Skip to content

Hnutí „indignados“ v Řecku

17.12.2011

Analýza hnutí „rozhořčených“ v Řecku z pera jednoho z členů tamní skupiny Blaumachen. Text poprvé vyšel v „mezinárodním časopise pro komunizaci“ s názvem SIC.

Oč jde?

Během posledních pár měsíců bylo hlavním zájmem Evropské unie a řeckého státu uzavřít podmínky dodatečného profinancování – 12 miliard euro – nutného k obsluze splácení řeckého státního dluhu. Nakonec byl 29. června odhlasován Střednědobý ekonomický program (aktualizovaná verze „Memoranda porozumění“ s „Trojkou“ EU-MMF-ECB). Příští rok bude zapotřebí další financování asi ve výši 30 miliard euro a v roce 2013 to bude ještě víc. Řecký stát nesplnil rozpočtové cíle stanovené loni, když MMF a Eurozóna poskytly balík půjček ve výši 110 miliard euro, které měly být dodány v podílech. Středobodem nového záchranného balíčku je tlak na privatizaci, která má podle předpovědí do roku 2015 vynést 50 miliard euro. Do odprodeje budou zahrnuty státem vlastněné elektrárny a vodárny, přístavy, banky, bývalý telekomunikační monopol (OTE), drážní společnost a další firmy jako OPAP, největší evropská loterijní a sázková společnost, což znamená zase další snižování nepřímé mzdy a obecně zhoršování životních podmínek, ale také permanentní a podstatný výpadek ve výnosech jdoucích do státního rozpočtu, což si „vynucuje“ zase další zhoršení životní úrovně a tak dále. K tomu dojde k dalším škrtům ve výdajích – přes 6 miliard euro během dvanácti měsíců, což se rovná 2,8% řeckého HDP – a regresivnímu zvyšování daní, jejichž terčem je reprodukce domácí dělnické třídy. Bude to totiž znamenat snižování mezd až o 30%. Odborová konfederace zaměstnanců veřejného sektoru, ADEDY, odhaduje, že průměrný celkový pokles platů zaměstnanců veřejného sektoru zahájený loňským balíčkem opatření dosáhne do konce letošního roku 40-45%.

Jedná se tedy o pokračování horizontálního útoku na mzdu – na rovinu reprodukce dělnické třídy – který započal v roce 2009. Rovněž se dotýká nejrůznějších maloburžoazních a placených středních vrstev, a to zejména skrze zvyšování daní a otevírání chráněných profesí – opatření, která tendenciálně mění strukturu řecké společnosti (jmenovitě její přebujelý maloburžoazní sektor). Státní dotace na přežití přebytečných pracovních sil mají sklon mizet a výsledkem je množení neformální práce a chudoby. Proletáři (a rychle proletarizované střední a maloburžoazní vrstvy) nemají jinou možnost než pracovat, povětšinou neformálně, aby přežili, a zároveň shledávají nemožným nalézt si práci nebo získat příjem, který by pokrýval náklady na reprodukci jejich pracovní síly. Oficiální míra nezaměstnanosti v březnu 2011 byla 16,2% ve srovnání s 11,6% v březnu 2010 a 15,9% v únoru 2011, zatímco pro 15-24leté to bylo 42,5% a pro 25-34leté 22,6%. Kapitál tak deklaruje, že si přežití proletariátu nemůže dovolit a dává jasně najevo, že významná část proletariátu je nepotřebná (z hlediska zhodnocování kapitálu) a – což je ještě důležitější – že vytoužené oživení nezahrnuje opětovné začlenění této přespočetné části proletariátu zpět do výroby.

„Řecká otázka“ není řeckým problémem. Alan Greenspan 17. června poznamenal, že „řecká dlužní krize má potenciál vehnat USA do další recese.“ Pár týdnů před ním člen správní rady ECB Lorenzo Bini Smaghi řekl Financial Times, že „restrukturalizace dluhu nebo opuštění eura by byly jako rozsudek smrti“ a dodal, že „všichni, kdo si představovali, že dopad bude zvládnutelný, jsou jako ti, kdo v polovině září 2008 říkali, že trhy jsou na pád Lehman Brothers připraveny.“ Dvacátého druhého června předseda Federální rezervní Ben Bernake varoval:

„Kdyby se tuto situaci (řecký dluh) nepodařilo vyřešit, znamenalo by to ohrožení evropského finančního systému, globálního finančního systému a evropské politické jednoty.“

Různé přístupy různých evropských národně kapitalistických formací zjevně odrážejí jejich příslušné zájmy v době zesílené konkurence mezi kapitalisty:

„ECB a francouzské banky patří mezi ty nejohroženější restrukturalizací řeckého dluhu, zatímco německé banky by byly ‘očesány’ daleko méně a navíc by pravděpodobně mohly očekávat, že je vláda kancléřky Angely Merkelové za jakékoli ztráty odškodní. Co se tedy Německa a jeho menších spojenců z Eurozóny týče, vnímají restrukturalizaci řeckého dluhu jako výhodnou, protože tento tah by potenciálně mohl snížit množství jejich veřejných fondů nalévaných do bank Francie a dalších soupeřících velmocí.“[1]

A tak se nejrůznější konkurenční frakce kapitálu snaží zabránit a, bude-li to nemožné, účinně zadržet nárazové vlny, které potenciální vyhlášení platební neschopnosti řeckého státu vyšle do globálního finančního systému. A to tím spíše, že nejde jen o Řecko; Portugalsko, Irsko a Španělsko mohou kdykoli následovat (nemluvě o obrovském kumulovaném veřejném dluhu USA a Spojeného království). Takový vývoj by zapříčinil ještě akutnější propad globální ekonomiky a přeměnil současnou krizi suverénního dluhu v závažnou měnovou krizi a nakonec v krizi hodnoty. V podstatě tedy v současné chvíli jde o snahu na straně buržoazie vyhnout se masivnímu znehodnocení finančního kapitálu a tudíž zastavit ničivou reafirmaci zákona hodnoty uvnitř kapitalistické krize. Jinými slovy jde o snahu zachovat současný modus globální akumulace skrze akceleraci samotné ústřední dynamiky restrukturalizovaného kapitalismu: útok na mzdu a všechny záruky reprodukce dělnické třídy, delegitimizace vyjednávání o ceně pracovní síly, prekarizace, rozčlenění globální kapitalistické akumulace do zón a intenzifikovaná konkurence mezi různými periferiemi akumulace, další financializace a snaha zhodnotit finanční kapitál (hlavně v sektorech spojených s reprodukcí pracovní síly a distribucí vyrobené nadhodnoty – vykořistění veřejných aktiv, restrukturalizace důchodových systémů atd.). Avšak tato snaha o zvýšení míry nadhodnoty (míry vykořisťování) zároveň akceleruje všechny rozpory výše zmíněné dynamiky – rozpory, které vyústily v současnou krizi – a činí je ještě výbušnějšími.

„Indignados“ v Řecku

V řadě demonstrací a shromáždění v různých řeckých městech vyšly 25. května desetitisíce lidí do ulic, aby vyjádřili požadavek „všichni politici ať táhnou“. V Aténách se na náměstí Syntagma (hlavní náměstí naproti Parlamentu) srotilo přibližně 20 000 lidí; v Soluni se jich přibližně 5000 sešlo před Bílou věží. Spousta lidí se shromáždila v Patrasu, Volosu, Chanii, Ioannině, Larise a dalších městech. Následující poznámky se budou zaměřovat na Atény, neboť tam se odehrála většina událostí a dynamika/limity tohoto hnutí byly nejzjevnější.

Níže uvádíme část záznamu z prvního otevřeného shromáždění, které se 25. května konalo na náměstí Syntagma, protože jsou celkem reprezentativní pro náladu, která mezi protestujícími převažovala:

„Každý politik, který se dopouští bezpráví, každý, který nerespektuje lidové požadavky, musí domů nebo do vězení. Jejich demokracie nezaručuje ani rovnoprávnost ani spravedlnost.

Nesmíme se spokojit s tím, že jsme spotřebitelé nebo zákazníci, uspokojovat nás musí jen to, že jsme dobří a zodpovědní občané.

Na toto téma – našich vykradených životů – se musíme podívat globálně. Musíme se spojit se vším podobným, co se ve světě děje.

Nejsou to jen politici, kdo je na vině, jsme to my všichni s naším individualistickým chováním.

Musíme důsledně pokračovat v revoltách arabského světa, pozvednout se nad vlasti a národy.

Musíme začít formulovat požadavky; aby se změnila politika, aby odstoupila vláda – tvořme společně naše vlastní návrhy.

Zdravotnictví kolabuje; dochází jednorázové materiály; lidé v nemocnicích jsou v nebezpečí; politici nás nechávají na holičkách.

Demokracie začala tady v Aténách. Politika není něco špatného. Abychom ji zlepšili, vezměme ji zpět do našich vlastních rukou.

Problémy máme společné a tak nás spojují. Nesmíme dovolit, aby nás rozdělovaly [politické] prapory nebo jakékoli jiné volitelné věci.

Španělský lid nám vnuknul tento nápad a dal stimul. Musíme postupovat společně se zbytkem zadluženého jihu, musíme se mobilizovat. Španělský lid nám ukázal cestu.

Pomlouvají státní úředníky, učitele, přednášející, doktory. Spravedlnost ale neznamená 500 euro [platu]. Připravují nás o důstojnost.

Řecko je na pokraji útesu a peníze této země jsou už v zahraničí. Okradli nás a dál nás okrádají.“[2]

A toto je rezoluce jednoho z prvních otevřených shromáždění na náměstí Syntagma:

„Už dlouho se rozhoduje o nás bez nás.

Jsme pracující, nezaměstnaní, důchodci, mladí, kteří přišli na náměstí Syntagma bojovat o naše životy a o naši budoucnost.

Jsme tu, protože víme, že řešení našich problémů může vzejít pouze od nás.

Zveme všechny Atéňany, pracující, nezaměstnané a mládež na náměstí Syntagma a celou společnost, aby zaplnila náměstí a vzala život do svých rukou.

Tam na náměstích budeme společně tvořit všechny naše požadavky.

Vyzýváme pracující, kteří budou v nadcházející době stávkovat, aby skončili a zůstali na náměstí Syntagma.

Neopustíme náměstí, dokud ti, kdo nás dovedli až sem, neodejdou: vlády, Trojka, banky, memoranda a všichni, kdo nás vykořisťují. Říkáme, že dluh není náš.

PŘÍMOU DEMOKRACII TEĎ!

ROVNOST-SPRAVEDLNOST-DŮSTOJNOST!

Jediným ztraceným bojem je ten, do kterého jsme se nepustili!“[3]

Déle než měsíc se několik málo tisíc lidí dennodenně shromažďovalo na náměstí Syntagma. Náměstí bylo okupováno 24/7, ale většina protestujících přicházela večer po práci, kdy se rovněž konala shromáždění. O víkendech se počet demonstrantů násobil, až 5. června vyvrcholil stovkami tisíc lidí. Byl to pestrý, mezitřídní dav pracujících (do značné míry zaměstnanců veřejného sektoru), nezaměstnaných, studentů, důchodců, živnostníků, drobných obchodníků a dalších maloburžoazních vrstev. Sociální kompozice davu měla na náměstí Syntagma rovněž své prostorové vyjádření: v „horní části“ náměstí, blíž k budově Parlamentu, byl mnohem maloburžoaznější – tam byla k vidění většina řeckých vlajek a některé (krajně) pravicové skupiny – zatímco v „dolní části“ byla mnohem významnější přítomnost mladých studentů, pracujících a nezaměstnaných. Zajímavé je, že přítomnost středoškoláků, přistěhovalců a lumpenproletářů – kteří se účastnili těch nejagresivnějších akcí během nepokojů v prosinci 2008 – nebyla nijak významná. Avšak mnohem širší složení a masivnější charakter tohoto hnutí naznačují prohlubování všeobecné sociální krize v době, která uplynula od prosince 2008. Ale na rozdíl od prosince 2008 každodenní přítomnost tohoto nesourodého davu v centru Atén a dalších měst nijak zásadně nenarušila „normální fungování“. Ani zdaleka prakticky nemařila distribuci zboží/oběh kapitálu, o výrobě ani nemluvě. Pro některé obchody, zejména potraviny a kavárny, byli „indignados“ požehnáním. Nevyprodukovala ani žádné zpochybnění společenských rolí v rámci dělby práce: právníci se účastnili výborů majících v úmyslu zpochybnit legitimitu úsporného programu, lékaři nabízeli své služby zdarma, nezaměstnaní uklízeli náměstí a bezdomovcům stačilo, že našli dočasnou náhradu za charitu.

Jak je zřejmé z některých výše citovaných záznamů (a samozřejmě ze samotného jeho názvu) hnutí „indignados“ se v Řecku inspirovalo španělskými „indignados“ a revoltami v severní Africe, zejména v Egyptě a výzvami z náměstí Tahrír k demokratické reformě státu. Na rozdíl od Španělska se však v Řecku hnutí zrodilo v předvečer očekávaného konfliktu – ohledně nového balíčku úsporných opatření – uvnitř probíhající velké sociální krize, který symbolizovalo „Memorandum porozumění“, a tak mělo konkrétní „cíl“: aby se nehlasovalo o Střednědobém ekonomickém programu („nic nedlužíme-nic neprodáme-nic nebudeme platit“ znělo velmi populární heslo na plakátech), a přitom panoval obecný pocit, že s vládou se nemá vyjednávat, a že „všichni musí hned odejít“, což neznamenalo jen odmítnutí PASOK, ale celého politického establishmentu. Proto tu silně působily obrázky z Tuniska, Egypta nebo Argentiny a ponižující odstoupení jejich premiérů. Podobně jako v severní Africe a Španělsku velmi významnou úlohu ve srocení davu sehrál, zejména pro mladší protestující, Facebook a další „sociální sítě“, stejně jako mobilní telefony, zatímco od samého začátku se publicita těchto událostí v mainstreamových médiích stala sama o sobě „voláním do zbraně“ (média své „nadšení“ potlačila teprve po první generální stávce, která se konala 15. června).

Skutečná demokracie a vzestup nové byrokracie

Jako ozvěna španělských „indignados“ hnutí v Řecku volalo po „skutečné demokracii teď“ a nejrůznější militanti/ideologové, kteří se v davu nacházeli, fantazírovali o své vlastní verzi demokracie a proklamovali ji. Volání po „skutečné demokracii teď“ je jak ve Španělsku, tak v Řecku projevem krize politiky/zastupitelství, kterážto krize je sama výsledkem toho, že se vyjednávání o ceně pracovní síly stalo nesystémovým, a to tím spíš v prostředí současné kapitalistické krize. Avšak obě tato hnutí artikulovala demokratickou kritiku demokracie, tedy politickou kritiku politiky; zrodila se ve slepé uličce.

Od začátku šlo o to „vzít naše životy do našich vlastních rukou“, jelikož ti, kdo za nás mají rozhodovat, nás už nereprezentují, zatímco otázka, „co budeme s našimi životy dělat,“ byla potlačena. Zákaz stranicko-politických identit měl vytvořit veřejný prostor, kterého by se mohl účastnit každý, promluvit a společně rozhodovat. A vskutku vznikla různá otevřená shromáždění, která formálně jsou takovým prostorem, původně na hlavních náměstích a posléze v různých městských částech Atén. Ty byly částečně oživením místních shromáždění, která vyrostla během nepokojů v prosinci 2008, a částečně spíš neúspěšným pokusem uvalit na již činná místní shromáždění, jako v případě aténské čtvrti Vyronas, centrální vedení. Ale politické „překonání“ politiky může jedině vytvořit novou byrokracii.

Nová byrokracie ve shromážděních – která hostila levicové poslance parlamentu nebo bývalé poslance, militanty, vysoké odborové funkcionáře, členy obecních zastupitelstev, levicově nacionalistické novináře, „citlivé“ umělce a tak dále, kteří jen odložili svá stranické/politické vlajky a loga – byla vlastně koalicí parlamentní levice (SYRIZA, ale ne komunistická strana, která se tohoto dění neúčastnila) s mimoparlamentními levicovými stranami/skupinami (po jisté době sice hořká koalice, ale přeci jen pořád koalice). Přítomnost mnoha mladších protestujících – studentů nebo bývalých studentů a pracujících/nezaměstnaných (v Řecku udělat vysokou školu neznamená, že jste předurčeni vstoupit do středních vrstev a v posledním desetiletí je to ještě patrnější) – v „dolní části“ náměstí Syntagma a na shromážděních v nejrůznějších čtvrtích Atén i mimo hlavní město umožňovala, aby shromážděním dominovali levičáci, neboť ti mají tradičně silné vazby na univerzity. Už během prvního týdne tato byrokracie převážila a propagovala existenci a šíření shromáždění – prohlašovala je za „dílnu demokracie“ – jako cíl sám o sobě. Nadále tedy reprezentovala a snažila se zachovat rámec, v němž se vyvíjela vnitřní dynamika a konflikty hnutí. Z pohledu byrokracie bylo možné diskutovat o čemkoli, pokud to radikálně nezpochybňovalo linii těch, kdo kontrolovali shromáždění, protože to by zpochybnilo sama shromáždění a tudíž demokracii. A kdo by chtěl být proti demokracii?

Diskurs „skutečné demokracie“ znamenal málem totální absenci praktických akcí v hnutí „indignados“. Ponecháme-li bokem tři dny generálních stávek a tu a tam spontánní útoky na politiky, k nimž v Řecku chvíli docházelo – projevoval se v nich difuzní, nahromaděný vztek na straně dělnické třídy a proletarizované maloburžoazie a středních vrstev – nekonaly se žádné důležité akce organizované shromážděními – ani centrálními ani místními – či dokonce neformálnějšími seskupeními protestujících (s výjimkou některých intervencí na úřadech práce, které organizovala Skupina pracujících a nezaměstnaných). Dokonce i dvojí sabotáž automatů na jízdenky na zastávce metra na náměstí Syntagma byla organizována tzv. hnutím „Neplatím“, které existovalo už před sroceními na náměstích. Co se týče byrokracie ve shromážděních, dělala, co mohla, aby jakékoli takové akce zablokovala. Nakolik se nejrůznější „tematické skupiny“ vytvářené během prvních dnů hnutí nestaly pouze praktickými vykonavatelkami rozhodnutí shromáždění (kopírování a rozdávání letáků atd.), rozplynuly se v nepraxi. Pravda, nadávat politikům a policajtům před Parlamentem, trávit čas s tolika dalšími lidmi, jíst, pít, tančit, klábosit a spát společně je příjemné a je to zlom v normalitě každodenního života. Toto hnutí však postrádalo praktické skutky a imaginaci, jaké vyprodukovaly nepokoje v prosinci 2008 či dokonce studentské hnutí v letech 2006-7.

Demokratismus hnutí a jeho byrokracie kladly velký důraz na odsuzování proletářského násilí a v tomto smyslu se v něm znovu ozývalo hnutí španělské. Tento demokratismus ztotožňuje násilí se stále autoritářštějším státem, proti němuž staví „pravou demokracii“, která dokáže konflikty řešit nenásilně a civilizovaně. V proletářích nevidí vykořisťované, ale ty, s nimiž je nakládáno nespravedlivě. Namísto tříd vidí občany. Tomu odporuje, že titíž občané napadají politiky, kdykoli je náhodně potkají. Jak se však níže ukáže, v této vnitřní dynamice hnutí došlo k posunu po konfrontacích s policií 15. června – k posunu, který 28. a 29. června vedl k velkým střetům. Tento posun stvrdil třídní charakter současného konfliktu a proletářskou složku tohoto hnutí, což se nejjasněji projevilo ve chvíli jeho faktického skonu.

Žádné vlajky kromě řecké

Zákaz všech politických praporů a transparentů na náměstních sroceních ponechal jen jeden prapor nezpochybněný: řeckou národní vlajku, prapor třídního kompromisu. Demokracie je v poslední instanci vždy národní demokracií.

Řecké vlajky byly k vidění hlavně na „horní části“ náměstí Syntagma, kde byly přítomna také (krajně) pravicová uskupení. Ale byla to právě jejich přítomnost, co dosvědčovalo nacionalismus, který prostupoval povahou hnutí „indignados“. Nacionalismus byl podkladem, na kterém se levé a pravé křídlo (teritorializované na „dolní“ a „horní“ části náměstí Syntagma) objaly kolem ramen. Vlastní (krajně) pravicový nacionalismus nalezl svoji druhou polovinu ve stalinistickém, antiimperialistickém nacionalismu levice a krajní levice. Jak řekl jeden levicový akademik (Panagiotis Sotiris):

„Dokonce i masové používání řeckých vlajek na shromážděních – praxe, kterou některé segmenty levice mylně dešifrovaly jako ‘nacionalismus’ – je výrazem potřeby suverenity lidu, společenské soudržnosti a kolektivní sociální důstojnosti.“

Přinejmenším před 15. červnem dokonce i protestující pocházející z anarchistického/antiautoritářského prostředí nemohli než tento difuzní nacionalismus tolerovat:

„Podle mého názoru to nejsou náckové v klasickém slova smyslu, jsou to jen staromódní pravičáci s drzostí, která neodpovídá jejich malému počtu. Proto byly jakékoli útoky proti nim, které jeden řečník navrhoval, správně uznány za zbytečné. Byla by to tragédie, kdyby si naše strana začala s taktikou zastrašování a vylučování. Ti lidé prostě nebyli schopni utvářet události, jednoduše neexistují, a buď budou nevyhnutelně začleněni do těla skutečných producentů hnutí (shromáždění atd.), nebo sami odejdou.“

V prvních dnech událostí došlo k několika útokům na přistěhovalce a k nějakým incidentům zastrašování ze strany fašistů/(krajních) pravičáků. Byly tam však také protinacionalistické, antirasistické tendence (po 15. červnu se rozrostly), které dalším takovým incidentům zabránily a uvítaly těch několik málo imigrantů, kteří se v tomto dění ocitli. Tuto rozporuplnou koexistenci vystřídaly násilné fyzické konfrontace na konci června, zejména během dvoudenní generální stávky.

Každý pokus o interpretaci nacionalismu hnutí v Řecku musí vzít v úvahu: a) společenskou strukturu (přebujelá maloburžoazie) a historii třídního boje v Řecku (národně-osvobozenecké hnutí během německé okupace za druhé světové války, nedávnou sedmiletou diktaturu, kterou levice identifikuje jako dílo Američanů), která v řecké společnosti zrodila a udržuje velmi významné antiimperialistické reflexy; b) skutečnost, že úsporná opatření jsou vnímána jako dílo cizích mocností/zájmů, protože panuje pohled, který si plete panství povětšinou finančního – a z podstaty mezinárodního – kapitálu s panstvím cizích, mocnějších národů a jejich zájmů nad „naším“ suverénním národem a jeho lidem. To pak dává vzniknout přeludům, že odtržení řeckého státu od Eurozóny může umožnit samostatný vývoj, který bude odpovídat zájmům a potřebám řeckého lidu; c) postavení řeckého státu v globální hierarchii kapitalistických národních formací (přítomnost národních vlajek jsme viděli jak v Egyptě, tak v Řecku – ačkoli v Řecku nepřevažovaly tolik jako v Egyptě – ale ne ve Španělsku), které souvisí s výše řečeným; d) migrační krizi v Řecku, která se objevuje v kontextu, kdy bez tak již hojná přebytečná populace dál roste, a která je jen jednou částí evropské a konečně globální migrační krize:

„Zároveň tu je nezvladatelná migrační krize. Desítky tisíc Afghánců, Iráčanů, Pákistánců, Bengálců, Somálců a severoafričanů se tísní v rozpadajících se budovách patřících majitelům slumových realit, kteří jsou povětšinou Řekové a navíc fungují jako obchodníci s lidmi. Kolem náměstí Omonia přehrabávají migranti odpadky a hledají lahve, kabely, oblečení, cokoli, co by mohli prodat. Charita Médecins du Monde vyhlásila humanitární stav nouze; mladí muži hodiny čekají ve vestibulu její malé kliniky […] Stejně jako dluh, má i migrační krize svůj evropský rozměr. Řecko je hlavním vstupním bodem pro lidi, kteří se snaží do EU dostat ze Středního východu, jižní Asie a Afriky; jen za rok 2010 jich do země bez papírů vstoupilo 150 000. Většina z nich přichází přes tureckou hranici, kde vláda plánuje vybudovat jedenáctikilometrovou zeď; stovky jich tam jsou zadržovány v horších podmínkách než zvířata. V Řecku jich mnoho zůstat nechce, ale pod tlakem z EU vláda zpřísnila kontroly na výstupních bodech, čímž se země změnila v gigantickou past na humry, která má migrantům zabránit, aby se dostali do Londýna, Paříže nebo Berlína. Podle Nařízení Dublin II z roku 2008 musejí běženci o azyl požádat v první zemi EU, do které se dostanou; v Řecku čeká na vyřízení 54 000 žádostí o azyl a míra jejich úspěšnosti je 0,3%.“[4]

Je třeba zdůraznit, že tato migrační krize je teritorializována do centra Atén, kde se celé čtvrti mění v ghetta/místa, kam není radno chodit, protože jim vládne nezaměstnanost, drobná kriminalita, drogy a prostituce. To pak v oblasti vede k bujení krajně pravicových/fašistických skupin, z nichž mnohé dennodenně organizují útoky na přistěhovalce – častokrát společně s policií – a jsou ozvěnou obav řecké maloburžoazie ze středu Atén, kterou likviduje probíhající recese, a jejíž sousedství znehodnocuje rostoucí populace lumpenů a s ní související kriminalita.

„S masovou neregulérní migrací a zbídačováním přichází kriminalita, drobná i organizovaná, provozovaná Řeky i cizinci. Atény byly kdysi považovány za nejbezpečnější hlavní město Evropy; loni tady během jediného týdne došlo ke 145 ozbrojeným loupežím. Město se stalo Mekkou nezákonného držení zbraní: asi za 800 euro seženete ‘použitou’ Berettu nebo za pouhých 500 euro Magnum .357. Rasově motivované násilí je na vzestupu stejně, jako vendety a války o území. Na jedné obecní skládce bylo od vánoc nalezeno pět rozsekaných těl tmavé pleti. I za bílého dne lemují dříve prosperující ulice ženy ve svůdném spodním prádle a na vysokých podpatcích, z nichž většinu tvoří Afričanky; jejich pasáci zůstávají v pozadí. Heroin je tady levnější než kdekoli jinde v Evropě. Jelikož úřady rezignují na dohled nad částmi města, chápe se úkolu ‘udržovat pořádek’ domobrana napojená na neofašistickou stranu Chrysi Avgi neboli Zlatý úsvit, která loni získala první křeslo v městské radě. Chrysi Avgi má hlídky v rozsáhlých oblastech Atén, a to s výslovnou nebo tichou podporou mnoha řeckých obyvatel a často i policie, pořádá pogromy na migranty a hotové bitvy s tlupami anarchistů, kteří jsou proti nim; 19. května v centru řádilo přes 200 lidí, kteří rozbíjeli výlohy a kopali a bili každého člověka tmavé pleti, na kterého narazili, zatímco policie jen přihlížela. Jeden mladý sympatizant mi popsal aktivity skupiny, přičemž si s hrdostí vyhrnul košili, aby mi ukázal jizvu na zádech, kterou mu, jak řekl, udělal nožem jeden Afghánec. ‘Chodíme do suterénů, kde mívají ilegální mešity, abychom zkontrolovali jejich papíry, abychom to tady od nich vyčistili. Klidně by mohli patřit k al-Kájda; kdoví, co jsou zač. To není náhoda, že jsou to muslimové; ti sem přicházejí záměrně, aby tuhle zemi rozvrátili. Mají svůj plán, tajný mechanismus financování a žádný stát nás neochrání. Policie je na straně migrantů. Náměstí Atika jsme museli osvobodit vlastními pěstmi. Migranti si tam prali oblečení a myli děti ve fontáně; spali a modlili se na náměstí. Uráží mně, když je vidím, jak se modlí na náměstí.’ V ‘odplatu’ za vraždu jednoho Řeka, budoucího otce, kterého na ulici zapíchli kvůli jeho fotoaparátu, byl letos na jaře ubodán k smrti 21letý Bengálec. Ze smrti Řeka byli obviněni dva Afghánci; za vraždu Bengálce nebyl nikdo zatčen.“[5]

Generální stávky

Tři dny, kdy se konaly generální stávky, postavily hnutí „indignados“ do ústředního konfliktu mezi dělnickou třídou a státem a zpochybnily jeho úlohu nepohodlného, ale tolerovatelného občanského protestu. Na jednu stranu okupace náměstí (zejména Syntagma) tento konflikt teritorializovaly a fakticky mu poskytly prostor, který bránil, ale to na druhou stranu bránilo šíření střetů celým středem Atén.

Patnáctého června byla demonstrace v Aténách obrovská (pravděpodobně přes 200 000 lidí). Přítomna byla i ona maloburžoaznější „horní část“ náměstí Syntagma a spolu s ní pravicově nacionalistické tendence. Střety s policií trvaly několik hodin a podporovala je velká část protestujících, z nichž se jich část i prakticky účastnila. Počet demonstrantů byl tak velký, že policie měla potíže situaci zvládnout, přestože jen velice málo lidí bylo na boj patřičně vyzbrojeno. Mnozí účastníci popisovali působivý pocit odhodlání a solidarity mezi demonstranty. Doposud převládající hesla jako „Zloději“ nebo „Ať všichni politici táhnou,“ ustoupila více protipolicejním a protistátním heslům. Patnáctého června tak poprvé došlo k rozchodu s pacifistickým, nenásilným diskursem hnutí „indignados“. Tvrdá státní represe byla pro mnohé „indignados“ deziluzí; od té chvíle začaly pacifistické výzvy levičácké byrokracie znít stále groteskněji, byť levicový a mediální diskurs o „zakuklených agentech-provokatérech“ přetrval až do konce. Nadto, když PASOK navrhnul koaliční vládu složenou ze všech velkých parlamentních stran a reformu ministerské rady, dal jasně najevo, že si nemůže dovolit luxus vyjednávání o kterémkoli z nových úsporných opatření.

Dvacátého osmého června, první den 48hodinové generální stávky a den, kdy se v parlamentu začalo hlasovat o Střednědobém ekonomickém programu, demonstrantů hodně ubylo (20-30 000) a jejich sociální kompozice byla mnohem užší, neboť přišly hlavně ty nejmilitantnější části proletariátu. Už v předchozích dnech byla shromáždění na náměstí Syntagma mnohem menší a méně živá než předtím a každý cítil, že 48hodinová generální stávka bude tím nejnásilnějším finálním aktem hnutí. Pro posun v dynamice hnutí svědčí, že střety 28. června začaly poté, co asi tisícihlavý blok napadl skupinu 20-30 fašistů, kteří dostali pořádnou nakládačku a zachránila je až policie. Dvacátého devátého června bylo demonstrantů 40-50 000. Zprvu se protestující neúspěšně pokoušeli zablokovat poslancům vchod do Parlamentu. Později, když na bloky demonstrantů zaútočila policie, nejrůznější skupinky demonstrantů se dostaly do střetů v různých částech oblasti kolem Parlamentu a Aténské univerzity. Oba dva dny se střetů účastnila spousta lidí – ne jen anarchisté – a ještě víc jich bylo ochotno podpořit je svojí přítomností. Taktikou policie tentokrát evidentně bylo vyčistit náměstí a skoncovat tak s okupací, což vyústilo ve velké množství slzného plynu a protestujících poslaných do nemocnice.

Je třeba si povšimnout jedné zajímavé věci: během každého ze tří dnů generálních stávek nedocházelo téměř k žádným útokům proti majetku; terčem byla hlavně policie. Došlo k incidentům, kdy byli vypískáni protestující, kteří se snažili útočit na luxusní hotely a banky. Zajímavé také je, že bylo použito velmi málo molotovových koktejlů, jelikož mnozí z anarchistické/antiautoritářské scény nechtěli opakování toho, co se stalo 5. května 2010, kdy po zapálení banky během velké demonstrace ve středu Atén zahynuli tři lidé. Kromě oněch tří dnů generálních stávek se sedm dní přerušovaně prostávkovalo ve státní energetické společnosti a v přístavu Pireus, ale žádná z nich nesouvisela s hnutí „indignados“. Pole výroby se zdálo být velmi vzdálené.

Den po 29. červnu se v různých městech konala řada malých demonstrací a několik okupací proti tvrdé represi, zatímco náměstí Syntagma bylo opětovně obsazeno už předchozí noci. Přesto převládal pocit porážky a zklamání, neboť „Memorandum“ bylo odhlasováno a vypadalo to, že už se s tím nic nedá dělat. Zároveň tu však velkou část řecké společnosti prostupovala velká spousta vzteku na policii a na politiky.

Rozporuplná dynamika hnutí

Výše byly popsány převládající trendy hnutí, zásadní charakteristiky jeho povahy, které jsou kontextem, v němž se s průběhem času vyvíjely všechny jeho niterné rozpory. Je třeba porozumět dočasnému charakteru dynamiky hnutí a jeho rozporů. Důležité je znovu zdůraznit, že první generální stávka 15. června byla bodem zlomu, který akceleroval vývoj rozporů, zintenzivnil je, zatímco počet protestujících na náměstích klesal.

Od samého začátku byla evidentní mezera mezi „horní“ a „dolní“ částí náměstí Syntagma. Jak bylo výše řečeno, „horní část“ do značné míry sestávala z maloburžoazního prvku, který se vidí ohrožen zánikem (tedy uvržením do třídy proletářů) kvůli prudkému růstu daní, stoupající inflaci a konkrétními politikami jako třeba otevírání chráněných profesí v kontextu probíhající recese, která přiškrcuje trh a podnikatelské příležitosti. Na „dolní části“ byla významná přítomnost studentů, pracujících a nezaměstnaných, kteří fakticky čelí rozpočtovým škrtům a privatizaci/komercionalizaci státního majetku jakožto dalšímu přiškrcování jejich příjmu (přímého či nepřímého) a sešrotování pracovních příležitostí ve veřejném sektoru. Prakticky se „dolní část“ protestujících účastnila shromáždění, zatímco většina „horní části“ odcházela kolem 21. hodiny, kdy shromáždění sotva začínalo.

Konfliktní třídní zájmy mezi protestujícími zahlazovala skutečnost, že „Memorandum“ znamená přímé zhoršení životních podmínek pro každého. A tak na chvíli všichni koexistovali pod střechou demokratismu/nacionalismu. Na rovině politických identit toto zastřešení vyprodukovalo zvláštní pohled na anarchisty a krajní pravičáky, jak 15. června společně házejí kamením na policii.

Avšak 15. června vpád proletářského násilí a následná policejní represe vynesly do popředí třídní charakter tohoto konfliktu. To vedlo k postupnému scvrkávání se hnutí a jeho maloburžoazních prvků. Převládající nálada vzhledem k násilí se postupně měnila, což bylo vidět na přibývání hlasů, které se po 15. červnu zvedly proti pacifistickým výzvám levičácké byrokracie a na rozsáhlých střetech během 48hodinové generální stávky. Na „dolní části“ náměstí Syntagma teď uskupení jako Skupina pracujících a nezaměstnaných stále silněji vzdorovala panství nových byrokratů. Tolerování (krajních) pravičáků a fašistů vystřídaly verbální i fyzické útoky, demonstrace 200 lidí 27. června skandující antifašistická hesla a bití fašistických skupin na demonstraci 28. června. Po 29. červnu panoval pocit, že každý si musí zvolit stranu: „s námi nebo s policií?“ Dokonce i odborová konfederace zastupující pracující veřejného sektoru svolala na 30. června demonstraci „proti potlačování dělnického hnutí“.

O čem to celé bylo?

Na rozdíl od nepokojů v prosinci 2008, které byly minoritním hnutím, na jehož frontové linii stanuli středoškoláci, mladí prekérní dělníci a přistěhovalci – tedy ti, kdo nemají žádnou budoucnost, par excellence – hnutí „indignados“ v Řecku bylo masivním, početně silným, mezitřídním hnutím – byť nesmíme zapomínat na prozatímní vývoj jeho vnitřně rozporuplné dynamiky – což definovalo samotnou jeho povahu. Vysoké počty protestujících jsou odrazem hluboké sociální krize, která postihuje široké vrstvy obyvatelstva: proletářské i jiné. Masivní, mezitřídní charakter hnutí vyústil v rozporuplnou a konfliktní pestrost davu.

Demokratický diskurs hnutí byl mezitřídní reakcí na důležitou politickou krizi, proti státu, který se stává autoritářštějším. Tento demokratický diskurs silně souvisí se vstupem středních vrstev (povětšinou mladá generace – budoucí střední vrstvy) a maloburžoazie do třídního boje, ale vzhledem k prudkosti krize může být pouze přechodný. Tak tomu bylo, samozřejmě díky odlišným specifikům, i ve Španělsku a arabském světě. Tento demokratický diskurs však není radikálním demokratismem 90. let a počátku třetího tisíciletí, radikálním demokratismem antiglobalizačního hnutí. Rozdíl mezi nimi je v tom, že už neexistují žádné vize alternativní společnosti, kapitalismu s lidskou tváří. To z tohoto demokratického diskursu činí pouhou formu, která postrádá obsah alternativního způsobu života a naší reprodukce. Projevem je absence jakéhokoli zpochybňování etablovaných společenských rolí, absence mzdových požadavků, až příliš snadné abstraktní odsuzování finančního kapitálu, fakt, že „životní styl náměstí“ postrádá mimo tato náměstí apel. Radikální demokratismus je tak nadobro mrtvý.

Hnutí „indignados“ bylo bojem proletářů a rychle proletarizovaných středních a maloburžoazních vrstev, jejichž reprodukce je zablokována, které chudnou – boj vedený na rovině politiky a tedy mimo výrobu. Když v průběhu současné krize a zintenzivňování dynamiky restrukturalizace stojí před generalizací absence budoucnosti, protestující si prakticky neumí představit jak z toho ven, žádný konkrétní způsob, jak by jejich životy mohly být jiné, a tak přicházejí s pouhou formou, skutečnou demokracií, která sice může sebevíce zastupovat všechny jejich touhy po lepším životě, ale pořád zůstává prázdnou formou. V tomto ohledu se toto hnutí může jevit jako rub mince, jejímž lícem byly nepokoje v prosinci 2008.

Hlasování o novém záchranném balíku a nových úsporných opatřeních poskytlo hnutí specifický terč, požadavek, něco, zač stojí bojovat. Tento terč se konkretizoval ve vztahu mezi „indignados“ a generálními stávkami, které hnutí postavily na rovinu společenského konfliktu mezi dělnickou třídou a státem. Jelikož bylo definováno, co mohou protestující očekávat jako vítězství nebo jako porážku, došlo tak k posunu ve vnitřní dynamice hnutí a zároveň ke stanovení data jeho konce. A nakonec bylo hnutí poraženo. A byť se dál konají nějaká ta shromáždění a akce v malém, kterých se účastní povětšinou militanti, zdá se, že všichni čekají, až letní prázdniny potvrdí jeho skon.

Konflikt ohledně nových úsporných opatření ozřejmil, že buržoazie nemá žádný manévrovací prostor a není ochotna vyjednávat. Jak 27. června řekl vicepremiér Theodore Pangalos, „bez něj [úsporného balíčku] země do poloviny července zkrachuje a jestli se to stane, pak pravděpodobně na ulicích Atén uvidíme tanky chránit banky.“ K řízení obyvatelstva zbývá policie, jak bylo jasně demonstrováno 29. června, nebo dokonce armáda. Hnutí „indignados“ rovněž ozřejmilo, že příklon republiky k autoritářskému formalizování represivního řízení obyvatelstva bude mít sklon k „národně socialistickému“ tónu. Je však velmi pochybné, že v Řecku uvidíme „národně socialistický“ státní kapitalismus, jelikož současný způsob akumulace pro něj ve své krizi neskýtá žádnou základnu, neboť nacionalistická materiální integrace části dělnické třídy je mimo hru a zároveň už není nic takového jako autonomní řecký kapitál. Jakékoli předpovědi jsou momentálně velmi riskantní. Domníváme se, že všechno určí vývoj globální krize (predikované měnové krize) a další vývoj třídního boje. Příštím cílem vlády je nový zákon o vyšším vzdělání, který má radikálně „modernizovat“ vysokoškolský systém v zemi, zatímco v denním tisku se už probírá nedostatečnost nedávno schváleného úsporného balíčku a praktická možnost vyhlášení platební neschopnosti nebo restrukturalizace dluhu.

Rocamadur, červenec 2011


[1] Patrick O’Connor, World Socialist Website, 31. května 2011.

[2] Záznam z Otevřeného shromáždění na náměstí Syntagma 25. května 2011. http://www.occupiedlondon.org.

[3] Rezoluce Lidového shromáždění na náměstí Syntagma, 28. května 2011.

[4] Margaronis Maria, „Greece in debt, eurozone in crisis“, The Nation, 28. června 2011.

[5] Margaronis Maria, „Greece in debt, eurozone in crisis“.

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: