Skip to content

Zdivočelá podtřída vtrhává do ulic aneb nepokoje v Anglii a další martyria

23.2.2013

Jeden z přispěvatelů (z řeckého kolektivu Blaumachen) mezinárodního časopisu pro komunizaci (Sic) se vrací k nepokojům, které v srpnu 2011 otřásly Velkou Británii, aby zkoumal a teoretizoval jejich příčiny, průběh i výsledky a zasadil je do mezinárodního kontextu kapitalistické restrukturalizace, krize a třídního boje.

Jako léto o tisíci srpnech?

„Letní nepokoje roku ’81 pro nás byly předzvěstí budoucnosti. Jednoho dne dříve či později vybuchne Spojenému království střecha nad hlavou. Tváří v tvář takovému tvrzení většina lidí v hospodách, na ulicích, v supermarketech nebo v práci spíše přikývne hlavou. Konečně nás opustila stará flegmatická ujištění typu, „tady se to stát nemůže“ – snad už navždy.“[1] Tento zjevný optimismus, jenž byl výsledkem pouličních bouří, které otřásly Británií na počátku 80. let, mezi důsledky srpnového neklidu chyběl. Tentokrát po nepokojích nenásledoval entusiasmus a naděje, ale kolísání, zmatek a kritický odstup. V aktivistických scénách a kroužcích militantů převládal pocit otupělosti, a to ani nemluvě o reakcích čehokoli, čemu by se v této zemi dalo říkat „levice“. Při pročítání mnoha analýz získáte dojem, že dnes byly nepokoje chápány spíše jako „nutné zlo“ než jako předzvěst budoucnosti.

Chaotický a křečovitý charakter srpnového neklidu, fakt, že byl na hony vzdálen od toho, co by se dalo normativně nazvat proletářským bojem, a to, že nedokázal naplnit představu vytouženého hnutí za posílení pracující třídy, vyvolávalo jistou nostalgii po raných 80. letech. Pěkných pár lidí ve srovnání s bouřemi 80. let, které došly od vzteku a frustrace k afirmaci společného ducha a potvrzení politické aspirace, neváhalo letní nepokoje bagatelizovat jako jakousi sociální defekaci. Tentokrát se má za to, že účastníci nepokojů zaostali, protože neudělali to, co ideálně udělat mohli, jmenovitě pokusit se o položení základních kamenů pro opětovné vytvoření silného, autonomního proletářského hnutí skrze sebeorganizaci a třídní solidaritu. V poslední instanci tak jde o uvědomění proletářského subjektu s velkým S, který musí uznat za nejlepší věčně danou revoluční praxi s velkým P, jak nám připomíná Marlowe: „Bez vzteku se nebudete chtít bouřit proti systému, ale tato směs běsnění a oportunismu neměla žádnou perspektivu. To podle mne ukazuje absolutní nezbytnost třídního projevu, který by mohl poskytnout kontext pro rozvoj uvědomění a ohnisko kolektivní akce. Mimo jeho rámec mohou být výbuchy vzteku nebezpečně autodestruktivní.“[2] Nedávné nedostatky na straně Subjektu jsou nahlíženy jako výsledek současných symptomů sociální patologie, třeba individualismu a konzumentství.

Díváme-li se na ně z empirického/normativního hlediska, letní nepokoje se v mnoha ohledech jeví jako podobné několika dalším městským bouřím v dějinách. Stejně jako řadu dalších bouřlivých vln před nimi i je zažehlo pobuřující chování policie a charakterizovala je rozhořčená reakce lidí; tak jako další nepokoje i tyto se rychle rozšířily a obsáhly řadu jedinců a aktivit, které měly máloco společného s původním protestem, z něhož vzešly; stejně jako další nepokoje ani tyto se nesnažily vyjednat nějaké specifické požadavky; tak jako další nepokoje i tyto zahrnovaly násilné praktiky namířené proti státu a soukromému vlastnictví. Potíží s takovýmto normativním přístupem je, že jako své východisko postuluje „nepokoje“ jakožto abstraktní kategorii, jejíž konkrétní manifestace jsou pokaždé kvantitativně rozdílnou směsicí praktik, o nichž se má za to, že jsou pro nepokoje typicky konstitutivní. Takto pojaté nepokoje nejsou chápány jako konkrétní moment třídního boje, ale jsou vyčleněny jako abstraktní soubor praktik, který má svoji relativní autonomii. Jejich postavení v celku, z nějž byly vyjmuty, je pak znovu ustavováno jako vztah ke kontextu, v němž se objevují a jenž je chápán jako v zásadě exogenní nepokojům samotným. Nepokoje tak byly odděleny od jejich objektivity, aby s ní mohly být opět sjednoceny, ale sjednoceny jen v jejich oddělenosti. Protože dějiny byly vymazány, tak se to, co skutečně existuje, jeví jako konkretizace (uskutečnění) věčné abstrakce. Konkrétní praktiky jsou nahlíženy pouze jako příležitostné projevy Praxe jakožto abstrakce. A Praxe jako taková, jako entita, nabývá významu ve vztahu k jejímu stejně tak abstraktnímu doplňku, třídnímu boji, jenž je v poslední instanci nehistorickou antitezí mezi dvěma třídami (čelní konfrontace), věčnou přítomností, kontinuem bez přetržek, jen s vzestupy a poklesy, úspěchy a neúspěchy (dějiny jsou pro tuto antitezi jen základovou barvou). Proto jsou specifická určení konkrétních praktik opomíjena jako nahodilá a nepodstatná. Otázka komunismu se pak stává věcí „návratu potlačeného“, které se snaží najít si cestu do (třídního) vědomí.

Zaujímáme-li pozici, že třídní boj je dějinami doslovně, máme tím na mysli, že třídy jsou k sobě připoutány v asymetrickém vztahu, jenž je vyvíjejícím se rozporem, rozporem v pohybu, rozporem v jádru – ekvivalentně se pohybující – totality (kapitalistické společnosti), kterou fakticky strukturuje takovou, jaká se konstituuje a rekonstituuje – v podobě roztržek a diskontinuit (minulé revoluce a kontrarevoluce, které je následovaly) – a reprodukuje v každém dějinném období. Skutečnost, že reprodukce vztahu vykořisťování je rozporuplná (práce je vždy nutná a vždy je jí přebytek/sestupná tendence míry zisku), klade komunismus jako skutečné hnutí, které tento rozpor rozřeší revoluční akcí proletariátu, kterou zruší kapitál a sám sebe. V tomto pojetí byl srpnový neklid historicky specifickou událostí patřící do totality, v jejímž jádru je rozpor mezi třídami a jaká existuje dnes (restrukturalizovaný kapitalismus a jeho krize). Dále patřil do současné chvíle – kterou jsme jinde nazvali „érou nepokojů“[3] – ve vývoji krize restrukturalizovaného kapitalismu, jak tato současná chvíle vyvstává ve specifikách britského kapitalismu, a to z hlediska toho, co neklid definovalo, jmenovitě složení zapojených lidí, škála jejich praktik (a převaha některých praktik nad jinými), jejich časoprostorová trajektorie, formy organizace/spolčování účastníků nepokojů, jejich cíle a aspirace (či absence aspirací), jejich vztah k jejich společenskému okolí a zbytek epizod třídního boje v tomto okamžiku dějin. Limit neklidu nebyl vnější nepokojům jako takovým, nýbrž vlastní samotné jejich povaze, byl odvrácenou stranou jejich dynamiky. Srpnový neklid volá po teoretizaci témat, která nastolil tím, že se objevil a svým vztahem k ostatním projevům třídního boje dnes, s ohledem na komunistickou revoluci produkovanou současným cyklem bojů. A přesně ta je v sázce!

Restrukturalizace a vznik nových nebezpečných tříd

Srpnový neklid definovala nejen absence bezprostředních požadavků, ale také absence vyhlídky na jakékoli zlepšení existenčních podmínek. Účastníci nepokojů – takoví, jací jsou – útočili na nynější postavení proletáře, jmenovitě na prekarizaci pracovní síly. Absence požadavků a jejich konkrétní praktiky, jmenovitě rabování, zapalování komerčních a veřejných budov, útoky na policii a policejní stanice, činily přání stát se „normálním proletářem“ – pracujícím s poctivým platem za poctivou práci – obsolentní. Což vnitřně souviselo se specifickou situací účastníků nepokojů. Genealogii této situace v historickém vývoji třídního rozporu a její místo v dnešní reprodukci tohoto rozporu je třeba hledat v hlavní kontradiktorní dynamice restrukturalizovaného kapitalismu a v destabilizaci, kterou jeho krize přivodila vztahu vykořisťování.

Restrukturalizace totiž vztah vykořisťování redefinovala. Jejím cílem bylo zrušit vše, co se stalo překážkou pro plynulost autopresumpce kapitálu. Rozrušila mantinely v oběhu a akumulaci a dala tak vzniknout nové éře rostoucí míry zisku (zhruba v 90. letech a první polovině první dekády třetího tisíciletí). Financializace kapitalismu jako celku byla novou architekturou, novou podobou mechanismu pro nivelizaci měr zisku. Vyjednávání o ceně pracovní síly přestalo být integrováno do dynamiky akumulace, jak tomu bylo v předchozí éře (dohody o mzdách a produktivitě). Tím, že rozbíjí vše, co se v krizi „keynesiánského období“ stalo nepružným, kapitál se snaží oprostit od zachovávání určité úrovně reprodukce proletariátu jakožto pracovní síly, která je stále více chápána jako pouhé náklady – mzdový požadavek se tak stal asystémovým. V samém jádru restrukturalizovaného kapitalismu leží odpojení reprodukce proletariátu od zhodnocování kapitálu – v rámci dialektiky bezprostřední integrace (reálné přivtělování) a dezintegrace reprodukčních koloběhů kapitálu a proletariátu[4] – a prekarizace této reprodukce, což na pozadí rostoucího organického složení společenského kapitálu a globálního reálného přivtělování společnosti ke kapitálu učinilo v této době z produkce přebytečné pracovní síly vnitřní prvek námezdního vztahu.

Restrukturalizace rozložila komunity tradiční dělnické třídy a způsoby seskupování (materiální příslušnosti ke komunitě), kterýžto proces šel v Británii ruku v ruce s demontáží obrovských částí výrobního průmyslu a s nimi svázaných dělnických bašt. Trendem bylo transformovat dělnickou třídu z kolektivního subjektu konfrontujícího buržoazii v sumu proletářů, z nichž se každý ke kapitálu a k druhým proletářům vztahuje individuálně a ne prostřednictvím praktického prožitku společné třídní identity a dělnických organizací, které by představovaly třídu jako uznávaného sociálního partnera, jenž se smí účastnit kolektivního vyjednávání.[5] Tato transformace proběhla (a byla posilována) skrze obří mutaci námezdní práce, která započala v 80. letech: transformace technického složení kapitálu a pracovních procesů, posun ke službám, flexibilizace a intenzifikace práce, individualizace pracovních smluv, diskontinuita a rozptýlení profesních kariér a vzestup málo placené, prekérní práce na pozadí trvalé nezaměstnanosti.

Rozklad dělnické třídy neznamenal ipso facto všeobecné zbídačení námezdně pracujících. Ano, kolektivní vyjednávací sílu mnoha dělníků podryla fragmentace služeb, privatizace a subkontrakty. Ale spousta lidí ze zbývajících stabilních částí dělnické třídy (do velké míry ti, kdo jsou pořád ještě odborově organizováni) si své mzdy udržela a pro mnohé vlastnictví domova na hypotéku a spotřebitelský úvěr znamenaly růst životní úrovně. Zároveň se vynořily nové námezdní střední vrstvy, které mohly aspirovat na podíl z bohatství vyrobeného díky rostoucí ziskovosti během vzestupné fáze akumulačního cyklu, protože pilně a pružně pracovaly v zaměstnáních náročných na vzdělání a udržovaly si snadný přístup k úvěrům. Mobilizace levné pracovní síly v nových průmyslových zónách „rozvojového“ světa (globalizace a globální dělba práce) umožňovala větší kupní sílu nejen ředitelů, manažerů a konzultantů, ale i pracujících, jejichž reálné mzdy stagnovaly či klesaly. Ideologie, která doprovázela individualizaci dělnické třídy, byla glorifikací soukromého vlastnictví a individuální zodpovědnosti za úspěch či neúspěch: „každý to může dokázat, když bude dost pilně pracovat.“ Navíc by jednotliví pracující měli sami investovat do své individuální pracovní síly místo toho, aby kapitál (skrze stát) investoval do dělnické třídy.

Na odvrácené straně se ale zaměstnanost posouvá od tradičních dělnických povolání k dekvalifikovaným pozicím ve službách, eroze organizovaného dělnického hnutí a plíživý přerod sociálního zabezpečení v odrazový můstek k prekérní zaměstnanosti způsobují pauperizaci nezanedbatelného množství proletářů, mezi nimiž jsou nepoměrně více zastoupeni proletáři nebělošského/nebritského etnického či rasového původu. Jim ekonomická restrukturalizace přinesla nestálá a málo placená zaměstnání, přičemž pro mnohé z nich znamená tendenci k ekonomické nadbytečnosti a sociální marginalizaci. Management nezaměstnanosti (která se začala prezentovat jako přímý důsledek „nezaměstnatelnosti“ jednotlivých osob, která jim je vlastní) za pomoci „sociálních dávek za práci“ si na jednu stranu klade za cíl vytlačení vyděděnců do periferních sektorů trhu práce, čímž se stírají hranice mezi námezdní prací a podporou v nezaměstnanosti a zároveň dochází ke stlačování mezd směrem dolů, a na druhou stranu má za následek obnovu trhu s podřadným spotřebním zbožím a takto i pracovních míst, u nichž se očekává, že se o ně budou ucházet hlavně dlouhodobě strukturálně nezaměstnaní. Restrukturalizaci a vzestupné fázi restrukturalizovaného kapitalismu je tak vlastní polarizace třídní struktury: redistribuce bohatství směrem vzhůru, ostrá odlišnost životní úrovně nižších vrstev proletariátu a redefinovaných středních vrstev (o buržoazii ani nemluvě), ale také různých regionů v této zemi a různých oblastí uvnitř téhož velkoměsta, silná segmentace a stratifikace proletariátu. K tomuto procesu významně přispěl i příliv žen a migrantů na trh práce.

Rozklad dělnické třídy a zbídačování nižších proletářských vrstev šly ruku v ruce s překreslováním sociální mapy měst a trestáním chudoby, čímž vzniklo současné difuzní ghetto, které je prostorovou determinantou nových nebezpečných tříd. Celá struktura sociálního bydlení se transformovala ve prospěch bydlení v osobním vlastnictví (politika prosazující právo na odkup a souběžný pokles státních výdajů na bydlení).[6] Lépe zabezpečení pracující tak dostali šanci stát se majiteli nemovitostí. Zároveň se jednalo o nejdůležitější nástroj k uzavírání chudých do ghett a k přeměně mnoha obecních sídlišť v zchátralé oblasti, „kam není radno chodit“. Jak se globalizace zrychluje, neustálá migrace – zejména z bývalých kolonií a východní Evropy – přivádí do velkoměst rostoucí množství vyděděnců. Nové vlny přistěhovalců typicky směřovaly právě do těch čtvrtí, kde vytrvale ubývalo příležitostí a zdrojů, neboť bydlení je tam levnější. V těchto čtvrtích také mohli snáze najít pevnou půdu pod nohama v neformálních podnikatelských sektorech ekonomiky a podporu lidí pocházejících ze stejných zemí nebo etnik. Tato ghettoizace doprovázená celou paletou „sociálních a komunitních služeb“/dohledem buď z vyděděnců udělá „užitečné“ lidi tím, že je navede na kolej dekvalifikované zaměstnanosti, nebo je uskladní na sídlištích pro lidský odpad.[7] Gentrifikace pak ještě více zvýraznila sociální a prostorovou polarizaci měst, neboť pozemky v mnohých městských centrech, zejména v Londýně, byly příliš cenné, než aby je ponechali napospas chudině (v Londýně gentrifikační procesy započaly s regenerací tradičně dělnických Docklands a afrokaribského Notting Hillu v 80. letech, aby se pak během 90. let a po roce 2000 rozšířily do několika dalších čtvrtí). Došlo k rychlé proměně těchto čtvrtí a k dalšímu rozkladu místních dělnických komunit. Nejenže byli obyvatelé s nízkými příjmy prudkým zvyšováním nájemného vytlačeni či dotlačeni do zchátralých sídlišť, ale také počet vystěhovaných obchodů, které dříve sloužily dělnické klientele, a policejní dohled nad těmito čtvrtěmi, za účelem omezení pouličního života, v kombinaci se seškrtáváním sociálního příspěvku na bydlení, dosáhly úrovně třídní čistky.[8] Tyto procesy lokalizované v historicky sociálně smíšené a pestré geografii britských měst formovaly charakteristicky rozptýlenou a difuzní povahu ghetta v Británii.

Trendy, které nahradily sociální dávky povinností pracovat výměnou za dávky a hypertrofií policejního/špehujícího státu, jsou dva vzájemně se doplňující vývojové procesy. Trestní aparát je v éře práce za dávky (workfare) a prekarizace užitečný jednak k podřízení vzpurných částí pracující třídy disciplíně nové fragmentované námezdní práce ve službách, protože prodražuje odchod do neformální ekonomiky ulice, a jednak k uskladňování těch, které přeskladba pracovního trhu učinila nadbytečnými, a ke kontrole nad nimi. Zavádění a neustálé zdokonalování disciplinárních programů práce za dávky (workfare), které se používají pro nezaměstnané, nuzáky, matky samoživitelky, postižené a další, co „žijí na sociálních dávkách,“ a natahování rozsáhlejších policejních a trestních sítí ve městech jsou dvě složky jednoho jediného aparátu pro management chudoby. Zároveň by tradičně byznysmenské, nákupní a zábavní distrikty a nově gentrifikované čtvrtě měly zůstat atraktivní a nepošpiněné nežádoucí přítomností nebezpečných tříd. V posledních desetiletích se tak vyrojila spousta zákonů, byrokratických a technických inovací: sousedské protizločinecké hlídky a dobrovolní komunitní policisté; partnerství mezi policií a dalšími veřejnými službami (školy, nemocnice, sociální pracovníci atd.); zrychlená soudní jednání; operace „zastav a prohledej“;[9] strážní kamerové systémy a kybernetizované mapování přestupků; rozšiřování a technologická modernizace věznic; stále četnější specializovaná detenční centra.[10] Na ideologické rovině docházelo k prosazování kárného přístupu k sociálnímu chování a vynořily se nové společenské typy: „zdivočelá mládež“, „spodina“ a „chuligáni“. V počátečním stádiu svého vývoje skončil trestní management chudoby propuknutím menší vlny nepokojů v zanedbaných městských oblastech, k níž došlo začátkem 90. let (jako třeba roku 1992 v Bristolu) a která přetrvala v podobě sporadických incidentů, kdy po celá ta léta docházelo ke konfliktům mezi nebezpečnými třídami a policií (nejvýznačnějšími z těchto incidentů byly rasové nepokoje v Bradfordu a Leedsu roku 2001). Celý tento trend se pak jen posiloval tím, že se s oněmi konflikty nakládalo jako s aspekty „asociálního chování“.[11]

Ve víru krize: lumpenizace námezdního vztahu

Takže utváření nebezpečných tříd v difuzním britském ghettu, modalitou jehož reprodukce je začleňující vyloučení (produkce přechodu od pracovní síly k variabilnímu kapitálu – či jinými slovy od toho, že jste proletářem, k tomu že se stanete pracujícím – jako něčeho problematického), vnitřně souvisí s rozpojováním zhodnocování a reprodukce proletariátu ve vývoji restrukturalizovaného kapitalismu, neboť je rubem vyšší ziskovosti a vytváření nových středních vrstev z rozložené tradiční dělnické třídy. Restrukturalizace tak vyústila ve výraznou sociální polarizaci. Na jedné straně mnozí měli značnou sociální mobilitu v rámci čím dále pružnějšího a konkurenčnějšího trhu práce – hlavně díky přemodelovanému vzdělávacímu systému – a mohli tak na kvalifikovaných pozicích v sektoru služeb pobírat relativně dobré příjmy a snadno dosáhnout na úvěr. Na druhé straně narůstající počet městské chudiny většinou se svými příjmy jen taktak vycházel díky neustálému pohybu mezi málo placenými mizernými pracemi a neformální ekonomikou (nejrůznější směnné činnosti, drobná kriminalita, místní gangy), rekvalifikačním kursům, lichvářským půjčkám a scvrkávajícímu se a transformovanému, ale stále existujícímu systému sociálního zabezpečení. V tomto kontextu mohlo vyšší vzdělání udržet vyhlídku jistějšího přežití z námezdních činností a někteří tak mohli doufat, že když budou pilně makat, aby se pro ně našlo místo ve vysokém školství (kterážto aspirace se po zavedení školného na univerzitách v roce 1998 a po jejich zvýšení v roce 2004[12] stávala vzdálenější a vzdálenější), povede se jim z těchto sraček uniknout. V jádru kapitalistické společnosti ale není žádný stav zdravé rovnováhy, žádná „normální“ a plně funkční situace. Koncem roku 2007 tak v globálním měřítku explodovaly rozpory restrukturalizovaného kapitalismu. A abychom porozuměli srpnovému neklidu v jeho historické specifičnosti, nemůžeme opomenout zlomový bod, jakým bylo propuknutí kapitalistické krize. Protože nepokoje loni v létě nebyly jen rozsáhlejším opakováním modelu nepokojů v ghettech, které tato země zažila během 90. let a brzy po roce 2000.

Kapitalistická krize, která v roce 2008 začala jako realitní bublina a propad ve finančním sektoru, se přeměnila v globální recesi a vážnou dlužní krizi států, aniž by cokoli naznačovalo, že se na obzoru rýsuje blízké oživení. Na strategické rovině buržoazie – se všemi svými interními konflikty – nyní bojuje za zachování současného (silně financializovaného) způsobu globální akumulace tím, že akceleruje samotnou ústřední dynamiku restrukturalizovaného kapitalismu, tedy jejím cílem je zvyšování míry nadhodnoty. Krize z nadakumulace, což abstraktně řečeno znamená, že je tu jak příliš mnoho pracujících, tak příliš mnoho továren, je zároveň krizí reprodukce proletariátu. Samozřejmě, že každá kapitalistická krize je krizí v reprodukci pracovní síly, ale tato krize je historicky nová v tom, že mzdový požadavek se stal asystémovým už v předchozím období prosperity. Snaha o zvýšení míry vykořisťování – lze silně pochybovat o tom, zda sama o sobě, bez masivního znehodnocení kapitálu, může obnovit výrobu adekvátní nadhodnoty – urychluje celou rozporuplnou dynamiku restrukturalizovaného kapitalismu, tedy právě tu dynamiku, která vyústila v současnou krizi. Srpnový neklid propuknul uprostřed této smrště: byl konkrétním činným projevem reprodukční krize proletariátu, jak nabrala tvářnost ve specifické situaci jeho protagonistů: „Rozhodně je to jen shodou okolností, že během těchto specifických pár dní došlo najednou k nepokojům, snížení úvěrového ratingu USA a k velkým turbulencím na burzách. Ale není to náhoda.“[13]

Na pozadí podmínek recese, kdy se scvrkává trh práce, pracující jsou propouštěni, prudce roste nezaměstnanost, neustále se zpružňují pracovní smlouvy a plíživě se zvedají ceny základního zboží a (zejména ve středu Londýna) činží, je přechod do období krize provázen šetřením motivovanou intenzifikací útoku na mzdu.[14] Pro novou generaci pocházející z nižších vrstev proletariátu to znamená bezmála naprosté odepření budoucnosti v tom nejvlastnějším slova smyslu. Už rok před nepokoji byla oficiální míra nezaměstnanosti mládeže 20,3%, což je nejvíc od roku 1992, kdy se tato statistika začala vést.[15] Nadto prudký růst školného na vysokých školách a zrušení EMA v roce 2010,[16] spolu s dalším sešrotováním veřejných/sociálních služeb (kluby mládeže, komunitní centra a místní zdravotní střediska) a opětovným uvalováním práce za dávky (např. povinné rekvalifikační programy – tedy neplacená práce – chcete-li dostat podporu v nezaměstnanosti) vytlačují mladé lidi ze sídlišť ještě dál z oficiálního trhu práce, víc a víc k silně rizikovým aktivitám neformálního sektoru.

V srpnovém neklidu tak explodovaly všechny rozpory začleňujícího vyloučení, a to v podobě ghetta, ve zvláštnosti jeho historického formování v britském kontextu, jmenovitě jeho difuzního charakteru: rozpor mezi ústupem sociálního zabezpečení a příklonem k práci za dávky i potřebou uskladnit a řídit přebytečnou pracovní sílu a kontrolovat míru nezaměstnanosti; mezi vysoce flexibilním pracovním trhem s jeho neomezeným tokem pracovní síly (pod prapory multikulturalismu a rovnosti příležitostí) a trestním managementem chudoby; mezi spotřebou jakožto jízdenkou k osobní jedinečnosti a vyloučením ze spotřeby; mezi regenerací (gentrifikací) a degradací. A všechny tyto rozpory explodovaly přesně v reakci na radikální prosazování – s nástupem krize – začleňujícího vyloučení a prekarizace. Takže srpnový neklid vyprodukoval ghetto jako ghetto v krizi, přičemž sám byl případem krize reprodukce proletariátu.

Reprodukční krize proletariátu není krizí reprodukce jen toho proletariátu, jenž je vrhán na okraj společnosti. Jedná se o krizi reprodukce proletariátu jako celku. Zároveň je totiž ždímáním a rostoucí nejistotou stabilnějších dělníků (jak je vidět ze sporadických průmyslových sporů v posledních letech) a také krizí pro střední vrstvy. Studentské hnutí koncem roku 2010 a vzkříšení nepokojů v centrálním Londýně, které s ním přišlo, odhalilo krizi v reprodukci budoucích středních vrstev uvnitř vývoje kapitalistické krize. Časová afinita mezi studentským hnutím a srpnovým neklidem, ale také invaze studentů (připravených utkat se s policií a rozbíjet výlohy) do odborové demonstrace v březnu 2011 ozřejmily, že mládež se objevuje jako subjekt revolty, a to v míře v jaké krize dopadá prvně a především na ty, kdo vstupují na trh práce a děje se tak podle modalit jejich vstupu[17] (krize v zásadě zablokovala budoucnost). Jakkoli okrajová byla přítomnost školáků z „londýnských slumů“ ve studentském hnutí, vytvářela vnitřní rozpor, jenž se v několika málo případech projevil střety mezi školáky a studenty nebo militanty. Samotný obsah hnutí (obranu práva na vysokoškolské vzdělání) prohlašovala za pošetilost, protože na základě svého požadavku usilovalo o expanzi mimo univerzitu (bez této expanze by boj nemohl být vítězný), ale sama tato expanze (jak k ní došlo v podobě angažmá školáků) erodovala ústřední požadavek.[18] Tato vnitřní dichotomie mezi studenty a školáky v rámci studentského hnutí a jeho obsahový distanc od srpnového neklidu odrážejí diferenciovaný charakter krize proletářské reprodukce.

Je-li krize ghetta, jak se projevila v srpnovém neklidu, zhuštěním krize proletářské reprodukce par excellence, je tomu tak proto, že nebezpečné třídy jsou představitelkami par excellence toho, co se pro celý proletariát stalo obecnou dynamikou: celosvětová prekarizace pracovní síly (kapitalistická utopie odstranění práce, která je definujícím prvkem reprodukce třídního rozporu v restrukturalizovaném kapitalismu a jeho krizi). Nebezpečné třídy 21. století nejsou tradičně definovaným lumpenproletariátem,[19] jenž jako permanentní okraj rezervní armády práce žíval ve svém vlastním světě, a proto od začátku představoval něco, co je ústřednímu kapitalistickému vztahu „vnější“. Kdežto do nového „lumpenproletariátu“ (nových nebezpečných tříd) zasahuje normalita námezdního vztahu právě proto, že „normální“ proletariát je lumpenizován. Krize na jednu stranu způsobuje prudkou pauperizaci mnoha pracujících (jak je tomu v celém západním světě), protože na ně klade břímě rostoucí nezaměstnanosti/brigádního zaměstnávání a dluhů (půjček, které teď nejsou s to splácet, což je o to horší, že ti, kdo mají hypotéku, si často nemohou zažádat o sociální příspěvek na bydlení) či omezeného přístupu k úvěrům. A navíc tedy produkuje zvýšenou lumpenizaci proletariátu samotného – lumpenizaci, která se nejeví jako námezdní práci vnější, ale jako její definující prvek. Začlenění tak má stále více sklon být vyloučením, zejména pro ty, kdo jsou mladí. Jedná se o dynamiku, neustále obnovovaný pohyb. A není to jen o vyloučení z trhu práce, které může klidně platit pro mnohé, ale také o vyloučení ze všeho, co se považuje za „normální“ práci, „normální“ mzdu, „normální“ život.[20]

Krize ghetta, která par excellence ztělesňuje krizi reprodukce proletariátu, neznamená, že se z proletariátu stává ghetto. Produkce revoluce není otázkou absolutního zbídačení. Krize proletářské reprodukce je diferenciovaná, což znamená, že je krizí v reprodukci každé části proletariátu a je tedy odvislá od modalit reprodukce těchto částí a zároveň je krizí stratifikace proletariátu. A to je velice důležité, protože tato stratifikace je naprosto nezbytným prvkem reprodukce restrukturalizovaného kapitalismu. Nejenže se sociální zdviž zasekla, všichni jsou přímo tlačeni dolů. Výsledkem je, že se každá část snaží zabarikádovat, aby tak ochránila své postavení na společenském žebříčku a zabránila svému úpadku. A platí to tím více, čím blíže jste vrcholu. Krize stratifikace proletariátu vyostřuje všechny jeho vnitřní rozpory a konflikty. Námezdní vztah se vskutku čím dál tím více lumpenizuje, ale zůstat námezdně pracujícím a jako takový přežít to je dnes stále naléhavější záležitost. V tomto kontextu byly praktiky srpnových nepokojů – vnitřně související se specifickou situací jejich účastníků – zároveň produkovány – právě vzhledem k umístění této specifické situace v reprodukci třídního rozporu – jako vnitřní rozestup, trhlina, v nutně dominantním předmětu dnešních třídních bojů, jmenovitě mzdovém požadavku (kdy třída jedná jako třída).

Abychom se vypořádali s komunitou

Na srpnu bylo od nepokojů v 80. letech nesmírně odlišné to, že ty starší měly „afirmativní“ rozměr – nepokoje mohly být výbušným momentem hnutí za skoncování s rasovou diskriminací a se zákony proti tzv. „sus“ (od „suspected person“ čili zákony proti podezřelým osobám) jako třeba zastav a prohledej – tj. hnutí za určitou integraci. V roce 2011 jsme ale nic takového neměli, žádné černošské komunity bojující za integraci. Nepokoje v 80. letech bylo možné posuzovat v kontextu počátků restrukturalizace a třídní porážky – Thatcherová se tehdy utkala s tiskaři a horníky a porazila je – ale tato porážka tehdy nemusela být považována za nevyhnutelnou. Oproti tomu v roce 2011 existovala a fortiori nelegitimnost jakýchkoli integračních požadavků. Dnes se člověk nemůže „dožadovat“ (ani násilně), aby se s ním zacházelo jako s „normálním proletářem“, protože tuto možnost smetla krize restrukturalizovaného kapitalismu.[21] Společně s tímto horizontem zastarala a jako zastaralá se odhalila afirmace dělnické komunity jakožto epicentra rekompozice proletariátu.

Dělnická komunita nikdy nebyla o jednotě, ale o faktickém časoprostoru proletářské reprodukce mimo (ale v úzkém napojení na) pracoviště (továrnu jakožto jeho prototyp), jímž prostupovaly solidární vztahy a společné třídní zájmy. Trajektorie této komunity v Británii se datuje už od silných místních dělnických komunit, které se obvykle rozprostíraly v okolí průmyslových okrsků. V dělnické komunitě se nikdy nevyjevovala jakási podstata, nýbrž se v ní konkretizovala specifická historická existence třídního vztahu, kdy třída o sobě přerůstala v třídu pro sebe. Do té míry byla dělnická komunita o segregaci, stejně jako byla o jednotě, protože soudržnost jakožto specifickou modalitu reprodukce proletariátu jí dodávala ústřední postava: zprvu kvalifikovaný bělošský dělník mužského pohlaví a později masový bělošský dělník mužského pohlaví. Horizontem překonání segregace/dělítek (gender, rasa, sektory, kvalifikovaní/nekvalifikovaní, domácí/přistěhovalci atd.) bylo třídní uvědomění. Bylo horizontem všeobecné rovnosti, kterou však neuskutečnitelnost revoluce jako afirmace třídy produkovala rovněž jako neuskutečnitelnou. S velkými vlnami migrace z Antil ve 40. a 50. letech a z dalších částí Britského společenství národů v následujících letech se začaly množit místní komunity etnických menšin – do nichž patřili i noví chudí majitelé obchůdků (viz nejrůznější místní obchody a tržnice jako místa, kde se komunita setkává) – postavené na sdílené kultuře, jazyku, tradicích a dějinách a nabízející ochrannou sociální síť v „mateřské zemi“. Takovéto proletářské komunity zůstaly významnými prostory reprodukce a bojů až do 80. let, což bylo patrné z úlohy, kterou sehrály jak v černošských městských nepokojích, tak v hornické stávce.

Kompletní dynamika restrukturalizace však místní komunity jakožto prostory konkrétních každodenních vztahů rozložila spolu s likvidací dělnické identity. I když tento proces byl nestejnoměrný, tak pocit, že patříte do místní komunity, pocit sounáležitosti, komunální vztahy a třídní solidarita, to vše je dnes v ghettech (do nichž proniká gentrifikace) stále zřídkavější. Pravda, bělošské dělnické komunity a do velké míry i černošské afrokaribské komunity se rozkládají mnohem rychlejším tempem, zatímco komunity dalších rasových/etnických menšin (např. turecko-kurdské nebo asijské) jsou vůči tomuto úpadku rezistentnější. Etnické sítě jsou pro různé zlomky proletariátu, které pocházejí ze zahraničí, důležitou determinantou způsobů přežití – přidělování pracovních míst, náboženství, mafií poskytované půjčky – a to se v různých čtvrtích odráží například ve složení maloburžoazních prvků nebo místních gangů. Ale ani zde místní komunity fakticky nepředstavují sjednocující prostor reprodukce a boje proletariátu, loci vzájemné afirmativní sebeidentifikace proletářů. Patrně by se dalo říci, že novým vnímáním kolektivity v zanedbaných čtvrtích je kolektivní zkušenost rozkladu a úpadku. A přitom ve stejné době dochází ke stále častějšímu začleňování samotného pojmu „komunita“ do politického/ideologického diskursu státu, když mluví o manažerských/správních aparátech – participativní rozhodování, místní úřady práce a rekvalifikační programy, kulturní sdružení atd. – a o volebních okrscích.

Takže v srpnovém neklidu nefungovaly komunální proletářské svazky (či svazky společného rasového/etnického původu) jako zázemí proletářského subjektu v boji a tedy ani jeho boj nemohl svůj obsah čerpat z jejich afirmace. Aby nedošlo k nedorozumění: během nepokojů zcela evidentně docházelo k případům solidarity na místní/komunální úrovni. Ty však jen potvrzují, že kapitál nikdy nemůže naplnit svoji utopii přeměny všech modů společenského styku v ryzí vztahy mezi zbožími. Příznačné ovšem je, že účastníci nepokojů nenacházeli raison d’ętre svých činů v afirmaci jejich přináležitosti k místní komunitě a tedy zároveň v afirmaci jejich třídní příslušnosti. Leccos naznačuje skutečnost, že se neklid rychle přesouval z jedné čtvrti do druhé, kdežto při nepokojích v 80. letech se bitvy soustředily na obranu specifické čtvrti před policií, což byla obrana místní komunity, onoho „my“ jakožto definujícího prvku afirmativního hnutí proti rasové diskriminaci a policejní represi.

Kdykoli během srpnového neklidu nebo po něm došlo k pokusu afirmovat společnou příslušnost k místní komunitě, stalo se tak pouze proti vlastnímu obsahu neklidu samotného. Pojem „místní komunita“ byl na jedné straně součástí represivního jazyka státu, přičemž apeloval na objektivní znepokojení středních tříd a maloburžoazie, ale také diskursu vůdců místních komunit a buržoazních či maloburžoazních elementů, kteří cítili zklamání z krátkodobé neschopnosti státního represivního aparátu chránit jejich majetek. Na druhé straně byl součástí politického jazyka mnoha militantů (občanských koalic, levičáckých a anarchistických skupin), kde měl sloužit ke zmírnění křečovitého průběhu neklidu a jeho přeměně v politicky smysluplnou strategii společenské změny.[22]

Tohle nebylo hnutí

Při srpnovém neklidu nestálo nic ze situace jeho protagonistů za obranu: čtvrť, bydliště, komunita, etnicita a rasa, to vše se odhalilo jako aspekty reprodukce kapitálu, která produkuje tyto proletáře jako faktické paupery – z jejich třídní příslušnosti se stalo vnější omezení, stále naléhavější imperativ disciplíny, podrobení a smíření se špatným zacházením, aniž by se jim výměnou nabízela záruka přijatelného přežívání. Jazyk nepokojů nebyl pozitivním jazykem „hnutí“, společenské změny, požadavků[23] nebo politiky, ale negativním jazykem vandalismu. Došlo ke spoustě ničení, ale nic se nebudovalo, žádné plány, žádné strategie. Neklid byl jako výkřik „běžte všichni do prdele“ určený pro celou „slušnou společnost“. Sama tato dynamika neklidu, vnitřně svázaná s místem specifické situace jeho protagonistů uvnitř reprodukce třídního rozporu, byla zároveň jeho limitem, jenž se odhaloval v absenci jakékoli perspektivy generalizace[24] a byl imanentní každé jednotlivé z jeho praktik.

Probační kanceláře, soudy a úřady práce byly napadány jako symboly kárného managementu chudoby. Ničily se drahá auta, restaurace a komerční nemovitosti, protože představují bohatství, které je nedostupné. Realitní agentury měly rozbité výlohy, protože představují příliš nákladné nájmy v gentrifikovaných oblastech. Rozmlácení se dočkaly i zastavárny, protože jsou to, „ty piče, co vám naúčtují dvacet babek, když chcete proplatit šek s příspěvkem na bydlení.“ Nesporným limitem tohoto druhu destruktivní aktivity bylo, že rozhodně nemohl být aktivitou skutečné negace, tedy odstraněním společenských vztahů, které v reálu zachovávají to, co bylo napadeno.

Zastřelením Marka Duggana a následnými útoky na policajty se policie odhalila jako poslední slovo v autopresumpci kapitálu, která je pro protagonisty neklidu garantem specifické modality jejich reprodukce (začleňující vyloučení), a tedy jako nepřítelkyně sama o sobě, a to tou měrou, jakou se moment represe stává stále ústřednějším v reprodukci třídního rozporu (úlohou samotné policie je zabránit takové reprodukci proletariátu, která se neřídí pravidly). A právě díky tomuto specifickému poměru nebezpečných tříd k policejnímu státu mělo zacílení útoků na policii jako na někoho, kdo je sám o sobě nepřítelem, sklon nahrazovat momentem represe v autopresumpci kapitálu samotný vztah vykořisťování. Tak se stalo východiskem to, co je jen výsledkem. Vyjevují-li se policajti sami o sobě jako nepřátelé, zamlžuje se tak skutečnost, že jen představují buržoazii v bojové pozici.

Převažující praktikou a tím nejvíc pobuřujícím skandálem v rámci neklidu bylo bezpochyby rabování. Přibližně 2500 vyrabovaných obchodů činí rozsah rabování mimořádnou charakteristikou srpnového neklidu. Ve všech svých projevech – přivlastňování si zboží s vysokou hodnotou (např. elektronika a klenoty) hlavně za účelem dalšího prodeje; rabování obchodů s oděvy, supermarketů a dalších obchodů na hlavních třídách pro „osobní“ potřebu; ztékání sázkových kanceláří a zastaváren pro peníze; nebo přivlastňování si věcí o nízké hodnotě jako třeba cigarety, voda a alkohol za účelem jejich sdílení se sobě rovnými na ulici – bylo rabování praktickým zpochybňováním podmínek začleňujícího vyloučení. V žádném případě nebylo rozbíjení výloh maloobchodů pouhým symbolickým aktem. Lidé nechtěli jen „poslat vzkaz“, ale dostat se k věcem, které potřebovali, nebo k penězům, aby si mohli jiné věci nakoupit. Na pozadí absence požadavků si účastníci nepokojů přímo nárokovali a přivlastňovali prostředky k živobytí, z jejichž vlastnictví jsou vyloučeni, a to bylo jejich hlavním cílem. Přivlastňování si výrobků nebo peněz bylo prchavou praktickou kritikou zbožní formy, neboť proletáři si ofenzivně brali to, co potřebují, ale objektivně jim je znemožněno to získat, a v tomto ohledu byl akt rabování stejně tak důležitý jako kořist.[25]

Přivlastňováním výrobků účastníci nepokojů na moment zpochybňovali zbožní formu, ale činili tak jen na rovině směny, protože ta byla rozměrem jejich revolty. Jejich praktiky už z definice nemohly zpochybnit zbožní formu v bodu její geneze, jmenovitě výrobní sféru. Mohlo to tedy skončit jen afirmací směny samotné, k níž docházelo aktem dalšího prodeje přivlastněných produktů nebo přivlastňováním si peněz, které jsou formou hodnoty par excellence. Chápeme-li rabování takto, zbavujeme se nechutně moralizujícího diskursu, jenž se po nepokojích vynořil mezi militanty, kteří se vždy snaží skrápět proletáře třídním uvědoměním, diskurs, jenž se v poslední instanci překrývá s represivním monologem státu. Pěkných pár jich protestovalo proti tomu, co viděli jako individualistické chování, symptom tzv. konzumní degenerace třídy, přičemž říkali, že „tohle nemají právo dělat, takto se neprotestuje“. Jenže, jak kdosi řekl, samozřejmě, že na tohle neměli žádné právo, a právě proto to také nebyl žádný protest.[26] Tato moralistická kritika přinejlepším omlouvala přivlastňování si zboží o nízké hodnotě (věci, které lidé „skutečně potřebují“), ale odsuzovala přivlastňování si věcí, které považovala za luxus, nebo peněz samotných, čímž naznačovala, že proletáři vyvržení na okraj společnosti by měli pomýšlet pouze na ty výrobky, které odpovídají jejich marginálnímu postavení. Rabování jako praktická kritika zbožní formy na rovině směny není zrušením zbožní formy. Aby bylo překonáno rabování za účelem prodeje, musí dojít k širokému zpochybňování existence směny v generalizovaném komunizačním boji. Nakolik je však směna jediným prostředkem naší reprodukce, nemůžeme očekávat nic jiného, než že prominentním cílem přivlastňování výrobků bude individuální spotřeba a další prodej. Na tom není nic šťastného ani nešťastného, tak to prostě je.

V činech, k nimž docházelo během neklidu, „gang“ nabízel elementární organizační formu, a to v celé její proměnlivosti a pomíjivosti a ne jen ve striktním smyslu participace gangů. Hlavně šlo o neformální uskupení na ulici, která vycházela z už předtím existujících přímých vztahů mezi vrstevníky či spolužáky, obvykle na základě blízkosti jejich bydlišť, nebo se náhodně formovala na ulici za účelem specifických akcí, aby se brzy po nich zase rozpustila. Nesmíme ale zapomínat, že drobná kriminalita a činnost gangů hrají pro mnohé mladé lidi z ghetta významnou úlohu v jejich živobytí. Ačkoli bylo angažmá skutečných mládežnických gangů v nepokojích minoritní,[27] zpochybňovalo funkci gangů jako obchodních organizací, protože difuze kriminality ve formě útoků na soukromé vlastnictví byla zpochybněním činnost gangu jakožto organizovaného zločinu. Jelikož primárním účelem gangů je vydělávat peníze na prodeji drog, nepokoje jsou tím posledním, co chtějí. Když jsou nepokoje, nemůžete prodávat drogy, protože všude jsou policajti. Pro mladší členy, kteří si prodejem drog vydělají jen pár desetilibrovek denně, byla účast na rabování velmi atraktivní, zatímco pro ty, kdo jsou výš, ono vzedmutí a všudypřítomnost policie brzdily opravdu ziskovou činnost, obchod s drogami. Dočasné zpochybnění fungování gangů jako obchodních organizací se odráželo ve skutečnosti, že po čtyři srpnové noci přerušily všechna ordinérní vzájemná nepřátelství, aby se zaměřily na společné akce. Přísná teritoriální dělítka bránící mladým lidem proklouznout na „nepřátelské území“ – občas definovaná poštovním směrovacím číslem – byla dočasně zapomenuta. Angažmá členů gangů v neklidu sice vytvářelo dichotomii mezi gangem jako skupinou blízkých (každodenní vztahy podpory, mikroidentity nepřátelské k policii a „systému“ – byť silně mediované machismem, agresivní maskulinitou a častokrát naprostou idiocií) a gangem jako obchodní organizací, ale samozřejmě že ona druhá funkce se potvrzovala v afirmaci směny jako limitu rabování (k dalšímu prodeji přivlastněného zboží se zjevně používaly kanály gangů) a když neklid opadl, vnímaná kolektivní síla se zase rozpadla na „normální byznys“, aniž by za sebou zanechala nějaké trvalé svazky.

„My“ srpnových nepokojů bylo pomíjivým a nestálým „my“, vzniklým v akcích zainteresovaných proletářů. Původně je definoval samotný akt zastřelení Marka Duggana policií jakožto vyvrcholení aktuální zkušenosti militaristického urbanismu, aby se následně rozplynulo, jak nárazové volny neklidu opadaly. Žádná organizační kontinuita ani perspektiva budování hnutí neexistovaly. Tím, že svoji třídní příslušnost odhalili jako vnější omezení, jako obzor kapitálu, ocitli se protagonisté neklidu v konfliktu se společností samotnou, která je po přivtělení kapitálem pouze společností kapitalistickou. A v tom spočíval protispolečenský charakter neklidu. Zapojili se do křečovité aktivity, která měla konečné datum a – při radikální absenci politiky – nepostulovaly se vůbec žádné plány a strategie, otázky expanze, budování kontaktů či oslovování „lidu“. Kdokoli byl ochoten se přidat, stal se součástí „my“ momentálně ustaveného proti „jim“, policii, státu, vládě, bohatým, majitelům obchodů, společnosti. V srpnovém neklidu se tedy téma generalizace boje kladlo jen negativně, jako absence jakékoli perspektivy generalizace. Dané téma se totiž nepostuluje v podobě rekompozice proletářské komunity, ale v podobě množení trhlin v tom, co se stalo limitem třídního boje, jmenovitě v konání jako třída.

Éra nepokojů

S ohledem na jeho praktiky (jeho obsah) byl srpnový neklid třetím důležitým případem v řadě evropských událostí, přičemž další dva byly nepokoje na francouzských banlieues v roce 2005 a v Řecku roku 2008. Konkrétní průběh událostí v každém z těchto případů tvarovala příslušná pozice každého z daných států v rámci globálního členění kapitalistické akumulace do zón a (s ním jasně související) specifická historie třídního boje v každém z těchto států, stejně jako doba propuknutí a vývoje kapitalistické krize: v případě Francie byla krize jen předjímána, zatímco koncem roku 2008 právě vypukla. Jak ve Francii, tak v Británii, kde je mnohem pestřejší obyvatelstvo a třídní i sociální dělítka jsou mnohem důkladněji etablována, což znamená, že krize reprodukce proletariátu je mnohem diferencovanější, bylo ghetto nesporným protagonistou nepokojů. Oproti tomu v Řecku tlačila nepokoje kupředu společensky poměrně širší postava školáka[28], když se sešla se silnou aktivistickou scénou (setkání, které mnohé aktivisty přimělo na pár dní zpochybnit svůj aktivismus a alternativismus) a dalšími mladými prekérními proletáři. Jenom na tomto podkladě se vyvrhelové – nedávno dorazivší migranti obývající střed Atén, chuligáni a feťáci – mohli zapojit do nejskandálnějších aspektů oněch událostí, jmenovitě do rabování a žhářství. Ve Francii byly nepokoje geograficky izolované do „banlieues“, neboť nebezpečné třídy jsou prostorově segregované v důsledku předchozí sociální politiky a tamních strategií kontroly nad obyvatelstvem („HLM“ a „cités“). Tak se udržela „bezpečná“ vzdálenost mezi účastníky nepokojů a zbytkem populace. V Řecku sociální složení účastníků nepokojů a sociální zeměpis Atén a ostatních velkoměst učinily hlavním terénem, kde se potkávaly podvratné akce, centra těchto měst. Britský model sociální integrace vyústil v geograficky rozptýlené ghetto, čímž v současném momentu ve vývoji krize poskytnul nepokojům hořlavý materiál, jenž jim dovoloval rychle se rozšířit po celém Londýně a také umožnil charakteristicky širší rozsah rabování než ve Francii a Řecku. Ale navzdory všem jim příslušejícím specifikům – či přesněji řečeno v rámci těchto specifik – ve všech třech případech protagonisté nepokojů skrze výbuch destruktivní aktivity, která neusilovala o žádná vyjednávání ani nic nebránila, odkryli a napadli třídní příslušnost jako vnější omezení, což souviselo s jejich specifickou situací a jejím místem v modalitách reprodukce proletariátu v každém z oněch konkrétních případů.

Takže jako případ v této řadě událostí se srpnový neklid nachází v éře nepokojů, přítomné chvíli, která definuje přechodné období krize. Ale této současné chvíli nelze porozumět – tak, jak se konkretizuje v první zóně kapitalistické akumulace – aniž bychom brali v úvahu význam, jaký v ní mají hnutí „indignados“ nebo „occupy“, která se objevila hlavně ve Španělsku, Řecku a USA. Jejich ustavování souvisí s degradací/proletarizací středních vrstev (nebo rádoby středních vrstev) a jako taková jsou definována mnohotřídností. Ta se projevuje v jejich demokratickém diskursu, buď formou volání po skutečné/přímé demokracii, jak tomu bylo ve Španělsku a Řecku, nebo formou apelu na 99% jako v USA. Diskurs skutečné demokracie ve Španělsku, diskurs přímé demokracie v Řecku nebo diskurs 99% v USA byly snahou o afirmaci společné příslušnosti (velká většina společnosti; občan a ne proletář) tváří v tvář absenci podkladu pro afirmaci třídní příslušnosti uvnitř objektivní reprodukce třídního rozporu. Snažily se afirmovat univerzálnost dopadů krize jako univerzální společenství boje. Šíře této příslušnosti plynula z mnohotřídního/demokratického charakteru a zpětně ho posilovala, přičemž do značné míry kladla finanční kapitál a jeho politické funkcionáře jako oponentní „třídu“ (v „imperialistických“ USA to byla Wall Street a v „antiimperialistickém“ Řecku to byl v zásadě zahraniční finanční kapitál).

Vzhledem ke generalizaci krize reprodukce proletariátu a k intenzifikaci dynamiky restrukturalizace, protestující prakticky nemohli najít žádnou cestu ven, žádný konkrétní způsob, jak by se jejich životy mohly změnit. Angažováni v boji vedeném na rovině politiky, „indignados“ nebo „okupanti“ přicházeli s (přímou/skutečnou) demokracií, která měla reprezentovat jejich aspirace na lepší život, ale byla pouhou formou, které chyběl obsah alternativního způsobu života a reprodukce. V tomto smyslu demokratický diskurs hnutí „indignados“/„occupy“ nebyl radikálním demokratismem 90. let a začátku třetího tisíciletí, radikálním demokratismem antiglobalizačního hnutí. Nyní neexistovaly žádné vize alternativní společnosti, kapitalismu s lidskou tváří. Skutečnost, že byla vedena na rovině politiky (jejich demokratismus), byla absolutním limitem hnutí „indignados“/„occupy“, limitem, který v Řecku zpochybňovalo proletářské násilí během generálních stávek a v USA výzvy k obsazení všeho a invaze do přístavů. To vše se však jen potvrdilo jako náhlý konec hnutí v Řecku[29] a alternativismu (neschopného zhmotnit se jako takový) komun v USA, kterýžto konec v obou případech sankcionovala policie.

V tomto smyslu jsou hnutí „indignados“/„occupy“ dvěma aspekty téže krize reprodukce. Dokonce i v rámci demokratismu „indignados“ nebylo mnoho prostoru pro jakékoli skutečně sjednatelné požadavky: hlasování o novém záchranném balíčku v Řecku bylo spíše „voláním do zbraně“ než půdou pro vyjednávání (nikdo doopravdy nevěřil, že by mohlo dojít k jeho stažení), zatímco mnohočetné mikropožadavky předkládané aktivisty v USA jen odrážely absenci sjednatelných zájmů, které by bylo možno prosazovat. Či přesnější by bylo říci, že to byla právě krize bojů za bezprostřední požadavky, co vyneslo do popředí (skutečnou) demokracii a byl to skutečný demokratismus těchto hnutí, co si vynucovalo hledání požadavků. V diskursu 99% se skrývala iluzorní snaha o dosažení jednoty v důsledku všeobecného charakteru krize. Pro celé hnutí bylo zásadní dychtění po expanzi, po zapojení dalších lidí. Dokonce i policajti se v USA teprve museli stát nepřáteli až v průběhu hnutí (snad s výjimkou Oaklandu, kde je ještě živá vzpomínka na zavraždění Oscara Granta), zatímco o pár měsíců dříve v Londýně za ně byli považováni už od začátku. Na druhou stranu nepokoje v Británii vznikly jako totální negace jakékoli pozitivní perspektivy, ať už by měla formu skutečné demokracie nebo komun. Srpnový neklid tak již předem prohlásil diskurs 99% – expanze jako sjednocení – za zkrachovalý. Vstup nepokojů na náměstí pak zničil jakékoli iluze o jednotě pod praporem demokracie.[30] A naopak, srpnový neklid nabývá historického významu pouze ve vztahu k hnutím „indignados“/„occupy“. Jenom v tomto vztahu se třídní příslušnost odhalila jako vnější omezení v dnešním třídním boji jakožto celku a jako taková byla napadena.

Praktiky účastníků srpnových nepokojů vznikaly jako vnitřní rozestup, trhlina, v nutně dominantním obsahu třídního boje dnes, tedy v konání jako třída. Tento vnitřní rozestup proniká všemi důležitými požadavkovými boji současnosti. Mohli bychom říci, že nepokoje vtrhávají do hnutí. Bylo tomu tak ve Francii, Británii, Itálii, Španělsku a nejnověji v Kanadě (důležité je, že ve všech těchto hnutích jsou to mládež, studenti nebo mladí nezaměstnaní produkováni jako subjekt revolty, protože jak jsme si řekli, je to mládež, kdo prvně a především vidí, že jejich budoucnost je zablokovaná). Nepokoje vtrhávají do hnutí díky neschopnosti bojů ohledně bezprostředních požadavků obnovovat svoji požadavkovou dynamiku (v tomto ohledu je velmi poučným případ studentského hnutí v Québecu) a v tomto smyslu hovoříme o éře nepokojů. Tento střet nepokojů s hnutím dosáhnul záchvatovitého stádia v osmóze praktik uvnitř mnohotřídního davu, který se vzhledem k akutnosti krize v Řecku objevil 12. února v Aténách: při masivním výbuchu nepokojů, který následoval po 48hodinové generální stávce s minimální účastí, „ti, kdo jsou už polapeni v kontinuu prekérnost-vyloučení, vtrhli do hnutí, které má stále ještě sklon dovolávat se ‘normálního’ zaměstnání a ‘normální’ mzdy; a invaze (ne)subjektu byla úspěšná, protože do hnutí už předtím vtrhl kapitál se svým ustavičným bombardováním ‘normálního’ zaměstnání a ‘normální’ mzdy.“[31] Tato osmóza reprodukovala vnitřní rozestup mezi praktikami na jiné rovině: mezi masou, která konfrontovala policii a těmi, kdo zapalovali budovy a rabovali. Ve všech případech, kdy do hnutí vtrhávají nepokoje, pak produkce třídní příslušnosti jako vnějšího omezení potvrzuje policii coby stále důležitější moment v reprodukci rozporu mezi třídami.

Za současné konjunkce, kdy třídní příslušnost vyvstává jako vnější omezení tváří v tvář neschopnosti třídního boje završit svoji třídní dynamiku a vyprodukovat obnovu proletářské moci, je éra nepokojů zároveň dynamikou i limitem třídního boje. Je jen přechodnou fází ve vývoji tohoto rozporu (rozporu mezi třídami v současném cyklu bojů), který hledá své rozřešení. Jak krize postupuje, proletariát bojuje za svoji reprodukci jakožto třídy a zároveň se střetá s externalizací své vlastní reprodukce (třídní příslušnosti) coby s omezením, které patří ke kapitálu, tj. bojuje zároveň za svoji reprodukci i proti ní.[32] Generalizace boje se dnes neklade jako třídní jednota (pod křídly ústřední postavy), protože být třídou a konat jako třída pro proletariát znamená jen být součástí kapitálu a jako taková se reprodukovat (spolu s protikladnou třídou). Neexistuje žádný podklad pro revoluční afirmaci třídní příslušnosti, žádná dělnická identita nebo proletářská komunita, a není nic, co by se dalo osvobodit, žádný um nebo lidská podstata. V prostředí, které plodí přebytečné populace a agresivně útočí na historicky definovanou hodnotu pracovní síly, se ukotvení k námezdnímu vztahu ztrácí spolu se schopností dožadovat se vyšší životní úrovně. Tolik předjímaný Subjekt ztrácí půdu pod nohama. Efemérní „my“ účastníků nepokojů, tento prchavý subjekt destruktivních praktik, jenž se na moment objeví, aby se zase rychle rozplynul, představuje nemožnost permanentního Subjektu (tedy revoluci si nelze představovat jako výsledek „hromadění“ či přerůstání nepokojů). Při diferenciovaném charakteru krize reprodukce proletariátu a při krizi stratifikace proletariátu každá součást bojuje na obranu své vlastní úrovně reprodukce (svého postavení na společenském žebříčku), a přitom jsou všechny tlačeny směrem dolů. Tak se z otázky generalizace boje stává otázka konfliktního setkávání různých praktik. Což se odhaluje ve všech případech, kdy nepokoje vtrhávají do hnutí. Již zmiňovaná dichotomie studentského hnutí v roce 2010 to předjímala a podobala se dichotomii, která se objevila ve francouzském hnutí proti CPE v roce 2006. Při absenci sjednocující společné příslušnosti k lokální komunitě to předznamenávalo i konfliktně postulované setkání účastníků nepokojů s chudou maloburžoazií během srpnového neklidu (kdy hokynáři – sami do velké míry vykořisťovaní jakoby nevolnickými svazky s různými etnickými mafiemi – bránili své obchůdky často se zbraní v ruce).[33]

Zdá se, že invazi nepokojů do hnutí – takové, jaká se objevuje v současné konjunkci v první zóně kapitalistické akumulace – schází boj na pracovišti. Během francouzského hnutí ohledně důchodů, kterého se účastnilo velké množství pracujících, nedošlo k žádné zásadní vlně stávek. Spojitost hnutí s pracovištěm se vyjadřovala hlavně formou blokády (blokády rafinérií). Podobně tomu bylo v USA, kde hnutí occupy spatřovalo krok vpřed v zablokování přístavů na západním pobřeží, zatímco během týdne, kdy se loni na podzim v Řecku okupovala pracoviště ve veřejném sektoru, okupanti si dávali velký pozor, aby nestávkovali (nikdo doopravdy nebyl ochoten přijít o mzdu). Rozpor mezi třídami se v tomto cyklu bojů klade na rovinu jejich vzájemné reprodukce a v současné chvíli nedokáže překročit hranici výroby, tedy vstoupit na pole, které leží v jádru této vzájemné reprodukce, neboť vzhledem k prekarizaci (lumpenizaci) námezdního vztahu už dnes být proletářem není totéž jako být dělníkem a i ti, kdo skutečně jsou dělníky, se nikterak pozitivně neztotožňují se svým postavením dělníka. Jistým výrazem této skutečnosti jsou roztroušené okupace továren, k nimž během posledních několika málo let došlo ohledně propouštění a odstupného po celé Evropě. Jako takové jsou útěkem od pracoviště, od postavení dělníka (což je samo o sobě momentem produkce třídní příslušnosti jako vnějšího omezení). Při absenci bojů nebo akcí, které by dávaly v sázku výrobu hodnoty a jejich vztah k ní, nedokážou ti, kdo se reprodukují v modalitě začleňujícího vyloučení, zpochybnit závislost svého přežití na směnných aktivitách, jak bylo zřejmé během srpnového neklidu. Avšak s praktikami blokování – invazí „nepovolaných“ na pracoviště – vyvstávají dvě důležité otázky: a) dát v sázku výrobu hodnoty nemusí nutně znamenat stávku (čímž není řečeno, že ke stávkám nedojde, ale že zásadní význam produktivní práce se už neklade v podobě stěžejnosti postavy výrobního dělníka); b) praktiky blokování předjímají praktické zpochybnění sebeorganizace v konfliktním setkání pracujících s „nepovolanými“, a to tak, že tato invaze bude mít sklon stavět otazník k výsadnímu vztahu jistých dělníků ke specifickým výrobním prostředkům, s nimiž pracují.

Kapitalistická krize je úprkem vpřed, zrychlením celé dynamiky restrukturalizace. Je radikální afirmací nelegitimnosti mzdového požadavku uprostřed rozpadu garancí přežití, proletarizace středních a maloburžoazních vrstev a zvýrazněné produkce přebytečných populací. Útok proti ceně pracovní síly se krystalizuje v úsporných opatřeních (podobných programům strukturální adaptace z 80. let), které se dnes zavádějí v celé první zóně kapitalistické akumulace (na tento proces dohlížejí Moody’s a Standard & Poor’s). Jelikož se tento proces odvíjí uprostřed těžké dlužní krize států v Evropě, zavádění úspor na jihu má maximální prioritu nejen pro PIIGS (šetření je restrukturalizačním mechanismem, jenž se maskuje za donucovacím jazykem přístupu k mezinárodním finančním trhům), ale také pro klíčové státy, které tak chtějí zabránit akutní devalvaci svých vlastních finančních aktiv, která by je rychle dostala hlouběji do recese, čímž se rozpory na vnitřní frontě stávají ještě výbušnějšími (na jedné diskusi v Londýně to kdosi nazval nerovnoměrným vývojem). Uprostřed smrště intenzifikované konkurence mezi kapitalisty a množení proletářských bojů a nepokojů se všude jako ústřední moment reprodukce rozporu mezi třídami afirmuje policie, čehož je dokladem zakazování protestů v USA a ve Španělsku, kde byly po hnutí „occupy“ a po nepokojích v Barceloně schváleny nové zákony, ale také zákon o stavu nouze, jenž byl uplatněn v Kanadě poté, co nepokoje vtrhly do studentského hnutí, armáda v italských ulicích a nové detenční tábory pro ilegální migranty v Řecku. V Británii po srpnovém neklidu následovalo kolem 5000 zatčení a právní modifikace, které vedly k mnohem přísnějším trestům pro ty, kdo se nepokojů zúčastnili. Kromě zveřejňování nejrůznějších studií o těchto událostech a o nedostatcích reakce státu, kde se zkoumaly způsoby jak podobným nepokojům v budoucnosti zabránit, několik výborů a orgánů oznámilo, že opětovné propuknutí rozsáhlých bouří je docela pravděpodobné a pilně pracují na doplnění státního arzenálu účinnějšími způsoby jak se s podobným neklidem vypořádat.[34] Má se za to, že dominantní modalitou reprodukce rychle rostoucího proletářského obyvatelstva bude forma ghetta, intenzivnější prostorové segregace zajišťované inovovanými metodami dozoru, speciálními policejními útvary či dokonce armádou, přičemž tento trend je rozvinutější v USA. Tímto směrem v Británii ukazuje nedávno schválené zastropování sociálního příspěvku na bydlení a masivní „regenerace“ tradičně chudých okrsků ve Východním Londýně u příležitosti Olympiády, přičemž obojí vyvolává novou sociální čistku. V těchto trendech stejně jako v případech, kdy jsou jako hlavy států přímo dosazováni technokraté, aby se tak dočasně vyřešily vážné politické krize, jak tomu bylo nedávno v Řecku a Itálii, se ozřejmuje tendence k totalitarismu, která však není opakováním historického totalitarismu v jeho fašistické a nacistické podobě (opakování dějin je tak či tak nesmysl), protože v žádném případě není o začleňování pracující třídy do státu na národním základě.

Samozřejmě, že celá výše zmiňovaná dynamika, která zvyšuje prekarizaci (lumpenizaci námezdního vztahu), v žádném případě nemůže rozřešit rozpory restrukturalizovaného kapitalismu, protože jsou to tytéž rozpory, které vedly k současné krizi a jakožto řešení jsou už sami v krizi. Ghetto je už ghettem v krizi a srpnový neklid byl touto krizí v akci. Vnitřní rozestup, který se objevuje v dnešních třídních bojích, zhoršuje všechny sociální rozpory a vytváří sebe sama posilující proces narůstajících konfliktů – které vtahují další a další kategorie – a intenzifikaci státní represe. Jak jsme si řekli, dynamika boje v éře nepokojů nemůže plodit žádné stabilní výsledky. Limitem těchto bojů dnes je, že jsou třídními boji. Překonáním tohoto limitu je praktický útok proti kapitálu a ten je identický s útokem na samu existenci třídy proletářů.

Mezi požadavkovými boji a revolucí může být jedině ruptura, kvalitativní skok. Ale tato ruptura není zázrakem ani změnou, která se odehraje v okamžiku. A není ani o tom, že si proletáři uvědomí, že nic jiného než revoluce už není možné, protože všechno ostatní selhalo. Tato ruptura vzniká pozitivně s vývojem bojů.[35] Předznamenává ji množení trhlin uvnitř bojů. Generalizace boje může být jedině generalizací praktik, které zpochybňují existenci proletářů coby proletářů. Kapitalistická krize jakožto krize reciproční implikace tříd bude pozadím této generalizace a právě díky ní se krize stane záchvatovitou.[36] Generalizace boje jakožto setkávání konfliktů uvnitř bojů okamžitě povede k zadrhnutí četných aspektů výroby nadhodnoty/kapitalistické reprodukce, čímž dá v sázku samotnou reprodukci proletariátu a souběžně si vynutí intenzifikaci a expanzi otevřeného povstání, které tehdy nastane, či patrně mnoha povstaleckých front. Je zřejmé, že setkávání proletářských praktik nebude poklidné. Naopak bychom v mnoha případech měli očekávat násilný proces. Jestliže generalizace trhlin vyprodukuje nový typ „jednoty“ praktik, nebude to už ta stará třídní jednota, ale četné praktiky objektivně ustavující různé tábory uvnitř bojujícího proletariátu, které však nebudou s to vykrystalizovat (aby revoluce nebyla poražena) v konkrétní politické formy; z definice budou nestabilní, protože pro „komunizační tábor“ nebude existovat žádný konec. Vznik trhlin je produkcí třídní příslušnosti jako vnějšího omezení uvnitř třídního boje. Dynamika třídního boje tak dnes nemůže být nikdy vítězná, protože znovu a znovu bude shledávat, že třídní boj samotný je jejím limitem, a to až do bodu, kdy se množení trhlin stane překonáním třídní příslušnosti (a tedy třídní sebeorganizace) v podobě revoluce v revoluci, v podobě komunizačních opatření, která buď budou dál a dál dekapitalizovat (komunizovat) život, nebo budou rozdrcena.

Rocamadur/Blaumachen

srpen 2012


[1] Like a summer with a thousand Julys… and other seasons…, Wolfie Smith, Speed, Tucker a June, 1982.

[2] A pokračuje: „Nevím, jak se tento projev třídy objeví a frustruje mne, že jsem zatím neviděl žádný vyloženěji politický výraz. Rozhodně je na tom vidět, že zbídačování samo o sobě žádné uvědomění neplodí“ (Marlowe, IP blog, srpen 2011). Nic osobního proti Marlowovi, jen dobře shrnuje to, co říkaly nebo naznačovaly mnohé ultralevicové nebo anarchistické analýzy nepokojů. Co se akademické verze téhož přístupu týče, viz kupříkladu text Feral Capitalism Hits the Streets od Davida Harveyho.

[3] Viz Woland, Přechodná fáze krize: Éra nepokojů, Blaumachen č. 5, červen 2011. Český překlad najdete na: https://kknihovna.wordpress.com/2011/09/04/prechodna-faze-krize-era-nepokoju/.

[4] Viz „On the periodisation of the capitalist class relation“, Screamin‘ Alice, Sic č. 1, listopad 2011.

[5] Tento proces individualizace dělnické třídy doprovázel ideologický útok proti dělnické identitě, jenž ji produkoval jako nežádoucí behaviorální identitu, zatímco glorifikoval bohatství a soukromé vlastnictví. Dělnická třída tak přestala být něčím, nač lze být hrdý a stala se čímsi opovrhovaným.

[6] Stát tak zabránil obecním úřadům v budování sociálního bydlení, které by nahradilo rozprodávaný fond. Rostoucí poptávka po bydlení pak vytlačila ceny nahoru. Bydlení se pro velké části obyvatelstva stávalo čím dál tím finančně nedostupnějším a mnozí byli odsouzeni k letům strádání na obecních pořadnících čekatelů na byt. Ti, kdo zůstali nájemci obecních bytů, byli spíše chudší a žili v bytech té nejhorší kvality. V průběhu let místní samosprávy přestaly udržovat jakýs takýs standard zbývajících obecních nemovitostí, takže se z nich stávají ruiny, načež jsou „prohlášeny za nevyhovující“ a strženy. Soukromí podnikatelé pak dostanou smlouvy na výstavbu nových domů, v nichž bude velké procento soukromě pronajímaných bytů. A to se děje pořád, neboť se jedná o součást „regenerační“ politiky, jejímž cílem je nahradit stávající obecní sídliště novými veřejně/soukromovlastnickými sídlišti.

[7] Celý proces demontáže sociálního bydlení si s sebou nese své vlastní rozpory: na jedné straně by kapitál/stát byly raději, kdyby obecní sídliště neexistovala a nahradilo je bydlení v soukromém vlastnictví, na druhé straně jsou však nutná ke společenské reprodukci (přebytečné) proletářské populace a k dohledu nad ní.

[8] Vezměme si například Hackney: celé ulice se proměnily během 1-2 let. Hackney je s více než 11 000 obyvateli žijícími na sociálních dávkách druhá nejchudší obec v zemi. Zároveň vás koupě malého jednopokojového bytu přijde asi na 300 000 liber či jeho pronájem na 1000 liber, jelikož se do této čtvrti stěhují rodiny ze střední třídy a mezi jednolibrovými obchody vyrůstají jako houby po dešti drahé kavárny a předražené bufety s organickým jídlem. Laciné karibské obchody s potravinami nahrazují butiky; holičství (důležitá místa pro setkávání afrokaribských komunit) zase drahé trendy bary; obchůdky s kebabem a lidové kavárničky uvolňují cestu nóbl restauracím a obchodům s moderním nábytkem; místo řeznictví nastupují lahůdkářství a realitní kanceláře. Městská náměstí se mění v „plazas“ navržené způsobem, jenž znemožňuje jen tak se po nich poflakovat nebo tam popíjet. Pro vystěhované majitele obchůdků to znamená náhlou a zničující proletarizaci. Pro jejich zákazníky a místní dělnické sociální sítě to zase znamená méně prostoru a to, že si nemohou dovolit žít ve své čtvrti a ještě na ně přivandrovalci ze střední třídy shlížejí spatra.

[9] „Zastav a prohledej“ bylo zavedeno kvůli fotbalovým chuligánům v rámci Trestního zákona a zákona o veřejném pořádku (Criminal Justice & Public Order Act) z roku 1994 a umožňuje policii prohledat kohokoli v „určené“ oblasti, aniž by měla opodstatněné podezření. Incidenty „zastav a prohledej“ narostly ze 7970 v roce 1998 na 149 955 v roce 2009, přičemž v letech 2005 až 2009 se počet černochů prohledávaných bez souvislosti s fotbalem zvýšil o více než 650%. Hodny připojení jsou tu i pobuřující čísla, podle nichž od roku 1998 došlo k 333 úmrtím v policejní vazbě (Nezávislá komise pro stížnosti vůči policii), a od roku 1990 zemřelo 1433 lidí buď v policejní vazbě, nebo po jiném kontaktu s policií (k 950 úmrtím došlo ve vazbě, k 317 v důsledku pronásledování policií, 112 bylo výsledkem dopravní nehody za účasti policejního vozidla a k 54 došlo v důsledku policejní střelby), z toho čtvrtina v Londýně (The Guardian, data poskytnul Inquest).

[10] Do konce roku 2011 dosáhnul počet vězňů ve Spojeném království 87 000. Každoročně je asi 100 000 lidí odsouzeno k veřejně prospěšným pracím. A jaké jsou praktické důsledky toho, že jste ve Spojeném království soudně trestaným člověkem? Zaměstnavatel má právo zažádat o přístup k vašemu trestnímu rejstříku a odmítnout uchazeče s předchozími záznamy. Trestaní studenti mohou přijít o přístup k zdravotnickým službám a dokonce mohou být vyloučeni ze školy. Zároveň ti, kdo nepocházejí z EU, budou mít velké problémy s obnovením víz a všichni budou čelit překážkám v přístupu k úvěrům. Je tedy zřejmé, že kriminalizace chudoby přidává k její autoreprodukci další činný faktor, a přitom se kolem ní snaží vytvářet „sanitární zónu“.

[11] Více k těmto nepokojům, ghettoizaci a kriminalizaci chudoby viz Wacquant, The return of the repressed, Riots, “race” and dualization in three advanced societies, 1993/2007.

[12] V roce 1998 museli studenti na školném zaplatit až 1000 liber ročně a jeho výše byla odvislá od jejich sociální situace. Toto zjišťování příjmové situace bylo později zrušeno a každý byl povinen platit prostřednictvím půjček od státu. V roce 2004 vláda zvýšila horní sazbu školného, kterou si univerzity mohly naúčtovat, na 3000 liber ročně. Do roku 2010 maximální výše školného narostla na 3290 liber. Ovšem reforma vysokého školství v roce 2010 školné ztrojnásobila až na 10 000 liber ročně, čímž odstartovala studentské hnutí.

[13] An open letter to those who condemn looting, části I a II, Socialism and/or Barbarism, srpen 2011.

[14] Na rovině spektáklu byla znovu objevena a aplikována pravá britská nostalgie po úsporné politice jakožto rub všemocného sociálního dozoru a kontrolního aparátu. „Buďme zticha a vydržme to,“ píše se na plakátech a dalších artefaktech s koncem boomu Blairovy éry. Jejich estetika se odvozuje od turbulentní éry německých náletů na britská města a jsou příkladem volání po stoickém přijmutí těžkých časů, které před námi leží. Viz Owen Hatherley, „Lash out and cover up“, Radical Philosophy č. 157, 2009.

[15] V chudých oblastech je míra nezaměstnanosti ještě horší; například v Tower Hamlets dosahovala nezaměstnanost mladých dospělých 27,7%, zatímco v Tottenhamu připadalo jedno pracovní místo na 54 uchazečů. K tomu je třeba mít na paměti, že jako nezaměstnaní jsou počítáni jen ti, kdo pobírají podporu v nezaměstnanosti a ne ti, kdo žijí z jiných druhů dávek (např. doplatek do životního minima nebo dávky pro postižené) nebo přežívají z činností v neformálním sektoru.

[16] 80% z 650 000 středoškoláků, kteří dostávali stipendium, pocházelo z domovů, kde příjem domácnosti nedosahoval 20 800 liber. EMA umožňovala dětem z chudšího zázemí jít na střední školu a téměř třetině z nich jít na vysokou.

[17] Viz starší rozpracování této myšlenky v Théorie Communiste, Skleněná podlaha (o nepokojích v Řecku v roce 2008), https://kknihovna.wordpress.com/2011/02/28/sklenena-podlaha/.

[18] „Zapomeňte na univerzitu, já si už nemůžu dovolit ani střední školu. Kam se poděla má budoucnost?“ (z transparentů, které se objevily během studentského hnutí).

[19] Násilné výbuchy lumpenproletářů jsou konstantním tématem celých dějin kapitalismu.

[20] Viz Blaumachen a přátelé, Nástup (ne)subjektu, únor 2012, http://pratelekomunizace.wordpress.com/2012/03/17/nastup-nesubjektu/.

[21] Samozřejmě, že v mnoha historických nepokojích nedocházelo přímo ke kladení požadavků. Kupříkladu nepokoje ve Spojeném království 80. let nebo předtím bouře v americkém Wattsu postrádaly jakékoli specifické bezprostřední požadavky, ale konání účastníků těchto nepokojů bylo zasazeno do hnutí, které historicky směřovalo ke spravedlivé integraci černochů (jako černochů) do občanské společnosti. Dnes žádné takové afirmativní hnutí neexistuje.

[22] „Nepokoje však ničí to málo, co jako komunita máme. Rovněž vystavují jejich účastníky i přihlížející velkému riziku. (…) Žhářství, ničení a ohrožování života příslušníků naší komunity nejsou způsobem jak dát najevo váš legitimní vztek nad tím, že se na vás v letech růstu zapomnělo a teď, když ekonomika krachuje, tak se od vás očekává, že za to zaplatíte vlastní budoucností. Vždyť jste schopni nápaditějších a účinnějších způsobů jak požadovat ekonomickou a sociální spravedlnost.“ (leták od Hackney Unite) „Naše komunity musí jednotně zareagovat jak na nepokoje, tak na příčiny zoufalství a frustrace, které mohou v nepokoje vyústit.“ (North London Unity Demonstration)

[23] Je chybné tvrdit, že šlo o „implicitní požadavky“ – ve smyslu, že požadavky jen nemusely být artikulovány, ale v pozdějších rozhovorech s mladými účastníky nepokojů mnozí říkali, že k nim došlo v důsledku škrtů, nezaměstnanosti, policejního dozoru atd. Jestliže však mladí zakuklenci mluvili o tom, co považují za některé z příčin svých činů, dokazuje to jen, že nejsou zdivočelými idioty, za které je média vydávala. Neznamená to ale kladení „implicitních požadavků“.

[24] Vzhledem k difuznímu charakteru neklidu nelze odhadnout, kolik lidí se ho celkem zúčastnilo. Naneštěstí jsou jediným dostupným zdrojem informací o celkových počtech různé státem informované články, studie a zprávy. Podle Sunday Times z 21. srpna, „policie hledá 30 000 účastníků nepokojů,“ a podle Guardian, „až 15 000 lidí vyšlo v srpnu do ulic.“ Ve většině epicenter neklidu se aktivně zapojilo pár set lidí, ačkoli spousta se jich motala kolem, sledovala dění, v mnoha případech pasivně podporovala to, k čemu docházelo či přinejmenším bránila snahám policie o získání kontroly. V několika málo případech byl počet účastníků větší, jako třeba v Tottenhamu, Salfordu, Birminghamu a Manchesteru (v těchto případech se objevily davy o více než 1000 lidech).

[25] „Mluvme jasně. Velká catfordská rabovačka byla pořádná prdel. Nakupování v Argosu už nikdy nebude jako dřív. Stovky místních lidí byly venku na ulici, s náladou, která sahala od euforie přes těžko skrývaný pobavení až po občasný výtky, když lidi všech věkových kategorií táhli domů širokoúhlý telky. Hrozně dlouho nebyl v dohledu jedinej fízl. Náročnější plenitelé v JD Sports si prvně běžecký boty vyzkoušeli, než se rozhodli, kterej pár si vezmou domů. Vzduch byl těžkej vůní trávy. Chyběl už jen sound-systém a karnevalová atmosféra by byla úplná. Rabování Blockbusters už tak úspěšný nebylo. Ukázalo se, že krabice s playstationy jsou prázdný stejně jako obaly od DVDéček, který skončily jako odpad na chodníku. Mezi troskami byly i zahozený elektrospotřebiče, když bezplatná dostupnost náhle vymazala jejich hodnotu. Akt rabování byl stejně tak důležitý jako kořist.“ Johnny Void, Rioting for Fun and Profit, srpen 2011.

[26] Socialism and/or Barbarism, Open Letter.

[27] Stát a média zcela jasně využívali účasti příslušníků gangů (v striktním slova smyslu) na neklidu k usnadnění svého ideologického útoku proti nepokojům, protože je mohli prezentovat jako organizovaný zločin. Poté, co zprvu tvrdili, že až 28% zatčených v Londýně byli členové gangů, policie toto číslo později revidovala na 19% a celostátně pokleslo na 13%.

[28] Děti pocházející z rodin řeckých pracujících, maloburžoazie nebo středních vrstev a druhé generace integrovaných přistěhovalců hlavně z Balkánu. Stojí za připomenutí, že onen huberťák zastřelený policií – což bylo spouštěčem nepokojů – pocházel z bělošské rodiny patřící ke střední třídě a bydlící na jednom bohatém aténském předměstí.

[29] Viz text Hnutí „indignados“ v Řecku, Sic č. 1, listopad 2011. Česky vyšlo na:

http://pratelekomunizace.wordpress.com/2012/08/19/sic-hnuti-indignados-v-recku/.

[30] Důležité je, že v New Yorku zůstalo ghetto v ghettu; na náměstí nepřišlo. Okupace se účastnilo jen pár pauperů v tom nejvlastnějším smyslu slova – konkrétně bezdomovců a žebráků – a to ještě spíš hledali charitu (jídlo a přístřeší), přičemž sama tato skutečnost vyvolávala v táborech tenze, neboť špína, alkohol a neúčast na obecném díle (tomu se říkalo oportunismus) se nesnášely s politickým charakterem hnutí. Znechucení středních vrstev nad blízkostí těch nejubožejších bylo pro dynamiku hnutí ještě důležitější v Santa Cruz. Oproti tomu v Oaklandu zeměpisná blízkost tábora a ghett a radikální tradice třídního boje tohoto města přivedly docela dost vyděděnců na náměstí, což mělo dvojí efekt: policajti byli z definice na opačné straně barikády; účast marginalizovanějších vrstev z ghett neutralizovaly občanské organizace černochů, které mají velký vliv na barevné obyvatelstvo, daný transferem radikalismu z jedné generace na druhou (více o Oaklandské komuně a hnutí occupy viz text Under the Riot Gear, který vyjde v Sic č. 2).

[31] Blaumachen a přátelé, Nástup (ne)subjektu, http://pratelekomunizace.wordpress.com/2012/03/17/nastup-nesubjektu/.

[32] Viz Woland, Úvod k „Přechodné fázi krize: Éře nepokojů“, září 2011,

https://kknihovna.wordpress.com/2011/10/02/uvod-k-prechodne-fazi-krize-ere-nepokoju/.

[33] V tomto smyslu je pokus ze strany severolondýnských komunit Turků a Kurdů o usmíření protikladných zájmů účastníků nepokojů a drobných obchodníků proti policejním represím, které události přinesly, politickým pokusem o rozřešení rozporu, jenž nemůže mít politické rozřešení: „Nezapomínejme, že turecká a kurdská mládež je také součástí mládeže této země, a proto je v důsledku takových škrtů v sázce i její budoucnost. (…) Jsme svědky rozvoje jejich pudového sklonu bránit své obchůdky a občas mládež napadat. Samozřejmě, že obchodníci mají právo své obchody bránit. Ale takové události by se neměly (…) používat k posilování vzájemných předsudků utiskovaných komunit migrantů.“ Tato výzva k bratrství mezi třídami chtěla „společenstvím chudých“ nahradit to, čeho může dosáhnout jen přímý útok na výrobní a životní prostředky: konfrontačně dát v sázku setkání různých částí proletariátu a chudých drobných vlastníků. Každopádně, jak řekla 39letá matka, která byla mezi účastníky nepokojů: „Nebudem prolívat slzy kvůli těm obchodům; pro komunitu stejně nikdy nebyly žádnej přínos a teď se staraj jen o ty svý fešácký zákazníky ze střední třídy.“

[34] Policie by měla uvažovat o použití ostré munice, aby zastavila útoky na budovy, mohou-li být v ohrožení životy těch, kdo jsou uvnitř. Navrhovalo se i použití „chráněných“ vozidel při postupu proti účastníkům nepokojů, gumových projektilů, vodních děl a vojenské podpory. K posilování technologií represivního arzenálu státu dochází i u příležitosti Olympiády. Jedná se třeba o kamery rozeznávající tváře a další zařízení a zároveň se normálem stávají vojenské hlídky na ulicích.

[35] Viz Théorie Communiste, Sebeorganizace je prvním aktem revoluce, aby se následně stala překážkou, kterou revoluce musí překonat, 2005, https://kknihovna.wordpress.com/2011/02/05/sebeorganizace-je-prvnim-aktem-revoluce-aby-se-nasledne-stala-prekazkou-kterou-revoluce-musi-prekonat/.

[36] Pojítko mezi každodenními boji a revolucí přestává být teoretickou abstrakcí a začíná existovat přímo v krizi kapitalistického výrobního vztahu.

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: