Skip to content

Čím byl SSSR? Příspěvek k teorii deformace hodnoty za státního kapitalismu – Díl I.

12.2.2012

Britští marxisté kolem časopisu Aufheben se zabývají analýzou povahy Sovětského svazu a ruské revoluce 1917, a to na základě uplatnění Marxovy teorie hodnoty. První díl je věnován kritickému rozboru Trockého teorie SSSR jakožto „degenerovaného dělnického státu“ a Cliffovy teorie „státního kapitalismu“ jakožto nepříliš úspěšného trockistického pokusu o překonání problémů v konstrukcích Lva Davidoviče.

Díl I.: Trockij a státní kapitalismus

Úvod

Zase ta otázka Ruska

V srpnu 1991 se odehrál poslední zoufalý pokus o záchranu starého Sovětského svazu. Gorbačov, velký reformátor a architekt jak Glasnosti, tak Perestrojky, byl sesazen z funkce prezidenta SSSR a nahrazen osmičlennou juntou během téměř nekrvavého převratu. Jenže během šedesáti hodin se tento převrat rozdrobil tváří v tvář opozici vedené Borisem Jelcinem podporovaným všemi velkými západními mocnostmi. Jelcinův triumf nejen uspíšil rozpad SSSR, ale také potvrdil USA jako konečného vítěze Studené války, která čtyřicet let sloužila za matrici světové politiky.

Po šesti letech se to dnes vše jeví jako vzdálená minulost. V Novém světovém (ne)řádu, v němž USA zůstávají jedinou supervelmocí, se SSSR a Studená válka nezdají být ničím víc než dějinami. Ale pád SSSR prostě jen nepřeformoval „světovou politiku“ – má zásadní dopady ve „světě politiky“, dopady, které ani zdaleka nejsou uzavřené.

Od ruské revoluce v roce 1917 se všechny body na politickém spektru musely definovat vzhledem k SSSR a tak nutně musely definovat, čím vlastně SSSR byl. Obzvláště to platilo pro ty na „levici“, kteří se nějakým způsobem snažili napadat kapitalismus. Nakolik se SSSR dokázal prezentovat jako „reálně existující socialistický systém“, jako životaschopná alternativa k „tržnímu kapitalismu Západu“, definoval, co je to socialismus.

Dokonce i „demokratičtí socialisté“ na Západě, jako třeba ti na levici britské Labour Party, kteří odmítali „totalitní“ metody Lenina a bolševiků, a usilovali o parlamentní cestu k socialismu, pořád z ruského modelu přebírali znárodnění a centralizované plánování z velitelských můstků ekonomiky jako svůj prubířský kámen socialismu. Otázka, do jaké míry byl SSSR socialistický a tudíž do jaké míry se jako takový posouval ke komunistické společnosti, byla tématem, které dominovalo socialistickému a komunistickému myšlení déle než tři generace a které toto myšlení definovalo.

Nemůže nás tedy překvapovat, že pád SSSR uvrhl nejen levici do vážné krize. Dokud SSSR existoval v opozici – jakkoli falešné – k volnotržnímu kapitalismu a dokud sociální demokracie na Západě dál postupovala, bylo možné domnívat se, že dějiny jsou na straně socialismu. Ideály socialismu a komunismu byly ideály pokroku. Se zhroucením SSSR se však takové hypotézy převrátily vzhůru nohama. Protože zvítězil „volnotržní kapitalismus“, socialismus se dnes prezentuje jako anachronismus, představa centrálního plánování obřího znárodněného průmyslu patří do věku dinosaurů a spolu s ní organizovaný boj dělnické třídy. Dnes se za budoucnost prohlašují trh a liberální demokracie a socialismus s komunismem se považují za definitivně mrtvé.

Pod tímto ideologickým náporem neoliberalismu, který následoval po pádu SSSR, kariéristé ve starých sociálně demokratických a komunistických stranách odhazují poslední pozůstatky socialismu a potácejí se doprava. Ať už je to Blairova New Labour v Británii, Clintonovi demokraté v USA nebo přejmenované komunistické strany v Evropě, jediné, co jim zbývá, je otevřeně se prohlásit za „nové a lepší“ starostlivé manažery kapitalismu, kteří plně přijímají ideály trhu a metody moderního řízení.

Samozřejmě, že samozvaným revolucionářům, kteří vyrůstali po 60. letech 20. století, ovšemže s výjimkou různých trockistických sekt, už dlouho připadala absurdní představa, že SSSR je jakkoli pokrokový, natož pak socialistický nebo komunistický. Čistky a politické procesy 30. let 20. století, rozdrcení dělnického povstání ve východním Německu v roce 1953 a v Maďarsku v roce 1956, odmítnutí přistoupit byť jen na omezené liberální reformy v Československu v roce 1968 a neustálá represe proti dělnickým bojům v samotném Rusku, už dlouho vedlo mnohé na „revoluční levici“ k závěru, že ať je SSSR čímkoli, rozhodně není socialistický. Dokonce i tvrzení, že přes všechny jeho monstrózní deformity byl SSSR pokrokový, protože rozvíjel výrobní síly, se stalo zjevně absurdním, jelikož během 70. let 20. století stále více vycházela najevo ekonomická stagnace a chřadnutí Brežněvovy éry.

Pro ty ultralevičáky[1] a anarchisty, kteří stejně už odedávna odmítali SSSR jako vzor socialismu nebo komunismu, a kteří proto začali znovu trvat na původních komunistických požadavcích úplného zrušení námezdní práce a směny zboží, bylo už dávno evidentní, že SSSR je prostě jinou formou kapitalismu. A proto jak anarchisté, tak ultralevičáci snadno – možná až příliš snadno – docházeli k představě, že SSSR byl státním kapitalismem.

Kdyby šlo prostě jen o otázku idejí, bylo by bývalo možné očekávat, že konečné zhroucení SSSR poskytne úžasnou příležitost pro odstranění všech starých iluzí o leninismu a sociální demokracii, které tížily generace socialistů a dělnických militantů jako noční můra. Tak tomu ale samozřejmě nebylo a je-li něco pravdou, tak pravý opak. Pád SSSR přišel v době, kdy byla dělnická třída v defenzivě a kdy se naděje na radikální překonání kapitalismu zdály marnější než kdy předtím. Jak se sílící deregulací tržních sil narůstá nejistota a jak se staré sociálně demokratické strany posouvají doprava, mohlo by se maximálně zdát, že dochází k vytváření podmínek pro obrodu „socialismu starého stylu“.

Vždyť osvobozeni od povinnosti hájit neobhajitelné staří stalinisté znovu sbírají odvahu a dnes mohou bojovat za společnou věc i s kritičtějšími přáteli starého Sovětského svazu. Obrozenectví staré levice – nejnovějším příkladem může být Socialist Labour Party v Británii – může tvrdit, že dělá stejné pokroky jako každé skutečně komunistické nebo anarchistické hnutí.

Krize levice, která přišla po pádu SSSR, se nevyhnula ani komunistům a anarchistům. V minulosti si tyto tendence vystačily s definováním svého radikálního rozchodu s většinou „levice“ skrze odsouzení Sovětského svazu jako státního kapitalismu a odmítnutí, že by existovala nějaká reálně socialistická země. Dnes už to ale nestačí a nejspíš to nestačilo nikdy. Jak si ještě ukážeme, mnozí trockisté dnes například mají pocit, že „restaurace kapitalismu“ v Rusku jim dala zapravdu. Jiní, jako Ticktin, zase vyvinuli sofistikovanější analýzu povahy starého SSSR a příčin jeho konečného zhroucení, která vážně zpochybnila standardní teorie SSSR jako státního kapitalismu.

Zatímco někteří anarchisté a ultralevičáci se spokojují s opakováním starých dogmat ohledně SSSR, většině tato otázka připadá nudná; jsou totiž přesvědčeni, že byla už dávno uzavřena. A tak se raději snaží potvrdit svoji radikalitu v praktickém aktivismu skupin na podporu vězňů („levice své vězně nikdy nepodporuje, že ano“)[2] nebo v teoretické pseudoradikálnosti primitivismu. Pro nás je však otázka, čím byl vlastně SSSR snad ještě důležitější, než bývala. Dlouho socialisté i odpůrci socialismu prezentovali SSSR jako jedinou uskutečnitelnou alternativu ke kapitalismu. Pro obrovskou většinu lidí tedy debakl a kolaps SSSR znamená debakl jakékoli realistické socialistické alternativy ke kapitalismu. Jako jediné alternativy se jeví jen různé odstíny „volnotržního“ kapitalismu. Jenže odsuzovat SSSR jako formu státního kapitalismu na bázi toho, že kapitalismus je každá forma společnosti, která se nám nelíbí, je k ničemu! Abychom totiž mohli společnost změnit, musíme nejen chápat, jaká tato společnost je, ale také jak selhaly minulé pokusy o její změnu.

Nástin

V tomto a následujícím díle se budeme zabývat nedostatky různých verzí teorie, že SSSR byl formou státního kapitalismu; nejprve ve srovnání se standardní trockistickou teorií Sovětského svazu jako degenerovaného dělnického státu a pak – což bude možná výmluvnější – ve světle Ticktinovy analýzy SSSR, která prohlašuje, že překonala koncepce povahy Sovětského svazu jako státního kapitalismu i jako degenerovaného dělnického státu.

Pro začátek přezkoumáme Trockého teorii SSSR jako degenerovaného dělnického státu, která přinejmenším v Británii slouží jako standardní kritická analýza povahy Sovětského svazu od 30. let 20. století. Pak se podíváme, jak si ve 40. letech 20. století Tony Cliff vypůjčil od levých komunistů koncepci SSSR jakožto státního kapitalismu, aby rozvinul svoji vlastní verzi teorie SSSR jako formy státního kapitalismu, která sice vzhledem k Rusku radikálně revidovala trockistickou ortodoxii, ale jinak se snažila zůstat věrná Trockého širším teoretickým koncepcím. Jak uvidíme a jak je dobře známo, ačkoli je díky propagandistické práci SWP a jejích sesterských organizací na celém světě[3] Cliffova verze státně kapitalistické teorie tou možná vůbec nejznámější, je zároveň jednou z nejslabších. Vždyť, jak si ještě ukážeme, Cliffovu teorii pravověrní trockisté často používají jako fackovacího panáka, jehož prostřednictvím odmítnou všechny státně kapitalistické teorie a obhájí si své pojetí SSSR jako degenerovaného dělnického státu.

V příštím díle postavíme do kontrastu ke Cliffově teorii jiné, možná ne tak známé verze teorie SSSR jako státního kapitalismu, s nimiž přišli leví komunisté a jiní novější autoři. To nám pak umožní posoudit Ticktinovu analýzu SSSR a jejího nároku, že překonává jak teorii SSSR coby státního kapitalismu, tak teorii SSSR jako degenerovaného dělnického státu.

A až prozkoumáme nedostatky teorie, že SSSR byl formou státního kapitalismu – ve světle jak trockistické teorie Sovětského svazu jakožto degenerovaného dělnického státu, tak důležitější Ticktinovy analýzy SSSR – vynasnažíme se v posledním díle předložit provizorní reformulaci státně kapitalistické teorie z hlediska teorie deformace hodnoty.

Část I: Trockého teorie Sovětského svazu jako degenerovaného dělnického státu

Úvod

Dnes je snadné posmívat se těm, kdo se snažili – jakkoli kriticky – bránit SSSR jako nějakým způsobem „pokrokový“. Jenže déle jak půl století byla „obrana Sovětského svazu“ ústředním tématem skoro pro všechny „revoluční socialisty“ a u některých přetrvává dodnes. Abychom pochopili význam této skutečnosti, je třeba věnovat trochu úsilí zhodnocení hlubokého dopadu, jaký ruská revoluce musela mít na předchozí pokolení socialistů a dělnických militantů.

1) Ruská revoluce

Patrně není tak těžké představit si, jak hluboký dopad měla ruská revoluce na tehdejší hnutí dělnické třídy. Nejenže uprostřed velké války pracující masy ruského carství povstaly a svrhly kdysi neporazitelný carský policejní stát, ale dokonce se pustily do budování socialistické společnosti. V téže době, kdy kapitalismus uvrhnul celou Evropu do války nevídaných rozměrů, a zdálo se, že dělnické třídě nemá co jiného nabídnout než válku a chudobu, ruská revoluce otevřela skutečnou socialistickou alternativu míru a blahobytu. Proti všem cynikům, kteří se ušklíbali nad představou, že by pracující lidé mohli vládnout společnosti, a kteří popírali uskutečnitelnost komunismu na základě toho, že je tak či onak proti „lidské přirozenosti“, bylo nyní možné postavit živoucí příklad dělnického státu v procesu výstavby socialismu.

Pro mnohé socialisty tehdy revoluční leč disciplinovaná politika bolševiků stála v příkrém kontrastu k čachrářství a kličkování parlamentního socialismu Druhé internacionály. Přes všechny jejich proklamace internacionalismu se reformistické socialistické strany Druhé internacionály bez výjimky sešikovaly za jejich příslušnými národními vládnoucími třídami a tak odsoudily tak celou generaci dělnické třídy k peklu a smrti v zákopech. V důsledku toho, když se Evropou po první světové válce přehnala revoluční vlna, se statisíce přimkly k nově zakládaným komunistickým stranám založeným na bolševickém modelu a sjednotily se do nově vytvořené Třetí internacionály, která byla řízena z Moskvy. Hned od založení bylo primárním úkolem Třetí internacionály budovat podporu pro Sovětský svaz a stavět se proti jakékoli další ozbrojené intervenci ze strany hlavních západních mocností, která by byla namířená proti bolševické vládě v Rusku. Koneckonců muselo se zdát evidentní, že obrana Ruska je obranou socialismu.

2) 30. léta 20. století a druhá světová válka

Do 30. let 20. století byla revoluční hnutí, která se po první světové válce valila napříč Evropou, zcela poražena. Naděje na bezprostřednost socialistické revoluce bledly tváří v tvář nastupujícímu fašismu a vynořující se vyhlídce na už druhou světovou válkou za života jedné jediné generace. To však nikterak neumenšovalo půvaby SSSR. Naopak ve srovnání se zoufalstvím a stagnací kapitalistického Západu čněl Sovětský svaz jako maják naděje.

Zatímco kapitalismus s rozvojem elektřiny, praček, vysavačů, automobilů, rádií a dokonce televizí, které slibovaly proměnit život všem, přinášel bezprecedentní posun ve výrobních kapacitách, zároveň uvrhnul svět do nevídaného ekonomického propadu, který odsoudil miliony k nezaměstnanosti a chudobě. V příkrém kontrastu k této hospodářské stagnaci způsobené anarchií tržních sil Sovětský svaz svědčil pro značné možnosti racionálního centrálního plánování, které se nalézalo v procesu transformace zaostalé ruské ekonomiky. Zjevné úspěchy „socialistického plánování“, které přinášely Stalinovy pětiletky, nejenže dělaly dobrý dojem na dělnickou třídu polapenou v hospodářské krizi, ale také na stále větší počet buržoazních intelektuálů, kteří tehdy ztratili veškerou víru v kapitalismus.

Samozřejmě, že od samého počátku byl Sovětský svaz předmětem lží a polopravd šířených buržoazní propagandistickou mašinérií a oddaní stoupenci Sovětského svazu, ať už dělničtí militanti nebo intelektuálové, mohli snadno zapudit zprávy o čistkách a politických procesech za Stalina jako další pokusy o diskreditaci jak socialismu, tak SSSR. I když byly tyto zprávy v zásadě pravdivé, zdálo se to jako malá cena, která se platí za obrovskou a dramatickou sociální i ekonomickou transformaci, která se v Rusku odehrávala a která slibovala, že přinese prospěch stamilionům lidí a skýtala tak živoucí příklad pro zbytek světa, čeho by šlo dosáhnout, kdyby byl svržen kapitalismus. Zatímco buržoazní tisk fňukal nad svobodou projevu několika málo jednotlivců, Stalin osvobozoval miliony od budoucnosti plné chudoby a hladu.

Samozřejmě, že ne každého na levici uchvacovala vlídnost „Strýčka Joea“ Stalina. Likvidace a vyhnání do exilu většiny vůdců původní bolševické vlády, zahraniční politika ve stylu ode zdi ke zdi, která vyvrcholila uzavřením paktu o neútočení s Hitlerem, katastrofální přemety v politice vnucované různým komunistickým stranám skrze Třetí internacionálu a zrada na španělské revoluci v roce 1937, to vše dohromady vrhalo stíny pochybnosti na Stalina i na SSSR.

Jenže druhá světová válka posloužila k dalšímu zvětšení reputace Sovětského svazu, a to nejen mezi socialisty. Jakmile v roce 1940 skončil pakt s Německem o neútočení, SSSR dokázal vstoupit do války pod praporem antifašismu a mohl si nárokovat, že sehrál zásadní úlohu v konečné porážce Hitlera. Zatímco vládnoucí třídy v celé Evropě dávaly najevo své sympatie k fašismu a v případě Francie kolaborovaly s okupačními německými silami, komunistické strany hrály vůdčí úlohu v odboji a partyzánských hnutích, která napomohla k porážce fašismu. A proto zejména ve Francii, Itálii, Jugoslávii a Řecku si komunistické strany mohly oproti většině quislingovských buržoazních stran nárokovat, že jsou vítězkami vlasteneckých antifašistických hnutí.

3) 50. léta 20. století

Druhá světová válka skončila s USA jako nespornou supervelmocí na západní polokouli, ale ta teď čelila nesmírnému nepříteli. SSSR už nebyl izolovanou zaostalou zemí na periferii světové akumulace kapitálu s centry v západní Evropě a severní Americe. Rapidní industrializace za Stalina během 30. let 20. století změnila Sovětský svaz ve velkou průmyslovou a vojenskou mocnost a válka zanechala polovinu Evropy pod sovětskou kontrolou. S čínskou revolucí v roce 1949 teď žila víc jak jedna třetina lidstva pod „komunistickou vládou“!

A nejen to. Na pokraji dosažení moci byly komunistické strany pod přímým vlivem Moskvy nebo sociálně demokratické strany s významnými levicovými proudy náchylnými sympatizovat s Ruskem ve velké části západní Evropy, tedy v samotném srdci a kolébce kapitalismu. V Británii se s 48 procenty hlasů k moci dostala první většinová vláda labouristů, zatímco v Itálii a Francii komunistické strany získaly v poválečných volbách víc jak třetinu hlasů a od moci je oddělovalo jen zavedení vysoce proporčních volebních systémů.

A co víc, málokdo z vládnoucích kruhů americké nebo evropské buržoazie si mohl být jist, že ekonomický boom, který přišel po válce, bude trvat ještě dlouho po bezprostředním období poválečné rekonstrukce. Jestliže období po předchozí válce bylo pomíjivé, nejpravděpodobnější vyhlídkou byla ta na přinejlepším asi tak deset let rostoucí prosperity, po kterých přijde další pokles, který mohl jedině znovu rozdmýchat třídní konflikty a sociální polarizaci, které jsme zažili ve 30. letech 20. století. Jenže teď komunistické strany a jejich spojenci na levici měli daleko silnější výchozí pozici k využití takových společenských tenzí.

Zatímco Západ stál před vyhlídkou dlouhodobé ekonomické stagnace, zdálo se, že plánovitý ekonomický růst a transformace SSSR a východního bloku nemají hranic. Vždyť ještě začátkem 60. let 20. století mohl Chruščov tvrdit, podle mnoha západních pozorovatelů zcela věrohodně, že poté, co si za Stalina ustavilo moderní ekonomickou základnu těžkého průmyslu, je nyní Rusko v pozici, kdy může důraz přesunout na expanzi sektoru spotřebního zboží a do deseti let tak překonat životní úroveň v USA! Byly to právě tyto neradostné vyhlídky buržoazie – ukuté bezprostředními poválečnými reáliemi přelomu 40. a 50. let 20. století – co sloužilo jako původní báze virulentní antikomunistické paranoie Studené války, zejména pak v USA: od antikomunistických honů na čarodějnice za McCarthyho éry až po Reaganovy řeči o „říši zla“ na počátku 80. let 20. století.

Pro buržoazii nebyl velký rozdíl v tom, zda ji vyvlastní proletariát nebo stalinistická byrokracie. Hrozba komunismu s malým „k“ byla hrozbou Komunismu s velkým „k“. V myslích západní buržoazie se teď třídní boj vepsal do samotného boje mezi dvěma světovými supervelmocemi: mezi „svobodným světem“ a „komunistickým světem“.[4]

Tuto představu boje mezi dvěma supervelmocemi jakožto zároveň konečného souboje titánů mezi kapitálem a prací mnozí na levici ochotně přijímali. Mnohým připadalo jasné, že ty největší ústupky, které byly začleněny do nejrůznějších poválečných dohod, vyvolal strach, že by dělnická třída na Západě, zejména v západní Evropě, mohla přejít ke komunismu. Poválečné závazky sociálního státu, plné zaměstnanosti, důstojného bydlení a tak dále bylo možné přímo připisovat strachu buržoazie jak ze SSSR, tak z jeho spojeneckých stran na Západě. Navíc navzdory všem svým chybám to byl SSSR, kdo mohl být chápán jako zastánce milionů utlačovaných lidí z třetího světa, protože podporoval nejrůznější národně osvobozenecká hnutí v jejich boji proti starým imperialistickým a koloniálním velmocím a novému nenasytnému imperialismu nadnárodních korporací.

Z tohoto hlediska tu byly jen dva tábory: SSSR s východním blokem, které stály za dělnickou třídu a utlačovanými národy světa, versus USA a západní mocnosti, které stály za buržoazií a majetnými třídami. Ti, kdo se odmítali postavit na jednu ze stran, byli chápáni jako pouzí maloburžoazní intelektuálové, kteří nedokážou nic jiného než dlít ve svých utopických abstrakcích a odmítají si špinit ruce prací se současnou realitou.

Samozřejmě do začátku 50. let 20. století se kompletní hrůzy a brutalita Stalinovy vlády staly nepopiratelnými. Z toho důvodu se mnozí přiklonili k reformistickému socialismu a vítali reformy dosažené v poválečném uspořádání. Udrželi si sice sympatie k Sovětskému svazu a silně je ovlivňovala představa socialismu jako plánování evidentní v SSSR, ale snažili se distancovat od revolučních prostředků a metod bolševismu, které nazírali jako příčinu „totalitářství“ ruského komunismu. Tento kurs „demokratického socialismu“ budou v 70. letech 20. století s nástupem tzv. eurokomunismu o 20 let později sledovat i samotné komunistické strany.

Zatímco se mnozí přiklonili k „demokratickému socialismu“ a další tíhli k neochvějné oddanosti komunistické straně a obraně Sovětského svazu, byli i tací, kteří sice akceptovali nestvůrnosti stalinistického a post-stalinistického Ruska, ale odmítali se zříci revolučního dědictví revoluce roku 1917. Protože si uvědomovali meze poválečného uspořádání a odmítali zapomenout na zrady prožité v rukou reformistického socialismu[5] o generaci dříve, usilovali o záchranu revolučních postřehů Lenina a bolševiků před degenerací revoluce způsobenou za Stalina. Samozřejmou inspirací pro ty, kdo zastávali takovou pozici, byl Stalinův velký rival Lev Trockij a jeho teorie Sovětského svazu coby degenerovaného dělnického státu.

Lev Trockij

Není tak těžké pochopit, proč se ti, kdo byli Stalinovým Ruskem stále silněji rozčarováni, ale pořád chtěli hájit Lenina a revoluční odkaz roku 1917, přiklonili ke Lvu Trockému. Trockij hrál vedoucí úlohu v revolučních událostech roku 1905 i 1917 v Rusku. Navzdory Stalinovým pokusům doslova ho vyretušovat z obrázku, Trockij byl natolik prominentním členem rané bolševické vlády, že lze přesvědčivě argumentovat, že Lenin jako svého následovníka preferoval právě jeho.

A tak, když prováděl svoji kritiku stalinistického Ruska, nešlo tak snadno Trockého odepsat jako nějakého buržoazního intelektuála, který se pokouší diskreditovat socialismus, ani ho nešlo obviňovat, že je utopický ultralevičák nebo anarchista, který se snaží poměřovat konkrétní limity „reálného socialismu“ v SSSR jakýmsi abstraktním ideálem, o čem by měl socialismus být. Naopak, jakožto čelní představitel bolševické vlády byl Trockij zodpovědný za přijetí tvrdých a často krutých rozhodnutí nezbytných k udržení křehké a izolované revoluční vlády. Trockij se neštítil podpořit aplikaci vedení jednoho muže a taylorismu ani se neostýchal rozdrtit vzpurné revolucionáře, jak jasně ukázal, když vedl oddíly Rudé armády, aby potlačily jak Machnovu rolnickou armádu během občanské války, tak kronštadtské námořníky v roce 1921. Vždyť Trockij často zašel za opatření, která Lenin a další bolševičtí vůdci považovali za nezbytná, čehož je jasným příkladem jeho volání po naprosté militarizaci práce.[6]

Jenže Trockij nebyl pouze praktickým revolucionářem schopným přijmout a hájit obtížná rozhodnutí. Trockij se projevil jako jeden z mála důležitých strategických a teoretických myslitelů mezi ruskými bolševiky, který mohl s Leninem soupeřit o teoretické a strategické vedení. Nyní se tak musíme podrobně zabývat Trockého myšlenkami takovými, jaké jsou, a podstatnější kritiku si necháme na později.

Trockij a ortodoxní marxismus Druhé internacionály[7]

Snad ani není pochyb o tom, že Trockij po celý svůj život zůstal oddán ortodoxnímu hledisku historického materialismu, které se etablovalo v Druhé internacionále. Tak, jako většina marxistů jeho doby i Trockij viděl dějiny primárně z hlediska vývoje výrobních sil. Třídní boj sice možná byl motorem dějin, který je poháněl kupředu, ale jejich směrem a smyslem byl především rozvoj výrobních sil lidské práce až ke konečnému cíli komunistické společnosti, v níž bude lidstvo jako celek osvobozeno od bídy a nedostatku.

Jako takové byly dějiny nahlíženy coby řada odlišných stádií, přičemž každému z nich panoval konkrétní výrobní způsob. Když se vyčerpal potenciál každého výrobního způsobu rozvíjet výrobní síly, jeho vnitřní rozpory se stávaly akutnějšími a vyčerpaný výrobní způsob nutně uvolnil cestu novému, vyspělejšímu výrobnímu způsobu, který umožňoval další rozvoj výrobních sil lidské práce.

Kapitalistický výrobní způsob rozvinul výrobní síly nad všechny dřívější mety. Přitom však kapitalismus začal vytvářet materiální a společenské podmínky nutné ke svému vlastnímu překonání socialistickou společností. Vznik moderního velkoprůmyslu ke konci devatenáctého století vedl k sílící polarizaci mezi malinkou třídou kapitalistů na jednom pólu a obrovskou většinou proletářů na druhém.

Zároveň moderní velkoprůmysl začal v každém průmyslovém odvětví nahrazovat četné, vzájemně si konkurující, individuální kapitalisty obřími akciovými monopoly, které v konkrétních ekonomikách dominovaly všem průmyslovým podnikům. Když došlo ke vzniku obrovských akciových monopolů a průmyslových kartelů, většina marxistů tvrdila, že klasická forma konkurenčního kapitalismu, kterou v polovině devatenáctého století analyzoval Marx, ustoupila monopolnímu kapitalismu. Za konkurenčního kapitalismu rozhodovala o tom, co se vyrábělo a jak se toto vyrobené bohatství bude rozdělovat, „anarchie tržních sil“, takže se jednalo o nepředvídatelný výsledek konkurenční bitvy mezi soupeřícími kapitalisty. S rozvojem monopolního kapitalismu se výroba a distribuce stávaly stále plánovitějšími, neboť monopoly a kartely předem stanovovaly míru výroby a ceny v celém odvětví.

To ale nebylo všechno. Jak se ekonomika jako celek stávala stále více vzájemně provázanou a komplikovanější, tvrdilo se, že stát už déle nemůže hrát minimální ekonomickou úlohu jako v konkurenčním stádiu kapitalismu. S rozvojem velkoprůmyslu musel stát čím dál tím více zasahovat a ekonomiku řídit. Pro ortodoxní marxismus byl tedy vývoj směrem k monopolnímu kapitalismu zároveň vývojem směrem ke státnímu kapitalismu.

Jelikož při regulaci ekonomiky nahradilo „anarchii trhu“ hospodářské plánování monopolů a státu, byly základní podmínky socialistické společnosti na místě. A zároveň se základní rozpor kapitalismu mezi stále společenštějším charakterem výroby a soukromým přivlastňováním bohatství, které vyráběla, stával více a více naléhavým. Periodické krize, které sloužívaly jak k rozvratu, tak k obnově konkurenčního kapitalismu na začátku a v polovině devatenáctého století, nyní ustoupily dlouhotrvajícím obdobím ekonomické stagnace, jelikož monopolisté se snažili omezovat výrobu, aby si udrželi zisky svých monopolů.

Nyní tak bylo možno vidět, jak se báze kapitalistického výrobního způsobu, která spočívá v soukromém přivlastňování bohatství na základě soukromovlastnických práv, stává brzdou svobodného rozvoje výrobních sil. Období přechodu k socialismu se rychle blížilo, jelikož kapitalismus vstoupil do posledních stádií svého úpadku. Při sílící polarizaci společnosti, která vytvářela obrovský a organizovaný proletariát, potřebovala dělnická třída už jen uchvátit státní moc a znárodnit velké banky a monopoly, aby bylo možné výrobu a distribuci racionálně plánovat v zájmu celé společnosti a ne v zájmu menšinky kapitalistů. Jakmile bude odstraněno soukromé vlastnictví výrobních prostředků, dojde k osvobození rozvoje výrobních sil, čímž se uvolní cesta k vytvoření komunistické společnosti, v níž svoboda zvítězí nad nutností.

Samozřejmě, že tak jako mnozí na levici a ve středu Druhé internacionály i Trockij odmítal zjednodušující verze této základní interpretace historického materialismu, které si představovaly hladkou evoluci kapitalismu v socialismus. Pro Trockého byl přechod k socialismu nezbytně rozporuplným a často násilným procesem, v němž nešlo politické jednoduše redukovat na ekonomické.

Podle Trockého mohl rozporuplný vývoj upadajícího kapitalismu vyvolat svržení třídy kapitalistů dlouho před vznikem materiálních a společenských podmínek plného rozvoje socialistické společnosti. Tato možnost dělnického státu čelícího dlouhému období přechodu k plně zformované socialistické společnosti měla být obzvláště důležitá pro revoluci v Trockého rodném Rusku.

Trockij a teorie permanentní revoluce[8]

Zatímco Trockij hájil ortodoxní marxistickou interpretaci podstaty dějinného vývoje, radikálně se odlišoval v její konkrétní aplikaci na Rusko a právě v tomto ohledu Trockij učinil svůj nejdůležitější příspěvek k budoucí nové pravověrnosti sovětského marxismu.

Podle ortodoxního pohledu Druhé internacionály měla socialistická revoluce nutně vypuknout v jedné z vyspělejších kapitalistických zemí, kde už kapitalismus vytvořil potřebné podmínky k rozvoji socialistické společnosti. V podmínkách zaostalého Ruska nemohla na provedení socialistické revoluce existovat žádná bezprostřední vyhlídka. Rusko zůstávalo polofeudální říší, které panovalo všemocné carské samoděržaví, které silně omezovalo rozvoj kapitalismu na ruské půdě. Avšak aby udržel Rusko jako důležitou vojenskou mocnost, musel carský režim prosazovat limitovanou míru industrializace, která začala nabírat na tempu na přelomu století. Jenže i přes tuto industrializaci ruskému hospodářství stále dominovalo malorolnické zemědělství.

Za takových podmínek se bezprostředním úkolem marxistů zdálo urychlení buržoazně-demokratické revoluce, která by smetením carského režimu otevřela cestu plnému vývoji kapitalismu v Rusku a tak by se připravila cesta budoucí socialistické revoluce. Otázkou, která ruské marxisty rozdělovala, byl právě charakter, jaký tato buržoazně-demokratická revoluce nabere, a v důsledku toho úloha, jakou v ní bude muset sehrát dělnická třída.

Podle menševiků se revoluce musela provést ve spojenectví s buržoazií. Úkolem strany dělnické třídy bylo jednat jako to nejradikálnější křídlo demokratické revoluce, které by pak protlačovalo „minimální program“ politických a sociálních reforem, které by byly slučitelné jak se soukromým vlastnictvím, tak s limity demokraticko-buržoazní revoluce, ale zároveň by skýtaly pevný základ pro budoucí boj proti buržoazii a kapitalismu.

Oproti tomu Lenin a bolševici byli přesvědčeni, že ruská buržoazie je až příliš slabá a zbabělá na to, aby provedla svoji vlastní revoluci. Proto buržoazně-demokratickou revoluci za ni bude muset provést dělnická třída v alianci s rolnickými masami. Avšak s uzavřením spojenectví s rolnictvem se na vrchol politické agendy revoluční vlády dostane otázka pozemkové reformy. Ovšem, jak ukázaly předchozí revoluce v západní Evropě, jakmile byla půda vyvlastněna velkým pozemkovým vlastníkům a přerozdělena mezi rolnictvo, většina rolníků začala na revoluci ztrácet zájem a stávala se konzervativní silou. Takže rolnictvo nejprve sehrálo zásadní úlohu v provedení revoluce, aby nakonec zablokovalo její další vývoj a omezilo ho na rámec buržoazně-demokratické revoluce, v níž byla nutně zachována soukromovlastnická práva.

Proti oběma těmto pozicím, které měly sklon nazírat historický vývoj Ruska izolovaně, Trockij trval na tom, že dějinný vývoj Ruska je součástí celkového historického vývoje světového kapitalismu. Jakožto zaostalá ekonomika bylo Rusko schopno dovážet ty nejnovější metody moderního velkoprůmyslu „hotové“, aniž by muselo procházet dlouhým a pomalým procesem jejich rozvoje, jaký se odehrál ve vyspělejších kapitalistických zemích. V důsledku toho Rusko vlastnilo některé z nejvyspělejších průmyslových metod výroby vedle těch nejzaostalejších forem zemědělské výroby v Evropě. Tato kombinace nestejných rovin ekonomického vývoje znamenala, že buržoazně-demokratická revoluce v Rusku bude hodně jiná než ty, které se předtím odehrály jinde v Evropě.

Zaprvé, přímé zavádění moderního průmyslu do Ruska pod patronátem carského režimu znamenalo, že spoustu ruského průmyslu vlastnil buď přímo stát, nebo zahraniční kapitál. Proto Rusko postrádalo silnou a nezávislou domorodou buržoazii. Zároveň však tato přímá implantace moderního velkoprůmyslu vytvářela vyspělý proletariát, jehož potenciální ekonomická moc byla daleko větší, než by se mohlo zdát z jeho množství. A konečně, protože přeskočilo mezilehlá stádia průmyslového rozvoje, Rusko nemělo obrovské množství mezilehlých společenských vrstev s kořeny v malovýrobě, které sehrály rozhodující úlohu v demokraticko-buržoazních revolucích v západní Evropě osmnáctého a devatenáctého století.

Na základě této analýzy Trockij došel již v roce 1904 k závěru, že dělnická třída bude muset provést demokraticko-buržoazní revoluci ve spojení s rolnickými masami právě kvůli slabosti domorodé ruské buržoazie. Potud se Trockého závěry shodovaly s tehdejšími závěry Lenina a bolševiků. Jenže Trockij šel dál. Podle Trockého nesourodost i nedostatek organizovanosti mezi rolnickými masami znamenaly, že i přes svoji nesmírnou převahu může ruské rolnictvo v revoluci sehrát pouze podpůrnou úlohu. Tato politická slabost rolnictva spolu s absencí společenských vrstev založených na malovýrobě znamenaly, že ruský proletariát bude nucen hrát vedoucí úlohu jak v revoluci, tak v následné revoluční vládě. Takže, zatímco Lenin s bolševiky si představovali, že půjde o demokratickou dělnicko-rolnickou vládu, která bude muset provést buržoazní revoluci, Trockij věřil, že dělnická třída nebude mít jinou možnost než ovládnout jakoukoli takovou revoluční vládu.

V této vedoucí pozici nebude strana dělnické třídy moci jednoduše hrát úlohu levého křídla demokracie a usilovat o přijetí svého „minimálního programu“ demokratických a sociálních reforem. Bude u moci, a proto nebude mít jinou možnost než zavést samotný „minimální program“. Trockij byl však přesvědčen, že pokusí-li se revoluční vláda vedená stranou dělnické třídy zavést „minimální program“, brzy se setká s rozhodnou opozicí majetných tříd. Tváří v tvář takové opozici bude dělnická strana muset buď abdikovat na moc, nebo dál tlačit na pilu zrušením soukromého vlastnictví výrobních prostředků a tak zároveň zahájit proletářsko-socialistickou revoluci.

Podle Trockého by bylo absurdní a nezodpovědné, kdyby se strana dělnické třídy v takto zásadní situaci jednoduše vzdala moci. V takové pozici by se strana dělnické třídy musela chopit příležitosti a vyvlastnit slabou buržoazii a umožnit tak buržoazně-demokratické revoluci, aby plynule přešla v revoluci proletářsko-socialistickou.

Trockij souhlasil, že rolnictvo se nevyhnutelně stane konzervativní silou, jakmile bude agrární reforma dovršena. Tvrdil však, že podstatná část rolnictva bude revoluční vládu dál chvíli podporovat, a to nikoli díky kdovíjak vyspělému „revolučnímu uvědomění“, nýbrž právě díky jeho „zaostalosti“;[9] toto spolu s vyspělejší organizací proletariátu by dalo revoluční vládě čas. Nakonec by totiž jedinou nadějí revoluční vlády bylo, že ruská revoluce odpálí revoluci i po celém zbytku Evropy a světa.

Trockij a rizika přechodu

Zatímco většině ruských marxistů se Trockého teorie permanentní revoluce mohla jevit jako avanturistická, ne-li tak trochu utopická, když byla roku 1906 poprvé vylíčena ve Výsledcích a vyhlídkách, její závěry se o jedenáct let později ukážou jako zásadní při formování nové marxisticko-leninistické ortodoxie, která se ustavila s ruskou revolucí 1917.

Únorová revoluce 1917 všechny politické strany a frakce překvapila. Staletý carský režim byl během několika málo dnů smeten a nastala situace dvojvládí. Na jedné straně stála Prozatímní vláda, kde převládaly různé liberální buržoazní strany, na druhé straně stály rostoucí počty dělnických a rolnických sovětů. Pro menševiky byl jejich postoj jasný: organizace dělnické třídy musí kriticky podporovat buržoazní Prozatímní vládu, dokud uskutečňuje svůj demokratický program. Oproti tomu bolševici byli tváří v tvář demokraticko-buržoazní vládě, o které předtím tvrdili, že není možná, uvrženi ve zmatek. Zmatek, který s Leninovým návratem z exilu na začátku dubna došel prakticky až k rozkolu.

Lenin ve svých Dubnových tezích navrhnul radikální posun politiky, který ho přes různé odlišnosti v detailech a důraze přibližoval k pozicím, jež předtím prezentoval Trockij se svojí teorií permanentní revoluce. Lenin tvrdil, že buržoazní vláda se nakonec ukáže příliš slabá na to, aby uskutečnila svůj demokratický program. Proto bolševici musí přesvědčit sověty, aby svrhly Prozatímní vládu a ustavily dělnicko-rolnickou vládu, jejímž úkolem nebude jen zavádět demokratickou reformu, nýbrž nakonec odstartovat na cestě k socialismu.

S tímto radikálním posunem pozic, který zahájily Dubnové teze, a s Trockého následovným přijetím Leninovy koncepce revoluční strany se Trockému otevřela cesta ke vstupu k bolševikům; a spolu s Leninem Trockij sehraje důležitou úlohu nejen v říjnové revoluci a následné bolševické vládě, ale také v teoretickém rozpracování toho, co vejde ve známost jako marxismus-leninismus.

Zatímco Lenin i Trockij tvrdili, že je třeba svrhnout Prozatímní vládu a skrze socialisticko-proletářskou revoluci ustavit dělnickou vládu, v zaostalé zemi – jako bylo Rusko – ani Lenin ani Trockij nechápali socialismus coby bezprostřední vyhlídku. Proletářská revoluce, která ustavila dělnicko-rolnickou diktaturu, byla nazírána jen jako první krok v dlouhém přechodu k plně rozvinuté socialistické společnosti. Jak Trockij později tvrdíval,[10] ani ve vyspělé kapitalistické zemi, jako jsou USA, by proletářská revoluce nedokázala okamžitě vytvořit socialistickou společnost. Bylo zapotřebí přechodného období, které by umožňovalo další rozvoj výrobních sil potřebných k zajištění materiální základny pro soběstačnou socialistickou společnost. Ve vyspělé kapitalistické zemi jako USA by takové přechodné období mohlo trvat několik let; v zemi tak zaostalé jako Rusko by trvalo desítky let a nakonec by bylo možné pouze s materiální podporou socialistické Evropy.

Tehdy podle Lenina i Trockého Rusko čelilo dlouhodobému přechodnému období, které bylo plné různých nebezpečí. Na jedné straně stálo vždy přítomné nebezpečí obnovy kapitalismu buď kontrarevolucí podporovanou zahraniční vojenskou intervencí, nebo opětovným vznikem buržoazních vztahů v ekonomice; na druhé straně stálo nebezpečí rostoucí byrokratizace dělnického státu. Jak ještě uvidíme, Trockij spatřoval klíč k zažehnání všech těchto velkých rizik přechodu Ruska k socialismu v prvořadém imperativu zvyšování výroby i rozvoje výrobních sil a v souběžném čekání na světovou revoluci.

V prvních pár letech po revoluci řada lidí z levého křídla bolševiků – nadšená revolučními událostmi roku 1917 a bezpochyby inspirovaná Leninovým Státem a revolucí, který znovu formuloval marxistickou vizi socialistické společnosti, už už viděla Rusko na pokraji komunismu. Podle nich byla politika, která vešla ve známost jako válečný komunismus, kdy byly peníze fakticky zrušeny hyperinflací a trh nahradilo přímé rekvírování v souladu s okamžitými potřebami válečného úsilí, bezprostřední předehrou ke komunismu, který přijde s koncem občanské války a s rozšířením revoluce do zbytku Evropy.[11]

Jak Lenin, tak Trockij tyto názory z levice strany odmítali. Politika válečného komunismu pro ně nebyla o mnoho víc než soubor nouzových opatření vnucených revoluční vládě, která musela vyhrát občanskou válku a porazit ozbrojenou zahraniční intervenci. Ani pro Lenina ani pro Trockého v Rusku neexistovala žádná bezprostřední vyhlídka na socialismus natož na komunismus[12] a ve svých tehdejších polemikách s levicí Lenin argumentoval, že vzhledem k zaostalosti podmínek ve většině Ruska bude státní kapitalismus vítaným posunem. Jak říká:

„Realita nám říká, že státní kapitalismus by byl krokem vpřed. Kdybychom mohli v krátké době dosáhnout státního kapitalismu, bylo by to vítězství.“ (Leninovy Collected Works, svazek 27, s. 293)

Trockij šel ještě dál, a když odmítal sílící stesky levice ohledně byrokratizace státu a stranického aparátu, argumentoval pro militarizaci práce, která měla maximalizovat výrobu jak pro válečné úsilí, tak pro poválečnou přestavbu. Jak musí přiznat i Trockého obdivovatelé, v té době Trockij jednoznačně patřil k „autoritářskému křídlu“ strany a tak i k Leninově pravici.[13]

Vzhledem k tomu, že válečný komunismus chápal pouze jako soubor nouzových opatření a ne jako první kroky vedoucí ke komunismu, není žádným překvapením, že jakmile se občanská válka začala blížit ke konci a hrozba zahraniční intervence začala slábnout, patřil Trockij k prvním, kteří obhajovali upuštění od válečného komunismu a obnovu peněz a tržních vztahů. Tyto návrhy na návrat k trhu se ujaly v Nové ekonomické politice (NEP), která byla přijata v roce 1921.

NEP a Levá opozice

V roce 1921 bolševická vláda stála před těžkou politickou a ekonomickou krizí. Politika nuceného rekvírování vedla rolnictvo k masovému odmítání zasévat dostatek obilí, aby nasytilo města. Tváří v tvář hladomoru se tisíce dělníků jednoduše vracely ke svým příbuzným na venkov. Zároveň byl průmysl poničený po letech válčení a revoluce. Za této strašlivé ekonomické situace vzedmul konec občanské války rostoucí politický neklid v dělnické třídě – uvnitř strany i vně – který ohrožoval samotnou bázi bolševické vlády. Čelem k politickému a ekonomickému kolapsu došlo bolševické vedení k závěru, že nemá jinou možnost než zásadně ustoupit a vrátit se k trhu. Bolševická vláda tudíž upustila od válečného komunismu a přijala Novou ekonomickou politiku (NEP), s níž předtím přišel Trockij.

Za NEPu byl státní průmysl rozbit na velké trusty, které měly být řízeny nezávisle a přísně obchodnicky. Zároveň se měla uzavřít nová dohoda s rolnictvem. Nucené rekvírování mělo být nahrazeno pevně danou zemědělskou daní a byly odstraněny restrikce na najímání práce a pronajímání půdy, což mělo bohaté a středně-příjmové rolníky pobídnout, aby vyráběli pro trh.[14] S ústupem od plánování se měla ekonomická úloha státu omezovat hlavně na obnovu stabilní měny skrze ortodoxní finanční politiku a vyrovnaný státní rozpočet.

Pro Trockého byl NEP – stejně jako předtím válečný komunismus – politikou nutnou k zachování „dělnického státu“ dokud jej nezachrání revoluce v západní Evropě. Jak jsme viděli, Trockij stejně jako Lenin předvídal, že aliance s rolnictvem bude pro udržení revoluční vlády stěžejní a NEP byl především prostředkem jak obnovit dělnicko-rolnické spojenectví, které bylo vážně narušeno excesy válečného komunismu. Avšak, jak jsme rovněž viděli, Trockij měl k revolučnímu potenciálu rolnictva mnohem méně důvěry než Lenin nebo další bolševičtí vůdcové. Pro Trockého NEP – pobízením rolníků, aby vyráběli pro trh – skrýval nebezpečí vzniku nové třídy kapitalistických statkářů, která by pak skýtala společenskou základnu pro buržoazní kontrarevoluci a restauraci soukromého vlastnictví. Proto Trockij hned od raného stádia začal obhajovat rozvoj komplexního státního plánování a oddanost industrializaci v širším rámci NEPu.

Ačkoli Trockého důraz na důležitost plánování a industrializace vedl v Politbyru k jeho izolaci, postavil ho společně s Preobraženským do čela významné menšiny v širším vedení strany a státního aparátu, která podporovala takovýto posun ve směřování NEPu a která vešla ve známost jako Levá opozice. Jakožto čelní mluvčí Levé opozice a zároveň jeden z nejpřednějších ekonomů v bolševické straně Preobraženskij rozvinul Teorii původní socialistické akumulace, která měla podepřít argumenty Levé opozice, která zahrnovala i Trockého.

Preobraženského teorie původní akumulace

Jak jsme si již povšimli, pro ortodoxní marxismus Druhé internacionály kapitalismus charakterizovalo fungování tržních sil – či v přesnějších marxistických termínech „zákon hodnoty“ – a socialismus mělo regulovat plánování. Proto Preobraženskij argumentoval, že přechod od kapitalismu k socialismu je třeba chápat z hlediska přechodu od regulace ekonomiky skrze fungování zákona hodnoty k regulaci ekonomiky skrze fungování „zákona plánování“. Během přechodného období budou nutně koexistovat jak zákon hodnoty, tak zákon plánování, přičemž se budou vzájemně formovat a konkurovat si.

Za Nové ekonomické politiky zůstávala většina průmyslové výroby ve vlastnictví státu a tvořila státní sektor. Jak jsme však viděli, tento státní sektor byl rozbit do jednotlivých trustů a podniků, které dostaly omezenou svobodu vzájemného obchodu a jako takové byly provozovány na bázi zisku a ztráty. Potud je patrné, že ve státním sektoru stále přetrvával zákon hodnoty. Jenže pro Preobraženského moc státu řídit investice a potlačit kritérium zisku a ztráty znamenala, že ve státním sektoru převažoval zákon plánování. Oproti tomu zemědělství panovali rolničtí malovýrobci. Jako takovému tedy zemědělství podle Preobraženského dominoval zákon hodnoty, ačkoli stát byl schopen regulovat nákupní ceny zemědělské produkce.

Odtud Preobraženskij došel k tvrzení, že boj mezi zákonem hodnoty a zákonem plánování je zároveň bojem mezi soukromým sektorem zemědělské malovýroby a státním sektorem průmyslové velkovýroby. Jenže byť byla průmyslová velkovýroba jak ekonomicky, tak společensky vyspělejší než rolnické zemědělství, pouhá velikost rolnického sektoru ruské ekonomiky znamenala, že není žádná záruka vítězství zákona plánování. Vskutku, pro Preobraženského tu za politiky optimálního a vyváženého růstu, obhajované Bucharinem a pravicí strany a posvěcené vedením strany, existovalo reálné nebezpečí, že státní sektor by mohl klesnout na významu oproti rychleji rostoucímu zemědělskému sektoru a tak by zvítězil zákon hodnoty.

Preobraženskij tvrdil, že aby odvrátil restauraci kapitalismu, dělnický stát musí ekonomickou rovnováhu vychýlit ve prospěch akumulace ve státním sektoru. Rapidní industrializací by šlo rozšířit státní sektor, což by jak zvýšilo početnost proletariátu, tak posílilo převahu zákona plánování. Jakmile bude ustavena komplexní průmyslová základna, bude možné mechanizovat zemědělství a skrze proces kolektivizace by bylo možné zemědělství nakonec převést do státního sektoru a regulovat ho zákonem plánování.

Jenže rychlá industrializace vyžadovala nesmírné investice, které by po několik let nenabízely téměř žádnou vyhlídku návratnosti. Preobraženskému se jevilo, že v samotném státním sektoru je pramalá naděje, že by se taková míra investic ufinancovala, aniž by bylo třeba ždímat dělnickou třídu – což by podrylo vlastní společenskou základnu dělnické vlády. Jedinou volbou tedy bylo za pomoci daní a cenové politiky financovat průmyslové investice z hospodářského přebytku vyráběného v zemědělském sektoru.

Tato politika odčerpávání hospodářského přebytku vyrobeného v zemědělském sektoru měla být základem období původní socialistické akumulace. Preobraženskij argumentoval, že tak jako kapitalismus musel projít obdobím původní kapitalistické akumulace, kdy drancoval předkapitalistické výrobní způsoby, než se mohl sám ustavit na své vlastní bázi, tak i socialistická společnost, než se bude moci ustavit na své vlastní bázi, bude muset projít analogickým obdobím původní socialistické akumulace, tedy přinejmenším v zaostalé zemi jako Rusko.

Stalinův vzestup

Jak se Leninovo zdraví zhoršovalo, až nakonec roku 1924 zemřel, otázka plánování a industrializace se stala ústředním tématem v mocenském boji o následnictví ve vedení strany. Přestože byl ve straně široce vnímán jako Leninův přirozený nástupce a jako takovému se mu dostalo Leninova požehnání, Trockij se zdráhal postavit se vznikající trojce Stalin, Kameněv a Zinověv, která reprezentovala konzervativní síly ve státní a stranické byrokracii a snažila se tedy zachovat NEP takový, jaký byl. Pro Trockého však největším nebezpečím byla hrozba buržoazní kontrarevoluce. Proto nebyl ochotný štěpit stranu či jinak podrývat „centristickou“ trojku a umožnit tak stranické pravici, aby se dostala k moci a otevřela zadní vrátka restauraci kapitalismu.

Navíc i přes Stalinovu schopnost opakovaně vyšachovat jak Trockého, tak Levou opozici, skrze kontrolu nad stranickou byrokracií mohla Trockého uklidňovat skutečnost, že po rozřešení první „nůžkové krize“[15] v roce 1923 vedení strany postupně přijímalo politiku plánování a industrializace, ačkoli to plně nepřiznávalo.

Do roku 1925 Stalin umlčel Trockého i většinu Levé opozice a dostatečně upevnil svoji moc, aby mohl zapudit Kameněva i se Zinověvem[16] a přinutit je tak, aby se v opozici spojili s Trockým. Když si zajistil vedení strany, Stalin otevřeně vyhlásil politiku rychlé industrializace pod praporem „budování socialismu v jedné zemi“, přičemž obzvláštní důraz se kladl na budování těžkého průmyslu. Jenže zprvu Stalin odmítal financovat takovou industrializační strategii ždímáním rolníků. Jelikož se tedy industrializace musela financovat zevnitř samotného průmyslového státního sektoru, investice do těžkého průmyslu mohly jít jedině na úkor investic do lehkého průmyslu, který vyráběl nářadí a spotřební zboží poptávané rolnictvem. V důsledku tak vznikl „zbožní hladomor“, neboť lehký průmysl pokulhával za růstem rolnických příjmů a růstem těžkého průmyslu. Když nemohli nakupovat zboží z měst, rolníci prostě hromadili obilí v sýpkách, takže navzdory rekordním sklizním v letech 1927 a 1928 dramaticky poklesla nabídka potravin prodávaných městům.

Tato krize Nové ekonomické politiky s sebou přinesla politickou krizi ve vedení strany a státu. Veškerou opozici ve straně bylo třeba rozdrtit. Trockij a Zinověv byli ze strany vyloučeni, přičemž Trockého nakonec donutili odejít do exilu, takže Stalin si mohl osobovat nejvyšší moc ve straně i ve státě. Aby svoji moc upevnil, musel Stalin v komunistické straně rozpoutat hrůzovládu. Tento teror ve 30. letech 20. století vyvrcholil řadou čistek a zinscenovaných soudních procesů, které vedly k popravě mnoha bolševických vůdců z doby revoluce.

Je ironií, že Stalin, který Novou ekonomickou politiku hájil až do konce, začal nyní řešit ekonomickou krizi přijetím někdejší politiky Levé opozice, byť ji dovedl do nepředvídaných krajností.[17] Za pětiletých plánů – z nichž první začal v roce 1928 – se všechna ekonomická hlediska podřizovala nejvyššímu cíli, kterým byla maximalizace růstu a industrializace. Co nejrychleji rostoucí fyzický produkt teď měl být prvořadým zájmem, přičemž otázka zisku a ztráty jednotlivých podniků byla redukována na přinejlepším sekundární zájem. Zároveň se mělo politikou násilné kolektivizace transformovat zemědělství. Miliony rolníků byly nahnány do kolektivů a státních statků, které pod vedením státu mohly používat moderní mechanizované metody hospodaření.

Právě tváří v tvář tomuto obratu o 180 stupňů v ekonomické politice a politickému teroru, který ho doprovázel, byl Trockij nucen rozvinout svoji kritiku stalinistického Ruska a s ní i osudu ruské revoluce. Teď už si Trockij nemohl vystačit s prostým kritizováním ekonomické politiky vedení, jako to činil za časů Levé opozice. Trockij naopak musel svoji kritiku rozšířit, aby mohl vysvětlit jak to, že sama dráha revoluce končí v byrokratické noční můře, kterou stalinistické Rusko bylo. Trockého nového kritika měla svůj nejúplnější výraz nalézt v jeho zásadní práci Zrazená revoluce, která vyšla v roce 1936.

Trockij a leninistické pojetí strany, třídy a státu

Jak ještě uvidíme, ve Zrazené revoluci dochází Trockij k závěru, že s debaklem revoluce ve zbytku světa dělnický stát ustavený ruskou revolucí zdegeneroval skrze byrokratizaci strany i státu. Abychom pochopili, jak mohl Trockij dojít k tomuto závěru, a přitom neopustit marxistickou a leninistickou pravověrnost, musíme nejprve uvážit, jakým způsobem si Trockij přisvojil a rozvinul leninistické pojetí státu, strany a třídy.

Téměř od samého počátku Sovětského svazu byli ve straně i mimo ni tací, kteří varovali před sílící byrokratizací revoluce. V prvních letech Trockij k takovým steskům ohledně byrokratizace a autoritářství ve straně a státě nechoval žádné sympatie. Tehdy si bezprostřední imperativ rozdrtit kontrarevoluční síly a dlouhodobý cíl vybudovat materiální základnu socialismu vyžadovali silný stát a rozhodnou stranu, které byly považovány za nezbytné k maximalizaci výroby a rozvoji výrobních sil. Pro Trockého tehdy kritika byrokratizace a autoritářství, ať už přednášená levicí nebo pravicí, mohla sloužit jedině k podrývání životně důležité úlohy strany a státu v přechodu k socialismu.

Avšak poté, co byl donucen odejít do opozice a nakonec do exilu, musel Trockij přijít se svojí vlastní kritikou byrokratizace revoluce, ale přitom se úzkostlivě snažil setrvat v základních leninistických koncepcích státu, strany a třídy, které rezolutně bránil před staršími kritiky.

Po Engelsově vzoru teoretici Druhé internacionály hodně sázeli na představu, že marxismus se od všech starších socialistických teorií liší tím, že není ani utopickým ani etickým socialismem, nýbrž vědeckým socialismem. Proto byla tendence nazírat marxismus jako těleso pozitivního vědeckého poznání, které existuje odděleně od bezprostředních zkušeností a praxe dělnické třídy. Vždyť sama Marxova teorie zbožního fetišismu se zdála ukazovat, že společenské vztahy kapitalistické společnosti se nevyhnutelně jeví ve formách, které slouží k zastírání jejich pravé vykořisťovatelské povahy.[18] Takže obrovská většina dělnické třídy sice může instinktivně cítit, že je odcizená a vykořisťovaná, ale kapitalismus se jí pořád jeví jako založený na svobodě a rovnosti. A tudíž nevidí, že námezdní práce obecně je vykořisťovaná, ale že oni sami jsou šizeni v konkrétní mzdové dohodě. Takže ponechána sama sobě napospas dělnická třída nevolá po zrušení námezdní práce, ale po „poctivé mzdě za poctivou práci“.

Uvězněna v rutině jejího každodenního života většina dělnické třídy nebude sama od sebe schopna překročit takovou sekční a odborářskou perspektivu. A proto mezi ústřední úkoly dělnické strany patřilo vzdělávat dělnickou třídu v marxistické vědě. Dělnická třída bude schopna dosáhnout třídního uvědomění a jako taková se octnout v postavení, z nějž porozumí své dějinné úloze při svržení kapitalismu a nastolení socialistické společnosti, jedině skrze důkladnou znalost marxismu.

Při adaptaci tohoto pravověrného pohledu na stranu na podmínky panující v carském Rusku ho Lenin dovedl až do obzvláštního logického extrému. Svoji koncepci revoluční strany založené na demokratickém centralismu Lenin poprvé vyložil v Co dělat? V tomto díle Lenin obhajoval stranu složenou z oddaných a disciplinovaných profesionálních revolucionářů, v jejímž každodenním fungování by nižší stranické orgány byly zcela podřízeny orgánům centrálním, zatímco celková politika a směřování strany by se utvářely v diskusi a skrze demokratická rozhodnutí. Tehdy Trockij Co dělat? silně kritizoval a tvrdil, že Leninovo pojetí revoluční strany znamená nahrazovat třídu stranou.

Vždyť Trockého odmítání Leninova pojetí strany bylo často považováno za hlavní dělící čáru mezi Leninem a Trockým až do jejich konečného usmíření v létě 1917. A tak se tvrdilo, že zatímco mladý Trockij stál na straně Lenina a bolševiků proti menševikům v zásadní otázce potřebnosti aliance s rolnictvem, nedokázal akceptovat Leninovu autoritářskou pozici v otázce organizace. Teprve v revoluční situaci roku 1917 Trockij přijal Leninovo hledisko ohledně organizování strany. Není však pochyb o tom, že Trockij souhlasil se základní premisou Co dělat?, která měla své kořeny v marxistické ortodoxii a která říkala, že třídní uvědomění musí být do dělnické třídy vneseno zvnějšku intelektuály vzdělanými v „marxistické vědě“. Rovněž není pochyb o tom, že Trockij už od začátku akceptoval potřebnost centralizované strany. Rozdíly mezi Leninem a Trockým v organizační otázce byly povětšinou rozdíly v důrazu.[19] Zdá se tedy, že Lenina a Trockého ve skutečnosti tak dlouho nerozdělovala otázka organizace, nýbrž Trockého „smířlivost“. Zatímco Lenin vždy volal po ostré diferenciaci bolševiků od menševiků, aby se tak zajistilo jasno v politice a teorii, Trockij vždy usiloval o znovusjednocení obou křídel ruské sociální demokracie.

Do jisté míry Leninovu formulaci demokratického centralismu v Co dělat? určovaly represivní podmínky, které tehdy v carském Rusku panovaly; ale rovněž se zakládala na vnímané kulturní zaostalosti ruské dělnické třídy, která – jak to tehdy viděli – nutně přetrvává i po revoluci. Na rozdíl od Německa byla velká většina ruské dělnické třídy pologramotná a nevzdělaná. Vždyť velká část, ne-li většina, ruské dělnické třídy zrovna přišla z venkova a podle socialistických intelektuálů, jako byli Lenin s Trockým, si podrželo neotesanou zápecnickou mentalitu rolníka. Proto se zdálo, že není naděje dovést vzdělání velké většiny dělnické třídy dál než k základnímu odborářskému uvědomění.

Uvnitř dělnické třídy však byla menšina, zejména v jejích etablovanějších a kvalifikovanějších vrstvách, která svým vlastním úsilím a pod vedením strany může dosáhnout jasného třídního uvědomění. Byli to tito vyspělejší dělníci, kdo měl skrze organizovanost ve straně tvořit revoluční předvoj proletariátu, který by šel v čele revoluce. Samozřejmě, že tím se neříkalo, že zbytek dělnické třídy či dokonce rolnictva nemůže být revoluční. Naopak pro Lenina a bolševiky byla revoluce možná jedině tehdy, angažovalo-li se v ní masově rolnictvo a dělnická třída. Ale instinktivní revoluční vůli mas bylo zapotřebí dát vedení a směr prostřednictvím strany. Jedině skrze vedení proletářského předvoje zorganizovaného v revoluční stranu je možné zprostředkovat a usmířit momentální a často konkurenční individuální a sekční zájmy dělníků a rolníků s celkovým a dlouhodobým zájmem dělnické třídy na vybudování socialismu.

Podle Lenina prvním úkolem při přechodu k socialismu musí být uchvácení státní moci. Během jeho polemik proti těm na pravici bolševické strany, kteří se během léta 1917 obávali, že svržení buržoazní Prozatímní vlády a uchvácení státní moci by se mohlo ukázat jako předčasné, se Lenin vrátil k Engelsově koncepci státu ve stádiu socialismu.

Jak proti Lassallově koncepci státního socialismu, tak proti volání anarchistů po okamžitém zrušení státu Engels argumentoval, že sice bude zapotřebí zachovat stát jako prostředek udržování diktatury dělnické třídy, dokud nebude nebezpečí kontrarevoluce definitivně zažehnáno, ale že socialistický stát bude radikálně odlišný od státu, jaký existoval předtím. Za kapitalismu stát musí spočívat nad společností, aby dělal prostředníka mezi konkurenčními kapitalistickými zájmy i aby na většinu obyvatelstva uvaloval panství buržoazní menšiny. V důsledku toho se od obyvatelstva obecně musely oddělit různé státní orgány, jako třeba armáda, policie a administrativní aparát, řízené zvláštní třídou specialistů. Za socialismu bude už stát v procesu odumírání, protože bude rozbito jeho oddělení od společnosti. Policii a armádu totiž nahradí dělnická milice, zatímco státní správu bude stále více provádět obyvatelstvo jako celek.

Kolem této vize socialismu Lenin shromažďoval levé křídlo bolševické strany a tvrdil, že s dostatečnou revoluční vůlí na straně pracujících mas a se správným vedením strany by bylo možné rozbít stát a bez velkých obtíží okamžitě započít s budováním Engelsova „semistátu“.[20] Základ dělnicko-rolnického státu už bylo možno vidět v masových organizacích dělnické třídy: závodní výbory, sověty a odborové svazy a většina z nich do konce léta 1917 přešla pod vedení bolševiků.[21] Jenže toto pojetí státu, které inspirovalo říjnovou revoluci, v novém roce dlouho nepřežilo.

Když byl konfrontován s realitou konsolidace moci nové dělnicko-rolnické vlády v zaostalých ekonomických a kulturních podmínkách, které tehdy v Rusku převládaly, netrvalo dlouho a Lenin musel své přespříliš optimistické odhady ohledně přechodu k socialismu, které přijal těsně před říjnovou revolucí, přehodnotit. V důsledku toho se během týdnů od příchodu k moci Leninovi ozřejmilo, že neopeřený sovětský stát si nemůže dovolit postrádat čas ani zdroje potřebné ke vzdělávání masy dělníků a rolníků až do bodu, kdy je bude možno vtáhnout do přímé účasti na správě státu. A ani ekonomika si nemohla dovolit delší období rozvratu, které by následovalo po experimentování s dělnickou samosprávou systémem pokus-omyl. Proto Lenin brzy došel k závěru, že okamžitý přechod k Engelsově koncepci „semistátu“ je nemožný, protože ten byl koneckonců projektován v kontextu socialistické revoluce ve vyspělé kapitalistické zemi. Oproti tomu vše přebíjející imperativ rozvoje výrobních sil, který jako jediný může poskytnout materiální a kulturní podmínky potřebné pro socialistickou společnost, si žádal nikoli ochabování, ale posilování státu – byť pod přísným vedením předvoje proletariátu organizovaného ve straně.

Takže pro Lenina si teď správní a ekonomická efektivita žádala koncentraci dennodenního rozhodování v rukou specialistů a přijetí těch nejvyspělejších metod „vědeckého managementu“.[22] Zaváděním takových opatření jako vedení jednoho muže a přijímáním metod vědeckého managementu se nejen podrývala moc dělníků nad bezprostředním výrobním procesem a jejich iniciativa v něm, ale to všechno šlo také ruku v ruce se zaměstnáváním tisíců bývalých kapitalistických vedoucích a bývalých carských úředníků.

Jenže zatímco taková opatření sloužila k opětovnému prosazování buržoazních výrobních vztahů, Lenin tvrdil, že takové kapitalistické ekonomické vztahy lze vyvážit politickou kontrolou, kterou nad státně-průmyslovým aparátem pod vedením strany vykonávají masové organizace dělnické třídy. Vždyť, jak jsme si už povšimli, na námitky levice, že jeho politika se nerovná zavádění socialismu, ale státního kapitalismu, Lenin opáčil – vraceje se k ortodoxní formulaci – že bází socialismu není nic jiného než „státní kapitalismus pod dělnickou kontrolou“ a že vzhledem k žalostné zaostalosti ruské ekonomiky je každý rozvoj státního kapitalismu vítaným pokrokem.

Jak se s počátkem občanské války a intervence neblaze proslulých „čtrnácti imperialistických armád“[23] ekonomická situace zhoršovala, mohly rozpory mezi momentálními zájmy dělníků a rolníků a zájmy socialistické revoluce jedině narůstat. Potřeba zachovat politickou moc strany vedla nejprve k vyloučení všech ostatních dělnických a rolnických stran z dělnicko-rolnické vlády a posléze k rozšíření rudého teroru, jehož terčem původně byly kontrarevoluční buržoazní strany, na všechny, kdo se stavěli proti bolševikům. Zároveň se moc postupně přesouvala od masových organizací dělnické třídy a soustřeďovala se v centrálních orgánech strany.[24] V důsledku toho to byla strana, co stále více muselo sloužit jako dohled nad státem a jako záruka jeho proletářského charakteru.

Degenerace revoluce

Není pochyb, že Trockij sdílel tyto leninistické představy o státu, straně a třídě a spolu s nimi názor, že přechod k socialismu vyžaduje posilování státu a opětovné nastolení kapitalistických výrobních vztahů. Vždyť tuto perspektivu lze jasně vidět ze způsobu, kterým se zhostil úkolu vybudovat Rudou armádu.[25] Trockého navíc neděsily ani implikace těchto leninistických koncepcí a politiky, která z nich vyplývala. Vždyť Trockij plně podporoval sílící potlačování opozice ve straně i mimo ni, což vyvrcholilo jeho podporou zrušení stranických frakcí na desátém sjezdu strany v roce 1921 a jeho osobní úlohou v rozdrcení kronštadtské rebelie v únoru 1921.

Lze tedy tvrdit, že Trockij byl s leninistickými koncepcemi a politikou pevně spojen a že takové koncepce a politika byly základem a precedentem stalinismu a politických procesů ve 30. letech 20. století. Pro Trockého a jeho stoupence tu však byl kvalitativní rozdíl mezi upevňováním moci a potlačováním opozice, k nimž se přistoupilo jako k dočasným prostředkům vynuceným občanskou válkou a hrozbou kontrarevoluce, a permanentními a institucionálními opatřeními, k nimž později přistoupil Stalin. Podle Trockého tento kvalitativní rozdíl způsobil proces byrokratické degenerace, který povstal s tím, že sovětskou revoluci nevysvobodila z izolace světová revoluce.

Lenina v jeho posledních letech stále více trápila byrokratizace státního i stranického aparátu. Podle Lenina nutnost zaměstnávat neproletářské buržoazní specialisty a úředníky, kteří nevyhnutelně budou mít sklon vědomky či nevědomky pracovat proti revoluci, znamenala, že dojde k separaci státního aparátu od dělnické třídy a s tím ke vzniku byrokratických tendencí. Avšak jako protiváha těchto byrokratických tendencí tu byla strana. Strana s kořeny v těch nejvyspělejších složkách dělnické třídy působila jako most mezi státem a dělnickou třídou a stanovováním „stranické linie“ zajišťovala, že stát ve své podstatě zůstane „dělnicko-rolnickým státem“.

Jenže ztráty za občanské války připravily stranu o některé z jejích nejlepších dělnických militantů a ti, kteří zůstali, byli povoláni do aparátu strany a státu jako funkcionáři na plný úvazek. Lenin se zároveň bál, že do strany vstupuje čím dál tím víc neproletářských kariéristických živlů. Proto krátce před svou smrtí mohl Lenin žehrat, že jen 10 procent členů strany dělá u ponku ve fabrice. Protože ztrácela svůj podklad v dělnické třídě, Lenin mohl jedině dojít k závěru, že sama strana se byrokratizuje.

Když rozvíjel svoji vlastní kritiku Stalina, Trockij převzal tyto argumenty, s nimiž jako první přišel Lenin. Trockij dále zdůrazňoval, že do 20. let 20. století spolu s vyčerpáním revolučního nadšení začaly byrokratizačním tlakům podléhat i ty nejvyspělejší proletářské prvky ve státním a stranickém aparátu. Tento proces se silně urychlil závažným hmotným nedostatkem, který státní a stranické funkcionáře jakéhokoli třídního původu pobízel k tomu, aby své kolektivní a individuální zájmy coby součásti byrokracie kladli nad zájmy pracujících mas.

Pro Trockého nástup trojky Stalin, Kameněv a Zinověv k moci po Leninově smrti značil bod, kdy tento proces byrokratizace státu a strany zasáhnul a polapil samo vedení strany.[26] Trockij rýsuje paralelu s průběhem francouzské revoluce a tvrdí, že tento bod představoval přechod k ruskému Thermidoru – období konzervativní reakce povstávající z revoluce samotné. Jako takové Rusko podle Trockého zůstávalo dělnickým státem, ale jeho proletářsko-socialistickou politiku teď deformovala privilegovaná a stále konzervativnější vrstva proletariátu, která tvořila byrokracii a skrze kterou se státní politika jak formulovala, tak implementovala.

Podle Trockého byly tyto konzervativně-byrokratické deformace státní politiky zcela evidentní ve vnitřních i vnějších záležitostech. V zahraniční politice konzervativně-byrokratické deformace dokládalo opuštění proletářského internacionalismu, který se snažil rozšířit revoluci za hranice bývalého ruského impéria, ve prospěch politiky „budování socialismu v jedné zemi“. Zřeknutí se proletářského internacionalismu otevíralo byrokracii cestu k normalizaci diplomatických vztahů s kapitalistickými mocnostmi v celém zbytku světa. Opuštění proletářského internacionalismu podle Trockého zmenšovalo vyhlídky na světovou revoluci, která ve finále byla jedinou nadějí ruské revoluce, měla-li se vyhnout izolaci v kapitalistickém světě a další degeneraci, která by nakonec vyvrcholila restaurací kapitalismu v Rusku. Doma měla politika budování socialismu v jedné zemi svůj protějšek v houževnatosti opatrné ekonomické politiky vyváženého a optimálního růstu představované pokračováním NEPu, které podle Trockého, jak jsme si již ukázali, hrozilo vzestupem nové buržoazie mezi bohatým rolnictvem a spolu s ním nebezpečím restaurace kapitalismu.

Avšak tak, jako thermidoriánské období konzervativní reakce vyklidilo cestu kontrarevoluci Napoleona Bonaparte, která nastolila diktaturu jednoho muže, tak i ruský Thermidor, který skončil s krizí NEPu, vynesl vzhůru Stalina jako jediného diktátora. Pro Trockého pak Stalinova diktatura představovala „bonapartistickou kontrarevoluci“ zevnitř revoluce samotné a značila finální stádium degenerace ruského dělnického státu. Jenže tak, jako Bonaparteho kontrarevoluce byla politickou revolucí, která sice obnovila monarchii, ale přitom zachovala transformaci vlastnických vztahů dosaženou revolucí, tak podobně i Stalinova kontrarevoluce zachovala fundamentální výdobytky ruské revoluce, protože si podržela veřejné vlastnictví výrobních prostředků spolu se státním plánováním. Vždyť zatímco Trockij odmítal Stalinova tvrzení, že s kolektivizací zemědělství a zaváděním komplexního centralizovaného plánování pětiletek se Rusko stalo plně socialistickým, souhlasil, že se jedná o velké úspěchy v přechodu k socialismu.

Takže, byť by se podle Trockého Rusko zbyrokratizovalo sebevíc, zůstávalo dělnickým státem a jako takové si podrželo fundamentální výdobytky revoluce. Protože zachovával veřejné vlastnictví výrobních prostředků a státní plánování, které otevíraly cestu rapidnímu rozvoji výrobních sil, bylo možné se domnívat, že Stalinův režim rozvíjí objektivní společenské a materiální podmínky nutné pro socialismus. A tak i přes všechny své zločiny Stalinovo Rusko objektivně představovalo zásadní historický pokrok oproti všem kapitalistickým zemím. Proto si podle Trockého Stalinovo Rusko žádalo kritickou podporu všech revolucionářů.[27]

Jenže, jak ještě uvidíme, sílící napětí mezi barbarstvím Stalinova režimu, který odsuzoval miliony dělníků, rolníků a revolucionářů (včetně mnoha Trockého bývalých soudruhů) k smrti nebo nuceným pracím, a Trockého trváním na jeho objektivně pokrokovém charakteru přimělo mnohé, včetně Trockého horlivých následovníků, ke zpochybňování jeho představy, že stalinistické Rusko je degenerovaným dělnickým státem.

Samozřejmou námitkou bylo, že totalitarismus Stalinova režimu je prakticky neodlišitelný od Hitlerova totalitarismu, který rovněž ušel kus cesty ke znárodnění ekonomiky a k jejímu postavení pod státní plán. Trockij každou podobnost mezi Stalinovým Ruskem a Hitlerovým Německem odmítal jako pouze povrchní. Podle Trockého kapitalismus během období svého úpadku bude nezbytně nucen k sílícímu zestátňování ekonomiky, které dá vzniknout autoritářským a fašistickým režimům. Tento proces směřující ke státnímu kapitalismu již došel do krajnosti v takových zemích jako Itálie za Mussoliniho a Německo za Hitlera, ale rovněž ho lze spatřit v sílícím etatismu a autoritářství dalších „demokratických“ zemí, jako je Francie. Avšak takové zestátňování ekonomiky a růst veřejného vlastnictví výrobních prostředků se provádí jako poslední urputná snaha o zachování jeho opaku, soukromého vlastnictví. Na druhou stranu Stalinovo Rusko se samo o sobě vyvíjelo právě na bázi veřejného vlastnictví výrobních prostředků. Stalinistické Rusko totiž překročilo historický Rubikon socialistické revoluce. A tak, byť se mohlo zdát, že Stalinovo Rusko se podobá Hitlerovu Německu, podle Trockého se zásadně lišily.

Byrokracie a třída

Bystřejší námitka proti Trockého kritické obraně stalinistického Ruska se týkala otázky povahy stalinistické byrokracie. Proti Trockému bylo možno argumentovat, že za Stalina, ne-li ještě dříve, se sovětská byrokracie etablovala jako nová vykořisťovatelská vládnoucí třída. Bylo-li tomu tak, nešlo už tvrdit, že stalinistické Rusko je v nějakém smyslu dělnickým státem, jakkoli degenerovaným. Navíc, pokud byrokracie nebyla prostě jen vrstvou proletariátu, která se oddělila od zbytku své třídy, ale sama byla třídou, nešlo už dál tvrdit, že byrokracie ve finále vládne v zájmu dělnické třídy, byť deformovaně. Byrokracie pak mohla vládnout jedině ve svém vlastním úzkém a menšinovém třídním zájmu. V důsledku bylo možné dojít k závěru, že Rusko se buď vrátilo k nějaké formě státního kapitalismu, nebo dalo vzniknout novému a neznámému výrobnímu způsobu; tak či onak revolucionáři už neměli žádnou povinnost „kriticky podporovat“ Stalinův obludný režim.

Vzhledem k tomu, že tento výpad, podle nějž stalinistická byrokracie tvořila zvláštní vykořisťovatelskou třídu, hrozil podrýt samotný základ jeho teorie Ruska jakožto degenerovaného dělnického státu, Trockij se mohl přetrhnout, aby ho vyvrátil. Samozřejmě, že pro Trockého kritiku Sovětského svazu za Stalina bylo stěžejní, že byrokracie vznikla jako zvláštní společenská skupina, která ovládla dělnickou třídu. Vždyť, jak říkal sám Trockij, byrokracie tvořila „vedoucí a privilegovanou společenskou vrstvu“. Přesto však Trockij popíral, že by byrokracie mohla jakkoli tvořit zvláštní vykořisťovatelskou třídu.

Při svém popírání toho, že sovětská byrokracie tvoří zvláštní společenskou třídu, se Trockij mohl přímo dovolávat ortodoxně marxistických koncepcí třídy a byrokracie. Trockij tak mohl zároveň tvrdit, že brání samotný marxismus proti revizionistickým argumentům jeho oponentů; ale jak ještě uvidíme, tím, že se dovolával Marxovy autority, Trockij se zbavil úkolu sám více či méně jasně vyložit svoje vlastní pojetí podstaty třídy a byrokracie.

Podle Marxe a Engelse se společenské třídy ustavovaly skrze společenské vztahy, které nutně vyrůstaly z konkrétního výrobního způsobu, na němž se zakládala daná společnost. Pro Marxe s Engelsem specifickou povahu každé třídní společnosti určoval způsob, kterým vykořisťovatelské třídy vysávaly nadpráci z bezprostředních výrobců.

Ortodoxní marxismus takové společenské vztahy interpretoval především jako vlastnické vztahy.[28] Proto tedy základní společenské výrobní vztahy byly v kapitalistickém výrobním způsobu nazírány z hlediska soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Zatímco třída kapitalistů se ustavovala skrze své soukromé vlastnictví výrobních prostředků, dělnická třída se ustavovala skrze své nevlastnění výrobních prostředků. Jelikož byla z vlastnictví výrobních prostředků vyloučena, tak jakmile spotřebovala prostředky ke svému živobytí, neměla dělnická třída jinou možnost, měla-li přežít, než prodat svoji pracovní sílu třídě kapitalistů. Na druhé straně třída kapitalistů při nákupu pracovní síly dělnické třídy získávala vlastnická práva na veškeré bohatství, které dělnická třída svou prací vytvořila. Jakmile zaplatila výrobní náklady, včetně nákladů na reprodukci pracovní síly, zůstala ve vlastnictví třídy kapitalistů nadpráce vytvořená dělnickou třídou – coby přímými výrobci – a to ve specifické společenské formě nadhodnoty.[29]

Na bázi této ortodoxní interpretace podstaty třídy, podepřené různými politickými spisky Marxe i Engelse, nebylo těžké tvrdit, že přinejmenším v kapitalismu nemůže státní byrokracie tvořit samostatnou společenskou třídu. Mohlo se zdát nad slunce jasnější, že státní byrokracie stojí mimo bezprostřední proces výroby a oběhu, a jako takovou ji přímo neustavují společenské výrobní vztahy. I přestože stát mohl zajít za svoji funkci pouhého „výkonného výboru buržoazie“ a státní byrokracie tak mohla jednat jako zvláštní společenská skupina schopná sledovat své vlastní cíle a zájmy, státní byrokracie netvořila samostatnou třídu, neboť její společenské postavení se nezakládalo na soukromém vlastnictví, ale na jejích mimoekonomických politických a administrativních funkcích. Takže nakolik si státní byrokracie byla schopna přivlastňovat díl z nadhodnoty, nečinila tak na základě svého soukromého vlastnictví výrobních prostředků neboli kapitálu, ale skrze mimoekonomické prostředky jako zdanění a cla.

Takže se zdálo jasné, že přinejmenším za kapitalismu nemůže státní byrokracie tvořit samostatnou společenskou třídu. Ale co při přechodu od kapitalismu k socialismu? Po vzoru marxistické ortodoxie byla pro Trockého tato otázka jasná. Revoluce v roce 1917 smetla soukromé vlastnictví výrobních prostředků a spolu s ním základnu vykořisťování „člověka člověkem“, které bylo za kapitalismu dovedeno k dokonalosti. Po znárodnění výrobních prostředků a zavedení společenského plánování neexistovala báze, na níž by státní byrokracie mohla existovat jako vykořisťovatelská třída.

Trockij svoji pozici jasně vyložil hned na začátku svých úvah o společenském postavení sovětské byrokracie:

„Třídy se definují svým postavením ve společenském hospodářství a především svým poměrem k výrobním prostředkům. V civilizované společnosti jsou vlastnické vztahy stanoveny zákonem. Znárodnění půdy, výrobních prostředků, dopravy a směny a monopol zahraničního obchodu tvoří základ sovětské společnosti. Tyto vztahy založené proletářskou revolucí určují podle našeho názoru podstatu SSSR jako proletářského státu.“ (Zrazená revoluce, s. 213-14)

Potud se Trockého pozice příliš neliší od Stalinovy: zrušení soukromého vlastnictví skoncovalo s vykořisťováním „člověka člověkem“.[30]

Samozřejmě, že Trockij se nemohl jednoduše spokojit se Stalinovým popřením, že by sovětská byrokracie tvořila vykořisťovatelskou třídu. Vždyť Stalinova pozice dokonce popírala existenci byrokracie jako zvláštní společenské skupiny. Aby provedl svoji kritiku Stalinova Ruska, musel se Trockij dívat až za formální a právní transformaci vlastnických vztahů, kterou přinesla ruská revoluce v roce 1917. Trockij uznával, že byť znárodňovací dekrety, které přišly po říjnové revoluci formálně a právně přenášely vlastnictví výrobních prostředků z rukou soukromých kapitalistů na společnost jako celek, nebylo to totéž co skutečný přenos vlastnictví na lid jako celek. Znárodnění výroby pouze přeneslo vlastnictví výrobních prostředků z kapitalisty na stát, což sice byl nutný krok c přechodu k socialismu, ale pořád to nebylo totéž co skutečné veřejné vlastnictví. Podle Trockého reálně „stát vlastní ekonomiku a byrokracie vlastní stát“.

Jak sám Trockij poukazuje, skutečné vlastnické vztahy jsou oproti formálním a právním vlastnickým vztahům společenskou realitou, která je sovětskému dělníkovi akutně zjevná:

„‘Dělník není v naší zemi námezdním otrokem, neprodává pracovní sílu – zboží. Je to svobodný pracovník,’ píše Pravda. V současné době je toto nadnesené tvrzení jen nepřípustným vychloubáním. Převedení továren do státního vlastnictví změnilo postavení dělníka jen právně. Ve skutečnosti má dělník nedostatek a musí pracovat určitý počet hodin za stanovenou mzdu. Naděje, které dělník dříve vkládal do strany a odborů, přenesl po revoluci na stát, který vytvořil. Ale užitečná práce tohoto nástroje je omezena nízkou technickou a kulturní úrovní. Aby se tato úroveň zvýšila, začal se nový stát uchylovat k starým metodám ždímání svalů a nervů pracujících. Vytvořil se sbor popoháněčů. Řízení průmyslu se stalo velmi byrokratickým. Dělníci ztratili veškerý vliv na vedení závodů. Při úkolové mzdě, těžkých hmotných a existenčních podmínkách, bez svobody měnit zaměstnání, při hrozném policejním režimu v továrnách se dělník těžko může pokládat za svobodného pracovníka.“ (Zrazená revoluce, s. 209)

Ze všeho nejdůležitější potřeba rozvoje výrobních sil v podmínkách zaostalosti převládajících v Rusku podle Trockého vyžadovala státní vlastnictví výroby. Skrze stát se sovětská byrokracie v jistém smyslu chopila skutečného vlastnictví výrobních prostředků a jako taková začala tvořit zvláštní společenskou skupinu. Tak, jako si Marx s Engelsem povšimli, že za kapitalismu může státní byrokracie v jistých situacích získat relativní autonomii na buržoazní vládnoucí třídě, tak během přechodu k socialismu může státní byrokracie získat relativní autonomii na proletářské vládnoucí třídě. Trockij dokonce tvrdí, že autonomie sovětské byrokracie je mnohem větší než autonomie jejích protějšků za kapitalismu, protože dělnická třída ze své podstaty není panující třídou.

Takže revoluce sice dělníka formálně osvobodila od diktátu soukromého vlastnictví a učinila jej spoluvlastníkem výrobních prostředků, ve skutečnosti se dělník nalézal v situaci, která nevypadala příliš odlišně od situace za kapitalismu. Vždyť podřízen požadavkům státní byrokracie se dělník klidně mohl cítit stejně vykořisťovaný, jako býval za kapitalismu. Ale přestože se dělník mohl subjektivně cítit vykořisťovaný, podle Trockého objektivně vykořisťován nebyl. Neutěšená situace dělníků nebyla způsobena vykořisťováním, ale objektivní potřebou rozvoje výrobních sil. Samozřejmě, že stejně jako všechny byrokracie i ta sovětská mohla svého postavení zneužívat k získání hmotných a osobních výhod a to mohlo jedině posilovat představu dělníků, že je byrokracie vykořisťuje. Podle Trockého však takové hmotné a osobní výhody nebyly dány vykořisťováním dělnické třídy státní byrokracií, ale privilegovaným postavením byrokracie v dělnickém státě.

Takže zatímco znárodnění výrobních prostředků dělnickým státem ukončilo kapitalistické výrobní vztahy a tudíž ukončilo vykořisťování, podmínky zaostalosti v Rusku dovolily sovětské byrokracii, aby získala privilegované a vedoucí postavení a zachovala buržoazní normy rozdělování. Byrokracie dělnickou třídu nevykořisťovala o nic více, než monopolní kapitalisté vykořisťují druhé kapitalisty tím, že si účtují monopolní ceny. Sovětská byrokracie nedělala nic jiného, než že přerozdělovala nadpráci společnosti ve svůj vlastní prospěch. To snad nejlépe ze všeho ilustruje Trockého analogie s akcionářstvím v tržní ekonomice:

„Převedeme-li pro názornost socialistické vztahy do buržoazních termínů, lze si představit občany jako akcionáře podniku, jemuž patří bohatství země. Všelidový ráz vlastnictví předpokládá ‘rovnostářské’ rozdělení ‘akcií’ a tedy i právo na stejné ‘dividendy’ pro všechny ‘akcionáře’. Občané se však účastní na národním podniku nejen jako ‘akcionáři’, nýbrž i jako výrobci. Na nižším stupni komunizmu, který jsme nazvali socializmem, se práce odměňuje ještě podle buržoazních norem, tj. podle odborné kvalifikace, intenzity atd. Teoreticky se tedy důchod každého občana skládá ze dvou částí, a + b, tj. z dividendy a mzdy. Čím rozvinutější je technika a čím dokonalejší je hospodářská organizace, tím důležitější bude faktor a proti b, a tím menší účinek budou mít na životní úroveň individuální pracovní rozdíly. Z toho, že mzdové rozdíly v SSSR nejsou menší, nýbrž větší než v kapitalistických zemích, je třeba učinit závěr, že akcie nejsou stejnoměrně rozděleny a že důchody občanů se skládají nejen z nestejných mezd, nýbrž i nestejných dividend. Zatímco nádeník dostává jen b, minimální mzdu, kterou by za jinak stejných okolností dostal také v kapitalistickém podniku, stachanovec a funkcionář dostanou 2a + B nebo 3a + B atd., přičemž se B může zase rovnat 2b nebo 3b atd. Rozdíly v důchodech – jinými slovy – nevyplývají jen z rozdílu individuálního pracovního výkonu, nýbrž i ze skrytého přisvojování výsledků cizí práce. Privilegovaná menšina akcionářů žije na účet ošizené většiny.“ (Zrazená revoluce, s. 208)

Tedy nakolik podle Trockého revoluce v roce 1917 zrušila soukromé vlastnictví výrobních prostředků, natolik byl položen základ socialistických výrobních vztahů. Avšak v podmínkách zaostalosti, v nichž se revoluce uskutečnila, stále přetrvávaly buržoazní normy rozdělování a dál je zhoršovala moc státní byrokracie, která za takových podmínek rostla.

Trockij a otázka přechodu

Trockého pokus o rozvinutí marxistické kritiky Stalinova Ruska – při souběžném odmítání, že by sovětská byrokracie tvořila vykořisťovatelskou třídu – ani zdaleka nebyl neproblematický. Protože tuto kritiku Sovětského svazu rozvíjel skrze své polemiky proti stalinistům na jedné straně a levým komunistům i některým ze svých vlastních stoupenců na straně druhé, Trockij neměl čas podrobně vyložit teoretické základy svých argumentů. Místo toho, jak jsme si již povšimli, Trockij většinou apeloval na běžně sdílená dogmata ortodoxního marxismu. Proto Trockij nikdy jasně nevyložil své názory na tak fundamentální věci jako souvislost výrobními silami a společenskými výrobními vztahy, společenskými výrobními vztahy a vlastnickými vztahy a výrobou a rozdělováním. Jak jsme již naznačili, snad nejvýznamnější Trockého slabinou je, že akceptuje pravověrné redukování společenských výrobních vztahů na prosté vlastnické vztahy. A tím se teď budeme chvíli zabývat.

Jak jsme si už ukázali, nejenže Trockij společenské výrobní vztahy interpretoval primárně jako vlastnické vztahy, ale spolu se Stalinem trval na tom, že těmto vlastnickým vztahům se musí dostat bezprostředního výrazu v právně-vlastnických vztazích, které regulují společnost. Jak tvrdí Trockij: „V civilizované společnosti jsou vlastnické vztahy stanoveny zákonem.“ Ale jak jsme si rovněž ukázali, aby svoji kritiku sovětské byrokracie dovedl do konce, Trockij musel jít za zjevné právně-vlastnické vztahy Sovětského svazu a tak přinejmenším implicitně uznat, že skutečné vlastnické vztahy se mohou od svého formálního a právního výrazu lišit.

Samozřejmě, že toto odloučení skutečných a formálních vlastnických vztahů není v kapitalismu neznámé. S rozvojem moderní korporace od konce devatenáctého století vzniká rostoucí divergence mezi vlastnictvím výrobních prostředků a jejich managementem. Moderní akciovou společnost formálně vlastní její akcionáři, zatímco skutečné řízení společnosti má na starosti vyšší management, o němž lze prohlásit, že skutečně vlastní výrobní prostředky. Podle Trockého se společenské výrobní vztahy změní jednoduše znárodněním firmy, kdy je firma provozována pro společnost jako celek a ne pro hrstku akcionářů. Znárodněním se právní vlastnictví přenáší na stát, zatímco skutečné vlastnictví výrobních prostředků může zůstat v rukou managementu nebo byrokracie. Takže tak, jako za jistých okolností management akciové společnosti shrabuje část zisků ve formě obrovských platů a akciových podílů, tak v podmínkách nerozvinutosti může být management státních podniků rovněž v pozici, kdy tyje z ekonomického přebytku vyrobeného znárodněným průmyslem.

Přesto by málokdo popřel, že byť management kapitalistického podniku možná sám právně firmu nevlastní, pořád funguje jako kapitalista vzhledem k dělníkům. Funkcí managementu je vysávat nadhodnotu, a proto funguje jako faktický vykořisťovatel dělníků. V sovětském podniku dělníci sice mohou formálně vlastnit výrobní prostředky, ale ve skutečnosti jsou vyvlastněni. Musejí tedy prodávat svoji pracovní sílu za mzdu. Na druhou stranu „socialistický“ management je povinen vysávat nadpráci stejně jako jeho kapitalistický protějšek, což přiznává i Trockij. Zdálo by se tedy, že faktické společenské výrobní vztahy mezi dělníky, kteří jsou skutečně vyvlastněni, a managementem, který skutečně vlastní výrobní prostředky, jsou stejné. Změnily se jen formální vlastnické vztahy, které se dotýkají rozdělování nadpráce a ne její výroby.

Z tohoto hlediska se Trockého pozice převrací: revoluce v roce 1917 došla jen k socializaci rozdělování ekonomického přebytku, zatímco společenské výrobní vztahy ponechala kapitalistické. Tato argumentační linie skýtá základ pro přesvědčivou kritiku nejen Trockého teorie degenerovaného dělnického státu, ale také „politicismu“ celého leninistického projektu, který podědil po ortodoxním marxismu Druhé internacionály.[31] A jak ještě uvidíme, tuto argumentační linii v různých podobách často sledovali mnozí anarchisté a leví komunisté stojící proti leninistické koncepci SSSR a ruské revoluce. Máme-li však pochopit, co Trockého teorii degenerovaného dělnického státu dostalo do postavení jedné ze zásadních kritik SSSR, musíme zvážit význam „přechodu“ pro Trockého.

Jak jsme už viděli, představa, že se Sovětský svaz nachází ve stavu přechodu od kapitalismu k socialismu, byla pro Trockého stěžejní. Vždyť právě tato představa přechodu dovolovala Trockému hájit spolu se Stalinem ortodoxní leninistické a marxistické pozice a zároveň se od Stalina dostatečně distancovat, aby mohl provést kritiku SSSR. Jak jsme už poukázali, Stalin i Trockij zastávali pravověrnou pozici, že skutečné společenské výrobní vztahy každého etablovaného výrobního způsobu budou muset naleznout své bezprostřední právní a formální vyjádření. Jenže zatímco Stalin tvrdil, že spolu s pětiletkami a kolektivizací zemědělství se SSSR stal socialismem, Trockij trval na tom, že SSSR je stále ještě ve stavu přechodu od kapitalismu k socialismu. A jelikož byl SSSR na přechodu od jednoho výrobního způsobu ke druhému, mohly formální a právní vlastnické vztahy předběhnout skutečné výrobní vztahy. Rozpojení skutečných a formálních vlastnických vztahů v SSSR bylo výsledkem reálných rozporů v transformaci kapitalistických společenských vztahů ve vztahy socialistické.

Samozřejmě, že podle Trockého bude dříve či později třeba uvést formální vlastnické vztahy do souladu se skutečnými společenskými výrobními vztahy. Buď rozvoj výrobních sil nakonec formálním vlastnickým vztahům umožní, aby se jim dostalo skutečně socialistického obsahu, nebo se SSSR propadne zpátky do kapitalismu, přičemž dojde k restaurování soukromého vlastnictví výrobních prostředků.

Navíc pro Trockého to byl tento rozpor mezi formálními vlastnickými vztahy a společenskými výrobními vztahy, co byrokracii stavělo do nejistého a nestabilního postavení, které jí bránilo, aby se ustavila jako třída. Aby své postavení uhájila, musela byrokracie hájit státní vlastnictví a rozvíjet výrobní síly. Jenže zatímco společenské postavení jednotlivého kapitalisty mělo své kořeny v soukromém vlastnictví výrobních prostředků, které se opíralo o zákony, individuální byrokrat byl prostě zaměstnancem státu, který za své postavení vděčil těm, kdo v byrokracii stáli nad ním. Protože se nemohla z pokolení na pokolení reprodukovat skrze dědictví, Trockij věřil, že sovětská byrokracie dlouho nevydrží. Sovětská byrokracie byla jen prchavým fenoménem přechodu, který tak či onak musel dokonat.[32]

A na tomto základě Trockij tvrdil:

„Tento řád, tím že rozvíjí, na rozdíl od zahnívajícího kapitalizmu, výrobní síly, vytváří ekonomické základy socializmu. Tím, že žene do krajnosti, aby se zavděčil vládnoucí vrstvě, buržoazní normy rozdělování, připravuje kapitalistickou restauraci.“ (Zrazená revoluce, s. 211)

Tudíž podle Trockého buď Sovětský svaz uskuteční přechod k socialismu, v kterémžto případě bude byrokracie smetena, nebo ustoupí zpět ke kapitalismu a byrokracie své postavení legalizuje opětovným zavedením soukromého vlastnictví a kapitalismu, čímž se změní v novou třídu kapitalistů.

Trockého představa, že SSSR se nalézal ve stavu přechodu od kapitalismu k socialismu, byla stěžejní pro jeho teorii Ruska coby degenerovaného dělnického státu a v době jejího vzniku se zdálo, že jeho teorii dává podstatnou vysvětlující sílu. Jenže Trockého prognóze, že na konci druhé světové války se Sovětský svaz buď za podpory světové revoluce stane socialistickým, nebo bude čelit restauraci kapitalismu, odporovalo poválečné upevnění sovětské byrokracie. Jak ještě uvidíme, vyvolalo to opakující se krizi mezi Trockého stoupenci.

Část II: Trockistická teorie SSSR jakožto formy státního kapitalismu

Úvod

Pro Trockého stalinistický systém v SSSR nemohl být nic jiného než přechodný historický jev. Protože postrádala pevnou právní základnu ve vlastnictví výrobních prostředků, byla stalinistická byrokracie odsouzena k pomíjivé přítomnosti v celkovém běhu dějin. Vždyť během 30. let 20. století byl Trockij přesvědčen, že dny stalinistické byrokracie jsou sečteny.

Světový kapitalismus se podle Trockého nacházel v terminálním úpadku. Ekonomická stagnace, která přišla po krachu na Wall Street v roce 1929, mohla jedině zintenzivnit vzájemnou imperialistickou rivalitu kapitalistických velmocí, kterou mohla rozřešit pouze devastace za druhé světové války. Trockij byl skálopevně přesvědčen, že tak jako první světová válka i tato druhá světová válka v závěsu přinese novou revoluční vlnu, která se převalí celou Evropou, ne-li světem. Uprostřed takové revoluční vlny by se ruská dělnická třída dostala do postavení, kdy by mohla stalinistickou byrokracii svrhnout politickou revolucí, která by pak s pomocí revolucí jinde otevřela Rusku cestu k dovršení přechodu k socialismu. A i kdyby došlo k nejhoršímu a poválečná revoluční vlna byla poražena, pak by se otevřela cesta pro restauraci kapitalismu v Rusku. S porážkou proletariátu v Rusku i jinde by stalinistická byrokracie brzy využila příležitosti a privatizací státního průmyslu by se změnila v novou buržoazii. Tak či onak, stalinistická byrokracie měla brzy zmizet a spolu s ní i celý stalinistický systém, který povstal z degenerace ruské revoluce.

Jak se druhá světová válka stále evidentněji blížila, Trockij si byl čím dál tím jistější, že Stalinův den zúčtování není daleko. Jenže ne všichni Trockého stoupenci sdíleli jeho optimismus.

Po svém vyhnání z Ruska v roce 1929 se Trockij snažil obnovit Levou opozici na mezinárodní bázi, přičemž se chtěl stavět proti Stalinovi uvnitř Třetí internacionály nebo komunistických stran. Avšak tváří v tvář Stalinově rozhodné kontrole nad Třetí internacionálou a komunistickými stranami, které ji tvořily, se Trockého snahy o vybudování Mezinárodní levé opozice uvnitř oficiálního světového komunistického hnutí brzy ukázaly jako marné. V roce 1933 se Trockij rozhodnul odtrhnout od Třetí internacionály a pokusit se seskupit všechny komunisty, kteří jsou proti Stalinovi, ve snaze o vybudování nové Čtvrté internacionály.

Vzhledem k vzestupnému obratu v třídním boji v polovině 30. let 20. století, který vyvrcholil roku 1936 španělskou revolucí, byl k Trockého projektu přitahován rostoucí počet komunistů, kteří ztratili iluze o stalinismu. Do roku 1938 Trockij došel k pocitu, že přišel čas založit Čtvrtou internacionálu. Ačkoli nejrůznější skupiny na celém světě, které projekt Čtvrté internacionály podporovaly, byly ve srovnání s masovými komunistickými stranami Třetí internacionály pořád ještě velmi malé, Trockij byl přesvědčen, že je životně nutné mít do začátku druhé světové války mezinárodní organizaci Čtvrté internacionály připravenou. Trockij totiž věřil, že tak jako první světová válka uvrhla mezinárodní dělnické hnutí do zmatku, kdy se všech socialistických stran Druhé internacionály zmocnil vlastenecký zápal, to stejné se stane s vypuknutím druhé světové války. Za takových okolností musí Čtvrtá internacionála skýtat rozhodný a jasný referenční bod v nadcházející bouři, který by se pak mohl stát shromažďovacím bodem, jakmile v dělnické třídě na celém světě vlasteneckou horečku vystřídá nutkavá potřeba revoluce.

Jenže do roku 1938 vzestupná tendence třídního boje víceméně pominula. Španělská revoluce byla poražena a Frankovi fašisté měli velmi slušně našlápnuto k vítězství ve španělské občanské válce. A vzhledem k fašismu, který už triumfoval v Itálii a Německu a jinde v Evropě byl na postupu, pro levici, která prodělala deziluzi ze stalinismu, vypadala situace stále neutěšeněji. Navíc málokdo mohl být tak silně přesvědčen jako Trockij, že začátek druhé světové války, která slibovala být ještě strašnější než ta první, s sebou přinese novou revoluční situaci v Evropě, ne-li na celém světě.

Následkem toho mnozí – dokonce i ve Čtvrté internacionále – začali ohledně světové situace docházet spíše k pesimistickým závěrům. V takto pesimistické perspektivě bylo snadné dojít k závěru, že socialistická revoluce na začátku 20. let 20. století zklamala v Rusku i ve zbytku Evropy. Odtud byl už jen krůček k tvrzení, že kapitalismus nenahradil socialismus, jak předpokládal Marx, ale nová a nevídaná forma společnosti, v níž si veškerý politický a ekonomický život přivtělil totalitní stát, který se stal evidentním nejen v Mussoliniho Itálii a Hitlerově Německu, ale také ve Stalinově Rusku. Teď se zdálo, že tato nová forma společnosti je předurčena ovládnout svět tak, jako to před ní učinil kapitalismus. Tento pohled své vyjádření nalezl v nejrůznějších teoriích „byrokratického kolektivismu“, které mezi trockisty ke konci 30. let 20. století stále silněji získávali na podpoře.

S teorií byrokratického kolektivismu původně přišel Bruno Rizzi na počátku 30. let 20. století. Ale až roku 1939 se tato teorie stala stěžejní v první vážné krizi trockismu. Jak jsme už viděli, Trockij na základě své teorie SSSR jakožto degenerovaného dělnického státu tvrdil, že i přes všechny zločiny, které Stalinův režim páchal, pro obranu proletářských výdobytků ruské revoluce bylo třeba Sovětský svaz kriticky podporovat. A jak jsme si rovněž povšimli, tato pozice se stávala čím dál tím neobhajitelnější, jak se ukazovala pravá povaha Stalinova režimu, zejména po zinscenovaných moskevských procesech 30. let 20. století a po úloze stalinistů v rozdrcení dělnické revoluce ve Španělsku v Květnových dnech roku 1937. Poslední kapkou pro mnohé trockisty bylo, když Stalin v srpnu 1939 podepsal pakt o neútočení s Hitlerem. Tady se SSSR otevřeně zaplétal s fašistickým režimem!

V září 1939 několik čelních členů Strany socialistických dělníků USA (Socialist Workers‘ Party of the USA – SWP), která byla s několika tisíci členů jednou z největších sekcí Čtvrté internacionály, ohlásilo vznik organizované menšinové frakce, která je proti oficiálnímu stanovisku k SSSR. V jejich polemikách s Trockým a jeho stoupenci v americké SWP se stěžejní idea byrokratického kolektivismu – že Stalinovo Rusko se příliš neliší od Hitlerova Německa – ukázala být mocnou zbraní. A vskutku, mnohé z čelních postav této opoziční frakce, která se nakonec v roce 1940 od SWP odtrhla a založila Dělnickou stranu (Workers‘ Party), přijaly teorii byrokratického kolektivismu za svou. A proto teorie byrokratického kolektivismu představovala pro ortodoxní trockismus hlavní hrozbu zevnitř samotného trockismu.

Ve svých intervencích do zuřivých polemik, které předcházely rozštěpení americké SWP, Trockij dal jasně najevo, že teorii byrokratického kolektivismu nepovažuje za nic víc než za přímý útok nejen na jeho vlastní myšlenky, ale na samotný marxismus. Představa, že kapitalistickému výrobnímu způsobu není souzeno, aby byl nahrazen socialismem, nýbrž společenskou formou založenou na byrokratickém kolektivismu, se totiž jasně rozcházela s fundamentálním chápáním dějin, o které se marxismus opíral od samého počátku. A aby toho nebylo málo, žádná z různých verzí teorie byrokratického kolektivismu nešla až tak daleko, aby nabídla adekvátní materialistickou a třídní analýzu byrokratického kolektivismu a jeho vzniku. A proto, jak Trockij bez ustání poukazoval, tyto teorie byrokratického kolektivismu nedokázaly zajít za jevovou rovinu a jako takové tedy zůstávaly pouze deskriptivní.

Zdálo se, že tuto kritiku potvrzuje finální osud nejrůznějších teorií byrokratického kolektivismu a jejich čelních proponentů. Protože opustily marxismus, teorie byrokratického kolektivismu postrádaly vlastní teoretické ukotvení. Proto se musely poohlížet po různých směrech buržoazní sociologie a nakonec se přidaly k sílícímu proudu buržoazních teorií, které v narůstajícím totalitarismu a byrokratizaci moderních společností spatřovaly nevyhnutelný důsledek komplikovanosti průmyslové společnosti. Nejlepším dokladem toho byl patrně James Burnham, jedna z vůdčích postav rozkolu s americkou SWP v roce 1940. Jakožto univerzitní profesor byl Burnham uznáván za jednoho z čelních intelektuálů v menšině, která se od americké SWP odtrhla, ale následně se z něj stal jeden z původců teorie „manažerské společnosti“, která se v 50. a 60. letech stane populární mezi buržoazními sociology. A zatímco Burnhama logika byrokratického kolektivismu dovedla k tomu, že se stal liberálem, pro Schachtmana, který byl jedním z nejpřednějších zastánců teorie byrokratického kolektivismu, znamenala, že nakonec skončil jako agresivní antikomunista, který v 50. letech 20. století otevřeně podporoval McCarthyho hon na čarodějnice. Pro ty, kdo zůstali loajální Trockému, nemohl být osud těchto stoupenců byrokratického kolektivismu ničím jiným než tvrdou lekcí, že odchýlit se příliš od Trockého učení a marxistické ortodoxie je nebezpečné.

Zde je však třeba poznamenat, že ne všichni, kdo se tehdy od americké SWP odtrhli, byli zastánci teorie byrokratického kolektivismu či jedné z jejích variant. Už od samého založení Čtvrté internacionály byla v trockistickém hnutí významná menšina, která se stavěla proti Trockého stanovisku k SSSR, přičemž tvrdila, že Rusko není degenerovaný dělnický stát, ale prostě státní kapitalismus.[33] Jak si teď ukážeme, právě tato teorie SSSR jakožto státního kapitalismu se znovu a s větší silou vynořila po druhé světové válce.

Teorie státního kapitalismu a druhá krize v trockismu

Brzy se ukázalo, že Trockého předpovědi ohledně konce druhé světové války, které živily naděje těch, kdo mu zůstali věrní, byly falešné. Velká revoluční vlna, která se přehnala Evropou na konci první světové války, se neopakovala; a neochabla ani kontrola stalinismu nebo sociální demokracie nad dělnickými hnutími. Naopak, jak stalinismus, tak sociální demokracie z druhé světové války vyšli daleko silnější, než kdy byli.

Jak bylo stále jasnější, že bezprostředně poválečná realita světa je v rozporu s předpověďmi, které Trockij učinil před svojí smrtí v roce 1940, a tak i se základní orientací Čtvrté internacionály, pnutí v trockistickém hnutí mezi těmi, kdo chtěli trockismus revidovat, aby odpovídal nové realitě, a těmi, kdo se takového revizionismu obávali, dosáhla kritického bodu. A tak se v roce 1953 – ani ne osm let od konce války – Čtvrtá internacionála konečně rozštěpila, což dalo vzniknout „57 variantám“ trockismu, které známe dnes. Jedním ze zásadních témat v jádru této krize uvnitř trockismu byla otázka povahy SSSR a východní Evropy.

Ústup německých armád během finálních stádií války podnítil napříč východní Evropou lidové vzpoury. Stalinisté tyto vzpoury povětšinou buď kontrolovali – tam, kde měli lidovou základnu, na které mohli budovat široké antifašistické vlády – nebo když je kontrolovat nemohli, rozdrtili je postupující Rudou armádou či je jinak vydali napospas odvetě ustupujících německých sil.

Zprvu se Stalin nesnažil vnutit zemím východní Evropy ekonomický nebo politický model Sovětského svazu. Široké antifašistické vlády vítězily ve volbách s tradiční buržoazně-demokratickou linií a ve většině případů nezahrnovaly jen komunisty a socialisty, ale také liberály a představitele rolnických a venkovských tříd. Ačkoli byly tyto vlády povzbuzovány, aby provedly znárodnění klíčových průmyslových odvětví a zavedly různé sociální a agrární reformy, v mnoha ohledech se jejich politika příliš nelišila od znárodňování churavějících průmyslových podniků a sociálních reforem, což se dělo i jinde v Evropě. Jak se však ohlašovala studená válka a Evropa se začala polarizovat na Východ a Západ, Stalin začal východní Evropě vnucovat sovětský model ekonomiky i politiky. Bylo-li toho zapotřebí, šly poválečné koalice přes palubu, znárodňovalo se ve velkém a trh nahradilo centralizované plánování.

Počáteční fáze poválečné éry ve východní Evropě před trockisty mnoho problémů nestavěla. Vzpoury na konci války bylo možno chápat jako předzvěsti nadcházející světové revoluce a represi ze strany stalinistů bylo možné spravedlivě odsoudit. Navíc to, že tyto vzpoury povětšinou neuspěly, vysvětlovalo, proč východní Evropa zůstala kapitalistickou. Jakmile však začalo docházet k „porušťování východní Evropy“, musela trockistická teorie čelit závažnému dilematu.

Samozřejmě, že transformace vlastnických vztahů, kterou přivodilo velkoplošné znárodňování průmyslu a zavádění centralizovaného plánování, mohla být nahlížena jako potvrzení Trockého důrazu na objektivně pokrokovou úlohu stalinistické byrokracie. Vždyť teď se dalo tvrdit, že stalinistická byrokracie nejen brání proletářské výdobytky ruské revoluce, ale dokonce je šíří do zbytku východní Evropy.

Pokud tomu ale bylo tak, nestaly se snad tím pádem země východní Evropy degenerovanými dělnickými státy jako SSSR? Jak ale můžete mít degenerovaný dělnický stát, když neproběhla žádná revoluce a tak předně nebyl ani žádný dělnický stát?! Teď už nešlo jen o to, že se předpokládala existence dělnického státu tam, kde dělníci žádnou státní moc neměli, jako ji Trockij předpokládal u stalinistického Ruska, protože existence dělnických států se předpokládala i tam, kde dělnická třída u moci ani nikdy nebyla! Otázka východní Evropy tak odhalila zásadní dichotomii Trockého teorie degenerovaného dělnického státu, v níž objektivní zájmy dělnické třídy jaksi mohou stát odděleně od dělnické třídy a proti ní ve formě cizí moci byrokracie.

Jestliže však zemím východní Evropy nebylo možné přiznat status degenerovaných dělnických států, čím tedy vlastně byly? Vzhledem k tomu, že zásadní výrobní prostředky byly jednoduše znárodněny státem, aniž by došlo k dělnické revoluci, jako samozřejmá odpověď se nabízelo, že jsou státně kapitalistické. Avšak taková odpověď pro pravověrné trockisty obsahovala ještě větší nebezpečí než ta první. Jak se východní Evropa rekonstruovala k obrazu SSSR, bylo stále obtížnější vyhnout se závěru, že jsou-li východoevropské země státním kapitalismem, pak ani Sovětský svaz nemůže být ničím jiným než formou státního kapitalismu.

Po četných pokusech o rozřešení tohoto dilematu vzešla z vedení Čtvrté internacionály oficiální linie, podle níž celé vzbouření na konci války bylo součástí proletářské revoluce, kterou zmrzačil a zdeformoval stalinismus. Země východní Evropy jako takové tudíž nebyly degenerovanými dělnickými státy, ale „deformovanými dělnickými státy“. Jenže tento pokus o řešení pořád implikoval, že stalinistická byrokracie je aktivním činitelem při vytváření objektivních podmínek socialismu. Jak jsme si už ukázali, Trockij tvrdil, že stalinistická byrokracie je pokroková, neboť tím, že brání státní vlastnictví jakožto svoji základnu, nutně brání i objektivní výdobytky proletářské revoluce, tedy státní vlastnictví výrobních prostředků. Teď trockismus začal tvrdit, že stalinistická byrokracie takové proletářské výdobytky nejen brání, ale dokonce je může šířit! Když se nyní stalinistická byrokracie považovala za primárního činitele v přechodu k socialismu, význam revoluční úlohy dělnické třídy poklesl. Takto se trockistům v nadcházejících desetiletích otevřela cesta k podpoře nejrůznějších nacionalistických hnutí bez ohledu na to, jakou roli v nich hrál proletariát.[34]

Cliff a neotrockistická teorie SSSR jako státního kapitalismu

Ironií je, že Tonyho Cliffa vedení Čtvrté internacionály původně do Británie vyslalo ve snaze odvrátit v Britské sekci potenciální podporu teorie, že východní Evropa a SSSR jsou státní kapitalismus. Jak se totiž ukázalo, tím, kdo přijal teorii státního kapitalismu, nebyl Gerry Healey, Ted Grant nebo některá jiná z tehdejších čelních postav britské Revoluční komunistické strany (Revolutionary Communist Party)[35], ale nikdo jiný než Cliff sám.

Avšak na své cestě k názoru, že státně kapitalistická není jen východní Evropa, ale také SSSR, byl Tony Cliff odhodlán nejít ve stopách tolika bývalých trockistů, kteří nejprve zavrhli Trockého teorii Ruska jako degenerovaného dělnického státu, aby nakonec zavrhli Trockého i samotný marxismus. Místo toho se Cliff pustil do práce na státně kapitalistické teorii SSSR, která se pevně držela trockistické i ortodoxně marxistické tradice. Těm, kdo tvrdili, že teorie SSSR jakožto degenerovaného dělnického státu byla pro Trockého marxismus stěžejní, Cliff odpovídal nejen tvrzením, že v Trockého písemnostech jsou četné případy, kdy sám naznačoval vážné pochyby o svém závěru ohledně SSSR jako degenerovaném dělnickém státě, ale také že ke konci svého života Trockij signalizoval, že tento závěr možná úplně opustí. Cliff se dokonce snažil tvrdit, že kdyby Trockij ještě žil, také by nakonec došel k závěru, že SSSR se stal státním kapitalismem a rozhodně by dogmaticky nehájil pozici, která naprosto odporuje všem důkazům, jako to činili jeho loajální následovníci z vedení Čtvrté internacionály.

Cliff své poměrně kacířské myšlenky původně představil roku 1948 ve formě duplikátního diskusního dokumentu s názvem Povaha stalinistického Ruska. Po několika vydáních a doprovodných úpravách a dodatcích má dnes tento text podobu knihy nazvané Státní kapitalismus v Rusku, která nám předkládá finální formulaci Cliffovy pozice.

Velkou část první třetiny Státního kapitalismu v Rusku Cliff věnoval prezentaci masy důkazů, kterými chtěl ukázat vykořisťovatelskou i represivní povahu SSSR. Jenže, jakkoli silná to byla obžaloba stalinistického režimu, Cliffem předložené důkazy ani zdaleka nestačily k tomu, aby přesvědčil své oponenty buď v Revoluční komunistické straně, nebo v širší Čtvrté internacionále. Pravověrní trockisté mohli takový důkazní materiál jednoduše brát jako potvrzení míry degenerace Sovětského svazu, protože jejich tvrzení, že Rusko je dál v zásadě dělnickým státem, moc nevyvracel. Jak sám Cliff uznal, bylo třeba demonstrovat, že zjevně vykořisťovatelský a represivní charakter Sovětského svazu nutně vycházel nikoli z degenerace Sovětského svazu jakožto dělnického státu, nýbrž ze skutečnosti, že za Stalina SSSR přestal být dělnickým státem a stal se státním kapitalismem. Proto ale Cliff musel prvně objasnit, co má „státním kapitalismem“ na mysli, a že tato koncepce je nejen kompatibilní s ortodoxně marxistickou tradicí, ale že v ní má své kořeny.

Ortodoxní marxismus definoval kapitalismus jako třídní společnost ovládanou všeobecnou směnou zboží, která vyvstává ze soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Na základě takové definice by se přinejmenším na první pohled zdálo, že absolutně vzato je představa státního kapitalismu protimluvem. Jestliže byly všechny výrobní prostředky znárodněny, třída kapitalistů vyvlastněna a zákon hodnoty a trh nahrazeny státní alokací a plánováním, zdálo by se, že z definice musel být kapitalismus zrušen. Panoval-li souhlas na tom, že ruská revoluce z větší části vedla ke zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků, zdálo by se jasné, že z marxistického hlediska nemohl v SSSR existovat kapitalismus v žádné podobě. (A samozřejmě, že to je i nejběžnější námitka, která se proti všem teoriím státního kapitalismu v SSSR používá.)

Avšak pro ortodoxní marxismus bylo stěžejní i to, jak se Cliff horlivě snažil poukázat, že kapitalistický výrobní způsob je přechodný. Kapitalismus byl pouhou fází v lidských dějinách, jejíž vývoj nakonec podryje její vlastní základnu. Jak kapitalismus opakovaně působil převraty ve výrobních metodách, posunul výrobní síly na bezprecedentní rovinu. Jenže při rozvoji výrobních sil kapitalismus musel výrobu stále více zespolečenšťovat, neboť probíhala v čím dál větším a komplexnějším měřítku. Čím společenštějším se výrobní proces stával, tím více se dostával do konfliktu se soukromým přivlastňováním bohatství, které vyráběl. Ve výsledku tak kapitalismus musel negovat svůj vlastní základ v soukromém vlastnictví výroby a tím připravoval cestu socialismu.

Jak jsme si již dříve povšimli, už koncem devatenáctého století došla většina marxistů k názoru, že klasické stádium konkurenčního kapitalismu, které v 60. letech 19. století popisoval a analyzoval Marx, ustoupilo konečným stádiím kapitalistické éry. Růst obrovských kartelů a monopolů a sílící ekonomická úloha státu byly chápány jako negování trhu a zákona hodnoty. Zároveň vznik akciových společností a znárodňování klíčových průmyslových podniků znamenaly nahrazování individuálního kapitalistického vlastnictví výrobních prostředků kolektivními formami vlastnictví, což znamenalo další negaci soukromého vlastnictví. Vždyť, jak tvrdil Engels, rozvoj monopolního i státního kapitalismu vedl k bodu, kdy se třída kapitalistů měla stát pro výrobní proces nadbytečnou. Kapitál už nepotřeboval kapitalistu. Jak konstatuje sám Engels:

„Přeměna velkých výrobních a komunikačních organizací v akciové společnosti a státní vlastnictví ukazuje, že pro jejich účel není buržoazie zapotřebí. Všechny společenské funkce kapitalistů jsou nyní vykonávány placenými zaměstnanci. Kapitalista už nemá žádnou jinou společenskou funkci než shrabovat zisky, uštipovat kupony a hrát na burze, kde se různí kapitalisté navzájem okrádají o svůj kapitál. Tak jako prvně kapitalistický výrobní způsob vytlačoval dělníky, tak dnes vytlačuje kapitalisty, dělá z nich tak, jako to dělala z dělníků, přebytečné obyvatelstvo, i když ne průmyslovou rezervní armádu.“

„Ale ani přeměna na akciové společnosti nebo na státní vlastnictví nezbavuje výrobní síly jejich charakteru coby kapitálu. V případě akciových společností je to zřejmé. A i moderní stát je jen organizací, kterou se buržoazní společnost vybavuje, aby zachovala celkové vnější podmínky kapitalistického výrobního způsobu proti zásahům buď dělníků, nebo individuálních kapitalistů. Moderní stát, ať je jeho forma jakákoli, je ve své podstatě kapitalistickou mašinérií; je státem kapitalistů, ideálním kolektivním orgánem kapitalistů. Čím více výrobních sil přebírá do svého vlastnictví, tím více se stává skutečným kolektivním orgánem všech kapitalistů, tím více občanů vykořisťuje. Dělníci zůstávají námezdně pracujícími, proletáři. Kapitalistický vztah není zrušen; naopak je doveden do krajnosti. V této krajnosti se ale mění ve svůj opak. Státní vlastnictví výrobních sil není řešením konfliktu, ale obsahuje v sobě formální prostředky, klíč k řešení.“ (Engels, Anti-Dühring, s. 330)

Takže stará ortodoxie Druhé internacionály nepochybně souhlasila s tím, že je tu inherentní tendence ke státnímu kapitalismu. Vždyť se mělo za to, že tato tendence pokládá základy socialismu. Stěžejní ale byla i pro Lenina a novou bolševickou ortodoxii. Nejenže sílící negování soukromého vlastnictví a zákona hodnoty naznačují, že situace je zralá pro socialismus, ale fůze státu s kapitálem v rámci státního kapitalismu vysvětlovala narůstající imperialistické soupeření, které vedlo k první světové válce. Jak se konkurenční boj mezi kapitálem a kapitálem stal zároveň bojem mezi imperialistickými státy, stala se imperialistická válka nevyhnutelnou. Jak poznamenává Bucharin v Imperialismu a světové ekonomice, kterýžto spis poskytnul teoretický základ pro Leninovu teorii imperialismu:

„Když konkurence konečně dosáhla svého nejvyššího stádia, když se stala konkurencí mezi státně kapitalistickými trusty, užívání státní moci a s ním spojené možnosti hrají velmi velkou úlohu. Státní aparát vždy sloužil jako nástroj v rukou vládnoucí třídy dané země a vždy jednal jako její ‘obránce a protektor’ na světovém trhu; nikdy však neměl tak kolosální význam, jaký má v epoše finančního kapitálu a imperialistické politiky. Formováním státně kapitalistických trustů se konkurence téměř zcela přesouvá na cizí země; je tedy evidentní, že orgány boje, který se vede v zahraničí, předně státní moc, musí nesmírně růst… Roste-li obecně význam státní moci, obzvláště ohromující je růst jeho vojenské organizace: armády a námořnictva. Boj mezi státně kapitalistickými trusty na prvním místě rozhoduje poměr jejich vojenských sil, neboť vojenská moc dané země je posledním útočištěm bojujících ‘národních’ skupin kapitalistů.“ (Bucharin, s. 124)

Nebylo tedy pochyb, že představa vývoje kapitalismu ke státnímu kapitalismu, kdy dochází ke stále silnějšímu popírání samotné jeho báze jak v podobě zákona hodnoty, tak soukromého vlastnictví, měla kořeny zcela jasně v ortodoxním marxismu. Otázkou pak bylo, zda je státní kapitalismus možný v absolutním slova smyslu. Nemohlo to snad být tak, že po překonání jistého bodu se kvantita přemění v kvalitu? Nebylo to snad tak, že jakmile dojde ke znárodnění zásadních výrobních prostředků a k vyvlastnění posledního velkého kapitalisty, nutně bude kapitalismus objektivně zrušený? A nebyl to snad případ Ruska po říjnové revoluci?

Tomuto tvrzení, s nímž až příliš snadno mohli přijít jeho trockističtí kritikové, Cliff kontroval argumentem, že kvalitativní posun od kapitalismu k přechodu k socialismu nelze jednoduše vypočítat z „procentuálního podílu“ státního vlastnictví výrobních prostředků. Tento přechod byl nutně dán politicky. Jak jsme už viděli, tendence ke státnímu kapitalismu byla výsledkem sílících rozporů mezi stále společenštějšími formami výroby a soukromým přivlastňováním bohatství. Kolektivní a ve finále státní vlastnictví výrobních prostředků byly prostředkem k usmíření tohoto rozporu a zároveň zachovávaly soukromé přivlastňování bohatství a spolu s ním soukromé vlastnictví. A tak tendence ke státnímu kapitalismu zahrnovala jen částečné popření soukromého vlastnictví na základě samotného soukromého vlastnictví.

Takže státní kapitalismus mohl být nazírán maximálně jako „parciální negace kapitalismu na bázi samotného kapitalismu“. Dokud byla státní ekonomika řízena za účelem vykořisťování dělnické třídy v zájmu vykořisťovatelské třídy, zůstávala tato ekonomika státně kapitalistickou. Kdyby se však dělnická třída chopila moci a provozovala státní ekonomiku v zájmu lidu jako celku, pak by státní kapitalismus ustoupil dělnickému státu a přechod k socialismu by mohl započít. Státní kapitalismus tedy byl zlomovým bodem, labutí písní kapitalismu, ale jakmile by se dělnická třída zmocnila státu, stal by se základnou pro přechod k socialismu.

Bylo by však možné namítnout, že řada revolučních marxistů, včetně samotného Trockého, výslovně popírala, že by kapitalismus mohl dosáhnout limitů státního kapitalismu. Vždyť proti reformistům z Druhé internacionály, kteří tvrdili, že kapitalismus se přirozeně vyvine ve státní kapitalismus, který pak lze jednoduše převzít demokratickým ovládnutím státu, revoluční marxisté argumentovali, že tu sice je tendence ke státnímu kapitalismu, ale ta se v praxi nikdy nemůže plně uskutečnit vzhledem k rivalitám mezi kapitalisty a samotné hrozbě vyvlastnění státu dělnickou třídou.

Cliff odpovídal tvrzením, že takové argumenty platily jen pro případ evoluce tradičního kapitalismu ve státní kapitalismus. V Rusku proběhla revoluce, která vyvlastnila třídu kapitalistů a zavedla dělnický stát, a posléze kontrarevoluce, která obnovila kapitalismus ve formě státního kapitalismu řízeného v zájmu nové třídy byrokratů. Podle Cliffa ruská revoluce vytvořila dělnický stát, ale izolován debaklem socialistických revolucí jinde v Evropě, dělnický stát zdegeneroval. A jak dělnický stát degeneroval, byrokracie se stále více oddělovala od dělnické třídy, až se s nástupem Stalina dokázala ustavit jako nová vykořisťovatelská třída a chopit se státní moci. A když byrokracie uchvátila moc, dělnický stát zaniknul a v Rusku se obnovil státní kapitalismus.

Tato periodizace porevoluční éry v Rusku Cliffovi nejen dovolovala překonat námitku, že Trockij popíral možnost, že by buržoazní společnost mohla plně uskutečnit tendenci ke státnímu kapitalismu, ale rovněž mu umožňovala akceptovat většinu Trockého analýzy ruské revoluce a jejích následků. S Trockým se Cliff musel rozejít jen v analýze deseti let po roce 1928, kde Trockij tvrdil, že SSSR zůstal degenerovaným dělnickým státem, zatímco Cliff argumentoval, že se stal státním kapitalismem. Jenže, jak ještě uvidíme, navzdory tomu, že tato periodizace byla výhodná pro to, aby se Cliff mohl i nadále věrohodně považovat za trockistu, ukáže se být důležitou slabinou v jeho teorii. Než se ale podíváme na slabá místa Cliffovy teorie státního kapitalismu, musíme prvně blíže přezkoumat, co vlastně Cliff považoval za podstatu státního kapitalismu ve Stalinově Rusku.

Jak jsme si ukázali, Cliff sice nekriticky hájil ortodoxně marxistickou definici kapitalismu, ale námitkám, že SSSR v žádném případě nemůže být kapitalismem, protože v něm není ani zákon hodnoty ani soukromé vlastnictví, dokázal kontrovat argumentací, že státní kapitalismus je „parciální negací kapitalismu na bázi samotného kapitalismu“. Co tedy myslel „parciální negací kapitalismu“? Je jasné, že kapitalismus nemohl být popřen kompletně, jinak by nebyl kapitalismem. Takže v jakém smyslu bylo popření kapitalismu částečné? U Cliffa se význam částečného popření kapitalismu nejlépe ozřejmuje z hlediska zákona hodnoty.

Cliff po vzoru Marxe tvrdil, že za kapitalismu existuje dvojí dělba práce. Předně je tu dělba práce, která povstává mezi kapitalistickými podniky a reguluje ji zákon hodnoty fungující skrze „anarchii trhu“. Zadruhé, je tu dělba práce, která povstává v každém kapitalistickém podniku a přímo ji určuje racionální a vědomý diktát kapitalistů nebo jejich manažerů. Samozřejmě, že druhá dělba je podřízena zákonu hodnoty, neboť kapitalistický podnik musí soutěžit na trhu. Zákon hodnoty se však vůči ní jeví jako vnější.

Podle Cliffa SSSR fungoval, jako by byl jedním obřím kapitalistickým podnikem. Proto už v SSSR neplatil zákon hodnoty, negovalo jej znárodnění výroby a zavedení komplexního státního plánování. Nakolik ale SSSR musel ekonomicky i politicky soutěžit v kapitalistickém světovém systému, natolik se podřizoval zákonu hodnoty jako každý kapitalistický podnik. V tomto smyslu byl podle Cliffa zákon hodnoty jen „částečně popřen na základě zákona hodnoty samotného“.

Avšak jestliže uvnitř SSSR nefungoval ani trh ani zákon hodnoty, znamenalo to, že výrobky se v SSSR doopravdy nekupovaly ani neprodávaly jako zboží, nýbrž se jednoduše alokovaly a přesouvaly za pomoci administrativních cen. Bylo-li tomu skutečně tak, pak to rovněž znamenalo, že pracovní síla nebyla skutečným zbožím, což byl závěr, který byl Cliff nucen akceptovat. Vždyť, jak Cliff tvrdil, kdyby pracovní síla byla zbožím, pak by dělník musel mít svobodu periodicky ji prodávat za nejvyšší nabídku. Jestliže však dělník mohl svoji schopnost pracovat prodat jen jednou a provždy, pak se příliš nelišil od otroka, jelikož fakticky prodal sám sebe a ne svoji pracovní sílu. A v SSSR dělník mohl svoji pracovní sílu prodat jen jednomu zaměstnavateli – státu. Dělník tudíž neměl svobodu prodeje za nejvyšší nabídku a pracovní síla ve skutečnosti nebyla zbožím.

Chyby v Cliffově teorii státního kapitalismu

Na první pohled Cliff nabízí přesvědčivou teorii státního kapitalismu v SSSR, která nejen neochvějně setrvává v širší ortodoxně marxistické tradici, ale rovněž zachovává většinu z Trockého příspěvku k této tradici. Jak se poválečná éra odvíjela a stalinistická byrokracie se usazovala v sedle ještě pevněji než kdy dřív, získávala Cliffova analýza SSSR na atraktivitě. Protože se vyhnul problémům, kterým po zjevném nenaplnění Trockého předpovědi pádu stalinistické byrokracie čelila pravověrná trockistická uskupení, Cliff se pod heslem, „Ani Washington ani Moskvu,“ nalézal v dokonalé pozici, z níž mohl při obnově zájmu o leninismus a trockismus v 60. a 70. letech 20. století přilákat nové stoupence. Vždyť se Skupinou mezinárodních socialistů (International Socialists Group), z níž se pak stala Strana socialistických dělníků (Socialist Workers‘ Party – SWP), dokázal vybudovat jedno z největších leninistických uskupení v Británii, jehož nejosobitějším rysem bylo odmítání postavit se ve Studené válce na jednu ze stran.[36]

Avšak i přes přitažlivost Cliffovy teorie státního kapitalismu v SSSR při bližším přezkoumání zjistíme, že jeho teorie má fatální slabiny, po nichž skočili pravověrnější trockisté. A tyto slabiny jsou vskutku natolik závažné, že mnozí došli k závěru, že Cliffova teorie je katastrofálně chybná. Tento názor si získal uznání i v samotné SWP a vyústil v různé pokusy o rekonstrukci Cliffovy původní teorie.[37] Jak si ještě řekneme, tyto nedostatky v Cliffově teorii do značné míry vycházejí z jeho odhodlání vyhnout se střetu jak s Trockým, tak s širší ortodoxně marxistickou tradicí.

Cliffova teorie státního kapitalismu v SSSR má tři hlavní chyby. První se týká Cliffova trvání na tom, že finální vzestup Stalina – a spolu s ním zavedení prvního pětiletého plánu – značil kontrarevoluci, která svrhla dělnický stát ustavený říjnovou revolucí a obrátila Rusko ke státnímu kapitalismu. Téma, kdy se SSSR stal státním kapitalismem, je pro trockisty samozřejmě citlivé, protože nedokáže-li Cliff udržet dělící čáru v roce 1928, co by pak ještě mohlo zabránit posunutí data porážky revoluce až do roku 1917? Lenin a Trockij by pak byli vnímáni jako vůdcové revoluce, která v Rusku prostě zavedla státní kapitalismus! Takové obavy jasně vyjádřil Ted Grant ve své reakci na Cliffovu původní prezentaci jeho teorie v The Nature of Stalinist Russia. Tehdy Ted Grant varoval:

„Je-li správná teze soudruha Cliffa, že dnes v Rusku existuje státní kapitalismus, pak se nemůže vyhnout závěru, že státní kapitalismus existuje již od ruské revoluce a že funkcí revoluce samotné bylo zavést tento státně kapitalistický společenský systém. Neboť i přes jeho lopotnou snahu narýsovat dělicí čáru mezi ekonomickou základnou ruské společnosti před rokem 1928 a po něm, ekonomická základna ruské společnosti ve skutečnosti zůstala nezměněná.“ (Ted Grant, The Unbroken Thread, s. 199)

První linií, po níž ortodoxní trockisté vedli svůj útok, bylo tvrzení, že kdyby ke kontrarevoluci, která Rusko vrátila ke kapitalismu, došlo proti revoluci a ne zevnitř revoluce samotné, pak by dělnický stát musel být zničen násilím. Každý pokus o argumentaci ve prospěch postupné a nenásilné restaurace kapitalismu by – jak říkal sám Trockij – jednoduše „pouštěl pozpátku revizionistický film“.[38] Vždyť navzdory vyloučení Trockého a Levé opozice v roce 1928 zůstalo vedení strany a státu z větší části netknuté. Vskutku se tedy zdá, že v rámci státu panovala před rokem 1928 a po něm spíše kontinuita, než že by došlo k nějakému ostrému zlomu, jenž by naznačoval kontrarevoluci, a už vůbec ne k nějakému násilnému státnímu převratu nebo násilné kontrarevoluční akci.

Cliff se proti této linii útoku pokoušel argumentovat tím, že proletářská revoluce sice musí zničit buržoazní stát, aby mohla vybudovat nový revoluční stát proletariátu, ale kontrarevoluce nemusí existující dělnický stát nutně ničit.[39] Příkladem, který Cliff použil, byla armáda. Aby vznikl dělnický stát, je třeba buržoazní stálou armádu přeměnit v dělnickou milici. Ale důstojnický sbor by každé takové transformaci nevyhnutelně vzdoroval. Tento odpor by bylo třeba rozdrtit násilím. Oproti tomu důstojníci dělnické milice se mohou stávat čím dál nezávislejšími, až se z nich v určitém bodě stane součást byrokracie, čímž se dělnická milice změní v buržoazní stálou armádu. Takový proces, v němž se dělnická milice transformuje ve stálou armádu, se nemusí nutně setkat s nějakým soustředěným odporem, a proto se může dít postupně.

Jenže tento argument nikterak neurčuje rok 1928 jako kontrarevoluční zlom. Vždyť by se zdálo, že Cliffův příklad naznačuje, že kontrarevoluci způsobil sám Trockij, když se v roce 1918 pustil do reorganizace Rudé armády na bázi konvenční stálé armády! Jediným otevřeně politickým indikátorem byrokratické kontrarevoluce, který Cliff dokáže předložit, jsou zinscenované moskevské procesy a čistky, které podle něj byly:

„občanskou válkou byrokracie proti masám – válkou, v níž byla ozbrojená a organizovaná jen jedna strana. Svědčily o dovršení totálního osvobození byrokracie od lidové kontroly.“ (State Capitalism in Russia, s. 195)

Jenže k moskevským soudním procesům došlo ve 30. letech 20. století a ne v roce 1928.

Na roce 1928 bylo zásadní to, že značil začátek první pětiletky a odhodlání byrokracie k rapidní industrializaci Ruska. Tím, že jako nejvyšší imperativ přijala industrializaci Ruska bez ohledu na lidskou cenu, kterou za ni bude třeba zaplatit, sovětská byrokracie na sebe podle Cliffa vzala dějinnou úlohu buržoazie. A tím, že přejala ekonomickou i historickou funkci buržoazie, byrokracie se změnila ve vykořisťovatelskou třídu. Zatímco před rokem 1928 byla byrokracie prostě privilegovanou vrstvou degenerovaného dělnického státu, která dokázala získat víc než jen spravedlivý podíl z národního bohatství, po roce 1928 se z byrokratů stali státní kapitalisté, kteří kolektivně vykořisťovali dělnickou třídu.

Samozřejmě, že Cliff neměl potíž ukázat, že po zavedení prvního pětiletého plánu došlo k prudkému zhoršení materiálních podmínek dělnické třídy, neboť byrokracie usilovala o to, aby obrovské náklady na politiku rapidní industrializace zaplatil proletariát. Avšak Cliffův argument, že tento prudký pokles v hmotných podmínkách dělnické třídy představoval kvalitativní posun k vykořisťování dělnické třídy byrokracií, nebyl ani zdaleka přesvědčivý. Pokud jsou Cliffovy pokusy ukázat kvalitativní posun ve společenských výrobních vztazích vůbec k něčemu dobré, pak jedině k tomu, že naznačují, že byrokratické vykořisťování dělnické třídy existovalo už před rokem 1928.

Mezi trockisty snad ještě ničivější dopad na věrohodnost Cliffovy argumentace mělo tvrzení, že nastolením politiky rychlé industrializace se byrokracie nakonec změnila ve vykořisťovatelskou třídu a tak Rusko transformovala z degenerovaného dělnického státu ve státní kapitalismus, protože tím Cliff fakticky napadal Trockého! Nebylo snad hlavní kritikou, kterou používal Trockij a Levá opozice proti Stalinovi, že nezačal industrializovat dostatečně brzy?! Nebylo snad hlavním bodem Trockého chápání ruské revoluce, že výrobní síly je třeba co nejrychleji rozvinout, má-li být nějaká naděje na socialismus? A pokud ano, nevinil snad Cliff Trockého z obhajoby státního kapitalismu?! Cliff tedy ve finále není s to vyzrát na Trockého vnitřní spřízněnost se Stalinem. Výsledkem bylo, že neschopnost rozejít se s trockismem vedla k této zásadní chybě v Cliffově teorii státního kapitalismu v Rusku.

To ale není všechno. Cliffova neschopnost kriticky se utkat s ortodoxním marxismem otevřela další ještě důležitější slabinu v jeho teorii státního kapitalismu, které se chytili jeho pravověrnější trockističtí kritikové. Tato slabina vycházela z toho, že Cliff popíral fungování zákona hodnoty v SSSR.

Jak jsme viděli, pro Cliffa jako by SSSR byl jedním obrovským kapitalistickým podnikem. Proto uvnitř SSSR nemohl platit zákon hodnoty. Avšak jak upozorňoval Marx, každý kapitalistický podnik je nucen fungovat jako kapitál jenom skrze fungování zákona hodnoty. Jestliže tedy ve státní ekonomice SSSR neplatil zákon hodnoty, co ji nutilo fungovat, jako by byla kapitalistickým podnikem? Odpovědí byl vztah Sovětského svazu ke světovému kapitalismu. Sovětský svaz podléhal zákonu hodnoty prostřednictvím konkurenčního politického a ekonomického vztahu ke zbytku kapitalistického světa a skrze tuto podřízenost zákonu hodnoty se začala projevovat kapitalistická povaha SSSR.

Jak si však Cliff uvědomoval, Sovětský svaz se s jeho nesmírnými přírodními zdroji stal do značné míry soběstačným. Zahraniční obchod se zbytkem světa byl minimální ve srovnání s množstvím vyrobeným a spotřebovaným v samotném Rusku. Proto Cliff nemohl tvrdit, že se mezinárodní zákon hodnoty na ruskou ekonomiku uvaloval skrze nutnost konkurovat na světovém trhu. Místo toho musel Cliff tvrdit, že se zákon hodnoty v SSSR prosazoval nepřímo, skrze nutnost konkurovat hlavním kapitalistickým a imperialistickým mocnostem politicky. Aby nezaostal v závodech ve zbrojení – zejména se vznikem Studené války proti USA – SSSR musel hromadit obrovské množství vojenské výzbroje. Toto puzení k vojenské akumulaci vedlo k akumulačnímu puzení i jinde v ruské ekonomice. A vskutku bylo možné domnívat se, že tato vojenská akumulace pohání akumulaci kapitálu a spolu s ní vykořisťování dělnické třídy stejně, ne-li víc, než by dokázala ekonomická konkurence na světovém trhu.[40]

Jak však upozorňují Cliffovi trockističtí kritikové, podle Marxe se zákon hodnoty neprosazuje „konkurencí“ jako takovou, nýbrž konkurenční směnou zboží. Vždyť hodnota se formuje jedině směnou zboží, a proto se zákon hodnoty může prosazovat pouze takovou směnou. Vojenská akumulace není přímo akumulací hodnot, ale akumulací užitných hodnot. V kapitalistické ekonomice se taková akumulace může stát součástí celkového procesu akumulace hodnoty, a tudíž kapitálu, pokud garantuje budoucí akumulaci kapitálu ochranou nebo rozšiřováním zahraničních trhů. Sama o sobě je však vojenská akumulace jednoduše akumulací věcí a ne kapitálu. Takže v kapitalistických zemích vojenské výdaje dočasně potlačují hodnotu a zákon hodnoty, aby je později rozšířily. Vzhledem k tomu, že Sovětský svaz se nesnažil rozpínat výrobu hodnoty dobýváním nových trhů, vojenská výroba znamenala permanentní potlačování hodnoty a zákona hodnoty, protože šlo jednoduše o produkci užitných hodnot potřebných k obraně systému založeného na výrobě užitných hodnot.

Pro sofistikovanější trockisty Cliffův pokus dovolávat se vojenské konkurence jakožto prostředku, kterým se SSSR podřizoval zákonu hodnoty, odhaloval fundamentální teoretickou slabinu jeho teorie státního kapitalismu v Rusku. Cliffův argument, že za státního kapitalismu, „akumulace hodnoty obrací akumulaci užitných hodnot v její opak,“ není nic než sofisma, které stírá specifické společenské formy, jež jsou zásadní pro definici konkrétního výrobního způsobu, jako je třeba kapitalismus. Jak správně zdůrazňují, kapitál není věc, ale společenský vztah, který dává vzniknout specifickým společenským formám. Fakt akumulace vojenské výzbroje tak v žádném případě není totéž co akumulace kapitálu. Bez výroby zboží není hodnoty a bez hodnoty není akumulace kapitálu. Ale Cliff tvrdí, že v SSSR zbožní výroba neexistuje, zejména pak ne ve vojenském průmyslu, neboť se nic nevyrábí pro trh, a tak tam nemůže být ani hodnota ani kapitál.

Tento bod lze dál rozvést, jakmile se Cliffovi kritikové dostanou k otázce pracovní síly. Pro Marxe specifickou povahu každého výrobního způsobu určoval styl a formy, kterými panující třída dokázala vysávat nadpráci z bezprostředních výrobců. V kapitalistickém výrobním způsobu se nadpráce z bezprostředních výrobců vysává koupí dělníkovy pracovní síly jakožto zboží. Následkem toho je nadpráce vyvlastňována ve formě nadhodnoty, která je rozdílem mezi hodnotou pracovní síly (tj. náklady na reprodukci dělníkovy práceschopnosti) a hodnotou, kterou dělník svou prací vytváří. Podle Cliffa však pracovní síla v SSSR nebyla zbožím, a proto se ani doopravdy neprodávala. Pokud ale pracovní síla nebyla zbožím, nemohla mít hodnotu a tudíž ani vysátá nadpráce nemohla nabýt formu nadhodnoty. A pokud nadpráce neměla formu nadhodnoty, jak mohl být SSSR z přísně marxistického hlediska v jakémkoli smyslu kapitalismem?!

Třetí fatální chybou v Cliffově teorii státního kapitalismu v Rusku – a to chybou, která vyrůstá z jeho věrnosti ortodoxnímu marxismu – je názor, že státní kapitalismus je nejvyšším stádiem kapitalismu. Jak jsme viděli, pro Cliffa bylo velmi důležité, že státní kapitalismus je nejvyšším stádiem kapitalismu, neboť na základě této premisy mohl prohlašovat, že státní kapitalismus je na hraničním přechodu mezi kapitalismem a socialismem. Je-li však státní kapitalismus nejvyšším stádiem kapitalismu a akceptujeme-li, že SSSR byl státním kapitalismem, pak by to patrně znamenalo, že v jistém fundamentálním smyslu měl být SSSR před západním kapitalismem napřed. Samozřejmě, že koncem 40. let 20. století to mohlo vypadat smysluplně. Koneckonců SSSR za Stalina učinil bezpříkladný skok vpřed skrze rapidní industrializaci Ruska a zdálo se, že v poválečné éře Sovětský svaz předčí většinu kapitalistických ekonomik na Západě. V dalších desetiletích však byla stále zjevnější ekonomická stagnace a nehospodárnost „sovětského systému“, což vyvrcholilo zhroucením SSSR v roce 1990. V kombinaci s globalizací kapitálu, která v západním kapitalismu vážně podryla efektivnost státní intervence, to znamenalo, že představa tendence kapitalismu měnit se ve státní kapitalismus dnes není ani zdaleka tak přesvědčivá jako před padesáti lety. Jak uvidíme v dalším díle, Cliff sice přišel s teorií, která měla vysvětlovat ekonomickou stagnaci v Sovětském svazu, ale ta se ukázala jako nedostatečná pro vysvětlení finální krize a pádu SSSR. Po tomto bodu s radostí skočili Cliffovi pravověrnější kritici, kteří teď mají pocit, že se jim dostalo zadostiučinění, protože stalinistický systém se ukázal jako efemérní a jak Trockij předvídal, došlo k restauraci kapitalismu, byť s určitým zpožděním.

Takže i přes svoji praktickou lákavost během poválečné éry byla Cliffova teorie státního kapitalismu v Rusku – přinejmenším pro ortodoxní trockisty – teoreticky fatálně mylná. Vždyť sofistikovanější trockisté obvykle s trochou povyku Cliffovu teorii rozcupují a pak ji vydávají za příklad chabosti všech teorií státního kapitalismu. Ale Cliffova teorie státního kapitalismu v SSSR rozhodně není tou prapůvodní ani nejlepší teorií, ačkoli je snad nejznámější. V dalším díle se pustíme do přezkoumání Ticktinových snah o překonání jak teorie Ruska coby degenerovaného dělnického státu, tak státně kapitalistických teorií, a pak se začneme zabývat úvahami o dalších teoriích státního kapitalismu v SSSR, které vznikly mezi levými komunisty.


[1] „Ultralevice“ je zatížený a nejednoznačný termín. Původně se jednalo o nadávku, kterou Lenin používal proti komunistům a revolucionářům zejména v západoevropských zemích jako Holandsko, Německo a Itálie, kteří odmítali akceptovat bolševický model revoluce a právo Komunistické strany Ruska určovat taktiku a vedení světového komunistického hnutí. Tito komunisté byli jedni z prvních, kdo přišli s myšlenkou, že Rusko je formou státního kapitalismu. Těmto teoriím se budeme věnovat v dalším díle. K samotnému termínu je třeba poznamenat, že většina lidí obviňovaných leninisty z ultralevičáctví by řekla, že jsou prostě komunisté a že levice, včetně jejich žalobců, komunistická není. Celá záležitost se ještě komplikuje sklonem leninistů odsuzovat jeden druhého, že jsou „ultralevičáci“, a to za tak ohavné zločiny jako, že ten či onen nevolí labouristy. Důležitější však pro nás patrně je, že termín „ultralevičáctví“ naznačuje ochotu – spolu s trockismem – hledat rodovou linii vlastní tradice u sociální demokracie Druhé a Třetí internacionály. A tak sice klidně znovu prohlásíme, že němečtí, holandští a italští leví komunisté nesli některá důležitá poučení z revoluční vlny po první světové válce, ale nemyslíme si, že měli poslední slovo v revoluční teorii a praxi, jak ji vnímáme my dnes. Ozřejmí se to, jakmile začneme zkoumat jejich teorie o Sovětském svazu.

[2] Samozřejmě, že práce na podporu vězňů je důležitou součástí každého seriózního protistátního hnutí a v konkrétních okolnostech hnutí proti dani z hlavy, kdy Militant (britská sesterská organizace české Socialistické alternativy Budoucnost – poznámka překladatele do češtiny) vyhrožoval udáváním lidí policii, skutečně definovala radikální angažmá v boji. Ale na levičáctví není nic, co by je nutně vedlo k ignorování vězňů. Prostě kritizovat „levici“ za to, že nepodporuje vězně, je jen o málo lepší než rituální pranýřování levice za to, že jsou to „nudní onanisté ze střední třídy“ – ubohá náhražka za pořádnou kritiku. A proto nás těžko může překvapit, že teď, když už odsuzování levice za to, že podporuje SSSR, nemá budoucnost, pro mnohé anarchisty se solidarita s vězni stala téměř definitivní pozicí.

[3] V Česku je to Socialistická solidarita – poznámka překladatele do češtiny.

[4] Moc se nepochybuje o tom, že to byl strach, že by celá západní Evropa mohla v letech hned po druhé světové válce přejít k východnímu bloku, co pohnulo americkou buržoazii, aby ve formě Marshallova plánu nalila miliardy dolarů do zničených západoevropských ekonomik.

[5] Nezapomínejme, že reformistické strany Druhé internacionály nezradily jen svoji povinnost postavit se proti první světové válce a jako takové byly spolupachatelkami decimace celé jedné generace evropské dělnické třídy, ale také sehrály důležitou úlohu při rozdrcení revolucí, které se po válce přehnaly přes velkou část Evropy. Kupříkladu německá revoluce byla rozdrcena a takoví revoluční vůdci jako Rosa Luxemburgová a Karl Liebknecht byli zabiti na rozkaz sociálně demokratické vlády. Takové zločiny nešlo tak snadno zapomenout.

[6] Samozřejmě, že teď by někdo mohl namítnout, že Trockého rejstřík dokazuje, že byl kontrarevolucionář, a proto odmítá jakkoli se podrobněji zabývat jeho teorií SSSR jako degenerovaného dělnického státu. Pro nás je obsáhlé studium Trockého teorie SSSR coby degenerovaného dělnického státu důležité nejen proto, že se tato teorie stala ústředním referenčním bodem pro kritiku Sovětského svazu, ale také proto, že je důležité ukázat, jak Trockého teorie vzešla přímo z objektivismu ortodoxního marxismu a v žádném případě nezradila jeho tradice. Proto se nadále zaměříme na politickou ekonomii, která vznikla v SSSR, a nenabídneme historii toho, jak si revoluce s kontrarevolucí zasazovaly ránu za ranou. Ohledně podrobností k období 1917-21, které podrývají leninistické líčení ruské revoluce, viz M. Brinton, The Bolsheviks and Workers‘ Control (Londýn: Solidarity). Obecnější kritika ortodoxního marxismu jak Druhé, tak Třetí internacionály viz Guy Debord, Společnost spektáklu, Kapitola IV (Praha: Intu, 2007).

[7] V následující části textu by se někteří čtenáři mohli domnívat, že s Trockého teorií nakládáme s přílišným respektem. Někomu stačí vyjmenovat jeho špatné skutky. Někdo se zaměřuje na jeho činy v období 1917-21, jiní spíše na Trockého pozdější neschopnost zastávat revoluční pozice, která vyvrcholila tím, že ve druhé světové válce si jeho stoupenci volili strany. Z toho se často dovodí, že Trockého marxismus byl vždy kontrarevoluční, nebo, jak tvrdí mnozí leví komunisté, že v jisté chvíli Trockij překročil třídní linii a stal se kontrarevolucionářem. Tak či onak lze Trockého teorii degenerovaného dělnického státu šmahem zavrhnout jako pozici vně revolučního tábora. Podle nás však Trockého teorie SSSR a její dominantní vliv na mnohé kritiky stalinismu odráží zásadní slabiny ortodoxního marxismu, které je třeba uchopit a překonat. Jsou tu totiž velice silné důvody, proč heterodoxní marxisté shledávají obtížným chápat SSSR jako kapitalismus. Odmítáme-li tedy Trockého teorii SSSR coby degenerovaného dělnického státu, nejde nám o to ukázat, jak „zrazuje pravý revoluční odkaz sociální demokracie před rokem 1914 a ortodoxního marxismu,“ protože si naopak uvědomujeme, jak věrný této tradici byl.

[8] Teorii permanentní revoluce Trockij původně rozvíjel ve spolupráci s Parvusem. Poté, co se Parvus stáhnul z marxistické politiky, se tato teorie nakonec začala připisovat Trockému.

[9] V tomto bodě Trockij sám nemluví moc jasně o tom, proč by právě zaostalost měla vést podstatnou část této třídy k tomu, aby dál podporovala dělnickou vládou odhodlanou zavádět socialistická opatření. Tento zdánlivě paradoxní postoj však může být jasnější, podíváme-li se trochu víc zblízka na Trockého pohled na rolnictvo. Pro Trockého zaostalost a nestejnorodost rolnictva znamenaly, že bylo vnitřně neschopné dosáhnout soudržné organizace, která by mohla formulovat a prosazovat jeho vlastní odlišné třídní zájmy. V důsledku toho rolnictvo mohlo jedině přijmout vedení jiných tříd, tj. buď buržoazie, nebo proletariátu. Odtud mohl Trockij dojít k závěru, že jak jednou rolnictvo akceptuje vedení proletariátu, nebude mít jinou možnost než se nechat nést politikou dělnické vlády, a to až za bod, kdy taková politika začne zasahovat do bezprostředního třídního zájmu rolníků, protože sami by nedokázali formulovat žádnou životaschopnou alternativu.

[10] viz Trockij Lev, Zrazená revoluce (Doplněk, 1995) – poznámka překladatele do češtiny.

[11] K myšlenkám Leninových levicových oponentů naši pozornost obrátíme v Aufheben č. 8.

[12] Po vzoru Engelse ortodoxní marxismus obecně souhlasil, že z kapitalismu nelze skočit do plně rozvinuté komunistické společnosti, kde byly stát, peníze a námezdní práce zrušeny. Podle tehdejších představ musela každá postkapitalistická společnost projít nižším stádiem komunismu, během nějž měly stát, peníze a námezdní práce postupně odumřít spolu s uskutečňováním podmínek pro vyšší stádium komunismu. Ono nižší stádium bylo známo jako socialismus.

[13] Například John Molyneux ve svém díle Leon Trotsky’s Theory of Revolution říká: „Postačí říci, že v prvních letech revoluce Trockij patřil k autoritářskému křídlu strany.“ Samozřejmě, že dělení levice/pravice, libertinský/autoritářský může, jak poukazuje Kowalski, až příliš zjednodušovat komplex pozicí, které se tehdy mezi bolševiky zastávaly. Je však docela jasné, že Trockij v té době nebyl ani na levém ani na libertinském křídle strany.

[14] Jak ve vztahu k Německu poukazovali Engels i Kautsky, fundamentální překážkou rozvoje průmyslového kapitalismu byla nízká produktivita tradičních forem malorolnického zemědělství. Jestliže se mělo městské obyvatelstvo nutné k industrializaci nasytit, pak rolníci museli vyprodukovat zemědělské přebytky, které by přesahovaly jejich okamžité potřeby. Dokud však přetrvávají tradiční formy zemědělství, je celkové množství zemědělské produkce omezené. Jediným způsobem jak vyrobit přebytek potřebný k industrializaci tedy je snížit životní úroveň rolnictva takovými prostředky jako nájmy a zdanění. Jenže prostor pro další přiškrcování už bez tak bídné životní úrovně rolníků je limitovaný. Dříve či později musí dojít k zemědělské revoluci, která koncentrací výroby do velkostatků umožní zavádění moderních mechanizovaných metod výroby. Za kapitalismu se tak dělo buď prostřednictvím velkostatkářů, nebo bohatších rolníků, kteří si přivlastňovali půdu a měnili se v kapitalistické sedláky. Socialistickou alternativou byla kolektivizace zemědělství. Seskupením rolníků do kolektivů měla být umožněna velkovýroba, aniž by došlo k vyvlastnění obrovského množství chudých rolníků. V Rusku byl tento agrární problém obzvláště akutní. Před revolucí byli rolníci nuceni vyrábět pro trh, aby mohli zaplatit nájmy a daně velkostatkářům a státu. Tento přebytek se používal jak k nasycení městského obyvatelstva, tak na vývoz, který měl přinést valuty potřebné k platbám za dovoz zahraničního kapitálu nutného k industrializaci. Stolypinovými reformami v roce 1906 však carský režim vyvinul rozhodné úsilí o podnícení rozvoje kapitalistického zemědělství mezi bohatšími rolníky. Ale revoluce tuto „sázku na silného“ rolníka anulovala. Vyvlastňování velkostatkářů a přerozdělování posilovaly zemědělskou malovýrobu sloužící k živobytí samotných rolníků. Protože pro rolníky neexistovalo ani donucení ani motivace vyrábět přebytek, zásoby potravin pro městské oblasti se tenčily. A právě to bolševickou vládu donutilo k zavedení přímé rekvizice za válečného komunismu. S NEPem se teď bolševická vláda snažila bohatší rolníky motivovat, aby vyráběli pro trh. Kolektivizace nepřipadala v úvahu, jelikož její úspěch ve velkém měřítku vyžadoval dostatečnou úroveň industrializace, která by umožnila mechanizaci zemědělství. Potud NEP zčásti představoval ústup k carské politice podněcování růstu kapitalistického zemědělství mezi bohatými rolníky. Touto zásadní agrární otázkou se budeme podrobněji zabývat v příští části.

[15] Frázi „nůžková krize“ poprvé použil Trockij ve svém projevu na 12. sjezdu strany v dubnu 1923. Trockij tvrdil, že vydán napospas trhu může nerovnoměrný rozvoj zemědělství a průmyslu vést jedině k prudkým výkyvům mezi cenami průmyslového zboží a zemědělskými cenami, což by mohlo NEP jedině podrýt. Ačkoli zemědělská výroba se po zavedení NEPu rychle oživovala, průmyslová výroba pokulhávala za ní. Proto ceny průmyslového zboží rostly daleko rychleji než zemědělské ceny, „rozevíraly se cenové nůžky“ a hrozily podrýt motivaci rolníků, aby i v následující sezóně vyráběli pro trh. Do října předpovídaná krize skutečně udeřila a došlo k propadu prodeje obilí. Po této „nůžkové krizi“ byla zavedena opatření ke kontrole nad průmyslovými cenami.

[16] Zatímco Stalin si svoji mocenskou základnu ustavoval jako hlava stranické organizace v celém SSSR, Zinověv si svoji mocenskou základnu vybudoval jako hlava strany v Leningradě a Kameněv měl svoji mocenskou základnu jako hlava moskevské strany.

[17] Během industrializační debaty v polovině 20. let 20. století Stalin a jeho stoupenci opakovaně Trockého i se zbytkem Levé opozice napadli, že jsou „superindustrializátoři“, kteří chtějí opustit NEP a industrializovat na úkor rolnictva. Od té doby to bylo běžné obvinění stalinistů proti Trockému. Ale taková je i kritika ze strany anarchistů a dalších nalevo od Trockého, kteří tvrdí, že když Stalin po roce 1928 přijal politiku násilné industrializace a násilné kolektivizace, prostě jen realizoval Trockého myšlenky. Takto lze demonstrovat, že Stalin a Trockij byli v zásadě spoluviníky. Ve svém článku „The Myth of the Super-Industrializer“, který původně vyšel pod jiným názvem v Critique č. 13 a nyní byl přetištěn v The Ideas of Leon Trotsky, redigovaném Michaelem Coxem a Hillelem Ticktinem, se Richard Day snaží bránit Trockého před takovými nařčeními, když ho distancuje od polemičtějších Preobraženského postojů a zdůrazňuje, že podporoval spojenectví dělníků a rolníků ztělesněné v NEPu. To ale nic moc nedokazuje. Žádný z protagonistů industrializační debaty, dokonce ani Preobraženskij, neargumentoval pro upuštění od NEPu a spojenectví dělníků s rolníky. Výmluvná je Trockého vlastní kritika Stalinovy finální politiky násilné industrializace a kolektivizace. Ve Zrazené revoluci Trockij nekritizuje Stalinovu industrializační politiku jako takovou – vždyť dbá na to, aby velebil velké úspěchy, kterých Stalin touto politikou dosáhl – ale posuny „ode zdi ke zdi“, které provázely cestu k této politice. Pro Trockého bylo problémem to, že Stalinovo zdráhání se přijmout politiku industrializace navrhovanou Levou opozicí v polovině 20. let 20. století znamenalo ostřejší „obrat vlevo“ a uspěchanější a nevyváženou industrializaci později, aby se vyřešila krize v roce 1928. Zásadní otázka ale zní: kdyby Stalin uvalil břemeno industrializace na rolnictvo o pár let dřív, skutečně by to stačilo na odvrácení krize v nákupu obilí roku 1928 a k vyhnutí se pohromě násilné kolektivizace, při které zahynuly miliony rolníků?

[18] Kritika ortodoxně marxistických výkladů Marxovy teorie zbožního fetišismu viz Gorman David, „The Myth of Working Class Passivity“ v Radical Chains číslo 2.

[19] Nutno poznamenat, že Co dělat? bylo obzvláště extrémní formulací demokratického centralismu, která vzešla z polemiky proti těm marxistům, kteří tvrdili, že třídní uvědomění dělnické třídy se nutně vyvine z ekonomických bojů v období ústupu v třídním boji. Leninův postoj k demokratickému centralismu však prochází ostrými posuny v důrazu, a to v závislosti na politických okolnostech. V různých chvílích před rokem 1917 by se tak Leninova pozice od pozice Trockého příliš nelišila.

[20] Stejně jako bolševičtí leví komunisté i mnozí anarchisté sedli na lep „libertinské příchuti“ pojetí porevoluční moci narýsovanému v Leninově Státu a revoluci. To vedlo k obviněním, že Leninovy skutky po uchvácení moci byly zradou myšlenek, které on sám vyložil ve Státu a revoluci, a pak se tvrdilo, že v ně nikdy sám skutečně nevěřil. Jenže ono je sice nepochybně pravda, že Lenin upustil od některých opatření, po nichž volal ve Státu a revoluci, ale ten text byl sám o sobě nejednoznačný a volal po „socialistické revoluci s poslušností, kontrolou a předáky a účetními“.

[21] viz například „Cant he Bolsheviks Retain State Power?“ v Lenin, Collected Works, svazek 26, s. 87.

[22] Metody „vědeckého managementu“ obhajované Leninem se zakládaly na metodách vyvinutých nejvyspělejšími kapitalistickými podniky na Západě, které vešly ve známost jako taylorismus. Specificky se taylorismus vyvinul, aby rozbil kontrolu kvalifikovaného dělníka nad bezprostředním výrobním procesem. Za taylorismu se výrobní proces reorganizoval a racionalizoval způsobem, který odstraňoval iniciativu individuálního dělníka a soustředil celkové znalosti a kontrolu nad tím, jak se vyrábí, v rukou specializovaných manažerů. Leninovo nadšení pro taylorismus – nadšení, které Trockij sdílel – je patrně jednou z oblastí, kde Lenin svoji pozici nejjasněji odlišuje od pozice komunistické.

[23] Je třeba si uvědomit, že většina z těchto armád s bolševiky nikdy vážně nebojovala. Občanská válka jakožto válka mezi organizovanými armádami byla bitvou mezi Rudou armádou a bílými, kteří měli materiální podporu ze Západu. Ale krom toho obrovské množství rolníků a dezertérů bojovalo proti oběma stranám. Je tedy možné prohlásit, že období 1918-21 bylo stejně tak selskou válkou jako čímkoli jiným.

[24] Zavádění vedení jednoho muže a vědeckého managementu spolu s následným přesunem moci pryč ze závodních výborů, nejprve do odborů a potom do strany, je dobře zdokumentováno v Brinton M., The Bolsheviks and Workers‘ Control. Jak Brinton ukazuje, tento proces započal ve velmi raném stádiu revoluce, dlouho před začátkem občanské války v létě 1918.

[25] Když dostal za úkol organizovat vojenskou obranu revoluce, Trockij bez velkého přemýšlení upustil od rudogvardějských milicí, které se zformovaly hned po říjnové revoluci, ve prospěch vybudování konvenční stálé armády. Zprvu se Trockij snažil verbovat dobrovolníky z pokročilejších složek dělnické třídy a v souladu s procedurami etablovanými v Rudých gardách umožnil přímou volbu důstojníků vojenskými výbory a shromážděními. Jakmile však ustavil spolehlivé jádro nové Rudé armády, Trockij zavedl brannou povinnost přivádějící rekruty ze širokých mas rolníků a dělníků. U jednotek, které považoval za méně spolehlivé, Trockij upustil od přímé volby důstojníků ve prospěch dosazování profesionálních velitelů, kteří povětšinou pocházeli z bývalé carské armády. Kvůli dohledu a odhalování všech kontrarevolučních tendencí v důstojnickém sboru Trockij jmenoval politické důstojníky, neboli komisaře, pocházející ze strany a každého z nich přidělil ke konkrétnímu vojenskému veliteli.

[26] Jak poukázal Knei-Paz, s ideou, že vznik byrokracie představoval ruský Thermidor, poprvé přišla Demokraticko-centralistická opozice na počátku 20. let 20. století. V té době, kdy stále ještě zastával vedoucí pozici ve straně, Trockij myšlenku ruského Thermidoru rozhodně odmítnul jako „ultralevicovou“. Avšak v roce 1929, kdy čelil potupě a exilu, začal Trockij kolem této myšlenky obcházet a teprve v polovině 30. let 20. století ji plně formuloval ve své kritice stalinismu. Viz Knei-Paz B., The Social and Political Thought of Leon Trotsky (Oxford: Clarendon Press), s. 394-5.

[27] Trockého „ortodoxně marxistická“ a objektivistická představa dějin, podle níž jsou v zásadě o progresivním rozvoji výrobních sil, je možná klíčem k pochopení slabiny v základech jeho teorie degenerovaného dělnického státu. Pro Trockého lyrické líčení rozvoje výrobních sil stalinistickým Ruskem nemusíme chodit dál než k úvodním stránkám Zrazené revoluce. Na straně 52 tohoto díla Trockij prohlašuje: „Není se už o co přít s pány buržoazními ekonomy: socializmus dokázal své právo na vítězství, a to nikoli jen na stránkách Kapitálu, nýbrž na hospodářském dějišti, které zahrnuje šestinu světa; nikoli jazykem dialektiky, nýbrž řečí železa, cementu a elektřiny.“

[28] Po publikování Marxových raných spisů, zejména pak Ekonomicko-filozofických rukopisů z roku 1844, je jasné, že pro Marxe základem kapitalismu nebylo soukromé vlastnictví, ale odcizená práce. Jak ještě uvidíme, tento moment je životně důležitý nejen pro kritiku ortodoxního marxismu, ale také pro každý pokus o rozvoj materialistické teorie SSSR.

[29] Samozřejmě, že na konkrétnější rovině je jasné, že ne všichni z třídy kapitalistů přímo vykořisťují dělnickou třídu. Například bankéři a obchodní kapitalisté čerpají podíl z nadhodnoty vyrobené průmyslovými kapitalisty na základě svých zvláštních funkcí ve financování výroby a na základě uvádění vyrobeného zboží do oběhu. Přesto lze i tyto funkce nazírat jako zakořeněné v soukromém vlastnictví. Banka poskytuje peníze na financování výroby jako půjčku ze svého vlastního soukromého vlastnictví a náležitě dostává podíl z nadhodnoty ve formě úroků. Podobně obchodní kapitalisté tím, že nakoupí zboží vyrobené průmyslovým kapitalistou, postupují svůj vlastní peněžní kapitál, aby pro průmyslového kapitalistu realizovali vyrobenou hodnotu ještě předtím, než se zboží dostane do vlastního oběhu. Přitom si obchodní kapitalisté přivlastňují díl z nadhodnoty vyvlastněné průmyslovými kapitalisty, a to ve formě rozdílu mezi tím, kolik průmyslovým kapitalistům zaplatí, a za kolik zboží prodají spotřebitelům.

[30] viz Nová ústava SSSR.

[31] Jak jsme si již povšimli, představa, že koncentrace a centralizace kapitálu nevyhnutelně vedou k fůzi státu s kapitálem, byla pro ortodoxní marxismus Druhé internacionály ústřední. Z toho totiž plynulo, že zmocní-li se dělnická třída státní moci, dochází k rozhodujícímu posunu od kapitalismu k socialismu. Hlavní otázkou, která tehdy ortodoxní marxismus rozdělovala, bylo, zda toto uchvácení státní moci vyžaduje revoluci nebo by ho šlo dosáhnout nenásilnými demokratickými prostředky. V Co dělat? Lenin definoval svoji pozici vzhledem k primátu politického. Proti „ekonomismu“ těch, podle nichž socialistická revoluce vyrůstala přímo z ekonomických bojů dělnické třídy, Lenin argumentoval pro důležitost založení politické strany, která by se mohla chopit státní moci. Samozřejmě, že to byla báze tohoto „politicismu“, co – protože implikovala, že říše politického může do jisté míry určovat povahu společnosti – leninistům dovolovalo tvrdit, že SSSR je dělnický stát, a přitom zároveň přiznávat, že společenské výrobní vztahy mohly zůstat kapitalistické. Jak uvidíme v příštím díle, byla to neschopnost většiny levých komunistů zcela se rozejít s tímto „politicismem“, co podrývalo jejich kritiku bolševiků.

[32] Právě tento přechodný charakter sovětské byrokracie znamenal, že nebylo snadné definovat, čím vlastně je. Takže byť se jí Trockij rozhodnul říkat „kasta“, uznával, že jde o neuspokojivou kategorizaci sovětské byrokracie.

[33] Jednou z prvních skupin, které přišly s touto teorií, byla „státně kapitalistická“ menšina ve Workers‘ Party. Z této minority se později stala Tendence Johnson-Forestová pojmenovaná podle pseudonymů svých hlavních teoretiků: C. L. R. Jamese a Raje Dunajevské. Díky sborníku dříve nedostupných písemností dnes vidíme, že tato teorie je mnohem silnější, než se zdálo z některých dříve vydaných děl, a je daleko lepší než ta Cliffova. Viz Dunayevskaya Raya, The Marxist-Humanist Theory of State Capitalism (Chicago: News & Letters, 1992). Jelikož Tendence Johnson-Forestová se s trockismem rychle rozešla, když odmítla avantgardismus a zdůrazňovala dělnickou autonomii, budeme se jí podrobněji zabývat v příštím díle.

[34] viz Hobson C. a Tabor R., Trotskyism and the Dilemma of Socialism (Westport: Greenwood, 1988).

[35] Revoluční komunistická strana se posléze rozpadla a tak si ji nepleťme s dnešní Revoluční komunistickou stranou.

[36] Což však SWP nebránilo v „kritické podpoře“ některých nacionalistických a stalinistických hnutí v „neimperialistických“ částech světa.

[37] Kritika Cliffovy teorie státního kapitalismu z trockistického hlediska viz kolekce článků o povaze SSSR v Open Polemic, č. 4 a 5.

[38] Tedy reformismus, s nímž v debatách ve Druhé internacionále přišel Bernstein a jeho stoupenci, kteří říkali, že je možný nenásilný přechod k socialismu prostřednictvím demokraticky vybojovaných reforem.

[39] Na podporu možnosti nenásilné kontrarevoluce mohl Cliff citovat Trockého reakci na Stalinovu ústavu, kde tvrdil, že jde o základ pro restauraci kapitalismu v SSSR.

[40] Zatímco většina trockistů ve 40. letech 20. století tíhla k přesvědčení, že bezprostřední poválečný boom ekonomiky bude mít jepičí život, a proto opakovaně předpovídali blízký návrat hospodářského poklesu, Cliff byl jedním z prvních, kdo se snažili vysvětlit přetrvávání poválečného ekonomického růstu. Středobodem tohoto vysvětlení byla Cliffova teorie „permanentní zbrojní ekonomiky“, v níž vysoká míra vojenských výdajů oddalovala plné dopady nadakumulace kapitálu, která vedla k velkému propadu 30. let 20. století. Představa, že permanentní zbrojní ekonomika má svůj zrcadlový obraz v Sovětském svazu, bezvadně zapadala do Cliffova celkového důrazu na důležitost vojenské akumulace pro moderní kapitalismus.

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: