Skip to content

Lidská praxe a její perverze: Mezi autonomií a strukturou

16.10.2011

Esej německého marxistického akademika Wernera Bonefelda, který učí na univerzitě v Yorku, se zabývá otázkami vztahu mezi prací a kapitálem, postavením třídního boje vůči kapitálu a poměrem objektu k subjektu. Je nejen kritikou strukturalistických a autonomistických přístupů k daným otázkám, ale také předestírá perspektivu tzv. „systematické dialektiky“ jakožto přístupu usilujícího o překonání dichotomie mezi objektivismem a subjektivismem, které jsou vlastní výše zmiňovaným přístupům a tak či onak se obrážejí v marxismu přelomu 19. století až poloviny století dvacátého (ať už se jedná o levici, střed či pravici klasické sociální demokracie, leninismus, trockismus, levý komunismus německý i italský, maoismus, operaismus…).

Úvod

V předchozí eseji The Relevance of Marxism Today John Holloway zdůrazňuje marxistické chápání závislosti kapitálu na práci. Toto chápání s sebou nese invokaci třídního boje jakožto pohybu rozporu, v němž sám kapitál spočívá. Marxisté se mezi sebou shodnou, že třídní boj je motorem dějin. Avšak jsou mezi nimi ostré rozepře ohledně „postavení“ třídního boje vzhledem ke kapitálu. Třídní boj lze například nazírat – jako ve strukturalistických přístupech spojených s Althusserem, Poulantzasem, ale také s Hirschem a Jessopem – jako boj, který se odehrává uvnitř rámce kapitalistických struktur. Nebo – jako v autonomistických přístupech spojených s Negrim, Trontim a dalšími – lze třídní boj chápat jako ustavičný boj kapitálu za rozložení revoluční existence práce. Tato odlišná pojetí třídního boje se zakládají na rozlišování mezi objektivním charakterem „kapitálu“ na jedné straně a subjektivním charakterem třídního boje na straně druhé. Tato esej hodnotí strukturalistické a autonomistické přístupy k třídnímu boji. Toto hodnocení se zakládá na chápání niterného vztahu mezi strukturou a bojem. O tomto niterném vztahu pojednám položením důrazu na „práci“ jako na ustavující sílu. Tento důraz rozvíjím v termínech dialektického vztahu mezi integrací a transcendencí. Tyto dva termíny konotují revoluční potenci práce (transcendence) a její modus existence uvnitř pervertované kapitálové formy (integrace).

Problematika

Strukturalistické přístupy akceptují oddělení ekonomiky a politiky vepsané do buržoazní společnosti (viz Poulantzas, 1973; Jessop, 1985; a Hirsch, 1978) a přicházejí s analýzou každé z těchto fragmentovaných sfér jakožto odlišných oblastí společenské existence. Následná historicky konkrétní analýza pak musí zavést, čehož je příkladem postfordistická debata[1], historicky specifické spojení různých oblastí, aby tak odhalila modality jejich interakce. Protože fragmentovaný charakter buržoazní společnosti berou jako samozřejmost, opomíjejí tyto teorie otázky společenského ustavování fragmentovaného charakteru společnosti a dělají, co mohou, aby do své analýzy integrovaly třídní boj. Podle Aglietty (1979, s. 67) je třídní boj mimo „jakoukoli zákonitost“. „Kapitál“ není chápán jako společenský vztah v a skrze práci. Namísto toho je „kapitál“ nahlížen jako entita, která má svoji vlastní logiku, logiku stojící nad třídními vztahy. „Kapitál“ tedy není třídním bojem, protože „kapitál je subjektem“ (Jessop, 1991, s. 150). Nakolik se vlastní porozumění konkrétním, empirickým podmínkám třídního boje musí zakládat na specifikování kapitalistického rámce, v němž třídní boj existuje a odehrává se, natolik je třídní boj z analýzy vykázán. Proto strukturalismus zdůrazňuje objektivní linie kapitalistického vývoje. Struktury jsou jediným subjektem, který strukturalismus rozpoznává. S třídním bojem se nakládá jako s derivátem strukturálního vývoje. Dynamika kapitalistického vývoje se nalézá v samotném kapitálu. Rozpor je nazírán jako kapitálu vnitřní a kapitalistický vývoj je výsledkem těchto rozporů.

Na rozdíl od strukturalistických přístupů, které třídní boj v teorii potlačují, autonomistické přístupy do svého středu kladou autoaktivitu dělnické třídy. Třídní boj je nahlížen jako primární. Důraz se klade na revoluční potenci práce. Za své východisko autonomistické přístupy berou marxiánský pohled, že všechny společenské vztahy jsou ve své podstatě praktické. V tomto důrazu spočívá důležitá odlišnost od přístupů soustředěných na strukturu. Potíží, která je „autonomistickým“ přístupům vlastní, není to, že „práce“ je nazírána jako primární, ale že tento pohled není doveden až ke svému radikálnímu rozřešení.

Přístupy založené na představě autoaktivity práce mají tendenci rozdělovat společenskou existenci na odlišné sféry: na jedné straně jakoby strojová logika kapitálu a na druhé straně transcendentální potence společenské praxe. Důraz na „autoaktivitu práce“ se zakládá na „převrácení“ třídní perspektivy[2]. Toto převrácení zastával Tronti, který tvrdil, že důraz by se neměl klást na kapitalistický vývoj, nýbrž na boj dělnické třídy. Podle Trontiho (1965/1979, s. 10) kapitál používá vykořisťování jako prostředek jak uniknout „své de facto podřízenosti třídě dělníků-výrobců“. Taková formulace likviduje vhled, že práce je ustavující silou. A to proto, že kapitál se chápe jako svého druhu subjekt: „kapitál“ je konstruován jako nějaká věc, která nejen reaguje na autoaktivitu práce, ale která také „žije“ z toho, že svede autoaktivitu práce, aby sloužila kapitalistické věci. Jinými slovy, převrácení třídní perspektivy je odvislé od dvou „subjektů“: je tu autoaktivita práce a svůdná potence kapitálu. Důraz na „převrácení“ nikterak netematizuje to, že „práce“ je producentkou pervertovaných forem. Místo toho tu je tendence nahlížet práci jako sílu, která existuje vně svého vlastního pervertovaného společenského světa: ustavující síla práce je své vlastní perverzi vnější. Této perverzi se říká „kapitál“. Práce je tak nazírána jako sebeurčující síla a kapitál je zároveň pervertovanou silou díky své „schopnosti svádět“. Odtud tedy Negriho (1992) důraz na kapitál jako na „okouzlující sílu“. Důraz na bojovou složku vztahu mezi strukturou a bojem nemůže překonat jejich teoretickou separaci. Otázka, proč lidská praxe existuje v pervertované formě kapitalistického panství, tak vůbec nepadne. Minus zkoumání otázky formy, tj. specifikování společenské formy, v níž a skrze kterou ustavující síla práce existuje rozporuplně, se představy o autonomii práce na kapitálu mohou rovnat jedině romantickému vzývání bezprostřednosti revolučního subjektu (viz Bonefeld/Gunn, 1991). A pouhá invokace bezprostřední revolučnosti práce má sklon činit strukturu vnější subjektu, což vede k subjektivistickému pojetí, které je rubem deterministické mince. Na rozdíl od strukturalistických přístupů se důraz klade na třídní boj, na boj, který však zůstává svému objektu vnější. Kapitál se dál konstruuje jako logika, která spočívá výlučně sama v sobě, a jejíž nesrovnalosti jsou tím jediným, co – abstrahováno od rozporů, které ustavují vztah kapitál-práce – skýtá východiska pro revoluční autonomizaci. Vztah kapitál-práce je chápán pouze v termínech represivní systémové logiky dualisticky a externě postavené proti subjektivním silám.

Strukturalistické a autonomistické přístupy chápou rozporuplné ustavování kapitalismu z hlediska dvou vnějškově k sobě vztažených věcí: ve strukturalismu rozpor existuje ve formě strukturálních nesrovnalostí a/nebo dysfunkcí mezi různými oblastmi, jako třeba „ekonomickou“ a „politickou“; v autonomismu rozpor existuje mezi autonomií revolučního subjektu a kapitalistickým systémem. Ani autonomismus ani strukturalismus nevidí rozporuplný charakter kapitálu v ustavující síle práce a skrze ni, v ustavující síle, která existuje v a proti kapitálu a za kapitálem. Jak teoretické potlačení práce – v strukturalistických přístupech – tak teoretická subjektivizace práce – v autonomistických přístupech – nedokážou usmířit objektivitu se subjektivitou a naopak.

Práce a kapitál

V rozporu se strukturalistickými přístupy a těmi, které vzývají bezprostřednost revolučního subjektu, je úkolem vysledovat „niternou souvislost“ (Marx 1983, s. 28) mezi společenskými jevy, abychom mohli stanovit „niternou povahu“ (srovnej s Marxem) jejich vztahu. Stopovat vnitřní souvislost mezi společenskými jevy znamená teoretizovat lidský obsah, který tvoří jejich společenskou realitu jako navzájem související, komplexní formy, které se jedna od druhé liší, ale zároveň jsou jedna s druhou v jednotě. Aby mohl tuto vzájemnou souvislost teoretizovat, musí teoretický přístup specifikovat ustavující sílu, která společenské fenomény v jednotě navzájem odlišuje. Různé jevy existují v sobě navzájem a skrze sebe navzájem; jeden fenomén je předpokladem druhého. To znamená, že nelze rozlišovat mezi abstraktní konstrukcí kupříkladu ekonomické a politické logiky a existencí těchto „logik“ (srovnej s Jessopem, 1985) v reálném světě – ve světě, který je třídním bojem pouze mediován. A nelze ani společenský celek dělit na logiku kapitálu a subjektivní sílu. Struktura a boj jsou v sobě navzájem zahrnuty jako momenty jednoho procesu. Různé fenomény – jako třeba struktura a boj – neexistují jako vnějšně k sobě vztažené entity, z nichž jedna určuje druhou a/nebo jí dominuje, nýbrž jako formy existence vztahu, který je ustavuje. Pojmu společenská objektivita lze porozumět, jak tvrdil Backhaus (1969), jedině tehdy, když objektivitu nazíráme jako existující abstrakci – abstrakci, která existuje v praxi (daseiende Abstraktion). Společenské vztahy jsou praktickými vztahy. Představa, že společenské vztahy se zakládají v a skrze praxi, implikuje docela odlišné východisko, než z jakého vycházejí ti, kdo hlásají představy fragmentovaného společenského světa. Východiskem je tu společenské ustavování historického pohybu práce. Historický vývoj práce je klíčem k dějinám společnosti. Tento klíč je obsažen ve výše zmíněné abstrakci; v lidském obsahu, který v kapitalistické společnosti existuje v modu popření.

V každé společnosti lidské bytosti hrají úlohu výrobců. Avšak v kapitalistické společnosti ta nejprostší kategorie, tj. práce, nabývá mystifikující povahu, protože hmotné prvky bohatství se z produktů práce mění ve vlastnosti zboží a ještě jednoznačněji přeměňují samotný výrobní vztah ve vztah mezi věcmi. Produktivní síla společenské práce existuje v „pervertované“ formě hodnoty. „Objektivní“ neboli faktickou existenci „kapitálu“ tak nelze brát jako konceptuální východisko. A to proto, že to, co se ekonomickému mozku jeví jako „objektivita“ či „objektivní logika“ nebo „objektivní bytí“, je v Marxovi chápáno jako odcizená subjektivita (jak specifikuje Backhaus, 1992). Práce je odcizeným subjektem vzhledem ke své společenské existenci coby producentky pervertovaného světa. To znamená, že prakticko-kritická aktivita práce existuje proti sobě jako takové ve formě fetišizovaného světa kapitalismu. „K ustavování světa dochází za zády jedinců, a přesto je jejich dílem“ (Marcuse, 1937/1988, s. 151). Jinými slovy, realita, v níž se lidé den za dnem pohybují, nemá invariantní charakter, tedy cosi, co by existovalo nezávisle na nich. Je to společenská praxe práce, co ustavuje, prostupuje a rozporuje pervertovaný svět kapitalismu. Práce neexistuje „vně“ pervertovaných forem. To spíše „pervertovaná forma“, včetně „svůdné potence“ kapitálu, existuje ve společenské praxi práce a skrze ni. A tak „subjekt a objekt nestojí staticky jeden proti druhému, nýbrž jsou zapleteny v ‘ustavičném procesu’ ‘převracení subjektivity v objektivitu a naopak’“ (Backhaus, 1992, s. 60, v odkazu na Koflera). Takovéto chápání ustavování pervertovaných forem umožňuje nahlédnout obecné jako inherentně přítomné ve specifickém a abstraktní jako inherentně přítomné v konkrétním (viz Marx, 1973, Úvod). Toto hledisko zahrnuje způsob myšlení, který se pohybuje uvnitř předmětu (tj. sociálně historické formy lidských vztahů) svého přemýšlení. Dialektika totiž ke svému předmětu nepřistupuje zvnějšku, ale zevnitř. Dialektické myšlení se pokouší konceptuálně si osvojit rozporuplný modus existence ustavovaný společenskou praxí a společenskou praxi ustavující. Dialektické myšlení se konceptualizme uvnitř svého předmětu a jako jeho moment (Gunn, 1989, 1992). Takováto konceptualizace společenské existence usiluje o porozumění zjevně izolovaným faktům života jakožto faktům dohromady tvořícím modus existence společenských vztahů. Dialektika zdůrazňuje jednotu v odlišnosti mezi strukturou a bojem. Činí tak na bázi pochopení, že „všechny společenské vztahy jsou v podstatě praktické“ a že tyto společenské vztahy dohromady tvoří ustavující prakticko-kritickou aktivitu práce.

Každá konceptualizace „kapitálu“, která se zaměřuje na jeho zdánlivě formální logiku (jako ve strukturalismu), přehlíží osobitost Marxovy teorie a místo toho jako předmět a účel teorie postuluje zvěcněný svět kapitalismu. Navíc každá konceptualizace, která se soustřeďuje pouze na autonomii práce na kapitálu, ignoruje historicky specifickou formu existence práce a místo toho hlásá subjektivistické chápání ontologického ustavování existence, které je – zjevně – třeba hledat v subjektivitě bytí, které se neustále vymyká uchopení, a které hrozí revolučním odstraněním „kapitálu“. Jinými slovy, lidská praxe je nazírána jako sebeustavující a bezprostřední síla – síla, kterou „kapitál“ musí podrývat, ale neustále se mu to nedaří. Oproti ontologickému pojetí práce tato esej tvrdí, že je to lidská praxe, co produkuje pervertovaný svět kapitálu. Je to kontradiktorní jednota vztahu mezi lidskou praxí jakožto komodifikovanou prací v třídě a skrze třídu, co ustavuje společnost jako kontinuální vyhánění a opětovné ustavování „zakletého a pervertovaného světa“ kapitalismu (Marx, 1966, s. 830). Ustavování společenské praxe jako kapitalistické reprodukce představuje konkrétní substanci třídního antagonismu. Odsouvání „kapitálu“ do muzea dějin může postupovat vpřed jedině skrze revolucionizaci existence práce jakožto odcizeného subjektu, který produkuje kapitál.

Společenským vztahem, který ustavuje modus existence/pohybu práce v kapitalistické společnosti, je vztah mezi nezbytnou prací a nadprací, tedy třídní antagonismus kapitálu a práce, který ustavuje společenskou pracovní dobu. Kapitalistický modus existence práce je charakterizován ustavičným puzením revolucionizovat poměr mezi nezbytnou prací a nadprací tak, aby se nadpráce zvětšovala. Avšak nadpráce existuje jen v antitezi k nezbytné práci. „Kapitál“ existuje pouze skrze živou práci jakožto substanci hodnoty a tedy i nadhodnoty. Antagonistická tendence společenské formy práce pohání kapitál k eliminaci nezbytné práce, čímž se podrývá existence kapitálu, jenž existuje pouze v a skrze práci. „Kapitál“ se nemůže stát autonomním na živé práci; jediná možná autonomizace je na straně práce. Práce není „kapitálu“ vnější. Práce existuje v a proti kapitálu, zatímco kapitál však existuje jen v a skrze práci. Rozporuplná existence práce se projevuje v její antitezi k panství kapitálu a v její existenci coby producentky kapitálu: práce je hodnototvorná. Jinými slovy, práce existuje proti sobě jakožto pracující zboží. Společenská praxe práce existuje proti kapitálu a rovněž jako moment existence kapitálu. Ustavující síla společenské praxe práce dochází rozporuplnosti své existence jakožto transcendující pohyb a integrační pohyb. Tento pohyb je založen na asymetrické konstituci třídního antagonismu. Transcendence a integrace neexistují odděleně, ale jako pohyb jednoho procesu – jako krajní póly dialektického kontinua, které představuje společenská praxe. Jakožto krajní póly dialektického kontinua transcendence a integrace tvoří rozporuplný proces, jenž je otevřený samotnému procesu boje. Chápeme-li třídní antagonismus jako pohyb rozporu mezi závislostí a separací a konceptualizujeme-li společenské jevy jakožto modus existence a modus pohybu třídního antagonismu, plyne z toho, že práce není kapitálu ani vnitřní ani vnější. Práce existuje v a proti kapitálu.

V a proti

Termín v a proti usiluje o překonání nebezpečí subjektivismu, které je vlastní přístupům zdůrazňujícím primát autoaktivity práce. Soudobé rozpracování takovýchto přístupů lze nalézt v rozvíjení myšlení, které vzývá bezprostřednost revolučního subjektu. Subjektivismus je obsažen v chápání práce jako sebeustavující síly. „Kapitál“ již není nazírán jako modus existence práce. Spíše je viděn jako entita, která se střetá se svojí vlastní substancí. Tento dualismus mezi kapitálem a prací se zakládá na představě, že hodnota je „zpochybňována“ skrze odmítnutí práce participovat na projektu kapitálu (viz Negri, 1992). Pojem „odcizené subjektivity“ je tedy rozbit a nahrazen představou práce coby sebeustavujícího revolučního subjektu. Kapitál se stává pouze „hypnotickou, čarovnou silou“ a jako takový kontrarevolučním „fantazmatem, modlou: kolem něj se odvíjí radikálně autonomní procesy sebezhodnocování a pouze politické moci se je může podařit přimět – cukrem a bičem – aby se začaly tvarovat do kapitalistické formy“ (ibidem, s. 89). „Sebezhodnocování“ pro Negriho znamená konkrétní existenci subjektivní síly[3]. Tato síla vytváří a ochraňuje prostor pro hodnoty, které přináleží vykořisťovaným třídám. Shrnuto, sebezhodnocování je produkcí a reprodukcí práce jakožto subjektu (viz Negri, 1989). Tento přístup předpokládá, že ve společnosti jsou prostory, které jsou vně „hypnotické síly kapitálu“, a kde experimentování s „autentickou subjektivitou“ vzdoruje rozčarovanému světu kapitálu a provokuje ho. Tento přístup přehlíží formy, v nichž a skrze něž práce existuje v kapitalismu. Snaha učinit subjekt esenciálním zůstává abstraktní, neboť ten svoji společenskou existenci nabývá mimo společnost. A to proto, že pojem „autonomie práce“ předpokládá existenci prostoru již osvobozeného od kapitálu. Je tu tedy dualismus dvou předpokladů, které jsou si vnější a stojí proti sobě, a zároveň má každý z těchto předpokladů činit svého protikladného člena koherentním. Těmito dvěma předpoklady jsou: předpokládaná svoboda společenského subjektu a předpokládaná logika kapitalistického systému. Na otázku ustavování jak autoaktivity práce, tak svůdné potence kapitálu, se nedává žádná odpověď. Jedinou možnou odpovědí je pranýřování kapitálu za to, že si podřizuje autonomii práce a studium měnící se kompozice revoluční subjektivity práce, která je nazírána jako protiklad předpokládaná logiky kapitálu.

Shrnuto, vnitřní vztah mezi kapitálem a prací se transformuje ve vztah pouhého protikladu, čímž se vnitřní vztah mezi formou a substancí redukuje na prosté kladení protikladu. Práce je tudíž brána jako jednostranná abstrakce. Esencializace subjektu jde zároveň ruku v ruce s fetišizací kapitálu coby „čarovné síly“. Na rozdíl od toho, aby vztah mezi kapitálem a prací vidělo jako společenský vztah qua rozpor ve formách a skrze formy ustavované samotným tímto vztahem, trvání na tom, že práce je pouze „proti“ kapitálu, zavrhuje dialektiku jako pojetí, které se pohybuje uvnitř svého předmětu a je jeho momentem. Jak bylo uvedeno výše, chápání práce tak, že existuje proti kapitálu, zahrnuje konceptualizace kapitálu jako strojové entity. Kapitál se stává logikou definovanou určitými zákony, jejichž iracionalita skýtá opoziční prostory pro povstání. Vztah mezi strukturou a bojem je pojímán pouze jako vztah příčiny a následku: tj. rozrušující a revoluční potence dělnické třídy zapříčiňuje narušení a krizi, na což pak kapitál odpovídá opětovným uvalením svého panství na práci (viz Negri, 1979). Takovýto pohled podseká vnitřní vztah mezi strukturou a bojem a nahrazuje ho sociologickým zkoumáním povstaleckých forem bytí, které těží z nesrovnalostí kapitalistického systému. Představa o přítomnosti práce v a proti kapitálu fakticky říká, že práce neexistuje mimo kapitál. Třídní boj existuje jen ve formách a proti formám, v nichž a skrze něž ustavující síla práce existuje qua rozpor. Samozřejmě, že v jistém smyslu třídní boj existuje ve formě revoluční separace, ale existuje tak jen jako jeden krajní pól dialektického kontinua transcendence a integrace, jehož vývoj je otevřen samotnému třídnímu boji. Autonomistické přístupy rozsekávají vnitřní vztah mezi transcendencí a integrací, protože společenskou praxi konstruují výlučně z hlediska transcendence.

Na druhou stranu přístupy, které zdůrazňují, že práce existuje pouze „v“ kapitálu, neberou v úvahu antagonistický charakter kapitalismu a přehlížejí rozporuplný vztah mezi transcendencí a integrací. Namísto toho kapitál pojímají jako jednostrannou abstrakci a zároveň společenskou praxi obětovávají na oltáři vědeckosti. Tyto přístupy jsou strukturalisticko-funkcionalistické, protože podle nich ve skutečnosti záleží jen na nevyhnutelných tendencích a směrech ustavovaných projekty kapitálu. Práce již neexistuje v protikladu ke kapitálu, ale je spíše součástí vlastního projektu kapitálu. Strukturalistické přístupy tvrdí, že reprodukce kapitálu není jednoduše dána logikou kapitálu. Kapitalistická reprodukce postupuje skrze třídní boj. Strukturálně předurčené náhledy na společenský vývoj s sebou nesou pojetí subjektu jakožto pouhého (ale přinejmenším alespoň to) nositele – Träger – společenských kategorií. Subjekt, který nese kategorie, musí být zároveň subjektem, který je proměňuje. Ale podle strukturalistického přístupu je může proměnit jedině tak, že je reprodukuje. Ve strukturalismu je lidská praxe pojímána jako „lidské zprostředkování“, tedy jako vykonavatelka požadavků a potřeb vycházejících z mimolidských struktur. Rozporuplná logika kapitálu si žádá „lidské zprostředkování“ jako cosi, co reprodukuje kapitál.

Pojímání lidské praxe z hlediska „lidského zprostředkování“ se zakládá na představě, že abstraktní povaha kapitalistických zákonitostí stojí nad třídními vztahy. Třídní boj se tedy proměňuje z boje za emancipaci člověka v sociologickou kategorii kapitalistické reprodukce. Kapitál je nazírán jako autonomní subjekt a práce existuje výlučně uvnitř kapitálu. Třídní boj se podřizuje vnitřní logice různých oblastí, což dále vede k pojímání třídy skrze voluntarismus. Strukturalismus postuluje subjektivno ve formě voluntaristického pojetí třídy, tj. pojímání třídy jako zprostředkování reprodukující strukturu. Například v Jessopově přístupu třídní konflikt „jako takový neutváří totalitu ani nedává vzniknout dynamické trajektorii [kapitalismu]“ (Jessop, 1991, s. 154). A to proto, že „konceptuální identita tříd je dána samotným kapitalistickým vztahem a ne tedy limitována třídami, které formují kapitalistický vztah“ (ibidem). Jinými slovy, Jessop pojímá „kapitál“ jako autorelaci, jejíž vnitřní logika strukturuje třídní boj v „reálném“ světě. Třídní boj je pevně zasazen do rámce stanoveného vnitřní logikou kapitálu[4]. „Kapitál“ je tedy nazírán jako nějaká věc, která určuje společenské vztahy a s třídním bojem se zachází jako s derivátem této „věci“. Význam třídního boje spočívá v té okolnosti, že institucionální logika a dynamika kapitalismu potřebuje být přeurčena „ekonomickým třídním bojem, v němž se poměr sil mezi třídami formuje mnoha faktory mimo samotnou hodnotovou formu“ (Jessop, 1983, s. 90). Jinými slovy, hodnotová forma definuje ucelenost kapitalistického výrobního způsobu, ucelenost, které se v praxi dosahuje skrze nahodilé konfliktní síly v „reálném“ světě. Strukturalismus a voluntarismus se tak navzájem doplňují (viz Bonefeld, 1993). Strukturalismus závisí na distinkci mezi strukturou a bojem – ale přitom jak struktura, tak boj, mají svůj protikladný člen činit koherentním. Struktura je nahlížena tak, že uniká determinismu, protože je blíže vymezena zprostředkováním a zprostředkování je nahlíženo tak, že uniká voluntarismu, protože je blíže vymezeno „strukturálními omezeními“. Avšak srozumitelnost struktury se má odvozovat od zprostředkování a naopak. Dualismus mezi strukturou a bojem se tak zachovává jedině skrze tautologický myšlenkový pohyb. Spojí-li se eklekticky dvě mylné pozice dohromady, těžko se z nich stane teoretizace, která by mohla jednu z nich vykoupit.

Shrnuto, potíž autonomismu a/nebo strukturalismu povstává z konceptualizace, která nahlíží práci jako existující buď pouze proti kapitálu (autonomismus), nebo pouze v kapitálu (strukturalismus). Strukturalistické a autonomistické přístupy se vzájemně doplňují, protože oba závisí na představě „kapitálu“ jako logické entity. Zatímco strukturalistické přístupy kladou důraz na kapitál jakožto na autonomní subjekt, autonomistické přístupy kladou důraz na kapitál jakožto na strojovou věc. Oba přístupy jsou tedy odvislé od deterministického pohledu na kapitál, jelikož kapitál je vnímám fetišisticky jako mimolidská věc.

Představa práce jako existující v a proti kapitálu nenabízí jednoduše střední cestu z daného problému, jakou kupříkladu implikuje představa „objektivních zákonitostí, ale také třídního boje“. Toto pojetí, které je stěžejní pro postfordistickou debatu, konstruuje kapitál jako jednostrannou abstrakci, jejíž vývoj zapříčiňuje společenské dopady, co se týče sociálního konfliktu. Podle tohoto hlediska konkrétní skýtá „empirické ukazatele“ spodních (tj. obecných) tendencí. Toto hledisko tedy nazírá konkrétní jako výraz fundamentálnějších zákonitostí, jejichž existence se logicky předpokládá. Jinými slovy, rozlišuje se mezi údajně vnitřní logikou kapitálu a historickou analýzou kapitalismu. Lidská praxe je fundamentálním zákonitostem kapitálu vnější. Jednota struktury a boje se nerealizuje na fundamentální rovině formování abstraktních konceptů, ale na podmíněné rovině historického vývoje uvnitř rámce objektivních zákonitostí. Oproti takovému chápání představa práce jako existující v a proti kapitálu zdůrazňuje vnitřní vztah mezi substancí a společenskou formou. Přítomnost práce v a proti kapitálu je chápána jako ustavující síla práce, která v kapitalistické formě společenské reprodukce existuje v modu popření. Pojem „modus popření“ zdůrazňuje společenské ustavování toho, co se nad společenskými vztahy uplatňuje jako pouhá věcnost; kontradiktorní jednotu skrze přítomnost práce, která je rovněž přítomností v a proti kapitálu. Pojetí práce jako existující v a proti kapitálu nám umožňuje pochopit rozporuplný modus existence společenských jevů a pojmout pohyb tohoto protikladu jako pohyb transformativní potence lidské praxe. Jinými slovy, pojem „v a proti“ neznamená, že dvě vzájemně se doplňující perspektivy jsou si vnější: v „a“ proti. Naopak klade důraz na tu okolnost, že objektivita a subjektivita se spolu vnitřně, nicméně rozporuplně, zaplétají. Abych tuto pointu zdůraznil, nabídnul jsem pojem „odcizená subjektivita“. Tento pojem znamená, že v kapitalismu lidské vztahy existují rozporuplně, ve formě vztahů mezi věcmi. Kritika politické ekonomie se rovná kritice „ekonomických kategorií“ ad hominem. Jinými slovy, není třeba za variantními společenskými formami objevovat lidské vztahy. Kritika fetišismu totiž neznamená dělení společenského světa na jevy (fetišistické formy) a esenci (lidský obsah). Naopak lidské vztahy existují v těchto formách a skrze ně. A existují tak rozporuplně. Abych zdůraznil tento bod, nabídnul jsem představu asymetrického ustavování kapitalistického třídního antagonismu.

Závěr

Strukturalismus končí u vzývání právě toho romantizovaného subjektu oslavovaného v přístupech, které proti údajnému fetišismu struktur staví přednosti subjektivity. A stejně tak přístupy predikované na představě „autonomie práce“ končí u vzývání právě toho neteoretizovaného objektu oslavovaného strukturalistickými přístupy, které proti údajné existenci třídního boje mimo jakékoli zákonitosti staví přednosti struktury. Zatímco strukturalistická verze subjektu s sebou nese nevyhnutelnost kapitalistické reprodukce, jelikož usiluje jen o empirické testování fungujících kategorií, představa „autonomie práce“ – minus idea vnitřního vztahu mezi strukturou a bojem – s sebou nese revoluční testování reality, které není s to porozumět. Oba přístupy vyvolávají otázku objektivnosti subjektivity a naopak subjektivnosti objektivity. Jestliže však integrujeme formu a obsah, jsme schopni analyzovat asymetrický vztah mezi kapitálem a prací (tj. pojetí, kdy kapitál je odvislý od práce, ale práce není odvislá od kapitálu) jako vztah třídního boje – boje, který ustavuje společenskou realitu, který je ustaveným společenským předpokladem a zároveň ustavující společenskou praxí.

Ke konceptualizace asymetrického vztahu mezi kapitálem a prací jsem nabídnul termíny „integrace“ a „transcendence“. Dialektické kontinuum integrace a transcendence klade důraz na představu praktického světa, v němž integrace práce do kapitalistického vztahu a revoluční transcendence kapitálu nejsou ani logicky předpokládány ani historicky determinovány. Pojem „integrace/transcendence“ konotuje ideu, že struktura a boj jsou ve vzájemném vztahu odlišnosti v jednotě. Struktury tedy nejsou ani totožné s ustavující praxí práce ani neexistují odděleně od práce. Dialektické kontinuum „integrace“ a „transcendence“ je založeno na představě „pervertovaného“ světa, v němž ustavující síla praxe existuje – jako taková – rozporuplně. Existuje v modu popření.[5]

Shrnuto, strukturalistické přístupy nahlížejí společnost jako organismus, který se vyvíjí podle svých vlastních imanentních zákonitostí. Práce je nazírána jako pouhý jeden aspekt tohoto organismu. Strukturalismus vidí společenskou praxi jako sociologickou kategorii a tak s lidskou aktivitou zachází ve fetišizované formě zboží. Strukturalismus předkládá apologetickou teorii kapitalismu. Strukturalismus a autonomismus se sice navzájem doplňují, ale rovněž jsou vzájemně asymetrické. Strukturalismus závisí na voluntaristickém chápání společenské praxe jakožto strukturu reprodukující entity. Autonomismus závisí na revolučním chápání společenské praxe jakožto strukturu transformující lidské aktivity. Autonomistické přístupy kladou důraz na transformativní úlohu lidské praxe. Důraz je kladen na „transcendenci“, tj. na revoluční transformaci společnosti, v níž lidé existují jako zboží. A v tom spočívá důležitá odlišnost od strukturalistických přístupů. Vždyť autonomistické přístupy jsou si mnohem více vědomy kontradiktorní jednoty, která existuje mezi „integrací a transcendencí“. Důraz na „revoluční subjektivitu“ obstarává „anticipující perspektivu“ revoluční transformace. Spíše, než by analyzovaly produktivitu práce vykořisťované kapitálem, snaží se konceptualizovat produktivní formy komunistické organizace: formy sebezhodnocování potřeb. Autonomistické přístupy tudíž soustředí svoji pozornost na revoluční osvobození „transcendence“ od „integrace“. Spíše, než by analyzovaly dialektiku mezi integrací a transcendencí, nastolují otázku politické moci (Macht). Avšak činí tak způsobem, který je v rozporu s jejich vlastní agendou výzkumu. Jak bylo řečeno výše, v autonomistických přístupech je subjekt vnímán jako síla vnější svému vlastnímu pervertovanému světu. Autonomistické přístupy je tedy třeba prohloubit tak, aby se z nich stala kritika společenské existence práce jakožto síly, která ustavuje, zaplňuje a rozporuje pervertované formy.

Seznam literatury

Aglietta (1979) A Theory of Capitalist Reproduction, Verso: Londýn.

Backhaus (1969) „Zur Dialektik der Wertform“, in A. Schmidt (redigoval), Beiträge zur marxistischen Erkenntnistheorie, Suhrkamp: Frankfurt.

Backhaus (1992) „Between Philosophy and Science“, in W. Bonefeld, R. Gunn a K. Psychopedis (redigovali), 1992a.

Bonefeld (1993) „Crisis of Theory“, Capital & Class, č. 50.

Bonefeld/Gunn (1991) „La constitution et sa signification“, Futur antérieur, č. 8.

Bonefeld/Holloway (redigovali) (1991) Post-Fordism and Social Form, Macmillan: Londýn.

Bonefeld/Gunn/Psychopedis (redigovali) (1992a) Open Marxism Volume II: Dialectics and History, Pluto: Londýn.

Clarke (1977/1991) „Marxism, Sociology and Poulantzas’s Theory of the State“, in ibidem (redigovali), The State Debate, Macmillan: Londýn.

Clarke (1991) „The State Debate“, in ibidem (redigovali) The State Debate, Macmillan: Londýn.

Cleaver (1992) „The inversion of class perspective in Marx’s Theory“, in Bonefeld/Gunn/Psychopedis (redigovali) Open Marxism Volume II, Pluto Press: Londýn.

Cleaver (1993) „Marxian Categories, the Crisis of Capital and the Constitution of Social Subjectivity Today“, Common Sense, č. 14.

Gunn (1987) „Marxism & Mediation“, Common Sense, č. 2.

Gunn (1989) „Marxism and Philosophy“, Capital & Class, č. 37.

Gunn (1992) „Against Historical Materialism“, in W. Bonefeld, R. Gunn a K. Psychopedis (redigovali), 1992b.

Hirsch (1978) „The State Apparatus and Social Reproduction“, in Holloway/Picciotto (redigovali) The State Debate, Arnold: Londýn.

Jessop (1985) Nicos Poulantzas: Marxist Theory and Political Strategy, Macmillan: Londýn.

Jessop (1991) „Polar Bears and Class Struggle“, in W. Bonefeld a J. Holloway (redigovali) Post-Fordism and Social Form, Macmillan: Londýn.

Marcuse (1937/1988) „Philosophy and Critical Theory“, in ibidem, Negations, Free Association Press: Londýn.

Marx (1966) Capital Díl III, Lawrence & Wishart: Londýn.

Marx (1973) Grundrisse, Penguin: Harmondsworth.

Marx (1983) Capital Díl I, Lawrence & Wishart: Londýn.

Moulier (1989) „Introduction“ k Negrimu, 1989.

Negri (1979) „Capitalist Domination and Working Class Sabotage“, in Working Class Autonomy and Crisis, Red Notes-CSE: Londýn.

Negri (1989) The Politics of Subversion, Polity: Cambridge.

Negri (1992) „Interpretation of the Class Situation Today“, in W. Bonefeld, R. Gunn a K. Psychopedis (redigovali), 1992b.

Poulantzas (1973) Political Power and Social Classes, New Left Books: Londýn.

Tronti (1965/1979) „The Strategy of Refusal“, in Working Class Autonomy and Crisis, Red Notes-CSE: Londýn.


[1] Ohledně postfordistické debaty viz svazek redigovaný Bonefeldem a Hollowayem, 1991.

[2] Ohledně tohoto „převrácení“ viz Cleaver 1992, 1993.

[3] Viz Moulier (1989) ohledně této interpretace Negriho díla.

[4] Viz Clarke (1991) ohledně podobné kritiky Hirschova přístupu. Podobná kritika Poulantzase viz Clarke, 1977/1991.

[5] Ohledně termínu „modus popření“ viz Gunn 1987 a 1992.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: