Skip to content

Komunizace kontra sféry

19.11.2011

Druhá část textu Théorie Communiste Komunizace kontra socializace: Komunizace jako krok visící ve vzduchu, kterou sepsal její člen Bernard Lyon v červnu 2011 a společně obě vyšly v prvním čísle mezinárodního časopisu pro komunizaci SIC. Text se věnuje otázkám komunizace a zrušení genderově a třídně rozdělené společnosti.

„Komunizace kontra socializace“ (první část Komunizace jako kroku visícího ve vzduchu) měla dva cíle. Na jednu stranu ukazovala, že zabrání prvků kapitálu by mohla být „komunizace“ – tedy ryzí „znevlastnění“, zrušení veškerých vlastnických vztahů, dokonce i vztahů kolektivního či „proletářského“ vlastnictví. Zmocnění se prvků kapitálu by směřovalo k ustavování nové pospolitosti jedinců – kteří by si ve své jedinečnosti mezi sebou vytvářeli nezprostředkované vztahy – v průběhu jejich boje proti kapitálu a toto ustavování by bylo samotným obsahem tohoto boje. Na druhou stranu je ale tento proces „komunizace“ (tedy produkce komunismu) složitě spojen s jiným možným obsahem těchto záborů – tedy s přivlastňováním, socializacemi, jejichž cílem je ustavení nové ekonomiky, která by byla samosprávná, sociální, lidová a kontrarevoluční. Každá z těchto dvou možností je pro tu druhou jejím vlastním opakem. Nacházejí se v konfliktním vztahu, v němž každá ve své vlastní praxi rozpoznává tu druhou jako nutnou, jako svůj vlastní moment.

Jedinci byli v tomto procesu třídního boje, který vede ke zrušení tříd, ipso facto postulováni jako by byli mimo gender, neboť utvářeli pospolitost bezprostředně společenských jedinců.

Tato druhá část textu se snaží toto „ipso facto“ vysvětlit. Toto překonání vnímané jako přirozeně zahrnuté „v hnutí“ – jako něco, co se vzhledem k povaze a obsahu hnutí rozumí samo sebou – by jako takové mělo být podrobeno kritice. Nestačí totiž říci, že komunizace je z definice překonáním genderů, protože je komunizace. Ačkoli v tomto boji nemohou existovat různé „fronty“, žádný klíčový prvek třídní společnosti nebude překonán, aniž by byl napaden sám o sobě.

Analýza genderového panství v kapitalismu ukazuje, že toto panství je bezprostředně totožné s rozdělením všech společenských aktivit do dvou sfér.

„Pohlavní charakter všech kategorií kapitálu značí obecné rozlišení ve společnosti mezi muži a ženami. Společenským obsahem, kterého toto obecné rozdělení nabývá, je syntéza veškerého zpohlavnění kategorií: vznik dělby na veřejné a soukromé. Toto rozdělení je syntézou, protože kapitalistický výrobní způsob je politickou ekonomií. Jinými slovy, protože kapitalistický výrobní způsob spočívá na prodeji pracovní síly a společenská výroba, která existuje jako taková jen pro trh (hodnotu), odmítá jako ‘nespolečenské’ ty momenty své vlastní reprodukce, které unikají přímé podřízenosti vůči trhu nebo bezprostřednímu výrobnímu procesu: tedy to soukromé. Soukromé je soukromým veřejného, a to vždy v hierarchickém definujícím vztahu a v podřízenosti vůči veřejnému.“

Théorie Communiste, Response to the American comrades

K revolučnímu procesu produkce komunismu dojde v a především proti všeobecné krizi kapitálu. Krize reprodukce vykořisťovatelského vztahu je stejnou měrou neschopností kapitálu ziskově vykořisťovat proletáře a neschopností proletářů nabídnout dostatečně levnou pracovní sílu (dost pod její hodnotou) k zhodnocování kapitálu. Jinými slovy, proletáři nemohou být živi modlitbou a zejména jejich manželky z ní neuvaří reprodukci pracovní síly!

Už v současném momentu krize (kdy je krize teprve na počátku) dochází k „nelegitimnosti požadavků“. To znamená, že požadavky ohledně platů a/nebo pracovních podmínek už nejsou „systémové“. Tedy už nefungují spolu s kapitálem jako systém schopný kombinovat zvyšování míry vykořisťování (míry nadhodnoty) s růstem reálných mezd (systém popisovaný zastánci kapitálu jako „sdílení výsledků produktivity“). V současné chvíli už tyto požadavky nejsou adekvátní. V prohlubující se krizi třídního vztahu – ve chvíli, kdy jsou mezikapitalistické směny zablokovány a státy se chystají vést válku proti proletářům (a proti sobě navzájem), aby je zahnaly do smetištních zón a tak umožnily pokračování divokého vykořisťování – v této chvíli jde o přežití. Boj proti kapitálu se tudíž stává bojem za samotné přežití. V mnohem širším měřítku půjde o počátek toho, co už omezeně a přechodně začalo v Argentině: uchvacování prvků kapitálu.

Boje proti kapitálu – proti krizi i její antiproletářské ofenzivě – jsou už boji, které se týkají reprodukce životů proletářů. Proletáři se zmocní těch prvků kapitálu, které potřebují ke svému přežití, a tyto zábory budou revolučními činy proti kapitálu. Argentinští proletáři „získali“ firmy opuštěné jejich majiteli a uvedli je do chodu podle dobře známého principu: Sami vyrábíme, sami prodáváme, sami se platíme. Jednalo se o samosprávu, ale ta byla možná pouze v kontextu, kde takto získané peníze stále fungovaly jako peníze a daly se směnit za životní prostředky. Avšak v situaci extrémní krize to už možné nebude; bude třeba zmocnit se samotných životních prostředků (k čemuž v Argentině došlo v případě chlazených skladišť).

Každopádně všeobecná samospráva postrádá smysl. Byla by překonána v průběhu boje, který by samospráva nutně musela vést proti kapitálu, ale také naprostou absencí akumulační dynamiky, která by byla samosprávě vnitřní. Samospráva tak může jedině představovat fázi v procesu vedoucím buď ke komunizujícím opatřením (za účelem pokračování boje proti kapitálu), nebo k latentní či otevřené kontrarevoluční regresi.

V Argentině hnutí nezaměstnaných organizovala nejrůznější aktivity: „výrobní dílny“ (pekařství, kolektivní zahradničení, cihlářství a balení domácích výrobků), jejichž výrobky byly určeny k vlastnímu živobytí výrobců nebo k prodeji druhým lidem. Tyto „dílny“ – nejčastěji pod kolektivní samosprávou – by bylo možné považovat za zárodečné formy paralelní ekonomiky. Tato paralelní ekonomika začala – ve velmi omezené míře – ustavovat společenství bojujících proletářů. V tomto společenství a skrze něj započala transformace vztahů, zejména pak genderových vztahů, protože docházelo ke zpochybnění dělby společenské praxe do dvou oddělených sfér aktivity: jedné soukromé a druhé veřejné.

Ať už v revoluční situaci nebo v každém boji, v němž stojí proti kapitálu, proletářky vždy prakticky dávají všanc existenci soukromé sféry. Když pracující ženy stávkují, nikdy to není jen stávka. Vždycky je to stávka žen – protože tlačí soukromou sféru, s níž jsou nerozlučně spjaty, do srdce veřejné sféry. Takto ženy zpochybňují nejen existenci této soukromé sféry, ale rovněž existenci veřejné sféry, prostřednictvím důvěrného a osobního charakteru bojových vztahů, které si ženy vytvářejí, vztahů, které se vzpírají politickému a společenskému charakteru, který si proti soukromým aktivitám nárokují ty veřejné.

Podíl žen na námezdní práci není jako takový vpádem do veřejné sféry, jelikož existenci této sféry nezpochybňuje. Vždyť námezdní práce žen je organizována ve specifických formách – konkrétní sektory, manažerské hierarchie (skleněný strop) a mzdové hladiny. Tyto snadno identifikovatelné formy (které už analyzovaly feministky i všichni sociologové a ekonomové, kteří za něco stojí) vznikly, aby se zachovala existence soukromé sféry určené k reprodukci pracovní síly, kam ženy přísluší.

Trh s námezdní prací žen dělá z námezdně pracující ženy jak obecnou formu restrukturalizované námezdní práce par excellence (flexibilní, prekérní), tak formu, která je sama o sobě absolutně specifická. Přítomnost žen v námezdní práci je tedy přítomností zároveň „odzbrojenou“ a kontrolovanou – omezenou jen na výseč z veřejné sféry, která se tak stává jakýmsi přístavkem soukromé sféry. Teprve, když se zdi obklopující tento přístavek prolomí (například ve stávce), pracující ženy vyrážejí do veřejné sféry.

Dalo by se říci, že každý ženský boj je feministický, ale také že každý ženský boj obsahuje opozici žen vůči jejich genderové příslušnosti – a to paradoxně, i když se prosazují jako ženy!

Zde je několik výňatků z jednoho líčení ženských bojů v Argentině:

„Ženy byly první, kdo blokoval silnice, když se jejich druzi ocitli bez práce, ale byly učiněny neviditelnými. Bojovaly za jídlo, zdraví a důstojnost, jako to dělaly každodenně ve svých domovech. Skrze boj, organizovanost a kamarádství začaly ženy zpochybňovat místo, které zastávaly: doma, v organizacích a ve světě.

‘Angažovat se, to je revoluce,’ vyprávěla Viviana (33 let, matka pěti dětí a od svých 16 let žena v domácnosti) z Hnutí nezaměstnaných pracujících (MTD) v Luganu. Popisuje ten proces jako něco, co se neodehrálo během jediného dne, ale spíše jako (radostná) pouť bez možnosti návratu: ‘Předtím jsem musela vstávat ve 4 ráno, poněvadž můj manžel měl zaměstnání; když odešel, musela jsem uklidit dům, než se děti vzbudí, nachystat je, odvést je do školy, vrátit se, dát jim najíst, dělat domácí práce a nepromeškat ani jednu jedinou epizodu telenovely. Pak přišel o práci.’

V roce 2001 si Viviana zašla na schůzi rodičů konanou v prostorách, kam jejich děti chodily na doučování. Líbilo se jí to a tak začala chodit pravidelně. Diskutovali o nezaměstnanosti a nejrůznějších problémech v jejich čtvrti a začali vytvářet plán akce, která by zahrnovala všechny. Vivianin manžel ji každou sobotu nechal jít a vždy jen pronesl tu stejnou větu: ‘Ztrácíš čas.’ To bylo před vznikem MTD.

Poprvé, když se Graciela Cortes angažovala, bylo to jen pár set metrů od jejího domu. Bylo jí 40, když souhlasila, že bude další nezaměstnané ženy učit šít. ‘Ano, doma mi to nadělalo potíže. I přesto, že jsem pořád dělala domácí práce, pořád jsem se starala o děti. Dělala jsem všechno, a přesto jsem měla problémy. Rozhodla jsem se, že se budu angažovat. Nejdřív mě politika vlastně ani nezajímala, ale když mi začaly schůze chybět, uvědomila jsem si, že politika je ve mně. Můj manžel mi říkával, ať nechodím, ale já mu vysvětlovala: sama ničeho nedosáhnu, musí nás být spousta.’

Graciela se spolu s CCC (Corriente Clasista Combativa) zúčastnila 18denní blokády v Isidro Casanova. Sama sebe se nahlas ptala:

Co dobrého mi to přinese, když se mu nepodřídím a nakonec se rozejdeme? Nelitovala bych. Dělala jsem věci, jaké jsem předtím nikdy nezažila. A to všechno díky šicímu stroji a Ženským schůzím.

– Schůzím?

– Otevřou vám mysl. Já se na schůzích změnila.

– Proč?

– Protože se potkáte s ostatními ženami.

Chvíli Gladis Roldan těšilo říkat, že je členkou ženského podvýboru vedoucího výboru obyvatel asentamienta Maria Elena (kus okupované půdy, který se časem stal baštou CCC v La Matanza). Pak se v roce 1989 poprvé zúčastnila Celonárodního setkání žen. Během debaty se jí jedna žena zeptala: ‘Proč je to podvýbor? Stejně tak dobře byste mohly být ve vedoucím výboru.’ Gladis s nadšeným pohledem vypráví: ‘Umíte si představit, s čím jsme se [poté] vrátily!’ Diskuse s muži trvala dva měsíce. Nakonec se ženy přesunuly do vedoucího výboru a ženský podvýbor – nechť odpočívá v pokoji – byl rozpuštěn.“

Tyto citace potvrzují, že došlo k praktickému zpochybnění existence soukromé a veřejné sféry, ale musíme vzít v úvahu také případy velmi příkré opozice určitých mužských proletářů.

„Jsou soudružky, které na shromáždění prohlásí: ‘Nemohla jsem přijít na ‘piquete’ (blokádu silnice), protože mě manžel zbil, protože mě zamkl doma.’ Proto nám ženská otázka docela pomohla… protože jsme uviděli, že jsme to my, ženy, kdo šel jako první bojovat za jídlo, pracovní místa a zdraví… A to přinášelo velmi obtížné situace – dokonce i smrt. Byli manželé, kteří svým manželkám netolerovali chození po schůzích, ‘piquetech’. To se dělo. A neříkám, že dnes už k tomu nedochází.“

Obrana mužského postavení je obranou mužské nadvlády. Je to obrana existence dvou oddělených sfér aktivity, jak si můžeme povšimnout v následujícím příkladu:

„- Povím vám příběh jedné soudružky, která se hnutí účastnila v roce 1996, když nás bylo devět městských částí. Ona byla odtud, z La Juanita, a odešla od manžela, protože už to nemohla dál snášet. Byl bez práce, ona se začala angažovat a on šílel, začal ji mlátit. Pak odešel. Druhý den ráno se vrátil, svázal ji a zapálil. Ona zemřela. Nedokázal přenést přes srdce, že se angažuje.

– Proč?

– Protože angažovanost vám změní život.“

„Angažovanost“ vám změní život v tom nejsilnějším slova smyslu. Že se ženy „angažují“ v boji, mění jak jeho formu, tak jeho obsah. V neúprosném třídním boji proti kapitalistické krizi je potlačení obou sfér aktivity podmínkou vítězství. Neboť zrušení tříd není základnou, na níž by bylo možné postavit zrušení genderů. Jednoho lze dosáhnout pouze s druhým a naopak.

Dělnický program nikdy nezamýšlel zrušit gender, a to ani ve formě finální perspektivy následující po slavném přechodném období, kdy mohla být možná jen rovnost. A to z toho důvodu, že komunismus popisovaný programem byl jen společností sdružených výrobců. Ale výroba nutně znamená také reprodukci, k níž dochází bokem a je jí podřízená a ovládaná. Obsahem této nadvlády vždy bylo přidělování žen na rození dětí a skrze tento obsah ženy existují jako takové.

Obrana existence dvou sfér je obranou existence ekonomiky a politiky – politiky jako skutečné podmínky ekonomiky.[1] Veřejná sféra je z podstaty mužská a účast žen na této sféře její podstatu nemění. Ve vztahu k této politicko-ekonomické sféře přetrvává soukromá sféra reprodukce, i když v situaci, kdy se navzájem střetají různé aspekty třídního boje (lidová moc, samospráva, divoké zábory), je „vracení žen tam kam patří“ obtížné. A když k němu dojde, je to známka závažné porážky, přinejmenším lokální. Ve Španělsku ke stažení žen z frontových linií došlo během militarizace milicí – klíčového prvku pro úplnou obnovu státu a vítězství kontrarevoluce.

Komunizace – produkce pro jeho členy bezprostředního společenství v boji proti kapitalistické společnosti a skrze něj – je zrušením tříd a státu bez ohledu na jeho formu (komuny, rady, odbory nebo družstva). Komunizace je zrušením všech momentů veřejné aktivity jako oddělených od soukromé reprodukční aktivity, které nemohou existovat bez směny a/nebo distribuce. Rovněž tedy nutně znamená zrušení směny a distribuce (i „nesměnného“ druhu, jelikož se jedná jen o dočasnou formu před návratem k trhu, jak ukazují všechna opatření podobná „válečnému komunismu“). Komunizace integruje výrobu a spotřebu, ale také výrobu a reprodukci. Z toho důvodu se ruší veškerá účetní registrace – veškeré vedení záznamů o účtech – jelikož účetní registrace „výrobků“ sama o sobě předpokládá oddělení výroby od spotřeby. A co je ze všeho nejdůležitější, zrušení separace mezi výrobou a spotřebou je samo o sobě zrušením žen.

Ženy se ruší zrušením sféry, která je specifikuje. Soukromá sféra se stává „veřejnou“ a veřejná sféra se stává „soukromou“. Cílem programatismu bylo pouze dostat ženy z domova, přeměnit je v proletářky, socializovat domácí práci. Jeho cílem byla rovnost mužů a žen v socialismu. Skutečnost, že tento konkrétní cíl se nikdy nerealizoval, nelze odlišit od nemožnosti, aby programatismus jako takový uspěl. Nicméně můžeme specifikovat nemožnost dosažení rovnosti mezi muži a ženami ve veřejné sféře, která se stala totalitní tím, že vstřebala soukromou sféru. Neboť veřejná sféra zůstává veřejnou, tedy ekonomickou a politickou. A reprodukce jednotlivců, kteří jsou dál proletáři, se nemůže uskutečňovat v tzv. „jednotné“ (tedy jediné) sféře. Proti kapitálu reprodukce proletářů předpokládá přidělení žen na rození dětí a tedy přivlastňování všech žen všemi muži – a to jak obecně, tak konkrétně. Takto se znovu ustavuje řád, jenž zakládá rodinu.

A právě zrušení veřejné sféry – oproti jejímu opětovnému ustavení – bude v sázce v boji mezi revolucí a kontrarevolucí. Zároveň půjde o boj mezi zrušením státu a jeho opětovným ustavením – či snad lépe řečeno, boj za zrušení státu nebude ničím jiným než bojem za „privatizaci“ veřejné sféry!

Ve veřejné sféře stojí vůdcové všeho druhu před masou anonymních a nahraditelných občanů-dělníků, tedy průměrných individuálních příslušníků třídy (jelikož jedinečná individua existují pouze v soukromé sféře). Zrušení státu a směny je zrušením veřejné sféry, ale zároveň je přeměnou anonymních a nahraditelných proletářů v jedince definující se v bezprostředně společenských vztazích. Stávají se tudíž přísně nenahraditelnými jedinci, kteří se k sobě navzájem vztahují jako jedinečná individua, která rozhodně nemohou být průměrná.

Veřejná sféra není doslovně „privatizována“ o nic víc, než je soukromá sféra socializována, nýbrž je zrušena jako sféra zahrnující vztahy mezi průměrnými a anonymními příslušníky tříd. Jedinečné, společenské individuum ruší společenského leč anonymního jedince z veřejné sféry i jedinečného leč nespolečenského jedince ze soukromé sféry. Tak, jako jsou zrušení tříd a sfér – prostřednictvím dekapitalizace kapitálu a zrušení celé společnosti – dva aspekty téže komunizace, tak jsou i zrušení proletářů a žen dva aspekty autotransformace všech dělníků  – mužů i žen – a tedy všech osob v bezprostředně společenské jedince, takto ustavované v jejich celistvosti (fyzicky, mentálně i intelektuálně).

Viděli jsme, jak „vstup“ jednotlivých žen-proletářek do veřejné sféry boje zpochybňuje jejich definovanost soukromou sférou, ale také jak je tento vstup vrhá proti mužům-proletářům. Avšak bojující muži-proletáři rovněž vystupují proti kapitalistické ofenzivě – kterou je jak kapitalistická krize, tak soubor „bolestných leč odvážných“ politik, které stát aplikuje, aby proti krizi bojoval tak, že ji přenese na bedra proletářů.

Ke konci argentinského hnutí se ženy v několika organizacích nezaměstnaných rozhodly ustavit se jako hnutí nezaměstnaných žen. Bruno Astarian – ve své zajímavé brožuře o argentinském hnutí (Échanges) – tyto organizace bojujících žen pochopil jako slabinu, jako dělení uvnitř boje, k němuž došlo ke konci hnutí. Vzestupná fáze bojů často maskuje protiklady, které se později objeví, až tyto boje ustupují – ale to ještě neznamená, že tyto protiklady nutně ustavují nějakou slabinu. Z hlediska, které považuje zrušení genderu za konstitutivní prvek komunizace, to vypadá jinak.

Sebeorganizace žen bude nevyhnutelným momentem revolučního procesu. Toto konstatování by mělo být chápáno stejným způsobem jako naše rčení, že „sebeorganizace je prvním aktem revoluce, aby se následně stala překážkou, kterou revoluce musí překonat.“ Sebeorganizace žen bude prostředkem, jehož se bude dostávat ženám (těm, které stále ještě budou ženami) pro boj s tím, co je jako ženy definuje. Rovněž jim tedy dá schopnost zrušit se jako takové. Překonání státu a ekonomiky se uskutečňuje v unifikaci aktivity: těch výrobních i těch reprodukčních (a těch, které se objevují v boji). Tato jednota do sebe včlení péči o dítě stejně jako opravu automobilu nebo ozbrojený boj, bude-li ho stále zapotřebí. Organizace žen budou stěžejní, protože samy o sobě budou právě touto jednotou. Ženy bojující jako takové mohou bojovat pouze za jednotu, které sjednotí i je samotné – tváří v tvář rozporům, které rozdělují každou z nich: na proletářku a ženu, na občanku a ženu a na lidskou bytost a ženu!

Ženská sebeorganizace však bude muset bojovat také uvnitř sebe samé proti tendenci, která bude nutně existovat, a bude chtít její úlohu omezit na zastupování a vyjednávání o rovnosti žen (skrze uznání „nepostradatelného přínosu“ žen). Tato „striktně feministická“ tendence bude existovat ve spojitosti se vším, co prosazuje socializaci ekonomiky a státu. Je pravděpodobné, že ty „nejradikálnější“ ženy, které proklamují svoji vůli zrušit ženy jako takové, budou osočovány jako „zrádkyně ženské věci“, ale také skutečné a nesexistické demokracie. Všichni, kdo se staví proti – a může jich být většina – demokratickým procedurám a/nebo zvoleným úřadům, budou napadáni s tím, že si chtějí „revoluci zkonfiskovat sami pro sebe a ustavit se jako elita kooptující revoluci na úkor mas.“

Bojující ženy a jejich organizace budou muset sjednotit všechny ženy, aniž by ustavily protisexistickou frontu: ženy ze zruinované maloburžoazie, rolnice a všechny ty, které „nemají zaměstnání“ – včetně žen v domácnosti, ať už chudých nebo víceméně ze střední třídy. Hnutí žen za revoluce – rvoucí se o ustavení jednoty bojujících proletářů, bez směny či politiky – bude tyto skupiny integrovat, protože je tvoří ženy – tedy proto, že tyto ženy patří k genderu, který je v krizi a který ony do krize dostávají. Všechny se přidají k hnutí proti kapitálu a – přitom budou dělat to, co dělaly vždycky, ale nikdy otevřeně a vždy rozporuplně – povedou a budou organizovat skutečný život.

Tento soukromý život je skutečný jen natolik, nakolik je nespolečenský. Veřejný život je ještě falešnější, protože je přímo společenský, tedy stejně falešný jako ekonomika a politika!

Tento život býval soukromý, ale revoluce bude vznikem nového života: zároveň intimního i veřejného, zcela femininního, protože nebude vůbec femininní, nakolik bude zrušením rodiny, vlastnictví a státu.

Komunizační proud vychází z kritiky a překonání levého komunismu a antileninistického radovectví. Věrný svému původu se tento proud v době své naprosté marginálnosti touto otázkou vůbec nezabýval a zůstával fundamentálně antifeministický. Feministická ideologie byla interpretována jako jeden z oněch „modernismů“, který – jednak čelil rozkladu programu a jednak v něm byl činný – klade triádu „ženy, mládež a přistěhovalci“ jako nový revoluční subjekt, který by mohl zaujmout místo proletariátu. Samozřejmě, že existují protitřídní feministky, ale nemluví za všechny feministky. Feminismus je naopak pestrým a vyvíjejícím se fenoménem. Myšlenka sebezrušení proletariátu, kterou se vyznačovalo jedno stádium ve vývoji pozitivní představy komunizace, se zakládala na pozitivitě dělnické třídy, která paradoxně byla zároveň negativní. Komunizace – která překonala každou představu revoluční podstaty proletariátu – sama sebe chápala pouze jako imanentní překonání onoho programu. Tedy spatřovala v kapitálu tentýž rozpor, který spatřoval program, tudíž rozpor, který je pouze třídním rozporem – de jure negenderový a tedy de facto evidentně maskulinní.

Avšak, i když jednotliví teoretikové komunizace tuto otázku nenastolili, je třeba odmítnout jakékoli podezření, že sama teorie komunizace byla androcentrická (jasně řečeno: samčí!), jelikož revoluce byla kladena jako produkující bezprostředně společenské jedince – tedy jedince mimo jakoukoli předběžnou determinaci společností. Individuum tak bylo považováno za bezprostředně společenské, ale otázka rozdělení na gendery zůstávala v této teorii slepým úhlem. Tato otázka se totiž řešila „ipso facto“, aniž by došlo k jejímu položení.

A tak tento text – sepsaný členem skupiny/časopisu Théorie Communiste – mohl vzniknout teprve tehdy, až naši skupinu netvořili výlučně muži (minimální leč zásadní změna). Paradoxně byla tato proměna možná jen proto, že komunismus pro nás znamenal bezprostřední společenskost jedince. Bezprostřední společenskost jedince nás fakticky zprošťovala kladení si otázky genderu a zároveň nám dovolovala doufat, že komunizaci bude možné definovat jako zrušení genderu i tříd. Tato naděje se celkem rychle konkretizovala.

Nebyl to jen cíl (sama komunizace), co utrpělo ránu. V třídním boji, v komunizaci, v produkci tohoto bezprostředně společenského jedince nemůže být žádný slepý úhel, žádné problémy řešené pouze „ipso facto“, co se týče mužů a žen. Museli jsme znovu otevřít otázku rozporu mezi proletariátem a kapitálem, otázku rozporu mezi muži a ženami, otázku vykořisťování a otázku kapitálu jako rozporu v pohybu. Nedělo se tak bez vln, avšak alespoň to nebyly vlny tsunami. Nedělo se tak bez zvyšování hlasu, ale obešlo se to bez konfliktů. Ovoce dozrálo… bez pochyby bylo zralé už dlouhou dobu.

Dnes se zdá v komunizačním proudu existovat konsensus, který revoluci považuje stejně tak za zrušení genderů jako za zrušení tříd. Existuje ale debata ohledně otázky, zda je mezi gendery stejný druh rozporu, jaký existuje mezi třídami. Je důležité, aby tato debata nebyla pouze formální, ale brala v úvahu zásadní důležitost ženských bojů v současné chvíli, ale také jejich specifičnost jakožto kruciálního prvku zrušení genderů skrze zrušení tříd – a naopak. A to bylo cílem tohoto textu.


[1] Tím, že generalizuje trh i námezdní práci (což jsou jeho párové základy), je kapitalistický výrobní způsob prvním výrobním způsobem, který je politickou ekonomikou, tedy ekonomikou strukturálně oddělující výrobu od domácí činnosti.

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: