Skip to content

Čím byl SSSR? Příspěvek k teorii deformace hodnoty za státního kapitalismu – Díl II.

12.2.2012

Pokus o důsledně marxiánskou analýzu „reálného socialismu“ z pera britských Aufheben pokračuje kritickým ohlédnutím za dílem Hillela Ticktina, které považují za nejsofistikovanější rekonstrukci trockistické teorie SSSR.

Díl II: Rusko jako výrobní nezpůsob

Zde přicházíme s druhým dílem našeho textu, Čím byl SSSR? V minulém díle jsme se zabývali Trockého teorií, že se jednalo o „degenerovaný dělnický stát“, a nejznámější teorií státního kapitalismu, která z trockismu vzešla: teorií Tonyho Cliffa. Naším původním záměrem bylo pokračovat méně známými teoriemi státního kapitalismu, s nimiž přišli leví komunisté, a teorií Hillela Ticktina, která sama sebe nahlíží jako překonání jak Trockého teorie, tak státně kapitalistické alternativy. Vzhledem k předvídatelným okolnostem, které máme zcela pod kontrolou, jsme to však nezvládli. Proto jsme se rozhodli tyto dvě části nekombinovat a místo toho zde dokončit trajektorii trockismu vylíčením a kritikou Ticktinovy teorie a naše pojednání o levých komunistech nechat až na další díl. Toto faktické prodloužení textu nás však vede k zodpovězení některých otázek, které čtenáři možná mají. Mohli by se ptát: Proč se trápit s tak rozsáhlým traktátem o této otázce? Nejsou snad dnes ruská revoluce a režim, který z ní vzešel, zajímavé pouze historicky? Nemělo by se spíš psát o tom, co se v Rusku děje dnes? Určitou odpovědí by bylo, že tomu, co se v Rusku děje dnes, nelze porozumět, aniž bychom chápali dějiny SSSR. To je sice do určité míry pravda, ale detailnost, s níž jsme se rozhodli tímto tématem zabývat, si zasluhuje delší vysvětlení.

Jak říká Loren Goldner ve velice zajímavém článku vydaném v roce 1991:

„Do poloviny 70. let 20. století byla ‘ruská otázka’ a její implikace nevyhnutelným ‘paradigmatem’ politické perspektivy na evropské i americké levici, ale o 15 let později vypadá jako starověká historie. Přesto v tehdejší politické scéně se detailní studium, měsíc po měsíci, dějin ruské revoluce a Kominterny od roku 1917 do roku 1928 zdálo být klíčem k celému vesmíru. Jestliže někdo řekl, že věří, že ruská revoluce byla poražena v roce 1919, 1921, 1923, 1927 nebo 1936 či 1953, získali jste obstojnou představu o tom, co si myslí o téměř každé jiné politické otázce na světě: povaha Sovětského svazu, Číny, povaha komunistických stran světa, povaha sociální demokracie, povaha odborů, jednotná fronta, lidová fronta, národně osvobozenecká hnutí, estetika a filozofie, vztah strany ke třídě, význam sovětů a dělnických rad a zda měla ohledně imperialismu pravdu Luxemburgová nebo Bucharin.“[1]

Zdá se však, že toto období se uzavřelo. Je jasné, že ruská revoluce a spory kolem ní nebudou mít pro ty, kdo se dnes začínají angažovat v revolučním projektu, stejný význam, jaký měly pro předešlá pokolení.

Camatte, který toto téma kladl trošku jinak, v roce 1972 napsal: „Ruská revoluce a její involuce jsou vskutku jedny z největších událostí našeho století. Díky nim není horda myslitelů, spisovatelů a politiků nezaměstnaná.“[2] Camatte pak užitečně poukazuje na způsob, kterým produkce teorií o SSSR velmi často sloužila zcela opačným účelům než objasnění dané otázky. Získat uznání jako skutečná politická skupina či – jak by řekl Camatte – gang totiž nutně znamenalo mít vlastní pozici nebo teorii ohledně Sovětského svazu. Váhal-li Camatte „vrhnout na přesycený trh další nové zboží“, přesto, a je to ospravedlnitelné, se domníval, že to má cenu. Je ale náš záměr stejně jasný? Nestala se snad od roku 1968 pozice, že Sovětský svaz byl (státní) kapitalismus a opak lidského osvobození, pro revolucionáře poměrně základní? Nedošlo snad k naprostému odhalení teorií, jako byla ta Trockého, která Sovětský svaz kriticky podporovala? Ano a ne. Prostě jen tvrdit, že SSSR byl jinou podobou kapitalismu a víc netřeba říkat, není zrovna přesvědčivé.

Zhruba ve stejné době, z níž pocházejí Camatteovy komentáře, začal trockistický akademik Hillel Ticktin rozvíjet teorii o povaze a krizi sovětského systému, která dosáhla významného postavení a vlivu.[3] Ticktinova teorie s její pozorností, kterou věnuje empirické realitě SSSR, a s jejím uvažováním o specifických formách třídního boje, s nimiž souvisel, je rozhodně tou nejpřesvědčivější alternativou k chápání SSSR jako kapitalismu. Znovu se ale můžeme ptát, koho to vlastně zajímá. Ve finále píšeme sami pro sebe a odpovídáme si na otázky, které považujeme za důležité. Mnohým intuitivně připadá jako politicky revoluční pozice říci, že Sovětský svaz byl (státní) kapitalismus a hotovo. My bychom si dovolili oponovat, že jeví-li se nějaká pozice revolučně, ještě to neznamená, že je pravdivá, ale to, co je pravdivé, se ukáže být revoluční. Nám nestačí vědět, že Rusko bylo vykořisťovatelské a stálo proti osvobození lidstva, a nazývat ho kapitalismem, aby byl náš odsudek jasný. Důležitost Marxovy kritiky politické ekonomie nespočívá jen v pranýřování kapitalismu, ale v tom, že mu rozumí lépe než buržoazie a lépe ho vysvětluje než moralistické formy kritiky. Momentální dění v Rusku, které odráží hluboký debakl snahy o jeho přeměnu v oblast úspěšné akumulace hodnoty, ukazuje, že jistým způsobem otázka SSSR nepominula. A zabýváme-li se tímto tématem, nepokoušíme se poskytnout konečné a definitivní řešení ruské otázky. Teorie – hledání praktické pravdy – není něco, čeho se jednou dosáhne a pak už je to dáno; musí se pořád obrozovat, jinak se stává ideologií.

Počátky Ticktinovy teorie SSSR

Úvod

V prvním díle jsme dlouze pojednali snad nejznámější kritickou teorii Sovětského svazu: teorii „degenerovaného dělnického státu“ Lva Trockého. Ten sice kritizoval privilegia stalinistické byrokracie, nedostatek svobody a dělnické demokracie, ale domníval se, že formální vlastnické vztahy v SSSR – tj. že výrobní prostředky nebyly soukromým vlastnictvím, ale vlastnictvím dělnického státu – znamenaly, že SSSR není možné chápat jako kapitalismus, ale jako zdegenerovaný přechodný režim, uvězněný mezi kapitalismem a socialismem. Z toho plynulo, že pro Trockého byl Sovětský svaz koneckonců pokrokový i přes všechny jeho chyby a obludné deformace. Jako takový byl tedy Sovětský svaz rozhodujícím posunem oproti kapitalismu, protože zachovával proletářské výdobytky říjnové revoluce, a proto ho bylo třeba bránit před vojenskými a ideologickými útoky kapitalistických velmocí.

Jak jsme si však ukázali, podle Trockého nemohlo dilema Sovětského svazu trvat dlouho. Buď ruská dělnická třída povstane a znovu se politickou revolucí, která svrhne byrokracii, chopí kontroly nad státem, nebo se byrokracie bude snažit o udržení své nejisté mocenské pozice tak, že opět zavede soukromovlastnické vztahy a obnoví v Rusku kapitalismus. Ať tak či tak, nezvyklá historická situace, v níž se ruská společnost nacházela – na půl cesty mezi kapitalismem a socialismem – mohla podle Trockého být jen prchavým fenoménem. Vždyť Trockij věřil, že se tato situace tím či oním způsobem vyřeší v důsledku druhé světové války, a to hned po ní.

Jenže, jak víme, Trockého předpověď, že buď bude Sovětský svaz brzy svržen dělnickou revolucí, nebo se znovu vrátí ke kapitalismu, přičemž se byrokracie přemění v novou ruskou buržoazii, se neuskutečnila. Místo toho SSSR přetrval dalších čtyřicet let a Trockého teorie se tak stávala stále neobhajitelnější. Proto se mnozí trockisté rozešli s ortodoxně trockistickou pozicí ohledně Ruska a tvrdili, že SSSR je státní kapitalismus. V Británii tak vznikla hlavní debata o povaze Ruska, přičemž na jedné straně stál „degenerovaný dělnický stát“ pravověrného trockismu a na druhé straně neotrockistická verze státního kapitalismu vyvinutá Tonym Cliffem. Jak jsme poukázali v prvním díle, zatímco ortodoxně trockistická analýza samozřejmě měla velké problémy, tato alternativní teorie státního kapitalismu rovněž měla tři zásadní slabiny: 1) Cliffovu snahu o koincidenci kontrarevoluce a zavedení státního kapitalismu se Stalinovou první pětiletkou (a Trockého exilem); 2) jeho popření platnosti zákona hodnoty v SSSR; a 3) jeho ortodoxně marxistické trvání na tom, že státní kapitalismus je nejvyšším stádiem kapitalismu, což znamenalo, že SSSR je vyspělejší než západní kapitalismus.[4]

Výsledkem bylo, že po celou poválečnou éru mohli pravověrní trockisté dogmaticky hájit Trockého teorii SSSR jako degenerovaného dělnického státu. Konkurenční státně kapitalistická teorie se sice mohla jevit jako politicky intuitivnější, ale je uspokojovalo, že ta jejich je teoreticky koherentnější. Ostatně s pádem Sovětského svazu v roce 1990 mnozí trockisté pociťovali zadostiučinění, protože se zdálo, že Trockého předpovědi o možné obnově kapitalismu se potvrdily jako správné, byť poněkud opožděně.[5]

Vyskytlo se však pár sofistikovanějších trockistů, kteří si uvědomovali nedostatky teorie SSSR jakožto degenerovaného dělnického státu, a proto se snažili vypracovat nová pojetí toho, čím byl SSSR a jak to, že se zhroutil. Jedním z nejprominentnějších mezi nimi byl Hillel Ticktin.

Ticktin a rekonstrukce trockismu

V 70. letech 20. století se už obecně uznávalo, že Brežněvovo Rusko je v chronické hospodářské stagnaci a ekonomicky je hrubě neefektivní. Jen málokteří „sovětologové“ tehdy nebyli skeptičtí k údajům o výrobě, které chrlily sovětské úřady; a všichni si byli vědomi dlouhých front na základní potřeby a ekonomických absurdit, které se zdály SSSR charakterizovat.

Samozřejmě, že sám Trockij tvrdíval, že při absenci dělnické demokracie centralizované státní plánování povede k plýtvání a hospodářské neefektivitě. Jenže pro Trockého bylo jasné, že i přes takovou neefektivnost bylo byrokratické plánování nutně lepší než anarchie trhu. Nyní se ale ukazovalo, že hrubá nevýkonnost a stagnace ekonomiky SSSR dosahují ve srovnání s hospodářskými výsledky na Západě takových rozměrů, že jeho ekonomický a společenský systém už nešlo považovat za nadřazený volnotržnímu kapitalismu.

V reakci na takovéto nahlížení SSSR mohli pravověrní trockisté – při akceptaci neefektivity byrokratického plánování – pouze tvrdit, že zprávy o ekonomické situaci v Sovětském svazu jsou přehnané a zastírají jeho skutečné a trvalé úspěchy. Jenže hájit tuto linii nebylo pro všechny trockisty snadné.

Jakožto akademický marxista specializující se na pole ruských a východoevropských studií nemohl Ticktin ignorovat kritické analýzy Sovětského svazu, s nimiž přicházeli liberální i konzervativní „sovětologové“. Tváří v tvář hromadícím se důkazům o hrozném stavu ruské ekonomiky tedy pro Ticktina nejspíše nebylo tak snadné prostě hájit standardní trockistickou linii. Ve výsledku Ticktin odmítnul ortodoxně trockistickou teorii SSSR jako degenerovaného dělnického státu a představu, že objektivně je Sovětský svaz pokrokový, kterou tato teorie implikovala.

Avšak Ticktin odmítal nejen teorii, že SSSR je degenerovaný dělnický stát, ale nechtěl přijmout ani představu, že je státním kapitalismem. Pohroužen do svérázu Sovětského svazu, Ticktin zastával ortodoxně trockistický postoj, že státně kapitalistické teorie prostě jen projektují kategorie kapitalismu na SSSR. Vždyť pro Ticktina byl debakl všech marxistických teorií Sovětského svazu dán tím, že nevycházely z empirických reálií SSSR. Podle Ticktina šlo o to vypracovat marxistickou teorii SSSR, která by dokázala uchopit historické osobitosti Sovětského svazu, aniž by se dostávala do konfliktu s povrchním empirismem většiny buržoazních teorií SSSR.

Když však odmítnul Trockého teorii SSSR jako degenerovaného dělnického státu, Ticktin se musel pustit do zásadního přehodnocení Trockého. Koneckonců spolu s teorií permanentní revoluce a nerovného a kombinovaného vývoje byla Trockého teorie degenerovaného dělnického státu nahlížena jako stěžejní pro Trockého i pro trockismus. Jak ukazovalo Cliffovo přijetí teorie státního kapitalismu, odmítnutí teorie degenerovaného dělnického státu mohlo být problematické pro každého, kdo usiloval o zachování důsledně trockistického postoje. Jak však ještě uvidíme, skrze své přehodnocení Trockého a vypracování vlastní teorie SSSR Ticktin dokázal nabídnout rekonstruovaný trockismus, který se osvobodil od kritické podpory Sovětského svazu a tak přestřihnul pupeční šňůru, která ho pojila s upadajícím stalinismem, a dávala leninismu v poststalinistické éře příležitost chytit druhý dech.[6]

Ticktin a Trockého teorie přechodné epochy

Pro pravověrný trockismus teorii SSSR jakožto degenerovaného dělnického státu doprovázela jak teorie kombinovaného a nerovného vývoje, tak teorie permanentní revoluce, jakožto ústřední pilíře Trockého myšlení. Pro Ticktina byla však klíčem k pochopení Trockého myšlenek představa přechodné epochy. Ano, podle Ticktina byla představa přechodné epochy svorníkem, který držel celou strukturu Trockého myšlení pohromadě, a jedině úplným uchopením této představy bylo možné adekvátně porozumět všem jeho teoriím.

Samozřejmě, že představa, že kapitalismus vstoupil do svého finálního stádia a byl na pokraji uvolnění cesty socialismu, byla mezi marxisty na začátku tohoto století běžná. Vždyť ti nejprominentnější teoretici Druhé internacionály široce akceptovali, že se vznikem monopolního kapitalismu v 70. letech 19. století skončila éra klasického kapitalismu, kterou studoval Marx. Ve výsledku se rozpory mezi socializací výroby a soukromým přivlastňováním bohatství stávaly stále akutnějšími a rozřešit je mohl jedině příchod dělnické třídy k moci a vytvoření nové socialistické společnosti.

Tváří v tvář hrůzám a naprostému barbarství první světové války došli mnozí marxisté k závěru, že kapitalismus vstoupil do svého konečného stádia a je v úpadku. Zatímco kapitalismus devatenáctého století i přes všechny své chyby přinejmenším sloužil k bezprecedentnímu rozvoji výrobních sil, teď se zdálo, že kapitalismus nabízí jen chronickou hospodářskou stagnaci a totální válku. A jelikož kapitalismus vstoupil do finálního stádia, fundamentální otázkou mohla být jedině „válka nebo revoluce“, „socialismus nebo barbarství“.[7]

Jenže zatímco k závěru, že první světová válka zvěstuje éru přechodu od kapitalismu k socialismu, došli mnozí marxisté, Ticktin tvrdí, že to byl Trockij, kdo došel v načrtnutí teoretických i politických implikací této představy přechodné epochy nejdále. Takže, zatímco většina marxistů nazírala otázku přechodu v zásadě z hlediska konkrétních národních států, Trockij zdůrazňoval kapitalismus jako světový systém. Podle Trockého to byl kapitalismus jakožto celosvětový systém, co s první světovou válkou vstoupilo do přechodné epochy. Z této globální perspektivy neexistovala žádná predeterminovaná linie kapitalistického vývoje, kterou každý národní stát musí projít, než dojde na práh socialismu. Naopak, rozvoj zaostalejších ekonomik byl podmíněn rozvojem vyspělejších národů.

Trockij svoji teorii kombinovaného a nerovnoměrného rozvoje vypracoval, aby vysvětlil, jak existence vyspělejších národů radikálně přetváří rozvoj zaostalých národů světa. Na základě této teorie kombinovaného a nerovnoměrného rozvoje pak Trockij mohl dojít k závěru, že rozpory přechodné epochy se nestanou nejnaléhavějšími v těch nejvyspělejších kapitalistických ekonomikách, jak se domnívala většina marxistů, nýbrž v zaostalejších zemích jako třeba Rusko, které teprve musí plně přejít ke kapitalismu. A právě tento závěr pak tvořil základnu Trockého teorie permanentní revoluce, v níž Trockij tvrdil, že v zaostalé zemi jako Rusko se jakákoli buržoazní revoluce nutně bude muset okamžitě vyvinout v revoluci proletářskou.

Takže, zatímco většina marxistů měla za to, že revoluce vypukne v těch nejvyspělejších kapitalistických státech a zničením imperialismu se rozšíří do zbytku světa, Trockij skrze svoji představu přechodné epochy došel k závěru, že revoluce s větší pravděpodobností vypukne v zaostalejších zemích. Jenže Trockij trval na tom, že každá taková proletářská revoluce může být úspěšná jenom tehdy, poslouží-li k zažehnutí proletářské revoluce ve vyspělejších státech. Bez pomoci revolucí v těchto vyspělejších zemích nemůže revoluce v zaostalé zemi než zdegenerovat.

Proto Trockij později dokázal vysvětlit degeneraci ruské revoluce. Debakl revolučních hnutí, která se po skončení první světové války přehnala Evropou, zanechal ruskou revoluci izolovanou. Polapen ve vlastní ekonomické a kulturní zaostalosti a obklopen nepřátelskými kapitalistickými mocnostmi, ruský dělnický stát musel zdegenerovat. A tak dostáváme základnu Trockého teorie SSSR jakožto degenerovaného dělnického státu.

Jenže význam Trockého představy přechodné epochy nespočíval jen v tom, že mu dovolovala uchopit problémy přechodu v celosvětovém měřítku, ale také v tom, že implikovala možnost, že tento přechod by mohl být dlouhotrvajícím procesem. Bylo-li pravděpodobnější, že proletářské revoluce prvně vypuknou v méně vyspělých zemích, bylo možné, že dojde k několika takovým revolucím, než rozpory ve vyspělejších státech dojdou do bodu, kdy bude jisté, že takové revoluční výbuchy povedou ke světové revoluci. Navíc, jak se stalo v případě ruské revoluce, izolace a následná degenerace proletářských revolucí na periferii by pak mohla posloužit k diskreditaci a tudíž retardaci revolučního procesu ve vyspělejších kapitalistických státech.

Ticktin však tvrdí, že až k těmto implikacím své představy přechodné epochy Trockij nedošel. Ve výsledku tak Trockij krutě podcenil schopnost sociální demokracie i stalinismu předejít světové revoluci a globálnímu přechodu k socialismu. Vyzbrojen retrospektivou poválečné éry, Ticktin se snažil překonat toto selhání v myšlení svého velkého učitele.

Pro Ticktina tedy první světová válka vskutku značila počátek přechodné epochy[8] – epochy, v níž lze pozorovat sílící zápas mezi zákonem hodnoty a imanentním zákonem plánování. Ruská revoluce a revoluční vlna, která se v letech 1918-24 hnala Evropou, znamenaly první pokus o svržení kapitalismu v celosvětovém měřítku. S porážkou revoluční vlny v Evropě a degenerací ruské revoluce kapitalismus nalezl prostředek jak prodloužit své trvání. Ve vyspělejších kapitalistických státech kombinace ústupků dělnické třídě a znárodňování velkých částí průmyslu pod praporem sociální demokracie dovolovaly kapitalismu zkrotit vyostřující se sociální konflikty způsobené stupňováním jeho fundamentálního rozporu mezi socializací výroby a soukromým přivlastňováním bohatství.

Jenže právě tyto prostředky, které bránily vzniku komunismu, v dlouhodobé perspektivě podrývaly kapitalismus. Ústupky dělnické třídě, kupříkladu rozvoj sociálního státu, a znárodňování velkých částí průmyslu omezovaly a – jak říkají Radical Chains – „částečně zneplatňovaly“ působení zákona hodnoty.[9] Když je jeho základní regulační princip – zákon hodnoty – progresivně činěn neplatným, kapitalismus je ve finále odsouzen k záhubě. Podle Ticktina i v posledních dvou dekádách novější pokusy Thatcherové a „neoliberalismu“ vyvrátit sociální demokracii a opětovně zavést zákon hodnoty mohou mít jen jepičí život. Nejjasněji to vyjadřuje nesmírný růst parazitického finančního kapitálu, k němuž může docházet jedině na úkor rozvoje skutečně produktivního průmyslového kapitálu.

Co se Ruska týče, Ticktin akceptuje Trockého pozici, že ruská revoluce svrhla kapitalismus a ustavila dělnický stát a že s debaklem revoluční vlny ruský dělnický stát zdegeneroval. Avšak Ticktin na rozdíl od Trockého tvrdí, že se Stalinovým triumfem v 30. letech 20. století SSSR přestal být dělnickým státem. Spolu se Stalinem se moci chopila byrokratická elita. Jenže neschopen vrátit se ke kapitalismu, aniž by se střetnul s mocí ruské dělnické třídy, a neschopen a neochoten kráčet vpřed k socialismu, neboť to by podrylo moc a privilegia elity, SSSR uvíznul na půlcestě mezi kapitalismem a socialismem.

Jakožto systém, který nebyl ani ryba ani rak – ani kapitalismus ani socialismus – byl SSSR systémem neživotaschopným. Systémem, který mohl výdobytky říjnové revoluce konzervovat jedině tak, že je petrifikoval; a byl to systém, který sám sebe mohl udržet pouze terorem Gulagu a tajné policie.

Jenže právě takto obludný systém se prezentoval jako socialismus a dožadoval se loajality širokých složek celosvětové dělnické třídy. A jako takový diskreditoval socialismus a skrze dominantní postavení stalinismu mrzačil revoluční hnutí dělnické třídy na celém světě po více jak pět desítek let. Takže byť SSSR omezoval mezinárodní platnost zákona hodnoty tím, že ze světového trhu odváděl miliony lidí, zejména po vzniku východního bloku a po čínské revoluci, rovněž prodlužoval přechodnou epochu a přežití kapitalismu.

Tímto rozvedením Trockého koncepce přechodné epochy se Ticktin konečně pokusil přestřihnout pupeční šňůru mezi trockismem a upadajícím stalinismem. Ticktin je tudíž schopen nabídnout rekonstruovaný trockismus, který může volně a jednoznačně pranýřovat jak stalinismus, tak SSSR. Jak ještě uvidíme, Ticktin přitom jak velebí Trockého teoretické schopnosti, tak identifikuje jeho teoretické slabiny.

Ticktin a Trockého selhání

Po Leninově smrti a s nástupem kultu Leninovy osobnosti se Trockij pokoušel snižovat důležitost rozdílů mezi ním a Leninem. Proto se ortodoxní trockisté – neustále věrni slovu Trockého – vždy snažili minimalizovat teoretické rozdíly mezi Leninem a Trockým. Pro ně byl Trockij pouze pravým Leninovým dědicem.

Avšak tím, že se zaměřuje na Trockého klíčovou koncepci přechodné epochy, Ticktin je schopen vrhnout nové světlo na význam Trockého myšlení jako celku. Podle Ticktina sice Lenin mohl být politicky obratnější než Trockij, ale jeho vše přebíjející zájem o bezprostřední ruské záležitosti omezoval v zásadních bodech jeho teoretické myšlení. Oproti tomu – podle Ticktina – ryze kosmopolitní záběr Trockého zájmů z hlediska teoretické analýzy v mnoha ohledech stavěl Trockého nad Lenina.

Ale povýšení Trockého jakožto teoretika slouží jen ke zdůraznění jedné důležité otázky v Ticktinově chápání Trockého. Jestliže byl Trockij tak brilantním intelektuálem, proč vytrvale bránil SSSR jako degenerovaný dělnický stát ještě dlouho poté, co si i menší intelekty uvědomily, že taková pozice je neudržitelná? Jako odpověď Ticktin nabízí několikero vysvětlení.

Předně Ticktin tvrdí, že Trockij se dopustil té chyby, že Stalina považoval za „centristu“.[10] Po celou dobu Nové ekonomické politiky (NEP) se Trockij více než čehokoli jiného bál restaurace kapitalismu skrze vznik nové třídy kapitalistických sedláků a překupníků. Pro Trockého byl tehdy Stalin – a byrokratické síly, které představoval – hradbou proti nebezpečí obnovy kapitalismu. Byl menším ze dvou zel. Proto se Trockij vždy nakonec raději podřídil Stalinovi, než by riskoval vítězství pravice. A právě tento postoj ke Stalinovi jakožto k centristovi přetrval v Trockého vnímání Stalinova Ruska po celá 30. léta 20. století.

Zatímco tato okamžitá politická orientace může vysvětlovat původ Trockého postoje ke Stalinovu Rusku 30. let 20. století, nevysvětluje, proč u něj setrval. Toto vysvětlení Ticktin hledá v okolnostech, v nichž se Trockij nalézal. Ticktin tvrdí, že svým vyhnáním ze SSSR se Trockij dostal do izolace. Protože byl odstraněn z centra politické a teoretické aktivity a protože ho trápil špatný zdravotní stav a stáří, Trockého důvtip začal trpět. Výsledkem bylo, že v posledních několika málo letech svého života Trockij už dokázal jen lpět na pozicích, které vypracoval do začátku 30. let 20. století.

Úpadek Trockého myšlení dále znásobovala chabost konkurenčních teorií SSSR v trockistickém hnutí. Jak jsme viděli v prvním díle, Trockij dokázal snadno odstřelit teorii původně předloženou Brunem Rizzim a později převzatou menšinovou frakcí v americké SWP, která tvrdila, že SSSR je novým výrobním způsobem, který by se dal označit za byrokratický kolektivismus. Lehkost, s níž byl Trockij s to odmítnout takovéto konkurenční teorie o povaze SSSR jako nemarxistické, znamenala, že nad svým vlastním postojem k Sovětskému svazu nemusel seriózně znovu uvažovat.

Jenže, jak si Ticktin uvědomuje, takováto podružná vysvětlení jako stáří, exil a absence přesvědčivých alternativ sice mohou přispět k pochopení, proč Trockij svoji teorii o povaze Stalinova Ruska radikálně nerevidoval, sama o sobě ani zdaleka netvoří dostačující vysvětlení. Pro Ticktina tu tedy je fundamentální teoretické vysvětlení tehdejší Trockého neschopnosti dál rozvíjet svoji teorii SSSR, které souvisí s Trockého vztahem k Preobraženskému.

Zásadní překážku, která Trockému bránila v dalším rozvoji jeho kritiky SSSR, je třeba hledat v samotných počátcích této kritiky. Jak jsme viděli v prvním díle, Trockého teorie SSSR jakožto degenerovaného dělnického státu měla svůj původ ve starších kritikách stranického vedení a NEPu, s nimiž během 20. let 20. století přišla Levá opozice. Při tvorbě těchto kritik existovala zvláštní dělba práce. Trockij se jakožto jediný člen Levé opozice v Politbyru soustředil na širší politická témata a detailní otázky politiky. Na druhé straně na Preobraženském zůstalo utváření „ekonomie“, která byla podkladem těchto politických postojů Levé opozice.

Jak jsme si ukázali v prvním díle, Preobraženskij se snažil rozvinout politickou ekonomii pro období přechodu Ruska od kapitalismu k socialismu z hlediska boje mezi dvěma regulačními mechanismy kapitalismu a socialismu, které stanovil klasický marxismus Druhé internacionály. Pro ortodoxní marxismus Druhé internacionály byl základním regulačním principem kapitalismu slepý chod „zákona hodnoty“. Oproti tomu základním regulačním principem socialismu mělo být vědomé plánování. Na tomto základě Preobraženskij tvrdil, že během období přechodu od kapitalismu k socialismu budou tyto dva principy hospodářské organizace nutně koexistovat a jako takové budou spolu ve vzájemném konfliktu.

V poměrně zaostalých podmínkách převládajících v Rusku však podle Preobraženského neexistovala žádná záruka, že princip plánování převáží nad zákonem hodnoty pouze na bázi ekonomiky. Proto podle Preobraženského bylo třeba, aby proletářský stát aktivně intervenoval s cílem urychlit akumulaci v těch sektorech hospodářství, jako státní průmysl, kde vládnul princip plánování, a to na úkor těch sektorů, jako rolnické zemědělství, kde stále panoval zákon hodnoty. A právě o tuto teorii „původní socialistické akumulace“ se opírala kritika NEPu ze strany Levé opozice a její obhajování alternativní politiky rychlé industrializace.

Když Stalin nakonec od NEPu upustil ve prospěch centralizovaného plánování ztělesněného pětiletkami, mnozí členové Levé opozice, včetně samotného Preobraženského, se domnívali, že stranické vedení konečně – byť poněkud opožděně – přešlo k jejich pozici rapidní industrializace. Proto Preobraženskij spolu s dalšími bývalými členy Levé opozice plně podporovali Stalinův nový kurs a následovali linii stranického vedení. Oproti tomu Trockij si ke Stalinovu novému obratu udržoval daleko kritičtější postoj.

Samozřejmě, že i kdyby chtěl, tak Trockij se za Stalina a stranické vedení postavit nemohl. Trockij byl totiž pro Stalina příliš velkým nepřítelem a soupeřem. Trockého širší politická perspektiva mu však také dovolovala udržet si a rozvíjet kritiku Stalinova Ruska. Zatímco tedy Trockij vítal Stalinovo přijetí politiky centralizovaného plánování a rychlé industrializace, rovněž tvrdil, že se příliš dlouho odkládalo. Náhlé změny politického kursu od jedné krajní pozice ke druhé byly pro Trockého symptom byrokratizace státu a strany a naznačovaly degeneraci Ruska jakožto dělnického státu.

Skrze tuto kritiku Trockij dospěl k formulaci své teorie SSSR jakožto degenerovaného dělnického státu. Jenže zatímco Trockij dokázal vypracovat vlastní kritiku nového stalinistického režimu z hlediska politiky, tedy jako politické panství zvláštní byrokratické kasty, která se zmocnila dělnického státu, nebyl s to promyslet politickou ekonomii Stalinova Ruska. V souladu se starou dělbou práce mezi ním a Preobraženským se Trockij implicitně dál spokojil s politickou ekonomií přechodu, se kterou ve 20. letech 20. století přišel Preobraženskij.

Pro Ticktina to tedy byla tato neschopnost dál rozvíjet Preobraženského politickou ekonomii přechodu ve světle Stalinova Ruska, co se ukázalo být Achillovou patou Trockého teorie SSSR jakožto degenerovaného dělnického státu. Samozřejmě, že vzhledem k tomu, že Trockij tehdy mohl smysluplně očekávat, že SSSR bude jen krátkodobým fenoménem, lze ho omluvit, že opomenul dlouhý a obtížný úkol rozvoje politické ekonomie SSSR. Pro jeho následovníky však podle Ticktina žádná taková omluva není. Jak si teď ukážeme, pro Ticktina byl stěžejním úkolem dalšího rozvoje Trockého analýzy povahy Sovětského svazu rozvoj politické ekonomie SSSR.

Ticktin a politická ekonomie SSSR

Takže podle Ticktina byla Achillovou patou Trockého teorie SSSR jakožto degenerovaného dělnického státu jeho neschopnost vypracovat politickou ekonomii stalinistického Ruska. Jenže zároveň Ticktin odmítal jakoukoli představu, že je SSSR tak či onak kapitalismem. Podle něj měl Trockij pravdu, když v říjnové revoluci a následném znárodnění výrobních prostředků dělnickým státem viděl rozhodný rozchod s kapitalismem. Proto žádný pokus o rozvoj politické ekonomie SSSR nemohl jednoduše aplikovat kategorie vyvinuté Marxem v jeho kritice kapitalismu, neboť SSSR přestal být kapitalismem. Místo toho bylo zapotřebí přijít s novou politickou ekonomií SSSR jakožto specifického sociálního a ekonomického systému.

Ticktin svůj pokus o vypracování takové politické ekonomie SSSR započal v roce 1973 článkem nazvaným „Příspěvek k politické ekonomii SSSR“,[11] který vyšel v prvním čísle Critique. Po něm následovala celá řada článků a polemik v následujících číslech Critique, která o 19 let později vyvrcholila jeho Původ krize v SSSR: Eseje o politické ekonomii rozkládajícího se systému.[12] Byť Ticktinovo dílo nepochybně skýtá důležité vhledy do otázky, čím byl SSSR a jaké byly příčiny jeho krize a konečného pádu – a jako takové představuje důležitou výzvu pro každou alternativní teorii SSSR – po všech těch letech není s to přijít se systematickou politickou ekonomií SSSR. Jak naznačuje podtitul Původu krize v SSSR, události předběhly jeho pokus o vypracování politické ekonomie SSSR a tak nám zbyla jen řada esejů, která se snaží propojit jeho různé pokusy o politickou ekonomii SSSR s vysvětlením finálního zániku Sovětského svazu.

Jak si ještě řekneme, tato neschopnost přijít se systematickou prezentací politické ekonomie SSSR nebyla náhodná. Kořenem tohoto selhání podle nás byla sama premisa jeho analýzy, kterou převzal od Trockého. Než se však pustíme do takovéto argumentace, musíme se prvně v krátkosti podívat na Ticktinův pokus o rozvinutí politické ekonomie SSSR.

Otázka metody?

Úkol rozvinout marxistickou politickou ekonomii SSSR, který před Ticktinem ležel, nebyl tak jasný, jak by se mohlo zdát. Co je to politická ekonomie? Pro Marxe byla politická ekonomie buržoazní vědou par excellence. Byla to věda, která vyrostla spolu s kapitalistickým výrobním způsobem, aby ho vysvětlovala a ospravedlňovala jako přirozený a objektivní společenský a hospodářský systém. Když se Marx pustil do psaní Kapitálu, jeho cílem nebylo napsat pojednání o politické ekonomii kapitalismu – to už udělali četní buržoazní autoři – nýbrž usiloval o kritiku politické ekonomie.

I když však připustíme, že aby mohl provést svoji kritiku politické ekonomie, Marx musel rozvinout a dovršit buržoazní politickou ekonomii, zůstává problémem, jak dalece lze konstruovat politickou ekonomii jiného výrobního způsobu než kapitalismu? Koneckonců politická ekonomie jako objektivní věda se stává plně možnou teprve s nástupem kapitalismu, kde se společenské vztahy jeví jako vztahy mezi věcmi. To ale není všechno. Ticktin se nesnaží jen rozvinout politickou ekonomii jiného výrobního způsobu než kapitalismu, on chce vypracovat politickou ekonomii systému, který je na přechodu od jednoho výrobního způsobu ke druhému – tedy systému, který je podle Ticktinova vlastního závěru „výrobním nezpůsobem“!

Nejenže se Ticktin všem těmto předběžným otázkám naneštěstí vyhýbá, ale on se nezabývá ani těmi nejdůležitějšími metodologickými otázkami jak s tou jeho zamýšlenou „politickou ekonomií“ SSSR začít a jak v ní dál postupovat. Místo toho zaujímá spíše heuristický postoj a začíná z různých východisek, aby zjistil, jak až daleko se dostane. Teprve, když se takto dostane do slepé uličky, začíná se Ticktin dovolávat otázek metody. Ve výsledku tak nalézáme několik falešných začátků, které se pak Ticktin snaží spojit. Začněme stručným přezkoumáním některých z těchto falešných začátků.

Třída

Původu krize v SSSR Ticktin začíná analýzou tří hlavních skupin a tříd, které lze v SSSR určit: jmenovitě jsou to elita, inteligence a dělnická třída. Skrze tuto analýzu je pak Ticktin schopen vypracovat rámec, jehož prostřednictvím chápe společenské a politické síly ležící za politikou Glasnosti a Perestrojky, která se realizovala v posledních letech úpadku SSSR. Jenže i přes možnou užitečnost takovéto třídní analýzy při vysvětlení určitého politického vývoje v SSSR, sama o sobě se nerovná „politické ekonomii SSSR“. Vždyť, bereme-li Marxův Kapitál jako „vzor politické ekonomie“, což Ticktin rozhodně činí, pak je jasné, že třídní analýza musí být výsledkem politické ekonomie a nikoli její premisou.[13]

Zákony

Jestliže „třída“ se ukazuje jako nezačátek rozvoje politické ekonomie SSSR, pak se jako slibnější východisko může jevit analýza fundamentálních zákonů, jejichž prostřednictvím probíhala jeho regulace. Samozřejmě, že jak jsme si už ukázali, průkopníkem tohoto přístupu byl Preobraženskij a ve 20. letech 20. století ho převzal Trockij a Levá opozice. Preobraženskij tvrdil, že povahu přechodu od kapitalismu k socialismu je třeba chápat z hlediska konfliktu mezi dvěma regulačními mechanismy kapitalismu a socialismu: tedy mezi zákonem hodnoty a zákonem plánování. A jak jsme si rovněž ukázali, jednou z nejdůležitějších Ticktinových kritik vůči Trockému bylo, že po Stalinově triumfu na počátku 30. let 20. století nedokázal Preobraženského politickou ekonomii Sovětského svazu dál rozvíjet.

Pak nás tedy nemůže překvapit, že ve svých různých pokusech o rozvoj politické ekonomie SSSR se Ticktin k tomuto přístupu opakovaně vrací. Ticktin dál tvrdí, že Preobraženského teorie byla pro Rusko správná až do kolektivizace zemědělství a prvního pětiletého plánu. Do té doby vedle státem vlastněného a plánovitého průmyslového sektoru (byť i ten stále ještě stál na kvaziautonomních podnicích řízených podle kritérií „zisku a ztráty“) existoval rozsáhlý sektor rolnického zemědělství, který se orientoval na trh. Proto tedy koexistovaly „zákon plánování“[14] a zákon hodnoty jako odlišné regulační mechanismy – ačkoli se dostávaly do vzájemného střetu a navzájem se podmiňovaly skrze vztahy mezi průmyslovým a zemědělským sektorem ekonomiky a skrze vztahy uvnitř těchto sektorů.

Po zrušení rolnického zemědělství skrze násilnou kolektivizaci a po zavedení komplexního centrálního plánování nasměrovaného k rychlé industrializaci Ruska už oba zákony nemohly nadále koexistovat jako dva odlišné regulační mechanismy, které by převládaly v různých sektorech hospodářství. Oba zákony do sebe „navzájem pronikly“, což oběma znemožnilo řádné fungování. Ve výsledku tak za Stalina vznikl systém, který se nezakládal ani na zákonu hodnoty ani na zákonu plánování. Podle Ticktina tyto zákony ve skutečnosti degenerovaly, takže zákon plánování dal vzniknout „zákonu organizace“ a zákon hodnoty „zákonu soukromého zájmu individuální jednotky“.

Jenže brzy se ozřejmuje, že jak v Ticktinově analýze přibývá zákonů, klesá jejich vysvětlující síla. V Původu krize v SSSR, kde tuto argumentační linii sleduje nejdál, si Ticktin nakonec musí položit otázku, co vlastně myslí „zákonem“. A odpovídá si, že zákon je pohybem mezi dvěma póly rozporu, ale už dál neuvažuje o podkladu těchto rozporů.

Plýtvání

Snad nejslibnějším Ticktinovým východiskem je problém endemického plýtvání, které bylo zřejmé i těm nejnekritičtějším pozorovatelům SSSR. Nejvíc se ozřejmovalo v příkrém kontrastu mezi schopností sovětské ekonomiky stále víc vyrábět a neustálým nedostatkem i toho nejzákladnějšího spotřebního zboží v obchodech.

Po rychlé industrializaci SSSR za Stalina se Sovětský svaz mohl chlubit schopností konkurovat kterékoli zemi světa z hlediska absolutního objemu výroby průmyslových produktů. To platilo zejména pro těžký a základní průmysl. Ruská produkce takových výrobků jako uhlí, železo, ocel, beton a tak dále se během pouhých několika málo dekád nesmírně zvýšila. Jenže vedle takto kolosálních posunů v množství vyráběných artiklů, které doprovázely překvapivou transformaci Ruska z převážně rolnické společnosti v industrializovanou ekonomiku, rostla životní úroveň většiny lidí velice pomalu. Navzdory opakovaným pokusům o upřednostnění výroby ve spotřebním průmyslu, k nimž docházelo od 50. let 20. století, obrovská většina obyvatelstva dál čelila akutnímu nedostatku základního spotřebního zboží až do samého skonu SSSR.

Takže zatímco apologeti SSSR mohli vítězoslavně vítat uveřejnění každého čísla, které překonávalo minulé rekordy, jejich kritici pouze poukazovali na dlouhé nákupní fronty a prázdné obchody, které byly zřejmé každému návštěvníkovi Ruska. Jak si tedy vysvětlit tuto obrovskou propast mezi výrobou a spotřebou? Pro Ticktina, stejně jako pro mnohé další teoretiky SSSR, důvod zcela jasně leží v nesmírném plýtvání, které bylo pro ruský hospodářský systém endemické.

Ačkoli ruský průmysl dokázal vyrábět ve velkém množství, spousta této produkce byla nekvalitní. Vždyť významná část z toho, co se vyrobilo, byla natolik nekvalitní, že byla nepoužitelná. Tento problém zmetkové výroby se ještě dál komplikoval, protože v ekonomice natolik provázané a soběstačné, jako byl SSSR, se výstupy každého odvětví stávaly v řetězci průmyslové výroby nástrojovými, strojovými nebo surovinovými vstupy pro odvětví, která po nich v řetězci následovala. A v mnoha odvětvích se muselo víc práce věnovat opravě zmetkových nástrojů, strojů a produktů než výrobě samotné!

Ve výsledku plýtvání pohlcovalo rostoucí množství práce a zdrojů. To spolu s velkým odporem vůči zavádění nových technologií a výrobních metod do stávajících továren znamenalo, že bylo třeba investovat obrovské množství práce a zdrojů do těžkého průmyslu, aby se tak zajistily potřebné vstupy, které by umožnily alespoň drobné zvýšení výstupů spotřebního zboží na konci řetězce průmyslové výroby.

Když se chopil fenoménu „plýtvání“, Ticktin chtěl nalézt východisko pro politickou ekonomii SSSR, analogické s východiskem, které nalézáme v úvodní kapitole Marxova Kapitálu. V Kapitálu Marx začíná bezprostřední jevovou formu kapitalistického výrobního způsobu, kdy se bohatství jeví jako „ohromný soubor zboží“. Marx pak analyzoval jednotlivé zboží a zjistil, že je složeno ze dvou kontradiktorních aspektů: směnné hodnoty a užitné hodnoty. Zkoumáním produkce této rozporuplné společenské formy, kterou je zboží, mohl potom Marx vyvinout kritiku všech kategorií politické ekonomie.

Podobně se i Ticktin snažil začít od bezprostřední jevové formy sovětského hospodářského systému. Podle Ticktina se však tento ekonomický systém nejevil jako ohromný soubor zboží. Ne, podle Ticktina bohatství nenabývalo specifické společenské formy zboží jako v kapitalistických společnostech.

Samozřejmě, jak upozorňoval Bettelheim, veškerou výrobu sice formálně vlastní stát, ale faktická výroba se přenášela na vzájemně si konkurující jednotky. Tyto výrobní jednotky – podnik a různé trusty – od sebe nakupují a navzájem si prodávají výrobky a také prodávají výrobky zákazníkům. Proto trh a zboží v SSSR přetrvaly. Ticktin na to však reaguje tvrzením, že takové koupě a prodeje byly striktně podřízené centrálnímu plánu a byly to tedy spíš přesuny výrobků než skutečné prodeje. Ve výsledku těchto přesunů výrobků se sice přesouvaly i peníze, ale tyto transakce byly jednoduše formou účetnictví, neboť na velikost zisku, který takto bylo možné nahromadit, byly uvaleny přísné limity. Navíc ceny výrobků neurčoval trh, ale stanovoval je centrální plán. Tyto ceny tedy byly řízenými cenami, a proto nebyly odrazem hodnoty. Výrobky tudíž nenabývaly formu zboží ani neměly hodnotu v marxistickém slova smyslu.

Takže podle Ticktina se bohatství nejevilo jako ohromný soubor zboží, jako je tomu za kapitalismu, ale spíš jako ohromný soubor zmetkových výrobků.

Jelikož tedy výrobky nenabývaly formu zboží, pro Ticktina nemohl být elementárním rozporem sovětské politické ekonomie rozpor mezi užitnou hodnotou a hodnotou, jako tomu bylo za kapitalistického výrobního způsobu. Místo toho Ticktin tvrdil, že elementárním rozporem sovětského systému se jeví být rozpor mezi potenciální užitnou hodnotou výrobku a jeho skutečnou užitnou hodnotou. Tedy výrobek vznikal za účelem uspokojení společenské potřeby určené skrze mediaci „centrálního plánu“ byrokracie; jako takový nabýval „řízené formy“ zamýšlené neboli potenciální užitné hodnoty. Obecně se však užitná hodnota výrobku ani zdaleka nevyrovnala zamýšlené neboli potenciální užitné hodnotě – výrobek byl totiž zmetek. A proto Ticktin dochází k závěru:

„Plýtvání se pak v SSSR ukazuje jako rozdíl mezi tím, co výrobek slibuje a čím skutečně je. Rozdíl mezi jevovou formou plánování a socialismu a realitou tuhé, zbyrokratizované administrativy se ukazuje ve výrobku samém.“ (Původ krize v SSSR, s. 134)

Pak ovšem vyvstává otázka, jak tento rozpor vzniknul ve výrobním procesu, který takové výrobky vyprodukoval.

Klíčem k porozumění specifické povaze každé třídní společnosti pro Marxe bylo stanovení přesného způsobu, kterým se z bezprostředních výrobců vysávala nadpráce. V kapitalistickém výrobním způsobu jsou bezprostřední výrobci připraveni jak o výrobní prostředky, tak o prostředky k obživě. A když nemají jak se sami živit, musí bezprostřední výrobci prodávat svoji pracovní sílu třídě kapitalistů, která vlastní výrobní prostředky. Avšak nehledě na to, jak se to může jevit každému jednotlivému dělníkovi, když si kapitalisté kupují pracovní sílu dělníků, neplatí jim podle množství vykonané práce a tedy množství hodnoty, kterou dělníci vytvoří, nýbrž jim platí mzdy o takové výši, jaká je zapotřebí k reprodukci pracovní síly dělníků jako celku. Jelikož dělníci mohou vytvářet výrobky o vyšší hodnotě, než je hodnota potřebná k reprodukci jejich vlastní pracovní síly, kapitalisté mohou vysávat nadpráci ve formě nadhodnoty produktu, který dělníci vyrobí.

Pro Marxe tedy byl klíčem k porozumění esenciální povaze kapitalistického výrobního způsobu prodej dělníkovy pracovní síly a následné vyvlastnění nadpráce ve specifické společenské formě nadhodnoty třídou kapitalistů. Podle Ticktina však dělníci v SSSR svoji pracovní sílu neprodávali.[15]

Jenže byť popírá, že by se v SSSR prodávala pracovní síla, Ticktin nepopírá, že dělnická třída byla připravena o výrobní prostředky. Nemůže být ani řeči o tom, že by Ticktin neodmítal představu, že dělníci tak nějak vlastnili své výrobní prostředky vzhledem k přetrvávání jisté formy „degenerovaného dělnického státu“. Vždyť pro Ticktinův argument je stěžejní, že dělníkům se produkt jejich práce odcizuje.

Avšak vyvlastnění bezprostředních výrobců o výrobní prostředky není jedinou zásadní podmínkou prodeje pracovní síly. Další veledůležitou podmínkou kapitalistického výrobního způsobu je existence generalizované zbožní směny. Jestliže, jak Ticktin tvrdí, v SSSR žádná generalizovaná zbožní směna neexistovala – a tedy, jak dovozuje, ani hodnota ani skutečné peníze – jak by samotná pracovní síla mohla nabýt formy prodejného zboží?

Samozřejmě, že Ticktin přiznává, že formálně byly dělníkům v SSSR vypláceny mzdy, stejně jako se kupovaly a prodávaly věci, ale to se podle něj nerovná skutečnému prodeji pracovní síly. Abychom pochopili, proč si to Ticktin myslel, musíme se podívat na jeho koncepci mzdy a peněz v SSSR.

V kapitalismu jsou principielním, ne-li výlučným, prostředkem k získání bohatství peníze. Pro dělníka peníze nabývají formu mzdy. V SSSR však peníze – a tedy mzda – ani zdaleka nebyly dostatečným, natož výlučným, prostředkem k zajištění dělníkových potřeb. K získání věcí a služeb, které dělník potřeboval, bylo zapotřebí dalších faktorů: jako třeba času k vystávání ve frontách, vlivu a známostí s lidmi s dobrým postavením ve státním nebo stranickém aparátu a přístupu na černý trh. Takovéto faktory spolu se skutečností, že velká část potřeb dělníků byla uspokojována bezplatně nebo byly silně dotovány – třeba bydlení, péče o dítě a doprava – znamenaly, že mzda byla pro ruského dělníka daleko méně důležitá než pro jeho západní protějšek. Vlastně by se dalo dojít k závěru, že mzda byla spíš jako důchod než skutečnou mzdou.

V kapitalismu se mzda jednotlivému dělníkovi jeví jako cena jeho práce. Čím víc jednotliví dělníci pracují, tím víc jsou placeni. Proto mzda slouží jako přímá pobídka pro každého jednotlivého dělníka, aby pracoval pro kapitalistu.[16] V SSSR ale byla mzda – protože se příliš nelišila od důchodu – pro sovětského dělníka daleko slabší motivací.

A nejen, že mzda nebyla adekvátním cukrem – vedení postrádalo i bič nezaměstnanosti. V kapitalismu je hrozba vyhazovu či propuštění pro nadbytečnost důležitým prostředkem, kterým může management ukázňovat svoji pracovní sílu a zajišťovat si kontrolu nad výrobou. V SSSR však stát garantoval plnou zaměstnanost. Ve výsledku tak vedoucí pracovníci, kteří čelili chronickému nedostatku pracovních sil, neměli skoro žádný prostor k využívání hrozby propuštění k disciplinaci pracovní síly.

Protože nemělo ani peněžně-mzdový cukr ani bič nezaměstnanosti, vedení nebylo schopné získat plnou kontrolu nad prací dělníků. Z toho Ticktin dovozuje, že ačkoli dělníkům bylo vypláceno cosi, co na první pohled může vypadat jako mzda, ve skutečnosti neprodávali svoji pracovní sílu, protože si zachovávali podstatnou kontrolu nad použitím své práce. Jak říkalo staré rčení zaměstnanců Britských drah: „management předstírá, že nás platí, a my předstíráme, že pracujeme!“

Přestože však podle Ticktina dělníci v SSSR svoji pracovní sílu neprodávali a tudíž se jim jejich práce neodcizovala, Ticktin i tak tvrdí, že se dělníkům odcizoval produkt jejich práce. Jelikož dělníci byli od produktu své práce odcizení, neměli na něm žádný zájem. A proto hlavní starostí dělníků při uplatňování jejich kontroly nad vlastní prací bylo, jak práci minimalizovat. Na druhé straně vedení sice drželo finální produkt pracovního procesu, ale postrádalo plnou kontrolu nad pracovním procesem, který ho vyráběl. Ve výsledku tak elita neměla kontrolu nad výrobou celkového produktu hospodářství a tedy nad výrobou nadproduktu nutného k její existenci.

A takto Ticktin stanovuje základ fundamentálního rozporu sovětského systému. Na jedné straně stály požadavky elity na zvyšování výroby nutné k zajištění extrakce nadproduktu; na druhé straně a v protikladu stála negativní kontrola dělnické třídy nad pracovním procesem, která se snažila minimalizovat svoji práci. Rozřešením tohoto rozporu byla zmetková výroba.

Vynucováním centrálního plánu se elita snažila přivlastnit si produkty práce dělnické třídy potřebné jak k zachování jejího privilegovaného postavení, tak k rozšířené reprodukci systému jako celku. A aby zajistila extrakci nadproduktu, který by postačoval k uspokojení jejích výsadních potřeb a zároveň k zajištění expanze systému, musela elita stanovovat ambiciózní a čím dál tím vyšší výrobní cíle skrze systém centrálního plánování.

Faktické provádění centrálního plánu se však muselo přesouvat na vedení každého jednotlivého podniku. A tváří v tvář ambiciózním výrobním cílům stanoveným v centrálním plánu na jedné straně a moci dělnické třídy nad pracovním procesem na straně druhé, muselo vedení podniku dosáhnout kompromisu se svými dělníky, který pak fakticky podrýval záměry plánu, ale zároveň se zdálo, že jeho nařízení plní. Za tímto účelem se vedení snažilo naplnit ověřitelnější kritéria plánu, což byly obvykle jeho kvantifikovatelnější aspekty, zatímco abdikovalo na méně ověřitelná kvalitativní kritéria plánu. Ve výsledku se tedy kvalita obětovala kvantitě, což vedlo k výrobě zmetkových výrobků.

To ale nebylo vše. Na ochranu před narůstajícími nerealizovatelnými požadavky centrálních plánovačů se vedení jednotlivých podniků uchylovalo k systematickému dezinformování centra ohledně skutečných výrobních podmínek a zároveň k hromadění dělníků a nedostatkových zdrojů. Bez spolehlivých informací o skutečných výrobních podmínkách se výrobní plány stanovené v centrálním plánu stále více vzdalovaly od reality, což vedlo k další dysfunkčnosti ekonomického systému, kdy zmetkovou výrobu ještě zhoršovala špatná alokace zdrojů.

Protože tedy podle Ticktina ruští dělníci neprodávali svoji pracovní sílu, byť se jim produkt jejich práce odcizoval, nebyla elita schopná plně kontrolovat pracovní proces. Výsledkem bylo, že hospodářský systém v kolosálním měřítku sužovalo plýtvání, a to až do té míry, že sotva fungoval. Protože nebyl ani kapitalismem ani socialismem, SSSR tak byl výrobním nezpůsobem. Proto zásadní otázkou nebylo, jak SSSR fungoval jakožto ekonomický systém, ale jak mohl přežít tak dlouho. A při řešení tohoto problému se Ticktin dostal k analýze krize a rozkladu SSSR.

Otázka zbožního fetišismu a ideologie v SSSR

Přestože je kapitalistický výrobní způsob založen na třídním vykořisťování, třídní antagonismy teprve musí kapitalistickou společnost rozervat na kusy a zničit. Důvodem trvalosti kapitalistické společnosti je, že kapitalistický výrobní způsob dává vzniknout mocné ideologii, která má kořeny v samotné jeho hmotné existenci.

Základ této ideologie spočívá ve zbožním fetišismu.[17] Ve společnosti založené na všeobecné směně zboží se vztahy mezi lidmi jeví jako vztahy mezi věcmi. Proto se společenské vztahy jeví jako cosi objektivního a přirozeného. Navíc, nakolik se kapitalismus jeví jako společnost generalizované zbožní směny, každý člověk se jeví jako majitel zboží/občan. Jako takoví jsou si všichni rovni: mají stejnou svobodu a právo nakupovat a prodávat. Zdá se tedy, že dělník je alespoň v principu schopen dosáhnout přiměřené ceny své práce, stejně jako je kapitalista schopen dosáhnout přiměřené návratnosti svého kapitálu a pozemkový vlastník přiměřené renty za pronájem své půdy.

Takže kapitalistická společnost se nejeví jen jako společnost, která je přirozená, ale také jako společnost, kde jsou všichni svobodní a kde jsou si všichni rovní. Tato ideologie „volného trhu“ však není jednoduše propagandou. Povstává z každodenní zkušenosti kapitalistického výrobního způsobu, nakolik tento existuje jako tržní ekonomika. Jedná se tudíž o ideologii s kořeny v každodenní realitě kapitalismu.[18] Samozřejmě, že existence kapitalismu jako „tržní ekonomiky“ je jen jednou stránkou kapitalistického výrobního způsobu a to tou povrchnější. Nicméně skýtá silný a ucelený základ buržoazní ideologie.

Jestliže však v SSSR nebyla žádná zbožní směna, jak tvrdí Ticktin, nemohla tam být ani základna zbožního fetišismu. A navíc, protože chyběla i alternativa ke zbožnímu fetišismu, která by zatemňovala vykořisťovatelskou povahu systému, nebyla v SSSR ani základna pro žádnou ucelenou ideologii. Místo toho tam jednoduše existovala ona oficiálně propagovaná „velká lež“, že SSSR je socialistickou společností.[19] Jednalo se však o lež s velkým L, které už nikdo ve skutečnosti nevěřil – ačkoli všichni byli nuceni předstírat, že jí věří.[20]

Proto Ticktin tvrdí, že povaha společenských vztahů byla v SSSR plně transparentní. Vzhledem k jejímu privilegovanému přístupu k výrobkům a službám všichni chápali výsadní postavení elity a její vykořisťovatelský a parazitický vztah ke zbytku společnosti. Zároveň při do nebe volajícím plýtvání a neefektivitě systému nikdo nechoval žádné iluze o účinnosti „socialistického plánování“. Všichni si uvědomovali, že tento systém je bordel a že je řízený v zájmu malé menšiny, která tvoří elitu státní a stranické byrokracie.

Jestliže však v SSSR neexistovala žádná ideologie, co potom tento vykořisťovatelský systém drželo déle než půl století pohromadě? Podle Ticktina k tak dlouhé konzervaci SSSR sloužily dva faktory. Zaprvé tu byly ústupky učiněné dělnické třídě. Záruka plné zaměstnanosti, bezplatné školství a zdravotnictví, levné bydlení a doprava a rovnostářská mzdová struktura, to vše poutalo dělnickou třídu k systému. Zadruhé tu byla brutální policejní represe, která doplňovala první faktor tím, že potlačovala rozvoj myšlenek a kolektivní organizace neposvěcených státem, sloužila k atomizaci dělnické třídy a bránila jí, aby se stala revoluční třídou pro sebe.

A právě touto surovou metodou cukru a biče se elita snažila udržet systém a své privilegované postavení v něm. Byla to však metoda rozpolcená rozpory a ve finále i metoda neživotaschopná. Jak jsme si totiž ukázaly, právě ony ústupky učiněné dělnické třídě, zejména ústupek plné zaměstnanosti, znamenaly, že elita nebyla s to získat plnou kontrolu nad pracovním procesem, což pak vedlo k hrubé neefektivitě systému. A neochotna vzdát se své výsadní pozice, nemohla sovětská elita postoupit k socialismu. Její jedinou alternativou k udržování hrubě nevýkonného systému SSSR tudíž bylo pohnout se zavedením trhu ke kapitalismu. Ale takový přechod k trhu nutně zahrnoval zavedení masové nezaměstnanosti a odstranění ústupků, které elita učinila dělnické třídě.

Elita tak neustále stála před dilematem. Na jedné straně se snažila opustit svůj nevýkonný hospodářský systém zavedením tržních reforem, ale na druhé straně se bála, že zavedení těchto reforem by v ruské dělnické třídě způsobilo revoluční reakci. Ticktin tvrdí, že právě toto dilema leží za dějinami SSSR po Stalinově smrti a vysvětluje krizi, před níž stál Gorbačov, a konečný zánik SSSR.

Ticktinova analýza dějin SSSR a jeho finální krize a skonu nás tu nezajímá.[21] V tuto chvíli se musíme zabývat problémy Ticktinovy „politické ekonomie“ SSSR.

Problémy Ticktinovy „politické ekonomie SSSR“

Ticktinově teorii SSSR jsme věnovali značný prostor, jelikož nabízí snad nejpádnější vysvětlení povahy SSSR a příčin jeho úpadku, jaké z trockistické tradice povstalo. Zbaven jakékoli apologetiky stalinismu, Ticktin je schopen přijít s teorií, která se snaží odhalit specifické vnitřní rozpory sovětského systému. Jako taková je teorií, která nejen překračuje tradiční trockistickou teorii SSSR jakožto degenerovaného dělnického státu, ale také představuje působivou výzvu každému přístupu, který SSSR chápe jako tak či onak kapitalistický systém.

Dle našeho mínění každý pokus o vypracování teorie SSSR jakožto v zásadě kapitalistického systému musí opravdu počítat s některými ústředními pozicemi, s nimiž přichází Ticktin, a vyvinout jejich kritiku. A co je snad vůbec nejdůležitější, po Ticktinovi a samozřejmě po kolapsu, který popisuje, je zřejmé, že SSSR rozhodně nelze chápat jako nějaké vyšší a vyspělejší stádium kapitalismu, jak by mohly naznačovat některé státně kapitalistické teorie. Z Ticktina je jasné, že každá snaha o porozumění SSSR musí začít od jeho dysfunkcí: musí vysvětlit systémové plýtvání a nedostatek, které produkoval. Jestliže byl SSSR nějakým způsobem kapitalistický, muselo jít o deformovaný kapitalismus, jak si ještě řekneme.

Avšak zatímco souhlasíme, že Ticktin nabízí silnou teorii SSSR, rovněž tvrdíme, že ta má vážné vady, které nás nakonec vedou k tomu, abychom jeho chápání povahy SSSR odmítli.

Až se dostaneme k rozvoji a předestření naší vlastní teorie SSSR, nutně budeme muset podrobně kritizovat ústřední premisu Ticktinovy teorie, že SSSR byl na přechodu od kapitalismu k socialismu. Pro tuto chvíli se však omezíme na kritiku problémů, které vyvstávají v jeho teorii samotné.

Jak jsme už poznamenali, Ticktin nejen nenabízí systematickou prezentaci „politické ekonomie SSSR“, ale ani neobjasňuje svůj metodologický postup. Ve výsledku tak Ticktin může uniknout odpovědi na některé důležité logické otázky ohledně kategorií jeho politické ekonomie.

Byť napadá státně kapitalistické teorie za to, že do Sovětského svazu projektují kategorie kapitalismu, sám Ticktin musí připustit, že v SSSR zjevně přetrvala řada kategorií buržoazní politické ekonomie. Kategorie jako „peníze“, „ceny“, „mzdy“ a dokonce „zisky“. V kapitalismu jsou tyto kategorie formami, které vyjadřují nějaký skutečný obsah, i když ho mohou zatemňovat nebo se od něj odchylovat. Jako takové tedy nejsou pouhými iluzemi, ale jsou skutečné. Ticktin však nespecifikuje, jak chápe vztah mezi esenciálními poměry politické ekonomie SSSR a jevovou formou těchto poměrů, a proto nedokáže objasnit ontologický status takových jevových forem jako „peníze“, „ceny“, „mzdy“ a „zisky“. Vždyť ve své snaze popřít kapitalistickou povahu SSSR musí Ticktin dojít až do bodu, kdy naznačuje, že takové kategorie jsou jednoduše relikty kapitalismu, prázdnými skořápkami bez reálného obsahu. Ale samozřejmě, pokud žádný skutečný obsah nemají, jsou-li ryze nominální, jak to, že dál přetrvávají? Tato neschopnost pořádně se zabývat otázkou formy a obsahu je nejzjevnější na veledůležitém příkladu mzdy a prodeje pracovní síly.

Mzdová forma

Jak jsme si totiž ukázali, jádrem Ticktinovy analýzy SSSR bylo jeho tvrzení, že byť se jim odcizoval produkt jejich práce, sovětští dělníci neprodávali svoji pracovní sílu. Takže ačkoli jim bylo vypláceno cosi, co na první pohled vypadalo jako mzda, při bližším pohledu dělníci dostávali něco, co se vlastně víc podobalo důchodu.

Při svém pokusu o porovnání formy mzdy, jaká existuje v kapitalismu, s tím, co existovalo v SSSR, aby pak mohl odmítnout aplikování kapitalistických kategorií na Sovětský svaz, však Ticktin není s to uchopit mzdovou formu tak, jak existuje v kapitalistickém výrobním způsobu, s veškerou její komplikovaností. Jak jsme si už povšimli, dělníci v kapitalismu musí prodávat svoji pracovní sílu kapitalistům. Jenže jak jednotlivému kapitalistovi, tak jednotlivému dělníkovi se tento prodej pracovní síly v mzdové formě nejeví jako prodej pracovní síly jako takové, ale jako prodej práce;[22] to znamená, že dělník se nezdá být placen podle hodnoty své pracovní síly (tj. hodnoty vtělené do zboží potřebných k reprodukci dělníkovy práceschopnosti), nýbrž podle pracovní doby, kterou dělník odpracoval pro kapitalistu.

Je tu tedy potenciální rozpor mezi mzdovou formou a jejím skutečným obsahem – prodejem pracovní síly – který se může projevit, když mzdy vyplácené dělníkům nepostačují k plné reprodukci pracovní síly dělnické třídy. Jsou dvě zásadní situace, kdy k tomu může dojít. Zaprvé, jednotlivý kapitalista nemusí být ochotný nebo schopný nabídnout jednotlivému dělníkovi dostatečnou pracovní dobu, aby si mohl vydělat „mzdu, ze které lze žít“. Zadruhé, jednotlivý kapitalista může vyplácet mzdu postačující k reprodukci jednotlivého dělníka, ale nepokrývající náklady na živobytí, které tento dělník má spojené s výchovou a vzděláním příští generace dělníků. V tomto případě jednotlivý kapitalista vyplácí mzdu nepostačující k reprodukci pracovní síly v dlouhodobém horizontu.

V obou těchto případech se zájmy jednotlivého kapitalisty dostávají do střetu se zájmy kapitálu jako celku, který si vyžaduje reprodukci dělnické třídy jako celku. Samozřejmě, že to platí i v případě nezaměstnanosti. Jednotlivý kapitál nemá žádný zájem vyplácet dělníkům mzdu, když pro ně nemá žádnou práci, která by mu vynesla zisk; avšak společenský kapitál vyžaduje průmyslovou rezervní armádu nezaměstnaných – nezaměstnané pracovní síly – aby tak stlačoval mzdy a tu je třeba udržovat. Výsledkem je, že musí zasáhnout stát, často pod tlakem dělnické třídy, aby překonal střet zájmů mezi jednotlivými kapitály a společenským kapitálem. Na základě tohoto imperativu se zformoval sociální stát. Zdravotnictví, bezplatné státní školství a sociální dávky, to vše se muselo zavést, aby se překonaly nedostatky mzdové formy při společenské reprodukci dělnické třídy.

V kapitalismu tak vždy existuje napětí skryté uvnitř mzdové formy – napětí mezi mzdou jako prostou platbou za pracovní dobu a mzdou jako platbou na pokrytí potřeb dělníka a jeho rodiny. Proto se v kapitalismu platby, které mají zajistit reprodukci pracovní síly dělnické třídy, vždy skládají nejen ze mzdy, ale také z dávek a podobných plateb. V tomto světle se SSSR jeví jen jako krajní příklad, kdy se potřeby společenského kapitálu staly prvořadými a zcela si přivtělily potřeby jednotlivého kapitálu.

Pracovní síla jako zboží

Jenže když popírá kapitalistickou povahu SSSR, Ticktin rovněž tvrdí, že dělnická třída v SSSR neprodávala svoji pracovní sílu, protože ta neexistovala jako zboží. Ale Ticktin si znovu neuvědomuje, že pracovní síla neexistuje bezprostředně jako zboží ani v kapitalismu. Zboží je cosi zcizitelného a oddělitelného od svého majitele, co se vyrábí na prodej. Pracovní síla se však primárně nevyrábí na prodej, byť kapitalista na ni může takto nahlížet, nýbrž sama pro sebe. Koneckonců je jednoduše jen potenciální životní aktivitou dělníka a reprodukuje se spolu s dělníkem samotným: a jako taková je od dělníka rovněž neoddělitelná.

Pracovní síla tudíž není bezprostředně zbožím, ale teprve musí být jako zboží přivtělena při svém setkání s kapitálem. Pracovní síla je tedy zbožím, které není zbožím; a po jejím prodeji tento fakt jednoduše nemizí. Když si normálně někdo koupí zboží, stává se jeho výlučným držitelem a uživatelem – zboží ztrácí jakoukoli spojitost se svým původním majitelem. U pracovní síly tomu tak ale není. Pracovní síla jakožto dělníkova subjektivní aktivita je neoddělitelná od dělníka coby subjektu. Ačkoli dělník svoji pracovní sílu prodává kapitalistovi, pořád musí být jako subjekt přítomen v pracovním procesu, kde kapitalista jeho pracovní sílu využívá.

Kapitál musí pracovní sílu dál přivtělovat ke zbožní formě a to se táhne až do samotného pracovního procesu. Boj mezi kapitálem a prací o pracovní proces je pro kapitalistický výrobní způsob ústřední. Snaha překonat moc dělnické třídy ve výrobě je hnací silou kapitalistického vývoje, protože kapitalisté jsou nuceni revolucionizovat výrobní metody, aby měli navrch nad odporem svých dělníků.

Skutečnost, že dělníci v SSSR byli s to uplatňovat značnou kontrolu nad pracovním procesem, ještě nutně neznamená, že neprodávali svoji pracovní sílu. Může to znamenat jen tolik, že vzhledem ke státní záruce plné zaměstnanosti byli dělníci ve vztahu k vedení ve výjimečně příznivé pozici a mohli tak vzdorovat plnému přivtělování pracovní síly ke zbožní formě v pracovním procesu.

Tak jako v případě mzdové formy by šlo opět tvrdit, že rozdíl mezi SSSR a kapitalismem, jaký existuje na Západě, přinejmenším z hlediska podstatného vztahu námezdní práce, byl prostě otázkou míry a ne druhu. Že si Ticktin toto neuvědomuje a nedokáže uchopit složitost mzdové formy a komodifikace pracovní síly v celé jejich šíři, lze vnímat jako důsledek jeho restriktivního chápání kapitalismu, které podědil po objektivistickém ortodoxním marxismu.

Ticktin zaprvé – v souladu s ortodoxním marxismem – vidí esenciální povahu kapitalismu z hlediska platnosti „zákona hodnoty“. Proto není-li trh, nemůže podle Ticktina platit „zákon hodnoty“ a nemůže tedy ani existovat kapitalismus. A proto když Ticktin odhalí, že výrobky se v SSSR nekupovaly a neprodávaly, neodhalil nic menšího, než že SSSR nebyl kapitalistický. Demonstrace, že ve skutečnosti se neprodávala ani pracovní síla, prostě jen tvrdí celý argument.

My však tvrdíme, že podstatou kapitalismu není platnost „zákona hodnoty“ jako takového, ale hodnota coby odcizená práce a její konsekventní autoexpanze jakožto kapitálu. V tomto případě je podstatou odcizování práce skrze prodej pracovní síly.[23] Fungování „zákona hodnoty“ prostřednictvím prodeje zboží na trhu je pak nahlíženo jen jako způsob, kterým se jeví podstatné vztahy hodnoty a kapitálu.

Zadruhé, Ticktin nedokáže uchopit zvěcnělý charakter kategorií politické ekonomie. Proto nevidí, že kupříkladu pracovní síla není prostě dána, ale ustavuje se skrze třídní boj. Pro Ticktina je tu „pohyb kategorií a pohyb třídního boje“, jako by šlo o dva vnějšně usouvztažněné pohyby. Proto jakmile se dělnická třída stává dostatečně mocnou, aby omezila logiku kapitálu – například, když nastolí svoji kontrolu nad využíváním pracovní síly kapitalistou – Ticktin musí vidět rozhodný odklon od kapitalismu. Ticktin tak omezuje kapitalismus v jeho ryzí a nefalšované podobě na krátké období v polovině devatenáctého století.[24]

Otázka přechodné epochy

Jak Ticktin přiznává, současný kapitalismus zahrnuje časté znárodňování výroby a řízení cen, poskytování sociálního zabezpečení a sociální mzdy; nadto během dvou desítek let po druhé světové válce byl kapitalismus schopen dostát závazku k téměř plné zaměstnanosti. Jako takový má současný kapitalismus – a měl zejména v letech po druhé světové válce – rysy, které se nápadně podobají rysům SSSR. Pro Ticktina však takové sociálně demokratické rysy kapitalismu dvacátého století byly jednoduše příznaky úpadku kapitalismu v přechodné epoše. SSSR se tedy podobal současnému kapitalismu jen natolik, nakolik byly jak Rusko, tak západní kapitalismus součástí téže přechodné epochy: globálního přechodu kapitalismu v socialismus. Zatímco v SSSR byl „zákon hodnoty“ zcela popřen, na Západě nástup sociální demokracie znamenal jen jeho částečnou negaci.

Problémem Ticktinovy představy přechodné epochy není prostě jen restriktivní chápání kapitalismu, o němž jsme se už zmínili, ale i jeho restriktivní pojetí socialismu a komunismu. Pro Ticktina je socialismus – v duchu pravé tradice ortodoxního marxismu – v podstatě znárodněním výroby a směny, kombinovaným s demokratickým státním plánováním. Proto je podle Ticktina ruskou revoluci třeba chápat jako úspěšnou socialistickou revoluci, protože zrušila soukromé vlastnictví a položila základ pro státní plánování pod dělnickou kontrolou. Teprve pak dělnický stát – díky zaostalosti a izolaci Sovětského svazu – zdegeneroval a ve výsledku uvíznul na půl cestě mezi kapitalismem a socialismem.

Jenže, jak tvrdili mnozí anarchisté a leví komunisté, ruská revoluce nikdy nebyla úspěšnou proletářskou revolucí. Revoluce neskončila debaklem jednoduše kvůli izolaci a zaostalosti Ruska – byť se mohlo jednat o důležité faktory – ale proto, že ruská dělnická třída nedokázala plně transformovat společenské výrobní vztahy. Toto selhání při přeměně výrobních vztahů znamenalo, že se dělnická třída skrze bolševické uchvácení moci sice možná zmocnila kontroly a ustavila „dělnický stát“, ale nezašla za kapitalismus. Proto nová státní byrokracie musela přijmout úlohu buržoazie při rozvoji výrobních sil za každou cenu.

Je-li tato pozice správná a Rusko se nikdy nedostalo za kapitalismus, pak se hroutí základní hypotéza, o níž sám Ticktin přiznává, že je fundamentem jeho analýzy, a to že SSSR uvíznul v půli cesty mezi kapitalismem a socialismem. Nicméně Ticktinova představa, že SSSR byl pokřiveným systémem, protože byl na přechodu od jednoho výrobního způsobu ke druhému, je důležitým vhledem. Jak však budeme tvrdit ve IV. dílu tohoto textu, SSSR nebyl ani tak na přechodu k socialismu jako na přechodu ke kapitalismu. Než však o tom začneme uvažovat, podíváme se ve III. dílu podrobněji na různé teorie státního kapitalismu, které se vynořily z levě komunistické tradice.


[1] Goldner Loren, Communism is the Material Human Community (Collective Action Notes, POB 22962, Baltimore, MD 21203, USA). Rovněž vyšlo jako „Amadeo Bordiga, the Agrarian Question and the International Revolutionary Movement“ v Critique č. 23, 1991.

[2] Jacques Camatte, Community and Communism in Russia.

[3] Tento vliv se neomezuje na leninistickou levici. Poměrně nová kniha od Neila Fernandeze – Capitalism and Class Struggle in the USSR – je sice proti Ticktinově leninismu, ale uznává jeho práci jako „důležitý teoretický posun“ z hlediska chápání forem, kterých nabíral třídní boj v Sovětském svazu. Časopis Radical Chains se pokouší o rozvoj revoluční kritiky skrze kombinování některých Ticktinových myšlenek s myšlenkami z autonomistické a levě komunistické tradice.

[4] Jak v 80. letech 20. století narůstala krize v SSSR, došlo k několika pokusům ze strany čelních teoretiků Socialist Workers‘ Party revidovat Cliffovu teorii státního kapitalismu, aby překonali jí vlastní slabiny.

[5] Zhroucení SSSR si vynutilo zásadní revizi jak mezi trockisty, tak mezi stalinisty. Jeden z prvních pokusů o shromáždění různých postojů k SSSR se odehrál v Open Polemic, č. 4 a 5.

[6] Ticktinova teorie si mezi pozůstatky britské krajní levice fakticky získala silnou roli, která přesahuje pouhý trockismus. Ideologická krize, která doprovázela pád SSSR, vedla menší skupiny k určité poměrně závažné revizi. A zdá se, že Ticktinova teorie jim dává největší naději, že si mohou podržet své leninistické hypotézy, a přitom se zásadně oddělit od toho, co se stalo v Rusku. Po pádu SSSR tak následovala jistá prazvláštní přeskupování a ticktinovská analýza SSSR se dnes zdá být dominantní pozicí bývalé stalinistické skupiny, dříve známé jako The Leninist. Poté, co se přihlásila k názvu CPGB opuštěnému starými eurostalinisty (nyní noví labouristé), zdá se, že tato skupina přitahuje pěkných pár bezprizorních levičáků projektem založeným na návratu k formování původní CPGB v roce 1920, než došlo k rozkolu mezi trockismem a stalinismem. My bychom však řekli, že teď, když se SSSR zhroutil, není pro leninisty tak těžké překonat dělítko mezi stalinismem a trockismem; překročení propasti mezi leninismem a komunismem je mnohem obtížnější úkol.

[7] Pojednání o různých způsobech, kterými trockismus a levý komunismus interpretovaly význam těchto hesel, viz náš článek Decadence: The Theory of Decline or the Decline of Theory?, díl I, v Aufheben č. 2 (léto 1993).

[8] viz znovu náš článek DecadenceAufheben č. 2.

[9] viz „The Leopard in the 20th Century: Value, Struggle and Administration“ v Radical Chains č. 4.

[10] Pojem centrismus se původně používal ve Druhé internacionále pro ty, kdo se snažili spojit oddanost proletářské revoluci s reformistickou praxí, kteroužto pozici nejlépe zosobňoval Karl Kautsky.

[11] „Towards a political economy of the USSR“ – poznámka překladatele do češtiny.

[12] Origins of the Crisis in the USSR: Essays on the Political Economy of a Disintegrating System – poznámka překladatele do češtiny.

[13] V Marxově Kapitálu přichází otázka třídy na řadu až na samém konci III. dílu.

[14] Kritika tohoto ztotožňování komunismu se „zákonem plánování“ či dokonce s plánováním jako takovým viz Decadence Part IIIAufheben č. 4 (léto 1995).

[15] Tony Cliff přichází s podobným postojem, že dělníci v SSSR svoji pracovní sílu ve skutečnosti neprodávali.

[16] Když v kapitalismu jednotlivý dělník pracuje pilněji nebo déle, než je průměr či norma, může si vydělat víc. Jestliže však jeho kolegové udělají totéž, pracovní průměr nebo norma se zvýší a jednotlivý dělník brzy zjistí, že jeho mzda byla znovu zredukována podle hodnoty jeho pracovní síly.

[17] Zaměříme-li se na zbožní fetišismus, pomůžeme nám to vyhnout se té chybě, že bychom ideologii chápali převážně jako výtvor státu a dalších ideologických aparátů či institucí. Aby přiměl lidi k tomu, že pro něj budou pracovat, kapitál se ani nemusí spoléhat na přímou sílu ani jim nemusí nějak vnuknout myšlenku, že by měli pracovat. Jejich potřeby plus jejich odloučení od výrobních prostředků a od sebe navzájem činí pro proletáře práci pro kapitál nezbytnou. Zbožní fetišismus pak v jistém smyslu není sám o sobě ideologií, ale nedílnou součástí společenské reality ve společnosti, která vyrábí hodnotu a zboží: „Výrobcům se proto společenské vztahy jejich soukromých prací jeví jako to, co jsou, tj. ne jako bezprostředně společenské vztahy mezi osobami v jejich pracích, nýbrž naopak jako věcné vztahy osob a společenské vztahy věcí“ (Kapitál, díl I, Kapitola I, oddíl 4). Na druhou stranu lidé plodí ideologii, aby si osmyslnili svoji odcizenou praxi; potud, pokud většina lidí povětšinou existuje v rámci kapitalistických vztahů, generují a přejímají myšlenky, aby si tuto existenci racionalizovali a dali jí nějaký smysl. Protože tato realita je sama o sobě rozporuplná, mohou jejich myšlenky být inkoherentní, a přitom pro ně celkem účelné. Jde tu však o to, že žádná „ideová bitva“ je nezbaví takových myšlenek, které jsou výrazem jejich reality. Jedině ve vztahu k praktickému boji, kdy se zvěcnělá jevová forma kapitalistických vztahů odhaluje jako zranitelná lidským zásahem, je pravděpodobné, že velká část lidí přijme revoluční myšlenky. Na druhou stranu levicoví intelektuálové se snaží být jak koherentní, tak kritičtí k této společnosti. A právě ve vztahu k těmto „kritickým myšlenkám“ po vzoru Marxe a situacionistů stavíme revoluční teorii proti revoluční ideologii.

[18] V Marxově Kapitálu je jedna klíčová pasáž, která se na první pohled zdá podporovat Ticktinův argument, že absence normálních tržních vztahů v SSSR znamenala, že negeneroval ono mocné „tupé donucení každodenního života“, které zakouší dělník na Západě: „S dalším růstem kapitalistické výroby se rozvíjí dělnická třída, která svou výchovou, tradicemi, zvyky uznává podmínky kapitalistického výrobního způsobu za samozřejmé přírodní zákony. Organizace rozvinutého kapitalistického výrobního procesu láme každý odpor; ustavičné vytváření relativního přelidnění udržuje zákon poptávky po práci a nabídky práce, a tudíž i mzdu v mezích, odpovídajících zhodnocovacím potřebám kapitálu; slepý tlak ekonomických poměrů upevňuje nadvládu kapitalistů nad dělníky. Mimoekonomického, bezprostředního násilí se sice stále ještě používá, ale jen výjimečně. Při obvyklém běhu věcí lze dělníka přenechat „přírodním zákonům výroby“, tj. jeho závislosti na kapitálu, kterou vytvářejí, zaručují a zvěčňují samy výrobní podmínky“ (Kapitál, díl I, Kapitola XXIV). Ovšem bezprostředně následující řádky naznačují poměrně odlišné uchopení ruské situace: „Jinak tomu bylo v historickém období geneze kapitalistické výroby. Rodící se buržoazie potřebuje státní moc a skutečně ji používá k tomu, aby ‘regulovala’ mzdu, tj. aby ji násilně vtěsnávala do mezí vhodných pro ždímání nadhodnoty, aby prodlužovala pracovní den a tak udržovala samého dělníka v normální závislosti na kapitálu. To je podstatný moment takzvané původní akumulace.“ Spousta rysů SSSR, které jsou ve srovnání s „normálním“ kapitalismem podivné, se objasňuje, jakmile je nazíráme jako pokus o přechod ke kapitalismu.

[19] Postřeh, že existoval fundamentální rozpor mezi realitou sovětského režimu a tím, co o sobě říkal, je sotva novátorský. Původním názvem knihy The Russian Enigma od Antona Ciligy, který brilantně kombinuje líčení své osobní zkušenosti se stalinistickým režimem a jeho tábory se svým přemítáním o povaze jeho ekonomického systému, bylo Au Pays du Grand Mensonge: „V zemi velké lži“.

[20] Není bez zajímavosti postavit si Ticktinovy názory ohledně sovětské lži do kontrastu s Debordovými názory. Ticktin tvrdí, že na rozdíl od falešného vědomí západní buržoazie soubor doktrín prosazovaný sovětskou elitou nekoresponduje s realitou ani částečně a tak tento systém nemá žádnou ideologii. Ticktinova motivace popírat ideologičnost těchto klamů je teoretická: „Systematická, vědomá lživost je symptomem systému, který je ze své podstaty nestabilní“ (Origins of the Crisis in the USSR, s. 18). Jeho názor, že se nejedná o životaschopný systém, ho vede k polemickému tvrzení, že nemá žádnou ideologii; neboť cosi, co není výrobním způsobem, neplodí souvislé falešné vědomí. Debord (Společnost spektáklu, teze 102-111) sovětskou společnost podobně popisuje jako založenou na lži, které nikdo nevěří a kterou proto musí prosazovat policie. Rovněž upozorňuje, že její spoléhání se na falzifikaci minulosti i přítomnosti znamená, že trpí „ztrátou racionální reference, která je pro historickou společnost, kapitalismus, nepostradatelná,“ což z něj z hlediska průmyslové výroby činí chabou imitaci Západu (108). Debord však nemá potřebu tvrdit, že stalinistická ideologie už není ideologií, protože se stala zjevně nekoherentní; spíš se podle něj jedná o extrémní vítězství ideologie. Teoreticky je sice konzistentní, ale Ticktinovo polemické tvrzení, že v SSSR neexistovala ideologie, nám vnucuje velmi omezený význam pojmu ideologie. V podstatě význam ideologie omezuje na falešné vědomí generované výrobním způsobem, které částečně chápe realitu světa, který tento způsob produkuje, a které je tudíž funkční pro ty, kdo se s tímto světem ztotožňují. Ideologie však může infikovat i myšlení těch, kdo se považují za kritiky onoho výrobního způsobu a chtějí ho překonat. Kupříkladu marxismus Druhé internacionály, jehož variantou je v podstatě i leninismus, vstřebal buržoazní koncepce vztahu znalostí k praxi, potřebnosti reprezentace a hierarchické organizace a pokroku, což z něho udělalo revoluční ideologii. Ticktinovo omezené pojetí ideologie mu umožňuje uniknout otázkám ohledně vztahu mezi „marxisticko-leninistickou“ ideologií Sovětského svazu a leninismem, v němž měla svůj původ, a ideologickým hypotézám, které trockismus sdílí se stalinismem. Debord však totalitní klam sovětské ideologie chápe jako dialektický vývoj leninistické revoluční ideologie. Jak říká: „Jakožto separovaná koherence, revoluční ideologie, jejímž nejvyšším voluntaristickým projevem byl leninismus, vládla nad správou reality, která jí vzdorovala; se stalinismem tato ideologie znovu objevila svoji vlastní nekoherentní esenci. Ideologie už nebyla zbraní, ale cílem sama o sobě. Ale lež, které se už nelze postavit, se stává formou šílenství“ (105).

[21] Na bázi tohoto dilematu ruské elity je Ticktin schopen nabídnout přesvědčivé líčení poválečných dějin SSSR, které v mnoha ohledech daleko předčí většinu pokusů teoretiků státního kapitalismu o vysvětlení krize Sovětského svazu.

[22] viz Oddíl VI v I. díle Kapitálu.

[23] Tímto bodem se budeme mnohem podrobněji zabývat ve IV. díle Čím byl SSSR?

[24] Znovu viz Decadence Part IIIAufheben č. 4 (léto 1995).

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: