Skip to content

Bez tebe všechna kola stojí…

18.12.2011

Text řecké skupiny Blaumachen. Vznikl pár dní po konfliktu mezi stalinisty a aktivními účastníky nepokojů před řeckým parlamentem, který se odehrál 20. října 2011 (druhý den 48hodinové generální stávky).

„Dnes se věci mají tak, že lidi vyjdou do ulic teprve, až jsou vyděšení; a vyjdou do nich náhle, všichni najednou… Pak nastoupí KKE,[1] aby je zastavila.“ Tuto působivě přesnou předpověď pronesl v roce 2007 jeden starý trockista při rozhovoru u kávy. V tomto textu se zabýváme tím, jak KKE otevřeně jednala jako policie,[2] touto důležitou událostí 20. října, jejím významem pro vývoj třídního boje v Řecku a jejím vztahem k vývoji krize.

Začneme pokusem o kritické čtení stěžejní pozice, která KKE kritizuje za to, že „zrazuje pracující třídu“. Ty, kteří tento názor zastávají, rovněž deprimuje, že se „hašteříme mezi sebou“. Jejich stanovisko budí dojem, že přehlíží úlohu KKE v třídním boji v Řecku. Nejde však o opomenutí; není to přehlédnutí způsobené výpadkem pozornosti. Co toto hledisko nevidí, určuje podstata toho, co vidí, tedy struktura jeho vidění a samotné jádro jeho obsahu. Jeho vizí je revoluce jako triumf dělnické třídy, jako transformace kapitalistické společnosti ve společnost pracujících – tedy revoluce, jak ji podle svého tvrzení vidí i KKE (samozřejmě s tím, že ona nahradí šéfy). Proto tato kritika obviňuje KKE ze „zrady“ boje za společný cíl. Potýká se s tím, že KKE zrazuje společný cíl „svobodné“ dělnické společnosti, protože svojí praxí i diskursem prosazuje politickou formu dělnického státu, která je v rozporu s výrobní samosprávou, a na základě toho daný názor protestuje proti heslu, které KKE používá: „Bez tebe všechna kola stojí – dělníku, ty můžeš vše řídit bez šéfů.“

Na první pohled by se to mohlo zdát paradoxní, ale právě toto heslo obsahuje podstatu událostí z 20. října. Obsah tohoto hesla je výrazem strany, na níž KKE (ačkoli nejen KKE a to je velmi důležité) stojí v konfliktu, který v dnešní době historicky vzniká mezi různými praktikami třídního boje. Bedlivé čtení tohoto sloganu odhaluje, že slovo dělník je klíčem k obsahu revoluce podle KKE (a nejen podle ní). Tato revoluce neruší dělníka jako takového, neruší proletariát, neruší „kola“, tedy výrobu hodnoty. Naopak volá dělníky do boje (nebo v případě KKE, aby se jako ovce seřadily za pastýřem), aby dál mohli být dělníky, aby dál mohli „roztáčet kola“. Utopická fráze „bez šéfů“ znamená „z vlastní iniciativy“, konkrétně se šéfy, kteří budou také dělníci, tedy si údajně budou šéfovat sami, nebo s „dělnickou stranou“ jakožto šéfkou. Za tím, že si KKE oportunisticky přisvojila „anarchistické heslo“, se skrývá jedna zásadní věc, a to, že práce – i se vším, co s sebou nese – po revoluci dál bude separátní lidskou aktivitou.

Obrana parlamentu a policie ze strany KKE – v této chvíli kritické pro kapitál a stát – před útoky jedné složky proletariátu je s tímto heslem zcela slučitelná. A to tím spíš, že takové útoky proti státu a vlastnictví jsou možné jen za podpory hodně velké části proletariátu, jak se ozřejmilo 19. října. Obrana práce se nemůže odehrávat v dějinném vakuu – žádná ahistorická forma práce (jakou implikují hesla typu, „Chceme práci a ne nezaměstnanost“) neexistuje. Nutně je to tedy obrana specifické formy práce, čím je prodchnuta dějinná přítomnost. Proto také revoluce podle KKE bude restrukturalizací práce na základě jejího historicky daného postavení (což udělali už bolševici, když se dostali k moci účastí na proletářské revoluci roku 1917 v Rusku, ale také odboráři z CNT, když se po proletářském povstání roku 1936 ve Španělsku chopili kontroly nad továrnami). Uvážíme-li tyto závěry společně se strategií KKE nárokovat si stále podstatnější úlohu v reprodukci pracující třídy, tedy nabývat na síle jakožto se státem paralelní reprodukční mechanismus kapitalistického vztahu – nebo v některých případech jako „kolečko“ ve státním aparátu – pak je v kontextu narůstajícího významu kontroly pro reprodukci dělnické třídy evidentní, proč KKE musí hrát úlohu policie.

A co ti, kdo na KKE zaútočili? Jak z hlediska výše popsaného vysvětlit, že část těch, kdo napadli rudý policejní kordon, který blokoval cestu ke khaki policejnímu kordonu, toho mají hodně společného s tím, jak KKE vidí revoluci? Má smysl je obviňovat z toho, že se rvou s KKE o ovládnutí třídy Amalias a tak fakticky o politické vedení hnutí? Toto obvinění není zcela neopodstatněné, leč samotný obsah této otázky (politické vedení hnutí) je chybný. Význam událostí 20. října se totiž skrývá pod povrchem politického sporu. Na otázku, proč tento konflikt vzniká, jaký je jeho opravdový obsah a proč je dnes stěžejním tématem třídního boje[3] v mnoha zemích na celém světě, lze odpovědět jedině tehdy, jdeme-li za polaritu mezi levicí a anarchisty (polarita minulých revolucí, neboť „tradice všech mrtvých pokolení tíží mozek živých jako můra“). Abychom tuto polaritu překročili, musíme se na chvíli zaměřit na obsah „anarchistického“ tábora nebo černého bloku či jak to nazveme (byť potíž s pojmenováním už cosi naznačuje). Je dobře známo, že podmnožina „těch, kdo se účastní střetů“ a organicky přísluší k „militantním anarchistickým“ skupinám, je dnes velmi malá a jak se krize prohlubuje, dál pozbývá na důležitosti. Rovněž se ví, že teď už se s policií rvou i pracující – často aniž by odbory jejich jednání odsoudily (viz POE-OTA) – ale také nezaměstnaní a dokonce i prudce proletarizovaná maloburžoazie (soukromí taxikáři). Těmi, kdo v tomto období tak či onak vyvolávají nepokoje, NEJSOU ve velké většině organizovaní anarchisté a vliv organizovaných anarchistů na ně je minimální a neustále klesá. Je to smíšený dav mladých (a jak se krize prohlubuje, tak už nejen mladých) proletářů, kteří jsou prekérové nebo nezaměstnaní či se může jednat o středoškoláky a vysokoškoláky. Jejich praktiky – typicky nepokoje bez konkrétních požadavků, k nimž dochází jak odděleně od požadavkových bojů, tak v jejich rámci – jsou výrazem slepé uličky, v níž se dnes požadavky ocitly, absence budoucnosti, kterou produkuje tato krize, jež je krizí existence mzdy a tudíž reprodukce proletariátu. Ti, kdo se střetají s policií, NEJSOU „revolucionáři“, kteří tak činí, protože jsou „třídně uvědomělí“; jsou to činitelé praktik, které přináší vylučování proletářů z práce, náhlý propad středních vrstev, bouřlivý průběh krize restrukturalizovaného kapitalismu a snaha řešit ji dalším kolem kapitalistického útoku, které napadá samotnou existenci mzdy. Viděno z hlediska těch, kdo hledají strategii pro vítězství dělnické třídy a uskutečnění dělnické společnosti, i tyto praktiky vedou do slepé uličky. Tato bezvýchodná situace je však předzvěstí překonání těchto praktik skrze třídní boj – překonání, které nebude výsledkem jejich převládnutí nad jinými praktikami, nýbrž vznikne v průběhu jejich konfliktní koexistence s požadavkovými praktikami. Toto překonání bude možné teprve ve stádiu, až tento konflikt nebude jen reprodukovat dynamiku nepokojů bez konkrétních požadavků, ale bude také zahrnovat realizaci specifických opatření. Tento konflikt vzniká objektivně – všechny individuální volby jsou přeurčeny prudkým náporem krize. Před parlamentem tedy nešlo o konflikt mezi anarchisty a KKE – tak se jen jeví. Takto ho chápat, to slouží jen zvláštním zájmům politicky organizovaných anarchistů, zájmům KKE a jejich souputníků. Obě strany konfliktu se z toho rozhodně budou snažit vytřískat politický kapitál a v krátkodobé perspektivě se může zdát, že úspěšně (obě strany). Budou se hašteřit, komu víc leží na srdci jednota pracující třídy, a vzájemně se budou obviňovat ze skoro stejných věcí. Vývoj krize se však zrychluje a události 20. října budou brzy vypadat jako nevinná hra s kamením, několika zápalnými lahvemi a stovkami tyček s červeným hadrem.

Konflikt, který se z hlediska politického fetišismu jevil jako střet mezi anarchisty a KKE před parlamentem, vznikal jako vnitřní konflikt proletářských praktik v celém cyklu bojů, jenž započal po restrukturalizaci 80. let (v Řecku 90. let); tvoří podstatu tohoto cyklu bojů, generovanou a rozvíjenou rozpory, které se v současné krizi zhušťují. Tento konflikt byl tak vyprodukován historicky jakožto výsledek akumulace kapitálu, třídního boje, a ne jako výsledek „strategií“, „zrad“, „třídního uvědomění“ a dalších ideologém. Oba tábory rapidně utvářené zhušťováním dějinného času jsou proměnlivé; co se dnes zdá předznamenávat revoluci skrze překonání jejích dnešních limitů, se zítra bude jevit jako rozdělené; její vnitřní rozpory, které dnes nemusí vypadat příliš důležitě, explodují. Prohlubování krize povede k praktikám, které zajdou za praktiky současné „éry nepokojů“. Rebelové zítřka (a ten nemusí být tak daleko) budou nuceni přijímat taková opatření pro pokračování boje, která zároveň budou opatřeními pro přežití, komunistickými opatřeními, která se dotknou jádra výroby nadhodnoty a vybudují nové společenské vztahy. V táboře, který napadne samotnou existenci hodnoty, explodují rozpory militarismu a sexismu, které nutně doprovázejí nepokoje. Interní konflikty přicházejí, nová dělítka jsou nevyhnutelná.

Žijeme uprostřed smršti a už nás nic nemůže zachránit. Každý pokus porozumět struktuře dnešních společenských vztahů, každý pokus vymanit se z politického pojetí revoluce, které – protože je politické – patří do starého světa minulých revolucí, rozhodně přispěje ke kritice tohoto světa, který se už bez tak otřásá a jakožto souboru společenských vztahů mu hrozí, že ho nadcházející revoluce zruší.


[1] Κομμουνιστικό Κόμμα Ελλάδας, Komunistická strana Řecka.

[2] Není to jen snaha zabránit protestujícím v přístupu na třídu Amalias, co činí z praxe KKE praxi policejní. Existují důkazy, že KKE rovněž střežila plexisklový policejní zátaras na ulici V. Sofias, ale také Parlament, a to speciálně a separátně, tj. aniž by tam za kordonem hlídačů byl dav protestujících „civilistů“ z KKE.

[3] Toto téma je v Řecku natolik ústřední, že dokonce vytlačuje zabití jednoho demonstranta policií. Ta totiž použila tolik slzného plynu, že se jí povedlo zavraždit jednoho z těch, kdo bránili dělnickou třídu tím, že hlídali parlament. V mnoha zemích – hlavně těch z první zóny kapitalistické akumulace (k nejnovějším případům došlo v Itálii a USA) – se tento konflikt objevuje ve formě polarity mezi nepokoji a „nenásilnými“ okupacemi/demonstracemi.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: