Skip to content

Na samé mezi: Sebeorganizace v Řecku

27.3.2013

Sebeorganizace, která v krizí zmítaném Řecku ožívá, vychází z ustáleného repertoáru stávajících alternativ. Anna O’Lory, která patří ke skupině a časopisu Blaumachen, popisuje ústřední rysy těchto iniciativ a odhaluje jim vlastní limity.

Nový film Anjy Kirschner a Davida Panose „Ultimate Substance“ (Nejzazší podstata) ovlivnilo dílo Alfreda Sohna-Rethela a spojuje peníze jakožto všeobecný ekvivalent s formami myšlení a společenského uspořádání: kvantifikace činnosti skrze abstraktní ekvivalent odpovídá abstrakci v myšlení a vědecké kvantifikaci. Pro nás to má ten důležitý důsledek, že nejen vykořisťování, ale samo uvalení počtářství na společenský život se denaturalizuje. Peníze nejsou kritizovány za to, že dostatečně přesně nekorespondují s hodnotou. Kritiky se jim dostává právě za to, čím jsou: všeobecným ekvivalentem, který zprostředkovává směnu a zároveň je formou hodnoty.

Stát dnes v Řecku opouští reprodukci pracovní síly ve formě sociálního zabezpečení a nahrazuje ji prací za dávky a dohledem, zatímco malý i velký kapitál je nucen upouštět od investic a výroby, čímž velkou část obyvatelstva připravuje o pracovní smlouvu a uvrhuje ji do neformální/prekérní práce a nezaměstnanosti. Proto dochází k oživení sebeorganizované aktivity i zájmu o ni, zejména ze strany státu. Tato sebeorganizovaná činnost je přímou reakcí na zánik předchozích zdrojů reprodukce (mzdy, důchody, sociální dávky), který se prezentuje jako nutnost. Sebeorganizace je pro krizi nejen příznačná, ale sama je jí prostoupena. Mým cílem tu je vyložit, co si o těchto aktivitách myslím, a to nikoli z hlediska, zda jsou správné nebo špatné, či zda by lidé měli dělat něco jiného, ale z hlediska mezí či rozporů, na něž narážejí. Pro toto pojednání budou velmi relevantní peníze, zbožní směna, hodnota a abstraktní práce.

Právě směna zboží totiž ustavuje alternativní ekonomické iniciativy, které usilují o alternativní měnu nebo „časové banky“, jejichž počet během krize rapidně narůstá. Myšlenkou těchto projektů je na jedné straně vytvářet ekonomickou aktivitu tam, kde skoro žádná není, a na druhé straně vytvářet komunity a solidární vztahy mezi obyvateli nějaké lokality. A tak lokalizovaná měna, ať už založená na čase nebo ne, omezuje výběr a chrání ty, kdo ji používají před vnější konkurencí. Dalo by se říci, že je to forma mikroprotekcionismu. Nadto usiluje o utvoření pospolitosti mezi těmi, kdo ji používají. Tyto dva aspekty těchto iniciativ spolu úzce souvisejí a jejich rozpory předznamenávají budoucí tenze v tomto vzájemném vztahu.

Jednoduché směnné vztahy mezi členy dané komunity znamenají, že hovoříme o domácké výrobě, závislé na vnější širší ekonomice, kterou prostupuje krize. Na druhou stranu pospolitost založená na jednoduché směně – a to jak v minulých výrobních způsobech, tak dnes – formuje nutné svazky vzájemné závislosti okolo lokálního majetku, a ne dobrovolné vztahy mezi jednotlivci. Otevřenou otázkou zůstává, zda opětovné utváření takovýchto navzájem závislých komunit může dnes vést také ke vzniku bojových komunit, které by nestály na lokální identitě a místním vlastnictví a nedostávaly by se do konfliktu s vnějšími pospolitostmi.

Na těchto mikrotrzích už máme všeobecný ekvivalent, jímž se poměřuje směnná hodnota, ať už jsou to alternativní peníze nebo čas, ale také výrobu pro trh, což znamená, že práce na zboží se už skrze směnu stala bezrozdílnou, že se abstrahuje od jejích konkrétních, specifických kvalit. Avšak časové banky, motivované představou rovnosti, používají jako měřítko bohatství dobu konkrétní práce a ignorují rozdíly v produktivitě, intenzitě a komplexnosti práce. Jenže aby byl tento princip rovnosti platným, bude se muset o koexistenci těchto rozdílností vyjednávat. Postavení rozličných prací sobě naroveň, když se ocitnou na trhu, potřebuje svoji adekvátní formu. Toto vyjednávání může vést buď k tomu, že se z časové měny stanou skutečné peníze, tj. nebudou připoutané k době konkrétní práce, nebo k potřebě přísných a ustavičných kontrol kvality a typu směňovaných prací, což by bránilo rozšiřování mikrotrhu. Časová banka nemůže expandovat bez zavedení peněžní formy a nemůže se vyhnout zavedení peněz, aniž by se zmenšila. A pokud by se skutečně rozšiřovala, její odlišnost od oficiální ekonomiky by pomalu mizela.

Perspektiva, která v alternativních ekonomikách spatřuje něco víc než jen pokusy o přežití za krize a hledá momenty odporu v tom, čím jsou, a nikoli v jejich sebepřekonání, nahlíží na peníze jako na pouhé panství či jako na pouhý symbol a nevidí v nich to, čím jsou: abstraktní ekvivalent, funkce, ten nejvhodnější prostředek směny. Směna zboží si vynucuje peníze, není jimi „ovládána“. Směna, abstraktní práce, dělba práce, to vše jsou předpoklady pro výrobu hodnoty, jinými slovy, pro kapitalismus. Nejsou to „ryzí“ vztahy, které si pak přivlastní kapitalisté. Kapitalistické společenské vztahy nejsou o nic méně kapitalistické, nahradí-li peníze něco jiného. A ke zrušení peněz jakožto zprostředkování výrobních vztahů nemůže dojít bez zrušení všech dalších mediací, které jsou oporou peněz a jimž jsou peníze oporou, v celé společnosti, a ne jen lokálně.

Sociální projekty, které uvádějí do praxe bezplatné dávání, budou ve své snaze poskytovat sociální služby, které stát zrušil, také čelit takovým limitům. Tyto projekty jsou totiž pro přežití v krizi nejen symptomatické, ale rovněž zásadní. Sahají od kuchyní, které rozdávají jídlo bezdomovcům, přes směnárny šatstva, „sociální prodejny potravin“ (levně prodávají základní zboží, které jim bylo darováno), až po školky a bezplatnou výuku dětí, přičemž je jak organizují politické skupiny, tak vznikají poněkud spontánněji. Precedentem je tu zdravotní péče, neboť ve městech po celé zemi existuje pár sebeorganizovaných zdravotních středisek. Tato střediska provozují zdravotníci, kteří své služby nabízejí zdarma a všechny prostory, vybavení a léčiva dostávají darem. Jsou součástí boje zaměstnanců zdravotnictví a zápasu za bezplatné zdravotnictví pro všechny, přičemž se v praxi pokoušejí o jeho dekomodifikaci. Jejich rozporuplnost ovšem nejzřetelněji vyvstává, když se i uvnitř těchto projektů vynořuje požadavek autonomie (se samosprávou jakožto pomyslným horizontem). Solidární zdravotní střediska jsou nákladná a přichází doba, kdy už dary od soudruhů nestačí. Pak je problém autonomie jasný: buď přijmout financování od korporací, nevládních organizací či státu, nebo nelze dál pokračovat. A vzhledem k demontáži veřejného zdravotnictví může druhá volba vypadat jako necitlivý krok.

Navzdory těmto problémům, kterých jsou si angažovaní lidé široce vědomi, spatřují ve svých snahách naději v podobě budování „solidární subjektivity“, kterou přímo spojují s dělnickou samosprávou. Zde však limit není v subjektu, ale v možnosti samotné praxe. Smysl jejich konání totiž nezávisí na skutku samotném a není záležitostí subjektivity – vše je odvislé od kontextu. Jakkoli nezbytné je přímé, nezištné obdarovávání, nemůže zastavit systematickou mediaci zdravotní péče penězi. Zároveň koexistence neplacených zdravotníků, soukromých klinik a scvrkávajícího se veřejného zdravotnictví znamená vykořisťování těchto zdravotníků na široké společenské rovině. Možná, že za jiné situace, za rozsáhlejší ruptury, která by objímala celou společnost, za otevřeného konfliktu s třídou kapitalistů a státem, kdy by se mediace peněz a směny ocitly v sázce, by takové organizace mohly nabýt odlišného významu nebo dynamiky. Pak by ovšem vyvstaly nové meze – kupříkladu otázky mocenských vztahů mezi lékařem a pacientem a dělby práce, přičemž obě jsou předpokladem kapitalistických společenských vztahů.

Avšak generalizace a sbližování takových ruptur není totéž co šíření autonomních prostorů nebo zmnožování a růst toho, čemu se často říká „the commons“ (občiny či to, co je společné – poznámka překladatele). Důvodem je, že formou autonomní organizace je vždy komunita, jejíž příslušníci mají společné zájmy a společný majetek. Vlastnictví tedy není zrušeno, nýbrž patří společenství. Co je uvnitř, je vždy definováno tím, co je venku a hranicemi. Na jednu stranu tak autonomní komunita čelí všem rizikům lokalismu, dokonce i nacionalismu, a na druhou stranu jsou její hranice vztyčené „proti kapitalismu“ všechno, jen ne pevné. Nejenže společenství, která jsou založena na sdílení, se proti kapitalismu aktivně nestaví ani v něm netvoří trhliny – kapitalismus je přímo podmínkou existence těchto autonomních společenství, jejichž přežití nevyhnutelně závisí na kapitalistické zbožní výrobě a směně (nejedná-li se o primitivistické komuny). Sdílení nemá žádný sobě vlastní význam, nezávislý na tom, co se sdílí a za jakých podmínek je to sdíleno. Jednotlivě se sice může vyhýbat penězům, ale ze své vlastní podstaty proti nim není – stejně tak může být výsledkem přátelství nebo prvkem kapitalistické výroby.

Nejzřetelnější jsou tyto rozpory komunity a vlastnictví u projektů, jejichž cílem je „osvobodit“ veřejný prostor, zejména v Aténách. Jestliže s láskou vysazený okupovaný park, který má být útočištěm kolektivních solidárních aktivit uprostřed městské džungle, je stejně tak veřejným prostranstvím jako každý jiný park ve městě, nevyhnutelně bude místem stejných společenských rozporů. Z toho plyne, že organizátoři takového parku nemají – mimo dohled nad tímto prostorem – mnoho možností, jak zachovat to, co oni sami spatřují jako jeho integritu. Vždyť někteří z těch, kdo chtějí taková prostranství bránit, vlastně hlídají přístupové cesty před narkomany a dealery drog – což jsou obvykle imigranti – a pouliční střety mezi obránci prostranství a těmi, kdo se ho snaží „zneužívat“, nejsou ničím výjimečným.

Diskurs autonomie, na němž staví řada z těchto iniciativ, spatřuje svůj konečný cíl v samosprávě výroby. I když pokusů o samosprávu není aktuálně zrovna mnoho, přibývá jich, což je znovu – a to je důležité – příznakem krize a snahy vyhnout se nezaměstnanosti. Tyto projekty jsou opět závislé spíše na vrtoších trhu než na rozhodnutích jejich členů. Aby si udrželi konkurenceschopnost, dělníci velmi často dobrovolně pracují déle a pilněji, bez nároku na mzdu a sami sebe chápou jako dělníky i jako vlastníky podniku. Když dosáhnou přebytku, reinvestují ho do nových samosprávných počinů. Vztah mezi prací a kapitálem je stále tu, jen není personifikován kapitalistou a dělníkem. Přesto však pořád existuje uvnitř týchž subjektů. Takže i přesto, že tyto podniky subjektivně nepohání motiv akumulovat, stále fungují jako kapitalistické podniky a jsou nuceny čelit otázce sebevykořisťování.

Stanoviskem takovéto praxe a důvodem, proč ji její nositelé vidí jako politický projekt, i když často neváhají uznat její „nedostatky“, je vzhlížení k ideálu společnosti autonomních, sebeorganizovaných pracujících-výrobců, kde se zboží a přebytky rozdělují rovnoměrně a kapitalistickou konkurenci nahrazuje kolektivní plánování. Toto hledisko, hledisko autonomie, předpokládá, že definice pracující třídy nespočívá ve vztahu s kapitálem, nýbrž je vlastní přímo jí. Předpokládá, že společnost pracujících může existovat, aniž by reprodukovala kapitalistické společenské vztahy, nebo že přetrvání výroby hodnoty, účetnictví, působnosti abstraktní kvantifikující homogenizace činností nemá nic společného s kapitalismem. V podstatě formalizuje to, čím jsme v naší dnešní společnosti, jako bázi nové společnosti, která tak má být konstruována jako osvobození toho, čím jsme – osvobození dělníka jakožto dělníka.

O samosprávě nelze uvažovat v historickém vakuu. Samospráva dnes není triumfem, ale posledním útočištěm, které je chápáno jako řešení nezaměstnanosti. Zdola vyrůstající organizace, ať už se organizují na bázi dělnické identity nebo na bázi demokracie a autonomie či na všech třech dohromady, dnes čelí limitu kladenému stavem třídního vztahu. Nemohou být součástí třídní jednoty, protože třída je roztříštěná a za krize a restrukturalizace ekonomiky je tato fragmentace jen zhoršována prekérností a nezaměstnaností. Vidíme, že sama schopnost proletariátu nalézt ve svém vztahu ke kapitálu bázi, na níž by se ustavil jako autonomní třída v podobě mocného dělnického hnutí, zmizela. A právě proto je dnes samospráva posledním útočištěm, a ne revolučním projektem. Autonomie a sebeorganizace představovaly historický moment v dějinách třídního boje, a nikoli formální modality konání. Jejich úpadek není ústupem třídního boje, ale úpadkem jednoho historického stádia třídních bojů. Dnes se boj nevybojovává na základě třídní jednoty – třídní rozpor se rozehrává uvnitř sociálních bojů.

Bitva proti sebeorganizaci samotné může vzejít uvnitř bitev vedených ve jménu „lepší“ sebeorganizace a nalézt tak její limity, může rozporovat sama sebe. Bitva proti kooptaci státem nebo korporacemi a proti legalizaci, obrana squatů bojovnějšími elementy před tím, aby se z nich stala „sociální družstva“, a rebelie proti manažerské kontrole v družstvech, to vše může vyvřít v rozpor mezi subjektivitou a interindividualitou, vnímanými jako ten „nejpozitivnější moment“ sebeorganizace, na jedné straně a vyčleněním práce jakožto zvláštní činnosti, výrobou hodnoty, rozdělením na výrobu a reprodukci a autonomizací výrobních podmínek, která z nich činí ekonomiku, na straně druhé. Kdyby mělo dojít ke generalizaci takových bitev, pak by se v nich mohla revoluční perspektiva posunout od autoafirmace třídy k sebepoznání třídy coby kategorie kapitalistického výrobního způsobu. A to je dynamika ruptury, a nikoli kontinuity a růstu sebeorganizované sféry. Předznamenává sebepotlačení subjektu, jenž dříve ve svém postavení nalézal schopnost sebeorganizovat se.

Tato ruptura a její generalizace se však nedějí neorganizovaně, bez rozsáhlejší otevřené srážky s třídou kapitalistů a státem. Chce to organizaci, když se proletáři zhošťují nejrůznějších úkolů, které jsou pro rozvoj jejich boje nezbytné: blokování silnic, obléhání policejních služeben, blokáda zásobení pořádkových sil, uchvácení nepostradatelného zboží… a tak dále. Nejde tu tedy o otázku spontaneita versus organizace, nýbrž o otázku vyvlastňování versus přivlastňování a správa existujícího, tedy versus budování nové ekonomiky. Organizace může být i něco jiného než jen formalizace předchozího subjektu – toho, čím proletáři jsou ve stávající společnosti – coby báze pro novou společnost a ekonomiku. A takováto organizace nevzejde z dobrovolného rozhodnutí, nýbrž bude vynucena bojem proti oponentní třídě, čímž se postavení proletářů může stát čímsi, co nelze organizovat, bránit a osvobodit, ale jen zrušit.

 

Anna O’Lory je členkou Blaumachen, http://www.blaumachen.gr, komunistické skupiny, která sídlí převážně v řecké Soluni, vydává stejnojmenný časopis a přispívá do SIC – Mezinárodního časopisu pro komunizaci, http://sic.communisation.net/en/start.

Tento text vznikl za přispění dalších členů Blaumachen a byl přednesen na diskusi „Peníze ve stavu krize: příklad Řecka,“ která se odehrála 27. ledna 2013 v rámci ukončení videoinstalace Anjy Kirschner a Davida Panose „Ultimate Substance“ v Neue Berliner Kunstverein. Text následně vyšel na webu magazínu Mute, http://www.metamute.org/editorial/articles/limit-self-organisation-greece, odkud jsme ho převzali.

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: