Skip to content

Genderové rozdělení, programatismus a komunizace

8.11.2011

Proč řešení genderové otázky není čímsi, co automaticky přinese třídní boj? Proč „patriarchát“ a kapitalistické vykořisťování nejsou jen dvě různé a vedle sebe ležící „formy útlaku“? Jak jsou navzájem spojeny? Jaký je vztah mezi bojem žen a třídním bojem? A proč je zrušení genderového rozdělení spojeno se zrušením tříd a třídního boje – tedy s revolucí jakožto komunizací? To jsou témata, o nichž pojednává Roland Simon z Théorie Communiste.

Vzhledem k tématu se cítím povinen předeslat, že jsem se v tomto textu nezatěžoval puntičkářskou feminizací všech adjektiv, podstatných jmen a zájmen, neboť obtěžuje při psaní i čtení.

Úvod: muži, ženy a komunizace

Revoluce jako komunizace se rodí z tohoto cyklu bojů, který produkuje její charakteristiky; jako taková je ovšem predikována na zrušení genderového rozdělení. Nelze zrušit dělbu práce, nelze zrušit směnu a hodnotu, nelze zrušit práci (nekoincidenci individuální a společenské aktivity), nelze zrušit rodinu a mezi jedinci nemohou vzniknout bezprostřední vztahy, které by je definovaly v jejich jedinečnosti, aniž by došlo ke zrušení mužů a žen. Proletáři se nemohou transformovat v jednotlivce žijící jako jedineční jedinci, aniž by došlo ke zrušení pohlavních identit. Veškerá komunizační opatření neuspějí, pokud tuto otázku nerozřeší tak, že zaútočí specificky na ni a zruší samotné její podmínky.

Dokud existuje vztah mezi muži a ženami, nemůže být ani řeč o bezprostřednosti vztahů mezi jedinci, které by je definovaly v jejich jedinečnosti; společenská konstrukce bude fakticky působit přirozeně a rozdělení společnosti, přivtělující si jedinečné jednotlivce, bude považováno za samozřejmost. V důsledku tohoto obecného, abstraktního rozdělení, které se jeví jako danost, dojde k zachování všech ostatních dělítek, protože toto rozdělení je konstruováno všemi ostatními, i když jako takové nedefinuje žádný výrobní vztah ani výrobní způsob.

Musíme být s to přemýšlet o společenském procesu, skrze který můžeme dospět k situaci, kdy už rozdílnost pohlaví nemá žádnou společenskou relevanci. A o to jde. Začnu u společenské konstrukce skupiny ženy, pak prostuduji ekonomický rozměr vztahu mezi muži a ženami v kapitalistickém výrobním způsobu a nakonec skončím u otázky zrušení genderového rozdělení v programatismu a v revoluci jakožto komunizaci.

I) Společenská konstrukce skupiny ženy

Abychom porozuměli zrušení jeho podmínek, musíme porozumět tomu, jak je sám vztah mezi muži a ženami konstruován. A abychom porozuměli konstruování tohoto vztahu, nesmíme vycházet z (biologické) reprodukce a specifického místa žen v této reprodukci (Françoise Héritier), nýbrž z toho, co činí toto místo specifickým, a dává mu společenský význam: z dosavadních výrobních způsobů. Historicky se opakující charakter přivlastňování žen je výrazem opakovaného – ve všech dosavadních výrobních způsobech – rozmnožování obyvatelstva jakožto základní výrobní síly, což není o nic přirozenější vztah než kterýkoli jiný ekonomický výrobní vztah a nevyskytuje se bez rozštěpení společnosti na pracující a nepracující.

Přivlastňování této výrobní síly nutně znamená přivlastňování osoby, která je její nositelkou. Přivlastněna jako osoba není společensky uznanou entitou, nemůže být jako taková společensky uznána, což implikuje přivlastnění veškeré její aktivity; a zde vidíme vytvoření kategorie domácí práce (která nemusí nutně být ve vztahu s nějakým typem konkrétní činnosti) a přechod k ní. Naším východiskem tedy není předpokládaná kategorie, „ženy“, kterou se vysvětluje, proč jsou ovládané, nýbrž naším východiskem je nadvláda, historický společenský vztah, který produkuje „ženy“.

Ženy sice plodí děti, ale na způsobu, kterým tento fakt definuje „společenskou entitu“, není nic přirozenějšího než na kterékoli jiné charakteristice či určení. Jestliže se z „dělání dětí“ stává definice jedné skupiny osob, žen, pak se jedná o čistě společenskou konstrukci. Zvětšování populace jakožto základní výrobní síla nám dovoluje uvažovat o biologických rozdílnostech v reprodukci jako o čemsi, čemuž dává význam společenský vztah; tyto rozdílnosti nečekají, až se jim dostane významu, nýbrž jsou jako rozdílnosti konstruovány zcela společensky. Tato konstrukce implikuje přivlastňování žen a jejich podřízení této funkci.

A právě tomuto přivlastňování říkáme „gender“. Kdyby gender neexistoval, tak by to, čemu říkáme pohlaví, bylo zbaveno významu a nepovažovalo by se za důležité: byla by to jen fyzická rozdílnost jako mnoho jiných. Gender není společenskou konstrukcí tyčící se na bázi skupin již ustavených od přírody. To, co je fyzické (a o čem není pochyb), není substrátem genderu – je to gender, co vytváří pohlaví, či jinými slovy, dává význam fyzickým znakům, které nemají o nic větší vnitřní význam než zbytek fyzického univerza. Ale konstruované rozdělení (fyzické znaky) se vztahuje k rozdílnosti samé. Po tomto určení musíme odmítnout jakoukoli „antropologii původu“; pravým východiskem pro pochopení této konstrukce je bod, kdy se tato otázka může objevit, protože se jako otázka skutečně objevuje – a tímto bodem je kapitalistický výrobní způsob: jeho rozporuplný vztah k práci a k obyvatelstvu (viz níže).

Nemůžeme odsunout bokem, jako by byl nedůležitý, ten fakt, že společenská definovanost genderů definuje pohlaví. Když společenské rozdělení ohlašuje anatomickou rozdílnost, tedy když je anatomická rozdílnost konstruována jako rozdělení společenské, když dává smysl, musíme s ní jako s takovou zacházet: jako s anatomickou rozdílností, která dává smysl. Vnímání lidství jako rozděleného na potenciální nositelky dětí a nenositele není žádným „spontánním vnímáním“, je to společenská konstrukce, ale jakmile se tato společenská konstrukce stala účinnou, můžeme prohlásit, že jsou tu dvě a jenom dvě pohlaví. Jedná se o objektivní společenskou konstrukci. Zasazení reprodukční logiky do strukturující pozice, což je charakteristické pro všechny výrobní způsoby (a je to společenská konstrukce), redukuje komplexní souhrn fyzických proměnných na dichotomickou klasifikaci, která se konstruuje a, je-li to zapotřebí, prosazuje společensky.

Jestliže až dodneška všechny společnosti spočívají na rozmnožování obyvatelstva jakožto na základní výrobní síle, je tomu tak proto, že se jedná o třídní společnosti. Výsledné rozdělení společnosti na pracující a nepracující se bezprostředně pojí s dalším rozdělením, které je tomu prvnímu sice vnitřní, ale jehož členy se nepřekrývají s členy prvního rozdělení: genderové rozdělení společnosti. Fakticky až po kapitál – i tehdy, když to začíná být rozporuplné – je základním zdrojem nadpráce samozřejmě ta práce, která s sebou nese růst populace. Nutné přivlastňování nadpráce, která je ryze společenským fenoménem (nadpráci nelze připsat žádné údajné nadproduktivitě práce), vytváří gendery a společenskou relevanci jejich pohlavního odlišení. Je to tedy nadpráce, co strukturuje obě dělení: pracující/nepracující a muži/ženy. Nejsou tu dva třídní systémy, protože tu nejsou dva výrobní způsoby a protože je tu jen jedna nadpráce. Vlastně není nadpráce bez genderového rozdělení lidství. Rozpor mezi pracujícími a nepracujícími a rozpor mezi muži a ženami jsou navzájem svými přímými důsledky a ne, že se vrší jeden na druhý. Druhý rozpor sice nedefinuje žádný specifický výrobní způsob, ale kvůli tomu ještě není o nic méně specifickým rozporem, který nelze redukovat na rozpor první. „Patriarchát“ nikdy nebyl výrobním vztahem ani výrobním způsobem. Dějiny patriarchátu jsou optickým klamem stejně, jako jím na jiné rovině jsou dějiny státu, náboženství, umění… Neexistují-li dějiny patriarchátu ani dějiny vztahu mezi muži a ženami, je tomu tak proto, že máme co do činění se vztahem, který se s každým výrobním způsobem, který je jeho podmínkou, pokaždé reprodukuje specificky. Vztah mezi muži a ženami je konsubstanciální se samotnou existencí vykořisťování a nadpráce. Nadpráce je konceptem, který strukturuje obě rozdělení, aniž by je zaměňovala (proletáři/kapitalisté a muži/ženy). U kapitalistického výrobního způsobu bychom se dopouštěli chyby, kdybychom stanovovali posloupnost ekonomických kategorií v takovém sledu, v jakém byly historicky rozhodující.

Přivlastňování oné základní výrobní síly a zdroje nadpráce provádí v důsledku prostého genderového rozdělení ve společnosti všichni muži. Ale ne všichni muži z toho čerpají zisk identickým způsobem (jak co do kvantity, tak co do kvality), což koresponduje s jejich místem v rozdělení na pracující a nepracující.

II) Ekonomický rozměr vztahu mezi muži a ženami v kapitalistickém výrobním způsobu

1) Domácí práce/nezbytná práce/nadpráce

Příslušnost ženské chotě (a dětí) k manželově třídě je teoreticky i společensky platná. Z hlediska této otázky není adekvátní zůstat v rámci definování tříd na základě distribuce výrobních prostředků (Marxova „první distribuce“). Vztah mezi třídami je vztahem, který reprodukuje sám sebe, předpokládá sám sebe; tudíž se jedná o vztah, který v sobě zahrnuje všechny podmínky své vlastní obnovy. Mzdy jsou hodnotou reprodukce pracovní síly a „rod dělníků“ (Mzda, cena a zisk) a nikoli cenou „hodnoty práce“ (nesmyslný termín). Vztah závislosti (vyživovací vztah, v němž se ženy nalézají) je právě produktem mzdy jakožto reprodukce pracovní síly a nikoli jakožto „ceny práce“. Mzda předpokládá a na své bázi reprodukuje rodinu a její vztahy závislosti. Tento vztah závislosti není dalším výrobním vztahem, protože není autonomní a nemá žádný princip své vlastní obnovy (viz Teorie o nadhodnotě). Jestliže se mužský choť nevrátí do práce, nemůže obnovovat fungování vztahu k manželce: jeho vykořisťování jeho ženy neprodukuje podmínky obnovy tohoto vztahu.

Jedině neprogramatická teorie třídního boje a teorie revoluce jakožto zrušení všech tříd, jakožto zrušení proletariátu a mzdové formy může brát v potaz onen niterný antagonismus zahrnutý ve mzdě jakožto reprodukci pracovní síly a co víc, domnívat se, že tento niterný antagonismus je a bude určujícím prvkem při rušení mzdy.

Konstatování, že mzda je cenou reprodukce pracovní síly a „rodu dělníků“, nás dostává přes práh „intimity“. I když ze samé podstaty mzdy v rodinné sféře není žádná neplacená [gratuit] produktivní práce, je rodina místem ekonomického vykořisťování – vykořisťování žen, z nějž má prospěch prvně mužský choť, tedy muži obecně. Máme tu tedy vztah nadvlády, který plyne z podstaty mzdy: nadvláda a poskytování domácí práce, které v první instanci závisí na existenci nadpráce a zadruhé na samém obsahu námezdního vztahu.

Musíme se mít na pozoru před tím, co vypadá samozřejmě, ale není to pravda: „ženy vykonávají domácí práci“. Ne, je to spíše práce vykonávaná ženami, která – protože je jimi vykonávána v rámci určitého vztahu – je domácí prací. Domácí práce tak nezahrnuje seznam konkrétních prací, které jsou definovány ještě před tím, než připadnou ženám (přinejlepším muži s domácí prací pomáhají – podílí se na nich). Z definice je domácí práce pohlavní, není to práce, která se vykonává uvnitř „domova“, ale spíše práce, kterou vykonává osoba, jež je ve vztahu závislosti, a proto patří k „domovu“ jako k sociální struktuře. Je-li práce žen v tomto smyslu domácí prací, znamená to, že fundamentální definovanost skupiny „ženy“ tím, že jsou přivlastňovány jako osoby, vylučuje jejich aktivitu z pole společenských vztahů. Ta, která je přivlastněna jako osoba, nevyrábí nic, co by se od ní mohlo vzdálit jako předmět, neboli aktivitu jako svoje vlastnictví, a vstoupit na obecné pole ekonomiky. Je to domácí práce, práce žen, a jako taková je vyloučena z ekonomiky. Tuto práci sice občas mohou vykonávat muži, ale zůstává ženskou prací; jednoduše proto, že je svojí vlastní reprodukcí a tedy „přežívá“ jedince, kteří ji tvoří, je společnost předně strukturou pozic a funkcí a až pak souhrnem konkrétních jedinců. Ženy vykonávají práci, která v určitém výrobním způsobu a vzhledem k určením tohoto výrobního způsobu nevytváří hodnotu; není náhodou, že připadá právě jim. Přivlastňování žen, které je vlastní všem výrobním způsobům včetně kapitalismu, plodí domácí práci v rámci společenské struktury tohoto přivlastňování: rodiny. Tato práce nevytváří hodnotu a nejde tedy o produktivní práci.

Hodnota je společenský vztah a abstraktní práce existuje jen jako celkový systém směny zboží (Rubin). Výrobek nebo služba, které se ani nekupují ani nesměňují (a které navíc ani nejsou ke směně určeny), nejsou hodnotami. Kdyby domácí práce vytvářela určitý typ hodnoty, nutně bychom mohli hovořit o společensky nezbytné abstraktní domácí práci. Žádný společenský metabolismus však neumožňuje určit hodinu abstraktní domácí práce nebo hodnotu ženiny hodiny v domácnosti. V míře, v jaké tato práce není mediována trhem, není společenského mechanismu, který by umožňoval odhadnout počet hodin domácí práce, kterých je v průměru zapotřebí k výrobě jídla pro rodinu a k péči o chod domácnosti (hodinové náklady na obnovu pracovní síly nemohou být uspokojivým způsobem kalkulace, neboť zkoumané normy a rytmy výkonu práce a konkrétní realitu hotového výrobku lze jen těžko porovnávat).

Ale bude se tvrdit, že tato práce přeci jen vyrábí zboží: „vyrábí pracovní sílu, zboží, které se pak směňuje, a tudíž vyrábí hodnotu.“ Ne. Nevyrábí hodnotu, protože její vlastní výrobek či její služby, které slouží k výrobě pracovní síly, samy nevstupují do žádného směnného vztahu s držitelem pracovní síly a skrze své završení v domácí sféře do něj ani vstoupit nemohou. Můžeme nad tím lamentovat, můžeme proti této situaci bojovat, můžeme se dožadovat směnného vztahu, ale dokud tu není, nebude tato aktivita nikdy vyrábět hodnotu. Domácí práce nevstupuje do určování hodnoty reprodukované pracovní síly, čímž kapitalista, který tuto pracovní sílu kupuje za její hodnotu, fakticky dostává dárek. Tato doba práce je užitečná, nepostradatelná pro reprodukci pracovní síly, a navíc má pro kapitalistu tu nesmírnou výhodu, že se vynakládá uvnitř společenského vztahu, manželského vztahu, takovým způsobem, že neprodukuje hodnotu.

A je tu ještě jiný důvod. V hodnotě této pracovní síly je zahrnuta i reprodukce oné osoby, ženské chotě; zahrnuta však není cena její práce (která neexistuje u nikoho), nýbrž cena její reprodukce, ať už pak tato odměna („výživné“) a vztah nadvlády, který s tímto odměňováním koresponduje, nabírá v rodině jakoukoli podobu (a ta je predeterminovaná). I kdyby se předstíralo, že „manželka je placena za svoji práci“ („mzdy za domácí práci“), byly by jí placeny, tak jako každému jinému, jen náklady na její reprodukci a ne její práce. Co by dostala přímo, by se muselo odečíst z hodnoty pracovní síly jejího manžela. Za jednu věc se totiž neplatí dvakrát. Pro ni by se to mohlo považovat za jakýsi „pokrok“, ale reálný ekonomický vztah by se tím nemodifikoval (stát nebo podnik by mohl manželovi dát za úkol, aby ověřoval správné poskytování této služby, za niž je jeho choť přímo odměňována; v případě směnných vztahů totiž často platí ten nejhorší scénář).

Na rozdíl od kteréhokoli jiného zboží pracovní síla „realizuje“ svoji hodnotu tím, že je kupována jen do té míry, do jaké produkuje svůj ekvivalent ve výrobním procesu. Dělník musí vyrobit hodnotu, kterou dostává na svoji reprodukci, za svoji pracovní sílu; a tento ekvivalent hodnoty své pracovní síly dělník vyrábí právě v kapitalistickém výrobním procesu. Aby realizovala svoji hodnotu, musí se pracovní síla jakožto zboží prodat a spotřebovat tak, aby vyrobila hodnotu. Má sice hodnotu, ale dokud jej dělník nevyrobí, neexistuje žádný protějšek této hodnoty. „V domácnosti“ dělník spotřebovává hotové výrobky jako užitné hodnoty a práci jeho chotě jako zvláštní práci, jako konkrétní práci. Co se hodnoty pracovní síly týče, její ekvivalent produkuje ve výrobním procesu. Na rozdíl od dělníka vyrábějícího elektrické spotřebiče do domácnosti, jenž bezprostředně (pod podmínkou prodeje) vytváří fondy, z nichž je placen, práce jeho chotě bezprostředně nevytváří fondy, z nichž je živena.

Tato zvláštnost realizace pracovní síly (kdy realizuje svoji hodnotu jen natolik, nakolik produkuje její ekvivalent) je jen jiným pojetím kapitalistického oběhu. Ten znamená, že k přenosu hodnoty výrobků spotřebovaných pracovní silou dochází beze změny hodnoty. Jinými slovy, kapitalistický oběh definuje dělníkovu spotřebu a konání, které ji provází, jako nehodnototvorné. Tato spotřeba se v oběhu jeví jako ryzí fenomén oběhu mezi kapitalisty.

Modality, podle nichž se uskutečňuje přeměna tohoto zboží v reprodukci mašiny vyrábějící hodnotu, jsou bezplatným darem, který domácí práce ustavičně dává kapitalistovi, z toho prostého důvodu, že jeden je kapitalista a druhý dělník. K otázce domácí práce v kapitalismu tedy nemůžeme přistupovat skrze prostý rámec směny a výroby hodnoty, nýbrž skrze rámec mzdy, tj. vztahu mezi nezbytnou prací a nadprací. Domácí práce sice nevytváří hodnotu, ale zvyšuje nadhodnotu uchvácenou kapitalistou, který směňuje mzdu za pracovní sílu. Mzda je cenou zboží vstupujících do reprodukce pracovní síly a nezahrnuje tedy ani pracovní dobu nutnou k jejich dalšímu zpracování po nákupu (např. vaření nebo smontování nábytku z IKEA) ani pracovní dobu potřebnou k jejich údržbě a uchování jako užitných hodnot. Tato pracovní doba je tedy beznákladovou prací pouze z pohledu kapitalisty, který vyplácí mzdu. Jedná se o redukci nezbytné pracovní doby odpovídající dělníkově spotřebě a reprodukci. Pro nositele a prodejce pracovní síly vytváří práce jeho chotě pouze „volný čas“. Nevytváří žádnou dodatečnou hodnotu v porovnání s tím, jaká by byla hodnota jeho pracovní síly, kdyby se o její reprodukci staral sám.

Když se rozvíjela mechanizace a ženy byly horečnatě přiváděny do průmyslu, najednou nemohly vykonávat domácí práci a kapitalisté si rychle uvědomili, že domácí práce redukovala nezbytnou práci a zvětšovala nadpráci. Zvětšení nadpráce, kterou kapitál s přivedením žen do výrobního procesu vstřebával znásobením souběžných pracovních dnů, rovněž generovalo protitendenci: zvětšování výdajů dělníků na jejich reprodukci a tak i pracovní doby nezbytné k reprodukci pracovních sil dělnické rodiny.

Marx v kapitole prvního dílu Kapitálu o velkém průmyslu píše, že s přeměnou všech členů rodiny ve vykořistitelnou pracovní sílu:

„Protože bez určitých rodinných funkcí, například hlídání a kojení dětí atd., se nelze úplně obejít, musí se matky rodin, které pro sebe konfiskoval kapitál, tak či onak postarat o nějaké své zástupkyně. Práce, které vyžadují potřeby rodiny, jako šití, zašívání atd., se musí nahrazovat nákupem hotového zboží. Zmenšenému vynakládání práce na domácnost odpovídá tedy zvýšené vydávání peněz. Výrobní náklady dělnické rodiny tedy rostou a vyrovnávají zvýšený příjem. Kromě toho se stává nemožným hospodárně a účelně používat a připravovat životní prostředky (zvýraznil R. S.).“

To vše, dodává Marx, oficiální politická ekonomie zatajuje. V jiné poznámce vypichuje, že „vidíme, do jaké míry kapitál uzurpoval k svému sebezhodnocení práci nutnou pro potřeby rodiny“ (zvýraznil R. S.). Domácí práce zmenšuje nezbytnou pracovní dobu a tak rozhojňuje tu část pracovního dne, kterou tvoří nadpráce.

Kapitál má k dispozici tři způsoby, jak „uzurpovat“ tuto dobu domácí práce: buď ji ponechává tak, jak je, tedy domácí prací (v tomto případě si ji uzurpuje jako zmenšení té části pracovního dne, kterou tvoří nezbytná práce), nebo tuto dobu absorbuje (tj. vstřebá ženy), v kterémžto případě se v dlouhodobém horizontu zvětší doba nezbytné práce, či kombinuje obojí a hledí získat na obou frontách. Třetího řešení si kapitalista samozřejmě nejvíce cení. Po více jak 20 let tímto „řešením“ byla práce na částečný úvazek, která se prosadila v naprosté většině případů.

Nakolik kapitál sám neprodukuje normu spotřeby – zboží vstupující do spotřeby dělníků a způsob, kterým se jejich život formuje podle společenských vztahů a technik, které snižují hodnotu této spotřeby – masifikace pracovní síly zapříčiněná stroji a velkoprůmyslem s sebou přináší – po počátečním období euforie kapitalistů – rostoucí náklady na reprodukci pracovní síly. Zásadním úspěchem fordismu bylo, že tyto rostoucí náklady překonal, ale tak byl podryt rodinný rámec jakožto rámec reprodukce a stal se pouhým zprostředkujícím členem mezi individuální pracovní silou, která hraje roli jen jako alikvotní část dostupné společenské pracovní síly, a touto celkovou dostupnou společenskou pracovní silou samotnou. Stát je zprvu garantem celkové reprodukce totální dostupné společenské pracovní síly, než tato reprodukce nabude kapitálu adekvátní formu a stane se věcí jednotlivých kapitálů (např. pojištění, výcvik, kolektivní dohody na úrovni odvětví a podniků, distribuce poukazů…). Dnešní útok na všechny nepřímé formy mzdy a na veřejné služby, jejichž funkcí je z části právě nahrazovat jisté domácí úkony, znamená, že břemeno reprodukce se teď musí přenést na jiný (domácí?) společenský vztah. Důsledky takového transferu jsou momentálně těžko předpověditelné.

Ženy také pracují a kapitalistický výrobní způsob musí kombinovat práci žen takovým způsobem, aby se práce a domácí práce na sebe napojovaly a každá tak vytvářela podmínky nutné k vynucení vykonání té druhé. I když velká většina žen pracuje, stále můžeme říci, že jejich vztah k jejich reprodukci zůstává vztahem „vyživovacím“ (Delphy). Pár nemá tentýž objektivní význam pro něj i pro ni; pracovní trh postrkuje ženy do manželství: k té nejvýnosnější kariéře (i při souběžné práci). Tato asymetrie předchází svazku a je jeho příčinou. Ženina mzda funguje jako „druhá mzda“ (umožňuje to ten fakt, že určujícím faktorem je mzda jako reprodukce pracovní síly rodiny) a skrze to jsou ženy znovu vepsány do rámce domácí práce, která přináší kapitalistovi zisky prostřednictvím hodnoty pracovní síly.

Trh práce je čistě kapitalistický (a nikoli „patriarchální“ a kapitalistický), protože místo žen přidělených na domácí práci je kromě domácí práce rovněž čistě kapitalistické. Tak čistě kapitalistické, že jsou to právě potřeby zhodnocování kapitálu, co moduluje vstup práce žen do její ryzí lokalizace uvnitř domácí sféry a odchod z ní, aniž by ji kdy z ní vyvázal.

Přivlastňování žen jakožto výrobkyň základní výrobní síly (růstu populace) nutně znamená přivlastňování osoby, která ji vyrábí a v důsledku toho přivlastňování veškeré její aktivity, nakolik ji přivlastňování její osoby vylučuje ze společnosti. Domácí práci nemůže kapitalista uchvátit (prostřednictvím hodnoty pracovní síly) bez vztahu nadvlády, který vykonávají všichni muži. „Volný čas“ a pohlavní rozdělení trhu práce jsou rubovými efekty donucení, skrze které – a jen skrze ně – se domácí práce vykonává. Tento volný čas je výsledkem nadvlády a ne vykořisťování; k vykořisťování dochází jinde, i když zahrnuje tuto nadvládu jako jeden ze svých momentů (jako přivlastňování růstu obyvatelstva coby výrobní síly a devalvace pracovní síly). V kapitalistickém výrobním způsobu je vyloučení žen z veřejné sféry radikálnější než v předchozích výrobních způsobech. Kapitalismus totiž definuje produktivní práci jako absolutně oddělenou od všech reprodukčních aktivit soukromé sféry. Svobodná pracovní síla, která je nositelkou této produktivní práce, je nucena jít a prodávat se. Schizma mezi výrobou a reprodukcí, mezi bydlištěm a místem výroby je dokonalé, strukturální a pro výrobní způsob založený na svobodném dělníkovi definující. Manželská rodina je rodinou svobodného dělníka – pokoj Engelsovi (viz níže). Domácí prostor je společensky definován jako vyloučení, jako odloučení. V určitou chvíli ženy sice mohou vstoupit na trh práce, ale jedině na bázi tohoto vyloučení. Jejich vstup na pracovní trh, jejich podíl na produktivní práci, bude vždy definován jako práce „těch, kdo jako takové existují ve vyloučení,“ a jejichž hodnota pracovní síly je takto devalvována.

2) Výrobní způsob/nadpráce/muži-ženy/vztah nadvlády

Ekonomický výsledek domácí práce se zhmotňuje v dělbě pracovního dne. Ale možnost tohoto snížení nutné pracovní doby a souvztažné zvětšení nadpráce je samotnému pracovnímu procesu vnější. A toto zvětšení nadpráce si právě z tohoto důvodu nesmíme plést s pracovním procesem, a proto, aby mohlo existovat, je zapotřebí něco jiného než ekonomický vztah. A tím je vztah nadvlády, jejž můžeme nazvat „patriarchátem“ pod podmínkou, že neupadneme do antropologické iluze dějin patriarchátu. Z tohoto důvodu se musíme rychle vrátit k matrici výrobních vztahů ve výrobním způsobu a k otázce, jak lze na bázi kapitalistického vztahu rozvíjet vztahy nadvlády.

Koncept výrobního vztahu označuje společenské vztahy, které mezi sebou lidé udržují v procesu výroby jejich materiálních podmínek existence. Ucelený souhrn těchto vztahů tvoří výrobní způsob. Jakožto výrobní způsob tento ucelený souhrn výrobních vztahů zahrnuje skloubení situací nadvlády a reprezentace společnosti jakožto totality, tj. odcizení jedince od jeho společenství, které je vlastní všem formám vykořisťování (náboženství, stát, politika, příbuzenství…). Historicky vzato (chronologicky) jsou prvotní výrobní vztahy, zatímco teoreticky – konceptuálně – je prvotní výrobní způsob. I když historicky zboží, peníze, renta nebo úvěr existují už před kapitalistickým výrobním způsobem, je to právě kapitalistický výrobní způsob, co definuje, čím je zboží, námezdní práce, kapitál, úvěr, renta atd.

Výrobní způsob je výsledkem souhry tří prvků: pracujících, nepracujících a výrobních podmínek. Třetí prvek se dělí vedví: na výrobní prostředky a životní prostředky. Mezi těmito třemi prvky mohou existovat tři typy vztahů: vlastnictví, držba a odloučení. Každá kombinace může fungovat jako proces dvěma způsoby: souběh pracovního procesu s extrakcí nadpráce a jejich nekoincidence. Výrobní způsoby založené na nekoincidenci jsou ty, v nichž vykořisťování nemůže být efektivní, nelze je realizovat, aniž by bylo nadvládou. Tyto výrobní způsoby v zásadě fungují skrze nadvládu, vykořisťování zahrnuje nadvládu. U kapitalismu tomu tak ale není.

Je třeba si definovat pojmy „nadvláda“ a „vykořisťování“. Vykořisťování je přesný pojem: přivlastňování akumulovatelného materiálního přebytku nepracujícím, kterým se reprodukují a/nebo rozšiřují zdroje, což umožňuje opakování této operace. Nadvláda je mnohem vágnější a mnohoznačnější. Nadvláda existuje, když je pracující zvláštním jedincem, tj. když jeho příslušnost k danému společenství předpokládá vykonávání jeho aktivity, což obecně zahrnuje (prostorovou nebo časovou) rozluku pracovní doby na nezbytnou dobu práce a dobu nadpráce. Ze stejných důvodů je nadvláda stejnou měrou ideologickým procesem. Fakticky nabývá-li vykořisťování za této situace samozřejmého charakteru, děje se tak na útraty ideologie, která koresponduje s příslušností ke společenství.

Vztahy nadvlády však lze přestavět na základě kapitalistického vykořisťování. Dochází k tomu dvěma způsoby: zaprvé na bázi samotného vykořisťování a v něm, a to právě způsobem, jakým jsou skloubeny tři momenty vykořisťování (setkání pracovní síly s kapitálem jakožto potenciální kapitál; přivtělení práce ke kapitálu; a přeměna nadhodnoty v dodatečný kapitál). Zadruhé na bázi existujících odluk – v samotném kapitalistickém výrobním způsobu – pracovního procesu od zvětšování nadpráce – tj. na bázi, která konceptuálně určuje nadvládu. Nedokonavý charakter přeměny nadhodnoty v dodatečný kapitál a odluky pracovního procesu od růstu nadpráce mají za následek, že kapitál se ve vztahu vykořisťování znovu jeví jako nadvláda, jako vnější donucení uvalené na jedince.

Na jednu stranu tu tak máme obecnou možnost vztahu nadvlády a na druhou stranu způsob, kterým jsme si definovali zasazení domácí práce do vztahu mezi nezbytnou prací a nadprací, znamená, že nemůže zvětšovat nadpráci, aniž by bylo zapleteno do vztahu nadvlády. Domácí vztah je zahrnut v platu, který je reprodukcí pracovní síly a „rodu dělníků“. V důsledku samotné odluky pracovního procesu, v němž je pracovní síla produktivně spotřebovávána, od té modality zvětšování nadpráce, kterou představuje domácí práce, nemůže kapitalista uchvátit její výsledek bez vztahu nadvlády. Vztah mezi muži a ženami tak není redukovatelný na rozpor mezi třídami; muži nejednají jako předáci zastupující pravého šéfa, kapitalistu; spíše jednají sami za sebe jako muži. Mužská nadvláda nezprostředkovává kapitalistickou nadvládu. Jestliže tato nadvláda zvětšuje nadpráci, je tomu tak proto, že nadpráce a mužská nadvláda, přivlastňování žen a jejich aktivity jsou dány simultánně a patří k témuž konceptu nadpráce. Ale právě zde má kapitalistický výrobní způsob se ženami problém.

3) Kapitalistický výrobní způsob má se ženami problém

Kapitalistický výrobní způsob je prvním výrobním způsobem, který má problém s prací a s růstem populace jakožto se „základní výrobní silou“.

„Jak jsme viděli, je zákonem kapitálu, že vytváří nadpráci, použitelný čas; může tak činit jedině uváděním nezbytné práce do pohybu – tj. vstoupením do směny s dělníkem. Má tudíž tendenci vytvářet co možná nejvíce práce; a stejnou měrou má tendenci redukovat nezbytnou práci na minimum. Kapitál má tedy stejnou měrou tendenci zvětšovat pracující obyvatelstvo i tendenci postulovat jeho část jako přebytečné obyvatelstvo – obyvatelstvo, které je neužitečné až do doby, než ho kapitál bude moci využít. (Odtud tedy správnost teorie přebytečného obyvatelstva a přebytečného kapitálu.) […] (Kapitál) se může přenést přes přirozený limit tvořený žitím, pracovním dnem, jednoho jedince v daném stádiu rozvoje výrobních sil (a to samo o sobě nemění nic na tom, že toto stádium se mění) jedině tak, že zároveň vedle prvního pracovního dne postaví druhý – prostorovým sčítáním více souběžných pracovních dní. […] Proto kapitál usiluje o růst obyvatelstva; a samotný proces, jehož prostřednictvím se redukuje nezbytná práce, umožňuje zapojit do práce novou nezbytnou práci (a tedy nadpráci).“

„A to stále bez ohledu na skutečnost, že růst obyvatelstva zvyšuje produktivní sílu práce, jelikož umožňuje větší dělbu a kombinování práce atd. Růst obyvatelstva je přirozenou silou práce, za kterou se nic neplatí. Z tohoto hlediska užíváme termín přirozená síla k označení síly společenské. Všechny přirozené síly společenské práce jsou samy o sobě historickými produkty. […] Odtud tedy tendence kapitálu souběžně zvětšovat pracující obyvatelstvo i ustavičně redukovat jeho nezbytnou část (neustále část z něj klást jako rezervní). A růst obyvatelstva sám je hlavním prostředkem redukce oné nezbytné části. V podstatě se jedná jen o uplatnění vztahu jednotlivého pracovního dne.[1]

V důsledku definovanosti pracujícího obyvatelstva jakožto výrobní síly jsou vždy simultánně reprodukovány kategorie muži a ženy – absolutně nejsou nahodilé (nejedná se o „behaviorální volby“ – Butler); s kapitalistickým výrobním způsobem tyto kategorie už nejsou pouze dané, protože ani obyvatelstvo jakožto základní výrobní síla už – s kapitálem – není pouze dáno.

„Podmínky, za nichž jsou individua spolu ve styku, pokud ještě nenastal rozpor, jsou podmínky patřící k jejich individualitě, nejsou pro ně nic vnějšího, jsou to podmínky, v nichž tato určitá, za určitých poměrů existující individua, mohou jedině produkovat svůj materiální život a všechno, co s ním souvisí, jsou to tedy podmínky jejich činného sebeuplatnění a jsou tímto jejich činným sebeuplatněním produkovány. Určitá podmínka, za níž vyrábějí, odpovídá tedy, pokud ještě nenastal rozpor, jejich skutečné podmíněnosti, jejich jednostrannému jsoucnu, jehož jednostrannost se ukazuje teprve se vznikem rozporu a existuje tedy jen pro ty, kdo přijdou později. Potom se tato podmínka jeví jako náhodné pouto, a vědomí, že je to pouto, se pak podsouvá i dřívější době.“[2]

S kapitalistickým výrobním způsobem rozpor „nastal“ (rozpor obyvatelstva jako základní výrobní síly), ale tomuto rozporu nelze uniknout bez zrušení tohoto výrobního způsobu. Tento výrobní způsob ve svém lůně připravuje třídní boj, který při rušení kapitálu nebude moci uniknout otázce stojící před každým z nás, otázce „podmínek patřících k naší individualitě“; tato otázka je determinována tím, že „nastane tento rozpor“, který bude třeba překonat, tj. v tomto případě být „mužem“ nebo „ženou“. Nastolení genderové reprodukce lidství jako rozporu je totožné s rozporuplným vztahem kapitálu a práce uvnitř kapitalistického výrobního způsobu, tj. je totožné s kapitálem jako rozporem v pohybu.[3] A právě z tohoto důvodu bychom se měli snažit ukázat, že je to právě práce žen, tak jak dnes existuje, v níž se pojí všechny rozpory.

III) Zrušení genderového rozdělení

1) Programatismus miluje ženy

Specifické vykořisťování žen jako takových nelze v kapitalistickém výrobním způsobu srovnávat s rasistickými mody vykořisťování pracovní síly, nakolik se vykořisťování žen dotýká samotné podstaty kapitalistického výrobního způsobu v jeho vztahu k práci; je spojeno s definicí hodnoty pracovní síly – v jejím pojmu – a s definicí nadpráce a autokontradiktorního vztahu kapitálu s prací a populací. Jestliže marxismus a anarchismus – a dělnické hnutí obecně – měly vždy se ženami problém, tak proto, že bez překonání programatismu toto specifikum jednoduše nelze formulovat, je neviditelné, mimo pole možného.

Jedině neprogramatická teorie třídního boje a teorie revoluce jakožto zrušení všech tříd, a tedy i proletariátu a mzdové formy, může brát v potaz niterný antagonismus obsažený ve mzdě jakožto reprodukci pracovní síly a navíc se domnívat, že tento niterný antagonismus je a bude určujícím prvkem zrušení mzdové formy. Je třeba vyvinout kritiku kapitalistického výrobního způsobu a neprogramatickou teorii revoluce – které by nepovažovaly práci a růst obyvatelstva za přirozené skutečnosti veškeré lidské výroby – abychom mohli uchopit, že je to společenská konstrukce, co vytváří odlišnost a dává význam odlišení reprodukčních biologických funkcí. Programatismus z této otázky činí prehistorický nebo preteoretický prvek (přirozená dělba práce); radikální feminismus (neesencialistický či diferencialistický) z ní dělá přírodovědní teoretické tabu.

Ve své specifičnosti je ženský boj podmínkou sine qua non pro překonání programatického třídního boje. V kapitalistickém výrobním způsobu obecné postavení mužů vzhledem k ženské práci definuje postavení námezdního dělníka (z hlediska nadpráce a mzdy jakožto reprodukce pracovní síly). Dokud boj zůstává bojem námezdního dělníka či dokonce bojem za osvobození práce, bude v sobě – v práci za mzdu – obsahovat přivlastňování žen. Třídní boj „samotným svým charakterem“ povede ke zrušení proletariátu ve zrušení kapitálu jen skrze revoluční střet s ženským bojem v jeho specifičnosti. Povaha této specifičnosti rozporu mezi muži a ženami je překonáním programatismu. Kdybychom se ohlédli za specificky ženskými boji a stávkami a za specifickými charakteristikami činnosti žen v revolučních bojích od francouzské či dokonce anglické revoluce, s překvapením bychom v konání objevili rozpory a slepé uličky programatismu – až po vznik moderního feminismu na přelomu 60. a 70. let a moderní feminismus nevyjímaje. Pečlivé studium revolučních hnutí by zcela jistě ukázalo, že aktivita žen v těchto hnutích je plně implikována v nerealizovatelnosti programatismu jako takového, v jeho rozporech a jeho překonání.

Některé stávky a revoluce

Kromě participace žen na ozbrojeném boji, která byla vzácnější, než nás přesvědčuje jistá legenda zrozená právě z šokujícího charakteru jejich přítomnosti, Komuna v roce 1871 uzavírala ženy do jejich tradiční společenské role (kantýnské, řidičky sanitních povozů, zaměstnankyně vypalovacích pecí a nemocnic). Bylo by zajímavé zjistit, zda je možné tuto situaci postavit do kontrastu s jejich rolí v prvních dnech Komuny.

Na přelomu století revoluční syndikalisté Emile Pataud a Emile Pouget napsali pamflet Comment nous avons fait la Révolution („Jak jsme provedli revoluci“), chybně vydaný pod názvem Comment nous ferons la Révolution („Jak provedeme revoluci“) [nakladatelství Tallandier, nedatováno], který se prezentuje jako popis komunistické společnosti. Pod rouškou závěru má první kapitola název „La libération de la femme“ („Osvobození žen“). „Osvobozením žen“ je industrializace domácích prací, jakoby jí tyto příslušely od přírody, a industrializace osvobozuje i vše ostatní… Ve společnosti založené na emancipaci práce, na jejím přerozdělení a racionální reorganizaci jsou „ženy“ vyloučeny: „V novém uspořádání bylo uznáno za zbytečné předepisovat ženám – tak jako mužům – mravní povinnost odpracovat určitou pracovní dobu. Uvážili jsme, že jejich vznešená mateřská funkce je zprošťuje všech dalších společenských povinností“ (v citovaném díle, s. 292).

Od revolučního syndikalisty Pougeta až po Lenina-bolševika je „osvobození žen“ racionalizací produktivní práce prostřednictvím ženské kolektivizace domácích prací. Mužů se přerozdělení rolí v žádném momentě netýká, nejsou jeho součástí. Na otázku genderového rozdělení se neútočí u jejího kořene a žádný revoluční program k tomu ani není s to dojít.

Je to Engels, kdo položil teoretické základy způsobu, kterým se otázka genderového rozdělení klade v rámci programatismu: rozklad buržoazní rodiny se zánikem její ekonomické báze; obroda rodiny po revoluci. Celou záležitost shrnuje jeden výňatek z Původu rodiny, soukromého vlastnictví a státu. Nejprve vysvětlil, že u buržoazní třídy starost o dědictví a dohodnuté sňatky z rozumu regulují manželství, a pak Engels pokračuje:

„Skutečným pravidlem se stává pohlavní láska v poměru k ženě a může jím také být toliko u potlačovaných tříd, tedy dnes u proletariátu – bez ohledu na to, jde-li o poměr úředně koncesovaný nebo ne. Tu však mizí také všechny základy klasické monogamie. Chybí tu vlastnictví, k jehož zachování a dědění byla přece monogamie a vláda mužů vytvořena, a tím chybí i popud k tomu, aby se uplatňovala nadvláda mužů. […] A dokonce od té doby, co velký průmysl vypudil ženu z domova na pracovní trh a do továrny a dělá z ní často živitelku rodiny, ztrácí poslední zbytek mužské nadvlády v proletářské domácnosti půdu pod nohama, až snad na trochu té brutality k ženám, která se rozmohla po zavedení monogamie. […] Teprve velký průmysl naší doby jí otevřel – a ještě jen proletářce – zase cestu ke společenské výrobě. Avšak tak, že plní-li své povinnosti v soukromé službě pro rodinu, zůstává vyloučena z veřejné výroby a nemůže nic vydělat; a že chce-li se účastnit veřejné výroby a samostatně vydělávat, není s to plnit své rodinné povinnosti.“[4]

Ženy v soukromé sféře, muži ve společenské sféře, přirozeně ženský charakter domácích prací („povinností“): to vše se v Engelsově problematice předpokládá. Revoluce znamená dostat ženy k produktivní práci a socializovat domácí práce, aby jim byl tento masivní vstup do produktivní práce umožněn. To, co měl Engels před očima, však jeho analýzu ani v nejmenším neovlivnilo: proletářky vstupovaly do továrny a nadto musely „plnit své rodinné povinnosti.“ Ale co víc, Marxovi ani Engelsovi neuniklo, že tento vstup do produktivní práce nejen často vyvolával nepřátelství ze strany mužů, ale také ani zdaleka neuskutečňoval „rovnost“ a fakticky plodil nové rozdíly (nekvalifikovaná pracovní místa, mzdové diferenciály, stereotypnější práce…). A to natolik, že továrna nejenže nezmírnila domácí porobu, ale tovární a domácí poroba se fakticky navzájem reprodukovaly a legitimizovaly. Engels sice dokázal napsat pár pěkně znějících prohlášení o „domácím otroctví“ a o tom, že ženy jsou „proletářskou třídou“, ale protože podřízenost žen spojoval jen s monogamií a monogamii s dědictvím, měly proletářské domácnosti této situaci údajně unikat. Je tedy zřejmé, že i ta fakta, která Engels nebo Marx dokážou popsat a analyzovat, když jde o otázku ekonomiky nebo popisu společenské reality, jejich teoretický radar nezachytí, když jde o otázku definice pohlaví a vztahu a mezi nimi. Tuto slepotu produkuje „sociální revoluce“ taková, jaká byla pro ně a jejich epochu.

Veškerá porevoluční evoluce pak není nic víc než otázka morálky a mentality – terén, o němž Engels cílevědomě odmítá hovořit. A právě na tomto terénu si Kollontajová v ruské revoluci všímá, že tu je problém, o němž však pojednává jen z tohoto úhlu mravů [mœurs] a mentality. Na základě zkušenosti vidí, že Engelsova problematika (na niž navázal Bebel) nevede v sociální revoluci k emancipaci žen, ale snaží se ji překročit právě na bázi limitu této perspektivy. S potlačením ekonomické základny, za kterou se považuje monogamie v rámci soukromého vlastnictví, má být následný vývoj otázkou mravů [mœurs] a mentality; byla to jediná cesta, kterou sama tato problematika ponechávala otevřenou k pochopení své vlastní nedostatečnosti, když se tato v důsledku revoluce stala evidentní jak teoreticky, tak prakticky.

Ve Španělsku se v samotném procesu občanské války a s ustavením anarchosyndikalistické skupiny Mujeres Libres věci ještě více komplikují. První skupina Mujeres Libres je vytvořena v roce 1934. Byť její zakladatelky věřily, že občanská válka ukončí jejich aktivity, tak právě v té chvíli hnutí prochází skutečně lidovým rozšiřováním a přesahuje onu skupinu intelektuálek, které ji založily: ty si uvědomily, že „válka prorazila zdi odvěké domácnosti“. A v tom se skrývá fundamentální věc: jestliže rozpor obsažený ve vztahu mezi muži a ženami nemá rozřešení v třídním boji, je to nicméně třídní boj, kdo ho může masivně položit na stůl. I když si oba rozpory nesmíme plést, jejich řád a jejich závislost jsou určeny vztahy v srdci kapitalistické společnosti.

Po celou svoji existenci byly skupiny Mujeres Libres předmětem blahosklonnosti ne-li nepřátelství ostatních složek Movimiento Libertario (ML – Libertinské hnutí). To v říjnu 1938 zamítlo ženskému hnutí členství v ML, a to z následujícího důvodu: „Ženská organizace by pro hnutí byla prvkem nejednoty a nerovnosti, což by mělo negativní důsledky pro vývoj zájmů dělnické třídy.“ Avšak nešlo-li o jejich prostou přítomnost ve veřejné sféře (v čemž spočívá jejich dynamika), Mujeres Libres zpochybňují společenské role ustavující genderové rozdělení jen velmi marginálně. Deklarace proti podřízenosti domácnosti jsou velice jasné, ale jejich cílem je postavit vykonávání úkonů odpovídajících domácí práci „do služby kolektivity a nikoli jednotlivého jedince“. Jde o prosazování „maternalizujících schopností“ a „ženských hodnot“: péče o uprchlíky, raněné, sirotky, vytváření škol a klinik… „Ženy, jako družky [compañeras] mužů, jako matky, ale také rozvojem své vlastní osobnosti, musí ovlivňovat rozkvět lidské bytosti“ (Mujeres Libres, prosinec 1938). Když anarchistka Emma Goldmanová poslala tomuto hnutí zdravici, psala: „ženské pohlaví je to důležitější, protože zachovává druh.“

V boji tu tedy jde o vytváření společenských a kulturních podmínek pro překonání „patriarchátu“; ženský boj je předurčen k tomu, aby do revoluce vnášel „solidaritu“ jakožto ženskou hodnotu, jakožto „společenský tmel boje“.

Můžeme sice kritizovat všechny limity Mujeres Libres a určité kritiky zazněly už tehdy, avšak tato obhajoba „solidarity“, „ženských hodnot“ jako „společenského tmelu boje“ je pro Mujeres Libres vepsána do kritiky „lineární revoluce“. Tedy do kritiky revolučního procesu, který odděluje svůj cíl právě od modalit jeho prosazování a uskutečnění. Stručně řečeno, od prostředků k jeho dosažení. Tímto způsobem hnutí jako Mujeres Libres destabilizuje programatismus zevnitř, manifestuje jeho vnitřní rozpory a jeho vlastní nerealizovatelnost. Jak jsme viděli, Mujeres Libres radikálně nezpochybňují genderové rozdělení nebo pohlavní role. Je-li revoluce emancipací práce, zachovává prohlášení obyvatelstva za základní výrobní sílu (viz Goldmanová a Kollontajová). Sama výroba této síly musí být emancipována, racionalizována, osvobozena, aniž by byla jako taková zpochybněna, čemuž se však nelze vyhnout v důsledku obsahu této „emancipace“ a „racionalizace“: vystoupení žen na veřejnosti.

Odeslání žen zpátky z fronty a opětovné etablování genderového rozdělení, která byla chvilkově narušena jednoduše tím, že se veřejně odhalila, bylo na začátku roku 1937 „okamžitě“ akceptováno na základě otázky sexu. Osvobození práce značí, že výroba dělníků se stává základovým aktem, který společnost vědomě rozpoznává (viz Emma Goldmanová). To znamená muži a ženy, které jako takové – existujíce jako ženy – mají být ovládány pocity, láskou, partnerstvím, mají být zachovány – jako ženy – ve službě osvobozené práci. Odmítnutí osvobození pohlavních vztahů v revoluci není otázkou morálky a předsudků: sex vyrábí (svobodné) dělníky. Jdeme-li ke kořenům, tak ta je zadnicí problému – problému, který má co do činění s koitem [un problème de cul].

Další dobrodružství žen, mužů a třídního boje můžeme sledovat na otázce ženských stávek.

Dělnická stávka je prostě stávka. Ženská stávka je stávkou žen. Pohlavní charakter takové stávky je nepopiratelný a je stejně tak výsledkem způsobu, kterým samy dělnice svoji stávku vedou a chápou, jako postoje jejich protivníků: šéfů, managementu a občas mužských dělníků a odborů. Je spíše pravidlem než výjimkou, že průběh těchto stávek mnohem více potvrzuje a reprodukuje postavení ženy a genderové rozdělení, než iniciuje jakékoli jejich zpochybňování. Postavení ženské choti a matky dělníků totiž nekončí u bran továrny, ani když je stávka, jak jsme nedávno viděli na stávce v hypermarketech.

Xavier Vigna v L’Insubordination ouvrière dans les annèes 68, Essai d’histoire politice des usines (Presses Universitaires de Rennes) věnuje důležitou kapitolu ženským stávkám.

„Jestliže se všechny stávky rozcházejí s řádem továrny a takto značí transgresi, ženské stávky toto porušení kázně ještě znásobují. Střetají s řádem továrny a pohlavním rozdělením rolí, které ženám připisuje podřízenost a status ovládaných. Tyto stávky uvádějí do pohybu mnohočetnou opozici vůči určitým mužům. Předně je to management podniku, který vždy tvoří mužské tváře, v nichž se krystalizuje animozita stávkujících. […] Navíc zejména v textilním a oděvním průmyslu se stávkující dělnice často pouštějí do akce bez mužských dělníků, přistřihovačů a strojních operátorů, kteří těží z vyššího statutu a tedy z vyšších mezd, a často proti nim. Při stávkách v PIL v Cerizay, CIP v Haisnes, SCALPEN v Quimper v létě 1976 se k dělnicím přidal jen jeden muž; a znovu v Cerizay to byli muži, kdo násilím vyhnal stávkující, které přišly vyjednávat z podnikového areálu. Takže tyto ženské stávky rozněcují opozici muži/ženy, která se ve skupině dělníků v konkrétním podniku často protíná s opozicí mezi kvalifikovanými a polokvalifikovanými dělníky.“[5]

Od 19. století ženské stávky plodí diskurs, který zpochybňuje sexualitu stávkujících a hanobí je. Transgrese, kterou stávka působí, je v tomto diskursu důkazem odsouzeníhodných mravů, zpustlé sexuality.

Oproti všem otřepaným frázím o univerzalitě třídního boje, boj žen-dělnic jejich situaci ani zdaleka neruší. Dokonce se lze domnívat, že podřízené postavení ženy se ještě posiluje v jejím postavení ženy-dělnice a jejím postavením ženy-dělnice. Ženy své postavení zruší právě „jako ženy-dělnice“, ale jen proti svému postavení žen-dělnic.

2) Práce žen v restrukturalizovaném kapitálu

Po krizi na konci 60. let a restrukturalizaci, která z ní vyplynula, zdánlivě paradoxně následoval neúprosný nárůst ženské praxe. Rozvoj ženské práce přichází v patách rozbití dělnické identity, rozvoje prekérnosti a flexibility, jejichž prvními oběťmi jsou právě ženy-dělnice. Práce na částečný úvazek je předně něco, co se děje s ženskou prací. O nárůstu ženské práce nelze hovořit, aniž bychom ihned uvážili její kvalitativní obsah ve  výrobním způsobu restrukturalizovaném v důsledku krize. Mluvit o ní prostě absolutně, kvantitativně, totiž znamená nepochopit její význam. V restrukturalizovaném kapitalistickém výrobním způsobu narůst ženské práce přispívá k propustnosti mezi nezaměstnaností a zaměstnaností a k dělbě globální masy nezbytné práce mezi více lidí.

Ženy existují. Existují v momentu, kdy se propustnost mezi zaměstnaností, prekérností a nezaměstnaností stává dominantní a kdy konání proletariátu může vyvrátit řád reciproční definice nezaměstnanosti a zaměstnanosti i se všemi důsledky, které to může mít pro revoluční průběh třídního boje. Až do dnešní doby byly buď vyloučeny z institucionálního rámce definice námezdní zaměstnanosti a nezaměstnanosti na základě sektorů a modů aktivity, které jim byly ve společenské dělbě práce uděleny, nebo stále ještě fungoval tradiční způsob regulace ženské nezaměstnanosti, či byly podřízeny zaměstnání svého chotě a jejich nezaměstnanost tak mizela.

Za krize ženská zaměstnanost nefungovala jako „rezervní armáda“. Naopak, spíše rostla, než by ustupovala. Ženská práce se i při svých specifických charakteristikách podílí na obecném tónu nových modalit zaměstnanosti, které se etablují za krize a restrukturalizace. Každopádně se v těchto nových modalitách vykořisťování živé práce kapitálem stává obsolentním samotný pojem rezervní armáda.

„Stejně zřetelně lze pozorovat houževnatost mechanismů diskriminace, pohlavní dělby práce a rovněž vznik nových forem nerovnosti. Jestliže krize v zaměstnanosti nevyhnala ženy ze zaměstnání tak, jako v jiných dobách, jestliže je neposlala zpět do domácnosti, tak zvýšila jejich zranitelnost vrtochy trhu práce. A to natolik, že můžeme vidět, jak se mezi muži a ženami znovu vytvářejí a ne jen pouze udržují rozdíly, které jdou zcela proti trendu ohromného nárůstu ženské aktivity. Feminizaci pracovního trhu nedoprovází genderová pestrost ve světě práce. Feminizované profese jsou dál feminizované, mužská povolání zůstala ‘mužskými profesemi’, nedobytnými baštami. […] Koncentrace žen ve velmi malém počtu sektorů aktivity zůstává jednou z dominantních charakteristik struktury zaměstnanosti.“[6]

A co když tyto rozdíly mezi muži a ženami ani zdaleka nejdou proti trendu „ohromného nárůstu ženské aktivity“ a ve skutečnosti jsou jeho hlavním důvodem? Položit si otázku znamená odpovědět si na ni. Ženská práce ztělesňuje nové modality zaměstnanosti právě v té míře, v jaké jsou to tyto nové modality, co udrželo ženy na trhu práce a přimělo je nést na něm rostoucí tíhu. Práce na částečný úvazek se stala moderní podobou pohlavního rozdělení pracovního trhu. Ve Francii ženy představují kolem 85% lidí pracujících na částečný úvazek.

Není pak žádným překvapením, že ačkoli představují 45% ekonomicky aktivního obyvatelstva, ženy se stále zdají být neviditelné. Od důležitých konferencí o zaměstnanosti po různá vyjednávání meziprofesních kolektivních dohod můžeme marně hledat sebemenší konkrétní zmínku o ženách, nevztahuje-li se k opatřením pobízejícím k práci na částečný úvazek, a ani zde se nezmiňují explicitně. Toto „zapomnění“ je ve finále vědomím obecnosti jejich „partikulární“ pozice. Masovou přítomností nezaměstnaných a prekérních v boji získalo v roce 1998 v třídním boji svůj strategický význam historické vyvrácení reciproční definovanosti nezaměstnanosti a námezdní zaměstnanosti.

Budeme-li karikovat Marxe z Rukopisů z roku 1844, mohli bychom říci: v této přítomnosti žen v proletariátu se hmatatelně vyjevuje – redukován na konkrétní fakt – stupeň, v němž se jeho boj jakožto třídy stal jejím vlastním zpochybněním, neboli míra v jaké se jeho zpochybňování sebe samého stalo jeho existencí jakožto třídy. Stupeň, v jakém se proletariát pro sebe stal čímsi podmíněným a jako takový se chápe, je určován charakterem této přítomnosti; vztah situace žen k vykořisťování coby definici proletariátu je tím „nejpřirozenějším“ vztahem proletariátu k jeho vlastní negaci.

Řekli jsme si, že s kapitalistickým výrobním způsobem „nastal“ rozpor (tj. rozpor obyvatelstva jako základní výrobní síly). Tento výrobní způsob v sobě nosí plod třídního boje, který při rušení kapitálu nevyhnutelně všem položí otázku „podmínek patřících k jejich individualitě“, kteroužto otázku determinuje tento rozpor, který nastal a který bude třeba překonat. Třeba se tento rozpor objevuje právě v situaci ženské práce v restrukturalizovaném kapitálu. Ženská práce totiž jako ženská práce vyjadřuje obecnou situaci, tj. všechny rozpory kapitalistického vykořisťování ve svém vztahu k práci skrze specifickou nadvládu nad ženami, která je výsledkem právě vztahu kapitálu k práci (vždy nutná; vždy je jí příliš mnoho). Vztah muži-ženy pak může být překonán právě na bázi třídního boje, na rovině vykořisťování, protože tento vztah obsahuje třídní boj, a protože všechny rozpory byly svedeny dohromady způsobem, kterým obsahuje třídní boj.

3) „Lidstvo si neukládá vždy jen takové úkoly, které může řešit,“ protože položit si otázku ještě neznamená rozřešit ji.

Situace žen a jejich boj proti nadvládě mužů mají objektivně specifický obsah a bázi a jsou souběžně uvnitř rozporu mezi proletariátem a kapitálem i ve vztahu s ním (ale nikdy si je s ním nesmíme plést!). Touto bází je boj proti jejich přivlastňování všemi muži, které je pro vykořisťování konstitutivní a bez nějž nemůže boj proti vykořisťování dojít za afirmaci a osvobození práce; základní výrobní síla by totiž byla uznána jako taková. Tento boj je nejen specifický, ale také rozhodující, jakmile se perspektiva zrušení kapitálu stává perspektivou zrušení všech tříd, což se děje jen s tímto specifickým bojem. Ve specifickém boji proti nadvládě mužů existuje, či je přinejmenším ve hře, překonání programatismu. Není to pouhá náhoda, že se „feminismus druhé vlny“ objevuje na konci 60. let a rozvíjí se na začátku 70. let ve vztahu k limitům osmašedesátnického debaklu.

Prohlásit, že bez zrušení mužů a žen nemůže být ani revoluce jakožto komunizace, neznamená, že protože revoluce už nemůže být ničím jiným než komunizací, plyne z ní i rozřešení dané otázky. To znamená, že revoluce jakožto komunizace může skončit zklamáním. Revoluce jakožto komunizace je sice společenským procesem, který nám umožňuje dojít do situace, kdy rozdílnost mezi pohlavími už nebude mít žádný společenský význam, ale nesmíme si plést konstrukci otázky v revoluci jakožto komunizaci s nutností jejího rozřešení.

Vize rozšiřování a prohlubování boje, která se domnívá, že ustaví-li se ženy ve skupinu, je to nutně identitní a je to limitem tohoto boje, je naprosto sklerotická. Tato skupina si totiž nevymyslela problém, který ji vzhledem k obecnému problému boje ustavuje jako partikulární skupinu – rodí se z otázky, kterou v průběhu boje vyvolal rozdíl mezi „pohlavími“. Často je to jen dobře, že tento rozpor nastane. Ti, kdo tento typ konání obviňují z narušování univerzalismu proletariátu, zapomínají, že existuje-li tento typ konání, existuje proto, aby se pustil do křížku s „esencializující“ a/nebo nepřátelskou vizí, která se v samotném průběhu boje může vyvinout (viz hnutí piqueteros a dlouhá historie programatismu). Jedině teorie, v níž je revoluce zrušením všech tříd, se může k těmto problémům postavit čelem a nezacházet s nimi jako s podružnými nebo nahodilými překážkami, jako s čímsi, co je třeba co nejrychleji přejít.

Nemůžeme jednat, jakoby rozdíly a segmentace neexistovaly a nebyly objektivní vzhledem k nadřazené entitě: společné situaci vykořisťovaných. Proletariát jednoty nedosáhne jinak než ve svém zrušení, k čemuž nedojde bez vnitřních konfliktů, které jsou dány jeho reprodukcí, jež až do jeho zrušení vždy znamená i reprodukci kapitálu. V této otázce se bude revoluce proplétat s kontrarevolucí.

K nadvládě nad ženami nedochází jen v rodině, ale táhne se také celou výrobou a reprodukcí kapitalismu. Muži z ní mají všemožný hmotný prospěch (z hlediska životních stylů, segmentace trhu práce), který je existenci námezdně pracujících vnitřní a je pro ni definující. Dokud dělnická třída (muži a ženy) celosvětově bojuje na obranu svého postavení či dokonce za svoji emancipaci (programatismus), otázka nadvlády mužů se nastoluje jen marginálně, přinejlepším jako ženský požadavek rovnosti, jenž je jako takový odsouzen k neúspěchu; konání, které si klade takovýto cíl, se jen po svém podílí na nemožnosti úspěšné programatické revoluce a emancipace práce. Ženskou aktivitu v revolucích bychom mohli považovat za známku jejich debaklu.

Revoluce jakožto komunizace praktickým způsobem klade na stůl problém genderového rozdělení coby problém, jenž je vykořisťování vlastní. Avšak, i když jsou nadvláda mužů a kapitalistické vykořisťování společensky konstruovány jako překrývající se (vzhledem k povaze nadpráce a námezdního vztahu), i když ke zrušení jednoho nemůže dojít bez zrušení druhého, rozpory, které produkují jejich překonání, nejsou totožné. Boj žen proti nadvládě mužů se nerozplývá v boji proletariátu proti kapitalistickému vykořisťování. Můžeme-li říci, že rozpor mezi proletariátem a kapitálem, až se v podobě komunizace stane revolučním, položí genderové rozdělení (která je nutně hierarchická) na stůl, přesto v sobě jako takový nenese překonání této otázky, na níž je však predikován jeho úspěch. Ustavování skupiny ženy jako druhého lidství, jako „druhého pohlaví“ tedy nelze apriorně redukovat na rozpor mezi kapitálem a proletariátem. Ten v sobě sice nese překonání všech tříd, zrušení vlastnictví, dělby práce, směny a hodnoty, práce, ekonomiky, tj. takovou produkci vztahů mezi jedinci, která je bude definovat v jejich jedinečnosti, ale neobsahuje prostředky pro uskutečnění toho, co v sobě nosí.

Přivlastňování žen, tj. rozpor, který konstruuje a staví proti sobě muže a ženy, je vepsáno do samotné existence nadpráce, ale společenské skupiny, které toto přivlastňování konstruuje kontradiktorně, nejsou totožné s třídami (proletáři a buržoové), které proti sobě staví rozpor založený na nadpráci (tj. vykořisťování). Otázka je sice jen jedna, zrušení nadpráce, ale protagonisté jejího rozřešení se k sobě navzájem vztahují skrze odlišné rozpory. Genderové rozdělení lidství je implikováno, zahrnuto v rozporu mezi proletariátem a kapitálem, ale ten – striktně jako rozpor mezi třídami – v sobě nenese překonání tohoto rozdělení. Toto rozdělení definuje ovládanou „skupinu“, ženy, jejíž poroba je sice pro vykořisťování zásadní, ale která jako taková není třídou a jejímž předmětem boje je nadvláda mužů a pohlavní rozštěpení společnosti. Skutečnost, že konstrukce této skupiny je esenciálně spojena se všemi rozpory mezi třídami, znamená, že její vstup na scénu dějin je vždy spojen s revolučními obdobími a že všechny ženy se boje této skupiny neúčastní jednoduše proto, že jsou ženy. „Buržoazní“ žena by se jako žena mohla účastnit feministického boje, dokud by tento zůstával v rámci problematiky rovnosti nebo diferencialismu, ale i v ženském boji se musí objevit rozpor, je-li otázkou zrušení samotného genderového rozdělení lidství, které je nadpráci vlastní. Konec nadpráce je tak i koncem genderového rozdělení lidství a jen a jen tento konec bude koncem tohoto rozdělení.

V třídní společnosti růst obyvatelstva jako základní výrobní síla – základ všech forem nadpráce – definuje antagonistické rozštěpení společnosti, jehož prvky nejsou bezprostředně těmi, které proti sobě stojí při extrakci této nadpráce. A právě v tomto ohledu rozpor, kterým je vykořisťování, klade genderové rozdělení na stůl, ale bezprostředně v sobě nenese prostředky a společenské síly, které by uskutečnily její zrušení jakožto komunizaci. Ať se na to podíváte odkudkoli, komunizace bude revolucí v revoluci.


[2] Marx Karel a Engels Bedřich, Německá ideologie, „Marx-Engels: Vybrané spisy“, svazek 1, Nakladatelství Svoboda, Praha 1976, s. 274-275.

[4] Engels Bedřich, Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu, Vydavatelstvo Družstevní práce, Praha 1950, s. 75-78 (zvýrazněná místa R. S.).

[5] v citovaném díle, s. 117-118.

[6] Maruani Margaret, Emploi des femmes: un tableau contrasté, v AC: Données et arguments, svazek 2, Ed. Syllepse, s. 106.

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: