Skip to content

Čím byl SSSR? Příspěvek k teorii deformace hodnoty za státního kapitalismu – Díl III.

12.2.2012

Aufheben ve své snaze o kritiku politické ekonomie SSSR pokračují střízlivým hodnocením příspěvků ruské (Bucharin, Ossinskij, Bogdanov, Mjasnikov), německo-holandské (KAPD, Pannekoek, GIK, Mattick) a italské (Bordiga, Bilan) komunistické levice, které jsou podle nich rovněž nedostatečné.

Díl III: Levý komunismus a ruská revoluce

Každá analýza SSSR nutně obsahuje nějaké fundamentální pojetí ruské revoluce. Trockistické přístupy, o nichž jsme uvažovali doposud, se všechny zakládají na pojímání ruské revoluce jako v podstatě proletářské revoluce, která jaksi zdegenerovala. Oproti tomu uvažování nad levě komunistickými teoriemi nám dovoluje tuto základní hypotézu zpochybnit, a proto skýtá důležité vhledy pro rozvoj teorie o tom, čím byl SSSR.

Zdálo se, že ruská revoluce poprvé ukázala, že dělníci fakticky mohou vyvrátit buržoazně kapitalistický stát a sami řídit společnost. Poté, co téměř všechny socialistické strany a odbory mainstreamového dělnického hnutí Druhé internacionály vlastenecky podpořily jatka první světové války, bolševici se zdáli znovu prosazovat internacionalistický revoluční marxismus. Jestliže však ruská revoluce byla zpočátku masivní inspirací pro proletáře z celého světa a byla tak jen prvním výbuchem v revoluční vlně, která ukončila válku, její pozdější dopad už tak jednoznačný nebyl. Slovo „komunismus“ se začalo pojit se systémem státní kontroly nad výrobními prostředky, který doprovázelo brutální potlačování veškeré opozice. Dělnickému hnutí na celém světě dominoval tento model „reálného socialismu“ a strany, které se na něj orientovaly. Úlohou těchto režimů a stran bylo udělat pro zabití myšlenky proletářské revoluce a komunismu víc, než by kdy dokázala obyčejná kapitalistická represe. Takže ti, kdo byli pro proletářskou revoluci, se museli odlišit od těchto oficiálních komunistických stran a vysvětlit, co se v Rusku stalo. A to byli leví komunisté neboli komunistická levice.

Co byla zač tato komunistická levice?

Komunistická levice se vynořila z krize marxistické sociální demokracie, která se naléhavě ozřejmila během války. Po celém světě se objevily levě komunistické proudy. Ti, které bychom spolu s Leninem mohli označit za levé komunisty, byli ve svých příslušných zemích obecně prvními revolučními militanty, které přitahovala ruská revoluce a Komunistická internacionála (Kominterna) založená v roce 1919. V některých zemích – zejména Německu a Itálii – zastávala většina těch, kdo zakládali tamní komunistické strany, levě komunistickou politiku. Jejich zkušenosti se však – dříve či později – dostanou do střetu s politikou prosazovanou z Moskvy a nakonec budou z Komunistické internacionály vyloučeni.

Dvěma hlavním křídlům komunistické levice se povedlo přežít porážku revoluční vlny jako tradicím: Německo-holandské levici[1] (občas známé jako komunisté rad) a Italské levici (občas podle zakládajícího člena označované jako bordigisté). Jejich analýzy se sice ve všech bodech neshodovaly, ale definovalo je vnímání potřeby, aby komunistická revoluční politika byla fundamentálním rozchodem s politikou sociální demokracie. Takový rozchod nutně znamenal pokus o překonání dichotomie mezi politickým a ekonomickým, který byl pro teorii Druhé internacionály stěžejní.

Byť se neshodovaly na tom, kdy k tomu došlo, obě Levice vnímaly, že bolševická strana znovu sklouzla k sociálně demokratickým pozicím nebo je nikdy vlastně neopustila. Protože se identifikovaly jako revoluční a marxistické, společným problémem těchto proudů bylo porozumět tomu, co se stalo, způsobem, který by zůstal věrný jak revoluci, tak marxismu. Prohlásit Sovětský svaz za kapitalismus sice dovolovalo zaujmout proti němu revoluční pozici, ale obě Levice shledávaly nezbytným učinit tak způsobem, který by dával smysl z hlediska Marxových kategorií a chápání kapitalismu. Ze svých odlišných zkušeností vypracovaly velmi odlišné teorie degenerace ruské revoluce a kapitalismu, který v SSSR vznikl.

Tyto opozice vůči moskevské linii však do značné míry zastínila síla stalinismu v dělnickém hnutí a pozdější opozice vůči stalinismu, která vyrostla kolem Lva Trockého, vyhnaného vůdce Komunistické strany Ruska a jejího státu. Díky revoluční aureole a prestiži svého zakladatele se trockismus ustavil jako nejviditelnější a nejpočetnější opozice nalevo od oficiálního „komunistického“ hnutí. Obzvláště v Británii, která fakticky nezplodila svoji vlastní levě marxistickou tradici, mohl věrohodně oponovat stalinismu jakožto ryzí revoluční marxismus. Z tohoto důvodu jsme předchozí díly věnovaly prezentaci a kritice teorií SSSR, které vzešly z trockismu: ortodoxní trockistická teorie degenerovaného dělnického státu, variace Tonyho Cliffa na státní kapitalismus a nově na vlivu získávající Hillel Ticktin se svojí teorií Ruska coby specificky pokřivené a neudržitelné společnosti.[2]

Řekli jsme si, že slabinou všech těchto teorií bylo, že se pohybovaly v rámci určitého druhu ortodoxního marxismu. Identifikovaly se sovětským státem za Lenina a Trockého, protože na základě tradiční marxistické premisy, že socialismus je zrušením soukromého vlastnictví výrobních prostředků skrze jejich plošné znárodnění státem, předpokládaly, že v Rusku proběhla úspěšná socialistická revoluce, která nějakým způsobem zdegenerovala. Neshodovaly se na tom, jaký typ systému takto vzniknul, ale obecně podle nich stál na absenci demokratické dělnické kontroly nad znárodněným majetkem. Pro trockismus je leninismus revoluční alternativou k Druhé internacionále a trockismus sám je revolučním pokračováním leninismu proti stalinismu. Existence komunistické levice však tento obrázek ohrožuje. Ukazuje totiž, že trockismus rozhodně nebyl jedinou marxistickou opozicí vůči stalinismu. Vlastně, jak ještě uvidíme, uvádí v pochybnost, zda trockismus vůbec byl nějakou „revoluční“ opozicí.

Avšak zatímco trockismus díky flexibilní taktice, kterou byl ochoten přijmout, mohl existovat na okrajích dělnického hnutí ovládaného stalinismem a sociální demokracií, leví komunisté, jejichž politika se fundamentálně orientovala na revoluční situace, byli do třicátých let redukováni na daleko menší a izolovanější existenci. Teprve poté, co se v roce 1956 a spolu s vlnou bojů, která odstartovala v letech šedesátých, začala prolamovat kontrola stalinismu nad revoluční imaginací, došlo k obnově zájmu o revoluční tendence nalevo od trockismu, jako byla třeba komunistická levice. Skupiny jako Socialismus nebo barbarství (a na ni napojená britská skupina Solidarita) a Situacionistická internacionála navázaly na důraz na rady a vlastní aktivitu dělníků, který byl základem pro Německou levici.[3] Německá komunistická levice, která se deklarovala jako antileninistická, byla bezprostředně přitažlivější pro ty, kdo odmítali stalinismus a kritickou podporu, kterou mu poskytoval trockismus, než Italská levice, která kladla důraz na stranu, a proto vypadala jako jiná verze leninismu. Po roce 1968 – částečně díky vnímané slabosti pouhé „radovecké“ či „libertinské“ opozice vůči leninismu – však došlo k obnově zájmu o Italskou levici, která byla druhou hlavní komunistickou levicí, jež po sobě zanechala tradici.[4]

V tomto textu se podíváme na různé teorie ruské, německo-holandské a italské komunistické levice. Některé další komunistické levice opomeneme, protože se jim nepodařilo předat dalším generacím žádné teoretické spisy o této otázce nebo protože tak jako, řekněme, Britská levice víceméně v otázce ruské revoluce následovaly Německo-holandskou levici.[5] Naším východiskem bude ta komunistická levice, která se vyvinula v samotné ruské revoluci a která okusila Leninův hněv dříve než ty ostatní. Byť nelze říci, že by si Ruská levice vypracovala stejné těleso koherentní teorie jako ty dvě další, sama její blízkost událostem dodává jejím úvahám na významu.

Ruští leví komunisté

Na ruském levě komunistickém proudu je pozoruhodné, že se vynořil z prostředí nepodobného i podobného prostředí jeho evropských protějšků. Jak si ukážeme v následujících oddílech, Německá a Italská komunistická levice vznikly jako opozice vůči přizpůsobování se sociální demokracie buržoazní společnosti a vůči jejímu začleňování se do této společnosti. V Rusku byla situace poněkud odlišná. To bylo stále ještě převážně zemědělskou a rolnickou zemí pod autokratickou vládou cara a buržoazní společnost se tak ještě nestala dominantní, natož aby sociální demokracii dovolila etablovat se v ní. Samotný represivní charakter carského režimu ve skutečnosti znamenal, že gradualistický postoj s jeho důrazem na zákonné parlamentní a odborářské metody, který převládal v západní Evropě, v Rusku docela chyběl a obecně byla přijímána potřebnost násilné revoluce. Revoluce v roce 1905 tuto potřebu potvrdila, protože došlo k masovým stávkám, zakládání sovětů, rozsáhlým rolnickým vzpourám – obecně k násilnému střetu revolučních dělníků a rolníků se silami státu. Ale zatímco tento kontext odděloval ruské sociální demokraty od jejich evropských protějšků, existovala mezi nimi i fundamentální kontinuita. Lenin se po celou dobu fakticky snažil zůstat věrný ortodoxním názorům marxismu Druhé internacionály a akceptoval Kautského – hlavního teoretika německé sociální demokracie – jako ideologickou autoritu.[6] Zásadní pro tuto formu marxismu byla představa dějin nevyhnutelně se pohybujících správným směrem prostřednictvím koncentrace a centralizace výrobních sil, takže socialismus měl být jednoduše eliminací soukromé kontroly nad těmito silami skrze uchvácení státní moci a jejich sociálně demokratické řízení v zájmu celé společnosti. Ale zatímco rozvinutý charakter západoevropského kapitalismu znamenal, že v těchto zemích se tato teorie pojila s gradualistickým a parlamentním přístupem, díky zaostalosti ruské společnosti nabírala revoluční podobu.

Revoluční stránka Leninova marxismu se oproti ostatním evropským vůdcům sociální demokracie nejjasněji projevila, když zaujal nekompromisní postoj revoluční opozice vůči válce.[7] V této fundamentální otázce neměli ruští leví komunisté důvod nesouhlasit s Leninem. Nicméně k neshodám mělo dojít u jiných otázek jako třeba Leninův postoj k nacionalismu a jeho názor (do roku 1917), že v Rusku může dojít pouze k buržoazně demokratické revoluci. Následkem toho se mezi bolševiky zformovala opoziční levá frakce okolo Bucharina[8] a Pjatakova. Ti tvrdili, že válka v Rusku uspíšila velký rozvoj finančního kapitálu a státního kapitalismu, který umožňoval socialistickou revoluci. Tu v zásadě viděli jako otázku světové revoluce, jejíž součástí by mohlo být i Rusko. Klíčovým textem pro ně byl Bucharinův Imperialismus a světová ekonomika. Silně v něm čerpal z Hilferdinga, který byl v podstatě reformista, a tvrdil, že světový kapitalismus se – včetně Ruska – pohybuje směrem ke státně kapitalistickým trustům, kdy si stát přivlastňuje elita finančního kapitálu. Jeho interpretace politického významu tohoto vývoje však byla mnohem radikálnější než u Hilferdinga. „Symbióza státu a elity finančního kapitálu“ znamenala, že parlamentní cesta sociální demokracie je zatarasena a socialisté se musí vrátit k antietatistickému proudu v Marxově myšlení. Podmínkou socialismu je zničení státu. Pro ruskou situaci však na Bucharinově analýze imperialismu a státního kapitalismu bylo klíčové to, že ruským levým komunistům dovolovala opustit klasickou marxistickou linii (zastávanou menševiky i bolševiky), podle níž bylo Rusko připraveno jen na buržoazně demokratickou revoluci.

Ale navzdory Leninově počátečnímu nepřátelství ke kacířským myšlenkám vycházejícím z této levé frakce[9] dal po únorové revoluci najevo, že jeho pravověrnost mu nemůže zabránit v otevřenosti vůči událostem. Když si bolševické vedení myslelo, že na obzoru je dlouhé období rozvoje buržoazní společnosti, z neutuchajícího konání dělníků a rolníků bylo jasné, že revoluční období rozhodně ještě neskončilo. Dělníci zakládali závodní výbory a militantně zpochybňovali autoritu kapitalistů ve výrobě; rolničtí vojáci dezertovali z fronty a zabírali půdu. Zdálo se, že v roce 1917 Leninova reakce na toto dění a proti bolševickému vedení navazuje na všechny zásadní pozice levě komunistické tendence ve straně. V Dubnových tezích volal po proletářské socialistické revoluci. Aby toto volání marxisticky ospravedlnil, v Hrozící katastrofě a jak jí čelit tvrdil, že válka ruskou společnost revolucionizovala rozvojem státního kapitalismu. Mezitím sepisoval Stát a revoluci, což bylo jeho nejméně sociálně demokratické dílo; dokonce v něm oceňoval holandského levého komunistu Pannekoeka. Vzhledem k nyní jasně revoluční linii bolševické strany se logicky stala pólem pro přeskupování revolučních sociálních demokratů a radikalizovaných dělníků. Všechny, kdo byli proti válce a za další pokračování revoluce, to táhlo k bolševikům: Trockého stoupence, mnoho levých menševiků, ale především obrovské množství radikalizovaných dělníků. A tak revolucionáři s politikou, která měla nejblíže k evropským levým komunistům, nebyli tak jako oni poměrně malými menšinami bojujícími uvnitř sociálně demokratických stran proti jejich jasně nerevoluční politice, nýbrž tvořili značnou část strany – bolševiků – jejíž vůdce Lenin, jak se zdálo, akceptoval mnohé z jejich teoretických pozic, a co víc přiměl stranu, aby podle nich jednala, když svrhla prozatímní vládu a prohlašovala, „Všechnu moc sovětům.“

Organická rekonstrukce: zpět k ortodoxii

Jestliže se v roce 1917 zdálo, že Leninova revoluční stránka se rozešla se sociálně demokratickou ortodoxií a jestliže se levičákům zdálo, že Lenin se stal jedním z nich, brzy po říjnu o tom začnou pochybovat. V jeho myšlení se totiž ozřejmila dichotomie mezi politickými a ekonomickými aspekty revoluce. Podle Lenina proletářský charakter revoluce zaručovala politická moc proletářské strany; „ekonomická“ témata, jako vztahy ve výrobě, nebyla podstatná. Leninova pozornost se tak znovu stále víc obracela k zaostalosti Ruska, jeho nezralosti pro bezprostřední společenskou transformaci a tak i k paradoxní představě, že státně kapitalistický ekonomický vývoj pod řádným politickým vedením strany by mohl být tou nejlepší cestou k socialismu. Tento obrat v Leninově myšlení nejprve zastírala jiná otázka: jak reagovat na mírové podmínky, které si na brestlitevských jednáních kladlo Německo. Zatímco skupina známá jako Leví komunisté byla pro odmítnutí těchto podmínek a přeměnu imperialistické války ve válku, ne-li přímo revoluční, tak v defenzivně revoluční partyzánskou válku,[10] Lenin trval na přijetí německých mírových podmínek. Tvrdil, že míru je zapotřebí za každou cenu, aby se revoluce v Rusku konsolidovala; aby získali „svobodu pokračovat v budování socialismu doma“.[11]

Levice znovu odpověděla zdůrazňováním internacionalistické perspektivy a tvrdila, že imperialistický mír s Německem by byl stejně nebezpečný jako pokračování imperialistické války. Takový mír by posílil Německo, které začátkem roku 1918 čelilo masivní vlně divokých stávek, a tak by působil proti vyhlídce na světovou revoluci. Takže Leninova zřejmá volba dočasně upřednostnit konsolidaci ruské revoluce před šířením světové revoluce byla podle nich špatná. Tvrdili, že přijetím omezené, národně orientované perspektivy v Brestu Litevském nedojde ke konsolidaci „budování socialismu“, ale kontrarevolučních sil v Rusku. Jako takoví tedy leví komunisté tehdy byli prvními zastánci názoru, že socialismus v jedné zemi je nemožný.

Postoj Levých komunistů měl zprvu většinovou podporu ruské dělnické třídy, ale jak Německo zahájilo ofenzivu, tato podpora uvadla. Převážily pak Leninovy argumenty, které energicky prosazoval a které vedly k brestlitevské smlouvě, v níž bolševická vláda souhlasila s německou anexí nesmírné části území, na němž propukla revoluce, včetně pobaltských států, Ukrajiny a části Běloruska.[12]

Obětování světové revoluce pro národní „budování socialismu“ bylo tím horší, čím jasnější bylo, co přesně tímto termínem Lenin myslel. Jelikož bolševici neměli moc jasný plán, co dělat hospodářsky po uchvácení moci, prvních pět měsíců charakterizovala samostatná aktivita a kreativita dělníků. Ti považovali svržení prozatímní vlády za signál k intenzifikaci a rozšiřování expropriací továren a nahrazování kapitalistické kontroly formami přímé dělnické kontroly. Tento proces neiniciovala bolševická vláda, ale sami dělníci skrze sověty a zejména skrze závodní výbory. Bolševici v tuto chvíli museli neochotně či ochotně plavat po proudu. Toto období bylo vrcholem autoaktivity proletariátu: živelné hnutí dělnické socializace výroby, které bolševici s křížkem po funuse legitimizovali (bylo by možné tvrdit, že rekuperovali) heslem „Vyvlastnit vyvlastňovatele“ a svými dekrety o dělnické kontrole a znárodnění podniků. Dělníci byli euforičtí z komunistických možností zrušení vykořisťování a kontroly nad jejich vlastním osudem.

Do jara (po podpisu brestlitevské smlouvy) však Lenin přiměl bolševiky, aby iniciovali jinou ekonomickou politiku zvanou Nový kurs, která zahrnovala smířlivější postoj k „tvůrčím prvkům“ v podnikatelských kruzích. Lenin sice zcela nezavrhoval to, co dělníci provedli, ale poslal jim jasné poselství, že zašli příliš daleko. Odteď mělo být jejich konání limitováno a kontrolováno. Místo něj se měly zřizovat společné státní a soukromé kapitalistické trusty. Základní ideou patrně byla smíšená ekonomika se spoluprací mezi veřejným a soukromým sektorem. Ačkoli menševici tato opatření vítali jako odklon od „iluzorní honby za socialismem“ a příklon k umírněnější a realistické cestě, Lenin se stále snažil od menševiků odlišit a říkal, že dokud stát zůstává v rukou proletářské strany, ekonomika nezdegeneruje v normální státní kapitalismus. Příznačné je, že rubem tohoto zaostření na „proletářský stát“ bylo, že zatímco Lenin chtěl návrat ke kapitalistickým metodám hospodářské organizace, nepovažoval za potřebný další hlavní požadavek menševiků: nezávislou dělnickou organizaci. Jak Lenin říkal, „za kapitalismu byla obrana dělnických zájmů úkolem odborů, ale od té doby, co moc přešla do rukou proletariátu, brání dělnické zájmy sám stát, který je ve své podstatě dělnickým státem.“

A právě proti tomuto Novému kursu se Leví komunisté stavěli ve svém pamfletu[13] uveřejněném v reakci na mírovou smlouvu. Identifikovali v něm mírovou dohodu jako ústupek rolníkům a jako posun k „maloburžoazní politice nového typu“. V byrokratické centralizaci spatřovali útok na nezávislou moc sovětů a na samostatnou aktivitu dělnické třídy a varovali, že takovýmito prostředky se ustavuje něco zcela jiného než socialismus. Jazyk Nového kursu hovořící o soužití s kapitalistickými živly v Rusku byl nazírán jako projev toho, co se už dřív ukázalo s Leninovou brestlitevskou ochotou ke kompromisu s imperialismem, jmenovitě celkové směřování ke kompromisu se silami mezinárodního i domácího kapitálu. Leví komunisté varovali, že pod rouškou argumentů o záchraně a obraně sovětské moci v Rusku pro účely pozdější mezinárodní revoluce, dojde k tomu, že „veškeré úsilí bude napřeno k posilování rozvoje výrobních sil směrem k ‘organické rekonstrukci’, přičemž se bude odmítat další bourání kapitalistických výrobních vztahů a dokonce bude probíhat jejich částečná obnova.“ V Rusku tak nešlo o obranu budování socialismu, nýbrž: „systému státního kapitalismu a maloburžoazních ekonomických vztahů. Obrana ‘socialistické vlasti’ se pak ve skutečnosti ukáže být obranou maloburžoazní vlasti podléhající vlivu mezinárodního kapitálu.“

Leninovy argumenty pro státní kapitalismus versus Leví komunisté

Není žádným překvapením, že Lenin byl nucen reagovat na tato obvinění, že sleduje státně kapitalistickou hospodářskou politiku. Objevné však je, že když tak učinil v Hlavním úkolu dneška – O „levém“ dětinství a v Nejbližších úkolech sovětské moci, neospravedlňoval nová opatření jako formu socialismu, ale plně schvaloval státní kapitalismus a tvrdil, že pro Rusko to bude pokrok. Nyní tedy zpochybňoval své předchozí argumenty, že Rusko je součástí světového státního kapitalismu a je tedy zralé pro socialismus, které se zdály být nezbytné k ospravedlnění proletářské revoluce v roce 1917. Lenin se tak znovu vrátil k představě, že Rusko je zaostalé. Do popředí vystoupila teorie přechodu založená na Druhé internacionále a její akceptaci lineární posloupnosti „progresivních“ stádií. Poznamenal, že všichni by se shodli, že to, že je Rusko na přechodu, znamená, že obsahuje prvky socialismu i kapitalismu, ale podle něj teď byla skutečná situace ještě komplikovanější. Na modelu, který jak uvidíme, byl klíčem k jeho názoru, Lenin dokazoval, že zaostalost Ruska znamenala, že ve skutečnosti se v něm kombinovalo pět typů ekonomických struktur:

1)      patriarchální, tj. v značné míře naturální, rolnické hospodářství;

2)      malovýroba zboží (sem patří většina rolníků prodávajících obilí);

3)      soukromohospodářský kapitalismus;

4)      státní kapitalismus;

5)      socialismus.

Tvrdil, že Rusko sice udělalo politický pokrok, ale ekonomicky nebylo dostatečně vyspělé pro přímý přechod k socialismu. Státní kapitalismus, o němž si dříve spolu s levými komunisty myslel, že už do Ruska dorazil, podle něj teď byla jen skořápka proděravělá nižšími formami ekonomiky. Tvrdil tak, že skutečná bitva v Rusku neprobíhá mezi socialismem a kapitalismem, nýbrž mezi státním kapitalismem a socialismem na jedné straně a všemi dalšími ekonomikami na straně druhé. Tvrdil, že hospodářský růst a dokonce ekonomické přežití závisí na státně kapitalistických opatřeních. A proto argumentoval pro vyplácení vysokých platů buržoazním specialistům, rozvoj přísné registrace a kontroly s tvrdými tresty pro ty, kdo je poruší, vyšší produktivitu a intenzitu práce, úkolovou práci a „vědecké a pokrokové“ prvky Taylorova systému.

U Lenina se nade vším klenul opakovaný požadavek „kázně, kázně, kázně“ a tu ztotožňoval s tím, že dělníci přijmou vedení jednoho muže – tedy „bezpodmínečné podřízení se vůli jednotlivce“. Argumenty levice, že se tak potlačuje třídní autonomie a vzniká hrozba zotročení dělnické třídy, Lenin prostě odmítal tvrzením, že „mezi sovětským (tj. socialistickým) demokratismem a použitím diktátorské moci jednotlivců není naprosto žádný zásadní rozpor.“ [s. 317] Šlo jen o to naučit se „spojovat bouřlivý schůzový demokratismus pracujících mas, kypící jako jarní příval, vystupující ze všech břehů, s železnou kázní při práci, s tím, že se v práci bezpodmínečně podřídíme – vůli jednotlivce, sovětského ředitele.“ [s. 320] Pro Lenina bylo důležité to, že dokud tato opatření zaváděl proletářský stát, mohl zabránit sestupu po příčkách žebříku a připravovat se na konečný posun směrem k socialismu.

Levicová opozice vůči tehdejší Leninově linii měla dva hlavní proudy, které částečně odrážely rozdělení levých komunistů v roce 1918. Jedna strana, kterou bychom mohli nazvat „technokratickou“, zdůrazňovala opozici právě vůči tomu, co menševici vítali: jmenovitě vůči navrhovaným kompromisům se soukromými kapitalisty. Tvrdili, že kdokoli kontroluje ekonomiku, bude kontrolovat i politiku, takže hospodářská moc kapitalistů rozloží moc sovětů a výsledkem bude „skutečný státně kapitalistický systém“ a vláda finančního kapitálu. Druhý proud levě komunistické kritiky směřoval proti opětovnému zavádění autoritářských kapitalistických vztahů a metod ve výrobě. Jak tvrdil obzvláště Ossinskij, vedení jednoho muže a další nastolování kapitalistické kázně zadusí aktivní účast dělníků na organizaci výroby; taylorismus z dělníků dělá přívěsky strojů a úkolové mzdy nastolují ve výrobě individualistické a nikoli kolektivní odměňování, takže dělníkům vštěpují maloburžoazní hodnoty. Celkem vzato byla tato opatření správně chápána jako opětovná přeměna proletářů ve výrobě z kolektivního subjektu zpět v atomizované objekty kapitálu. Tvrdilo se, že dělnická třída musí uvědoměle participovat na ekonomickém i politickém řízení. V této nejlepší tendenci v rámci Levých komunistů z roku 1918 se kladl důraz na problém s kapitalistickou výrobou, která je tím, co dělníky mění v předměty, a na její překonání, které leží v jejich vědomé tvořivosti a participaci, což připomíná Marxovu kritiku odcizení. Takto argumenty ruských levých komunistů vyjadřovaly a odrážely reakce a vzdor dělníků vůči státně kapitalistickému směřování bolševiků a aspirace dělníků na skutečnou transformaci společenských vztahů. A v tom spočívá jejich význam. Takovéto smýšlení se táhlo napříč levými opozicemi, i když jejich loajalita vůči straně jim do roku 1921 obecně zabránila v podpoře praktických projevů odporu ze strany dělníků. Jak řekl Ossinskij:

„Stojíme za budováním proletářské společnosti prostřednictvím třídní tvořivosti samotných dělníků a ne despotických nařízení kapitánů průmyslu. Neví-li sám proletariát jak vytvořit nutné předpoklady socialistické organizace práce, nikdo to za něj neudělá a nikdo ho k tomu nemůže donutit. Pozvedne-li se proti dělníkům bič, ocitne se v rukou společenské síly, která je buď pod vlivem jiné společenské třídy, nebo je v rukou sovětské moci… Socialismus a socialistickou organizaci zřídí sám proletariát nebo nebudou zřízeny vůbec: místo nich vznikne něco jiného – státní kapitalismus.“ [14]

Tyto Ossinského argumenty představovaly ten nejlepší prvek z postojů levých komunistů: vědomí, že kreativita mas a autonomie dělníků jsou pro posun ke komunismu zásadní a tedy, že znárodnění či zestátnění výroby nestačí. Leninův názor byl, že přímá dělnická kontrola nad jejich vlastní aktivitou je otázkou budoucnosti a zatím, že je potřeba železná kázeň.

„Válečný komunismus“

Podmínky občanské války a imperialistické invaze, do nichž se Rusko propadlo ve druhé polovině roku 1918, proměnily i podmínky debaty a rozbily Levé komunisty jako soudržnou opozici. Na jednu stranu tam, kde alternativou k bolševikům byly bílé armády odhodlané restaurovat starý řád, kritika dělníků a rolníků vůči opatřením strany se zmírňovala. Ale krom této pragmatické otázky občanská válka rovněž odhalila nedostatečnost základů, na nichž stála většina levě komunistické kritiky. Uvážíme-li, že pro mnohé levé komunisty se jejich kritika Nového kursu a následná obžaloba státního kapitalismu zakládaly hlavně na kompromisu se soukromými kapitalisty a na vnímaných ústupcích rolnictvu, tváří v tvář tomu, čemu se říkalo „válečný komunismus“, už neměli skoro co kritizovat. Nejen, že proběhla celá vlna znárodňování, která fakticky vymazala předchozí úlohu soukromých kapitalistů, ale jestli válečný komunismus něčím nebyl, tak systémem založeným na ústupcích rolnictvu. Proto se pro ně stalo obtížným označovat Rusko za státní kapitalismus.

Technokratické křídlo Levých komunistů vlastně zašlo až tak daleko, že „válečný komunismus“ vítalo jako skutečný posun ke komunismu. A když válečný komunismus vyústil v masivní inflaci, která fakticky vymazala peníze, rovněž v tom vidělo obecný posun k naturální ekonomice, kde se všemožné transakce – dokonce i mzdy – obešly bez peněz. Autoemancipační křídlo (které poskytlo jak původní argumenty, tak personální obsazení pozdějším levým opozicím Demokratických centralistů a Dělnické opozice) zaujalo opatrnější stanovisko. Mělo sklon zaměřovat svoji kritiku na nadměrnou centralizaci moci a byrokraticko kapitalistické metody státního hospodářství, proti nimž kladlo obnovu moci a místní iniciativy sovětů a dalších dělnických orgánů. Ale bez ostatních složek jejich předchozí kritiky a vzhledem k tomu, že Lenin sám připisoval státnímu kapitalismu – se všemi jeho metodami řízení – pokrokovou úlohu, levé opozice přestaly o státním kapitalismu hovořit.

Že se dopustily chyby, když si spletly válečná opatření s krokem směrem k socialismu, se ozřejmilo s koncem války, kdy se bolševici snažili opatření válečné ekonomiky ještě vystupňovat. [15] Mylnost spojování státní kontroly se socialismem, přestože se zintenzivňovaly kapitalistické výrobní vztahy, se ozřejmila, když dělníci a rolníci na svoji materiální situaci reagovali vlnou stávek a vzpour. Zejména kronštadtská revolta odhalila gigantickou propast mezi státem a dělnickou třídou. Navzdory této obecné nespokojenosti mimo stranu i uvnitř ní Lenin odpověděl na jednu stranu Novou ekonomickou politikou (NEP) a na druhou stranu zákazem frakcí se slavným prohlášením, které mělo režim nadále charakterizovat: „Tu a tam s puškou, ale ne s opozicí; už máme dost opozice.“

Nová ekonomická politika: nová opozice

Potom je důležité pochopit, že NEP, který byl v zásadě návratem k umírněnému státnímu kapitalismu prosazovanému Leninem v debatě o Novém kursu, neznačil odklon od komunismu, ale pouze změnu ve formě státního kapitalismu. Pro Novou ekonomickou politiku (NEP) byla stěžejní změna vztahu k rolnictvu, kdy naturální progresivní zdanění nahradilo státní rekvizice a dalo rolníkům svobodu obchodovat za účelem zisku se vším, co jim po zdanění zbylo. Svobodný obchod, který nikdy nezmizel, byl teď legální. Na průmyslové frontě byla malovýroba totálně odnárodněna a řada továren – byť ne ty největší – znovu pronajata jejich původním majitelům, aby je provozovali na kapitalistické bázi. Pro dělnickou třídu bylo opětovně zavedeno vyplácení mezd v hotovosti a poplatky za dříve bezplatné služby. Příkazová ekonomika z let „válečného komunismu“ byla opuštěna ve prospěch provozování ekonomiky na komerčním základě. Nicméně řízení ekonomiky zůstalo pod státní kontrolou a dál se rozvíjela báze systematického státního plánování, např. co se týče prognostiky atd. Sama kontinuita mezi Novým kursem a NEPem se rovněž ukazovala v tom, že když se Lenin snažil ospravedlnit NEP v brožuře O naturální dani, přetisknul v ní rozsáhlé pasáže své dřívější kritiky Levých komunistů, včetně modelu ruské ekonomiky postaveného na „pěti společensko-hospodářských soustavách“.

V roce 1921 Lenin odpověděl na obžalobu státního kapitalismu ze strany Dělnické opozice stejně, jako v roce 1918 odpověděl Levým komunistům, tedy že státní kapitalismus by byl obrovským krokem vpřed od aktuálního stavu Ruska, tj. od „kapitalismu malovýrobců se státem kontrolovaným stranou dělnické třídy“.[16] Na režimu, který se v době NEPu rozvíjel, bylo klíčové to, že ekonomické ústupky soukromému kapitalismu doprovázela intenzivnější politická represe, zákaz frakcí ve straně a intolerance ke všem nezávislým politickým tendencím v dělnické třídě. Jak později postřehnul Ciliga, před NEPem mělo potlačování levé opozice různou intenzitu, ale po jeho zavedení byla veškerá opozice potlačována ze zásady a zacházení s vězni se zhoršovalo.[17]

A právě v tomto kontextu politické represe a opětovného zavádění kapitalistických forem v ekonomice vzniklo několik opozičních skupinek, které znovu přišly s pojmem státní kapitalismus. Společné měly tyto nové skupiny to, že na rozdíl od předchozí levě komunistické tendence a pozdější Trockého Levé opozice učinily rozhodný rozchod s bolševickou stranou. Jednou takovou skupinou, která vznikla, byla Dělnická pravda soustředěná kolem Leninova starého levicového protivníka, Bogdanova. Když vydali Výzvu, která začínala slavnou Marxovou větou, že „osvobození dělníků mohou uskutečnit jen dělníci sami,“ tvrdili, že bolševická strana už není proletářskou stranou, ale spíše novou vládnoucí třídou, a proto volali po nové straně.[18]

Největší dopad na třídu však měla zprvu teoreticky zmatenější Dělnická skupina soustředěná kolem Mjasnikova. Hlavním opozičním proudem byla Dělnická opozice, která se sice zdála podporovat dělnickou třídu, ale v podstatě požadovala přenos moci z jedné stranické frakce na druhou, jmenovitě na tu organizovanou v odborech. Mjasnikov a jeho stoupenci v této otázce odmítali jak státní hospodářské orgány, tak odborové svazy jakožto zbyrokratizované formy a svojí argumentací pro návrat moci sovětům, implicitně zpochybňovali stranu. Mjasnikov vyčníval ještě víc, protože nepodpořil potlačení Kronštadtu, které označil jako propast, kterou strana překročila. Tato ochota k rozchodu se stranou byla zásadní, protože až do té doby opozice sice reflektovaly mimostranickou nespokojenost, ale zůstávaly s ní nerozlučně spjaty, přičemž spásu hledaly v organizačních změnách, které zcela zjevně k ničemu nevedly.

V roce 1923 vyprodukovali Manifest apelující jak na ruský, tak na mezinárodní proletariát. Místo teoretických úvah se jejich popis NEPu jakožto zkratky pro „Novou exploataci proletariátu“ jednoduše snaží vyjádřit podmínky, kterým dělníci čelili. Odsoudili útoky na dělnickou třídu, které bolševický režim prováděl, přičemž se v jejich argumentaci ozývala Luxemburgová[19]: „buržoazie nemá a nebude mít lepšího advokáta než ‘socialisty všech zemí’, protože ti mají schopnost dezorientovat svými frázemi proletariát.“ Nebo znovu: „výdobytkům ruské proletářské revoluce hrozí velké nebezpečí, a to ani ne tak zvenčí jako zevnitř.“ Vyjádřením tohoto důrazu na světové proletářské hnutí Dělnická skupina zaujala rozhodně internacionalistickou linii. Byli si totiž jistí, že jediná naděje ruského proletariátu spočívá v revoluci v jiných zemích. Tvrdili, že bolševická politika „jednotných front socialistů“ a dělnických vlád působí proti této naději na světovou revoluci.[20]

Skutečný význam skupiny však spočíval ve skutečnosti, že svoji kritiku státně kapitalistického směřování bolševiků dovedli až k jejímu logickému závěru, kterým byla podpora proletářské opozice proti režimu. Koncem roku 1923 vypukla vlna stávek a Dělnická skupina se do ní zapojila, přičemž její Manifest si mezi proletariátem získával vliv, což si vyžádalo její urychlené potlačení tajnou policií. Brzy se tak její existence přesunula do vězeňských táborů nebo do exilu. Právě tam se přestali zaměřovat na NEP a začali zpochybňovat válečný komunismus. Tam v táborech, kde pokračoval – jak Ciliga postřehnul – všude jinde potlačený politický život, se jejich státně kapitalistická analýza stávala čím dál tím vlivnější. Svoji kritiku rozšířili i na ten druh „socialismu“, který se bolševici snažili vytvořit ještě před NEPem, přičemž tvrdili, že ve skutečnosti se jednalo o byrokratický státní kapitalismus, protože se zakládal na donucování dělnické třídy a ne na svobodné tvořivosti třídy.

Podívali jsme se tedy na ty argumenty Ruské levice, které jsou nejpoučnější pro pochopení revoluce. Význam Levých komunistů z roku 1918 nespočíval jen ve skutečnosti, že hned od začátku tvrdili, že je tu nebezpečí, že by z revoluce nemusel vzejít socialismus, nýbrž kapitalismus, ale také v tom, že Lenin při svých půtkách s nimi zcela výslovně odhalil svoji podporu „státnímu kapitalismu“. A význam Mjasnikovovy Dělnické skupiny spočívá v tom, že byla tou nejdůležitější ze skupin, které po roce 1921 dovedly kritiku státně kapitalistického směřování bolševiků k jejímu logickému závěru, kterým byla podpora proletářské opozice proti režimu. Jejich střet s ruským státem byl daleko konzistentnější a koherentnější než u Trockého Levé opozice. Nemůžeme však říci, že přišly s teoretickými argumenty, které by solidně podložily teorii státního kapitalismu. Nyní se podíváme na ty evropské tendence, s nimiž se kontaktovaly, abychom zjistili, jestli byly úspěšnější.

Německo-holandská komunistická levice

V Německu začátek století charakterizovalo napětí mezi oficiálními a neoficiálními projevy síly dělnické třídy. Na jedné straně Sociálně demokratická strana (SPD), která založila a ovládala Druhou internacionálu, vyrostla do bezprecedentních rozměrů (málem se stala ‘státem ve státě’) a dostávala stabilně narůstající podíl hlasů ve volbách. Na druhé straně tu byla i vyšší militantnost a radikalizace třídního boje, které se projevovaly v rostoucím počtu stávek a vysazení z práce[21] – bojů, které v mnoha případech přesahovaly ekonomické požadavky a nabíraly masového a politického charakteru. Zatímco radikálně levicový proud v SPD je chápal jako cestu, po které jde třída k revoluci, mainstreamové stranické a odborové vedení se stavělo proti těmto novým formám třídního boje. V nadcházejících letech mělo dojít k drastickému střetu obou projevů dělnické třídy. Vždyť přímý boj mezi třídou a kapitálem se stane bojem revoluční tendence proletariátu se sociální demokracií stranící kapitálu a představující kapitál.

Kontrarevoluční charakter gradualistické praxe SPD poprvé nemilosrdně vyšel na světlo, když strana v zájmu přípravy na další volby zakročila a demobilizovala vlnu průmyslových bojů a rozruchu kolem všeobecného hlasovacího práva, která se v roce 1910 valila Pruskem. Ačkoli to vedlo k zuřivým hádkám mezi Kautským a vynořující se radikálně levicovou tendencí o strategii, teprve válka přiměla tyto opozice, aby se posunuly k rozchodu se stranou. Přestože vždy byly proti imperialistickým válkám, SPD a odbory se přiklonily k sociálpatriotismu: strana hlasovala pro válečné úvěry a odbory podepsaly pakt o udržení válečné výroby a zabránění stávkám. Výsledkem byl vznik dvou hlavních opozičních tendencí: levě komunistické tendence, která se odštěpila od strany, a Spartakovců, kteří se nejprve snažili zůstat ve straně a reformovat ji zevnitř. Jejich odlišné reakce na příklon SPD k sociálpatriotismu však byly charakteristické pro nadcházející události. Zatímco leví komunisté se po celou dobu budou stavět na stranu revoluce, spartakovské vedení se nikdy nedokázala zcela rozejít se sociálně demokratickými koncepcemi.

Německá revoluce: rozchod se sociální demokracií

Podpora SPD pro válku byla sice důležitá pro vznik radikální levicové tendence, ale teprve tváří v tvář německé revoluci se velkému množství dělníků ozřejmil vyloženě kontrarevoluční charakter sociální demokracie. Pro revolucionáře a třídní boj v Německu byla ruská revoluce obrovskou inspirací. Začátkem roku 1918 došlo k vlně masových divokých stávek. A ačkoli SPD dostala tyto boje pod pokličku, opozice dál rostla. Nakonec v listopadu vypukla revoluce, když vzpoury námořníků a všeobecné zakládání dělnických rad ukončilo první světovou válku. Vládnoucí třída věděla, že revoluční vlnu nemůže rozhodně zadržet a tak se obrátila na sociální demokracii, aby zachránila národ, a jmenovala vůdce SPD kancléřem. Sociální demokraté věděli, že přímou konfrontací se nikam nedostanou a tak se rozhodli zničit rady zevnitř. Spartakovci, uvězněni v „centristické“ frakci sociální demokracie, se mohli jen dívat, jak tato pomáhala SPD v jejím úkolu. SPD se tak podařilo získat většinu hlasů na prvním Celonárodním sjezdu dělnických a vojenských rad pro volby do ústavodárného shromáždění a pro rozpuštění rad ve prospěch tohoto parlamentu. Ve stejnou dobu odbory ruku v ruce s managementem pracovaly na propuštění revolučních dělníků a na zničení nezávislé aktivity rad v továrnách. „Rady proti parlamentu a odborům“ se tak stalo heslem revolucionářů.

Když si uvědomili hloubku svého selhání, Spartakovci se odtrhli od sociální demokracie a spojili se s levými komunisty, aby vytvořili Komunistickou stranu Německa (KPD). A v lednu 1919, během dní její zakládající konference, byla KPD otestována v boji. Předčasně vyprovokováni vládou k činu revoluční dělníci v Berlíně se pokusili svrhnout vládu SPD ve prospěch republiky rad. KPD se postavila na stranu povstání, které rozdrtily Freikorps ministra SPD Noskeho – dobrovolnická armáda protofašistických bývalých důstojníků a vojáků. Spartakovští vůdci Luxemburgová a Liebknecht byli zatčeni a zavražděni. Během následujících měsíců byly podobně izolovaně potlačeny pokusy o revoluci v Bavorsku, Brémách, Wilhelmshavenu a dalších místech. Sociální demokracie tak skrze ozbrojenou sílu, když jí bylo zapotřebí, ale hlavně skrze ideologické panství její a jejích odborů nad dělnickou třídou porazila revoluci a zachránila německý kapitalismus.

Uvnitř třídy však také docházelo k procesu radikalizace. Velké množství dělníků si uvědomilo kontrarevoluční úlohu SPD a odborů a poté, co v ulicích bojovali proti vojsku a policii SPD, odmítali parlamentní systém a opouštěli odbory. Jakožto alternativu si vytvářeli tovární organizace, které měly být prostředkem k jednotné akci proletariátu a měly být hotovy k opětovnému zformování revoluční moci rad. Většina KPD, včetně řadových Spartakovců, tento vývoj sice podporovala, ale spartakovské vedení se pořád chtělo účastnit voleb a být v odborech. V polovině roku 1919 se mu řadou byrokratických manévrů podařilo vyloučit tuto většinu ze strany. Bolševici v podstatě stáli na straně tohoto zbytkového vedení. Báze pro rozkol mezi německou komunistickou levicí a bolševiky tak byla připravena.

Na přelomu března a dubna 1920 se měl stát rozkol v KPD permanentním. Tehdy se Freikorps, které SPD používala k rozdrcení revoluce, obrátily proti svým pánům a zahájily převrat – Kappův puč. Odbory vyzvaly ke generální stávce, na což dělnická třída reagovala masivně a zastavila celou zemi. Převrat se tak zhroutil, ale dělníci teď byli mobilizovaní napříč celou zemí. V porúrské revoluční baště dělníci zformovali Rudou armádu o 80 000 mužích, kteří odmítli složit zbraně. Ačkoli ji toto revoluční vzedmutí zachránilo, SPD svoji úlohu chápala stejně jako před rokem, jmenovitě zajistit, že se tyto boje nevyvinou v úplnou revoluci. Jen tentokrát neměla tutéž důvěru dělnické třídy, která jí předtím umožňovala mít situaci pod kontrolou. Vzhledem k tomu se rozhodla pro dvojí strategii: aby obnovila svoji socialistickou důvěryhodnost, hovořila o vytvoření vlády, která bude složena pouze z dělnických stran, a zároveň posílala své – už zase loajální – vojsko, aby zaútočilo na Porúří a odzbrojilo je.

Dvě strany německého „komunismu“ reagovaly na tyto události zcela odlišně. Vyloučená většina strany šla od počátku s reakcí dělnické třídy a podporovala Rudou armádu v Porúří, když na ni zaútočilo vojsko SPD. Zbytkové vedení KPD sice na začátku říkalo, že „nepohne ani prstem“, aby pomohlo vládě SPD, ale rychle svůj postoj změnilo v totální podporu. Nabídlo se jako „loajální opozice“ vůči navrhované „dělnické vládě“ a vyzývalo ozbrojené dělníky, aby vojsku SPD nevzdorovali. A tak byl revoluční potenciál dané situace poražen sociální demokracií ve spolupráci s Moskvou podporovanou KPD, která se prohlašovala za revoluční rozchod se sociální demokracií. Levě komunistická strana KPD cítila, že se skupinou, která mlčky podpořila potlačení třídy, není žádné sblížení možné a tak se zformovala ve Stranu komunistických dělníků Německa (KAPD), která se zcela orientovala na rady. Otázkou samozřejmě je, jak tato poučení ovlivnila jejich pohled na ruskou revoluci.

Německá levice a Kominterna

Pro tyto revolucionáře dějiny německého dělnického hnutí odhalily fundamentální protiklad mezi metodami sociální demokracie a revolucí. Připadalo jim, že „bolševické zásady“ jako třeba potlačení buržoazní demokracie a její nahrazení diktaturou proletariátu uskutečňovanou skrze dělnické rady jsou klíčem k překonání oportunismu SPD a vítězství revoluce v Německu. V tomto smyslu „bolševismus“ napomohl jejich rozchodu se sociální demokracií. Skutečnost, že linie pocházející z Moskvy se zdála favorizovat některé sociálně demokratické prvky, od nichž se leví komunisté odtrhávali, byla chápána jen jako důsledek neobeznámenosti se západoevropskou situací. Domnívali se, že bolševici chybně dělali zevšeobecnění z ruské situace, kde využití parlamentních metod atd. mohlo být nezbytné, a aplikovali je na západoevropskou situaci, kde byl pro úspěch revoluce zcela zásadní rozchod s parlamentními praktikami a důraz na radovectví. I tehdy, když Lenin vydal Dětskou nemoc „levičáctví“ v komunismu – jedovatou polemiku proti nim a na podporu linie KPD, pořád si mysleli, že jde o Leninovo nepochopení podmínek pro revoluci na Západě. Dokonce, když se Rühle – jejich delegát na Druhém sjezdu Kominterny – vrátil a tvrdil, že Rusko je „sovětské“ jen podle jména, většina se postavila proti jeho názoru. Avšak Rühleho radovecký argument, že Rusko odhalilo vládu strany jako buržoazní formu a že „revoluce není stranickou záležitostí“, nýbrž pouze věcí rad a unitárních továrních organizací, se později stane dominantní pozicí pozůstatků Německé levice.

Tenkrát ovšem nezačali svoji pozici přehodnocovat, dokud Kominterna nepřijala linii „jednotných front“ a nenařídila KAPD, aby se rozpustila a znovu vstoupila do KPD, která se mezitím spojila s levými sociálními demokraty. Do konce roku 1921 – v důsledku toho, že se doslechli o NEPu, potlačování stávek, ale také o ochotě Ruska uzavírat obchodní a vojenské smlouvy s kapitalistickými mocnostmi – se rozhodli, že bolševici a Kominterna opustili pole revoluce. Začali uvažovat o tom, že možná v Rusku panují takové vnitřní podmínky, které si vynucují kontrarevoluční politiku v zahraničí. Bělogvardějská kontrarevoluce sice neuspěla, ale přesto Rusko jednalo kapitalisticky doma i v cizině. Jak si to vysvětlit?

Strašidlo menševismu: říjen – buržoazní revoluce?

V roce 1917, kdy němečtí sociální demokraté podporovali menševickou linii, že Rusko je zralé jen na buržoazní revoluci, Německá levice vítala říjen jako první trhlinu v moci buržoazie – jako začátek světové revoluce. Teď, když se zdálo, že bolševici ustupují ze socialistické cesty proletariátu, Německá levice se začala vracet k ortodoxii. Začala revidovanou představou, že říjen byl dvojakou revolucí, ale nakonec se rozhodla, že šlo o skrz naskrz buržoazní revoluci. Klíčem k jejímu názoru byla převaha rolníků v Rusku.

Poprvé se projevil, když v Manifestu internacionály, kterou se pokoušela založit jako revoluční alternativu ke Kominterně, nejen mírnila svůj předchozí názor, že revoluce byla socialistického charakteru, posunem k představě dvojaké revoluce, ale dokonce došla k závěru, že konečným výsledkem není socialismus, nýbrž státní kapitalismus. Jak řekl Gorter: „ve velkých městech to byla změna od kapitalismu k socialismu, ve venkovských oblastech to byla změna od feudalismu ke kapitalismu. Ve velkých městech proběhla proletářská revoluce – na venkově revoluce buržoazní.“[22] Mluvit o tom, že proběhla socialistická stránka revoluce, znamenalo mluvit o tom, že NEP, jak tvrdila, nebyl jen pouhým „ústupkem“ rolnictvu, jak o něm hovořili bolševici, ale naprostou kapitulací před rolnickou – podle ní buržoazní – stránkou revoluce. Výsledkem bylo, že proletářská stránka revoluce byla obětována a na její místo nastoupila forma státního kapitalismu.

Zpátky k Luxemburgové?

Byla to právě ústřední – byť implicitní – role, kterou agrární otázka a internacionalistická perspektiva hrála v teoriích německých levých, co je ironií osudu dovedlo zpět k Luxemburgové. Ta v roce 1918 napsala text Ruská revoluce, v němž sice deklarovala solidaritu s bolševiky, ale provedla hlubokou kritiku jejich konání v Rusku, kterou si Německá levice vezme téměř celou za vlastní. Protože text napsala před německou revolucí, její pranýřování bolševiků bylo ovšem podružné ve srovnání s jejím odsouzením pasivity německých sociálních demokratů, kteří nenásledovali jejich revolučního příkladu. S menševickou linií, která nalézala odezvu u sociálních demokratů v Německu a podle které bylo Rusko zralé jen na buržoazní revoluci, neztrácela čas. Místo toho trvala na tom, že problémy ruské revoluce jsou „produktem mezinárodního vývoje plus agrární otázky“, kterou „patrně nelze vyřešit v rámci buržoazní společnosti“, a tak osud revoluce závisí na mezinárodním proletariátu, zejména pak na německém proletariátu, bez jehož pomoci ruská revoluce nemůže nedojít svého pokřivení, nemůže se „nezamotat do bludiště rozporů a omylů“ (s. 29). Německá levice – která se na rozdíl od sociálních demokratů neprovinila zradou ruské revoluce – se tak mohla domnívat, že teoreticky rozmotává tyto rozpory a omyly, do nichž neúspěch světové revoluce zavedl revoluci ruskou.

Omyly, za něž Luxemburgová bolševiky kritizovala, byly: jejich linie ohledně sebeurčení národů; jejich potlačení ústavodárného shromáždění a voleb; jejich tendence k jakobínské stranické diktatuře místo skutečné diktatury proletariátu, která by zapojovala masy; a jejich agrární politika, která podle ní vytvoří, „novou a mocnou vrstvu lidových nepřátel socialismu na venkově, nepřátel, jejichž odpor bude mnohem nebezpečnější a tvrdošíjnější než odpor urozených velkostatkářů“ (s. 46). Tomuto poslednímu bodu Německá levice přikládala rozhodující význam, ale podporovala celou kritiku Luxemburgové až na její postoj k ústavodárnému shromáždění.

Důležitost, kterou tomuto poslednímu bodu Německá levice připisovala, se fakticky ještě více ozřejmila, když Gorter čerpal z Luxemburgové a jejího hodnocení stranické diktatury, nicméně mu dával jiný břit. Ukázalo se to, když v Mezinárodní dělnické revoluci[23] začal citací jejího stanoviska: „Ano: diktatura… ale tato diktatura musí být dílem třídy a ne dílem menšiny vedoucí ve jménu třídy – tedy musí krok za krokem vyrůstat z aktivní participace třídy, setrvávat pod jejím přímým vlivem a být podřízena kontrole publicity a být výsledkem politické zkušenosti celého lidu.“ Jinými slovy, Gorter souhlasil s Luxemburgovou, že diktatura proletariátu není nedemokratickou diktaturou strany, nýbrž poměrně demokratickou diktaturou celé třídy. Dodával však, že Luxemburgová „nechápala“, že: „nic z toho se v Rusku stát nemohlo; že tam žádná třídní diktatura možná nebyla, protože proletariát byl příliš malý a rolnictvo příliš mocné.“ Tato orientace na potřebu, aby měl proletariát většinu, ho tak dovedla ke zpochybňování možnosti socialistické revoluce v Rusku.

Gorter se posunul k názoru, že buržoazní opatření, která bolševici přijímali, si vynucovala zaostalost Ruska. Tvrdil, že menšinový status proletariátu v Rusku si vynutil „stranickou diktaturu“ a konstatoval, že byť nebylo organizované, tak „živelná síla“ rolnictva, „donutila bolševiky – dokonce i takové muže jako Lenin – aby se postavili proti třídě, z níž vzešli a která byla rolnictvu nepřátelská.“ Avšak zač bolševiky kritizoval, byl jejich program a konání, které předepisovali proletariátu ve vyspělých zemích a které zastavily světovou revoluci, a tudíž umožnily budování světového kapitalismu. A jen proto se buržoazní opatření v Rusku stala neodčinitelnými.

Rühle v tomto fatalistickém směru došel ještě dál než Gorter. Opustil Gorterovu představu dvojaké revoluce a tvrdil, že revoluce byla buržoazní od samého začátku. Tento názor podkládal tím, čemu říkal: „fázovitý vývoj obhajovaný Marxem, že po feudálním carství musel v Rusku přijít kapitalistický buržoazní stát, jehož tvůrkyní a představitelkou je buržoazní třída.“[24] Uvážíme-li tedy historické okolnosti, ruská revoluce mohla být jedině buržoazní revolucí. Její úlohou bylo zbavit se carství, urovnat cestu kapitalismu a politicky pomoci buržoazii do sedla. A právě v tomto kontextu se bolševici – bez ohledu na subjektivní úmysly – museli sklonit před dějinnými silami, které byly ve hře. A jejich pokus o přeskočení jednoho vývojového stádia ukazoval nejen, že zapomněli na „abecedu marxistického vědění“, podle které může socialismus vzejít jedině ze zralého kapitalismu, ale také se zakládal na „vágní naději ve světovou revoluci“, kterou Rühle nyní charakterizoval jako neoprávněnou „zbrklost“.

Ale zatímco tento posun k polomenševické pozici byl vskutku návratem přesně k té pozici, za kterou předtím kritizovali sociální demokraty, měl i své přednosti. Pozornost, kterou dříve Německá levice soustředila na Nový kurs a NEP jakožto opětovný návrat ke kapitalismu, velmi nepříjemně implikovala, že jak válečný komunismus, tak Stalinův „obrat vlevo“ byly návratem k socialismu, ale rigidně schematická pozice Rühleho teorie mu dovolovala zpochybňovat znárodňovací opatření používaná v obou těchto obdobích:

„znárodnění není zespolečenštění. Znárodňováním lze dojít k rozsáhlému, striktně řízenému státnímu kapitalismu, jenž může mít oproti soukromému kapitalismu různé výhody. Jen je to stále kapitalismus a jakkoli se kroutíte a vytáčíte, nedovolí vám uniknout z mantinelů buržoazní politiky.“

Německá levice Rühleho polomenševickou a fatalistickou interpretaci Ruska – stejně jako jeho plnokrevné radovectví – nejprve odmítala, ale pak ji povětšinou přijala. Stalo se tak v Tezích o bolševismu,[25] v nichž se nejvíc přiblížila definitivnímu stanovisku k ruské otázce.

Teze o bolševismu

Pozice, k níž Německá levice přicházela a kterou odhalila ve svých Tezích, říkala, že třídní a výrobní podmínky v Rusku si zaprvé vynutily, aby diktatura nebyla třídní, ale stranická, a zadruhé si vynutily, aby stranická diktatura byla buržoazně kapitalistickou. Ale zatímco u Rühleho se tato obecná představa omezovala výlučně na popis historických sil, které ve hře za zády bolševiků a bez ohledu na jejich subjektivní záměry, v Tezích nabrala konspiračnější podobu. Bolševici nebyli jen dohnáni do postavení, kdy museli nevědomky provádět buržoazní revoluci, nýbrž tak činili záměrně. Od samého začátku byli „jakobínskou“ organizací „revoluční maloburžoazie“, která čelila buržoazii, jež neměla ani kolektivní vůli ani sílu provést buržoazní revoluci. Takže zmanipulováním proletářských prvků společnosti dokázali provést buržoazní revoluci proti buržoazii. Proto, „úkolem ruské revoluce [bylo] zničit zbytky feudalismu, industrializovat zemědělství a vytvořit rozsáhlou třídu svobodných pracovníků.“ I přes tento spíše konspirační prvek v teorii Německé levice se vyhnuli tvrzením, že kdyby si jen revoluční proletariát uvědomil pravou povahu bolševiků, mohl uniknout osudu, který ho očekával. Naopak fakt, že bolševici přejali formu revoluční buržoazie, byl právě způsoben zaostalostí Ruska a následný vývoj byl nevyhnutelný.

Právě tato představa, že bolševici se zhostili úlohy buržoazie, jim dovolovala – stejně jako předtím Rühlemu – vyhnout se tomu, aby ve Stalinově „obratu vlevo“ spatřovali krok správným směrem a místo toho jej chápali jako pokus sovětského státu ovládnout kontradiktorní pnutí mezi dvěma silami, na nichž se vezl: „bolševickou, byrokraticky dirigovanou státní ekonomikou“ založenou na sešněrovaném, terorizovaném proletariátu a rolnickým hospodářstvím, které „ve svých řadách skrývá soukromo-kapitalistické tendence“ ekonomiky (s. 57). Neboli jinými slovy, nikoli napětí mezi socialistickým a kapitalistickým sektorem jako u Trockého Levé opozice, ale mezi státně kapitalistickou a malokapitalistickou stránkou ekonomiky.

Takže stejně jako levě komunistický proud v Rusku i Německá levice nakonec Rusko charakterizovala jako státní kapitalismus či, jak oni říkali, „státní výrobu s kapitalistickými metodami“. Zatímco řídící výšiny ekonomiky byrokraticky dirigoval bolševický stát, její fundamentální charakter byl v podstatě kapitalistický. Podkládali to argumentem, že: „spočívá na základech zbožní výroby, je řízena podle hlediska kapitalistické ziskovosti; odhaluje rozhodně kapitalistický systém mezd a zvyšování rychlosti; dovedla finesy kapitalistické racionalizace k jejich krajním mezím.“ Státní forma výroby se navíc, jak tvrdili, stále zakládala na vysávání nadhodnoty z dělníků; jediný rozdíl byl v tom, že místo třídy lidí, kteří si nadhodnotu strkají do kapes individuálně a přímo, si ji bral „byrokratický, parazitický aparát jako celek“ a používal ji k novým investicím, své vlastní spotřebě a k podpoře rolníků.

Tato argumentace byla formulací klasické státně kapitalistické kauzy: Rusko bylo kapitalistické, protože dál existovaly všechny kategorie kapitalismu, jen nadhodnotu si přivlastňoval stát a roli kapitalistů hráli byrokraté. A v souladu s představou státního kapitalismu postulovanou Marxem a Engelsem ho nakonec chápali jako vyšší stádium kapitalismu. Jak oni říkali: „Ruské státní hospodářství je tudíž výrobou pro zisk a ekonomikou vykořisťování. Jedná se o státní kapitalismus v historicky unikátních podmínkách bolševického režimu a v souladu s tím představuje jiný a vyspělejší typ kapitalistické výroby, než jaký vykazují i ty největší a nejvyspělejší země“ (s. 58-59).

Jenže brzy se ozřejmily problémy se založením obžaloby ze státního kapitalismu na tom, že dál existovaly všechny kapitalistické kategorie. Říci, že výroba se orientuje na kapitalistickou ziskovost, vypadalo pochybně, když bezprostředním cílem se zdála být výroba užitných hodnot, zejména pak výrobních prostředků bez ohledu na okamžitou ziskovost podniku. Rovněž i konstatování, že věci se vyráběly jako zboží, když to byla státní direktiva a ne jejich směnná hodnota, co se zdálo určovat, jaké věci a v jakém množství se vyrábějí, si žádalo další argumenty. Stát sice bez pochyby extrahoval a alokoval nadprodukt založený na vykořisťování nadpráce, ale tvrzení, že měl formu nadhodnoty, se právě zdálo být předmětem sporů. A tyto zjevné odlišnosti mezi ruským a západním kapitalismem je vedly k tomu, aby používali termíny „státní kapitalismus“ a „státní socialismus“ jako zcela zaměnitelné. A právě o rozřešení těchto teoretických problémů Německé levice se později pokusí Mattick. Avšak hlavním směřováním teoretického úsilí Německé levice ve vztahu k ruské otázce nebylo analyzovat systém v SSSR, ale vybudovat modely přechodu, které by byly alternativou k modelu etatistickému, jejž určila jako zodpovědný za ruskou pohromu. Na jedné straně ji lákal matematický model registrování práce, který měl údajně překonávat peníze a hodnotu,[26] a na druhou stranu vytvářela propracované plány toho, jak by dělnické rady mohly řídit společnost namísto státostrany.[27]

Mattick: Je to kapitalismus, Jime, ale ne takový, jaký známe

Protože svoji úlohu chápal jako pokračování tradice německého komunismu rad a uchování jejích vhledů, Mattick nejprve učinil explicitním to, co bylo v jejím hodnocení bolševické politiky implicitní.[28] Uvědomoval si, že leninismus byl pouze variantou kautskyánské sociální demokracie, a proto jasně říkal, že bolševické pojetí socialismu bylo od počátku zcela odlišné od a protikladné k pojetí vycházejícímu z radovecké levice. Realita toho, čím se Rusko stalo, nebyla jen odrazem konkrétních historických okolností, kterým čelilo, ale byla zakotvená v samotné ideologii bolševiků. Tato ideologie, která v podstatě pocházela z Druhé internacionály, spatřovala základní rozpor kapitalismu v tom, že na jedné straně je anarchickým systémem, v němž zákon hodnoty reguluje trh „za zády lidí“, a na druhé straně má sklon socializovat výrobní síly a rozvíjet stále centralizovanější plánování a kontrolu. Socialismus byl tak nahlížen jako racionální řešení této anarchie skrze dělnickou stranu, která si osvojí plánování a centralizaci rozvíjené samotným kapitalismem.

Podle Matticka, který šel ve šlépějích radovecké tradice, tato etatistická vize zcela ztratila perspektivu socialismu jako zrušení separace dělníků od výrobních prostředků dělníky samotnými; jako zrušení vztahu kapitál-práce a tedy jako schopnost dělníků kontrolovat podmínky svého života – ustavit společnost založenou na svobodném sdružování výrobců, jak o ní mluvil Marx. A právě tato perspektiva mu dovolovala – stejně jako levým komunistům před ním – říci, že bolševici tím, že převzali výrobní prostředky do rukou státu, nedosáhli zespolečenštění, ale pouze „znárodnění kapitálu jakožto kapitálu“ vlastněného vládou a ne soukromými kapitalisty. A takto mohl proti Trockému a Stalinovi vyslovit cosi evidentního: že výrobní prostředky nejsou pod kontrolou společnosti jako celku, ale vzhledem k dělníkům pořád existují jako jim cizí kapitál, a proto Rusko nezrušilo vztah kapitál-práce, který je fundamentem kapitalismu. Tento argument byl sice důležitý, avšak z marxiánského hlediska nebyl dostatečným důkazem existence kapitalismu. Zůstávaly totiž otázky. Jak tento systém funguje? Co je jeho motorem či regulujícími principy? Jaké zákony mu vládnou? A v těchto otázkách zůstával dostatečně ortodoxním marxistou, aby souhlasil, že kompletní zestátnění výrobních prostředků je modifikací kapitalismu s vážnými důsledky pro platnost základních kategorií hodnoty.

Konkrétně problém spočíval v tom, do jaké míry ekonomice v Rusku pořád vládne zákon hodnoty. Jak Marx tvrdil, jednou z hlavních definujících charakteristik kapitalismu je, že trhu vládne zákon hodnoty. To znamená, že namísto systému, kde se výroba vědomě plánuje, aby uspokojovala potřeby lidí, máme systém, v němž jsou tyto potřeby uspokojovány pouze nepřímo prostřednictvím směny zboží na trhu. A jediným regulačním principem na trhu je princip nabídky a poptávky. Oproti předchozí levě komunistické tendenci, která Rusko klasifikovala jako státní kapitalismus, aniž by se toto určení snažila založit na kategoriích hodnoty, Mattick navíc tvrdil, že: „mluvit o zákonu hodnoty jako o ‘regulátoru’ ekonomiky při absenci specificky kapitalistických tržních vztahů může znamenat jedině to, že termíny „hodnota“ a „nadhodnota“ zůstávají, byť nejsou výrazem ničeho jiného než vztahu mezi prací a nadprací“ (s. 321). Mattickovým problémem samozřejmě bylo, že uvažoval o Rusku takovém, jaké se na první pohled zdálo být – myslel si, že se jedná o ryze plánovitý systém, a proto pro něj bylo obtížné nazývat ho zároveň kapitalismem. Kdyby totiž trh nadále nefungoval na základě nepřímých forem zbožní směny ovládané zákonem hodnoty, ale byl by přímo plánovaný podle potřeby, bylo by problematické tvrdit, že zákon hodnoty vůbec existuje.

To nakonec Matticka vedlo k tomu, aby připustil, že státní kapitalismus v Rusku postrádá definující rys kapitalismu, jmenovitě zákon hodnoty. A protože se mu tato cesta uzavřela, Mattick se vrátil ke svým předchozím důvodům, proč Rusko označovat za kapitalistické, doplněným o vágní argument, že se jedná o „systém vykořisťování založený na přímé kontrole vládnoucí menšiny nad ovládanou většinou“ (s. 321). Přestože stále trval na kontinuitě vykořisťovatelských společenských vztahů, jeho domněnka, že zákon hodnoty přestal existovat, dovedla Matticka k afirmaci argumentu předešlé Německé levice, že Rusko je pokročilou formou kapitalismu. A to až do té míry, že překonalo některé z hlavních problémů soukromovlastnického kapitalismu, jmenovitě konkurenci, krize a v důsledku následné stability do jisté míry i třídní antagonismy.

Představa, že Rusko nemohlo mít problém s krizí, zní dnes ironicky. A ironií je i něco jiného. Hlavním bodem Mattickovy knihy – v němž byla velmi úspěšná – bylo napadnout názor, který během poválečného růstu tolik převládal, že keynesiánství rozřešilo tendenci kapitalismu ke krizi. Ale naléhavější problém s jeho teorií Ruska spočívá právě v tom, co se snaží dokázat – tedy, že Rusko i přes své zjevné odlišnosti od západního kapitalismu bylo pořád kapitalistické v Marxových termínech. Ačkoli se snažil říci, že popisuje jen změnu ve formě kapitalismu, od „tržního“ ke „státem plánovanému“, stále bylo možno namítnout, že hodnotové vztahy jako třeba ty, které se objevují prostřednictvím trhu, nejsou nahodilé – vycházejí ze samé podstaty kapitalistického vztahu. A byť Mattick správně poukázal na skutečnost, že Rusko pořád stálo na vykořisťování většiny menšinou, snadno by se dalo hádat, že na kapitalismu je definující právě to, že se toto vykořisťování děje skrze nepřímou formu zbožní směny se všemi jejími mystifikacemi. Vždyť by bylo možné říci, že Mattick vlastně naznačoval, že Rusko bylo nekapitalistickou formou vykořisťování, která používala kapitalistické formy, aby zamaskovala svévolnou povahu svého vykořisťování. A právě ve světle Mattickovy ochoty připustit dalekosáhlé odlišnosti mezi státním systémem a normálním kapitalismem jsou jeho kritici oprávněni pochybovat o platnosti termínu samotného. Neboť místo toho, aby vyřešil problémy teorie Německé levice, které ji vedly k používání zaměnitelných termínů „státní kapitalismus“ a „státní socialismus“, pouze je exponoval.

V jednom rozhovoru z roku 1991 jeho syn Paul Mattick (mladší) spekuloval nad tím, že pád SSSR by mohl znamenat, že se jeho otec mýlil a:

„že to možná byla chyba všech těch lidí, příslušníků ultralevého proudu, mezi které se počítám, když bolševickou formu – centralizovanou, státem kontrolovanou ekonomiku – považovali za novou formu, kterou je třeba považovat za nástupkyni kapitalismu, za reprezentantku, řekněme, logického vyústění tendence k monopolizaci a centralizaci kapitálu, která je rysem všech soukromovlastnických kapitalistických systémů. Místo toho se zdá, že skutečně šlo o jakousi přípravku pro kapitalistický rozvoj, o předkapitalistickou formu, chcete-li.“

A přesně to tvrdil vůdčí myslitel Italské levice.

Italská levice

Počátky

Nyní se podíváme na druhou hlavní levě komunistickou pozici, na pozici Italské levice. Tak jako Německá a Holandská levice i ta Italská měla svůj původ v letech před první světovou válkou jako levá opozice v jedné ze stran Druhé internacionály, v jejím případě Socialistické strany Itálie (PSI). Ale zatímco německá sociální demokracie se odhalila jako reakční i aktivně kontrarevoluční, sama radikalita italské dělnické třídy a následná síla levice znamenaly, že reformismus nebyl v PSI hegemonní tak jako v SPD. V roce 1912 strana dokonce vyloučila ultrareformistické křídlo za jeho podporu italské válce v Libyi a když vypukla světová válka a italská dělnická třída odpověděla Rudým týdnem nepokojů po celé zemi, který v Ankoně dosáhl povstaleckých rozměrů, jediná PSI se ze všech západních sociálně demokratických stran nepřimkla k národu. Její zjevná odlišnost od SPD ještě víc vynikla, když se PSI v roce 1919 připojila ke Kominterně. Nepřítelem Italské levice tedy nebyla evidentně kontrarevoluční strana, ale strana ovládaná revoluční pózou „maximalismu“, tedy kombinací verbálního extremismu s oportunistickou ekonomickou a politickou praxí či konkrétněji nečinností. Tato diskontinuita mezi sociální demokracií v Itálii a Německu silně ovlivnila teoretický vývoj obou levicí. Zatímco Německá levice velice rychle zareagovala na aktuální události konečným rozchodem se sociální demokracií a přijala plnokrevně radoveckou linii, Italská levice zůstala mnohem víc nakloněna stranictví. V jistém smyslu bychom mohli říci, že zatímco německá levicová tendence překonala sociálně demokratické oddělování „politického“ boje od „ekonomického“ tím, že svoji důvěru vložila do revolučního „ekonomického“ boje, řešením, k němuž se dobírala Italská levice, bylo absolutní podřízení politického a ekonomického boje ryze komunistickému „politickému“ vedení.

Odhodlání k rozhodnému politickému rozchodu se vším reformismem se vyvinulo v kontextu italské zkušenosti s revoluční vlnou – Biennio Rosso (Dva rudé roky). Byla to doba, kdy dělníci zakládali tovární rady, chudí rolníci a demobilizovaní vojáci zabírali půdu a kdy pravidelně docházelo k demonstracím, pouličním akcím, nepokojům, stávkám a generálním stávkám. Od léta 1919, kdy stát málem podlehnul tváří v tvář téměř povstaleckým hladovým bouřím, syndikalistickým formám přerozdělování a mocenské protiváze, až po okupace továren v září 1920 se revoluce zdála být skoro nadosah. Avšak místo aktivní účasti na této revoluční vlně PSI a s ní spojené odbory odmítaly jednat a občas i třídní boj aktivně sabotovaly. Jenže zatímco Německá levice na podobné události reagovala odštěpením od SPD a ztotožněním se s hnutím rad, reakcí v italské straně byla Abstencionistická komunistická frakce kolem Bordigy, která bojovala za odstranění reformistů ze strany, a pak L’Ordine Nuovo soustředěný okolo Gramsciho a orientovaný na rady, ale nespatřující potřebu rozejít se s „maximalismem“ PSI.

Adekvátní báze pro rozchod s „maximalismem“ nakonec vznikla, když v kontextu tohoto intenzivního třídního boje v polovině roku 1920 odjeli delegáti italské PSI, včetně Bordigy, na II. sjezd Kominterny. Pro tento sjezd bylo klíčové stanovení 21 podmínek pro členství přidružených stran. Ačkoli se Bordigova skupina musela zříci svého abstencionismu, hlavním terčem byly „centristické“ a oportunistické tendence v PSI. Když viděl, že celková tendence v Kominterně je v jejich prospěch, Bordigovi se dokonce podařilo posílit disciplinární opatření, aby splnění direktiv daných Kominternou bylo podmínkou členství. Druhý sjezd jim tak ve výsledku byl velmi nápomocný v jejich bitvě proti středu a pravici a tedy i v jejich pokusech o uhnětení skutečně revoluční komunistické strany v Itálii. Ve svém boji s PSI odjeli posíleni Leninovou autoritou a měli pocit, že jejich boj za revoluční stranu je v souladu s bolševiky. Proto myšlenky, které se začaly vynořovat v Německé levici – že bolševické recepty nejsou pro západní proletariát nutně vhodné; že tu může být až rozpor mezi bolševismem a revoluční politikou; a že blaho světové revoluce je obětováno na oltář národních potřeb ruského státu – v Italské levici nejen nerezonovaly, ale pravdou se zdá být pravý opak.

S touto posilou z Moskvy se Italská levice nakonec s PSI rozešla. Rozchod uspíšilo hnutí továrních okupací, které odhalilo bankrot PSI a jejích odborů CGL. Jelikož se mzdový spor odborového svazu kovodělníků vyvinul v masivní vlnu obsazování továren a všichni viděli, že situace je kritická a přesáhla ekonomické požadavky, PSI a odbory zareagovaly odhalením své absolutní neschopnosti konat revolučně. Místo toho, aby se zhostila jakékoli revoluční iniciativy, PSI hodila horký brambor CGL, která hlasovala, zda jít do revoluce, nebo ne. Výsledek byl 409 000 pro revoluci a 590 000 proti. Jenže zatímco rozchod se sociální demokracií přivedl Němce k plnokrevnému radoveckému postoji, v Itálii porážka továrních okupací značila rovněž konec radoveckého postoje Gramsciho skupiny L’Ordine Nuovo. Bordigovu analýzu o potřebnosti zásadového rozchodu s „maximalismem“ PSI teď přijímali téměř všichni revolucionáři ve straně a začátkem roku 1921 založili pod jeho vedením Komunistickou stranu Itálie (PCI).

Avšak seskupení komunistických živlů přišlo příliš pozdě. Nejenže Biennio Rosso už bylo promarněnou revolucí, ale na pořadu dne byla fašistická kontrarevoluce. S tichou podporou demokratického státu fašističtí skvadristé opustili své venkovské bašty, aby napadali dělnické čtvrtě a dělnické organizace. Ačkoli komunisté a další dělníci si na obranu zformovali ozbrojené oddíly, nezhmotnila se taková reakce dělnické třídy, jaká v Německu porazila Kappův puč, a do konce roku 1922 se Mussolini dostal k moci.

Neúspěchy revoluce se však neomezovaly jen na Itálii, ale byly obecným mezinárodním fenoménem. Kominterna si ale neuvědomovala, že se jedná o výsledek sociáldemokratismu (neboli o neschopnost sociálně demokratických stran vést boje revolučním směrem, jak to viděla Italská levice), a odpověděla nastolením své politiky „jednotných front“. Pro Itálii linie „jednotné fronty“ znamenala, že se od PCI žádalo, aby se sloučila se Serratiho PSI a chtěla jen, ať tato prvně vyloučí své pravé křídlo okolo Turattiho. Pro Bordigu a PCI byl po jejich tvrdé bitvě za rozchod se Serratiho pseudorevolučním maximalismem požadavek na sjednocení s ním anatématem.[29] Měli pocit, že obrat k této pružné taktice hrozí rozmělněním nebo ztrátou komunistického politického programu, k němuž došli.

Jenže zatímco v Německu to vedlo ke konečnému rozchodu s bolševismem, v Itálii to skončilo totální bolševizací PCI. Ironií je, že to byla Italská levice, kdo nejen bojoval za bolševizaci italské strany (z hlediska jejich vnímání významu tohoto termínu), ale také trval na disciplinární úloze Kominterny vůči národním sekcím. Teď se ale měla stát jednou z hlavních obětí této disciplíny. Její trvání na tom, že socialismus je možný, jen pokud se uskuteční celosvětově a povede ho mezinárodní revoluční strana, ale také její neschopnost prohlédnout, že Kominternu z větší části ovládá Rusko a používá ji pro své vlastní národní účely, znamenaly, že pořád ještě Kominternu vnímala jako tohoto mezinárodního a revolučního činitele. A ve finále to znamenalo, že byla ochotna přijmout přísnou kázeň ve vztahu k politice, s níž absolutně nesouhlasila a dokonce měla pocit, že je zradou komunistického programu, aby co nejdéle zůstala součástí Kominterny. A to až do té míry, že Bordiga, který měl v PCI naprostou většinu, postoupil vedení malé stranické frakci vedené Gramscim, která byla ochotna podřizovat se Moskvě a provádět „bolševizaci“ strany. Později byli Bordiga a frakce kolem něj vyhnáni ze strany, kterou vytvořili.[30] Ale to bylo pořád dlouhá léta před tím, než Rusko plně identifikoval jako kapitalistické.

Bordigova teorie

Takže zatímco Němci se svým radovectvím zaujali otevřeně antileninistické stanovisko, Italská levice zaujala mnohem leninističtější postoj. Vždyť když Italská levice začala konečně v exilu pochybovat o povaze Ruska, činila tak způsobem, který se zprvu zdál být bližší Trockému než teoriím pocházejícím od jiných levých komunistů. Oproti německým levým komunistům trvala na tom, že argument, podle kterého byla ruská revoluce od počátku buržoazní, ztrácí celou mezinárodní perspektivu, kterou tehdy sdílely všechny revoluční frakce. Ale zatímco tento bod Italům dovoloval neztratit revoluční význam října, jejich logika, podle které proletářská revoluce přinesla stát, který byl proletářským státem, jenž zdegeneroval, měla ten háček, že vypadala jako variace na Trockého teorii degenerovaného dělnického státu.

„Leninistická“ stránka Italské levice obzvláště vynikla, když Bordiga při svém pokusu porozumět povaze Ruska, kladl velký důraz právě na ten text, který Lenin použil k útoku proti ruským levým komunistům, jmenovitě na brožuru O naturální dani. Tím, že se vrátil k agrární otázce, Bordiga obešel spoustu obav ze státního kapitalismu. Z ekonomického hlediska, tvrdí, Rusko nemělo předpoklady pro socialismus či komunismus a úkoly, před nimiž stálo, byly buržoazními úkoly, konkrétně rozvoj výrobních sil, pro nějž bylo zásadní rozřešit agrární otázku. Avšak válka, které bylo Rusko součástí, byla imperialistickou válkou, která vyjadřovala, že kapitalistický svět jako celek je na socialistickou revoluci zralý a Rusko mělo nejen proletariát, který provedl revoluci, ale k moci se dostala proletářská strana orientovaná na světovou revoluci. A tak z hlediska „primátu politického“ byl říjen proletářskou revolucí. Ale nakolik se Bordiga domníval, že – ekonomicky řečeno – k socialismu nebylo jiné cesty než skrze akumulaci kapitálu, úlohou proletářské strany jednoduše bylo umožnit, ale zároveň udržet pod kontrolou kapitalistický vývoj nutný k zachování společenského života v Rusku.

Ironií však je, že právě díky zdůrazňování Leninovy představy, že kapitalismus pod dělnickou kontrolou strany byl tím nejlepším, čeho mohlo Rusko dosáhnout, mohl Bordiga zajít nejen za trockismus, kterému se teorie Italské levice o Rusku zdála původně blížit, ale, což je snad ještě důležitější, za teorii Německé levice. Jak jsme si ukázali v předchozím díle tohoto textu, Trockij považoval znárodnění půdy a průmyslu, ale také monopol na zahraniční obchod za důkaz, že Rusko už fakticky dosáhlo socioekonomických základů socialismu – odtud jeho představa, že revoluce ztuhla do „vlastnických forem“. A stavěje na Preobraženského kontrastu mezi tím, co viděl jako „zákon plánování“ státního sektoru, a zákonem hodnoty rolnického sektoru, tvrdil, že jednou z hlavních překážek, s níž je třeba se vypořádat, jsou kapitalistické rysy rolnického sektoru. Proto tvrdil, že Rusko je vyspělejší socializující se přechodnou ekonomikou. Německá levice se sice od Trockého názoru odlišovala v tom smyslu, že revoluce podle ní byla od počátku buržoazní, ale v podstatě k němu měla velice blízko. A to potud, pokud v souladu s tradiční státně kapitalistickou argumentací viděla Rusko jako vyspělejší, koncentrovanější verzi kapitalismu, což Matticka fakticky dovedlo ke koncepci třetího systému.

A právě proto, že se vrátil k Leninovu důrazu na politiku, mohl se Bordiga vyhnout této cestě. Střet mezi státně průmyslovým sektorem a rolnickým sektorem nebyl, jak tvrdili Trockij s Preobraženským, střetem mezi socialismem a kapitalismem. Podle Bordigy to byl spíše střet mezi kapitalismem a předkapitalistickými formami. A v tom spočívá originálnost Bordigova myšlení: Rusko bylo vskutku přechodnou společností, ale na přechodu ke kapitalismu. Ruský kapitalismus ani zdaleka nepřekonal kapitalistické zákony a kategorie, jak kupříkladu tvrdil Mattick. Jeho zvláštnost spočívala v absenci plného rozvoje.

Tento fakt vycházel z periferního postavení Ruska vzhledem k jádru kapitalistických ekonomik. V době, kdy by tam světový kapitalismus jinak nedovolil vzestup kapitalistického výrobního způsobu a dal by přednost využívání málo rozvinutých oblastí ke získávání surovin, levné práce a tak dále, bylo Rusko příkladem právě takové oblasti, která si prostřednictvím extrémních metod státního protekcionismu a intervence zajistila ekonomický rozvoj a tak zabránila tomu, aby jí bylo na světovém trhu přiděleno periferní postavení. A právě tato úloha bolševiků coby vymahačů kapitalistického rozvoje vysvětluje, proč se SSSR stal vzorem pro elity v bývalých koloniálních či jinak méně rozvinutých zemích.

Neschopnost Trockého i Německé levice postřehnout právě toto se projevovala i v jejich zmatenosti ohledně Stalinova „obratu vlevo“. Protože Bordiga nikdy nepřijal Preobraženského tezi původní socialistické akumulace, mohl dojít k úsudku, který byl celkem nabíledni, že to, co Stalin ve třicátých letech prováděl – násilná kolektivizace rolníků a pětiletky – bylo barbarskou původní kapitalistickou akumulací: „ruským kapitalismem druhé řady“. Stalinův „obrat vlevo“ pak nebyl ani produktem jeho podnětů ani neznamenal, že je nucen bránit „socialistické výdobytky hospodářství“. Spíše vycházel z naléhavé potřeby akumulovat kapitál, kterou Rusko pociťovalo jakožto konkurenční kapitalistický stát. A stalinistické excesy třicátých let – „doslova dělnické peklo, masakr lidské energie“ (s. 30) – byly jen zvláštním projevem „obecně univerzálních podmínek vlastních genezi veškerého kapitalismu“. Jakmile podle Bordigy pominula proletářská politická stránka, vystoupila do popředí pozoruhodná kontinuita problémů, s nimiž se vznikající kapitalismus v Rusku potýkal, ať už jeho vláda byla carská nebo stalinistická: problémy pokusu o rozvoj kapitalistického výrobního způsobu v zaostalé zemi čelící světovému imperialismu. V roce 1953 konstatoval: „Ekonomický proces, který probíhá na teritoriu ruského svazu, lze v podstatě definovat jako implantaci kapitalistického výrobního způsobu v jeho nejmodernější podobě a s nejnovějšími technickými prostředky do zemí, které jsou zaostalé, rurální, feudální a asijsko-orientální“ (s. 43).

A vskutku, jak si Bordiga uvědomoval, problémy spojené s rychlokvašeným kapitalistickým vývojem, který bolševici nastolili, rovněž vyústily v jistá opatření, která bránila plným projevům kapitalistického rozvoje. Zde se soustředil na nedostatečné rozřešení nutné podmínky kapitalismu: agrární revoluce. Bordiga si povšimnul, že i přes jeho brutalitu proces kolektivizace zahrnoval kompromis, díky němuž se rolníci nestali zcela nemajetnými, ale mohli si ponechat kousek půdy a produkci z něj prodávat prostřednictvím tržních mechanismů. Tím se podle Bordigy reprodukovala kapitalistická forma malorolníka, ale bez revolučně pokrokové tendence zruinovat a vyvlastnit tyto výrobce, protože: „to málo, co mu patří, je zaručeno zákonem. Kolchozník je tudíž ztělesněním kompromisu mezi bývalým proletářským státem a do nekonečna reprodukovanými malovýrobci“ (s. 25-6). Kolektivizace tedy sice vyprodukovala proletáře potřebné pro státní průmysl, ale sovětské zemědělství zůstalo hybridní formou, Achillovou patou ekonomiky, která nikdy nedošla plného podřízení kapitalistickým zákonům.

Toto hledisko, že ruský stát slouží rozvoji kapitalismu v Rusku, Bordigovi rovněž dovolovalo překonat zaměření na byrokracii, které bylo v Trockého teorii, ale také jeho zrcadlového obrazu, který byl ve většině státně kapitalistických teorií – třeba u Němců – a tyto nové státní činitele ztotožňoval s novou vládnoucí třídou. Bordiga měl dojem, že obsese hledáním individuálních kapitalistů nebo náhražek kapitalistů ztratila ze zřetele Marxovo chápání kapitálu jako především neosobní síly. Jak Bordiga řekl, „determinismus bez lidí nemá smysl, to je pravda, ale lidé tvoří nástroj a nikoli motor.“[31] Tato argumentace se vztahuje i na stát: jak Bordiga tvrdil, „nejde o částečné podrobení kapitálu státem, ale o skryté podrobení státu kapitálem“ (s. 7). Státní despotismus v Rusku sloužil kapitalistickému výrobnímu způsobu, když prosazoval jeho rozvoj v oblastech, které mu vzdorovaly. Avšak slabinou Bordigovy analýzy bylo, že sice nahlížel pod povrch sovětských tvrzení o zemědělství, ale svůj názor, že státnímu sektoru panuje zákon hodnoty, měl sklon stavět jednoduše na jevových formách jako zboží a peníze a na Stalinových tvrzeních, že hodnota za socialismu existuje. Takže byť se nejprve zdálo, že Italská levice má blízko k Trockého představě degenerovaného dělnického státu, díky Bordigově doslovné interpretaci Leninova pohledu na ruskou ekonomiku mohl překonat jak Trockého, tak Německou levici.

Závěr

Jak bylo řečeno v úvodu, analýza ruské revoluce a společnosti, která z ní vzešla, je neoddělitelná od pojetí komunismu. Vždyť jedním ze způsobů, kterým se všichni leví komunisté – na rozdíl od Trockého – dostali za marxismus Druhé internacionály, byl názor, že ani přechod ke komunismu ani komunismus sám nelze rozhodně ztotožňovat se státní kontrolou nad výrobními prostředky. Je zapotřebí skutečná socializace či komunizace. A právě tato perspektiva jim umožňovala distancovat se od Ruska a kritizovat je jako státní kapitalismus nebo, jak říkal Bordiga, prostě jako kapitalismus.

Avšak přihlédneme-li ke konkrétním odpovědím na otázku, v čem spočívá opravdový proces komunizace, byla situace lehce nejednoznačnější. Němci (a do jisté míry Rusové) se svým zaměřením na ekonomickou sféru nakonec skončili u představy, že komunismus spočívá v dělnické samosprávě. Jako důležitý rozdíl mezi kapitalismem a komunismem správně viděli překonání separace dělníků od výrobních prostředků. Měli představu, že pouze v továrně – ve výrobě – mohou dělníci překonat panství udržované buržoazní politikou, přestat jednat jako izolovaná buržoazní individua a konat jako socializovaná síla, jako třída. Sklouzli tak k obsesi fabrikami, která přehlížela skutečnost, že podnik je kapitalistickou formou par excellence a sjednotí-li se třída v něm, sjednotí se jako variabilní kapitál. A právě tento radovecký přístup je dovedl k vypracování poměrně matematických schémat účetní registrace[32] pro možné fungování přechodu ke komunismu a propracovaných plánů možného vzájemného propojování rad.

Potíží tohoto samosprávcovského přístupu samozřejmě bylo, že jakoby implikoval ideu, že pokud si dělníci řídí podniky sami, nezáleží na tom, že dál existují kapitalistické společenské vztahy. A v tomto smyslu se Německé levici nikdy nepovedlo plně se rozejít s marxismem Druhé internacionály, který se ztotožňoval s rozvojem výrobních sil a s dělnickou třídou jakožto dělnickou třídou.

A právě v tomto ohledu vystupuje do popředí význam Italské levice. Protože kladla důraz na „primát politiky“, mohla zaujmout společenštější a holistické stanovisko. Komunismus nebyl jen o nahrazení strany radami a státní kontroly dělnickou kontrolou.[33] Tvrdila, že komunismus není o tom, že dělníci si sami řídí své vykořisťování, nýbrž o zrušení námezdní práce, podnikové formy a všech kapitalistických kategorií. Fundamentální otázkou tedy nebylo ani tak, „kdo řídí,“ ale, „co se řídí.“

Ale zatímco zaměření Německé levice na ekonomiku ji dovedlo do pasti samosprávy, jedno jí přeci jen umožnilo, a to klást důraz na subjektivitu dělnické třídy jakožto činitelky změny. V teorii Italské levice tato představa subjektivity buď zcela chyběla, nebo byla vyhrazena jen straně.

Absurdity spojené s odmítáním jakékoli představy o subjektivitě dělnické třídy se obzvláště ozřejmily, když Italská levice hodnotila Rusko. Tvrdila totiž, že tam by komunismus mohla reprezentovat správná politická linie vládnoucí strany, která řídí systém kapitalistických společenských vztahů, což je směšně nematerialistická pozice, a argumentovala tím, že nezáleží na společenských vztazích v jedné zemi,[34] ale na subjektivních úmyslech těch, kdo jsou u moci (perfektní omluva pro represi založenou na představě, že „lidé jsou masakrováni pro své vlastní dobro“). A právě v tomto aspektu se Italská levice zcela nerozešla s politicismem a stranictvím Druhé internacionály.

A byly to tyto slepé body v každé z teorií, co vedlo k jejich vzájemnému neporozumění: zatímco podle Italské levice nebyli Němci ničím víc než marxoidní formou anarchosyndikalismu, Němci zase v Italech neviděli nic jiného než bandu leninistů. Jestliže je však dogmatické stránky jejich teorií jen vzdalovaly od sebe navzájem, byla to ve finále jednostrannost jejich přístupů, co vyústilo v nedostatečný rozchod s dogmatismem Druhé internacionály. Italská levice sice dospěla k adekvátnější představě o obsahu komunismu, ale Německá levice poskytla formu, kterou lze emancipace dosáhnout.

Odlišnými způsoby se tak německému i italskému levě komunistickému proudu povedlo udržet si správnou politickou perspektivu. Zatímco Německá levice zdůrazňovala autoemancipaci dělníků, Italská levice nabídla lepší úhel pohledu na to, v čem spočívá komunismus. Jenže z hlediska „vědeckého“ rozboru toho typu společnosti, který se vyvíjel v SSSR, obě selhaly.[35]

Na jedné straně Německá levice sklouzla ke koncepci „státního kapitalismu“, která nebyla založena na hodnotě. Bez této esenciální kategorie měla stejně jako Tony Cliff a trockisté sklon spatřovat v SSSR „vyšší“, bezkrizový typ ekonomiky. Na druhé straně Bordigova teorie neupadla do pasti nazírání SSSR jakožto vyspělejší formy kapitalismu. Místo toho si uvědomil, že Rusko je na přechodu ke kapitalismu. Jak ještě uvidíme, jedná se o důležitý postřeh pro chápání povahy SSSR.

Ale Bordiga se kategoriemi hodnoty ve skutečnosti nezabýval. Z větší části předpokládal, že se zjevné známky akumulace kapitálu musejí zakládat na zboží, penězích a námezdní práci, které hrají stejnou roli jako na Západě. Byl to tudíž Mattick, kdo toto téma odhalil svědomitěji. A máme-li skutečně uchopit povahu SSSR jako kapitalistickou před pádem „komunismu“ i po něm, musíme dát na otázku hodnoty jinou odpověď než on. A tím se budeme zabývat v posledním dílu tohoto textu.


[1] Německá a holandská komunistická levice byly teoreticky i prakticky vzájemně propleteny. Dva z nejpřednějších teoretiků Strany komunistických dělníků Německa – Pannekoek a Gorter – byli Holanďané. Aktivisté Německé levice, kteří museli odejít do exilu, často hledali útočiště v Holandsku. Dále v textu tedy budeme obecně používat termín „Německá levice“ k označení celého tohoto politického proudu.

[2] „Trockého teorie Sovětského svazu jako degenerovaného dělnického státu“ a „Trockistická teorie SSSR jakožto formy státního kapitalismu“ v I. dílu a „Rusko jako výrobní nezpůsob“ v II. dílu tohoto textu.

[3] K nejzajímavějšímu a nejdynamičtějšímu osvojování komunistické levice poněkud překvapivě nedošlo ani v Německu ani v Itálii, ale ve Francii. Zejména po roce 1968 tam vznikla taková moderní „ultralevicová“ tradice jako nikde jinde. V jejím rámci proběhlo méně „stranické“ osvojování komunistické levice. Příkladem je nedávno vydaná kniha Jak komunistické hnutí mizí z dohledu a znovu se objevuje (Dauvé a Martin, Knihovnička Starého Krtka 2011).

[4] V Británii je komunistická levice známá hlavně díky publikacím a aktivitám skupin, které se vynořily na počátku sedmdesátých let a tvrdily, že zastávají pozice komunistické levice. Nezasvěcencům se tyto skupiny při povrchním pohledu jeví jako party orientované na stranu, které se zase tak moc neliší od menších trockistických sekt. Ve většině zemí, kde je přítomná, existuje komunistická levice podobným způsobem.

[5] Historie a pozice komunistických levicí, které v některých zemích existovaly, byly fakticky zničeny – např. historie a postoje bulharské levice. Britskou komunistickou levici reprezentovala skupina Sylvie Pankhurstové okolo Workers Dreadnought (dříve Woman’s Dreadnought) a skupina Spur z Glasgow, jejímž čelním mluvčím byl Guy Aldred. V otázce ruské revoluce z větší části následovaly Německou levici, takže se tu jimi nebudeme zabývat. Jejich dějiny dobře zpracoval Shipway Mark, Anti-Parliamentary Communism: The Movement for Workers Councils in Britain, 1917-45 (Macmillan, 1988).

[6] Podle leninistické mytologie se jasnozřivý Lenin rozešel se Sociálně demokratickou dělnickou stranou Ruska v otázce organizace a tím vytvořil revolučně marxistickou linii, jež předvídala a byla imunní vůči zradě revoluce, které podlehnou jak menševici, tak evropští sociální demokraté. Avšak, jak upozorňuje Debord i Dauvé, Lenin byl vždy loajálním kautskyistou – i když svého učitele obviňoval ze zrady.

[7] V tomto ohledu jasná Leninova linie vedla ke spojenectví bolševiků s evropskou komunistickou levicí – zimmerwaldská levice – které se později rozpadlo kvůli Leninovu odmítnutí spolupracovat s těmi, kdo zavrhovali pravici.

[8] Bucharin je známější pravicovými pozicemi, které zaujímal ve dvacátých letech. Až do roku 1921 byl však čelní postavou levice strany, která měla v mnoha ohledech blíž k evropským levým komunistům než k Leninovým velice ruským perspektivám.

[9] Lenin obzvlášť opovrhoval pozicí, v níž Pjatakov vykresloval revoluci: „Tento proces [sociální revoluci] si představujeme jako jednotnou akci proletářů všech [!] zemí, kteří smažou hranice buržoazního [!] státu, kteří strhnou hraniční přechody [nádavkem ke ‘smazání hranic’?], kteří vyhodí do vzduchu [!] národní jednotu a ustaví jednotu třídní.“ {poznámky Lenin} Na což Lenin odpovídá: „Sociální revoluce nemůže být jednotnou akcí proletářů všech zemí z toho prostého důvodu, že většina zemí a většina světového obyvatelstva zatím ani nedospěla nebo sotva dospěla do kapitalistického stádia vývoje… Pro socialismus jsou zralé jen vyspělé země západní Evropy a severní Ameriky. Sociální revoluce může přijít jenom v podobě epochy, která bude kombinovat občanskou válku vedenou proletariátem ve vyspělých zemích s celou řadou demokratických a revolučních hnutí… u nerozvinutých, zaostalých a utiskovaných národů.“ Lenin, The nascent trend of Imperialist Economism, říjen 1916, s. 50-52.

[10] Důvodem, proč Leví komunisté změnili svoji pozici z navrhování revoluční války v defenzivně revoluční partyzánskou válku, ve skutečnosti byla otevřenost k Leninovým argumentům, když poukazoval na to, že jít do revoluční války by bylo nerealistické vzhledem k masivní únavě válkou a dezerci rolníků z fronty.

[11] Projev z 28. 7. 1918: Collected Works, svazek 28, s. 29.

[12] Na tomto území se nalézalo 60 milionů lidí, poloviny průmyslových firem, tři čtvrtiny oceláren a téměř všechny uhelné doly.

[13] Theses on the Current Situation (1918), Critique, Glasgow 1977. Rovněž v Daniels, Documentary History of Communism. Odkazy jsou na tyto publikace.

[14] „On the Building of Socialism“, Kommunist č. 2, duben 1918, v Daniels, s. 85.

[15] Klasickým příkladem je Trockého podpora pro militarizaci práce. Viz Terrorism and Communism.

[16] O naturální dani (Význam nové politiky a její podmínky), Vybrané spisy II, Svoboda, Praha 1950, s. 674-703. Zde analyzuje poměr malovlastnického kapitalismu ke státnímu kapitalismu v roce 1921. Tento text se stane klíčem k Bordigově chápání SSSR.

[17] I za těch nejhorších chvílí během občanské války dávali bolševici ostatním socialistům a anarchistům větší svobodu. Příkladem může být proměnlivý vztah k Machnovým partyzánům. Viz Ciliga, The Russian Enigma, s. 251.

[18] Výzva skupiny Dělnická pravda v Daniels, Documentary History of Communism, s. 221.

[19] Když Luxemburgová mluví o SPD, říká: „vojsko starého řádu nezasahuje ve jménu vládnoucích tříd, ale pod praporem ‘sociálně demokratické strany’.“ Dělnická skupina provedla evidentní a nutné rozšíření této kritiky SPD na radikálnější sociální demokracii, kterou nakonec představovali bolševici.

[20] Jak velmi výmluvně napsali: „proč Zinověv nabízí Scheidmanovi a Noskemu [sociální demokraté zodpovědní za porážku německé revoluce] ministerské křeslo a ne šibenici?“

[21] V letech 1890 až 1899 se stávek a vysazení z práce účastnilo 450 000 dělníků; v letech 1900 až 1904 to bylo 475 000. A jen v roce 1905 toto číslo dosáhlo 500 000.

[22] 8. 10. 1921.

[23] „The International Workers Revolution“ v Workers Dreadnought, 24. února.

[24] From the Bourgeois to the Proletarian Revolution, s. 7.

[25] Tento text sepsala GIK v roce 1934 a anglicky ho uveřejnila APCF jako The Bourgeois Role of Bolshevism. Odkazujeme se na stránkování v této publikaci.

[26] Fundamental principles of Communist Production and Distribution.

[27] Pannekoek, Workers Councils.

[28] viz Anti-Bolshevik Communism a Marxism: Last Refuge of the Bourgeoisie.

[29] Když nakonec v PSI demoralizované fašismem prošlo sloučení, měla jen 2000 členů, což potvrzovalo argument Italské levice, že se jedná o vyčerpanou tradici.

[30] Bordiga, který byl buď ve vězení, nebo pod dohledem fašistické policie, se tehdy stáhnul z politiky. Prapor Italské levice dál třímala frakce v belgickém a francouzském exilu.

[31] Citováno v Camatte, Community and Communism in Russia, s. 9-10.

[32] viz Fundamentals of Communist Production and Distribution (Apple & Mejer, 1990, Movement for Workers‘ Councils).

[33] viz Dauvé, „Leninismus a ultralevice“ (Jak komunistické hnutí mizí z dohledu a znovu se objevuje).

[34] Neříkáme tím, že komunismus může existovat v jedné zemi nebo oblasti dříve, než se světová revoluce stane všeobecnou, ale můžeme říci, že revoluce tam triumfovala, pokud započal proces potlačování kapitalistických společenských vztahů.

[35] Pozitivní stránky obou teorií se pokusil syntetizovat Camatte. Pustil se do podrobného studia toho, co měl Marx na mysli „stranou“, a tvrdil, že ji nelze ztotožňovat s tradiční formální stranou spojenou s leninismem a sociální demokracií. „Strana“ rozhodně nebyla čímsi vnějším dělnické třídě a nevnášela do ní komunistické uvědomění a organizaci, které by tato třída sama o sobě nedokázala zplodit. „Stranu“ je spíš třeba chápat jako výraz třídy, jako její produkci komunistického uvědomění u těch lidí, kteří se ztotožnili s komunismem a snaží se pro něj něco udělat. Na rozdíl od leninistické vize, kde jsou spontaneita a organizace/uvědomění radikální protiklady, Camatte se vrátil k Marxovu názoru, že strana je cosi, co živelně povstává z třídy. A právě díky relativizaci leninistické představy o stranické formě se Camatte mohl navrátit k představám Německé levice o subjektivitě dělnické třídy a zároveň přijmout holističtější stanovisko Italské levice. Podařilo se mu tedy překonat dichotomii mezi ekonomikou a politikou, která nejen vedla ke vzájemnému nepochopení obou levicí, ale také – a to je v tomto kontextu důležitější – k velmi odlišnému vnímání povahy Ruska. Takže tím, že odňalo základy, na nichž Německá a Italská levice stavěly své teorie o Rusku, bylo Camattovo pojednání o stranické formě nepřímo relevantní pro levě komunistické teorie o ruské revoluci. (Camatte, The Origin and Function of the Party Form, 1961)

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: