Skip to content

Komunismus jako materiální lidské společenství: Amadeo Bordiga dnes

10.10.2016

Loren Goldner (1991). Tento text původně vyšel v časopisu Critique, číslo 23, 1991.

Po mnohá desetiletí chápali revoluční marxisté společenskou realitu Sovětského svazu, Číny a jiných takzvaně “socialistických” společností jako negaci Marxova projektu emancipace pracující třídy a lidstva. Mnoho teoretiků, počínajíc Rosou Luxemburgovou a jejím spisem Ruská revoluce z roku 1918, kterou následovali Mattick, Korsch, Bordiga, Trockij, Schachtman nebo C.L.R. James (abychom jmenovali alespoň pár), věnovalo své hlavní síly uchopení velké “ruské otázky”: pro marxisty měla porážka ruské revoluce a mezinárodní úspěch stalinismu specifický význam. Zdá se, že škála pohledů, která se v této debatě rozvinula, potvrzuje především charakteristiku Winstona Churchilla, dalece vzdáleného marxismu i levici, pro nějž byl sovětský systém “rébusem zahaleným v záhadě tajemství.” Současní dědicové teorií “degenerovaného dělnického státu,” “státního socialismu,” “byrokratického kolektivismu,” “státního kapitalismu” či “přechodné společnosti” mají všichni své analýzy a výklady (z nichž mnohé měly za úkol spíše utěšit své autory) “pádu” východního bloku po roce 1989. S mírným optimismem charakteristickým pro marxiánskou tradici měla většina těchto proudů sklon předpokládat (tak, jako to činil i autor tohoto textu), že hlavním soupeřem skomírající stalinistické byrokracie v boji o moc bude revoluční pracující třída, konečně bojující za skutečný socialismus. Několik z nich předvídalo (zejména, ale nejen, trockisté, podle nichž východní blok zdánlivě spočíval na základech nadřazených západu), že tímto hlavním soupeřem nebude v poststalinistické době revoluční marxismus, ale slepě prozápadní neoliberalismus inspirovaný von Hayekem a Miltonem Friedmanem, a znovu ožívající autoritářské pravicové proudy meziválečného období (přičemž by v obou proudech zaujímali přední pozice bývalí stalinisté). A dokonce ještě méně jich předvídalo, že zánik sociálních základů stalinismu bude znamenat vážnou krizi marxismu samotného. Jelikož si krize východního bloku nevyžádala sověty a dělnické rady, ale populismus ve stylu krev a půda, vražedný nacionalismus, regionalismus, náboženský fundamentalismus a antisemitismus (autoritářské proudy, které, pokud jde o soustředění protitržních nálad a kritiky MMF, mají velký náskok před jakoukoli zbývající levicovou opozicí), stává se víc než kdy předtím jasnější, že nejkoncepčnější pojetí , která jsou revolučním marxistům, ať z východu či západu, dostupná, pro porozumění světovým dějinám od roku 1917, potřebují nutně přezkoumat.

Následující článek byl napsán jako skromný příspěvek k tomuto přezkoumání. Předkládá ke zvážení málo známé názory italského marxisty Amadea Bordigy (nejvíce si jej můžete pamatovat, pokud vůbec, jako jednoho z “ultralevičáků” osočovaných Leninem v Dětské nemoci levičáctví v komunismu), na povahu Sovětského svazu a obecněji zvažuje tezi, že agrární otázka, která byla pro Bordigu při charakteristice kapitalismu fundamentální, je aktuálním, málo diskutovaným klíčem k dějinám sociální demokracie i stalinismu, klíčem k dějinám dvou deformací marxismu, které dominovaly 20. století. Předkládá tezi, že evropská (a především německá) sociální demokracie sama, dokonce i tehdy, když hovořila zdánlivě marxistickým jazykem, byla etatistickým překroucením marxiánského projektu, a spíše školou pro vyšší stádium kapitalismu, pro vznikající keynesiánský sociální stát. Tento text tvrdí, že tím, co dnes mizí, je dlouhá etatistická oklika na cestě k emancipaci dělnické třídy, která byla vlastně spíše o substituční buržoazní revoluci, jež měla industrializovat zaostalé země, než o socialismu či komunismu. A konečně tvrdí, že jakékoli udržování tradičního růžového pohledu na historickou německou sociální demokracii před triumfem “revizionismu” musí vést k naprosto bezvýchodné situaci a k absenci vize pro současné období. Dějiny, které vždy předstihují teorii, odstraňují trosky etatistického odkazu sociální demokracie a stalinismu. Dnes je otázka, jak se marxiánský projekt od 60. let 19. století dále mohl zaplést s etatistickým projektem osvícenského absolutismu a s jeho verzí Aufklaerung, naléhavější než kdy jindy. A ještě naléhavější je samozřejmě otázka, jak se z toho může vyprostit.

Pokusy zaměřit se na stěžejní agrární otázku v sovětské zkušenosti jsou samy o sobě těžko nové. Osoby jako Barrington Moore se v rámci akademických kruhů na tuto otázku soustředily již dávno. Ale nálada 60. let, kdy se Moorova kniha objevila, se stále ještě velmi hodně soustředila na průmyslový rozvoj jako podstatu kapitalismu a protože se zdálo, že jinak je Moore jen ozvěnou vybledlejší verze Trockého teorií o permanentní revoluci a kombinovaném a nerovnoměrném rozvoji, neměla jeho práce na marxistickou diskusi žádný zvláštní dopad. Adam Ulam, který byl marxismu dokonce ještě vzdálenější, psal během studené války, že skutečným obsahem marxistického hnutí byla agrární otázka. Jeho cílem bylo diskreditovat “marxismus” (který ztotožňoval se sovětskou ideologií) tím, že ukáže, že je produktem nedostatečného rozvoje a nikoli kapitalismu. Gerschenkron, historicky daleko bohatší než Ulam, se rovněž zdá být Trockého stínem.

Bezpochyby nejdůležitější knihou 20. století, která ovlivnila marxistické názory na agrární otázku uvnitř revolučního antistalinistického prostředí, byla Nová ekonomika od Preobraženského, která je, ať má jakékoli vady, podstatná pro pochopení osudu mezinárodní levé opozice. Preobraženského pojetí “socialistické akumulace” prostřednictvím rolnictva je pak velmi zavázáno Akumulaci kapitálu od Rosy Luxemburgové. Preobraženskij tvrdí, že “dělnický stát” může vědomě a humánně realizovat to, co historicky kapitalistický stát realizoval slepě a krvavě – transformaci agrárních malovýrobců v tovární dělníky. (Na Stalinovi zůstalo, aby vědomě a krvavě realizoval tuto transformaci.)

Na okraji této diskuse, která se dotýká většiny západní levice, byly myšlenky fascinující postavy Amadea Bordigy. Jakožto první generální tajemník PCI a spolu s Gramscim její nejdůležitější zakladatel, byl Bordiga posledním západním revolucionářem, který vynadal Stalinovi do tváře (v roce 1926), že je hrobařem revoluce a přežil, aby tento příběh mohl vypravovat. Téhož roku byl z PCI vyhnán a vzal s sebou několik tisíc “bordigistů”. V roce 1928 “Italská komunistická levice” (jak si říkali) zvolila Trockého “hlavou mezinárodní levé opozice” a pak následovala dlouhá výměna názorů mezi Bordigou a Trockým, která celkově skončila naprostým neúspěchem zhruba v letech 1931-32. Bordiga je však jedním z nejoriginálnějších, nejbrilantnějších a naprosto opomíjených marxistů tohoto století. (Jeho odkaz nemohla poválečná PCI nikdy tak rozmělnit, aby se stal stravitelnějším, jako to učinila v případě Gramsciho.) Během války zůstal v Itálii (jakmile jej Kominterna obvyklým způsobem vypudila a zostudila, nechal jej Mussolini na pokoji a on se věnoval kariéře inženýra). Ale v jistém smyslu se Bordigovo dílo stává opravdu zajímavým tam, kde jde o současnost, teprve až po II. světové válce. Až do roku 1970 žil ve faktické obskurnosti a dokonce ještě napsal i pár článků o náhlém výbuchu roku 1968. Podle něj bylo jeho poválečným posláním zachránit “teoretické poučení” ze světové revoluční vlny v období 1917-1921. Jako téměř všichni antistalinističtí revolucionáři v roce 1945, i on cítil, že to vyžaduje vyrovnat si účty s “ruským tajemstvím,” a napsal tři knihy (do angličtiny nebyly nikdy přeloženy, jsou ale ve francouzštině) o ruské revoluci a sovětské ekonomice. Rovněž napsal třísvazkovou historii Italské komunistické levice (termín označující jeho vlastní frakci; tato historie naneštěstí končí rokem 1921) a řadu drobných pamfletů a pojednání. Většina jeho materiálů je nabubřelých a nečitelných, ale rovněž stojí za to dát si tu práci a přečíst je. Neobvyklá a zvláštně současná je na Bordigových názorech jednoduše jeho teorie, že kapitalismus rovná se agrární revoluce. Tento pohled pravděpodobně rozvinul v období před rokem 1914. Některé z jeho nejrannějších článků jsou o postojích francouzských a italských socialistů k agrární otázce. Sledovat Bordigovu trajektorii není vždy snadné. Věřil v “revoluční anonymitu,” hnusil se mu kult osobnosti a často nepodepisoval svá díla, včetně jeho knih. Bordigistické zhodnocení ruské revoluce vyšlo v roce 1967 pod názvem Na okraj 50. výročí října 1917. Je to něco, co stojí mimo universum diskursu konvenčních polemik Stalin-Trockij-(státní kapitalismus) v USA, Británii, Francii a Německu. (Bordiga například nikdy nepoužívá termín “státní kapitalismus” a zřídka používá i termín “Sovětský svaz,” protože si uvědomuje, že sověty tam byly zničeny již dávno.) Pro něj to byl prostě ruský kapitalismus, který nebyl nijak nápadně odlišný od jakéhokoli jiného kapitalismu. Bordiga měl osvěžující touhu “derusifikovat” hlavní zájmy mezinárodního revolučního hnutí.Říkal, že dělnické hnutí bylo již dříve v dějinách (tj. Ludvíkem Napoleonem po roce 1848) rozvikláno kontrarevolucemi a že v případě Ruska se tedy nejedná o nic zvláštního. Na druhé straně to, že po 25 let byla hlavním předmětem jeho zájmu ruská ekonomika, je v rozporu s tímto sang froid. (Dále je zajímavý fakt, že v roce 1945 předpověděl dlouhé období kapitalistické expanze a dělnického reformismu, které mělo, počínaje rokem 1975, skončit další světovou krizí.) Bordigova analýza Ruska (kterou vyvinul po roce 1945) je následující. Zatímco jeho frakce naprosto podporovala ve frakčním boji 20. let Trockého – převážně z důvodů vztahujících se k zahraniční politice SSSR/Kominterny – bordigistická analýza se z definitivně “bucharinistických” důvodů distancovala od superindustrializační strategie Levé opozice. Po roce 1945 měl dojem, že pouze něco jako Bucharinova strategie má jakousi naději na zachování internacionálního revolučního charakteru režimu (což bylo pro Bordigu důležitější než ruská industrializace), protože by nezničila bolševickou stranu. Bucharin během frakčního boje v letech 1924-28 říkával, že provedení Trockého levičácké “superindustrializační” strategie by mohla realizovat jen ta nejelefantiáznější státní byrokracie, kterou kdy dějiny viděly. Když Stalin ukradl program levice a uvedl jej do praxe, naprosto potvrdil Bucharinova slova, jak Trockij sám dvojsmyslně uznal poté, co většina jeho frakce kapitulovala před Stalinem. Bordiga bral myšlenku mezinárodního charakteru revoluce a sovětského režimu snad ještě vážněji než Trockij. Pro něj byla myšlenka “socialismu v jedné zemi” groteskním opovržením vším, za čím marxismus stál, což samozřejmě byla. Ve své závěrečné konfrontaci se Stalinem v Moskvě roku 1926 Bordiga jako demonstraci nadnárodní reality dělnického hnutí navrhl, že by Sovětskému svazu měly společně vládnout všechny komunistické strany světa. Netřeba říkat, že tento požadavek přijal Stalin se svými přáteli chladně.

To je ale jen začátek. Bordigova díla o kapitalistické povaze sovětské ekonomiky se, na rozdíl od spisů z pera trockistů, do velké míry soustředí na agrární sektor. Chtěl ukázat, že v kolchozech (družstevní farmy) a sovchozech (státní farmy přímo s námezdní prací) existují kapitalistické sociální vztahy. Zdůrazňoval, jaké množství zemědělské produkce záviselo na malých parcelách vlastněných soukromníky (psal v roce 1950) a poměrně přesně předpověděl, v jakém poměru začne Sovětský svaz dovážet pšenici poté, co bylo Rusko v letech 1880-1914 tak velkým vývozcem.

Důvody vedoucí Bordigu k tomu, že snižoval význam průmyslového sektoru a zdůrazňoval zemědělství, jak jsem řekl, vycházely z teoretických a strategických zájmů, které byly ještě staršího data než ruská revoluce. Ještě jednou: pro Bordigu byl kapitalismus především agrární revolucí, kapitalizací zemědělství. Kvůli těmto zájmům Bordiga ocenil Bucharina jinak než typičtí revoluční oponenti stalinismu. Zavedl novátorské rozlišování mezi Leninem a Trockým. Většina lidí, kteří rozlišují mezi Leninem a Trockým, jsou stalinisté a maoisté. Ale Bordiga stalinisty zcela převezl. Používajíc jednu z Leninových formulací, Bordiga ruskou revoluci nazval “duální revolucí,” v níž politické uchopení moci proletariátem umožnilo dovršení úkolů buržoazní revoluce, především zničení předkapitalistických sociálních vztahů v zemědělství. Velkým prototypem onoho druhého procesu byl bezpochyby srpen 1789 ve Francii. Trockisté vždy říkali, že v srpnu 1917 “se Lenin stal trockistou,” když akceptoval teze o permanentní revoluci. Ale Lenin s Trockým v nuancích vlastně nesouhlasil a to se odhalilo v jeho formulacích z let 1920-22 o povaze nového režimu, především ve všech jeho pozoruhodných proslovech ke stranickému sjezdu v roce 1921, v jeho polemice proti první dělnické opozici a jejímu obvinění, že sovětský stát je “státním kapitalismem”. Lenin v odpovědi řekl, že státní kapitalismus by byl ohromným krokem vpřed z bodu, v němž se Rusko nacházelo, což byl kapitalismus malých výrobců s politickou stranou dělnické třídy kontrolující stát. Jakmile byl podle Bordigy tento politický výraz dělnické třídy zničen stalinismem, zůstal již jen kapitalismus malých výrobců. Když Lenin na počátku dvacátých let používal termín “dělnický stát s byrokratickými deformacemi,” bylo to naprosto odlišné, než když Trockij použil ten samý termín v roce 1936. Není možné ani nezbytné rekapitulovat zde celou evoluci toho, kdo co řekl o této otázce. To, co se skrývá za těmito odlišnými strategickými a taktickými soudy, jsou dvě protikladné koncepce marxismu. Důležité je to, že pro Trockého a trockisty permanentní charakter revoluce zamrznul ve “vlastnických formách” a později se vyjadřoval růstem produktivních sil. Pro Bordigu byl růst produktivních sil toliko důkazem buržoazního charakteru sovětského fenoménu. Postavil stalinismus na hlavu tvrzením, že Trockého problémem nebylo jeho “podcenění” rolnictva, ale jeho přecenění možnosti, že rolníci a agrární revoluce malovýrobců by mohly mít cokoli společného s proletářskou revolucí.

V Bordigově pojetí byli Stalin a později Mao, Ho atd. “velcí romantičtí revolucionáři” v duchu 19. století, tj. buržoazní revolucionáři. Cítil, že stalinistické režimy, které nastoupily svoji existenci po roce 1945, byly jen rozšířením buržoazní revoluce, tj. vyvlastněním pruské junkerské třídy Rudou armádou, skrze její zemědělskou politiku a skrze rozvoj výrobních sil. Na teze francouzské ultralevicové skupiny Socialisme ou Barbarisme, která denuncovala režim po roce 1945 jako státně kapitalistický, Bordiga odpověděl článkem Avanti Barbati!(Kupředu, barbaři!), který zdravil buržoazně revoluční stránku stalinismu jako jeho jediný skutečný obsah.(Člověk ani nemusí souhlasit s Bordigou, aby uznal, že to bylo daleko promyšlenější hledisko než tupost trockistické analýzy po roce 1945, která viděla stalinisty ve východní Evropě, Číněči Indočíně jako třesoucí se “reformisty” dychtivé zaprodat se imperialismu.)

Předností Bordigova hlediska vzhledem k Trockého hledisku je především veškerá jeho kritika domněnky, propašované do trockismu i do díla těch, kteří se trockismu zbavili, že Stalin a stalinismus představují “střed” mezi bucharinistickou pravicí a trockistickou levicí. Lze si pouze představit, jak mohlo vítězství bucharinistické “pravice” v debatě o industrializaci uškodit mezinárodnímu dělnickému hnutí více, než jak skutečně uškodil triumf stalinistického “středu.” Jenže každý, kdo si přeje rýsovat nekritickou linii marxistické kontinuity skrze Trockého po roce 1924, tiše akceptuje toto “pravo-levé” spektrum a jeho důsledky.

Trockij v roce 1936 napsal: “Socialismus demonstroval svoje právo na vítězství ne na stránkách Das Kapital… ale v řeči oceli, betonu a elektřiny.” Tím, že rozšířil teorii permanentní revoluce od vytvoření sovětů (1905, 1917) k formám státního vlastnictví a k rozvoji výrobních sil samých (tj. důkazem deformovaného socialistického charakteru režimu je jeho schopnost rozvíjet průmysl v “éře imperialistického úpadku”), představuje Trockij vrchol toho, o čem mluvím, když říkám že marxismus Druhé a Třetí internacionály má charakter “substituční buržoazní revoluce”.

Pováleční trockisté (za něž Trockij samozřejmě nenese odpovědnost) považovali industrializaci stalinistických režimů během období, kdy třetí svět nevykazoval nikde žádné známky rozvoje, za definitivní důkaz jejich deformovaného socialistického charakteru. Bordiga proti tomuto postoji řekl: “Komunismus se nebuduje.” Úkol “rozvoje výrobních sil” není úkolem komunistů. Rovněž dodal: “Je naprosto pravda, že se v Sovětském svazu budují “základy socialismu”.” Právě to byl pro něj důkaz buržoazního charakteru režimu.

Jedním důležitým příkladem proudu, který se vymanil z prostalinistické zaujatosti trockismu, aniž by prozkoumal odkaz frakčního boje 20. let, byla schachtmanistická tradice a její “byrokraticko kolektivistická” analýza. Přinejmenším verze této analýzy ze 40. let 20. století spatřuje ve stalinismu světovládnou dynamiku protivníka socialismu, který na celou jednu epochu vystřídá kapitalismus, což dějiny nedávno vyvrátily. Schachtmanovská kritika navíc klade všechen důraz na otázku “demokracie,” která je pro ni vším podstatným. Socialismus je fakticky pojímán jako “demokratický kolektivismus,” takže jeho absence a absence povrchu kapitalistických forem musí být “byrokratickým kolektivismem.” Jinými slovy, celý nesouhlas této tradice se stalinismem a potom s trockismem se točí kolem faktu, že co se stalo v Rusku po roce 1917 či 1921, bylo antidemokratické. Tento fakt byl samozřejmě ohromně důležitý, ale takto se tiše akceptuje celá “linie kontinuity” procházející skrze Trockého a skrze Lenina v Trockého podání a ignoruje se Bucharinovo nahlédnutí k jádru věci a jeho předpověď ohledně státu. Jinými slovy, celá tato perspektiva (schachtmanovská tradice velmi zapomíná na marxiánskou kritiku politické ekonomie) uvažovala v kontrapunktech byrokracie – demokracie a tudíž si do sebe, stejně jako Trockij, propašovala celou teorii “úkolů” buržoazní revoluce, které se vloudily do marxismu Druhé a Třetí internacionály. Až na Bordigu nikdo z protistalinistické revoluční levice neuvedl samotné úsilí “rozvíjet produktivní síly” jako důkaz, že Sovětský svaz nebyl nějakým druhem dělnického státu; pro trockisty to samozřejmě je definitivní důkaz, v kontextu znárodňování a plánování, že SSSR dělnickým státem byl.

U toho však Bordiga neskončil. Bordiga, jakožto inženýr, předvedl jistou teoretickou přísnost, která byla jednak popouzející a jednak efektivní v tom, že mu dovolovala vidět věci odlišně. V podstatě věřil, že “komunistický program” byl jednou pro vždy stanoven Marxem a Engelsem v roce 1847 v Manifestu a potvrzen v následujícím roce tím, že se v dělnickém hnutí ve Francii a jinde objevil komunistický proud. V zásadě si myslel, že Marx s Engelsem vypracovali “neměnnou” metodologii a že “inovátoři” se vždy dříve či později projeví jako šikovní buržoazní Filištíni směřující k bernsteinismu či něčemu podobnému. Ale toto dojemné lpění na principech vytyčených v roce 1848 jej vedlo k šokujícím závěrům o celé jedné dimenzi marxistické tradice, která – opět – povětšinou upadla v zapomnění. Bordiga věřil, že vše důležité bylo o ruské otázce řečeno do Marxovy smrti v roce 1883. Totiž: Marxova korespondence s narodniky ze 70. let 19. století, dva krychlové metry poznámek o ruském zemědělství, které Marx do své smrti zanechal (Marx nedokončil Kapitál, protože v posledních deseti letech jeho života jej fascinovala agrární otázka v Rusku) a různé nové předmluvy k Manifestu a jiné spisy z období let 1878-1883, které reflektují jeho zájem o Rusko. (Míru tohoto zájmu dokonce zatajoval před Engelsem, který běsnil, když se dočetl, že práce na ruské otázce byla pravým důvodem nedokončení Kapitálu.) Pro Bordigu bylo důležité to, že Marx objevil ruskou občinu a víra, kterou Marx choval v letech 1878-1881, že na základě občiny může Rusko doslova přeskočit kapitalistickou fázi dějin, že tak může dokonce učinit za absence revoluce na západě a že rolnictvo, před kapitalizací zemědělství, může být pro tento proces stěžejní. Marx napsal (ve slavném dopise Věře Zasuličové), že “Jestli Rusko půjde cestou, kterou nastoupilo po roce 1861, promarní tu největší šanci přeskočit všechny fatální alternativy kapitalistického režimu, jakou kdy dějiny nějakému lidu nabídly. Jako všechny ostatní země i Rusko se bude muset podřídit neúprosným zákonům tohoto systému.” Do své smrti se Marx rozhodl, že Rusko tuto šanci promarnilo, a také to ruským narodnikům řekl. Bordiga předcházející citát chápal jako marxistický odkaz o “ruské otázce” a “celém tom krvavém procesu kapitalistické akumulace” – proroctví, které naplnil Stalin. Na 80 či 90 let celá tato stránka Marxova vztahu k Rusku povětšinou zapadla do zaprášených archívů a poznámek pod čarou, byť v letech nedávno minulých ji oživily osobnosti jako Jacques Camatte a Teodor Shanin.

Těžko můžeme Bordigu poctivě vykreslit, aniž bychom zmínili jeho postoj k demokracii. Sám se hrdě označoval za “antidemokrata” a věřil, že v tomto je zajedno s Marxem a Engelsem. (Souvislost antidemokratismu s agrární otázkou objasníme.) Bordigovo nepřátelství k demokracii nemělo nic společného se stalinistickým gangsterstvím. Fašismus a stalinismus Bordiga dokonce chápal jako vyvrcholení buržoazní demokracie! Demokracie pro Bordigu znamenala především manipulaci se společností jako s beztvarou masou. Proti ní Bordiga stavěl “diktaturu proletariátu,” vykonávanou komunistickou stranou založenou v roce 1847 a postavenou na principech a programu formulovaných v Manifestu. Často odkazoval na duch Engelsovy poznámky, že “v předvečer revoluce budou všechny síly reakce proti nám pod heslem “ryzí demokracie”.” (Tak jako v roce 1921 každý frakční oponent bolševiků, od monarchistů po anarchisty, opravdu volal po “sovětech bez bolševiků.”)

Bordiga se absolutně stavěl proti myšlence, že revoluční obsah je produktem demokratického procesu plurality názorů. Ať je jakkoli problematická, ve světle historie posledních 70 let je zásluhou této perspektivy zdůraznění faktu, že komunismus (stejně jako všechny sociální formace) je především o programovém obsahu vyjadřovaném skrze formy. Podtrhuje fakt, že pro Marxe komunismus není ideálem, kterého se má dosáhnout, ale “reálným hnutím” zrozeným ze staré společnosti se souborem programových úkolů. V atmosféře Nové levice 60. let 20. století, v níž se prakticky mělo za to, že “ekonomické otázky” odstranila “společnost blahobytu,” se debata točila kolem kontrapunktů byrokracie – demokracie a “forem organizace”, což vedlo k metodologickému formalismu, který byl málo platný, když po roce 1973 ekonomická krize změnila všechna pravidla boje. Když byl v jiných souvislostech Bordiga tlačen k tomu, aby identifikoval kapitalistickou třídu ve svém ruském kapitalismu, řekl, že existuje ve skulinách ruské ekonomiky jako formující se třída. Pro něj byla idea “státního kapitalismu” nesmyslem, protože stát mohl být jen zprostředkovatelem zájmů nějaké třídy; neboť domnívat se, že “stát” může třeba ustavovat způsob výroby, by bylo opuštěním marxismu. Pro Bordigu byl Sovětský svaz společností na přechodu ke kapitalismu.

Tato kritika formalismu měla opět politické konsekvence. Byla spojena s Bordigovým pojetím úlohy komunistické strany. Bordiga rezolutně oponoval obratu Kominterny doprava v roce 1921; jakožto generální tajemník PCI odmítl realizovat strategii “jednotné fronty,” kterou přijal třetí sjezd. Jinými slovy odmítl sloučit nově vytvořenou PCI, které dominoval “bordigismus,” s levým křídlem PSI, od nějž se právě odtrhla. Bordiga měl úplně odlišný názor na stranu než Kominterna, která se již přizpůsobovala revolučnímu odlivu, jenž se ohlásil v roce 1921 anglicko-ruskou obchodní dohodou, Kronštadtem, zavedením NEPu, zákazem frakcí a porážkou březnové akce v Německu. Pro Bordigu byla strategie západoevropských KS pro boj s tímto odlivem, která spočívala ve vstřebání masy levicových sociálních demokratů skrze “jednotnou frontu,” úplnou kapitulací před obdobím kontrarevolučního odlivu, které podle něj nastávalo. To byla podstata jeho kritiky demokracie. Zdálo se totiž, že Kominterna dělá všemožné programové ústupky levicovým sociálním demokratům právě ve jménu “dobytí mas.” Pro Bordigu byl program vším a verbířské pojetí počtu členů ničím. Úlohou strany v období odlivu bylo uchránit program a pokračovat v agitační a propagandistické práci až do dalšího přílivu a ne program rozředit a štvát se za efemérní popularitou. S touto koncepcí se lze přít, protože může vést k uzavřenému světu sekty, kterou se bordigisté nesporně stali. Má však zásluhu na zdůraznění jiné pravdy, k níž bylo trockistické křídlo mezinárodní levé opozice a jeho dědicové slepí: když v polovině 20. let 20. století “masové” strany mimo Rusko schlamstly stalinismus i s navijákem, základy tomu položil již obrat v roce 1921. Abychom pochopili toto, nemusíme ještě nutně akceptovat Bordigovo anti-demokratické hledisko: úplně opominul a odmítnul se zabývat rolí sovětů a dělnických rad v Rusku, Německu a Itálii. Ale co se týče “sociologických” důsledků jednotné fronty z roku 1921 pro budoucnost západních komunistických stran – pro jejich “bolševizaci” po roce 1924 – měl Bordiga pravdu a Kominterna se mýlila. Protože historicky sociální základna stalinismu, který vznikl po roce 1924, do západních komunistických stran většinou vstoupila díky taktice “jednotné fronty” z roku 1921. Bordiga nahlédnul rok 1921 (namísto roku 1927, kdy byl poražen Trockij) jako počátek fundamentální degenerace ve světovém komunistickém hnutí, aniž by upadl toliko do prázdného volání po “větší demokracii.” Abstraktní formální perspektiva byrokracie/demokracie, s níž trockistická tradice zpracovává toto klíčové období v dějinách Kominterny, pozbyla jakéhokoli obsahu. Bordiga se po celý svůj život nazýval leninistou a nikdy nepolemizoval proti Leninovi přímo, ale jeho naprosto odlišné chápání vývoje v roce 1921, jeho dopadů na Kominternu a jeho opozice vůči Leninovi a Trockému v otázce jednotné fronty osvětluje bod zlomu, který dědicové trockistického křídla mezinárodní levé opozice z 20. let 20. století obecně zatemňují.

Bordigova myšlenka, že kapitalismus rovná se agrární revoluce, je klíčem k 20. století. Rozhodně je klíčem k téměř všemu, co levice nazývala ve 20. století “revoluční”, a je klíčem ke znovupromyšlení dějin marxismu a jeho pletek s ideologiemi industrializujících se zaostalých oblastí světové ekonomiky.

Bordiga samozřejmě neposkytuje klíč k “derusifikaci” optiky, kterou mezinárodní revoluční hnutí nazírá svět. Avšak jeho soustředění se na agrární otázku, je-li dále rozvíjeno, takový klíč poskytuje. Ještě uprostřed 70. let 20. století byla “ruská otázka” a její implikace nevyhnutelným “paradigmatem” politických perspektiv na levici v Evropě i USA a přesto se nám dnes, o patnáct let později, tato otázka jeví jako pradávná historie. Bylo to politické prostředí, v němž se studium zápisů z dějin ruské revoluce a Kominterny měsíc po měsíci od roku 1917 do roku 1928 jevilo jako klíč k celému univerzu. Pokud někdo prohlásil, že věří, že ruská revoluce byla poražena v roce 1919, 1921, 1923, 1927 či 1936 nebo 1953, mohli jste získat dobrou představu o tom, co si asi myslí o všech dalších politických otázkách světa: o povaze Sovětského svazu, Číny, o povaze KS světa, o povaze sociální demokracie, o povaze odborů, jednotné frontě, lidové frontě, národněosvobozeneckých hnutích, o estetice a filozofii, vztahu strany a třídy, o významu sovětů a dělnických rad či o tom, zda měla, co se imperialismu týče, pravdu Luxemburgová nebo Bucharin.

Stačí jen vypočítat velké události světových dějin od roku 1975, abychom viděli, jak hluboce se změnil způsob, jakým nazíráme na svět. Stačí pouze evokovat realitu 80. let 20. století v thatcherovské Británii, v Reaganově Americe, v Gorbačovově Rusku, v TengověČíně, tj. realitu neoliberální (v duchu von Hayekově a von Misesově) přílivové vlny, která se převalila přes etatismus sociální demokracie, stalinismu, keynesiánství a bonapartismu třetího světa. Důkladná znalost ruské revoluce od roku 1917 do roku 1928 a z ní odvozený “světonázor” se zdají být chabým vodítkem k vývoji Číny po roce 1976, k Rusku za Gorbačova, ke vzniku nově se industrializujících zemí, k čínsko-vietnamsko-kambodžské válce, ke kolapsu západoevropských komunistických stran, k totální pravicové kooptaci britské Labour Party, americké Democratic Party a německé SPD, k Mitterandově evoluci směrem k neoliberalismu, či ke vzniku významných “protietatistických” proudů dokonce i v merkantilistických režimech jako třeba Mexiko či Indie. Na tento seznam lze právem doplnit i dělnické hnutí v Polsku se silnou dávkou klerikálního nacionalismu a oživení fundamentalismu v islámu, judaismu i křesťanství, deindustrializaci, supermoderní technologie a zmaloburžoaznění. Žádná z těchto událostí nediskredituje marxismus, diskreditují však fakticky univerzální sklon západní levice nazírat na realitu ještě v 70. letech 20. století optikou odvozenou z ruské revoluce a jejího osudu.

Nejlepší z hrdinských fází německé sociální demokracie a ruského bolševismu nemohou stačit jako rukověť k této nové realitě, i když – na první pohled – důsledný “příslušník třetího tábora” nikdy neměl žádné iluze o etatistických politických formacích, které jsou od 70. let 20. století v úpadku. Přesto takový “příslušník třetího tábora,” který akceptoval Leninův Imperialismus a souvislosti dalších prognóz z prvních tří sjezdů Kominterny, se stalinisty sdílel pod povrchem skryté předpoklady o neschopnosti světového kapitalistického trhu industrializovat jakoukoli část třetího světa a vznik nově se industrializujících zemí jej uvrhnul do stejného zmatku jako stalinisty. Zmatek však panuje i na hlubší úrovni, zmatek, který zasahuje do samého srdce revoluční identity odvozené z II. a III. internacionály. Neboť “zmapujeme-li” si militantní masové komunistické strany, nebo režimy, které v letech 1920-1975 existovaly v Evropě, zjistíme, že se téměř přesně překrývají s mapou osvíceneckých despotických států v letech 1648-1789. To znamená: Francie, Německo, Rusko, Španělsko, Portugalsko, Švédsko (nejdůležitější skandinávská komunistická strana, jediná, která přežila II. světovou válku, aniž by se stala sektou). Masové komunistické strany schází v Británii, Spojených státech, Holandsku, Švýcarsku (a anglofonních “kolonistických státech” jako Austrálie, Nový Zéland, Kanada). Zřejmou výjimkou je Komunistická strana Itálie (PCI). Itálie s jejími důležitými místními merkantilistickými městskými státy ale zplodila prototypy osvíceneckého absolutistického státnictví a zdá se, že regionální bašty PCI korelují s odlišnými regionálními zkušenostmi během historické fáze starodávného režimu. A konečně PCI po roce 1956 byla a stále je tou nejvíce “sociálně demokratickou” z velkých komunistických stran západu. Což je samozřejmě důvod, proč je jedinou, která zbyla.

Souvislostí mezi výskytem osvíceneckého despotického státu v roce 1648 a masové komunistické strany či stalinistického státu v roce 1945 je agrární otázka. Tyto státy, jejichž prototypem byla Francie, vznikly, aby uspíšily kapitalizaci zemědělství. Ať už vědomky, či nevědomky, provedly se svým rolnictvem něco podobného, jako s ruskými rolníky prováděl od roku 1928 sovětský stát a co prováděly liberální kapitalistické režimy v 19. století. Skrze daně osvícenecké absolutistické státy okrádaly rolníky jakožto zdroj akumulace. Tyto metody byly reakcí na úspěšné občanské společnosti, které již byly zřízeny v “kalvinistických” zemích, a jejichž úspěch spočíval na dřívější kapitalizaci zemědělství – především a předně v Anglii. Kapitalismus je především agrární revolucí. Než je možné vybudovat průmysl a města a mít městské dělníky, je nezbytně nutné revolucionizovat zemědělskou produktivitu tak, aby vznikal přebytek a aby se pracovní síla mohla osvobodit od půdy. Tam, kde tento proces nebyl završen do roku 1648 (konec třicetileté války a tedy náboženských válek), musel být proveden seshora ze strany státu. Tím se vytvořila kontinentální merkantilistická tradice, která po francouzské revoluci přetrvala až do 20. století jako vyspělejší merkantilismus. Tato tradice charakterizovala Druhé císařství Louise Napoleona (1852-1870) a především Bismarckovo Prusko a Německo, kterému Prusko dominovalo. Obzvláště Německo, po jeho sjednocení v roce 1870, napodobovali všichni “opoždění modernizátoři” na celém světě, Ruskem počínaje.

Zde se můžeme zaměřit na rámec vytýčený Barringtonem Moorem (který jsme si právě dali do souvislostí): 60. léta 19. století byla fundamentálním souběhem událostí. Během nich došlo k občanské válce v USA, ke sjednocení Německa, sjednocení Itálie, k emancipaci nevolníků v Rusku a k restauraci dynastie Meidži v Japonsku. Navíc bychom mohli dodat průmyslový rozvoj Francie za Druhého císařství a vznik Třetí republiky, ale to už je podružné. Zdá se, že pokud se nějaká země “vnitřně nereorganizovala” do roku 1870, neměla šanci dostat se v roce 1914 do “úzkého kruhu” výrazně industrializovaných zemí. Za druhé, z oněch pěti zmiňovaných zemí (Francii opět odložme bokem) ve čtyřech do roku 1933 vznikly totalitní/autoritářské merkantilní státy. Jedině ty z velkých zemí, které participovaly na první severoatlantické kapitalistické ekonomice (Británie, Francie, USA), unikly v 30. letech 20. století autoritářským merkantilním řešením a z těch pěti, které se reorganizovaly v 60. letech 19. století, se to povedlo pouze USA. (Jedná se o důležité vodítko k stěžejnosti předindustriální dějinné zkušenosti.) Proč byla 60. léta 19. století tak zjevně významným bodem? Odpověď zní zřejmě takto: světová krize v roce 1873 a zejména zemědělská krize. Když USA, Kanada, Argentina, Austrálie a Rusko vstoupily na světový trh s obilím jakožto velkovývozci, v podstatě se tak nanovo obnovila kontrapozice z roku 1648: všechny kontinentální státy se v reakci na zemědělskou krizi let 1873-1896 musely uchýlit k protekcionismu, aby si udržely svá národní zemědělství. Nejdůležitějším příkladem je německá aliance průmyslníků a junkerů “Železo a žito” z roku 1879, která finalizovala podmanění německého kapitalismu a liberalismu ze strany pruského/německého státu, kterému dominovali junkeři. Podobné scénáře ale byly rozehrány i ve Francii, na Iberském poloostrově, v Itálii a v rakouskouherském císařství. Příchod USA, Kanady, Argentiny a Austrálie na světový zemědělský trh na více než jedno století narýsoval linii kolem tehdejšího jádra vyspělého kapitalistického rozvoje. V roce 1890 již ale bylo levnější přivézt obilí lodí z Buenos Aires do Barcelony, než je převážet 100 mil vnitrozemskou dopravou. Zemědělské sektory kontinentálních merkantilistických států se tak staly mezinárodně neživotaschopné. Dopadu tohoto stavu věcí na vývoj dělnického hnutí se ale zatím nedostalo takové pozornosti, jakou by zasluhoval.

Podle revoluční tradice socialismus/komunismus v podstatě vyrostl z exploze třetího stavu po francouzské revoluci: z Babeufa, enragés a dalších radikálních živlů, které stály nalevo od jakobínů; a především z revoluce v roce 1848 ve Francii i ve zbytku Evropy (včetně chartistů, kteří svého vrcholu v Anglii dosáhli právě roku 1848). Dějiny vypadají přesvědčivě: linie z let 1793-1794 až k rokům 1917-1921 vede z Francie do Německa a Ruska, a to v podobě francouzských revolucí v letech 1830, 1848 a Komuny; v podobě vzestupu SPD až do roku 1914; v podobě ruských roků 1905 a 1917; a vrcholí neúspěšnou světovou revoluční vlnou let 1917-21, kdy se téměř revoluční situace objevily v Německu, Itálii, Anglii, Španělsku a k povstaleckým stávkám došlo ve všech ostatních koutech světa. Tato vlna je vrcholem “klasického dělnického hnutí.” C.L.R. James hovoříval o nutnosti rekonstituovat dějinný moment rozpadu německo-ruské fronty v letech 1917-1918, tj. o tom, že v neúspěchu německé revoluce a v porážce světové revoluční vlny dosáhla světová revoluce svého doposud nejpříznivějšího okamžiku. Tato trajektorie je rámcem ortodoxie Lenin-Trockij. Kdyby bývala německá revoluce zachránila Rusko před izolací, 20. století by nabralo zcela odlišný kurs. Tento pohled na dějiny byl velmi užitečným “heuristickým nástrojem,” s jehož pomocí se dalo vyhnout všem léčkám sociální demokracie, stalinismu, maoismu a víry v třetí svět. Žít v této tradici, ať už jako trockista, příslušník třetího tábora, nebo ultralevičák, znamená poměřovat dějiny z hlediska německých a ruských sovětů v letech 1917-1921. Pro historické hodnocení to vůbec není špatný metr; rozhodně je to lepší měřítko než keynesiánský sociální stát, stalinistické úspěchy během první pětiletky, nebo na práci náročné zemědělské komuny v Číně coby představa socialistické společnosti. Vede ale do slepé uličky. Vede nás k tomu, že se na dějiny díváme jako bychom byli stratégové Kominterny v roce 1920, kteří přemýšlí, jak navázat na středo a východoevropské revoluce proti Hohenzollernům, Habsburkům a Romanovcům tam, kde se zastavily. Jenže tyto revoluce odděluje od současnosti dějinná propast a jejich duální charakter. Duální povaha říjnové revoluce spočívala v tom, že byla revolucí, v níž se pod vedením dělnické třídy realizovaly historické úkoly buržoazní revoluce a po níž stalinistická kontrarevoluce zcela zardousila její proletářský politický obsah. Nekriticky rýsovat “kontinuální” linii skrze Lenina a Trockého, jakožto Marxovy exaktní pokračovatele na počátku dvacátého století, dělat z ruské revoluce prubířský kámen 20. století (“dějinný bod zlomu, kdy k žádnému zlomu v dějinách nedošlo,” jak to někdo nazval) znamená “přijmout” celý pohled na dějiny, před rokem 1917 i po něm. Především to znamená akceptovat mytologii, že německá sociální demokracie byla až do nějakého data – ať už do roku 1890, nebo 1898, či 1914, kdy se SPD zmocnil “revizionismus” – revoluční marxistickou formací. Je-li v základech náhledu osvíceného “tím nejlepším z německé sociální demokracie a ruského bolševismu” alespoň jeden jediný mýtus, jenž se nyní stal problematickým, jsou jím právě ony růžové brýle skrze, které je nazírána raná SPD. Díky tomuto růžovému pohledu mohla mezinárodní levici kolonizovat Aufklaerungoptika, která má svůj původ ve státním úřednictvu osvíceneckých despotických států.

Tuto slepou uličku můžeme pozorovat na několika rovinách. Začněme “vulgárním” nemarxistickým materialismem, který byl každodenním chlebem klasického dělnického hnutí, které se původně soustředilo kolem SPD a později kolem bolševické strany a II., III. a IV. internacionály.

Tolik lidí – třeba Lukacs, Korsch atd. – se poté, co objevili Rukopisyz roku 1844, Grundrisse, hegelovské “otisky prstů” v KapitáluTeze o Feuerbachovi, ptalo, jak se mohl klasického dělnického hnutí zmocnit “vulgární marxismus”? Proč předkantovský materialismus (tj. materialismus, který, na rozdíl od Marxova, ještě neprošel dialogem s německým idealismem a s Feuerbachem) tolik připomíná materialismus anglofrancouzského osvícenství z 18. století, tj. ideologii buržoazní revoluce? Jak můžeme dojít k marxistickému vysvětlení historické hegemonie vulgárního marxismu, když marxismus rovnou odmítá psychologické a moralistické soudy, že se “zastávaly špatné ideje”? Odpověď ale zřejmě není až tak komplikovaná: jestliže se materialismus klasického dělnického hnutí, soustředěného v letech 1860-1914 kolem SPD a rozšířeného ruskou revolucí, gnozeologicky příliš nelišil od revolučního materialismu buržoazního charakteru, pak musí platit, že klasické dělnické hnutí ve střední a východní Evropě bylo nástavbou buržoazní revoluce. Zaujmeme-li pozici obdivovatelů heroické rané SPD, pak si jen ztěží můžeme představit jiné vysvětlení, které by dávalo smysl. Konec konců, nedostali jsme se zase tak daleko od Trockého teorie o kombinovaném a nerovnoměrném vývoji: tam, kde je buržoazie slabá a nedokáže vzít starobylý režim útokem, připadá tento úkol dělnické třídě. (Trockij se ale snažil sám sebe přesvědčit, že tato dělnická třída provádí socialistickou revoluci.) Tento “vulgární marxismus” poskytoval “světonázor” vyjádřený v populárních pamfletech starého Engelse a ve spisech Bebela, Kautského, Wilhelma Liebknechta, prerevizionisty Bernsteina a Plechanova – šedých eminencí II. internacionály, které vyškolily Lenina a bolševiky. Nikdy bychom neměli zapomínat, že Lenin Kautského a ortodoxní “střed” SPD prohlédl teprve až v letech 1910-1912 a v roce 1914 nemohl uvěřit zprávám v novinách, že SPD hlasovala pro válečné úvěry. Tak blízké mu tyto vlivy byly. Imperialismus napsal, aby vysvětlil kolaps SPD. Trockij později přidal “absenci revolučního vedení,” aby vysvětlil poválečnou porážku v západní Evropě. Leninův portrét od Raye Dunayevské, jak se v září 1914 řítí do knihovny v Zurichu, aby si přečetl Hegelovu Logiku a mohl tak pochopit debakl SPD, může a nemusí být apokryfický; nicméně “pozdní Lenin” neměl na oficiální marxismus po roce 1917, včetně IV. internacionály, žádný dopad. Filozofickým názorům Lukacse a Korsche se Kominterna v roce 1923 vysmála. V intelektuálně důvtipnějších kruzích americké levice uprostřed 60. let 20. století (před vlnou překladů z francouzštiny, němečtiny a italštiny po roce 1968) byla snad nejsofistikovanějším dostupným anglickojazyčným textem o otázce filozofického pozadí marxismu kniha Towards an Understanding of Karl Marx od Sidneyho Hooka. Nebyla to ničí vina; byla to pouhá reflexe faktu, že dopad objevu Marxových raných spisů, skutečné míry, kterou je zavázán Hegelovi, kritiky vulgárního materialismu v Tezích o Feuerbachovi a děl jako Grundrisse překročil kroužky odborníků teprve až v 50. a 60. letech 20. století. To ale muselo mít nějaký historický důvod; nešlo jen o to, co, kdy a kde se vydalo (Grundrisse, například, poprvé vyšlo německy v pouhých 200 kusech v Moskvě roku 1941).

Klíčem k tomuto ideologickému anachronismu v dějinách marxismu a dělnické třídy ale zcela jasně nemůže být, jak jsme si již výše řekli, tvrzení, že “zastávali špatné ideje.” Odpověď musí ležet v hlubších rovinách dějin akumulace a jejího mezinárodního vlivu na tvarování třídního boje. A právě zde bordigistická tradice opět odkryla perspektivy, které byly celkově v debatách 60. a 70. let 20. století poměrně marginální, perspektivy, které podle mého mínění propojují agrární otázku, periodizaci kapitalistické akumulace, skutečnou dějinnou úlohu sociální demokracie a bolševismu a historickou souvislost mezi osvíceneckým absolutismem 17. století a masovými komunistickými stranami ve století dvacátém.

Nejzajímavější perspektivou sloužící k osvětlení těchto otázek byla perspektiva “neobordigistů,” francouzských proudů ovlivněných Bordigou, ale ne otrocky. Ti nejlepší z nich se pokoušeli o syntézu Bordigy, který si historického významu sovětů, dělnických rad a dělnické demokracie nevšímal a veškerý důraz kladl na stranu, s německou a holandskou ultralevicí, která dělnické rady glorifikovala a vše, co se po roce 1917 nepovedlo, vysvětlovala “leninismem.”

Na ústředním místě byl pro všechny tyto francouzské proudy jeden Marxův text, který v dlouhodobé perspektivě může být důležitější než všechny ostatní nové materiály, které začaly vycházet na světlo v 50. a 60. letech 20. století: tzv. Nepublikovaná šestá kapitola svazku I Kapitálu. Proč ji Marx vyňal z původní verze svazku I, se neví. Jedná se ale o materialistickou Fenomenologii mysli. Deset stránek postačí k vyvrácení althusseriánského tvrzení, že Marx ve svém “pozdním období” na Hegela zapomněl. Potvrzení kontinuity s Hegelovou metodou je zde ale to nejmenší. Fundamentálními kategoriemi rozpracovanými v textu je rozlišování mezi absolutní a relativní nadhodnotou a mezi tím, čemu Marx říká “extenzivní” a “intenzivní” fáze akumulace, které korespondují s “formální” a “reálnou” dominací kapitálu nad prací. Seznamováni jsme s nimi jen velmi teoreticky. Marx se je nepokouší aplikovat na dějiny obecně. Ale francouzská ultralevice začala kapitalistické dějiny periodizovat přesně podle těchto rozlišení. “Extenzivní” a “intenzivní” fáze dějin kapitalismu nejsou marxistickým unikátem; jako deskriptivní pomůcky je používali i buržoazní ekonomičtí historikové. Jeden proud toto rozlišení shrnul v samotné jeho esenci takto: “fáze, která zpochybňuje dělníka, aby ponechala pouhého proletáře.” V této větě je obsaženo odsouzení celé Gutmanovy školy nových dějin práce. Přechod k “intenzivní” akumulaci se v 6. kapitole prezentuje jako “redukce práce na tu nejobecnější kapitalistickou formu abstraktní práce” – zhuštěná definice pracovního procesu masové výroby 20. století ve vyspělém kapitalistickém světě. Nové dějiny práce jsou jednou dlouhou nostalgickou písní za fází formální dominace.

Nepublikovaná šestá kapitola rovněž vrhá světlo na “renesanci Hegela” v marxismu a na to, proč se seriózní zájem o Marxovo hegeliánské pozadí poprvé objevil v Německu 20. let 20. století (Lukacs, Korsch, Frankfurtská škola), kdežto ve Francii zavládl teprve až v 50. letech 20. století. Vulgární marxismus se vlastně ve Francii stal módní ideologií – mezi inteligencí – teprve ve 30. a 40. letech 20. století, tj. za Lidové fronty a za odboje. Čím si vysvětlit tuto díru 30 let mezi Francií a Německem? Odpovědí očividně musí být velká převaha Německa v průmyslovém rozvoji ve 20. letech 20. století, kterému Francie začala konkurovat v 50. letech 20. století. Zdá se, že je tu jistá spojitost mezi “hegelianizovaným” marxismem a podmínkami, které jsme nazvali “intenzivní akumulací” a “reálnou dominací.” Rovněž je zvláštní, že Itálie měla sofistikovanou, mnohem “germanizovanější” marxistickou kulturu již dlouho před Francií. I to musí nějak souviset se statutem Itálie coby politického “opozdilce,” oproti participaci Francie v první severoatlantické kapitalistické ekonomice a v buržoazní revoluční vlně let 1770-1815. Jakobínská tradice ve Francii, vyjadřovaná skrze racionalismus spojený s Comtem, Saint Simonem a Guesdem, skrze Jaurého kantovský idealismus, či skrze racionalismus dokonce i anarchistické tradice (s její vírou v antiklerikalistickou vědu), nebo konečně skrze “positivism laique et republican” Třetí republiky, zůstala pod úrovní postkantovského německého myšlení. Itálie se “germanizovala” v 90. Letech 19. Století; Francie teprve ve 30. a 40. letech 20. století.

Leninova a Trockého tradice dělí dějiny kapitalismu na dvě fáze, separované I. světovou válkou, která inaugurovala “epochu imperialistického úpadku.” Teoretické zdroje této teorie pocházejí z diskuse o “monopolním kapitálu” před I. světovou válkou: Hobson, Hilferding, Lenin. Na celou jednu epochu ji zpopularizoval Leninův Imperialismus. Kapitalismus za rozkvětu II. internacionály vypadal jinak než systém, který se popisoval v Marxovi (nesmíme zapomínat, že svazky II a III byly dostupné až od 80. a 90. let 19. století; poměr většiny socialistických militantů k “marxistické ekonomii” vycházel ze svazku I a ještě realističtější je, že se odvozoval od populárních pamfletů jako Mzdy, ceny a zisky). Zdálo se, že kapitalismus se posunuje z “konkurenčí” či “laissez-faire” fáze do fáze kartelů, monopolů, imperialistického státního poručnictví, vzniku finančního kapitálu, závodů ve zbrojení, koloniálních krádeží půdy: všechny tyto prvky Hilferding zhruba v roce 1910 označil jako “organizovaný kapitalismus.” I. světová válka značila bod zlomu. Ruská revoluce ukázala, že, řečeno Leninovou frází, “proletářská revoluce číhá za každou stávkou” a období 1917-1921 to zdánlivě jedině potvrzovalo. Pak po efemérní stabilizaci přišla v roce 1929 světová krize, fašismus, stalinismus a II. světová válka, po níž pak následovaly nepřetržité národněosvobozenecké války. Kdo by mohl v roce 1950 popřít, že se jedná o “epochu imperialistického úpadku?” Tento velmi reálný fenomén stmelil celý světonázor, poprvé kodifikovaný v počátečních letech Kominterny: a to kontinuitou s kautskyánským vulgárním marxismem z období před rokem 1914, charakterizací epochy “monopolním kapitálem,” kterou nejdovedněji vyjádřil Bucharin, Trockého teoriemi o permanentní revoluci a o kombinovaném a nerovnoměrném vývoji a charakterizací epochy sjezdem jakožto epochy “imperialistického úpadku.” Takové alespoň bylo zestručněné vyjádření tohoto dědictví, když znovu ožilo v těch nejlepších pokusech na přelomu 60. a 70. let o navázání na revoluční potenciál německo-polsko-ruského koridoru let 1905 a 1917-1921. Tato periodizace moderních dějin umožňovala pohlížet na svět “z Moskvy roku 1920” a tak se opět stalo tolik stěžejním a tolik implikujícím rozmotat dějiny ruské revoluce a Kominterny v letech 1917-1928. V těchto dějinách se nalézal kámen mudrců, ať už trockistický, schachtmanovský, či ultralevičácký. Jednalo se o hledisko těch, kdo ještě v polovině 70. let 20. století neměly žádné iluze o sociální demokracii, stalinismu, nebo bonapartismu ve třetím světě, tj. těch, kdo jim oponovali z pozice revoluční dělnické demokracie v podobě sovětů/dělnických rad. Na jedné rovině se to až do poloviny 70. let 20. století zdálo jako dokonale logické vysvětlení světa. Cožpak k nejvyšším projevům revolučního dělnického hnutí nedošlo v Německu a Rusku? Cožpak od té doby vše nebylo katastrofou a byrokratickou noční můrou?

Bordiga tento postoj ale předjímal, když někdy v 50. letech 20. století napsal, že “jen proto, že sociální evoluce v jedné zóně (čímž měl na mysli Evropu a USA) vstoupila do předposlední fáze, tak ještě nemusí být to, co se děje jinde na planetě, sociálně nezajímavé.” Pro onen světonázor (který v té době sdílel i autor tohoto textu) bylo totiž to, co se dělo jinde na planetě, skutečně sociálně nezajímavé. Kdo by mohl americkým nebo evropským dělníkům vážně nabízet jako vzor Čínu, nebo Severní Koreu, či Albánii, nebo národněosvobozenecká hnutí a jejich státy? Ale takový názor, byť správný, byl neadekvátní.

Proč?

Protože ignoroval dvě skutečnosti, které již byly v polovině 70. let 20. století v plném proudu: dvojí pohyb industrializace třetího světa a technologicky intenzivního (“high tech”) vývoje ve vyspělém sektoru, který se právě chystal zřítit na hnutí dělnické třídy na západě, na němž spočívala celá dřívější perspektiva. V roce 1970, uprostřed euforie stalinistů, maoistů a třetího světa nad rolnicko-byrokratickými revolucemi, bylo správné a revoluční obracet se k dělnické třídě západu jako k jediné třídě, která by doopravdy mohla skoncovat s třídní společností. Tehdy bylo nezbytné odmítnout žvásty o stěžejnosti třetího světa stejně, jako je dnes nezbytné odmítnout jejich (značně oslabené) pozůstatky. Změnou, k níž od té doby ale došlo, je samozřejmě vznik reálných dělnických hnutí v samotném třetím světě – Jižní Korea je posledním a nejdůležitějším příkladem – díky deindustrializaci západu a industrializaci třetího světa (dvě strany téže mince). Až do poloviny 70. let svět vypadal v podstatě tak, že se dal extrapolovat z výše načrtnutého raného, heroického pohledu Kominterny. Země, které byly v roce 1914 jádrem světového průmyslu (západní Evropa, USA a Japonsko), jím byly ještě i tehdy. Jak již bylo dříve řečeno, pokud se nějaká země “vnitřně nereorganizovala” do 60. let 19. století, pak v roce 1914 nebyla v “průmyslovém klubu” a nebude v něm ještě ani circav roce 1975. Dále, procento dělníků v průmyslové výrobě vyspělých průmyslových zemí, které dosáhlo vrcholu circa 45% v Německu a Angliicirca v letech 1900-1914, se ve vyspělé kapitalistické zóně jako celku začátkem 70. let stále ještě blížilo tomuto číslu. Co se mezitím změnilo? Vyspělý kapitalistický svět zcela jasně prošel dělením své pracovní síly, kdy (velmi zhruba) v letech 1900-1914 pracovalo 45% v průmyslu, 45% v zemědělství a 10% ve službách a najednou bylo v průmyslu 40-45%, v zemědělství 5-10% a ve službách 40-45% (a to se ani nezmiňujeme o vzniku rozsáhlého zbrojírenského sektoru, který na přelomu století teprve sotva vznikal). Co to naznačovalo? Naznačovalo se tím, že “příběh” kapitalistického rozvoje zněl následovně. V letech 1815-1914 fáze “klasického” či “konkurenčního” kapitalismu – systém tehdy primárně transformoval rolníky v dělníky, alespoň tedy v Anglii, USA, Francii a Německu. V období po roce 1914 (ve skutečnosti začalo circa roku 1890) nová fáze “organizovaného” kapitalismu, “monopolní” kapitalismus, “epocha imperialistického úpadku” dále decimovala venkovské obyvatelstvo západního světa (a Latinské Ameriky, Karibiku, jižní Evropy a Afriky), ale proč? Namísto toho, aby dále expandovala průmyslovou pracovní sílu, využila hodně zvýšené produktivity stagnujícího procenta pracovní síly k podpoře neustále se rozrůstajícího “sektoru služeb” (a zbrojírenské výroby). Abychom se ale vrátili k základnímu tématu, tak komunistické strany začínají erodovat a jsou přemoženy integrovaným sociálně demokratickým typem stran právě v době, kdy se zemědělská populace dotyčné země redukuje na triviálních 5-10% pracovní síly. K tomu došlo například za posledních 15 let ve Francii a Španělsku.

A v Portugalsku k tomu nedošlo právě proto, že drobné zemědělství zůstává velmi významným procentem portugalské pracovní síly. Takové je i pozadí transformace PCI. A v severní Evropě a Spojených státech k tomu došlo již dávno. A konečně se jedná o striktní paralelu s problémy, s nimiž se setkali ve východní Evropě a Sovětském svazu, když byla završena “extenzivní” fáze akumulace a bylo na čase přistoupit k intenzivní fázi, do níž západ vstoupil přes krizi let 1914-1945. V krátkosti, od osvíceneckého absolutismu 17. století až po komunistické strany 20. století, jde o problematiku extenzivní fáze akumulace – o transformaci rolníků v dělníky. Definitivně se tím implikuje, že společnost je plně kapitalistická teprve tehdy, až je v zemědělství zaměstnáno jen triviální procento pracovní síly, tj., že společnost je plně kapitalistická jedině tehdy, když přejde od extenzivní/formální fáze k intenzivní/reálné fázi akumulace. To ve stručnosti znamená, že ani Evropa ani Spojené státy nebyly v roce 1900 tak kapitalistické, jak se socialistické hnutí domnívalo a že klasické dělnické hnutí – jeho mainstream – bylo předně a především hnutím, které kapitalismus pohánělo do jeho intenzivní fáze.

Shrnuto, kapitalismus znamená především agrární revoluci.

Agrární otázka měla v dějinách mezinárodní levice nespočet významů. Povstala v souvislosti s rolnickými revolucemi, které doprovázely francouzskou a ruskou revoluci; s kapitalizací zemědělství na jihu USA prostřednictvím občanské války; s krizí zemědělství po roce 1873; s vyprázdněním evropského venkova po II. světové válce. Nepochybně se jedná o závažně se lišící fenomény, které by se neměly přezíravě házet do jednoho pytle. Zaměřme se ale na intenzivní akumulaci související s redukcí zemědělské pracovní síly na 5-10% obyvatelstva jakožto na definici “plně kapitalistické” společnosti. Plně kapitalistickým zemědělstvím je mechanizované zemědělství v americkém stylu. V tomto smyslu nebyla “agrární otázka” vyřešena roku 1789 ve Francii, ale v letech 1945-1973. Souvislost mezi zemědělstvím a intenzivní akumulací v průmyslu spočívá v redukci nákladů na potravu, coby procenta z dělníkova spotřebního účtu, čímž se v centru masové výroby 20. století vytváří kupní síla pro trvalé spotřební zboží (třeba pro automobil).

Shrňme si to a pak se ještě jednou vraťme k Bordigovi a neobordigistům. Vulgární marxismus byl ideologií středo a východoevropské inteligence, která se spojila s dělnickým hnutím v bitvě za dokončení buržoazní revoluce (marxismus II. a III. internacionály). Jeho paralela s předkantovským buržoazním materialismem z před roku 1789 není důsledkem nějaké “chyby” (“zastávali špatné ideje”), naopak je to přesný výraz reálného obsahu hnutí, které jej vyvinulo. Tento obsah dává smysl teprve v rámci periodizace kapitalistických dějin, která doplňuje Leninovu/Trockého “epochu imperialistického úpadku” pojmy extenzivní/intenzivní akumulace a formální/reálná dominace. Celá Leninova a Hilferdingova teorie II. internacionály o “organizovaném kapitalismu” a “monopolním kapitalismu” je pak jen okultací přechodu od extenzivní akumulace k intenzivní. “Oficiální marxistický” pohled je tudíž pohledem rodící se státní elity – u moci, nebo mimo moc – jejíž hnutí vyústí v další formu kapitalismu (reálná dominace) a nazve ji “socialismem.”

Takováto analýza je přesvědčivá tím, že se vyhýbá moralizování a nabízí “sociologické” vysvětlení “gnozeologie.” Tedy ještě jednou: znamená to, že tato sociální vrstva zastávala Aufklaerung formu materialismu, protože se jednalo o protostátní úřednictvo v režimu vývoje a že jeho ekonomie, kodifikovaná v leninistické teorii imperialismu, byla i ekonomií této vrstvy. Nejedná se o skutečný marxismus, protože má sklon nahrazovat analýzu výrobních vztahů a sil (definitivně duehringiánskou) analýzou “síly.” Od Lenina a Bucharina, přes Barena a Sweezyho, přes Bettleheima a Amina, až po Pol Pota (při vědomí nesmírné diskontinuity a degenerace, ale i kontinuity) je teorie “monopolního kapitálu” teorií státních byrokratů. Je fundamentálně protidělnická. Reformismus dělnické třídy na západě chápe jako projev superzisků z imperialismu a zatemňuje rozdílnost zájmů státně byrokratické elity a tříd rolníků a dělníků v rozvojových zemích, kde je u moci.

Francouzští neobordigisté, zejména Camatte, ukázali, že především právě v Rusku se marxismus postupně transformoval z teorie o “materiálním lidském společenství,” o reálném hnutí, které se “rodí” ze zralého kapitalismu, v něco, co se “buduje” v zaostalém protokapitalismu. Můžeme to pozorovat na kontrastu mezi “marxistickým postojem” k ruské otázce, jaký v letech 1878-1883 zastával Marx a bolševickou polemikou s poslední fází narodnictví v 90. letech 19. století. Ať už Marx ve své studii o ruské občině, coby možné základně pro okamžitý “skok” ke komunismu, uvažoval nad čímkoli, nikdy by býval nenapsal, tak jak to v roce 1936 učinil Trockij, že “socialismus nyní kapitalismus konfrontuje tunami ocele a betonu.”

Tím není řečeno, že by v Marxově díle nebyla žádná základna tohoto produktivistického diskursu. Jednoduše to znamená, že zásadní rozdíl, který Marxe odděluje od veškerého marxismu II., III. (a IV.) internacionály, spočívá právě v tom, že Marx překročil předkantovský materialismus a daleko se vymyká ekonomii “monopolního kapitálu” vyjadřujícím pohled státního úřednictva na svět. V bitvě mezi Leninem a narodniky v 90. letech 19. století, v bitvě za zavedení tohoto zkráceného “marxismu” II. internacionály do Ruska, se v produktivistickém chóru úplně ztratila celá dimenze marxistické analýzy “ruské otázky” z před roku 1883, kterou odkryl až Bordiga. Lineární, mechanistické potvrzování “pokroku,” čili jádra historického myšlení Osvícenství, které vulgární marxismus převzal do své “stádiovité” teorie dějin, nemá, na rozdíl od Marxe, žádný cit pro ruskou zemědělskou občinu. Pojetí komunismu jako Gemeinwesen (materiální lidské společenství) je potlačeno ve prospěch produktivismu. Jakmile byli u moci, bolševici vzali reprodukční schéma a kategorie svazku I Kapitálua převedli je do svých příruček pro plánování ekonomiky, aniž by si povšimli, že se jedná o “ricardiánský” popis kapitalismu, který Marx podrývá ve svazku III. Tím se vydláždila cesta pro “oceložroutskou” ideologii stalinistických plánovačů po roce 1928. Mezi Marxem a II. internacionálou, a později bolševiky, leží celá propast projevující se ve “filozofii” a “ekonomii” a tyto rozdíly vyjadřují rozdílné “sociální gnozeologie” zakořeněné v hlediscích dvou odlišných tříd, dělnické třídy a státního úřednictva. Právě v tomto smyslu má význam konstatovat, že to nejlepší z německé sociální demokracie a ruského bolševismu je beznadějně propleteno se státem. Obnovená revoluční vize je již nemůže identifikovat jako přímé dědice, ale jako zajížďku, kterou marxismus splynul s etatistickým diskursem jemu cizím.

Dnes na západě, na rozdíl od revolucionářů v roce 1910, žijeme v totálně kapitalistickém světě. Již není třeba realizovat kapitalizaci zemědělství, před dělnickým hnutím nestojí žádná rolnická otázka. Zároveň ale uprostřed prohlubující se světové ekonomické krize, která dosahuje proporcí krize 30. let 20. století, vyprchaly všechny staré revoluční vize a představa o tom, jak by vypadal pozitivní svět, který by překonal kapitalismus, je ještě nejasnější než kdy dříve. (Příkladů negativních alternativ skýtají nedávné dějiny celou řadu.) Jenže, pochopíme-li s určitostí, že se dnes většinou hroutí odkaz osvíceneckého absolutistického státu a jeho moderních prolongací, pochopíme rovněž, že pojmový aparát, který se až donedávna používal, byl povětšinou aparátem pro dokončení buržoazní revoluce, jenž si vytvořila hnutí, která jednoznačně vedli – reální či potenciální – státní úředníci. Osvobodíme-li marxismus od tohoto etatistického odkazu, můžeme minimálně začít svět chápat z hlediska “reálného hnutí odvíjejícího se před našima očima” (Komunistický manifest).

Bibliografie

Jedním z cílů tohoto článku bylo lépe seznámit anglicky mluvící svět s Bordigovou osobou a idejemi.

Bohužel, řada zdrojů, z nichž tento článek čerpá, byla publikována pouze v italštiněči francouzštině obskurními levicovými nakladatelstvími, z nichž mnohá již ani neexistují. Mimo spisy samotného Bordigy jsou tudíž prakticky nedostupné. Čtenáři, kteří by rádi získali Bordigovy dostupné spisy v nejrůznějších jazycích, mohou kontaktovat:

Partito Comunista Internazionale

Via Marnni 30

Schio

Italy

Toto jsou důležité Bordigovy spisy. Strutture economica e sociale de la della Russia d’oggi (Edizioni il programma comunista, 1976) je jeho hlavním dílem o ruské ekonomice. Velká část jej vyšla ve francouzštině pod titulem Russie et Revolution dans la theorie marxiste(Ed. Spartacus, 1975). Storia delta sinistra comunista (Ed. Il programma comunista), dějiny Bordigovy frakce od roku 1912 do roku 1921 se objevily ve třech po sobě jdoucích svazcích, počínaje rokem 1964. Kratšími, ale zásadními teoretickými prohlášeními jsou Proprieta e capitale (Ed. Iskra, Florencie 1980) a Mai la merce sfamera l’umomo: la question agraria e lateoria della rendita fondiaria secondo Marx (Ed. Iskra, 1979). Sbírka některých kratších Bordigových textů ve francouzštině, včetně jeho komentářů k Marxovým Rukopisům z roku 1844, vyšla ve francouzské edici s předmluvou od Jacqua Camatta jako Bordiga et la passion du communisme (Ed. Spartacus, 1974).

Pokud vím, tak o Bordigovi neexistuje žádná vyčerpávající studie. Jsou jen dvě díla, která se vyhýbají těm nejhorším chybám a dřívějším pomluvám: A. de Clementi, Bordiga (Turín, 1971) a životopis od jednoho intelektuála z PCI, Franco Livorsi, Amadeo Bordiga (Řím, 1976). Prezentací Bordigových názorů na ruský fenomén je: Uhana Grilli, Amadeo Bordiga: capitalismo sovietico e comunismo (Milán, 1982). Nejlepším úvodem k Bordigovi a jeho teoriím, které ovlivnily tento článek, je: Jacques Camatte, Bordiga et la revolution russe: Rusie et necessite du communisme v časopise Invariance, ročník VII, řada II, číslo 4. Kritickým hodnocením bordigistické frakce je dílko La Gauche Communiste d’Italie, které v roce 1981 vydal Courant Communiste International. Celkovým “bordigistickým” pohledem na ruskou revoluci a její důsledky je speciální trojčísloProgramme communista, Bilan d’une revolution (čísla 40, 41, 42, říjen 1967-červen 1968), což byl teoretický časopis jedné z tehdy soupeřících bordigistických stran. Zda názory vyjadřované v tomto vydání napsal, či schválil sám Bordiga, se mi zjistit nepodařilo.

Dalšími dvěmi zajímavými díly, které z Bordigy kriticky čerpají, jsou: Jean Barrot, Le mouvement communists (Ed. Champ Libre, Nfis, 1972) a Jacques Camatte, Capital et Gemeinwesein: Le 6e chapitre inedit et l’oeuvre economique de Marx (Ed. Spartacus, Paříž 1978).

Řada informací o Bordigovi v době jeho největšího masového vlivu se nachází v kvazioficiálních dějinách Komunistické strany Itálie od Paola Spriana, Storia del Partito comunista italiano, svazek I Da Bordiga a Gramsci(Turín 1967). Toto dílo je třeba stejně jako Uvorsiho dílo používat velmi opatrně.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: