokojů v srpnu 2011 a jednak se zabývají teorií trhliny (ruptury, divergence, vychýlení) mezi různými praktikami v třídním boji (kdy proletariát ve svém konání jako třída bojuje za svoji třídní reprodukci a zároveň na ni naráží jako na limit svého boje) a evolucí této trhliny v současných bojích.

(září 2011)

Od sepsání textu Přechodná fáze krize: Éra nepokojů vydaného v červnu 2011 v 5. čísle časopisu Blaumachen do dnešního dne (začátek září 2011) vyprodukoval vývoj třídního boje dvě velmi důležité události. První událostí byl vznik hnutí „rozhořčených“ ve Španělsku, Řecku a Izraeli. Druhou bylo propuknutí nepokojů letos v srpnu v Anglii.

Tyto dvě události jsou rozhodně důležité samy o sobě, ale z hlediska naší teoretické praxe je nanejvýš důležitý vztah mezi těmito dvěma událostmi, tj. trhlina mezi praktikami účastníků těchto hnutí. Pojem „trhlina“ (écart) poprvé použili Théorie Communiste: „Mezi boji za požadavky a revolucí může být jedině ruptura, kvalitativní skok, ale tato ruptura není nějaký zázrak a není ani prostým poznáním ze strany proletariátu, že vzhledem k tomu, že všechno ostatní selhalo, nedá se dělat nic jiného než provést revoluci. „Jediné řešení: revoluce“ je nesmysl symetrický s nesmyslem o revoluční dynamice bojů za požadavky. Tato ruptura vzniká pozitivně tím, jak se odvíjí cyklus bojů, jenž jí předchází, a lze říci, že je stále jeho součástí. Tuto rupturu předznamenávají množící se vychýlení uvnitř třídního boje mezi na jedné straně tím, že proletariát ve svém rozporu s kapitálem zpochybňuje svoji vlastní existenci jakožto třídy, a na straně druhé reprodukcí kapitálu, kterou samotný fakt, že je třídou, implikuje. Toto vychýlení je dynamikou tohoto cyklu bojů a jeho existence je empiricky verifikovatelná“ (Théorie Communiste, Současná chvíle). „Pojem ‘écart’ má tři momenty: ideu mezery, ideu pohybu a ideu niternosti/internality [interiorité]. Mezery proto, že se jedná o aktivity, které lze odlišit a postavit proti sobě; pohyb proto, že se nezabýváme nezávislými věcmi, které pouze koexistují v jednom a tomtéž místě, ale spíše kritickou reflexivitou/autoreflexivitou (kritickou sebereflexí) [retour sur soi critique] konání jakožto třídy, čímž se dostáváme ke třetí nuanci tohoto termínu: jde o otázku pohybu a mezery, které jsou vnitřní aktivitě proletariátu jakožto třídy. Jde o otázku dvou tváří (nemít jako horizont nic jiného než kapitál/být v rozporu se svojí vlastní reprodukcí jakožto třídy) téhož konání jakožto třídy – l’écart je touto dvojakostí, která se stává viditelnou jako existence třídy coby omezení v kapitálu“ (Roland Simon).

Trhlina mezi různými praktikami v boji dělnické třídy může nabrat všelijaké podoby: může jít o trhlinu mezi praktikami, které se objevují v různých bojích uvnitř stejného kapitalistického státu (například prosinec 2008 a hnutí „rozhořčených“ v létě 2011 v Řecku). Praktiky jednoho boje mohou být vyprodukovány limity jiného boje a pak oba soubory praktik mohou ustavit trhlinu (ne jen ve směřování bojů bez požadavků, cosi, co nepochybně souvisí s kompozicí účastníků, tj. s průsečíkem cyklu bojů). Může se jednat o trhlinu mezi různými praxemi v jednom boji: „Poté, co dělníci nedostali tři měsíce zaplaceno, došlo roku 2006 v bangladéšském Savaru, 50km severně od Dháky, k zapálení dvou továren a vyplenění stovky dalších. Nejprve se dožadovali dalšího zaměstnání v těchto továrnách za vyšší mzdu, ale protože čelili delegitimizaci požadavků, začali útočit na svoji vlastní existenci jakožto proletářů tím, že zapalovali nebo rozbíjeli továrny. Trhlinou není jen zapalování továren; je jí rozporuplná koexistence požadavku a destrukce výrobních prostředků“ (Blaumachen, Perspektiva komunizace, pouze v řečtině).

Trhlina se může rovněž objevit mezi praktikami třídních bojů, které se odehrávají v různých státech. „Tyto odlišné aspekty jsou momenty totality, která povstává ze skutečnosti, že druhá fáze restrukturalizace, k níž dnes dochází, plodí rapidně narůstající přebytečné obyvatelstvo. Zároveň nezvyšuje podíl variabilního kapitálu na celkovém společenském kapitálu, tj. kvalitativně i kvantitativně intenzifikuje slepou uličku krize a nepřináší východisko z ní“ (Blaumachen, Přechodná fáze krize: Éra nepokojů). Třídní boj je pro proletariát každého státu nepochybně hmatatelnou realitou: proletariát je vykořisťován kapitálem ve státě, kde žije, a tak proletáři nutně vnímají realitu v souvislosti se svými šéfy v jejich státě. V každém státě se však věci mají jinak (anglická policie není řecká policie, specifičnost třídního boje v Anglii si totiž žádá jiný typ policejního dohledu). Z hlediska komunizace (pro niž je revoluce sebezrušením proletariátu a ne „emancipací“ dělníků a transcendencí od kapitalistické společnosti k „dělnické společnosti“) je trhlina mezi praktikami bojů, které se odehrávají v různých státech, velice důležitá. Ačkoli je pravdou, že k momentu korunujícímu reprodukci kapitálu – výroba hodnoty a nadhodnoty – dochází specificky a odděleně v každém státu, sama existence každého státu je možná jen díky jeho zvláštnímu poměru k ostatním kapitalistickým státům, tj. díky jeho zařazení na jistou pozici v globálním skloubení států, které jako takové produkuje konkurence mezi kapitály a (zvláštní) konkurence mezi kapitalistickými státy. Proletariát se tedy musí střetnout se svým státem a svými šéfy, ale skrze globální skloubení všech společenských kapitálů všech států (které samozřejmě obsahuje rozpory a konflikty) třída kapitalistů vykořisťuje celý proletariát. Revoluce jakožto proces rušení hodnoty a rušení státu napadne paralelně všechny státní mechanismy a nezbytně rozbije skloubení států (a nevytvoří moc dělnického státu nebo paralelní formy výrobní samosprávy), tj. nutně bude mít globální charakter.

Trhlina mezi praktikami, která se objevuje v různých bojích, a mezi praktikami uvnitř konkrétního boje produkuje v našem cyklu bojů jednak třídní příslušnost jako vnější omezení a jednak překonání tohoto cyklu bojů (z našeho hlediska je produkováno jako zrušení třídní příslušnosti, jako komunizující revoluce). Klademe důraz na vztah mezi bojovými praktikami: „Důležité je identifikovat trhlinu mezi praktikami a ne jen určit jednu praktiku jako „revoluční“ a druhou jako „nerevoluční“. Takovéto rozlišení před revolucí prostě neexistuje a jeho invokace nemůže být ničím jiným než nutně ideologickou sebereflexí činitelů různých rozcházejících se praktik“ (Blaumachen, „Perspektiva komunizace“, pouze v řečtině). Požadavkové praktiky proletářů v rámci požadavkových bojů nejsou nadále efektivní a dějinná produkce této skutečnosti je jejich vztahem s praktikami bojů bez požadavků: „nepokoje“ propukají stále častěji. Historickou dráhu cyklu bojů určuje participace dalších a dalších vrstev proletariátu v bojích, ale tato participace neukazuje směrem k třídní jednotě. Konkrétní trhlina mezi praktikami, která vzniká mezi boji, k nimž dochází souběžně, nebo v rámci jednoho boje, definuje stádium historické produkce rozporu (třída kapitalistického výrobního způsobu, a proto tedy třída revoluce). Evoluce a transformace trhlin mezi praktikami uvnitř bojů je sama o sobě dějinným procesem, který produkuje překonání tohoto cyklu bojů.

Jak se tento cyklus bojů vyvíjí, proletariát bojuje – v kontextu trhliny mezi praktikami uvnitř bojů konkrétních frakcí proletářů – za svoji reprodukci jakožto třídy a zároveň je konfrontován se svojí vlastní reprodukcí (třídní příslušností) jako s externalizovanou coby omezení v kapitálu, tj. bojuje zároveň za svoji vlastní reprodukci i proti ní (a to je trhlina jako vnitřní vztah mezi praktikami uvnitř téhož boje a mezi praktikami různých bojů). Krystalizace tohoto rozporu/totožnosti v konkrétních praktikách a aktivitách je čím dál zjevnější a zdá se, že vyprodukuje násilné střety uvnitř bojů.

V tomto textu analyzujeme současný průsečík (až do vypuknutí hnutí ve Španělsku v květnu 2011). Zavedením termínu „éra nepokojů“ definujeme přechodné období krize a krizi tohoto přechodného období: „Nedávné boje odrážejí dva základní aspekty procesu, který produkuje revoluci dnešní doby: zaprvé, delegitimizace požadavků, tj. požadavky se mění v takovou komponentu reprodukce tříd, která má tendenci být marginalizována a potlačována, a zadruhé, vnitřní distance produkovaná mezi proletářskými praktikami ve vývoji třídního boje. Tyto dva aspekty třídního boje vznikají ve všech zónách kapitálu i přes všechny jejich odlišnosti a nastoluje je objektivita kapitálu, ekonomika. Snad si můžeme dovolit risknout předpověď, že vstupujeme do éry nepokojů, která bude přechodná a extrémně násilná. Jakožto důležitý strukturální prvek nadcházejícího období bude definovat reprodukční krizi proletariátu a tedy i kapitalismu. ‘Nepokoji’ míníme boje za požadavky nebo boje bez požadavků, které naberou násilných forem a přemění městská prostředí v oblasti neklidu; nepokoje nejsou revoluce a ani povstalectví není revolucí, ačkoli může být jejím začátkem. Vnitřní distance mezi proletářskými praktikami vyostřuje všechny společenské rozpory a vytváří proces narůstajících konfliktů, který posiluje sám sebe a zahrnuje další a další kategorie dělnické třídy a intenzifikaci státní represe. Zvláštností této ‘éry’ je, že dynamika boje nemůže produkovat stabilní výsledky. Každopádně proletářské boje budou nevyhnutelně reprodukovat opačnou třídu a jejich vlastní třídní existenci coby třídy proletářů. Limitem těchto bojů dnes je ten fakt, že jsou třídními boji. Jedinou zárukou překonání tohoto limitu je praktický útok proti kapitálu, jenž je identický s útokem na samotnou existenci proletářské třídy“ (Blaumachen, Přechodná fáze krize: Éra nepokojů).

Nepokoje v Anglii potvrzují tuto analýzu ohledně „éry nepokojů“ a znamenají historický milník pro překonání současného cyklu bojů. Jen stěží lze přehlédnout posloupnost listopad 2005 (Francie) – prosinec 2008 (Řecko) – srpen 2011 (Anglie), i kdybychom se až doteď snažili nevšímat si jí. Specifické praktiky, které se objevují v této dějinné posloupnosti (rabování, zapalování firemních budov, zapalování policejních služeben), konstruují subjekt vyloučených, v současném cyklu akumulace strukturálně vyprodukovaného přebytečného obyvatelstva. Tyto praktiky potvrzují „konec aktivismu“ (viz Théorie Communiste, Současná chvíle) jakožto konkrétní formy limitů současného třídního boje. Ve Francii městská ghettoizace vyloučených proletářů (projektovaná státem) neponechala žádný prostor pro koexistenci „autonomních (ve vztahu ke kapitálu)“ aktivistů a povstalců. V Řecku setkání aktivistů s přistěhovalci a středoškoláky vyprodukovalo specifickou koexistenci: tehdy někteří aktivisté skrze své vlastní praktiky překonali svůj aktivismus a alternativismus. V Anglii sice nebyl urbanismus překážkou takového setkání, ale specifický alternativismus tamní scény byl pro praktiky rabujících naprosto irelevantní (aktivistická kritika praktik rabování byla natolik intenzivní, že v některých případech se stala svého druhu praxí a někteří z aktivistů se dokonce podíleli na vymýcení nepokojů).

Hnutí „rozhořčených“ potvrzuje „konec radikálního demokratismu“ (viz Théorie Communiste, Současná chvíle) – jednoduše řečeno, v těchto hnutích explodují rozpory radikálního demokratismu. Krize v roce 2008 jakožto krize globalizace umožnila radikálnímu demokratismu, aby se po dlouhé absenci (od roku 2003) zotavil a byl zničen svým vlastním triumfem. Z hlediska kompozice jsou tato hnutí velice široká (sahají od mladých proletářů – pouze teoreticky – schopných vstoupit na trh práce až po rychle proletarizovanou maloburžoazii a manažery) a z hlediska požadavků (sahají od nové regulace kapitalismu až po alternativní řízení kapitalismu, které se popisuje slovem demokracie a různými přídavnými jmény kladenými před toto slovo). Triumf radikálního demokratismu spočívá v tom, že výrazem této široké kompozice je masovost, a ve skutečnosti, že slova užívaná aktivistickými avantgardními frakcemi minulosti dnes dominují. Co se na přelomu 90. let 20. století a třetího tisíciletí zdálo být „radikální“ (sebeorganizace, kontrola dělnické třídy nad státními strukturami, naprostá devalvace politických stran, „přímá“ demokracie), je dnes banalitou těchto hnutí (v důsledku čehož tato slova už nemají starý „radikální“ obsah). Ale obě stránky tohoto triumfu jsou ve skutečnosti zkázou či přesněji řečeno vnitřním podvrácením, zhroucením radikálního demokratismu. Jak se dalo očekávat, masovost toto hnutí nedokázala před státem zviditelnit a už vůbec ne „legitimizovat“ jeho požadavky. „Radikální“ slova nemohla zakrýt, že postrádají obsah: nikdo už si nemyslí, že sama o sobě mohou tato slova ještě něco znamenat, nikdo nevěří v „jiný svět, který je možný“ (tedy bez destrukce tohoto světa). V rámci druhé fáze restrukturalizace (viz Blaumachen, Přechodná fáze krize: Éra nepokojů) není reakcí státu na tento působivý vpád hnutí „rozhořčených“ do veřejné sféry „nová“ regulace kapitalistického vztahu; jeho reakce je poněkud přímočará a netaktní: je jí policie.

Na budoucím vývoji krize a třídního boje bude nejdůležitější evoluce vztahu mezi praktikami v Anglii a praktikami „rozhořčených“. Tento poměr nabývá prvořadé důležitosti vzhledem k přelévání mezi těmito dvěma vyprodukovanými subjekty (nezaměstnanost a prekérnost jsou v srdci námezdního vztahu). Forma nového limitu (policie, třídní příslušnost jako vnější omezení) produkuje coby přechodné stádium partikulární formu bojů, které se snažíme uchopit užitím termínu „nepokoje“. „Nepokoje“ obklopují hnutí „rozhořčených“ a nakonec do nich proniknou a vyprodukují trhliny (écarts) mezi praktikami těchto hnutí. Dialektika trhliny freneticky pracuje…

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: