Skip to content

Dynamika gender-třída

9.11.2011

Théorie Communiste rozvíjí svoji kritiku genderového rozdělení společnosti a jeho vztahu s třídním rozdělením a bojem. Nejde jen o stručné převyprávění textu Genderové rozdělení, programatismus a komunizace. Tentokrát TC nastřelují analýzu, že pokaždé, když ženy vstoupí do boje, prolamují hranici mezi soukromým a veřejným a dávají sebepartiulárnějšímu třídnímu konfliktu novou dimenzi.

Je evidentní, že všechny společnosti závisí na dvojím rozdělení: na gendery a na třídy.

Že toto spárování rozdílností uspořádává všechny takové společnosti, není náhodou: ono dvojí rozdělení sjednocuje (spojuje) koncept nadpráce. Ve všech dosavadních výrobních způsobech je práce – tedy růst obyvatelstva – základní výrobní silou (a zůstane jí, dokud bude možné něco výrobní silou nazvat). Koncept nadpráce předpokládá genderové i třídní rozdělení (to vše bylo pojednáno v první kapitole našeho textu[1] [viz TC 23]).

Kapitalistický výrobní způsob je prvním výrobním způsobem, který má s prací a růstem populace problém. Ostatní výrobní způsoby měly potíže s populačním růstem, ale byly to epizodické regulační potíže a nikoli specifická otázka dynamiky. Před kapitalismem žádný výrobní způsob neměl jako dynamiku vytváření práce, které je nezbytné pro jeho zrušení. Genderové rozdělení v předešlých výrobních způsobech sice může být (krajně) neuspokojivé, ale není rozporem, protože každému jedinci definuje podmínky patřící k jeho individualitě.

Aby se nadpráce stala centrem dvojího rozporu, je zcela jistě zapotřebí mít jako rozpor rozdělení na pracujícího a nepracujícího (což nalézáme ve všech výrobních způsobech), ale rovněž je nutné, aby tu byla rozporuplná dynamika mezi nadprací a nezbytnou prací, kterou přináší teprve kapitalistický výrobní způsob.

Tato rozporuplná dynamika, která je rozporem kapitalistického výrobního způsobu, mění rozdílnost genderů z čehosi jedinci vlastního na cosi s podmíněným a problematickým statusem. Rozpor se objevil v samotném jádru tohoto rozdělení (co se týče „podmínek patřících k individualitě“ a „rozporu, který nastal“ – viz Německá ideologie). Tento rozpor v sobě obsahuje jak podmínky, tak modality svého výrazu (jeho diskurs, jeho praxi): podmíněnost společenské definovanosti každého jedince, jeho abstraktnost, jeho univerzalitu/jedinečnost. Podmíněnost definice třídy, podmíněnost definice genderu. Už nejsou žádní objektivní jedinci (viz Formen…). Zásadní však je, že sama podmíněnost není podmíněná, ale strukturální, rozhodující pro definici jedinců; je nutná. Tato podmíněnost se neodkazuje zpátky k jedinci, k osobě, která může nebo nemusí příslušet k nějaké třídě nebo genderu. Podmíněnost sama nemůže nebýt.

Tyto podmíněnosti genderového a třídního rozdělení mají totožný raison d’être („raison d’être“ není synonymem „obsahu“: raison d’être je v Hegelovi podkladem [fondement]; tedy reflexe esence partikulárního [particulier] v jeho opaku; tento opak je jeho raison d’être, nakolik je jedinečnost definována odlišností mezi ním a jeho vztahovým opakem: takže tento opak je jeho raison d’être).

Tímto totožným raison d’être (genderového a třídního rozdělení) je rozpor nadpráce a nezbytné práce, který ustavuje podmíněnost genderové i třídní definice (práce jako základní výrobní síla; populační růst). Na této rovině tedy ještě nemůžeme říci, že podmíněnost třídního vztahu je dynamikou genderového vztahu. V tomto bodě jsou oba fakticky natolik neodlučitelné, že nelze použít jeden k definování druhého, aniž bychom upadli do tautologie. Jde o to rozplést je.

Nadpráce je substancí a konceptem obou rozdělení; rozpor mezi nadprací a nezbytnou prací je konceptem jejich podmíněnosti. A právě uvedení tohoto rozporu do pohybu v kapitalistickém výrobním způsobu (jediném výrobním způsobu, kde tento rozpor existuje) separuje dvojí rozdělení třídy a genderu. Tento rozpor (nadpráce/nezbytná práce) je rozporem v pohybu, obsahuje v sobě – jako rozpor – nutnost a schopnost své vlastní reprodukce.

Námezdní práce je zprostředkováním mezi ryzí subjektivitou práce (neobjektivitou dělníka v kapitalistickém výrobním způsobu; situací bez rezerv) a postavením a prostředky práce jako objektivitou. Námezdní práce je zrušením odloučení uvnitř tohoto odloučení, zrušením podmíněnosti uvnitř této podmíněnosti. Ale tento pohyb má jednu zásadní podmínku: existenci a reprodukci genderových odlišností, a to ve dvou smyslech.

Předně námezdní práce z definice zahrnuje vytváření, diferenciaci a hierarchii veřejné a soukromé sféry, výroby a reprodukce. Reprodukce pracovní síly je soukromou záležitostí dělníků. Nepropustná pro svůj výrobní aspekt, zahrnuje reprodukci dělnického sboru, kontrolu [arraisonnement] nad ženami a jejich privatizaci (ženy jako soukromé vlastnictví/ženy odsunuté do soukromé sféry). Námezdní práce předpokládá reprodukci jako soukromou záležitost rodu dělníků a jednotlivé přivlastňování žen – tedy každý muž má svou vlastní. Toto přivlastňování je definuje uvnitř soukromé sféry. Definováním genderu pod konceptem nadpráce, s obyvatelstvem jako hlavní výrobní silou, je ženskému genderu přisouzena reprodukce. Z tohoto hlediska je sbor námezdně pracujících maskulinní (budeme se muset vrátit k významu ženského podílu na námezdní práci od počátků kapitalismu).

A zadruhé pohyb rozporu mezi nadprací a nezbytnou prací – jakožto rozpor v pohybu – s sebou nese potlačení podmíněnosti genderové diferenciace. V pohybujícím se rozporu tato podmíněnost existuje, aby neexistovala: práce jako vykořistitelná substance vytváří rozdělení na gendery a jako taková je skrytou bází rozporu mezi nadprací a nezbytnou prací. V sázce je totiž relativní hodnota vztahu mezi nadprací a nezbytnou prací (jedna více nebo jedna méně) a nikoli absolutní hodnota (žádná znaménka plus a minus) tohoto vztahu: práce jako výrobní síla a vykořistitelná substance. Proto tento pohyb předpokládá naturalizaci genderového rozdělení. Z tohoto hlediska je rozdělení na gendery podmínkou rozporu v pohybu.

Z uvedení rozporu do pohybu a z těchto dvou bodů plyne, že rozdělení na třídy a třídní boj nedávají sami ze sebe povstat genderovému rozdělení jako podmíněnému fenoménu (jako rozporuplnému jevu, tedy nebohé či nešťastné individualitě).

Nejenže je tento pohyb predikován na existenci genderového rozdělení, ale také na jeho naturalizaci, na zmizení jeho podmíněnosti (na Západě to bylo v 16. století, kdy se genderový vztah naturalizoval jako esence individua namísto souboru zvyklostí. Objektivní jedinec se nepotřebuje naturalizovat; vždy je totiž už definován. Necharakterizuje ho a neodlišuje nějaká esence, ale jeho chování. Co se naturalizace týče, ta je doplňkem abstrakce a univerzality.).

Genderový vztah je rozporem mezi muži a ženami. Jako takový je tento rozpor v třídním boji proti třídnímu boji. Ve společnosti tříd je genderové rozdělení jakožto společenský fenomén neustále zamlžováno; je předpokladem, který třídní společnost naturalizuje. Rozpor mezi muži a ženami si zajišťuje svoji existenci v třídním boji proti třídnímu boji či přesněji proti jejich konfliktní reprodukci. Proletář (muž), který bojuje jako takový proti kapitálu, reprodukuje ve svém proletářském boji genderové rozdělení a rozpor mezi muži a ženami.

Lze-li říci, že dynamika genderového rozdělení je podmíněností třídního vztahu, pak jen nakolik je přímo tím, čím je: rozporem mezi muži a ženami jen tam, kde existuje podmíněnost třídní afilace.

Hierarchické a rozporuplné genderové rozdělení je podmíněností třídní afilace; ta neexistuje někde jinde (rovnost je sice vždy reverzibilní, ale vždy má způsob, jak se deklarovat tam, kde je nejvýmluvnější). Kořenem podmíněnosti třídní afilace, která existuje v rozporu mezi nadprací a nezbytnou prací, je samotný fakt, že práce je hlavní výrobní silou. S genderovým rozdělením je to práce jako výrobní síla a vykořistitelná substance, co je v tomto rozporu v sázce – tedy, stručně a jasně, přivlastňování žen všemi muži (námezdně pracujícími i kapitalisty).

Jde o samotný vztah, jenž je jako takový, jako práce, obsažen mezi nadprací a nezbytnou prací, a nikoli o pohyb tohoto rozporu jako rozporu v pohybu. Důležitá není pozice kurzoru, ale objekt, na nějž se kurzor aplikuje a bez nějž by kurzor neexistoval.

V průběhu dějin dostává rozpor mezi muži a ženami svoji vstupenku od třídního boje: anglická revoluce, 1789, 1830, 1848, anarchismus na přelomu století, doba po roce 1968 (podle Joan Scott [Only Paradoxes to Offer] se dějiny feminismu jeví jako iluze). V třídním boji je zapotřebí určitého tlaku (termín „tlak“ je vágní a používáme ho zde pouze evokativně – kritéria by se musela definovat), aby se už naturalizace genderového rozdělení, kterou třídní boj předpokládá, nebrala jako samozřejmost (toto „nadále nebrat jako samozřejmost“ je měřítkem onoho tlaku). Ale pak – v takovém případě – se specifická dynamika genderového rozdělení zdá vzpírat průběhu třídního boje, jakkoli „radikální“ a „agresivní“ může být. A to je jen začátek.

Třídní boj je hrou, která by vždy měla stejného vítěze, nebýt skutečnosti, že přináší zrušení svých vlastních pravidel (viz TC 20 a shrnutí: „De la contradiction entre le proletariát et la capital à la production du communisme“): vykořisťování je samo pro sebe rozporem. „Je to objekt jako totalita, kapitalistický výrobní způsob, co je v rozporu svých prvků v rozporu se sebou samým, protože rozpor s opakem je pro každý prvek autokontradikcí, neboť onen opak je jeho opakem.“

Ale obsahem a rozřešením této autokontradikcí jakožto rozporu mezi třídami je znepokojující vynoření se genderového rozdělení a rozporu mezi muži a ženami. Tento rozpor se tak dostává do srdce třídního boje jako vnucující se a především specifická prezence.

Paola Tabet (L’Arraisonnement des femmes) ukazuje, že „reprodukce je podkladem, na němž jsou založeny společenské vztahy pohlaví.“ Je to podklad, substance a dynamika rozporu mezi muži a ženami, který se může vyvíjet jako takový, pro sebe, spolu s kapitalistickým výrobním způsobem. Jeho dynamikou, ve sféře reprodukce, je práce v kapitalistickém výrobním způsobu (vždy nutná, vždy je jí přespříliš). Rozpor mezi muži a ženami nelze rozmíchat v třídním boji, ale jejich spojení není náhodné ani teoreticky ani jako soubor historických událostí.

Ve svém rozporu s kapitálem je proletariát v rozporu se sebou samým a tato autokontradikce se dokonce může projevovat v jeho boji, v jeho konání jakožto třídy, tedy jako mezera [écart] uvnitř tohoto limitu (konat jako třída). Ale v průběhu třídního boje je to právě rozpor mezi muži a ženami, co umožňuje překročení této hranice, protože jeho specifickým podkladem je reprodukce (spolu se vším, co tento podklad tvoří: v zásadě odloučení veřejného od soukromého, které se nutně dostává pod palbu), takže už nejde prostě jen o otázku boje mezi třídami, ale o samotnou jejich existenci, když se sama práce vyjevuje jako výrobní síla a toto vytanutí práce jako výrobní síly ustavuje podmíněnost třídního vymezení.

Lidové revoluce (anglická revoluce, francouzská revoluce, dvoutendenční revoluce [Marx: Neue Rheinische Zeitung; Trockij: Permanentní revoluce; Guerin: Les Luttes de classes sous la Premiere Republique] nebo dělnické revoluce vždy ohlašovaly návrat do mantinelů vracením žen na „jejich místo“.

Tato souvislost není náhodná z důvodů, které jsme už uvedli, ale ze stejných důvodů také není nutná. Rozpor mezi muži a ženami se musí prosazovat v a zejména proti třídnímu boji (reflexivní hře bojujících tříd). Proletariát – ve svém boji jakožto třídy (limit), proti kapitálu – musí nalézt způsob jak zpochybnit sám sebe, aby ho tento rozpor mezi muži a ženami mohl postihnout. Tedy, aby ona souvislost byla smysluplná pro oba dotčené rozpory.

O tom tedy musí boje být.

A přesto boj žen – dokonce i s ordinérními požadavky, které samy o sobě nejsou nijak zvlášť „femininní“ (mzdy, pracovní podmínky, propouštění…) – nikdy není jen bojem nebo stávkou, nýbrž vždy bojem nebo stávkou žen. Ve skutečnosti tak rozpor mezi muži a ženami nikdy neabsentuje, ať už je jako takový uchopen nebo je jen přítomen v tématech. Všechna ženská hnutí kladou na stůl (nebo jen vyjevují) otázku odloučení soukromé sféry od veřejné (zpochybnit jejich odloučení znamená zpochybnit samotnou jejich existenci, která bez odloučení není ničím), která ustavuje mzdový vztah; otázku živobytí, solidarity a neproduktivní-reprodukční práce, tedy organizace života navzdory směně; otázku sexuality (vystoupení na veřejnost s sebou vždy nese údajně deviantní sexualitu); a konečně potěšení z toho, že jsou pospolu nejen jako dělnice či zaměstnankyně, ale jako ženy.

Dokonce i účast manželek, družek, matek, sester atd. v (mužských) dělnických bojích radikálně mění obsah a záběr těchto bojů (dlouhá stávka anglických horníků není bez tohoto faktoru pochopitelná).

Ve svých vlastních bojích nebo v bojích mužů-dělníků, zkrátka pokaždé, když ženy intervenují, dokonce i v přímém vyjádření obyčejných požadavků, vždy se objevuje jiný rozměr, cosi jiného než reflexivní hra mezi třídami.


[1] Simon Roland, Genderové rozdělení, programatismus a komunizace, www.kknihovna.wordpress.com.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: