Skip to content

Dva aspekty šetření

10.10.2011

Co si počít se současným kolem šetření? Máme věřit keynesiánům jako Paul Krugman, když tvrdí, že kapitalisté jednají proti svým nejlepším zájmům, když volají po škrtech? Jsou vládní finance skutečně pod tlakem nebo je to všechno jen trik jak podrýt poslední zbývající výdobytky dělnických bojů? Někteří členové Endnotes přicházejí se svojí troškou do mlýna…

Krize je prvně a především krizí pro dělníky. Ale krizí pro dělníky je proto, že je krizí pro kapitál. Že je tomu tak, není vždy zcela zřejmé. Kdykoli se HDP smrští, představitelé kapitálu konstantně volají po „společných obětech“ – tedy po obětech, které společně přinesou pracující lidé. To ale neznamená jen propouštění veřejných zaměstnanců a redukci státních programů pro chudé právě ve chvíli, kdy jsou nejvíce zapotřebí. Vždyť škrty ve státních výdajích si v průběhu krize vynucuje struktura kapitalistického výrobního způsobu. Ať si keynesiáni říkají, co chtějí, konání státu je koneckonců limitováno mírou růstu soukromé ekonomiky a nikoli naopak. Ve skutečnosti ale šetření nikdy neznamená jen dočasná opatření proti krizi. Programy sociálních výdajů nejsou jen jednoduše kráceny; vykuchávají je nebo je zcela odstraňují. V mnoha zemích se krize využívá jako páky ke zničení dávných práv a nároků, včetně práva organizovat se. Tyto útoky se nejeví jako pouhé cyklické úpravy v odvíjející se logice kapitalistického výrobního způsobu. Naopak se zdají být klíčovými body v kapitalistickém programu třídní války. Na této bázi lze snadno dojít k závěru, že šetření je jen zástěrkou pro přerozdělování bohatství od mezd ke ziskům.

Zůstaneme-li však u toho, pak se sami sobě navzdory nebezpečně přiblížíme shodě s keynesiány. Ti také v manévrech kapitálu rozpoznávají snahy o přerozdělování bohatství ve prospěch zisků. Potom ale začnou rozlišovat mezi krátkodobými zájmy kapitálu (boj o větší kus ze zmenšujícího se koláče) a jeho dlouhodobými zájmy (spolupráce s prací na zvětšení koláče). Kdyby podle keynesiánů obě třídy jednaly strategicky, vzdaly by se své bitvy o rozdílení bohatství. Jinými slovy, nebylo by třídního boje. Kapitál by souhlasil, že bude investovat do rozšiřování výroby a práce by souhlasila, že si z výsledného nárůstu produktivity vezme jen díl. Stát by pak tuto dohodu neutrálně reguloval: pokaždé, když by se ekonomika zastavila a obě strany by se začaly hašteřit, stát by snížil úrokové sazby a půjčil by si peníze, aby mohl stimulovat poptávku, čímž by oběma třídám dal něco, za čím by se mohly honit. Jakmile by se obnovil růst, stát by úrokové sazby zvýšil a splatil by své dluhy. To se ale dnes samozřejmě neděje. Zmocnili se představitelé kapitálu státu v zájmu krátkodobého, redistribučního projektu a tudíž pozbyli schopnost jednat v souladu se svými vlastními dlouhodobými, strategickými zájmy? I kdyby zelený kapitalismus neodvrátil ekologickou katastrofu, rozhodně by byl pro kapitál úžasnou PR kampaní, avšak nikdy neodstartoval. Skončila by snad krize, kdyby se – jak chtějí keynesiáni – stát zbavil toho volání po úsporách a velkými investicemi do infrastruktury se snažil přesvědčit kapitál, aby obnovil svoji dohodu s prací?

Domníváme se, že toto je špatné chápání současné chvíle. Kapitalismus je uprostřed hluboké krize, která dnes obě třídy staví před objektivní meze tohoto výrobního způsobu. Existence těchto mezí není v zájmu ani jedné třídy a ani je nelze překonat silnou akcí státu. Naopak se v nadcházejících měsících bolestně ozřejmí slabost státu, když se rozhodně potvrdí, že recese bude mít tvar „W“. Nově jmenovaná hlava MMF, Christine Lagarde, dala nedávno na stránkách Financial Times zaznít svým obavám, že události se budou vyvíjet právě takto:

„Dnešní situace se liší od roku 2008. Tehdy nejistota vycházela z chatrného zdraví finančních institucí. Nyní vychází z pochyb o zdraví suverénů… Tehdy bylo odpovědí bezprecedentní monetární narovnání, přímá podpora finančnímu sektoru a dávka fiskálních stimulů. Dnes je monetární politika omezenější, znovu bude třeba řešit bankovní problémy a krize za sebou nechala dědictví v podobě veřejného dluhu – ve vyspělých zemích asi o 30 procentních bodů HDP vyšší než dříve.“ (FT, 16. srpna 2011)

Lagarde tu nezmiňuje, že ve „vyspělých zemích“ byl poměr dluhu vůči HDP vysoký už před rokem 2008, kdy vyrostl v reakci na krizi (viz tabulka níže). V předvečer Velké deprese v roce 1929 byl veřejný dluh USA oceňován na pouhých 16 procent HDP; o deset let později, v roce 1939, vystoupal na 44 procent.[1] Oproti tomu v předvečer současné krize – v roce 2007 – už byl veřejný dluh USA oceňován na 62 procent HDP. Jen o čtyři roky později – v roce 2011 – dosáhl 99 procent. Příčina je snadno identifikovatelná: během ekonomických propadů ve vysokopříjmových zemích měl poměr dluhu k HDP tendenci růst téměř čtyři desítky let (podle keynesiánského receptu), ale během ekonomického růstu odmítal klesat či ještě dál narůstal. Je důvodem špatné plánování na straně elit? Ne, dělo se tak proto, že sama růstová období byla cyklus od cyklu čím dál slabší. Důsledkem je neschopnost státu zvyšovat úrokové sazby neboli splácet své dluhy (jinak než občasně), jelikož každá trvalá snaha takto činit by znamenala riziko podrytí stále křehčích období růstu.[2] To pro keynesiány znamená problém, neboť to naznačuje cosi jako strukturální slabinu kapitalistické ekonomiky, jejíž řešení je mimo možnosti státu.

Tato slabina vyvíjí tlak na stát ze dvou směrů. Zaprvé, vzhledem k chatrnosti ekonomiky se dnes stát nalézá právě v takové situaci, jaké čelil sám Keynes za Velké deprese. Během posledních čtyř let držela Federální rezervní v tandemu s ostatními centrálními bankami krátkodobé úrokové sazby téměř na nula procentech. A přesto se ekonomika neoživila. Něco takového by mělo být nemožné: podniky by měly využít bezplatných peněz k investicím a domácnosti ke koupi bydlení. Jestliže si dnes žádný z nich nechce půjčovat peníze, je tomu tak proto, že už teď jsou silně zadluženy. Samozřejmě, že tyto dluhy si nadělaly během bublinových let (1998-2001 a 2003-2007), kdy hodnota majetků firem i bohatších rodin stoupala. Půjčovaly si a ručily rostoucí hodnotou svých majetků, aby mohly investovat nebo dělat velké nákupy, a to i když zisky a mzdy stagnovaly.[3] Teď, když se hodnoty aktiv dramaticky propadly, snaží se všichni šetřit peníze na splácení svých dluhů. Jenže tyto orgie šetření uvrhly ekonomiku do nebezpečí. Za normálních podmínek, když si firmy a jednotlivci šetří peníze, ukládají je do bank, které pak půjčují peníze jiným firmám a jednotlivcům, aby je utratily. V tomto smyslu se žádné utrácení „neztratí“. Když ale všichni šetří souběžně, tak se nějaké to utrácení skutečně ztratí, což způsobí smrštění ekonomiky. Rozdíl mezi Velkou depresí a dneškem je v tom, že vlády zakročily, aby chybějící utrácení vynahradily tím, že samy začaly utrácet peníze – tedy fiskálním stimulem (i když onen stimul spočívá hlavně v automatickém zvyšování sum vynakládaných na existující nezaměstnané a na sociální programy). Oproti tomu během prvních pár let Velké deprese americká vláda chybějící utrácení nekompenzovala a ekonomika se smrštila o 46 procent. Fiskální stimul tudíž dnes má jinou funkci než během normálního obchodního cyklu. Jeho účelem není obnova ekonomického růstu – k té by došlo jedině tehdy, kdyby lidé dodatečné peníze, které jim onen stimul vložil do kapes, utratili. Namísto toho je však povětšinou používají ke splácení svých dluhů. Za současné krize je tedy cílem státních výdajů pouze si koupit čas, který by dal všem šanci splatit své dluhy, aniž by došlo k deflaci, která by snížením hodnot majetků stávající dlužní břemena jen zvětšila. Z těchto důvodů je dnes fiskální stimul tím jediným, co může ekonomice zabránit v kontrakci.[4]

Jenže proti tlaku na stát, aby utrácel peníze, působí rovnocenný a opačný tlak, aby snižoval veřejný dluh. Oproti tomu, co říkají keynesiáni, státy od vypuknutí krize utratily spoustu peněz. Během posledních čtyř let udělala vláda USA dluh jen o něco málo nižší, než byl celý roční produkt této země v roce 1990, jen aby zpomalila tempo, kterým se ekonomika vrací do recese. Problémem totiž je, že stát takto masivní dluh kumuluje v historickém kontextu, v němž se už spolu s podniky a domácnostmi silně zadlužil.[5] A právě tento historický kontext v keynesiánském obrázku chybí: nevšimli si, že slabost ekonomiky během uplynulých čtyř dekád – fakt, že její růst se stále víc zpomaloval ještě před současnou krizí – omezila schopnost státu vzít dnes na sebe dluh. A právě toho se Lagarde tolik obává (ve výše uvedené citaci). Veřejný dluh je tak veliký, že je nebezpečné utrácet další peníze na stimulaci ekonomiky: výdaje v současnosti jen vyčerpají slábnoucí schopnost státu odmazávat dluh v případě budoucích finančních nesnází. Dokonce by mohly akcelerovat krizi, jelikož rychlý růst veřejného zadlužení vyvolává strašidlo státního bankrotu.[6] Za těchto podmínek je stát povinen zůstat v pohotovosti – tedy co možná nejdéle si udržet svoji schopnost čerpat nenákladné úvěry. Stát tyto úvěry bude potřebovat ke své snaze přestát nadcházející vlny finančních turbulencí (např. na další záchranu bank). V tomto smyslu je úsporná politika dokonale racionální. Že každý příklon k šetření zapříčiní rovněž deflaci, čímž ohrozí stabilitu, kterou má posílit, to je skutečný rozpor, kterému stát v této době bude čelit. Tyto dva tlaky – utrácet za účelem odvrácení deflace a snížit výdaje za účelem odvrácení platební neschopnosti – jsou rovnocenně nesmiřitelné. A vskutku právě zde, v platební bilanci bezpočtu vlád, se nyní rozehrává krize. Jestliže v roce 2008 byla solventnost soukromé ekonomiky zachována přenesením jejích pasív do veřejných účetních knih, pak dnes státní akce na ochranu jeho vlastní solventnosti hrozí opětovným vystavením soukromého sektoru nebezpečí. Abychom parafrázovali Marxe, celé toto žonglování s dluhem slouží jen k přenesení insolvenční krize do širší sféry a k tomu, aby měla širší pole působnosti.

Nicméně musíme se mít na pozoru před sklonem plést si tuto slabost kapitalistického výrobního způsobu se slabostí kapitálu v jeho boji s prací. Krize měly vždy tendenci posilovat pozici kapitálu v třídním boji – a keynesiánská představa, že stát by mohl kapitál přesvědčit, aby na tuto výhodu příliš netlačil, není nic jiného než technokratická fantazie. V krizi vzhledem k masovému propouštění poptávka po práci klesá zároveň s růstem její nabídky. Už jen to oslabuje vyjednávací pozici dělníků. Krom toho je sice pravda, že kapitál během poklesu trpí ztrátami, ale jednotliví kapitalisté se jen málokdy ocitají v takovém existenčním ohrožení, jakému čelí dělníci, když přijdou o práci. Kapitalisté mají mnohem větší rezervy než pracující lidé, takže obvykle mohou krizi přečkat, zejména když je poptávka po tom, co vyrábějí, stlačena. Ze všech těchto důvodů musíme uznat, že krize oslabuje pozici dělníků vzhledem ke kapitálu. Není tedy žádným překvapením, že jeho představitelé krizi využívají ve svůj prospěch, když tvrdí, že to či ono opatření je nezbytné k obnově míry zisku. Obnova míry zisku je skutečně jediným způsobem jak vytvořit pracovní místa. A při absenci masivního útoku dělnické třídy na samotnou existenci třídní společnosti, nemají dělníci jiný zájem než najít si práci nebo se snažit udržet si ji. A právě tyto konceptuální obtíže před nás kapitalistická krize staví. Slabost systému jako celku je zároveň slabostí dělníků v jejich každodenním boji s kapitálem a nikoli, jak bychom mohli očekávat, jejich silou. Neoddělíme-li tyto dva momenty, nejspíš špatně pochopíme rozporuplnou povahu úsporné politiky v současné krizi.

Hrubé zadlužení jako procento HDP, vybrané země, 2007-11

Země 2007 2008 2009 2010 2011 Změna
Island 29 72 100 116 108 +79
Irsko 25 44 66 94 102 +77
Japonsko 188 195 218 226 234 +46
Řecko 96 99 115 130 139 +44
Velká Británie 44 52 68 77 82 +38
Spojené státy 62 71 84 93 99 +37
Španělsko 36 40 53 63 70 +34
Portugalsko 63 65 76 83 87 +24
Nizozemí 45 58 62 66 69 +24
Francie 64 67 78 84 88 +24
Belgie 83 90 97 100 103 +20
Finsko 35 35 44 50 52 +17
Itálie 103 106 116 118 120 +16
Česká republika 29 30 35 40 44 +15
Kanada 65 70 82 82 80 +15
Nový Zéland 17 20 26 31 33 +15
Austrálie 9 12 18 22 24 +14
Rakousko 59 62 67 70 72 +13
Dánsko 34 42 41 44 47 +13
Německo 65 66 74 75 77 +12
Taiwan 33 36 40 39 38 +5
Švédsko 40 38 42 42 41 +1
Korea 30 29 33 32 31 +1
Izrael 78 75 78 76 74 -3
Norsko 59 57 54 54 54 -4
Švýcarsko 44 41 39 39 38 -6

 

Zdroj: http://www.imf.org/external/pubs/ft/weo/2010/02/weodata/index.aspx


[1] Ano, je pravda, že na konci druhé světové války, v roce 1946 (tedy 17 let po začátku deprese), veřejný dluh USA prudce narostl na 121 procent HDP. K tomu ale došlo během války a nahromaděné dluhy se téměř zcela financovaly z dluhopisů nakupovaných americkými občany. Ve 40. letech 20. století byly USA mezinárodním věřitelem, který si půjčoval doma, a ne (jako dnes) mezinárodním dlužníkem, který si půjčuje externě.

[2] V době silného růstu po druhé světové válce poklesl veřejný dluh USA ze 121 procent HDP v roce 1946 na 32 procent v roce 1974. Od té doby jedinkrát, kdy tento poměr poklesl (ze 70 na 55 procent), bylo také jedinkrát, kdy ekonomika rychlým tempem rostla, v letech 1995-2000.

[3] Viz Robert Brenner, „What’s Good for Goldman Sachs is Good for America“. Mezi další texty, které jsme při psaní tohoto článku shledali užitečnými, patří oběžník Richarda Koo, „QE2 has transformed commodity markets into liquidity-driven markets“, a nová kniha Paula Matticka, Business as Usual.

[4] Koneckonců, vláda může monetární politiku používat jen k tomu, aby povzbudila podniky a domácnosti k utrácení; nemůže je k utrácení přimět (oproti tomu, když se vláda pustí do fiskální politiky, utrácí své vlastní peníze – či přinejmenším tolik, kolik si je schopna půjčit). Tuto limitovanost monetární politiky nedávno demonstroval debakl „kvantitativního ulehčování“. Federální rezervní a další centrální banky, zejména v Británii, nakoupily obrovská množství dlouhodobých dluhopisů svých vlastních vlád, čímž účinně injektovaly peníze do bankovního sektoru. Toto jednání mělo být inflační, ale nebylo, protože lidé si dodatečné peníze, které banky nabízely, nepůjčili. Kvantitativní ulehčování ve skutečnosti nikdy nemělo způsobit inflaci, i když Fed byla často obviňována z „tištění peněz“. Nakupováním dluhopisů se centrální banky pouze snažily vytlačit investory z dluhopisového trhu a tedy nahnat je k riskantnějším aktivům. Úspěšnost tohoto postupu se odrazila v opětovném růstu burz, během první poloviny roku 2011, díky čemuž se podniky a bohatší domácnosti najednou zdály být mnohem bohatší, než byly ještě před pár měsíci. Doufalo se, že rostoucí ceny akcií napraví všem jejich bilanci. Jenže účinek kvantitativního ulehčování trval jen tak dlouho jako ulehčování samo. Koneckonců burzy nerostly proto, že by se ekonomika fakticky uzdravovala; rostly proto, že centrální banky je k růstu přiměly. Záplava špatných zpráv o ekonomice – a nejhůře ze všeho zpráva, že Fed kvantitativní ulehčování ukončí – vedly ke splasknutí této miniaturní burzovní bubliny. Po pravdě řečeno, jakékoli pozitivní dopady, které kvantitativní ulehčování mělo na bilanci investorů, byly více než jen vymazány tím, že rovněž způsobilo růst cen komodit (např. potravin a paliv), čímž ohrozilo vlažné oživení.

[5] Celkový dluh USA, včetně státu, podniků a domácností, byl v roce 2010 zhruba 350 procent HDP. V dalších zemích – Velká Británie, Japonsko, Španělsko, Jižní Korea a Francie – byl celkový dluh ještě vyšší: až 500 procent HDP. Protitlak tedy teprve začal.

[6] K dlužním krizím států dochází, když vysoký poměr dluhu k HDP (historicky ten, co se blíží 100 procentům) představuje reálnou hrozbu pro schopnost států obsluhovat své dluhy, a to jak proto, že splátky úroků rostou úměrně vládnímu výnosu, tak proto, že úrokové sazby na odložený dluh mají tendenci rychle růst (jak dnes vidíme podél severního pobřeží Středozemního moře a v Irsku). Fakt, že státy moc často nevyhlašují platební neschopnost nebo, že když už ji vyhlásí, jsou nakonec schopny obnovit mezinárodní půjčky, nemá na tento příběh žádné zvláštní dopady. Přece jen to, že každý může vyletět z práce, není bezvýznamné jen proto, že většina lidí padáka nedostane; sama možnost ztráty zaměstnání reguluje aktivitu každého, kdo nějaké zaměstnání má. Stejným způsobem sama možnost ztráty přístupu k mezinárodním úvěrovým trhům reguluje aktivitu státních dlužníků, ať už k platebním neschopnostem fakticky dochází jakkoli často. Jenže jak Reinhart a Rogoff ukazují v This Time It’s Different, bankroty suverénů – zkoumáno v celosvětovém měřítku – vlastně vůbec nejsou až tak vzácné. Přicházejí ve vlnách a hrají důležitou roli v globálním vývoji krizí. Lze si představit, že v této době se státy budou nějak vzpírat fungování zákona hodnoty a masivně navyšovat své zadlužení bez odpovídajícího zvyšování očekávané míry růstu jejich HDP? Ti, kdo věří, že toho státy budou schopny, si svoji tezi budou moci otestovat v nadcházejícím období (a tuto možnost vyloučit nemůžeme, uvážíme-li, že masivní kumulace dluhů – korporací, domácností a států, a to pořád novými způsoby – znovu a znovu odkládala počátek nové deprese po celých uplynulých čtyřicet let).

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: