Skip to content

150 let po Komunistickém manifestu

10.10.2016

Loren Goldner

“Revoluce na kontinentu dozrála a rychle nabere proletářskou formu. Neutne ji ale hned v rozpuku rodící se kapitalismus v Rusku a Číně, kde je buržoazní společnost stále jen ve svém zárodku?”
Marxův dopis Engelsovi, 1857

KOMUNISMUS NENÍ ANI DOKTRÍNOU pocházející z hlavy nějakého spasitele světa ani politickou organizací. Je to, jak Marx řekl v Manifestu, “reálné hnutí odvíjející se před našima očima.” V současném klimatu, kdy po roce 1989 “triumfoval kapitalismus,” není zcela evidentní, kde se toto reálné hnutí nachází dnes a nebylo to evidentní ani nějakou dobu předtím. Již v prosinci 1918, pár týdnů před tím než byla zavražděna, Rosa Luxemburgová v Rote Fahne napsala:

“Ve všech předešlých revolucích se antagonistické strany navzájem konfrontovaly otevřeně: třída proti třídě, program proti programu. V současné revoluci vojáci, kteří chrání starý řád, neintervenují ve jménu vládnoucích tříd, ale pod praporem “sociálně demokratické strany.” Kdyby se ústřední otázka revoluce nastolila otevřeně a poctivě: kapitalismus nebo socialismus – velká většina proletářů by dnes nepřipustila žádné pochyby nebo váhání.”

Žijeme ve světě, kde lze “otevřeně a poctivě” nastolit jen málo důležitých otázek, pokud vůbec nějaké. Tento svět je už 25 let v krizi – v krizi, která způsobila devastaci většiny Latinské Ameriky a Afriky, která přivodila vážnou materiální regresi milionům lidí v severní Americe a ještě většímu množství lidí v bývalém “sovětském” bloku (sověty o veškerou skutečnou moc přišly do roku 1921) a která nyní ohrožuje západní Evropu “brazilizací” (rotace “flexibilní” pracovní síly dovedená k dokonalosti za diktatury v 70. letech 20. století), kterou kapitalistický tisk nazývá “americkým modelem.” Tento „americký model” znamená, že od roku 1973 poklesla životní úroveň 80% obyvatel USA o 20%, jedna třetina pracovní síly byla zredukována na zaměstnance dočasné a s částečným úvazkem a (převážně minoritní) vězeňská populace do roku 2010 dosáhne 5 milionů lidí. Jakkoli nesourodě mohou bezprostřední příčiny vypadat, jména jako Libanon, Irák, Afghánistán, Čečensko, bývalá Jugoslávie, Libérie a Rwanda evokují reálie barbarské destrukce, které jsou všechny součástí jednoho dějinného období a jediné světové krize trvající od počátku 70. let 20. století, v nichž se rozpad a rozpuštění jeví (a jsou vyobrazovány) jako jediné alternativy k dominantnímu “světovému pořádku.” Od roku 1985, tj. od počátku Gorbačovova období, klesala v Rusku střední délka života ročně o jeden rok: z 69 na 57, což je největší zaznamená demografická katastrofa v dobách míru.

Všichni žijeme v jednom světě a než bude lépe, bude ještě hůř.

Sjezdy (II. a III.) Komunistické internacionály v letech 1920 a 1921 prohlásily kapitalismus v celosvětovém měřítku za dekadentní způsob výroby. Následné události dodávají tomuto hodnocení jistou váhu. Období 1914-1945 ö se dvěma světovými válkami, globální depresí, fašismem a stalinismem, bylo obdobím (do té doby) nevídané zkázy. Expanzi v letech 1945-1975 musíme vidět právě na pozadí této zkázy, která připravila cestu pro novou fázi akumulace a období počínající lety 1973-75, tedy naše vlastní, je na dobré cestě, aby tuto zkázu ještě předčilo. Od “ropného šoku” v roce 1973 (událost, jež více než kterákoli jiná symbolizovala konec poválečného boomu) zemřelo v třetím světě z nikoli nevyhnutelných ekonomických důvodů více lidí, než jich padlo v bojích II. světové války.[1] A nesmíme zapomínat, že ani během boomu po roce 1945 svět nezažil ani jediný rok míru, což zcela kontrastuje s klasickým věkem kapitalismu v letech 1815-1914.

Komunistická internacionála zhodnotila kapitalismus jako dekadentní uprostřed poslední celosvětové exploze klasického dělnického hnutí. Ruská a německá revoluce v letech 1917-1918 byly nejvyšším bodem povodně, která do roku 1921 hluboce otřásla 20 zeměmi[2]. K ničemu srovnatelnému od té doby nedošlo.

K ničemu srovnatelnému od té doby nedošlo a svět, v němž žijeme, za to platí strašlivou cenou. Období 1917-1921 se vyznačovalo jednotnou ofenzivou dělnické třídy, která zastínila předchozí mezinárodní konjunktury, v nichž byla komunistická exprese stále ještě v plenkách (1789)[3], nebo ve velké menšině (1848), či izolovaná jako menšina v rámci jedné země (Pařížská komuna v roce 1871). Komunismus – reálné hnutí – byl sice menšinou i v letech 1917-1921, ale dokázal zanechat na událostech svoji stopu daleko více než kdy předtím nebo potom. Aniž bychom zabíhali do otázky, zda byl svět hned po I. světové válce zralý na dělnickou revoluci (dle mého názoru nebyl, ale pochopitelně ani těm nejlepším revolucionářům oné doby to nemohlo být tak jasné), léta 1917-1921 zůstávají prahem, který bude muset budoucí unifikace podmínek překročit.

Odliv této vlny z let 1917-1921 rychle uvolnil cestu obecnému rámci kontrarevoluce (fašismus prvně triumfoval v roce 1922 v Itálii, stalinismus prvně triumfoval v letech 1924-27 v Rusku), v němž byla všechna potenciálně srovnatelná hnutí mrtvě narozenými dětmi, nebo byla kooptována, či zhasla v izolaci. Je zřejmé, že masová hnut’ mohla jen stěží zůstat po roce 1921 nezměněná. Čínské dělníky rozdrtil v Šanghaji v roce 1927 Čankajšek. Německá dělnická třída, jejíž komunistická menšina byla společným úsilím sociální demokracie a Freikorpsu poražena již v letech 1918-1921, kapitulovala před Hitlerem téměř bez boje v roce 1933. V letech 1934-1937 přešli do ofenzivy dělníci v USA, Francii a Španělsku, ale zadržela je sociálně demokraticko-stalinistická “Lidová fronta.” Španělská revoluce zahynula pod okovanou stalinisticko-republikánskou botou v květnu 1937, a to k velké úlevě každé mocnosti: fašistické, demokratické či “socialistické.” Již v roce 1933 byli F. D. Roosevelt, Stalin a Hitler znamením světové hegemonie tří velkých etatistických strategií (sociálního státu, stalinismu, fašismu) určených k zadržování dělnické třídy. Chyběl již jen etatismus třetího světa prosazovaný “národněosvobozeneckými frontami,” Néhrúy, Nkrumahy a Sukarny (etatismus, který čerpal různé prvky z těch tří ostatních), který přišel po roce 1945. Svět stále ještě žije v troskách těchto variací na téma “pokrokového” “lidového státu” (Volkstaat), které podlehly neoliberální ofenzivě, jež začala v roce 1975, a které Marx denuncoval již v Kritice gothajského programu z roku 1875.

Rozdíl v hloubce sociálních explozí, které následovaly po I. a II. světové válce, můžeme změřit uplynulým úspěchem tohoto etatistického zadržování, které se předtím v dějinách připravovalo a vybrušovalo celých osm desetiletí – všechny jeho varianty (včetně fašismu) jsou dlužníky německé sociální demokracie a její symbolické postavy, Ferdinanda Lassalla.[4]

Etatistické století 1875-1975 bylo sociálně demokratickou érou. Je konec. Již nikdy se nevrátí, protože kapitalismus v celosvětovém měřítku již pro ni nemá místo.

A dnešní revoluční levice, aby byla hodna komunistického hnutí, musí zapomenout na klapky na očích, které zdědila z minulosti. Blair, Jospin nebo Prodi, stejně jako před nimi Mitterand, (Felipe) González nebo Papandreu, nejsou o nic většími “sociálně demokratickými reformisty,” než byli Margaret Thatcherová nebo Ronald Reagan, jejichž politiku imitují a přikrašlují “sociální” demagogií. Stejně jako každý jiný buržoazní politik, i oni jsou jen pouhými administrátory kapitalistické austerity, kteří obývají zdechlinu zkrachovalého hnutí a kteří během celé řady let, kterou od roku 1975 strávili u moci – často se solidní parlamentní většinou – nezavedli ani jednu jedinou “reformu,” kterou by si někdo zapamatoval. Dokonce i ve Spojených státech se starý aparát pseudolevicového zadržování připravuje na odmrštění 30. let 20. století (během nichž, jak jistě není třeba zdůrazňovat, byla americká dělnická třída poražena), ale postavy jako Sweeney a Carey nedosahují ani velikosti Waltera Reuthera a každá “levicová” vláda, která vzejde z liberálního křídla Demokratické strany nebo jejích nátlakových lidí v Labor Party či New Party, nebude mít ani onu trvalou sílu F. D. Roosevelta. Reálným dopadem takovéto politiky na vlastní dělnickou třídu je narůstající přitažlivost rasistické krajní pravice. Občas se zdá, že ta je jedinou viditelnou skupinou přímo apelující na zášť dělnické třídy, která se nahromadila za 25 let krize a o níž nemá ona uhlazená vrstva akademických yuppies, která ve většině zemí obývá aparáty “sociálně demokratického reformismu,” ani páru. V Belgii, ve Francii a v Rakousku se již krajní pravice, s jistou základnou podpory v dělnické třídě, etablovala jako politický arbitr proti tichým či otevřeným “velkým koalicím” oficiální “pravice” a oficiální “levice.”

Každá generace komunistů, Marxem počínaje, se dopouštěla oné pochopitelné chyby, že věřila, že žije v “konečných dnech.” Marx ani nevěděl, jak velkou má pravdu, když komunismus označil za “starého krtka,” který se vrtá pod povrchem, zdá se, že zmizel a on se pak objeví silnější, než kdy byl. A nelze než se tázat, kde je tento starý krtek dnes. A ještě větší pravdu Marx měl, když v Osmnáctém Brumaire napsal:

 “·Proletářské revoluce· se neustále zabývají sebekritikou a opakovaně přerušují svůj průběh. Vracejí se k tomu, čeho již bylo zjevně dosaženo, aby tento úkol započaly nanovo; s nemilosrdnou důkladností se vysmívají nepostačujícím, slabým a bídným aspektům svých prvních pokusů; zdá se, že svým oponentem praští o zem jen proto, aby ze země načerpal novou sílu a povstal před nimi ještě kolosálnější, než kdy byl; znova a znova se stahují před neurčitou nezměrností svých vlastních cílů, dokud nevznikne situace, kdy je jakýkoli ústup nemožný a podmínky sami křičí:

Hic Rhodus, hic salta! Zde je růže, zde budeme tančit!”

ZBYTEK TOHOTO ČLÁNKU plyne ze situace, v níž se nacházíme 150 let po Manifestu a pokusí se “vrátit k tomu, čeho již bylo dosaženo, aby tento úkol započal nanovo.”

Sociální demokracie, stalinismus a v období po II. světové válce byrokraticko-rolnické “národněosvobozenecké fronty” ve třetím světě byly v letech 1945-1975 přesně těmi “nepostačujícími, slabými a bídnými aspekty,” které byly vybudovány na (pravděpodobně nevyhnutelné) porážce komunistického hnutí po I. světové válce, přičemž každý z nich Marx předjímal ve své Kritice gothajského programu z roku 1875 a svojí noční můrou “lidového státu.” Nyní, když všechny zmizely,[5] je třeba si uvědomit, že jejich kolosální nezdar byl alespoň velmi nápomocný při objasňování toho, o čem komunismus není, ale i při objasňování rozdílu mezi státem, formami vlastnictví a politickou sférou na straně jedné a proletariátem na straně druhé. Dějiny ukazují, že “vláda politické strany dělnické třídy,” “znárodněné formy vlastnictví” a dokonce i “dělnická kontrola nad výrobou” jsou přinejlepším externalitami komunismu, zatímco ty první nejsou ani výrazem vlastního marxiánského projektu: zrušení hodnoty, námezdní práce (status pracovní síly jakožto zboží) a světového trhu. Toto je pak součást “sebezrušení” proletariátu – aktu, kterým “třída s radikálními okovy” ruší svůj status zboží. Komunismus sestává z:

 “materiálních prvků pro rozvoj bohaté individuality, která je stejně všestranná ve své produkci jakožto ve své spotřebě a jejíž práce se tudíž již nejeví jako práce, ale jako plný rozvoj aktivity samotné.”[6]

Nicméně podmínky roku 1997 mohou, alespoň povrchně, jen stěží evokovat nějaký triumfalismus či dokonce optimismus. Evokují jedině Marxovu předpověď, že dlouhodobými vyhlídkami kapitalismu jsou “socialismus nebo barbarství.” Dnes možná ještě není za pět minut dvanáct, ale již se připozdívá a barbaři vítězí.

ČASTO SE ŘÍKÁ, BYŤ MÁLOKDY SE CHÁPE PODSTATA TĚCHTO SLOV, že Marxovy ideje zřejmě měly větší dopad v polorozvinutých a nerozvinutých společnostech – počínaje Německem 50. let 19. století, přes Rusko 70. let 19. století až konečně od 20. let 20. století po koloniální, později “třetí”, svět – než ve zralých kapitalistických společnostech (např. Velká Británie nebo později USA), které Marx chápal jako ta nejpravděpodobnější místa přechodu k socialismu. Dnes, když je již nesporně jasné, že “reálný socialismus,” který byl výsledkem této zjevné anomálie, byl ve skutečnosti dlouhou etatistickou oklikou ke kapitalismu (čehož je Čína nejnovějším a nejzvučnějším příkladem), je velkou ironií, že se zcela vypařila jakákoli široce sdílená vize pozitivní alternativy, která by překračovala liberálně demokratický kapitalismus. Pro Marxe ale komunismus nebyl o nic více “vizí” než doktrínou či politickou organizací. Chceme-li dnes lokalizovat onoho starého krtka, jde o to lokalizovat to, co bychom mohli nazvat “negativní přítomností” komunismu – viditelné manifestace faktu, že se stávající výrobní síly v celosvětovém měřítku bouří proti dominantním výrobním vztahům.

Nejfundamentálnějším aspektem této tendence je neschopnost kapitalismu převést růst produktivity práce v pokrok společnosti jako celku, čímž se přesvědčivě demonstruje, že kapitál je antagonismem každé ideje společnosti.

Občas se zdá, že se celá současná realita spikla, aby demonstrovala pravdivost Marxova tvrzení, že kapitál může být kapitálem jedině díky vztahu k živé práci.

Manifestace světové krize ve Spojených státech po roce 1973 jsou toho perfektní ilustrací.

Před sto lety byl stěžejním požadavkem dělnického hnutí v USA osmihodinový pracovní den; v 30. a 40. letech 20. století jej bylo povětšinou dosaženo. Od roku 1973 produktivita práce poměrně stále stoupá a méně lidí s nižšími náklady vytváří (v globálním měřítku) větší celkový produkt.

Jenže, co se ve stejné době stalo s americkou pracovní silou? Reálné mzdy poklesly o 20%; průměrný pracovní týden se prodloužil o 20% (z 39 hodin na 47); osmihodinový pracovní den se pro většinu zaměstnaných lidí stal minulostí, zatímco jedna desetina obyvatelstva je odsouzena k totální marginalitě. Navíc, průměrní Američané, kteří v roce 1950 dávali 15% svého příjmu na bydlení, teď na ně dávají 40-50%. Tato drtivá čísla, vyjadřující dlouhodobé pohyby kapitalistického zákona hodnoty (a manifestace hodnoty v zisku, úroku a pozemkové rentě), nade vší pochybnost ukazují, že “pokrok” pro kapitál se stal retrogresí pro společnost. Kapitalistické přírůstky produktivity se přenášejí v narůstající redukci pracujícího obyvatelstva. Vznikla situace, v níž kapitál, aby přežil, musí plodit rozsáhlou sociální destrukci. Takováto situace, v níž musí kapitál ničit pracovní sílu, aby se mohl znovu prosazovat jako kapitál, byla endemická pro každou kapitalistickou krizi již od samého počátku, ale až do 20. století se tak vždy dělo jen v omezeném měřítku. Unikátní a nové je na současné krizi to, že tato destrukce probíhá v planetárním měřítku.

FUNDAMENTÁLNÍM ROZPOREM KAPITALISMU je to, že potřebuje živou pracovní sílu jakožto měřítko hodnoty a zároveň má tendenci svojí neutuchající inovací vyhánět živou práci z pracovního procesu. Od jižního Bronxu až po jih centrálního Los Angeles jsou miliony zničených a zakrnělých životů zřejmým důkazem, že v tomto systému lidské bytosti existují kvůli “ekonomice” a nikoli naopak a že lidské bytosti, které jsou pro akumulaci kapitálu neužitečné, se odhazují na sociální smetiště, kriminalizují se a systém jich využívá k racionalizaci a legitimizaci svého vlastního barbarství. Simultánní koexistence významně zvýšené produktivity práce a významně prodlouženého pracovního týdne je – přes všechno klábosení politiků, médií a akademiků – flagrantní demonstrací priorit systému.

Nyní je již téměř zapomenuto, že v měsících před vypuknutím I. světové války, která vytvořila scénu pro první celosvětové vzplanutí proletariátu v letech 1917-21, se fakticky každá země světa řítila do hluboké recese či deprese, která inaugurovala pozdvižení v podobě “třicetileté války” v letech 1914-1945. Samozřejmě, že nelze a že je marné předpovídat načasování a povahu příštího jednolitého zhroucení systému v celosvětovém měřítku, ale je nezbytné chápat naši situaci jako dobu, která se vznáší mezi minulými a budoucími momenty zvratu a jako jediné adekvátní měřítko, jímž můžeme posuzovat dennodenní rytí onoho starého krtka. Právě v těchto situacích – jako třeba v letech 1789, 1848 či 1917 – se totiž systém stává zranitelným. A je nezbytné, abychom tyto momenty nechápali jen jako pouhý mechanický výsledek nějakých dějinných hodin, ale spíše jako situace, v nichž o výsledku rozhoduje akce (nebo její absence) dělnické třídy – jakási globální konjunkturální realizace Marxovy 11. teze o Feuerbachovi.

VÍTĚZSTVÍ KOMUNISMU ROZHODNĚ NENÍ HOTOVOU VĚCÍ. “Socialismus, nebo barbarství” zůstává na konci 20. století tím nejzhuštěnějším výsledkem vědeckého myšlení. Nicméně, odhlédneme-li od toho, jak si kapitalismus blyštivě sám sobě blahopřeje ke své nesporné celosvětové hegemonii, podmínky pro příští erupci starého krtka na povrch se již shromažďují. 150 let poté, co Marx s Engelsem napsali Manifest, je tohle snad ta největší pocta ze všech.

 

 

[1] Novinář Patrick Brogan, v The Fighting Never Stopped: A Comprehensive Guide to World Conflict Since 1945(New York 1990) odhadoval, že po II. světové válce zabily “místní války” v 50 zemích přes 20 milionů lidí a to bylo jen do roku 1989 a tudíž před řadou výše zmiňovaných požárů.

[2] Sociální otřes po I. světové válce nerozkymácel tak či onak jen málokteré místo na tomto světě. Lloyd George a britský kabinet byli v lednu 1919 přesvědčeni, že se revoluce blíží; bylo to období krátké maďarské a bavorské sovětské republiky, potenciálně revolučních situací ve Vídni a Varšavě, italského “Rudého roku” 1920, francouzské stávkové vlny v letech 1919-20, americké stávkové vlny v roce 1919 a sovětu v Seattlu, japonských rýžových bouří v roce 1918 a mnoha povstání v koloniálním světě, která v roce 1925 vyvrcholila rifskou válkou v Maroku a bouřlivými roky 1919-1927 v Číně.

[3] srovnej, C.L.R. James, The Black Jacobins(1963), kapitoly IV-V, o pozoruhodné dialektice mezi bouřemi otroků v koloniích a revolucí v metropoli, která tu fungovala již v epoše francouzské revoluce.

[4] Nevyzpytatelný Michail Agurskij ve své nevyzpytatelně brilantní a téměř nepovšimnuté knize The Third Rome: National Bolshevism in the USSR (Boulder, 1987) napsal: “Skutečným zakladatelem německého politického socialismu nebyl ani Marx ani Engels, ale Ferdinand Lassalle (1825-1864). Lassalle byl ctitelem etatistického socialismu, hluboce zakořeněného v pruské tradici· Lassallovy knihy a pamflety se staly nedílnou součástí každé socialistické knihovny v Rusku. Stal se hlavním kanálem, jímž v té době do Ruska pronikaly socialistické ideje, včetně marxismu. Již v roce 1869 si Gercen zvolil Lassalla jako pozitivní příklad své obhajoby státu proti Bakuninovu anarchismu.” (str. 33) V reakci na lassallovské obsazení v rané SPD Engels napsal: “V žádné z těchto písemností se neoznačuji jako sociální demokrat, ale jako komunista. Pro Marxe i pro mě je absolutně nepřijatelné používat k popisu našich vlastních koncepcí takto elastický výraz.” (v Marx-Engels: La social démocratie allemande, Paříž 1975, str. 7)

[5] Zbývající významnější sociálně demokratické strany, v jejichž čele kráčejí Němci, se navzájem předhánějí v opouštění “sociálního státu,” který byl jejich charakteristickým znakem, aby mohly s “pravicí” bojovat o to, kdo nejlépe spravuje neoliberalismus. Jejich přetrvávající důvěryhodnost v dělnické třídě zůstává kartou, která ještě nebyla plně vhozena do hry, jakkoli ochmataná může být po fiasku “eurosocialistické renesance,” kterou v roce 1982, kdy “socialisté” vládli Francii, Španělsku a Řecku, proklamoval Michael Harrington.

[6] Grundrisse, (1973), str. 325.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: