Skip to content

Čím byl SSSR? Příspěvek k teorii deformace hodnoty za státního kapitalismu – Díl IV.

12.2.2012

Čtvrtým dílem končí odvážný pokus britských Aufheben o kritickou revizi marxistické teorie povahy minulého režimu. A právě v této závěrečné části se dostávají k vlastnímu pokusu o teorii deformace hodnoty.

Díl IV.: Příspěvek k teorii deformace hodnoty

Takže naše sága o povaze SSSR se blíží ke konci. Zatímco někteří čtenáři dychtivě čekali na každý další vzrušující díl, jiní si od začátku mysleli, že tomuto nudnému starému tématu věnujeme nepřiměřený prostor.[1] Další nespokojenou skupinou mohou být stoupenci konkrétních teorií, kterým se nedostalo uznání, jaké by si podle nich zasluhovaly.[2] To však bylo nevyhnutelné vzhledem k velkému počtu teorií, jimiž by se bylo možno zabývat. Seznam politických tendencí, které považovaly SSSR za nějakou variaci na kapitalismus, zahrnuje anarchismus, komunismus rad, „impossibilismus“, mnohé druhy leninismu (včetně bordigismu, maoismu a několika, které vyšly z trockismu), libertinský socialismus, marxismus-humanismus, menševismus, Situacionistická internacionála a sociální demokracie.[3] Někteří by se také mohli ptát, proč se z předchozích dílů jen jeden zabýval netrockistickými (státně) kapitalistickými teoriemi. Jenže při pohledu na tyto alternativy je zarážející, že ani jedna se odpovídajícím způsobem nevypořádala s „ortodoxně marxistickou“ kritikou přicházející od trockistů. Trockismus sám sice politicky zbankrotoval ve svém vztahu ke stalinismu i k sociální demokracii – což není bez souvislosti s jeho odmítáním akceptovat, že SSSR byl kapitalistický – ale na jisté teoretické rovině pořád ještě představoval výzvu. Na prvních pár následujících stránkách zopakujeme, o jaká témata zatím šlo. Fragmentární ideologické koncepce sice mohou uspokojovat potřeby buržoazie, ale proletariát musí dosáhnout teorie: praktické pravdy nezbytné k jeho všeobjímajícímu úkolu sebezrušení, které zároveň ruší třídní společnost. Zbavit se některých hovadin a objasnit témata obklopující jednu z ústředních překážek lidské emancipace, jakou 20. století přineslo – konkrétně komplicity levice a kapitálu – může příštímu století napomoci, aby se kapitalistického výrobního způsobu zbavilo jednou provždy.

Úvod

Potíží s určením povahy SSSR bylo to, že vykazovala dva protichůdné aspekty. Na jedné straně se zdálo, že SSSR má charakteristiky nápadně podobné těm, které mají reálně kapitalistické společnosti Západu. Například živobytí obrovské většiny obyvatelstva SSSR záviselo na námezdní práci. Rapidní industrializace a násilná kolektivizace za Stalina vedly k rozpadu tradičních společenstev a ke vzniku masové průmyslové společnosti složené z atomizovaných jedinců a rodin. A nejpřednějším cílem hospodářského systému byla maximalizace ekonomického růstu.

Na druhé straně se SSSR značně odchyloval od laissez-faire kapitalismu, který analyzoval Marx. Ekonomika SSSR se neskládala z navzájem si konkurujících, soukromě vlastněných podniků, regulovaných „neviditelnou rukou“ trhu. Naopak, všechny zásadní výrobní prostředky vlastnil stát a hospodářství bylo regulováno vědomě centralizovaným plánováním. V důsledku toho tam neexistovalo ani ostré rozlišení mezi ekonomikou a politikou ani jasně odlišená občanská společnost mezi rodinou a státem. A konečně ekonomický růst nebyl poháněn motivem zisku, ale přímo potřebou rozšiřovat masu užitných hodnot k uspokojení potřeb státu i obyvatelstva jako celku.

Proto každá teorie, že SSSR byl v podstatě kapitalistickou formou společnosti, musí být s to vysvětlit tento rozporuplný způsob, kterým se SSSR jevil. Zaprvé musí ukázat, proč byly dominantní společenské vztahy, které povstaly za specifických historických okolností vývoje SSSR, ve své podstatě kapitalistickými společenskými vztahy: a potud musí tato teorie být založena na hodnotové analýze Sovětského svazu. Zadruhé musí ukázat, jak se tyto společenské vztahy projevovaly nejen v těch rysech SSSR, které byly jasně kapitalistické, ale také v těch rysech Sovětského svazu, které se jeví jako zřetelně odlišné od kapitalismu.

Kapitalistická podstata SSSR

Jak jsme viděli v III. díle, z komunistické levice po ruské revoluci vzešlo několik teorií, které začaly tvrdit, že SSSR je v podstatě formou kapitalismu. Většina z těchto raných teorií se však zaměřovala na otázku třídní povahy ruské revoluce a nedošla až k rozvinutí hodnotové analýzy sovětského systému.[4] Po Mattickově pokusu analyzovat SSSR na základě hodnotových forem však došlo k několika pokusům ukázat, že navzdory protichůdným jevům byly v SSSR panující společenské vztahy svojí povahou v zásadě kapitalistické.

Samozřejmě, že každá teorie, že SSSR byl v nějakém smyslu kapitalistický, musí odmítnout vulgární interpretaci ortodoxního marxismu, která kapitalismus vidí jednoduše jako ziskem poháněný systém, založený na soukromém vlastnictví a „anarchii trhu“. Podstatou kapitalismu je panství společenských vztahů kapitálu. Ale co je kapitál? Na základě Marxe lze tvrdit, že kapitál je v podstatě autoexpanze odcizené práce: tvůrčí a výrobní schopnosti lidské aktivity, které se stávají cizí silou, jež ke své autonomní expanzi přivtěluje lidskou vůli a potřeby.

Jenže odcizení práce předpokládá námezdní práci, která sama předpokládá oddělení bezprostředních výrobců od výrobních prostředků i od prostředků k živobytí. Samozřejmě, že v „klasické formě“ kapitalismu je soukromé vlastnictví institucionálním prostředkem, kterým jsou bezprostřední výrobci oddělováni jak od výrobních prostředků, tak od prostředků k živobytí. Třída kapitalistů vlastní výrobní prostředky i prostředky k živobytí ve formě soukromého vlastnictví každého jednotlivého kapitalisty. Tváří v tvář soukromému vlastnictví každého jednotlivého kapitalisty se dělník nalézá vyloučen z přístupu k prostředkům, jimiž může buď přímo, nebo nepřímo uspokojit své potřeby. Proto je nucen prodat svoji pracovní sílu jednomu kapitalistovi, aby si pak od jiného mohl koupit prostředky ke svému živobytí. Jenže při prodeji pracovní síly kapitalistům dělnická třída vyrábí budoucí prostředky k jejímu živobytí a budoucí výrobní prostředky jako soukromé vlastnictví třídy kapitalistů. A tak ve finále reprodukují vztah kapitálu a námezdní práce.

Jenže zavedením státního vlastnictví výrobních prostředků a prostředků k živobytí se tento společenský vztah nijak zásadně nemění. Samozřejmě, že stalinističtí apologeti budou tvrdit, že státní vlastnictví výrobních prostředků znamenalo, že patřily veškerému obyvatelstvu. To ale zcela jasně byla právní formalita. Sovětská dělnická třída nevlastnila a nekontrolovala své továrny o nic víc, než britští dělníci vlastnili British Steel, British Coal nebo British Leyland v dobách znárodněného průmyslu. Státní vlastnictví, ať už v Rusku nebo jinde, bylo jen specifickou institucionální formou, skrze kterou byla dělnická třída odtržena jak od výrobních prostředků, tak od prostředků k obživě a tudíž byla nucena prodávat svoji pracovní sílu.

Když prodávali svoji pracovní sílu různým státním podnikům, ruští dělníci nepracovali, aby vyráběli pro své vlastní potřeby, nýbrž pracovali výměnou za mzdy. A tak se jim jejich práce velmi reálně odcizovala a tedy produkovala kapitál. Místo aby svoji pracovní sílu prodávala kapitálu ve formě soukromého kapitalistického podniku, ruská dělnická třída ji prodávala kapitálu ve formě státem vlastněného podniku.

Zatímco v „klasické formě“ kapitalismu se třída kapitalistů ustavuje skrze soukromé vlastnictví výrobních prostředků, v SSSR se třída kapitalistů ustavovala skrze stát a jako taková kolektivně vlastnila a kontrolovala výrobní prostředky. Nicméně protože ruskou dělnickou třídu nutily pracovat déle, než bylo zapotřebí k výrobě ekvivalentu její pracovní síly, dokázaly ruské státní podniky vysávat nadhodnotu stejně, jako to dělaly jejich protějšky na Západě. Navíc, i když se část této nadhodnoty spotřebovávala na zaplacení výsad „státní buržoazie“, stejně jako na Západě se největší část reinvestovala do rozšiřování ekonomiky a tak do zajištění autoexpanze státního kapitálu.

Pronikneme-li tedy za formy vlastnictví, uzříme, že skutečné společenské vztahy v SSSR byly v zásadě kapitalistickými vztahy. SSSR lze tedy nazírat jako kapitalismus – byť jako specifickou formu státního kapitalismu. Jakkoli politicky užitečná a intuitivně správná může tato klasifikace SSSR být, potíží je, že sám o sobě tento přístup nedokáže vysvětlit zjevně nekapitalistické aspekty SSSR. Jak by mohl říci člověk obeznámený s Hegelem, „esence se musí jevit!“ Kapitál sice může být autoexpanzí odcizené práce, ale je to práce ve formě hodnoty. Jak můžeme mluvit o hodnotě nebo dokonce o nadhodnotě, když neexistuje zbožní výroba, jelikož bez trhů není ani skutečné výroby za účelem směny?

Tyto kritiky teorií státního kapitalismu v SSSR vzešly z trockistické tradice. A tak se teď musíme vrátit právě k této tradici, abychom prozkoumali limity státně kapitalistických teorií SSSR.

Trockistický přístup

Sofistikovanější trockističtí teoretici kritizují metodu státně kapitalistických teorií SSSR. Tvrdí, že je chyba snažit se identifikovat nějakou abstraktní a ahistorickou podstatu kapitalismu a snažit se identifikovat její existenci v konkrétní historické společenské formaci, jako byl třeba SSSR. Pro ně byl zjevný rozpor mezi nekapitalistickými a kapitalistickými aspekty SSSR skutečným rozporem, který lze pochopit jen tak, že Sovětský svaz uchopíme jako přechodnou společenskou formaci.

Jak jsme viděli v I. díle, pro trockisty ruská revoluce značila rozhodný rozchod s kapitalismem. V jeho důsledku Rusko po roce 1917 vstoupilo do přechodného období mezi kapitalismem a socialismem. Jako takový SSSR nebyl ani kapitalismem ani socialismem, ale měl aspekty obou, které vyrůstaly z boje mezi zákonem hodnoty a plánováním.

Proto trockisté nikdy nepopírali existenci kapitalistických aspektů SSSR. Vždyť souhlasili s tím, že přetrvávají kapitalistické formy jako peníze, zisky, úrok a mzdy. Ale byly to upadající formy – „prázdné skořápky“ – které v přechodném období skrývaly vznikající socialistické vztahy. Tvrdí, že zkoumáme-li blíže tyto „kapitalistické formy“, je to jasné.

Zaprvé se může zdát, že v SSSR měla výroba formu výroby pro směnu a tudíž výrobky měly formu zboží. Koneckonců různé státní podniky spolu navzájem obchodovaly a své výrobky prodávaly dělnické třídě. Jenže tato směna výrobků byla z větší části určena centrálním plánem a ne konkurenční směnou na trhu. Ve výsledku tak státní podniky sice formálně prodávaly své výstupy a nakupovaly své vstupy v podobě „směny“, ale obsahově šlo o pouhé transfery, které se děly v souladu s centrálním plánem. Nevyrábělo se tedy pro směnu, ale pro plán a výrobky tak ve skutečnosti nenabývaly formy zboží.

Zadruhé, jelikož neexistovala reálná směna zboží, ale prostě jen plánovitý transfer výrobků, nemohly v SSSR existovat ani skutečné peníze. Ty sice určitě existovaly a používaly se při transakcích, ale rozhodně neměly úplné funkce, které peníze mají v kapitalismu. Peníze v zásadě fungovaly jako účetní jednotka. Na rozdíl od peněz v kapitalismu, které jsou – jakožto univerzální ekvivalent – nezbytné a dostatečné ke koupi čehokoli, v SSSR peníze možná byly nutné ke koupi určitých věcí, ale často nebyly ani zdaleka dostačující. Jak dosvědčovaly dlouhé fronty a nedostatek, k sehnání věcí v SSSR nebyly potřeba jen peníze, ale také čas nebo vliv.

Zatřetí existovaly formy zisků a úroku. V kapitalismu zisk slouží jako hnací síla, která pohání expanzi ekonomického systému, zatímco úrok zaručuje efektivní alokaci kapitálu do těch nejziskovějších sektorů a průmyslů. V SSSR formy zisku a úroku existovaly, ale povětšinou se jednalo o účetní nástroje. Výroba nebyla výrobou pro zisk o nic víc, než byla výrobou pro směnu. Vždyť expanze hospodářského systému se řídila centrálním plánem, který stanovoval konkrétní cíle výroby užitných hodnot a nikoli hodnot.[5]

A nakonec, a to je možná ze všeho nejdůležitější, se dostáváme k formě mezd. Pokud trockističtí teoretici odmítají stalinistickou představu, že ruská dělnická třída byla spoluvlastníkem státních podniků, potud jsou nuceni akceptovat, že bezprostřední výrobci byli odděleni jak od prostředků k živobytí, tak od výrobních prostředků. Avšak tvrdí se, že při absenci všeobecné zbožní výroby ruský dělník nemohl prodávat svoji pracovní sílu jako zboží. Zaprvé proto, že dělník neměl „svobodu“ prodat svoji pracovní sílu komukoli chtěl, a zadruhé proto, že peněžní mzdu nebylo možno volně proměnit ve zboží. Dělníkům v SSSR tak sice nominálně byly vypláceny mzdy, ale ve skutečnosti takové mzdy nebyly nic víc než důchody nebo příděly, které měly pramálo společného s odvedenou prací. Postavení dělníka se víc blížilo postavení nevolníka nebo otroka připoutaného ke konkrétnímu výrobnímu prostředku než postavení „svobodného“ námezdního dělníka.

K otázce „prázdných kapitalistických forem“ se ještě vrátíme. Momentálně je důležité povšimnout si, jakým způsobem dokáže trockistický přístup podložit rozporuplný způsob, kterým se SSSR jeví, jako kapitalistický i nekapitalistický na základě přechodu od kapitalismu k socialismu. Potud je trockistický přístup ve výhodě oproti většině státně kapitalistických teorií, které nedokážou adekvátně vysvětlit nekapitalistické aspekty SSSR. Tato neschopnost uchopit nekapitalistické aspekty SSSR se odhaluje ve světle úpadku a konečného zhroucení SSSR.

Kapitalistická krize a pád SSSR

Jedním z nejnápadnějších rysů kapitalistického výrobního způsobu je jeho krizemi protkaný modus rozvoje. Kapitalismus přinesl bezpříkladný rozvoj výrobních sil, ale tento vývoj opakovaně přerušují krize z nadvýroby.

Vyložené mrhání, které takové krize mohou zahrnovat, se jasně ozřejmil za velké deprese ve 30. letech 20. století. Na jedné straně byly miliony dělníků z industrializovaných zemí uvrženy do chudoby masovou nezaměstnaností, zatímco na druhé straně nečinně stály továrny, které předtím sloužily jako prostředek k nasycení a oblečení těchto dělníků. Oproti tomu stalinistické Rusko tehdy procházelo procesem rychlé industrializace, jenž se zdál být prost krize a měl SSSR transformovat z převážně agrární ekonomiky v důležitou průmyslovou a vojenskou velmoc.[6]

Ve 30. letech 20. století a následujících dekádách dokonce i buržoazní pozorovatelé začali akceptovat názor, že stalinistický systém centralizovaného plánování překonal problém hospodářské krize a byl tak minimálně ekonomicky napřed oproti volnotržnímu kapitalismu. Jedinou otázkou, kterou si takoví pozorovatelé kladli, bylo, zda cena v podobě buržoazní svobody, kterou se stalinistický systém zdál implikovat, skutečně stála za ekonomické přínosy racionálně plánovaného hospodářství.

Sice se pro trockisty stávalo stále obtížnějším hájit představu, že SSSR je degenerovaným dělnickým státem na základě toho, že dělnická třída je tam v nějakém smyslu u moci, ale pořád mohli SSSR bránit jako pokrokový, protože dokázal rozvíjet výrobní síly rychleji než kapitalismus. Pokud rapidní rozvoj výrobních sil vytvářel materiální podmínky pro socialismus, potud se bylo možno domnívat, že existence SSSR je stále v dlouhodobém zájmu dělnické třídy.

Mnozí z teoretiků státního kapitalismu sdíleli tento společný názor, že SSSR je napřed oproti volnotržnímu kapitalismu na Západě. Mohli sice nesouhlasit s trockistickou představou, že ruská revoluce vedla k rozchodu s kapitalismem, ale pořád akceptovali, že nakonec vedla k zavedení převážně státně kapitalistické ekonomiky a tak značila posun nejen oproti předrevolučnímu Rusku, ale také oproti západnímu kapitalismu.

Zdálo se, že vývoj západního kapitalismu po druhé světové válce tento názor potvrzuje. Vznik keynesiánského řízení poptávky, rozšířené znárodňování klíčových průmyslových odvětví, indikativní plánování[7] a zavádění sociálního státu – to vše se zdálo naznačovat evoluci k určité formě státního kapitalismu. Podle mnohých buržoazních i marxistických teoretiků z 50. a 60. let 20. století se Západ a Východ tím víc sbližovaly, čím víc stát reguloval ekonomiku. Podle Socialisme ou Barbarie vznikalo něco, co nazvali „byrokratickým kapitalismem“, který překonal problémy hospodářské krize.

Jak jsme si všimli v III. díle, Mattick jakožto jeden z vůdčích teoretiků státního kapitalismu v Německé levici odmítal, že keynesiánství rozřešilo rozpory kapitalismu. Přesto však jen tak od pohledu tvrdil, že SSSR sám vyřešil potíže ekonomické krize skrze racionální plánování.

Jak jsme však viděli v II. díle, do 70. let 20. století bylo stále jasnější, že SSSR vstoupil do období chronické hospodářské stagnace. Do pádu SSSR v roce 1990 tak mohli jen ti nejskalnější stalinisté popírat, že SSSR je byrokratickou noční můrou, která zahrnuje nesmírné ekonomické plýtvání a neefektivitu.

Státně kapitalistické teorie se doposud ukazují jako neschopné vysvětlit zvláštní povahu fundamentálních rozporů SSSR, které vedly k jeho chronické stagnaci a konečnému zhroucení.[8] Jestliže však byl SSSR jednoduše nějakou formou kapitalismu, pak by teorie kapitalistické krize měly být nějakým způsobem aplikovatelné na krizi v SSSR. Ale pokusy vysvětlit hospodářské problémy SSSR jednoduše z hlediska klesající míry zisku, nadvýroby a krize atd., nejsou s to vysvětlit specifické rysy hospodářských potíží, které sužovaly SSSR. Ten totiž nezažíval akutní krizi z nadvýroby, ale spíš problémy se systematickým plýtváním a chronickou hospodářskou stagnací a ani jedno nelze vysvětlit standardními teoriemi kapitalistické krize.

Je ironií, že v důsledku tohoto limitu státně kapitalistických teorií nejpřesvědčivější vysvětlení pádu SSSR nevyšlo z těch tradic, které se nejdůsledněji stavěly proti Sovětskému svazu a které daly vzniknout teoriím, že Sovětský svaz je formou státního kapitalismu, ale z trockistické tradice, která SSSR kriticky podporovala. Jak jsme viděli v II. díle, byl to Ticktin, kdo předložil to nejvěrohodnější vysvětlení a popis úpadku a pádu SSSR. Ačkoli se při rozvoji své teorie SSSR musel Ticktin zbavit představy, že SSSR dál zůstával degenerovaným dělnickým státem, přidržel se kruciální trockistické představy, že Sovětský svaz je v přechodném stádiu mezi kapitalismem a socialismem. Pro Ticktina byl přechod Ruska k socialismu součástí globálního přechodu od kapitalismu k socialismu. Vzhledem k debaklu světové revoluce, která přišla po první světové válce, zůstalo Rusko v izolaci a nedokázalo tak přechod k socialismu dovršit. V důsledku toho SSSR uvíznul na půl cestě mezi kapitalismem a socialismem. SSSR tak následně zdegeneroval ve „výrobní nezpůsob“. Sice přestal být regulován „zákonem hodnoty“, ale bez účasti dělnické třídy ho nemohl adekvátně regulovat ani zákon plánování.

Jak jsme viděli v II. díle, právě v tomto teoretickém rámci Ticktin tvrdil, že SSSR byl prvním pokusem o uskutečnění přechodu od kapitalismu k socialismu v globální epoše úpadku kapitalismu, a byl schopen vypracovat svoji analýzu úpadku a pádu SSSR. Jak jsme si ale rovněž ukázali, jeho analýza sice možná je nejvěrohodnějším vysvětlením úpadku a pádu SSSR, jaké se nabízí, ale má významné mouchy. Jak jsme si řekli, i přes dvacet let a četné články, kde rozvíjel svoji analýzu SSSR, Ticktin nedokázal vypracovat systematický a metodologicky ucelený výklad jeho teorie Sovětského svazu jakožto výrobního nezpůsobu. Místo toho je Ticktin nucen vycházet z několika chybných východisek a pokaždé naráží na potíže ve svém úsilí ukázat, že Sovětský svaz byl v nějakém smyslu na přechodu k socialismu, byť pokaždé nabízí důležité postřehy ohledně povahy a fungování SSSR. Dokonce ani nedokáže odpovídajícím způsobem vysvětlit přetrvání a funkci kapitalistických kategorií v SSSR.

Máme-li vypracovat alternativu k Ticktinově teorii, která by měla kořeny v tradici, jež SSSR soustavně viděla jako státní kapitalismus,[9] je nutné, abychom dokázali vysvětlit nekapitalistické aspekty SSSR, což se předešlým státně kapitalistickým teoriím nepodařilo. Za tímto účelem navrhujeme následovat Ticktina a považovat SSSR za přechodnou společenskou formaci, ale na základě postřehů Bordigy a Italské levice nenavrhujeme uchopit SSSR jako přechod od kapitalismu, nýbrž jako společenskou formaci na přechodu ke kapitalismu.

Ale než se do toho budeme moci pustit, musíme zvážit zvláštní povahu této formy státního kapitalismu.

Historický význam státního kapitalismu

V tradičním marxismu Druhé i Třetí internacionály je státní kapitalismus nazírán jako nejvyšší forma kapitalismu. Jak tvrdil Marx, převládající tendencí ve vývoji kapitalismu je koncentrace a centralizace kapitálu. Jelikož kapitál se akumuluje ve stále větším množství, silné kapitály vyhánějí ty slabé. Kapitál se centralizuje v menším a menším počtu rukou a konkurence mezi mnoha malými kapitály v každém odvětví nahrazuje monopol hrstky.

Koncem devatenáctého století začali teoretici Druhé internacionály tvrdit, že tato tendence došla tak daleko, že konkurenční laissez-faire kapitalismus analyzovaný Marxem v polovině devatenáctého století ustupuje monopolnímu kapitalismu, v němž klíčovým odvětvím dominuje celonárodní monopolistická korporace nebo cenové kartely. Tvrdilo se, že rozvoj takových monopolů a kartelů znamená, že zákon hodnoty upadá. Objem produkce a ceny už nevystupovaly živelně z anarchie tržní konkurence, ale stále častěji je plánovaly monopoly a kartely.

Dále se tvrdilo, že aby mohl zmobilizovat obrovské množství kapitálu, kterého teď bylo zapotřebí k financování rozsáhlých výrobních investic v klíčových sektorech, jako bylo ocelářství, těžba uhlí a železnice, začal se průmyslový kapitál spojovat s a pak stále častěji fúzovat s bankovním kapitálem, čímž vznikl finanční kapitál, jak jej nazval čelní ekonomický teoretik Hilferding. V rámci finančního kapitálu se navzájem spojovaly obrovské celonárodní monopoly ze všech odvětví, čímž vznikaly obří národní konglomeráty se zájmy ve všech strategických sektorech ekonomiky. Logickým výsledkem tohoto procesu bylo, že se centralizace finančního kapitálu dostane do bodu, kdy bude jen jeden konglomerát, který bude vlastnit a kontrolovat všechna důležitá odvětví národního hospodářství.

Růst finančního kapitálu však šel rovněž ruku v ruce s rostoucí ekonomickou důležitostí státu. V mezinárodním měřítku vedl rozvoj finančního kapitálu uvnitř každého národního státu k sílící politizaci mezinárodní konkurence, neboť každý stát prosazoval zájmy svého vlastního národního kapitálu, a to i vojenskou silou bylo-li to nutné. Každý stát si proti soupeřícím imperiálním mocnostem začal po celé zeměkouli vytyčovat svoji říši a sféru vlivu, aby si zajistil výsadní přístup k trhům a surovinám potřebným pro jeho domácí kapitál. Rozvoj obřích monopolů a finančního kapitálu zároveň nutil stát zaujmout daleko aktivnější roli v regulaci ekonomiky a dělat arbitra konfliktních ekonomických zájmů, které už nadále nedokázalo mediovat volné fungování tržní konkurence.

Ve výsledku tak rozvoj finančního kapitálu neznamenal jen fůzi průmyslového a bankovního kapitálu, ale také fůzi kapitálu a státu. Kapitalismus se nemilosrdně vyvíjel ve státní kapitalismus, v němž nebude než jeden jediný kapitál, který bude panovat celému národu a bude ho řídit stát v zájmu třídy kapitalistů jakožto celku. Pro onoho teoretika Druhé internacionály to byla právě tato tendence ke státnímu kapitalismu, která skýtala základnu pro socialismus. S rozvojem státního kapitalismu už bude potřeba jen ovládnutí státu dělnickou třídou. Všechny mechanismy pro řízení národního hospodářství pak budou v rukou dělnické vlády, která potom bude moci řídit ekonomiku v zájmu dělnické třídy a ne malé skupinky kapitalistů.

Ale tato představa, že státní kapitalismus je vyvrcholením dějinného vývoje kapitalismu a že se tudíž jedná o nejvyšší stádium kapitalismu, vyrostla ze specifických podmínek a zkušeností Německa na konci devatenáctého století. Rychlá industrializace Německa po jeho sjednocení v roce 1866 znamenala, že do konce devatenáctého století vážně ohrožovalo úlohu Británie coby přední ekonomické mocnosti v Evropě. Rychlý vznik průmyslového proletariátu dal zároveň vzniknout německé sociálně demokratické straně, která byla nejen první, ale také největší a nejdůležitější masovou dělnickou stranou na světě a jako taková dominovala Druhé internacionále. Proto by nás nemělo překvapovat, že marxističtí teoretici Druhé internacionály, ať už byli Němci nebo ne, vzhlíželi k Německu. Ale jejich zevšeobecnění vývoje německého kapitalismu na univerzální zákon se mělo ukázat jako důležitá chyba.

Tato chyba se ozřejmuje, když se podíváme na další dvě čelní kapitalistické mocnosti na konci devatenáctého století: na Británii, která byla přední kapitalistickou mocností po celé století, a na USA, které spolu s Německem rychle předháněly Británii v hospodářském rozvoji. Samozřejmě, že jak v Británii, tak v USA převládala v kapitalistickém vývoji tendence k centralizaci a koncentraci kapitálu, která povede k růstu obřích korporací a monopolů. Dále částečně v důsledku takovéto koncentrace a centralizace kapitálu a částečně v důsledku třídního konfliktu, který je doprovázel, bude na sebe stát ve dvacátém století brát větší a větší zodpovědnost za řízení ekonomiky. Nedošlo však k žádné fůzi bankovního a průmyslového kapitálu ani k fůzi mezi státem a kapitálem v měřítku, které by bylo srovnatelné s tím, k čemu došlo v Německu buď na konci devatenáctého století, nebo následně ve století dvacátém.

Mezinárodní orientace britského kapitálu, která se dále upevnila se vznikem Britského impéria v pozdním devatenáctém století, znamenala, že téměř neexistoval tlak na vznik finančního kapitálu v Hilferdingově smyslu. Britský průmyslový kapitál měl dlouho ustavené trhy po celém světě a nic ho tedy netlačilo ke konsolidaci národních trhů skrze budování kartelů nebo národních monopolů.

Stejně tak britský bankovní kapitál se soustředil na řízení mezinárodních toků kapitálu a na zahraniční investice a ani zdaleka neinklinoval k dlouhodobým závazkům potřebným pro fůzi s průmyslovým kapitálem. Britský průmyslový kapitál získával finance především prostřednictvím akciového trhu či skrze utržené zisky a ne prostřednictvím bank jako jeho německý protějšek. Britský stát sice sledoval imperiální politiku, která usilovala o uchránění trhů a surovinových zdrojů pro britský kapitál, ale tím také končil. Britský stát tak nevyvíjel téměř žádné úsilí o prosazování rozvoje britského kapitálu skrze přímé zásahy státu, neboť ve většině sektorů si britský kapitál stále ještě udržoval velkolepý konkurenční náskok.

V USA podléhala koncentrace bankovního kapitálu restrikci. Ve výsledku tak nemohlo dojít k fůzi bankovního velkokapitálu s průmyslovým velkokapitálem. Protože USA představovaly celokontinentální ekonomiku, měly daleko větší prostor pro expanzi, než kapitály v konkrétních odvětvích dosáhly monopolistického stádia a až ho dosáhly, tak často čelily protitrustové legislativě. Dále relativní geoekonomická izolovanost USA znamenala, že k podpoře rozvoje amerického průmyslu dostačovala protekcionistická opatření. Vláda USA nepotřebovala zajít za uvalování cel na zahraniční dovozy, aby podnítila rozvoj domácího průmyslu. Proto tam neexistovala nejen báze pro fůzi průmyslového a bankovního kapitálu, ale ani báze pro fůzi státu s kapitálem.

Ve dvacátém století to byly USA a ne Německo, kdo po Británii převzal hegemonní ekonomickou moc. Je sice pravdou, že tendence ke koncentraci a centralizaci kapitálu v USA pokračovala, že jak státní regulace, tak státní výdaje setrvale narůstaly, a že se vznikem vojensko-průmyslového komplexu přibývalo sílících vazeb mezi státem a určitými sektory průmyslu, ale o USA – nejvyspělejší kapitalistické velmoci – lze jen stěží prohlásit, že jejich politická ekonomie je státně kapitalistická. Vždyť s nástupem globálního finančního kapitálu a ústupem autonomie národního státu se představa, že státní kapitalismus je nejvyšším stádiem kapitalismu, stává stále neudržitelnější.

Není-li však státní kapitalismus nejvyšším stádiem kapitalismu, jak tvrdili teoretici Druhé a Třetí internacionály, jaký byl potom jeho historický význam? Abychom mohli odpovědět, musíme se nejprve krátce podívat na konkrétní vývoj průmyslového kapitalismu v Německu, který poskytnul materiální podmínky, z nichž tento pojem vyrostl.

Německo a podmínky pozdní industrializace

Jak si Marx uvědomoval, Británie představovala klasický případ vývoje průmyslového kapitalismu. Po téměř čtyřech stoletích vytvořily evoluce a rozvoj merkantilního a agrárního kapitalismu v Británii zásadní předpoklady pro vznik kapitalismu průmyslového na konci osmnáctého století. Stovky let ohrazování vyvlastnily britské rolnictvo a vytvořily rozsáhlý fond potenciálních proletářů. Původní akumulace zároveň soustředila bohatství v rukou vznikající buržoazie a zburžoazněné nižší šlechty, které byly jak ochotny, tak schopny investovat ho jako kapitál.

V prvních desetiletích devatenáctého století došlo k rapidní industrializaci a urbanizaci Británie. Do poloviny devatenáctého století se Británie ustavila jako „dílna světa“. Britští výrobci zaplavili světové trhy a zejména pak ty evropské. Rozvoj továrního systému a následné použití parní energie znamenaly, že výrobky britského průmyslu byly daleko levnější než výrobky evropského průmyslu, který se povětšinou stále ještě zakládal na řemeslné výrobě.

V důsledku toho velké části protoindustriální řemeslné výroby, která během předchozích dvou set let vyrůstala napříč Evropou, hrozilo, že ji britská průmyslová výroba zruinuje. A tak, zatímco v Británii vznik průmyslového kapitalismu znamenal ústup úlohy státu do pozadí a vznik laissez-faire, na kontinentě zničující konkurence britského průmyslu donutil evropské státy k přijetí opatření na ochranu a podporu domácího průmyslu. Britská ekonomická konkurence skutečně znamenala neexistenci možnosti postupné evoluce v kapitalismus. Evropské vládnoucí třídy naopak musely industrializovat, jinak by zůstaly pozadu. A jestliže se domácí buržoazie ukázala příliš slabá na to, aby industrializaci provedla, pak za ni musel její dějinné poslání vykonat stát.

Zásadním bodem zlomu ve vývoji formování světové kapitalistické ekonomiky byla 70. léta 19. století, zejména pak v Evropě. Období 1870-1900 znamenalo druhou fázi industrializace, která svět rozdělí na jádro vyspělých zprůmyslněných zemí a periferii nerozvinutých zemí. Toto rozdělení z větší části existuje dodnes.

První fáze industrializace, která v Británii započala koncem osmnáctého století a soustředila se na textilní průmysl, vyšla z rukodělného a řemeslného průmyslu, který vyrůstal v předchozím manufakturním období. Strojní park, který se používal k mechanizaci výroby, byl povětšinou jednoduše znásobením a rozvinutím nástrojů, které se používaly v rukodělné výrobě a samy byly produktem rukodělné výroby. Zároveň množství peněžního kapitálu potřebného k rozjetí výroby bylo relativně malé a zcela v možnostech jmění středostavovské rodiny.

Druhá fáze industrializace, která přišla v posledních desetiletích devatenáctého století, se soustředila kolem velkokapacitní výroby oceli a těžkého strojírenství. Předpokladem průmyslové výroby teď byla průmyslová výroba. Průmyslový strojní park už nebyl produktem rukodělné výroby, nýbrž byl sám vyráběn průmyslově. Industriální výroba dramaticky rostla jak co do měřítka, tak co do nákladů. Kvantum kapitálu potřebného k rozjetí výroby teď často bylo mimo možnosti i těch nejbohatších jedinců. Peněžní kapitál se musel koncentrovat prostřednictvím akciových společností a bank.

V Británii a v menší míře patrně i ve Francii vytvořilo období rané industrializace předpoklady pro budoucí industrializaci druhé fáze. Průmyslová základna tak již byla ustavena a akumulace kapitálu spolu s rozvojem finančních institucí poskytují masu peněžního kapitálu nutnou k další industrializaci. Oproti tomu rozdělení Německa na státečky, které bylo nakonec překonáno jeho sjednocením teprve v roce 1866, zpomalovalo rozvoj průmyslového kapitálu. V důsledku toho Německo muselo vytvořit předpoklady pro druhou fázi industrializace téměř z ničeho, nemělo-li zůstat nenapravitelně pozadu. To vyžadovalo nucenou koncentraci národního kapitálu a aktivní intervenci státu.

A dál to jen zhoršoval opožděný vstup Německa do závodů o rozdělení světa. Nová průmyslová odvětví, která se začala objevovat ke konci devatenáctého století, vyžadovala širokou škálu surovin, které byly k mání jedině mimo Evropu. Za účelem zajištění dodávek těchto surovin se rozjel závod o rozdělení světa a ten vedl k ustavení obrovského francouzského a britského impéria z konce devatenáctého století. Vyloučen z velké části světa, německý kapitál se ocitl stísněný v úzkých národních hranicích Německa a jeho bezprostředního východoevropského zázemí.

A právě tuto vynucenou koncentraci a centralizaci německého kapitálu a jeho omezení do úzkých národních hranic Německa a východní Evropy lze nahlížet jako základnu pro tendence k fůzi jak průmyslového a bankovního kapitálu, tak státu a kapitálu, které byly německou zvláštností na konci devatenáctého století. Jako taková tedy tendence ke státnímu kapitalismu, kterou identifikoval onen teoretik Druhé internacionály, souvisela spíše s pozdní industrializací Německa než s nějakou univerzálně platnou tendencí ke státnímu kapitalismu. Vždyť dvacáté století ukázalo, že v úspěchu těch ekonomik, kterým se podařilo překonat obrovské nevýhody pozdní industrializace – jako třeba Japonsko a nedávno „Nově industrializované země“ (NIZ) jako Jižní Korea, Taiwan, Indonésie, Brazílie a Mexiko – hrál zásadní úlohu státem vedený rozvoj.[10]

Státní kapitalismus však v Německu zůstal jen tendencí. V SSSR lze fůzi státu s kapitálem považovat za plně uskutečněnou. Proto se teď musíme zabývat případem pozdního rozvoje Ruska.

Rusko a pozdní rozvoj

Jak jsme si ukázali v I. díle, ruské samoděržaví se opakovaně snažilo „modernizovat“ a „industrializovat“ ruskou ekonomiku. Zrušením nevolnictví v roce 1866 a zaváděním Stolypinových agrárních reforem na počátku 20. století se carské vlády snažily napomáhat růstu kapitalistického zemědělství. Zároveň carský režim podněcoval zahraniční investice do těch nejmodernějších podniků a strojů.

Avšak carské snahy o modernizaci a industrializaci ruské říše mírnilo nebezpečí, že taková modernizace a industrializace pustí ze řetězu společenské síly, které podryjí tradiční společenské a politické vztahy, na nichž bylo ruské imperiální samoděržaví založeno. Vždyť primárním motivem pro podporu industrializace ruského carství byla potřeba průmyslové základny k udržení jeho vojenské síly. A jelikož vojenská síla stále více závisela na průmyslově vyráběných zbraních, bylo čím dál důležitější, aby se ruský stát industrializoval.

V důsledku toho se industrializace předrevolučního Ruska zakládala úzce na potřebách vojenské akumulace. Rusko tak sice mělo jedny z nejvyspělejších továren na světě, ale obrovské množství ruského obyvatelstva bylo stále zaměstnáno v zemědělství, které buď sloužilo k pouhé obživě, nebo k malovýrobě zboží. A právě tuto strukturu ekonomiky, kde ostrůvky kapitalistické velkovýroby existovaly v moři převážně zaostalého předkapitalistického zemědělství, bolševici zdědili po říjnové revoluci.

Ruská revoluce 1917 byla dvojakou revolucí. Na jednu stranu byla revolucí proletářskou. Byla to městská dělnická třída, kdo v únoru svrhnul carský režim, v srpnu porazil Kornilovovu kontrarevoluci a v říjnu se skrze politickou formu bolševické strany chopil politické moci. Jenže přesto, že se ruskému proletariátu ve spojení s rolnictvem povedlo smést carské samoděržaví a vykořenit semifeudální aristokratickou vládnoucí třídu, na níž spočívalo, byla proletářská revoluce nakonec poražena.

Ruský proletariát nedokázal zajít za situaci dvojvládí na ulicích a v továrnách, která vyvstala během období mezi únorem a říjnovou revolucí. Protože nebyl s to převzít a přímo transformovat společenské výrobní vztahy, byly rozpory situace dvojvládí vyřešeny ve prospěch znárodnění a ne komunizace výrobních prostředků. Důsledky se brzy ozřejmily při opětovném zavádění taylorismu a nastolování vedení jednoho muže na jaře 1918.

Bolševická strana, která předtím byla politickou formou, skrze niž ruský proletariát triumfoval, se pak stala formou, skrze niž utrpěl svoji porážku. Leninisté mohli revoluci zachránit jedině tak, že ji porazili. Nouzová opatření použitá na obranu výdobytků revoluce: rozdrcení politické opozice, opětovné zaměstnání carských činitelů, obnova kapitalistických výrobních metod a pobídek atd. – to vše sloužilo jen ke zlomení skutečné moci ruské dělnické třídy a otevíralo propast mezi „dělnickou vládou“ a dělníky. Tento proces se dál jen upevní decimací revolučního ruského proletariátu během tří let občanské války.

Jenže na druhou stranu se na ruskou revoluci lze dívat nejen jako na neúspěšnou proletářskou revoluci, ale také jako na částečně úspěšnou „nacionálně buržoazní“ revoluci. Nacionálně buržoazní v tom smyslu, že smetla absolutistický carský stát a tím otevřela cestu plnému rozvoji ruského kapitalismu, a nikoli ve smyslu, že ji vedla uvědomělá ruská buržoazie, ani ve smyslu, že posloužila k ukutí uvědomělé ruské buržoazie.

Pokud by nedošlo k ruské revoluci, ruské carství by se pravděpodobně vydalo cestou rakousko-uherského mocnářství. Carské Rusko by se tak rozpadlo tváří v tvář mezinárodní konkurenci. Vyspělejší části by pak byly reintegrovány do sféry evropského kapitalismu, zatímco zbytek by spadl do ekonomicky nerozvinutého světa. Ruská revoluce však ukula silný stát, který byl na rozdíl od předchozího carského režimu schopen plně rozvíjet výrobní síly.

V podmínkách zaostalosti, které v Rusku převládaly, se rozvoj kapitalistické ekonomiky mohl uskutečňovat jedině násilným rozvojem výrobních sil, řízeným skrze koncentrované a centralizované vedení a moc státu. Vnitřní i vnější omezení, která blokovala rozvoj ruského kapitalismu, bylo možné překonat pouze státem vedeným kapitalistickým rozvojem.

Jediným způsobem jak Rusko industrializovat – a tak uskutečnit přechod k soběstačné kapitalistické ekonomice – byla fůze státu s kapitálem: tedy úplná realizace státního kapitalismu. Jenže abychom ji pochopili, musíme se krátce podívat na vnější a vnitřní omezení, která na začátku dvacátého století blokovala kapitalistický rozvoj Ruska.

Nedostatečný rozvoj

Manifestu komunistické strany Marx poznamenává:

„Rychlým zdokonalováním všech výrobních nástrojů a nesmírně usnadněnou dopravou strhává buržoazie všechny národy, i nejbarbarštější, na dráhu civilizace. Levné ceny jejího zboží jsou těžké dělostřelectvo, jímž srovnává se zemí všechny čínské zdi, jímž donucuje ke kapitulaci nejzarytější nenávist barbarů k cizincům. Nutí všechny národy, aby přijaly buržoazní způsob výroby, nechtějí-li zaniknout: nutí je, aby u sebe doma zaváděly takzvanou civilizaci, tj. aby se staly buržoy. Zkrátka, tvoří si svět podle svého obrazu.“[11]

Samozřejmě, že kapitálu vlastní tendence reprodukovat se ve stále širším měřítku vede k ustavičné geografické expanzi kapitalismu, a to až do bodu, kdy už dávno obsáhnul celou zeměkouli. Tento proces je však vysoce nerovnoměrný. Koncentrace a centralizace kapitálu, která vede k rapidnímu kapitalistickému rozvoji v jednom regionu světa, předpokládá drancování a záporný rozvoj jiných regionů světa.

Jak jsme si už povšimli, na konci devatenáctého století nastolil rozvoj průmyslového kapitalismu v západní Evropě a severní Americe mezinárodní dělbu práce, která ještě po sto letech stále rozděluje svět. Ekonomické vztahy, které sloužily k podpoře rychlé akumulace kapitálu v „jádru“ světového kapitalismu, zároveň blokovaly plný rozvoj průmyslového kapitalismu na periferii světového kapitalismu. Potud se světový kapitalismus polarizoval.

Rusko se v tomto procesu polarizace ocitlo ve zvláštním postavení. Na jedné straně, jak se dopad průmyslového kapitalismu šířil z Británie přes Evropu směrem na východ, Rusko bylo poslední evropskou zemí konfrontovanou s potřebou industrializace. Jako takové bylo posledním z evropských industrializačních opozdilců. Na druhé straně lze na Rusko pohlížet jako na první z nezápadních zemí, která se snažila dopadům nedostatečného rozvoje vzdorovat.

Abychom porozuměli této zvláštní pozici, v níž se Rusko na počátku dvacátého století nacházelo, a tomu, jak formovala jeho přechod ke kapitalismu, musíme se krátce zastavit u otázky nedostatečného rozvoje.

Merkantilní a průmyslový kapitalismus

Kapitalismus – či přesněji kapitalistický výrobní způsob – se etabluje teprve se vznikem průmyslového kapitálu. Až se kapitál plně zmocňuje výrobních prostředků a přeměňuje je v souladu se svými potřebami, teprve tehdy se kapitalismus stává soběstačným ekonomickým systémem, který může opanovat společnost. Avšak všude, kde se na základě směny zboží zhusta používaly peníze, vznikal kapitál v podobě merkantilního kapitálu.

Merkantilní kapitál existoval nezávisle už od raného starověku. V předkapitalistických výrobních způsobech však byl ve finále parazitem. Merkantilní kapitalismus je poháněn ziskem. Ale není to zisk založený na přímém vyvlastnění nadhodnoty, ale na nerovné směně: levně koupit a draze prodat. Merkantilní kapitál byl tudíž vždy ve finále odvislý od těch způsobů extrakce přebytku, které v dané společnosti převládaly.

Po krizi evropského feudalismu ve čtrnáctém století a následném vzniku světového trhu ve století šestnáctém se merkantilní kapitalismus postavil na vlastní nohy a začal rychle rozšiřovat svůj vliv. Jako takový měl dva protichůdné efekty. Na jedné straně s sebou merkantilní kapitalismus přinesl růst výroby a oběhu peněz a zboží, čímž podrýval tradiční předkapitalistické společenské vztahy. Do té míry připravoval jeden ze zásadních předpokladů rozvoje kapitalistického výrobního způsobu: vznik ekonomiky založené na všeobecné směně zboží. Na druhé straně se merkantilní kapitalismus stával konzervativní silou, která blokovala rozvoj průmyslového kapitalismu, protože sám zůstával závislý na tradičních strukturách společnosti.

Merkantilní kapitalismus vyrůstal ruku v ruce s rozvojem absolutistického státu. Aby se osvobodil od feudální šlechty, absolutistický stát se stával čím dál závislejším na půjčkách a peněžních daních, které umožňovala monetarizace feudálního hospodářství, kterou s sebou přinášel nástup merkantilního kapitalismu. A zatímco absolutistická monarchie byla z hlediska půjček a daní závislá na obchodnících a jejich bankéřích, ti byli zase závislí na státu z hlediska obrany jejich monopolů a přístupu k zahraničním trhům.

Avšak, i když tu ve vývoji absolutistického státu a merkantilního kapitalismu byla jistá symbióza, absolutistický stát rozvoj merkantilního kapitalismu pečlivě usplavňoval. Nadměrný rozvoj merkantilního kapitalismu totiž vždy hrozil podrytím stávajícího společenského pořádku, na němž absolutistický stát spočíval, neboť tradiční vztahy autority byly nahrazovány cynickými a neosobními tržními vztahy. Takže, zatímco stát podněcoval kupce, aby kšeftařili na úkor cizinců, ani zdaleka nebyl nakloněn tomu, aby takové kšeftaření vyvolávalo sociální neklid doma. Proto absolutistický stát dychtil zasahovat do regulace obchodu: nejen, aby ochránil monopolní postavení favorizovaných kupců, ale také aby udržel sociální smír a stabilitu.

Aby si zajistil zdroje dodávek, merkantilní kapitál se hned od raného stádia angažoval ve výrobě. Potud rozvoj obchodu vedl k rozvoji průmyslu a zbožní výroby. Merkantilní kapitál si však výrobu přivtěloval povětšinou jen formálně – neměnil tradiční výrobní metody založené na řemeslu.

Na konci osmnáctého století se však začal stavět na vlastní nohy průmyslový kapitál, neboť nastupuje tovární výroba a zavádí se parou poháněné stroje. Průmyslový kapitál přímo vyvlastňoval nadhodnotu skrze své panství nad výrobním procesem. Jako takový nepotřeboval žádné výsady udělované státem obchodnímu kapitálu, aby mohl dosahovat zisku. Vždyť takové výsady a monopoly byly autoexpanzi průmyslového kapitálu na překážku. Průmyslová buržoazie se tak pod prapory svobody a laissez-faire stále více dostávala do konfliktu s konservativismem merkantilního kapitálu a etablovanými vládnoucími třídami, které podporoval.

V průběhu devatenáctého století průmyslový kapitál v západní Evropě triumfoval nad merkantilním kapitálem a jeho aristokratickými spojenci. V důsledku toho byl merkantilní kapitál podřízen kapitálu průmyslovému. Stal se pouhým zvláštním momentem v koloběhu průmyslového kapitálu, zabývajícím se prodejem a distribucí zboží vyráběného průmyslovým kapitálem. Zisky merkantilního kapitálu už tedy nezávisely na státních privilegiích, ale odvozovaly se od nadhodnoty vyprodukované průmyslovým kapitálem ve výrobě. Avšak ačkoli se v západní Evropě merkantilní kapitál integroval s kapitálem průmyslovým, v ostatních částech světa byl jeho vztah k průmyslovému kapitálu jiný.

Od šestnáctého století merkantilní kapitál obsáhnul celý svět. Avšak zatímco v Evropě měl korozivní efekty merkantilního kapitalismu na etablovaný společenský řád pod kontrolou stát, ve většině zbylého světa byl dopad merkantilního kapitalismu zničující:

„V Americe a Austrálii byly vymazány celé civilizace; západní Afrika byla degradována na trh s otroky a žádná společnost neunikla, aniž by se z ní nestala rozkládající se parodie její původní podoby.“[12]

Podmínky vytvořené merkantilním kapitálem v těchto koutech světa ani zdaleka nenapomáhaly rozvoji průmyslového kapitálu. Průmyslový kapitalismus se tak vyvinul v západní Evropě a následně v severní Americe, kde už byl kapitál koncentrovaný a podmínky příznivější. V důsledku toho průmyslový kapitál ponechal merkantilní kapitál ve zbytku světa jeho vlastnímu osudu. Avšak, jak říká Geoffrey Kay:

„Zachoval-li si obchodní kapitál v nerozvinutém světě svoji nezávislost, nemohl už obchodovat jen na vlastní účet, nýbrž byl nucen stát se agentem průmyslového kapitálu. Jinými slovy, v nerozvinutých zemích obchodní kapitál po ustavení průmyslového kapitalismu v rozvinutých zemích v devatenáctém století existoval souběžně ve dvou jeho historických formách. V jeden a tentýž okamžik byl jedinou formou kapitálu, ale ne jednou formou kapitálu. Tento zjevný paradox je specifica differentia nedostatečného rozvoje a jeho vznik jakožto dějinného faktu v průběhu devatenáctého století značí začátek nedostatečné rozvinutosti, jak ji známe.“[13]

Jakožto agent průmyslového kapitálu drancoval obchodní kapitál v nerozvinutém světě levné suroviny a představoval lukrativní odbytiště průmyslového zboží vyráběného v rozvinutém světě. Nakolik si však zachovával svoji nezávislost, natolik merkantilní kapitál podpíral konzervativní elity a blokoval rozvoj průmyslového kapitálu v nerozvinutém světě. Proto:

„Důsledky byly pro nerozvinutý svět dvakrát tíživé: na jedné straně tendence obchodního kapitálu potlačovat všeobecný rozvoj ekonomiky úměrně svému vlastnímu nezávislému rozvoji; na druhé straně reorganizace celých ekonomik podle požadavků vnějších ekonomických zájmů.“[14]

Vznik světa polarizovaného mezi jádrem průmyslově vyspělých ekonomik a periferií nerozvinutých ekonomik dále zhoršil vzestup mezinárodního peněžního kapitálu.

Jak jsme si už ukázali, růst samotných rozměrů průmyslové výroby znamenal, že masa kapitálu potřebného k rozjetí výroby přesáhla možnosti většiny soukromých osob. Navíc další rozvoj samotné průmyslové výroby předpokládal existenci průmyslové výroby. To mělo významné dopady na proces polarizace světové ekonomiky a na proces nedostatečného rozvoje.

Zaprvé v Anglii a západní Evropě dokázal průmyslový kapitál vyrůst na bázi už před ním existující řemeslné výroby. Oproti tomu nerozvinuté ekonomiky, jako třeba rozvojové ekonomiky v samotné Evropě, nemohly jednoduše zopakovat evoluční stádia, jimiž prošel průmysl v ekonomikách jádra, neboť by se staly nekonkurenceschopnými na světovém trhu. Místo toho musely uskutečnit skok a zavádět moderní podniky a stroje. Ale takové moderní podniky a stroje byly produktem průmyslové výroby, která v nerozvinutém světě povětšinou neexistovala. Musely se tudíž dovážet z vyspělých průmyslových ekonomik.

Zadruhé nerozvinuté ekonomiky postrádaly koncentraci a centralizaci kapitálu nezbytnou k financování těch nejvyspělejších kapitalistických podniků. Musely tedy dovážet nejen výrobní kapitál, aby se mohly industrializovat, ale také peněžní kapitál buď ve formě přímých zahraničních investic průmyslových kapitálů z ekonomik jádra, nebo ve formě peněžního kapitálu půjčeného od mezinárodních bank a finančních institucí.

Pokud tedy nerozvinuté ekonomiky dokázaly přilákat zahraniční investice nebo půjčky, potud byly s to rozvíjet svůj vlastní průmysl. Taková industrializace se ale z větší části omezovala a orientovala na výrobu zboží, které si žádaly potřeby akumulace kapitálu ve vyspělejších zprůmyslněných ekonomikách. Její poroba i přesto přispívala ke vzniku průmyslové báze, na níž mohlo dojít k národně soběstačné akumulaci kapitálu. V dlouhodobém horizontu se však úroky nebo zisky z takových zahraničních investic repatriovaly do ekonomik jádra a nepřispívaly k další národní akumulaci kapitálu v samotných nerozvinutých ekonomikách.

Rusko a problém nedostatečné rozvinutosti

Porážka ruské revoluce jakožto proletářské revoluce a následný debakl světové revoluce, která přišla po první světové válce, zanechaly bolševiky v izolaci a u kormidla převážně zaostalé a nerozvinuté ekonomiky. Sama existence ruského státu a spolu s ní přežití „vlády sovětů“ nyní závisely na tom, že bolševici uskuteční úkoly nacionálně buržoazní revoluce – tedy rozvoj národního průmyslového kapitálu.

Jenže aby takové úkoly uskutečnili, museli bolševici překonat nesmírné problémy nedostatečné rozvinutosti, které posilovaly vnitřní překážky modernizace a industrializace Ruska. Dvěma nejpalčivějšími vnitřními překážkami rozvoje národního průmyslového kapitálu byly problém financí a problém zemědělství.

Ruské zemědělství se převážně zakládalo na malovýrobě pro živobytí nebo na zbožní malovýrobě. To mělo pro industrializaci dva důležité důsledky. Zaprvé se tak zablokovalo formování průmyslového proletariátu, jelikož většina populace byla pořád ještě připoutána k půdě. Zadruhé neefektivní a zaostalá povaha ruského zemědělství mu bránila v produkci přebytku, který by nasytil rostoucí průmyslový proletariát.

V míře, v jaké bylo možné pobízet ruské rolníky, aby vyráběli pro světový trh, bylo lze očekávat postupný rozvoj kapitalistického zemědělství. Jak by výroba pro zisk vedla k sílící diferenciaci rolnictva, někteří by zbohatli a jiní by zase zchudli a byli proletarizováni. Jenže to by se vší pravděpodobností byl dlouhodobý proces. Zisky by byly malé vzhledem k maržím mezinárodních obchodníků a potřebě konkurovat na světovém trhu výkonnějšímu kapitalistickému zemědělství. Navíc, nakolik by ruské rolnictvo vyrábělo pro světový trh, natolik by nemohlo poskytovat levné potraviny rostoucímu ruskému proletariátu.

Druhou důležitou překážkou industrializace byly finance. Zaostalý charakter ruského kapitalismu znamenal, že v něm bylo nahromaděno málo vnitřního kapitálu. Nakolik bylo Rusko industrializované, stalo se tak za podpory státu a při financování zahraničními investicemi. Za revoluce ale bolševici odmítli uznat veškeré zahraniční půjčky učiněné za carského režimu a vyvlastnili cizincům patřící kapitál v Rusku. A když už se jednou spálili, mezinárodní finančníci se dvojnásob báli financovat ruskou industrializaci.

Mělo-li v Rusku dojít k národnímu rozvoji průmyslového kapitálu, mělo-li Rusko uskutečnit přechod ke kapitalismu, pak bolševici museli podřídit prchavé a nadnárodní formy kapitálu – peníze a zboží – potřebám národního výrobního kapitálu: skutečného konkrétního kapitálu továren, závodů, strojů a lidské práce, zakořeněného v ruské půdě. To si vyžadovalo, aby se ruský stát chopil řízení akumulace kapitálu – tudíž přechod k plně rozvinutému kapitalismu musel nabýt formy státního kapitalismu.

Takže, zatímco na konci osmnáctého století francouzská revoluce otevřela cestu rozvoji francouzského kapitalismu tím, že osvobodila kapitál z objetí státu, v Rusku revoluce na začátku dvacátého století otevřela cestu rozvoji kapitalismu tím, že zesílila objetí kapitálu státem.

Deformace hodnoty

Rekapitulace problému povahy SSSR

Jak jsme viděli, tradiční marxismus Druhé a Třetí internacionály chápal státní kapitalismus jako nejvyšší stádium kapitalismu. Jako takový mohl být státní kapitalismus nazírán coby první krok na přechodu k socialismu. Ve výsledku tak Lenin mohl proti Levým komunistům konzistentně argumentovat – od zavádění vedení jednoho muže a obnovu taylorismu až po Novou ekonomickou politiku – že nejbližším úkolem revoluční vlády je, vzhledem k podmínkám zaostalosti v Rusku, prvně a především rozvoj státního kapitalismu.

Samozřejmě, že pro Lenina znárodňování výrobních prostředků a zavádění státního plánování, které přinesla revoluce, značilo rozhodný pokrok. Státní kapitalismus měl být pod dohledem dělnického státu vystřídán socialismem. Po zavedení pětiletek a kolektivizaci zemědělství tak Stalin mohl anoncovat, že SSSR přinejmenším dosáhnul socialistického stádia a je na cestě ke komunistické společnosti. Trockij byl však opatrnější. Uznával sice rapidní rozvoj výrobních sil, který se odehrával za Stalina, ale pořád v něm viděl stádium původní socialistické akumulace, které bylo pokrokem oproti kapitalismu, ale socialismu ještě nedosáhlo.

Pokud teoretici kapitalistické povahy SSSR akceptovali tuto koncepci státního kapitalismu, potud museli tvrdit, že Rusko se buď nikdy nedostalo za státní kapitalismus, nebo že v nějakém momentě došlo ke kontrarevoluci, která SSSR uvrhla zpět do státního kapitalismu. Tak či onak, souhlasí-li tito teoretici, že státní kapitalismus je nejvyšším stádiem kapitalismu, nutně se dostávají k pozici, která SSSR považuje za pokrok oproti západnímu kapitalismu. Jak jsme si však ukázali, ve světle chronické hospodářské stagnace SSSR a jeho konečného úpadku a zhroucení bude tuto pozici stále obtížnější hájit. Vždyť takové teorie nedokážou vysvětlit rozpory uvnitř SSSR, které nakonec vedly k jeho pádu.

Oproti tomu my tvrdíme, že státní kapitalismus ani zdaleka není nejvyšším stádiem kapitalismu, ale specifickou formou pozdního rozvoje kapitalismu. Jenže to předpokládá, že SSSR skutečně byl takovouto formou kapitalismu. A to můžeme demonstrovat jedině na výkladu hodnotové analýzy SSSR.

Jak jsme viděli, teoretici státního kapitalismu tvrdí, že SSSR byl v podstatě kapitalismem, protože stál na námezdní práci. Dělníci v SSSR byli odloučeni jak prostředků obživy, tak od výrobních prostředků. Proto, aby přežili, museli sovětští dělníci prodávat svoji pracovní sílu státním podnikům. Když prodali svoji pracovní sílu, dělníci se ocitli zapřaženi do práce. Ocitli se vně své vlastní subjektivní aktivity. Nepracovali, aby vyráběli pro své vlastní potřeby ani pro potřeby svých rodin či komunit, ale pro jakési cizí druhé. Zatímco dělníci pracovali, protože to byl prostředek jak dostat mzdu, za kterou mohli přežít, jejich práce se stala na nich nezávislou, namířenou k cílům, které nebyly jejich cíli. Tím, že vyráběli výrobky, které nebyly jejich, přispívali k reprodukování své pozice jakožto dělníků ve stále širším měřítku.

Takže stejně jako jejich protějšky na Západě i ruští dělníci byli podřízeni výrobnímu procesu určenému a vyvinutému k maximalizaci produkce, s mizivým ohledem na životní zkušenost dělníka ve výrobě. Jako takový byl tedy dělník redukován na pouhý nástroj výroby. Stejně jako jejich protějšky na Západě i ruští dělníci pracovali déle, než bylo zapotřebí k reprodukci ekvivalentu jejich pracovní síly. Tudíž stejně jako jejich protějškům na Západě i ruským dělníkům se jejich práce odcizovala a byli vykořisťováni.

A jestliže výrobní vztahy byly vztahy autoexpanzní odcizené práce, pak se jednalo o výrobní vztahy kapitálu. Jako takový byl tedy SSSR ve fundamentálním smyslu kapitalismem. Jak jsme si ale ukázali, sofistikovanější trockisté protestují. Kapitalismus nelze jednoduše pojímat jako zjevné panství námezdní práce. Kapitalistická výroba – historicky i logicky – předpokládá všeobecnou zbožní výrobu, v níž se sama pracovní síla musí stát zbožím. Trockisté ale trvají na tom, že výrobky v SSSR nenabývaly formu zboží, jelikož tam neexistoval trh. Jestli ale výrobky nenabývaly formu zboží, nemohla tam existovat ani skutečná námezdní práce, neboť pracovní sílu nešlo směňovat jako zboží za jiná zboží. Mzdy byly pouze prostředkem k přidělování výrobků.

Problém pak lze vyjádřit následovně. Zdálo by se, že výroba v SSSR byla v podstatě formou kapitalistické výroby založené na námezdní práci; ale kapitalistická výroba předpokládá všeobecnou zbožní směnu. Při absenci trhu by se zdálo, že směna a oběh bohatství v SSSR nenabýval zbožní formy, a proto byly zřetelně nekapitalistické. Jestli ale neexistovalo zboží, nemohl existovat ani kapitál.

Abychom tento problém rozřešily, musíme se prvně podívat na jednotu výroby a směny, kterou nalézáme v plně rozvinutém kapitalismu. Proto musíme prozkoumat koloběhy průmyslového kapitálu, které Marx líčí na začátku druhé knihy Kapitálu.

Koloběhy průmyslového kapitálu

Autoexpanzní hodnota kapitálu prochází postupně třemi odlišnými formami: peněžní kapitál, zbožní kapitál a produktivní kapitál. V závislosti na tom, kterou formu kapitálu si vezmeme jako východisko pro analýzu celkového oběhu kapitálu, můžeme určit tři samostatné koloběhy kapitálu, z nichž každý odhaluje různé aspekty oběhu kapitálu.

Prvním koloběhem je koloběh peněžního kapitálu (P…P‘):

P – Z (= S + Vp) … Pr … Z‘ … P‘

Zde se kapitál ve formě peněz (P) používá k nákupu výrobních prostředků (ZVp) a pracovní síly (ZS) potřebných k započetí výroby. Zde se směnou P – Z kapitál proměňuje z peněz ve formu zboží. Tato zboží (pracovní síla a výrobní prostředky) jsou pak použita ve výrobním procesu. Stávají se tedy produktivním kapitálem (Pr), který vyrábí zboží o větší hodnotě Z‘. Toto zboží se pak prodá za nějakou sumu peněz P‘, která je větší než původní kapitál ve formě P.

U tohoto koloběhu se kapitalismus jasně jeví jako systém poháněný ziskem. Koloběh totiž začíná i končí kapitálem jakožto penězi a jelikož peníze jsou homogenní, jediným cílem tohoto koloběhu je kvantitativní rozšíření kapitálu jakožto peněz čili dosažení zisku.

Ale tento koloběh neukazuje jen, že kapitalistická výroba je pouhým prostředkem, kterým „peníze plodí peníze“. Ukazuje rovněž, že kapitalistická výroba nutně předpokládá a reprodukuje zbožní směnu. Koloběh začíná zbožní směnou P – Z, nákupem výrobních prostředků a pracovní síly (který je samozřejmě zároveň prodejem pracovní síly a výrobních prostředků jejich majiteli), a končí zbožní směnou Z‘ – P‘, v níž se prodejem vyrobeného zboží realizuje zisk kapitálu.

Proces, kdy „peníze plodí peníze“, se však může stát soběstačným jedině tehdy, pokud zároveň zahrnuje rozšiřování skutečného bohatství. To se stává zjevným, zkoumáme-li oběh kapitálu z perspektivy koloběhu produktivního kapitálu (Pr … Pr‘).

Pr … Z‘ – P‘ – Z‘ … Pr‘

Zde kapitál ve výrobě produkuje zvětšenou hodnotu zboží Z‘, které se pak prodává za větší sumu peněz P‘, kterou pak lze použít k nákupu dalších výrobních prostředků a pracovní síly ve zbožní formě Z‘. Takto lze následně v dalším výrobním období uvést do pohybu rozšířený produktivní kapitál Pr‘. Z perspektivy produktivního kapitálu se oběh kapitálu jeví jako autoexpanze produktivní kapacity kapitálu – autoexpanze výrobních sil.

Kapitalismus se teď už nejeví ani tak jako „výroba zisku“, ale spíš jako „výroba pro výrobu“. Kapitalistická výroba je jak začátkem, tak koncem procesu, jehož cílem je reprodukce kapitalistické výroby v rozšířeném měřítku. Oběh zboží (Z‘ – P‘ – Z‘) se nyní jeví jako pouhá mediace. Pouhý prostředek sloužící cíli ustavičného zvětšování kapitalistické výroby.

Posledním koloběhem, který Marx identifikuje, je koloběh zbožního kapitálu (Z‘ … Z‘).

Z‘ – P‘ – Z … Pr … Z‘

Na tomto koloběhu vidíme jednotu kapitálu v oběhu a kapitálu ve výrobě. Kapitál jakožto zbožní oběh Z‘ – P‘ – Z vystupuje bok po boku s výrobou „zboží prostřednictvím zboží“. Celkový proces kapitalistického oběhu se tudíž jeví jako výroba i oběh zboží.

Analýza těchto tří koloběhů průmyslového kapitálu by se na první pohled zdála potvrzovat trockistickou pozici, že kapitalistická výroba nutně předpokládá všeobecnou zbožní směnu. Tyto koloběhy však popisují plně rozvinutý kapitalistický výrobní způsob a ne jeho historický vznik.

Jak jsme si řekli, národnímu rozvoji ruského kapitalismu překáželo jeho podřízené postavení ve světovém ekonomickém řádu. Nezávislý rozvoj kapitálu v jeho kosmopolitních formách obchodního a peněžního kapitálu působil jako zátaras pro rozvoj průmyslového kapitálu. Národní rozvoj kapitalismu vyžadoval kapitál ve skutečně produktivních formách továren, závodů a strojů a práce rozrůstajícího se průmyslového proletariátu. Proto mělo-li se Rusko vymanit ze své pozice nerozvinutosti, kterou mu vnucoval světový trh, produktivní kapitál se musel rozvinout bez ohledu na nezávislý rozvoj kapitálu v oběhu, tj. peněžního kapitálu a zbožního kapitálu, a proti němu. Volnou směnu peněžního kapitálu a zbožního kapitálu prostřednictvím svobodného fungování trhu bylo třeba omezit, aby se mohl rozvinout produktivní kapitál. Proto byl svobodný trh nahrazen centrálním plánem.

Takže, když se zhostila „historických úkolů buržoazie“, státostranická byrokracie přijala perspektivu produktivního kapitálu. Produktivističtější prvky marxismu Druhé internacionály adaptovala na ideologii produktivního kapitálu. Imperativ nepřetržité snahy o rozvoj výrobních sil bez ohledu na momentální potřeby ruské dělnické třídy a proti nim nezazníval pouze u Stalina a jeho stoupenců. Trockij byl ještě větší superindustrializátor než Stalin. Vždyť Stalina kritizoval za to, že plánování a kolektivizaci zemědělství nezavedl ještě dřív.

Nyní tak vyvstává otázka, jaké byly implikace tohoto podřízení kapitálu v oběhu rozvoji produktivního kapitálu? Odpovídáme, že hodnotové formy v SSSR neexistovaly jako „prázdné skořápky“, jak tvrdí trockisté, nýbrž jako potlačené a nerozvinuté formy.

Do jaké míry existovala v SSSR zbožní forma?

Jak jsme si ukázali, když přijde na otázku znárodnění výrobních prostředků, trockističtí teoretici přikládají velkou důležitost vlastnickým formám. Státní vlastnictví výrobních prostředků a tedy zrušení soukromého vlastnictví je chápáno jako zásadní a ustavující posun oproti kapitalismu. Avšak ačkoli stát v SSSR vlastnil všechny důležité výrobní prostředky, faktická právní držba a provozování výrobních prostředků připadly státním podnikům a trustům, z nichž se každý konstituoval jako samostatná právní entita s vlastním účetnictvím a zodpovědností za výrobu.

Zatímco trockisté mají sklon přecházet tuto skutečnost bez povšimnutí, protože tyto právní formy státních podniků nahlížejí jako pouze formální, Bettleheim tvrdí, že existence těchto separátních státních podniků, které spolu navzájem obchodovaly a prodávaly výrobky dělnické třídě, znamenala, že zbožní směna v SSSR skutečně existovala. Pro Bettleheima však toto rozdělení ekonomické aktivity do přehršle státních podniků bylo pouze výsledkem úrovně rozvoje výrobních sil a vztahů. SSSR se měl teprve dostat do bodu, kdy bude možné řídit celé hospodářství jako jeden gigantický trust, jak si to představoval Bucharin. Zatím tudíž nemohl překonat zbožní formu. My oproti tomu tvrdíme, že toto rozdělení ekonomiky do samostatných státních podniků bylo výrazem v podstatě kapitalistických výrobních vztahů.

Co je to zboží? Ta nejprostší odpověď zní, že zboží je cosi, co se vyrábí, aby se to mohlo prodat. Sama o sobě je ale tato jednoduchá definice nedostatečná pro pochopení zboží jakožto zvláštní společenské formy. Abychom uchopili implikace zbožní formy, musíme zašťárat trochu hlouběji.

Každá společnost vyžaduje, aby jedinci působili na hmotný svět a uvnitř hmotného světa a přivlastňovali si tak a vyráběli materiální podmínky nutné pro jejich reprodukci jakožto společenských jedinců. Jako taková tedy sociální reprodukce s sebou nezbytně nese ustavování a přivlastňování hmotných objektů společenských potřeb. Ve společnosti, které dominuje zbožní výroba, však tento proces probíhá zvláštním způsobem, který dává vzniknout specifickým společenským formám.

Zaprvé jakožto výrobci zboží jedinci nevyrábějí pro své vlastní bezprostřední potřeby, ale pro potřeby jiných, kteří jsou jim lhostejní a zároveň jsou od nich odloučení. Výsledky jejich lidské aktivity – jejich práce – se tudíž odlučují od jejich vlastní aktivity. Výsledky jejich práce stojí od nich odděleně jako zboží určené k prodeji. Zadruhé objekty potřeb jedinců, jakožto spotřebitelů zboží, nevznikají z jejich vlastní aktivity jakožto společenských jedinců, ale jako hotový majetek někoho jiného – výrobce – kdo je od nich oddělen. Ve výsledku se tak bezprostředně ocitají odloučeni od svých vlastních sociálních potřeb, protože nevlastní hmotné předměty ve formě zboží.

Proto je práce – lidská aktivita výrobce – oddělená od potřeby – od potřeb spotřebitele. Takže u každého konkrétního zboží jsou výrobci odděleni od spotřebitelů a teprve následně se sjednocují skrze prodej neboli směnu zboží. Vztah mezi spotřebitelem a výrobcem tudíž zprostředkovává směna zboží – což znamená, že ho zprostředkovává směna věcí. Nakolik se zbožní směna zevšeobecňuje, natolik se vztahy mezi lidmi manifestují jako přehršel vztahů mezi věcmi.

Protože vztahy mezi lidmi nabývají formu vztahů mezi věcmi, pak tyto věci nabývají zvláštní společenskou formu zboží. Když vyrábí zboží, produkuje výrobce něco na prodej – tedy výrobce vyrábí cosi, co lze směnit. Pro výrobce je důležité, že to, co vyrábí, má tu společenskou vlastnost, která to činí směnitelným. Jinými slovy, pro výrobce je důležitá hodnota zboží. Oproti tomu pro spotřebitele je důležité to, že ono zboží má určité přirozené vlastnosti, které splňují jeho potřeby jakožto společenského jedince, ale je od nich oddělen tím, že nevlastní ono zboží jako předmět – tedy se zbožím se setkává jako s užitnou hodnotou. Separace společenských potřeb od společenské práce se tudíž odráží ve zbožní formě jako protiklad užitné hodnoty a hodnoty.

Zbožní forma se tedy ustavuje skrze protiklad své užitné hodnoty a hodnoty, jenž v hmotné podobě manifestuje základní protiklad mezi prací a potřebami ve společnosti založený na zbožní výrobě. Avšak ačkoli objekty potřeby musí existovat ve všech společnostech – tedy musíme mít přístup k určitým věcem jako třeba potravinám, oblečení a příbytkům, abychom mohli žít – užitné hodnoty mohou existovat jedině v protikladu k hodnotě. Hodnota a užitná hodnota vzájemně definují jedna druhou jakožto protikladné póly zbožní formy. Zboží může mít hodnotu jedině tehdy, pokud ho lze prodat, ale aby mohlo být prodáno, musí mít užitnou hodnotu, kterou někdo jiný potřebuje a tak si ho koupí. Ale stejně tak zboží má užitnou hodnotu jen natolik, nakolik jeho vlastnosti, které uspokojí potřeby spotřebitele, stojí před tímto spotřebitelem jako hotové produkty cizí práce a tedy jako přirozené vlastnosti, od nichž je odloučen, pokud neuskuteční akt směny za jiné zboží o ekvivalentní hodnotě.

Při zbožní výrobě se společenské vztahy zvěcňují. Společnost se rozpadá na atomizované jedince. Vždyť, jak tvrdí Marx, zbožní vztahy začínají tam, kde končí lidská pospolitost. Historicky se zboží směňovalo mezi společenstvími a objevovalo se jen tehdy, když různá společenství vešla do kontaktu. Jak se ale zbožní směna vyvíjela, tradiční lidské společnosti se rozpadaly, až nakonec vznikly moderní atomizované kapitalistické společnosti.[15]

Zdálo se, že sovětská společnost nebyla o nic méně atomizovaná a zvěcnělá než společnosti západního kapitalismu. Do jaké míry to byl výsledek panství zbožních vztahů? Než na tuto otázku odpovíme, budeme muset prvně prozkoumat, zda v SSSR byla zbožní výroba a pak se podívat na otázku existence zbožní směny.

Do jaké míry existovala v SSSR zbožní výroba?

V kapitalismu dělník prodá svoji pracovní sílu kapitalistovi a pak pro něj pracuje. Jako takový tedy dělník nepracuje pro své vlastní bezprostřední potřeby, ale pro mzdu. Dílo jeho práce je mu tedy vnější. Je to odcizená práce.

Avšak na rozdíl od nevolníka, sluhy nebo domácího otroka námezdní dělník nepracuje pro kapitalistovy bezprostřední potřeby. Kapitalista si práci námezdního dělníka přivlastňuje proto, aby vyráběl něco, co lze se ziskem prodat. Proto je kapitalistovou primární starostí přimět své dělníky, aby vyráběli masu zboží, které mají větší cenu než pracovní síla a suroviny spotřebované při její výrobě. Takže pro kapitalistu i pro dělníka je výrobek neužitnou hodnotou – čímsi, co se vyrábí pro spotřebu někoho jiného.

Zboží lze prodat, jen pokud je užitnou hodnotou pro druhé. Proto kapitalistu užitná hodnota zboží, které vyrábí, zajímá jen natolik, nakolik je nutnou podmínkou jeho prodeje. Pro kapitalistu je tedy užitná hodnota pouze materiální formou, v níž se zhmotňuje hodnota zboží.

Tato dvojaká povaha zboží jakožto užitné hodnoty i hodnoty je výsledkem dvojaké povahy zbožní výroby. Ta je jak pracovním procesem, který slouží k výrobě užitných hodnot, tak procesem zhodnocování, který vyrábí hodnotu zboží. Skrze konkrétní práci přivlastněnou od dělníka se výrobní suroviny opracovávají do specifické podoby výrobku, která mu dává společensky uznávanou užitnou hodnotu. Skrze tuto konkrétní práci se v novém výrobku konzervuje hodnota již ztělesněná ve výrobních prostředcích. Zároveň se ale k výrobku přidává hodnota, a to skrze dělníkovu abstraktní práci.

V SSSR byly tyto výrobní vztahy v podstatě stejné. Dělníkům se jejich práce odcizovala. Jako takoví tedy nevyráběli pro své vlastní bezprostřední potřeby, nýbrž pracovali pro vedení státního podniku. Stejně tak vedení státního podniku si práci od dělníků nepřivlastňovalo pro své vlastní bezprostřední potřeby o nic víc než management kapitalistického podniku na Západě. Práce přivlastněná od dělníků se používala k výrobě produktů, které byly užitnými předměty pro jiné, kteří byli výrobcům cizí.

Stejně jako v každém kapitalistickém podniku i vedení státních podniků v SSSR se přinejmenším kolektivně snažilo přimět dělníky, aby vyráběli masu výrobků, jejíž cena by byla vyšší než cena pracovní síly a výrobních prostředků spotřebovaných při její výrobě. Jako takový byl tedy pracovní proces jak procesem vykořisťování, tak procesem odcizování, stejně jako byl dvojakým procesem abstraktní a konkrétní práce, který vyráběl produkty s užitnou hodnotou i hodnotou, tj. zboží.

Výrobu v SSSR lze tedy nahlížet jako kapitalistickou výrobu zboží. Avšak zatímco lze výrobu v SSSR nazírat jako výrobu pro cizí a druhé, do jaké míry na ni lze skutečně pohlížet jako na výrobu věcí na prodej? Tím se dostáváme k zásadní otázce existence zbožní směny a oběhu v SSSR.

Do jaké míry existovala v SSSR zbožní směna?

Jak jsme si už ukázali, v koloběhu produktivního kapitálu (Pr … Pr‘) se směna primárně omezuje na prostý oběh zboží (Z – P – Z) nutný k obnově výroby v rozšířeném měřítku. Zboží prodávají (Z – P) ti, kdo ho vyrábějí, a nakupují ho (P – Z) ti, kdo ho potřebují pro další cyklus výroby.

Z perspektivy produktivního kapitálu je tedy zbožní směna pouze technickým prostředkem, který umožňuje expanzi produktivního kapitálu. Nutným prostředkem k překonání rozdělení výrobců, které povstává ze společenské dělby práce ve zbožní výrobě. Oběh zboží je však víc než pouhá technická záležitost. Koupě a prodej zboží je odcizenou společenskou formou, skrze kterou se lidská práce odcizená od lidských potřeb znovu spojuje s lidskými potřebami odcizenými od lidské práce.

V klasické formě kapitalismu se tato společenská forma ustavuje na trhu skrze střetnutí egoistických navzájem si konkurujících jedinců. Jak říká Marx:

„Oběh jakožto realizace směnné hodnoty znamená: 1) že můj výrobek je výrobkem jen natolik, nakolik je výrobkem pro druhého; odtud tedy podmíněná jedinečnost i obecnost; 2) že je pro mne výrobkem jen natolik, nakolik se mi odcizil a stal se výrobkem pro druhého; 3) že pro druhého je jen natolik, nakolik jemu se odcizil jeho vlastní výrobek; což nutně znamená; 4) že výroba pro mne není cílem sama o sobě, ale prostředkem. Oběh je pohyb, v němž se obecné zcizování jeví jako obecné přivlastňování a obecné přivlastňování se jeví jako obecné zcizování. Nakolik se pak celý tento pohyb jeví jako společenský proces a nakolik jednotlivé momenty tohoto pohybu povstávají z vědomé vůle a konkrétních záměrů jednotlivců, natolik se celek procesu jeví jako objektivní vzájemný vztah, který živelně vyrůstá z přirozenosti; pravda, vyrůstá ze vzájemného ovlivňování se vědomých jedinců, ale nesídlí ani v jejich vědomí ani si ho celý nepřivtělují. Jejich vzájemná střetnutí plodí cizí společenskou moc, která stojí nad nimi, plodí jejich vzájemnou interakci jako na nich nezávislý proces a moc.“[16]

Skrze cizí moc trhu se odcizená práce přizpůsobuje odcizeným lidským potřebám. Výrobky, které neuspokojují potřeby vyjádřené skrze trh, jsou neprodejné. Práce vtělená do zboží, které přesahuje to, co je společensky nezbytné, se neuznává. Uvalení zbožní formy na lidské potřeby zároveň slouží k začlenění těchto potřeb do akumulace kapitálu. Nové potřeby, které dávají povstat novým formám zboží, rozšiřují škálu hmotných forem, do nichž lze vtělit hodnotu a skrze něž ji tak lze rozšířit. Potud tedy trh přizpůsobuje lidské potřeby odcizené práci uvnitř zbožní formy.

Jenže zatímco cizí moc trhu povstává z konfliktních společenských a technických potřeb jedinců, kteří tvoří společnost, s cizí mocí státu tomu tak není. Státní plán je na socio-ekonomiku nutně uvalován zvnějšku. Byl tu tedy fundamentální problém s usmiřováním společenských potřeb s odcizenou prací. Ten se odrážel ve vztahu užitné hodnoty k hodnotě a ve formě a funkcích peněz.

Do jaké míry v SSSR existovaly peníze?

Podle Proudhona a jeho stoupenců vyrůstaly problémy kapitalismu z existence peněz jakožto nezávislé formy hodnoty. Podle nich kapitalisté mohli mít zisky a ždímat úroky jen prostřednictvím peněz. Proto proudhonovci navrhovali vyjadřovat hodnotu zboží přímo v pracovní době potřebné k jejich výrobě. Peníze denominované v jednotkách pracovní doby by jednoduše fungovaly jako oběživo, které by fakticky umožňovalo přímou směnu zboží v souladu s prací vynaloženou na jejich výrobu. Z peněz by se tak nemohla vyvinout společenská moc nezávislá na přímých výrobcích. Marx však svojí kritikou takovýchto proudhonovských návrhů ukázal, že ve společnosti nezávislých výrobců zboží musí peníze nutně nabýt nezávislé formy hodnoty, odlišné od všech ostatních zboží.

Práce vtělená do zboží je bezprostředně soukromou prací – či přesněji je asociální prací. Teprve prodejem zboží je tato práce uznána za součást celkové abstraktní společenské práce celé společnosti. Takže hodnota zboží se jako taková realizuje či uplatňuje skrze proces směny. Ve výrobě hodnota zůstává potenciální hodnotou – potenciálem založeným na předchozích cyklech výroby a směny. Když zboží dorazí na trh, má ideální cenu založenou na jeho potenciální hodnotě, ale ta se neuskuteční, dokud se zboží skutečně neprodá.

Jestliže se v poměru ke společenské poptávce vyrobí příliš mnoho nějakého konkrétního zboží nebo je-li jeho kvalita špatná, pak se část tohoto zboží neprodá nebo se musí prodávat se slevou. V takovýchto případech se faktická práce vtělená do zboží nerealizuje jako abstraktní společenská práce. A právě skrze tento společenský mechanismus se zbožní ekonomika reguluje. Má-li se výroba soukromých výrobců zboží přizpůsobit společenské poptávce, pak peníze nemohou být jednoduše přímým výrazem práce vtělené do zboží. Musí existovat jako nezávislá forma hodnoty, skrze kterou je práce vtělená do zboží společensky uznána a validována jako abstraktní společenská práce a tedy jako hodnota.

V důsledku toho Marx došel k závěru, že peníze jakožto nezávislá forma hodnoty by mohly být zrušeny jedině tehdy, kdyby ekonomika nezávislých výrobců zboží ustoupila plánovité výrobě svobodně sdružených výrobců. Takto by regulování výroby trhem nahradil společenský plán, který by práci učinil bezprostředně společenskou.

Jak jsme už řekli, násilný rozvoj produktivního kapitálu v SSSR vyžadoval potlačení rozvoje peněžního kapitálu, což zahrnovalo omezení rozvoje samotných peněz jakožto nezávislé formy. Za tímto účelem nahradilo regulaci výroby trhem hospodářské plánování. Nejednalo se však o plánování v beztřídní společnosti „svobodně sdružených výrobců“, ale o plán vzniklý ze společnosti atomizovaných jedinců, založené na třídním vykořisťování. Proto tedy cizí moc trhu, která stojí nad společností, nahradila cizí moc státu. Výrobci stáli před imperativy státního plánu jako před vnější silou, stejně jako před vnějšími imperativy konkurenčního trhu. Plán nahradil trh jakožto regulátor zbožní výroby, ale jako takový nepřekonal odtržení práce od společenských potřeb, které si zůstávaly navzájem odcizené.

Peníze v SSSR: Nakolik v SSSR existoval prostý oběh zboží jako součást koloběhu produktivního kapitálu, natolik peníze vystupovaly pouze jako oběživo usnadňující směnu výstupů z předchozího cyklu výroby za vstupy potřebné pro další výrobní cyklus. Ale zatímco v plně rozvinutém kapitalismu mohl být tento oběh přerušen – prodej bez koupě nebo koupě bez prodeje – v SSSR tomu zamezoval státní plán.

Stát nastoloval plán, který každému odvětví alokoval kapitálu, určoval výstup a stanovoval ceny. Potud se tedy hodnota zboží vyrobeného každým kapitálem nevalidovala či nerealizovala skrze akt jeho přeměny v peníze, nýbrž byla předem validována státem, který zboží uznal jako hodnoty. Zboží tedy muselo být koupeno a peníze musely nakupovat. Regulování výrobců zboží zákonem hodnoty nahradil státní plán.

Jenže zatímco cizí moc trhu povstává z konfliktních společenských a technických potřeb jedinců, kteří tvoří společnost, cizí moc státu nikoli. Státní plán je na socio-ekonomiku nutně uvalen zvnějšku. Docházelo tedy k zásadnímu problému s usmiřováním společenských potřeb s odcizenou prací. Ten se odrážel ve vztahu užitné hodnoty k hodnotě. A to mělo důležité dopady na formu a funkci peněz tak, jak existovaly v koloběhu produktivního kapitálu.

Pro detailnější pohled uvažme ony dvě transakce, které tvoří jednoduchý oběh zboží – zaprvé prodej zboží vyrobeného produktivním kapitálem (Z – P) a pak nákup (P – Z), který zaručuje nepřetržitou reprodukci produktivního kapitálu. Zboží, které produktivní kapitál vyrobil, vstupuje na trh se zvětšenou hodnotou a danou specifickou užitnou hodnotou. Protiklad hodnoty a užitné hodnoty uvnitř zboží nalézá svůj výraz ve vnějším vztahu peněz a zboží. Zboží má nějakou cenu, tedy vyjadřuje svoji hodnotu v určité sumě peněz, a je určitým druhem zboží, definovaným svou užitnou hodnotou. Peníze se tedy jeví jako nezávislá a externí forma hodnoty zboží, zatímco zboží samo je svou vlastní užitnou hodnotou.

Vezměme si kupříkladu podnik vyrábějící traktory. Na konci výrobního období bude mít podnik vyrobeno, řekněme, 100 traktorů o ceně 10 000 liber za kus. Ona stovka traktorů tedy vyjadřuje svoji hodnotu jako cenu, která je v ideální formě sumou peněz – 1 miliónem liber. Tyto ideální peníze – cena traktorů – stojí proti užitné hodnotě představované materiální formou samotných traktorů.

Avšak tyto ideální peníze, cena traktorů, která slouží jako vnější měřítko hodnoty traktorů, musí být realizovány. Traktory je třeba prodat. Pokud lze traktory prodat, pak se zvětšená hodnota traktorů přemění do podoby skutečných peněz. Traktory se transformují v 1 milión liber. Abstraktní práce jako taková tak nalezne svoji nejadekvátnější a nejuniverzálnější formu – peníze.

Za tyto peníze si teď podnik může nakoupit zboží na další výrobní období. Jakožto nezávislá a univerzální forma hodnoty mohou peníze koupit kterékoli jiné zboží, tedy jsou bezprostředně směnitelné za kterékoli jiné zboží. Jenže naše firma vyrábějící traktory potřebuje jen ta specifická zboží, která jsou zapotřebí pro budoucí výrobu traktorů, řekněme 10 tun oceli. Stačí tudíž, když peníze fungují jako pouhé oběživo, které umožňuje směnu 100 traktorů za 10 tun oceli.

V SSSR se peníze omezovaly na funkce nezbytné pro fázi jednoduchého oběhu zboží uvnitř koloběhu produktivního kapitálu – tedy byly ideálním měřítkem hodnoty a oběživem – což jim bránilo, aby se naplno staly nezávislou formou hodnoty. Předně, jak jsme si už ukázali, hodnota zboží byla validována už předem. Ideální cena traktorů se tak bezprostředně realizovala jako hodnota traktorů, neboť jejich prodej byl už předepsán plánem. Peníze tak sice fungovaly jako ideální měřítko hodnoty zboží, ale při prodeji nebyly nezávislé.

Navíc peníze utržené prodejem se musely utratit za konkrétní zboží nutné k reprodukci tohoto konkrétního koloběhu produktivního kapitálu. Onen 1 milión liber, který vynesl prodej traktorů, se musel utratit za 10 tun oceli (nebo podobné vstupy). Peníze tedy nefungovaly jako nezávislá a univerzální forma hodnoty. Byly svázány se specifickým koloběhem produktivního kapitálu (v našem případě s výrobou traktorů). Nebylo možné je stáhnout a pak vrhnout do jiného koloběhu. Sloužily jen jako oběživo, které umožňovalo směnu jednoho specifického souboru zboží za jiný soubor zboží.

S restrikcí peněz pouze na prchavé oběživo a s předběžnou validací hodnoty zboží nemohly peníze fungovat jako nezávislá forma hodnoty. Zboží svoji hodnotu nevyjadřovalo v na sobě nezávislé vnější formě peněz, nýbrž se jeho hodnota vyjadřovala v užitné hodnotě zboží. Proto zvětšování hodnoty nenalézalo svůj nejadekvátnější výraz v kvantitativním zvětšování hodnoty skrze ryze kvantitativní a univerzální formu peněz, ale v kvantitativním zvětšování hodnoty skrze kvalitativní a partikulární formy užitných hodnot. Hodnota se mísila s užitnou hodnotou, což vedlo k deformaci jak hodnoty, tak užitné hodnoty.

Vždyť v SSSR se akumulace produktivního kapitálu – tedy autoexpanze hodnoty – bezprostředně vyjadřovala v množství vyrobených užitných hodnot (stovky traktorů, tun oceli atd.). Avšak bez plného rozvinutí peněz jakožto peněz – jako nezávislé formy hodnoty – obsah takových užitných hodnot nutně nemusel odpovídat potřebám společenské reprodukce. Peníze musely nakupovat; musely umožňovat směnu zboží. Nesměly tedy odmítnout nakupovat zboží, které neodpovídalo standardu. Kvalitu užitných hodnot zboží totiž nezaručovaly peníze a tudíž kupující, ale státní plán. Jak jsme si ale řekli, státní plán se vzhledem k různým ekonomickým činitelům, ať už to byli dělníci nebo státní podniky, nacházel ve vnější ne-li antagonické pozici.

V důsledku toho užitné hodnoty předepsané a ratifikované plánem nutně nemusely odpovídat společenským potřebám.

Důsledky omezenosti peněz: Jak jsme si ukázali, existence peněz coby nezávislé a univerzální formy hodnoty zaručuje, že užitné hodnoty odpovídají potřebám společnosti. Ale peníze jakožto nezávislá forma hodnoty jsou navíc také difuzní formou sociální moci.

Jak jsme si však řekli, v SSSR se peníze omezovaly na funkce přísně nezbytné pro koloběh produktivního kapitálu a společenské potřeby předepisoval státní plán. To mělo dva důležité důsledky. Přetrvávání nekapitalistických společenských forem jako třeba konexe nebo endemická výroba zmetků.

Nakolik se technické a sociální potřeby vyvíjely mimo rámec předepsaný státním plánem, musely se artikulovat jinak než penězi. Peníze mohly nakupovat jen v mantinelech stanovených plánem. Kupní síla peněz byla omezená. Všichni sice peníze potřebovali, ale nestačily k uspokojení všech potřeb. Proto se musely konzervovat nepeněžní společenské vztahy. Vliv a přízeň těch nahoře, klientelistické vztahy atd. – tedy systém známý jako konexe – se staly význačnými rysy sovětské byrokracie jakožto prostředky ke získání přístupu k luxusním věcem nebo jako prostředky jak nechat něco udělat.

Konexe jako takové vycházely z restrikcí uvalených na funkci peněz vzhledem k jejich podřízenosti produktivnímu kapitálu. Proto byly konexe jasně nekapitalistickou – ne-li předkapitalistickou – společenskou formou, která zahrnovala přímé osobní a nekvantifikovatelné vztahy mezi lidmi.[17]

Jak jsme si ovšem všimli, nedostatečnost peněz v SSSR – jejich neschopnost fungovat jako univerzální a nezávislá forma hodnoty – rovněž vedla k endemické výrobě zmetkových užitných hodnot, která nakonec přivodila pád SSSR. A jak ještě uvidíme, přímo souvisela s třídními výrobními vztahy, které povstávaly z kapitalistické formy zbožní výroby v SSSR. Než se ale pustíme do tohoto fatálního rozporu SSSR, musíme se v krátkosti podívat na otázku mezd a prodeje pracovní síly.

Prodej pracovní síly

Reprodukce pracovní síly je samozřejmě zásadní podmínkou reprodukce kapitálu. Reprodukci pracovní síly lze označit za následný prostý epicyklus v kolobězích kapitálu:

S – M – Z

Dělník prodává svoji pracovní sílu (S) za mzdu (M), kterou pak použije k nákupu zboží (Z) nutného k jeho reprodukci jakožto dělníka.[18] V podstatě je tento epicyklus stejný jako jednoduchý oběh zboží.

Jak jsme si však ukázali, jednou z nejpůsobivějších kritik, s nimiž přišli trockističtí kritikové státně kapitalistických teorií SSSR, byl argument, že dělníci v SSSR svoji pracovní sílu neprodávali. Zaprvé proto, že má-li být pracovní síla považována za zboží, pak musí být směnitelná za ostatní zboží, ale jak jsme viděli, trockisté popírají existenci zboží v SSSR. Zadruhé dělník neměl svobodu prodeje své pracovní síly.

Jak jsme si však řekli, v SSSR existovala zbožní výroba i omezená forma zbožního oběhu, takže pracovní sílu bylo možné prostřednictvím mzdy směňovat za další zboží. Nicméně je pravdou, že svoboda dělníků prodávat jejich pracovní sílu byla omezená. Různými restrikcemi – jako třeba vnitřní pasový systém – byl omezen pohyb dělníků. V míře, v jaké tyto restrikce pohybu práce připoutávaly dělníky ke konkrétním výrobním prostředkům, je snad lze považovat spíše za průmyslové nevolníky než námezdní otroky.

Při bližším přezkoumání se však tyto právní restrikce pohybu práce jeví spíše jako reakce na existující situaci, kdy se oceňovalo spíše jejich porušování než dodržování. Při snaze o maximalizaci výroby v souladu s logikou koloběhu produktivního kapitálu musela být pracovní síla plně využita. Vždyť plná zaměstnanost se od Stalinových dob stala důležitým prvkem při udržování politické a sociální soudržnosti SSSR. Udržování plné zaměstnanosti však vedlo k chronickému nedostatku pracovní síly.

Strategie manažerů státních podniků, směřující k hromadění práce, ukazuje, že ve skutečnosti dělníci měli v omezené leč kruciální míře svobodu prodávat svoji pracovní sílu. Vždyť vedení státních podniků aktivně spolupracovalo s dělníky na překonávání restrikcí jejich mobility ve snaze zajistit si dostatek pracovní síly, aby mohlo splnit výrobní cíle. Proto právní restrikce svobody pohybu pracovní síly byly právě tím: pokusem o uvalení restrikce na dělníky, kteří v podstatě měli svobodu prodávat jejich pracovní sílu.

Ticktin si moc dobře uvědomoval důležitost chronického nedostatku pracovní síly a výsledné praxe hromadění práce státními podniky. Přesto však Ticktin dál popíral, že se pracovní síla v SSSR prodává jako zboží, což podkládal tvrzením, že mzda tam nesouvisí s odvedenou prací. Podle Ticktina sice dělníci často pracovali v úkolové normě, která jejich mzdy nominálně svazovala s množstvím vykonané práce, ale ve skutečnosti se dělníkům vyplácelo cosi, co se rovnalo důchodu, který pramálo souvisel s množstvím jimi odvedené práce.

Jak jsme si řekli v II. dílu, tato argumentace přehlíží rozporuplné aspekty pracovní síly a jejího vyjádření ve formě mzdy. Pracovní síla je zbožím i není zbožím. Ačkoli se pracovní síla prodává, jako by zbožím byla, nevyrábí se ani se nespotřebovává jako zboží, neboť není věcí oddělitelnou od osoby, která ji prodává – je dělníkovou životní aktivitou.

Dělník nevyrábí pracovní sílu jako něco na prodej. Naopak se reprodukuje jako živý subjekt, jehož podstatným a nedílným aspektem je jeho životní aktivita. Stejně tak ani kapitál, když koupí pracovní sílu, nemůže ji použít bez dělníka. Dělník zůstává v pracovním procesu jako cizí subjekt spolu se svojí odcizenou prací.

Mzdová forma vzniká jako výsledek této kontradiktorní povahy pracovní síly. Koupí pracovní síly si kapitál kupuje schopnost dělníků pracovat. I tak kapitál pořád musí přimět dělníka k práci jak sankcí nezaměstnanosti, tak mzdovou motivací spojenou s množstvím odvedené práce. Avšak přestože mzda může souviset s množstvím práce, které dělník odvede, v podstatě se jedná o peníze, které průměrný dělník potřebuje k nákupu zboží nezbytného pro reprodukci jeho pracovní síly. Do jaké míry může kapitalista přimět jednotlivého dělníka, aby pracoval pilněji tím, že spojí vyplácenou mzdu s odvedenou prací a ne s prostou platbou za reprodukci pracovní síly, závisí na poměru sil mezi prací a kapitálem.

Takže skutečnost, že mzdy se možná mohly jevit jako „důchody“ vyplácené bez ohledu na odvedenou práci a ne jako opravdové mzdy, které se jeví jako platba svázaná s vykonanou prací, neznamená, že se v SSSR neprodávala pracovní síla. Naznačuje to jen obzvláštní moc dělnické třídy v SSSR, která – jak ještě uvidíme – měla důležité dopady.

Rozpory v SSSR: výroba zmetkových užitných hodnot

Jak jsme viděli v II. dílu, Ticktin dovedně popsal deformace v politické ekonomii SSSR. Avšak takové deformace lze adekvátněji chápat jako pokřivení vyvstávající z pokusu o provedení násilného přechodu ke kapitalismu z pozice relativní nerozvinutosti, než jako deformity povstávající z degenerace společnosti, která uvízla na přechodu od kapitalismu k socialismu. Lze mít za to, že tah na rozvoj produktivního kapitálu, který vedl k fůzi se státem a k nahrazení zákona hodnoty zákonem plánování, vedl k hrubým deformacím a rozporům SSSR.

Zabývejme se explicitněji třídní základnou těchto pokřivení a kontradikcí.

Zaprvé vzhledem k potlačení peněz jakožto nezávislé formy hodnoty, která může mít pod kontrolou každé zboží, nešlo subjektivně určené potřeby dělníků vyjádřit peněžní formou. Místo toho potřeby dělníků do značné míry předepisoval stát. Proto tedy mzda nefungovala jako dostatečná forma, která by mohla skýtat motivaci. Koneckonců, proč pracovat pilněji, když peníze, které si tak můžete vydělat navíc, nemáte zač utratit?

Zadruhé, jak jsme viděli, nucený rozvoj produktivního kapitálu, který znemožňoval krizi, vedl k chronickému nedostatku práce. V podmínkách plné zaměstnanosti, kdy státní podniky zoufale potřebovaly pracovní sílu, aby splnily své výrobní cíle, byl vyhazov neúčinným postihem.

V důsledku toho, jak upozorňuje Ticktin, vedení státních podniků nemělo ani cukr ani bič, které by mohlo použít ke kontrole nad jeho pracovními silami. Dělníci byli skutečně schopni značného stupně negativní kontroly nad pracovním procesem. Konfrontováno na jedné straně s centrálním plánem nastoleným imperativem přivlastňovat si nadhodnotu ve formě zvýšené výroby a s mocí dělníků nad pracovním procesem na straně druhé, vedení státních podniků dané dilema řešilo obětováním kvality ve prospěch kvantity. A to bylo možné proto, že technické a sociální potřeby ztělesněné v užitných hodnotách jimi vyráběných zboží se neodvozovaly od těch, kdo tato zboží měly používat, ale nezávisle je předepisoval centrální plán.

Ve výsledku tak kvantitativní akumulace kapitálu ve formě užitných hodnot vedla k zmetkové výrobě užitných hodnot. A jak zmetkové užitné hodnoty jednoho průmyslového odvětví vstupovaly do výroby zboží jiného průmyslového odvětví, zmetková výroba se stávala endemickou a vedla k chronické výrobě nepoužitelných výrobků.

Takže, zatímco v plně rozvinutém kapitalismu se třídní konflikty ve výrobě řeší zmarem opakujících se ekonomických krizí, které obnovují průmyslovou rezervní armádu a moc kapitálu nad prací, v SSSR se tyto konflikty řešily chronickým a systematickým zmarem zmetkové výroby.

Závěr

Jak jsme upozornili v I. dílu, ruská revoluce a ustavení prvního „dělnického státu“ měly hluboký dopad na formování našeho světa. Předně zjevný úspěch ruské revoluce ukazoval, že realistická alternativa ke kapitalismu existuje. Ukazoval, že dělnická třída může svrhnout kapitalismus a že na jeho troskách lze vybudovat socialistickou, ne-li přímo komunistickou, společnost. Jako takový inspiroval generace socialistů a dělníků v jejich konfliktech s kapitalistickým systémem, přičemž definoval jejich cíle i metody.

Ovšem, jak se začala vyjevovat pravá povaha SSSR, stále více se z přesvědčení, že se jedná o „reálný socialismus“, stávala překážka pro rozvoj opozice vůči kapitalismu. Jestliže socialistickou alternativou ke kapitalismu byl totalitní policejní stát, kde jste pořád museli pracovat na šéfa, tak většina dělníků došla k závěru, že bude lepší pouze reformovat kapitalismus. Zároveň tento problém jen dál komplikovaly pokusy stalinistických komunistických stran po celém světě podřídit hnutí dělnické třídy potřebám zahraniční politiky SSSR.

Boj proti stalinismu i proti sociální demokracii si tak žádal porozumění povaze SSSR. Otázka, čím je SSSR, se tudíž stala stěžejní otázkou po většinu dvacátého století. Byla to otázka, která – jak jsme viděli – byla svázána se souvisejícími otázkami, co je to socialismus a komunismus. Jaká byla ruská revoluce? A také, jaká je podstata kapitalismu?

Ačkoli by se z komunistické perspektivy, která za prubířský kámen bere zrušení námezdní práce jakožto rys definující komunismus, intuitivně zdálo, že SSSR byl nějakou formou kapitalismu, ukázali jsme si, že teorie, podle nichž byl SSSR státním kapitalismem, se ukázaly jako nedostatečné ve srovnání se sofistikovanějšími teoriemi, které se vyvinuly z trockistické tradice. V míře, v jaké sdílely tradiční marxistickou představu Druhé a Třetí internacionály, že státní kapitalismus je nejvyšší formou kapitalismu, ukázaly se státně kapitalistické teorie SSSR jako neschopné vysvětlit jak zjevně nekapitalistické aspekty SSSR, tak jeho úpadek a konečné zhroucení.

Vždyť zatímco trockistická teorie SSSR jakožto degenerovaného dělnického státu se vzhledem k chronické ekonomické stagnaci SSSR, která byla od 60. let 20. století stále zjevnější a vyvrcholila kolapsem SSSR v roce 1990, stala neudržitelnou, byla to Ticktinova radikální rekonstrukce této teorie, co zatím poskytlo to nejpřesvědčivější porozumění sovětskému systému a jeho úpadku i pádu.

Jak jsme si však ukázali v II. dílu, ani Ticktinova teorie není trefou do černého. Místo toho, abychom SSSR chápali jako společenský systém uvízlý na přechodu od kapitalismu k socialismu, navázali jsme na východisko navrhované Bordigou a tvrdíme, že SSSR byl na přechodu ke kapitalismu.

Argumentovali jsme tím, že aby se vymanila ze zaostalosti a podřízené pozice v rámci světové dělby práce, státní byrokracie, která se po ruské revoluci vytvořila, musela uskutečnit přechod ke kapitalismu skrze tranzitorní formu státního kapitalismu. Ve své snaze o industrializaci ruský stát usiloval o násilný rozvoj produktivního kapitálu, což vyžadovalo potlačení kosmopolitnějších a ke krizi náchylnějších forem jako peníze a zbožní kapitál. Tento silový kapitalistický rozvoj sice umožnil počáteční rychlou industrializaci, avšak deformace, které vyprodukoval v politické ekonomii SSSR, se nakonec v Rusku staly překážkou kompletního přechodu ke kapitalismu.

Tvrdili jsme tedy, že jako takový SSSR v podstatě stál na kapitalistické zbožní výrobě. Avšak v důsledku historické podoby vynuceného přechodu ke kapitalismu docházelo k dislokaci mezi kapitalistickou povahou výroby a tím, jak se jevila jako společnost založená na zbožní směně. Tato dislokace vedla k deformování hodnoty a zmetkovému obsahu užitných hodnot, což jak skýtalo bázi pro konzervaci zřetelně nekapitalistických rysů SSSR, tak vedlo ke konečnému úpadku a rozpadu SSSR.

Jak ukázala válka v Kosovu, otázka Ruska zůstává na geopolitické scéně důležitá. Ekonomické a politické problémy rozbití východního bloku a jeho opětovné integrace do globální struktury kapitalismu teprve musí nalézt své řešení a pro samotné Rusko to platí obzvlášť.

Déle než půl století silového rozvoje produktivního kapitálu zanechalo Rusku ekonomiku založenou na obřích monopolech, nekonkurenceschopných na světovém trhu. Zároveň tvrzení ideologů západního kapitalismu, že Rusko nepotřebuje nic než deregulaci a liberalizaci, dalo jednoduše vzniknout peněžnímu kapitálu v jeho nejparazitičtější a predátorské podobě. Ve výsledku tak opětovné podrobení Ruska diktátům mezinárodního zákona hodnoty vrátilo jednu část jeho ekonomiky zpět k barteru, zatímco druhé vládne mafiánský kapitalismus, který blokuje jakýkoli další ekonomický rozvoj. A tak i navzdory všem snahám USA a MMF zůstává Rusko stále pohrouženo do přechodu ke kapitalismu.


[1] Náš úvod k druhému dílu byl také odpovědí druhé skupině.

[2] Kupříkladu ICC si stěžovali, že se v našem pojednání o Italské levici nezmiňujeme o přínosu jedné konkrétní odnože, s níž se oni ztotožňují, jmenovitě s Levými komunisty Francie, kteří odmítli vstoupit do Mezinárodní komunistické strany, kterou „bordigisté“ zformovali v Itálii roku 1943. Jak už to tak chodí, přečetli jsme si článek, na který se odvolávají – „The Russian Experience: Private Property and Collective Property“ (Internationalisme č. 10, 1946, přetištěno v International Review č. 61, 1990) – a skutečně jej považujeme za celkem dobrý. Jeho postřeh, že forma vlastnictví se může měnit, ale obsah – mrtvá práce panující nad živou prací – zůstává, je základním vhledem, který sdílí řada ostatních teorií státního kapitalismu. To je ale jen začátek. Naneštěstí nevidíme žádnou známku toho, že by se ICC povedlo z tohoto dobrého začátku někam dál posunout. Jistým způsobem dotyčný článek odkazuje spíš zpět k teoretické přísnosti a otevřenosti Bilanu (skupina Italské levice z 30. let 20. století) než vpřed k dnešní sklerotické organizaci, která se k tomuto dědictví hlásí.

[3] Neal Fernandez, Capitalism and Class Struggle in the USSR: A Marxist Theory (Aldershot: Ashgate, 1997). Tuto knihu shledáváme užitečnou pro vyčerpávající přehled, který o dané debatě skýtá; pro způsob, kterým zachází se silnými a slabými stránkami různých teorií; a proto, že identifikuje klíčové problémy, kterým musí teorie SSSR založená na Marxově kritice politické ekonomie čelit. Když však přijde na autorovu „novou teorii byrokratického kapitalismu“, nepřesvědčila nás – toho se však dotkneme v poznámce pod čarou číslo 16.

[4] Vždyť když nejpřednější teoretik komunismu rad, Paul Mattick, sledoval téma hodnoty, jeho tradiční marxistické hypotézy ho spolu s jeho teoretickou integritou vlastně dovedly k podrytí teorie státního kapitalismu Německé levice, protože akceptoval, že hodnota v SSSR skutečně neexistuje.

[5] Teorii státního kapitalismu, která akceptovala, že „zisk“, tak jak se jevil na povrchu sovětské společnosti, nebyl ziskem v marxiánském smyslu, vypracovala Raja Dunajevská. V průkopnickém díle se na přelomu 30. a 40. let 20. století pustila do funkční analýzy cyklu akumulace kapitálu, jak se v SSSR fakticky odehrál. Přišla na to, že „daň z obratu“ uvalená na spotřební zboží sice přinášela lehkému průmyslu zcela „fiktivní zisk“, ale byla „pouhým prostředkem, kterým stát a ne průmysl odčerpává vše, co dal dělníkovi „navíc“ prostřednictvím mzdy.“ A proto, „tento ‘zisk’ nepřitahuje ani kapitál ani jednotlivé agenty kapitálu.“ Jak však poukazuje, ani v klasickém kapitalismu, „jednotlivý agent kapitálu nikdy přímo neuskutečňuje nadhodnotu vyždímanou v jeho konkrétní továrně. V míře, v jaké je jeho individuální kapitál s to vyvíjet tlak na agregovaný kapitál, podílí se na rozdílení celonárodní nadhodnoty. V Rusku se tento tlak nevyvíjí skrze konkurenci, ale skrze státní plánování.“ (Dunajevská, „The Nature of the Russian Economy“, v The Marxist-Humanist Theory of State-Capitalism (Chicago: News & Letters, 1992) Avšak i přesto, že si uvědomila, že co se „zisku“ týče, je třeba probrat se diskursem ruských ekonomů až k realitě, v roce 1943 jen tak na první pohled připustila, že „zákon hodnoty“ v SSSR skutečně platí, což pro ni znamenalo připustit, že se jedná o státní kapitalismus. Neviděla tedy důvod jít v teoretické analýze situace někam dál.

[6] Samozřejmě, že SSSR měl jiný typ krize založený na potížích – při absenci nezaměstnanosti – s nastolováním pracovní kázně, což víc a víc vedlo k užívání teroru jak proti dělnické třídě, tak proti ředitelům. Viz Ticktinem ovlivněné dějiny tohoto období: Filtzer D., Soviet Workers and Stalinist Industrialisation: The Formation of the Modern Systém of Soviet Production Relations 1928-1941 (Londýn: Pluto, 1986).

[7] V 60. letech 20. století, na vrcholu tripartitního korporativismu se vlády v západní Evropě pokoušely koordinovat investiční plány hlavních společností, které dominovaly národním ekonomikám, spolu se státními investicemi a mzdovými požadavky, aby se tak maximalizovala akumulace kapitálu. To vešlo ve známost jako indikativní plánování.

[8] Jednou možnou výjimkou je Chattopadhyayovo dílo The Marxian Concept of Capital and the Soviet Experience (Westport CT: Praeger, 1994). Podle jeho analýzy specifický kapitalistický vývoj v SSSR (který nenálepkuje jako státní kapitalismus) nedokázal účinně přejít od extenzivní akumulace založené na absolutní nadhodnotě k intenzivní akumulaci založené na relativní nadhodnotě a reálném podřízení práce. Aby se tak mohl rozpínat, spoléhal na nasávání dalších a dalších dělníků a surovin do výroby na stávající bázi; nedokázal tedy uskutečnit posun k neustálým převratům ve výrobních vztazích a silách, které si žádala intenzivní akumulace.

[9] Důležitým tématem pro předešlé teorie bylo, zda by se měl SSSR považovat za „státní kapitalismus“ nebo jednoduše za „kapitalismus“, jak kupříkladu činil Bordiga. Níže si řekneme, že význam „státního kapitalismu“ je třeba revidovat, čímž se toto téma stane zbytečným.

[10] V případě NIZ byl tento úspěch relativní. Jak nedávno ukázala asijská krize, jejich rozvoj je stále druhotný vzhledem k rozvoji vyspělejších kapitalistických zemí.

[11] Nakladatelství Svoboda, Praha 1976, s. 376.

[12] Kay Geoffrey, Development and Underdevelopment: A Marxist Analysis (Londýn: Macmillan, 1975), s. 99.

[13] Ibidem, s. 100.

[14] Ibidem, s. 103.

[15] Jedním z nejvýraznějších rysů kapitalistické společnosti je převládající atomizace. Samozřejmě, že tato atomizace společnosti povstává přímo z převahy zbožní formy a zvěcnění společenských vztahů, kterému dává vzniknout. Jak si všímá Ticktin, taková atomizace byla charakteristická i pro SSSR. Protože však popírá existenci zbožní formy v SSSR, musí se Ticktin zaplétat do všemožných kliček, aby ji vysvětlil.

[16] Grundrisse, s. 196-197, nakladatelství Penguin.

[17] Z tohoto důvodu nemůžeme souhlasit s tvrzením Neala Fernandeze, že samy „konexe“ byly formou kapitalistických peněz. Sice lze prohlásit, že nějaký jedinec měl „větší“ nebo „menší“ „konexe“, ale ty nelze kvantifikovat ani spočítat v samostatných jednotkách nutných k tomu, aby mohly hrát úlohu peněz. Dalšími atributy peněz, které „konexe“ postrádají, jsou univerzálnost a přenosnost. „Konexe“ nedokážou sehrát onu úlohu neosobního panství, kterou zvládají peníze jakožto „skutečná abstrakce“. Fernandez však upozornil na úlohu tohoto fenoménu, který je výrazem omezené role peněz v SSSR, součásti deformace hodnoty. Konexe hrály takovou úlohu, jakou hrály, protože peníze jako takové plně nefungovaly.

[18] Samozřejmě, že taková reprodukce může zahrnovat další společenské vztahy jako vztahy související s genderem, věkem a tak dále.

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: