Skip to content

Spontaneita, zprostředkování, ruptura

10.10.2016

Angloamerický kolektiv Endnotes se zamýšlí nad tím, čím se dnešní cyklus bojů liší od cyklů 20. století, a pokouší se nově formulovat tři z klíčových pojmů revoluční teorie – spontaneita, zprostředkování (mediace) a ruptura – tak, aby dokázaly postihnout, jaký je dnes vztah mezi aktuálními boji a perspektivou sociální revoluce a jaký je vztah mezi spontánním konáním proletariátu a organizací.

„Nevíme, zda [rozdílné] osudy Luxemburgové… a Lenina souvisí se skutečností, že Lenin a jeho skupina ozbrojili dělníky, zatímco Spartakovci dál považovali organizaci za koordinaci… a odmítali působit jako jediná adekvátní zbraň dělníků. Podstata leninismu se posouvá od vztahu mezi živelností a stranou ke vztahu mezi stranou a povstáním.“[1]

Směřují dnešní boje k revoluci? Ve snaze odpovědět si na tuto otázku hledáme azimut jediným možným způsobem: nejen v našich současných zkušenostech, ale také se radíme s revolučními teoriemi minulosti. Jenže spoléhat na minulé revoluční teorie je celkem problematické: tyto teorie vznikaly v reakci na množinu problémů, které vyvstávaly v průběhu nějaké konkrétní éry, která není naší érou. Vždyť se revoluční teorie dvacátého století vyvíjely během sledu bojů, kterému říkáme dělnické hnutí. A tyto teorie nesou nejen obecné stopy dělnického hnutí. Ony se navíc formovaly v reakci na limity, na něž toto hnutí naráželo ve chvílích, kdy bylo nejintenzivnější – tedy v éře revolucí 1905-1921.

Limity dělnického hnutí naprosto souvisely s problémem vštěpování třídního uvědomění obyvatelstvu, které bylo proletarizováno jen neúplně. Protože se na venkově potýkali s rozsáhlým rolnictvem a ve městech s nesourodou směsicí pracujících tříd, stratégové dělnického hnutí se těšili na chvíli, kdy úplná proletarizace – provázející další rozvoj výrobních sil – v budoucnu vymítí stávající rozdíly mezi proletáři. Objektivní jednota třídy pak nalezne odpovídající subjektivní výraz. Jenže tento sen se nikdy nenaplnil. Další rozvoj výrobních sil jisté rozdíly mezi proletáři posiloval a jiné vytvářel. A mezitím tento rozvoj vyrušil základ jednoty dělníků. Ti zjišťovali, že už nejsou zásadní silou moderní éry a že se z nich staly pouhé přívěsky – příslušenství bujícího souboru strojů a infrastruktur, které se vymykaly jejich kontrole.[2]

Vrátíme-li se však, jakkoli stručně, k revolučnímu vrcholu minulého století – než dělnické hnutí zašlo na úbytě – třeba lépe pochopíme kontext, v němž se rodily revoluční teorie minulosti. A na tomto základě začneme artikulovat revoluční teorii naší doby. Když se ale dnes do takového projektu pouštíme, měli bychom se mít na pozoru: revoluce se ze své vlastní podstaty objevují nečekaně a naše teorie musí tuto nepředvídatelnost nějak začlenit do samotného svého jádra. Revolucionáři minulé éry se povětšinou odmítali otevřít neznámu – i když revoluce, které prožili, nikdy neproběhly tak, jak si představovali.

Koneckonců revoluce dvacátého století nakonec nebyly výsledkem metodických projektů, pomalého rozšiřování členstva odborů a/nebo strany, které mělo držet krok s industrializací a homogenizací třídy. Revoluční vlny v letech 1905-1921 probíhaly chaoticky a kolem taktiky masové stávky se formovala sebeorganizace bojů. Ani vznik ani rozvoj masové stávky revoluční stratégové nepředvídali navzdory desítkám let přemítání (a historickým příkladům z let 1848 a 1871).[3]

Mezi několika málo revolucionáři, kteří se rovnou nepostavili proti této nové formě boje, byla Rosa Luxemburgová tou, kdo v ní spatřoval revoluční taktiku par excellence. Její kniha Masová stávka je jedním z nejlepších textů v dějinách revoluční teorie. Avšak i Luxemburgová v masové stávce viděla prostředek k obrodě Německé sociálně demokratické strany. Jak poukazuje Dauvé: „jestliže [Luxemburgová] byla autorkou výroku, ‘Po 4. srpnu 1914 je sociální demokracie jen nechutnou mrtvolou,’ pak se ukázalo, že sama trpí nekrofilií.“[4]

Předehra: Masová stávka

Dějiny masové stávky jsou podzemními dějinami a z větší části nebyly písemně zaznamenány. Lze si je však nastínit následovně.[5]

V roce 1902 se v Belgii a Švédsku objevily putovní stávky jako prostředek jak prosadit všeobecné volební právo pro muže. Tato taktika se pak rozšířila do Nizozemí a Ruska, až v roce 1904 dorazila do Itálie jako protest proti násilnému potlačení dělnických vzpour. V Itálii poprvé vznikly dělnické rady. Tato první vlna dosáhla svého vrcholu roku 1905 v Rusku, a to v obřích masových stávkách, které v prosinci téhož roku vyvrcholily povstáním – první ruskou revolucí. Ruský příklad sloužil jako vzor a taktika masové stávky se rychle rozeběhla po evropských městech.

Brzy se objevila i v Německu, srdci marxismu Druhé internacionály, kde poprvé padla otázka „smyslu“ masové stávky, která už byla využita k celé škále různých cílů. Představitelům odborů masová stávka připadala jako překážka pro jejich vlastní upachtěné pokusy o organizování třídy. Jeden německý odborář prohlásil: „K budování našich organizací potřebujeme klid v dělnickém hnutí.“[6] Jenže taktika se dál šířila a její rozměry se zvětšovaly navzdory prohlášení Druhé internacionály, že taktiku masové stávky podporuje jen jako obrannou zbraň.

Po vlně z let 1902-1907 se boje utišily, než opět propukly v letech 1910-1913. V průběhu těchto vln se prudce rozrůstalo členstvo odborů, v Rakousku a Itálii bylo vybojováno volební právo a skandinávské státy byly donuceny k liberalizaci. Vznikl anarchosyndikalismus a levý komunismus jako svébytné tendence. Druhou stávkovou vlnu, která už začínala doznívat, ukončil začátek první světové války. Ale i tato zdánlivě definitivní bariéra se nakonec ukázala jen jako další dočasná překážka. Už v roce 1905 se napříč Evropou zvyšuje původně nízký počet stávek. Aktivita se vylila ven z pracovišť: v Clydeside došlo k činžovním stávkám a v Berlíně k demonstracím proti cenám potravin. Roku 1916 byly v Německu vyhlášeny masové stávky, ale tentokrát na protest proti uvěznění Karla Liebknechta, symbolu zásadové opozice vůči válce. Do roku 1917 se k neklidu na pracovištích mimo jiné přidaly vzpoury v armádě a hladové bouře v ulicích. Tyto akce se šířily prostřednictvím nových organizačních forem: hnutí dílenských předáků v Anglii a Německu a „vnitřní komise“ v Itálii.

Takže boj v evropských městech nabíral na intenzitě ještě před bolševickou revolucí, k níž došlo v říjnu. Masové stávky v Rakousku a Německu byly těmi největšími v dějinách obou zemí. Lidé zapomínají, že první světová válka neskončila kvůli porážce jedné ze stran, ale proto, že se další a další země, které byly ve válečném stavu, hroutily ve vlně revolucí, která se vzedmula a pak opadala v letech 1917 až 1921. U této poslední vlny bojů se nezdržíme, jen ocitujeme slova Friedricha Eberta, vůdce SPD, která byla v roce 1918 určena vyděšené německé buržoazii: „Jsme jediní, kdo může udržet pořádek.“

Co se můžeme z těchto stručných dějin taktiky masové stávky naučit? Kdyby dnes mělo dojít k revoluci, také by se musela vynořit z masivní intenzifikace spontánních, sebeorganizovaných bojů. Tyto boje by musely propuknout napříč širokými geografickými prostory, rozšířit se v nich a s vzestupnou a sestupnou tendencí trvat po desítky let. Jedině v takovém kontextu – tedy v kontextu rozvíjejícího se sledu bojů – se revoluce stává možnou nejen teoreticky, ale také prakticky. Strategické otázky konkrétní éry tudíž mohou zaznět a nalézt konkrétní odpověď jen v průběhu zintenzivňujících se bojů.

Víc se však z minulosti poučit nemůžeme. Taktika masové stávky byla specifická pro svoji dobu, kdy docházelo k: 1) bezpříkladné konsolidaci firem a pracovišť; 2) příchodu nedávno proletarizovaných rolníků do nových průmyslových měst, kam s sebou přinášeli určitou kulturu solidarity; 3) zápasu dělníků, v němž bránili proti mechanizaci a racionalizaci svoji kontrolu nad pracovním procesem; 4) zápasu proti přetrvávajícímu starému režimu – zápasu za občanskou rovnost, za právo organizovat se a volit, které elity odmítaly přiznat proletářům. Dnes je horizont boje velmi odlišný, ale nástroje, jimiž uchopujeme vztah mezi boji a revolucí, stále nesou stopy dělnického hnutí.

Je tedy třeba ukout nové nástroje. Citát od Bologni, kterým jsme začali, se dotýká klíčových pojmů revoluční teorie, jak byla chápána v průběhu dělnického hnutí: spontaneita a organizace, strana a povstání. Před námi stojí otázka: jak dnes, tedy poté, co skončilo dělnické hnutí (což také a nutně znamená konec všech revolučních tradic, které oživovaly minulé století: leninismus a ultralevice, sociální demokracie a syndikalismus a tak dále) vyjádřit vztahy mezi touto konstelací pojmů? Nabízíme následující úvahy o třech pojmech: spontaneita, zprostředkování a ruptura. Je to pokus uzpůsobit nástroje revoluční teorie našim časům. Doufáme, že při vědomí propasti, která nás dělí od minulosti, můžeme z minulých teorií extrahovat něco, co nám bude v současnosti k užitku.

Problém koordinace

Než pojednáme o klíčových pojmech revoluční teorie, musíme se na chvíli zastavit a říci si něco o specifičnosti boje v kapitalistických společnostech. Vně těchto společností se lidské bytosti povětšinou organizují v bezprostředních společenstvích. Když se střetnou, činí tak jako společenství, která existovala už před těmito střety. Oproti tomu v kapitalistických společnostech jsou lidské bytosti povětšinou atomizované. Proletáři se spolu nestřetávají jako příslušníci bezprostředních společenství, ale jako cizinci. Tato atomizace určuje charakter současných bojů. Báze, na níž proletáři bojují, totiž před těmito boji neexistuje. Základy boje je třeba vybudovat (z materie společenského života) v průběhu samotného boje. Tento rys kapitalistických společností má dvě základní příčiny:

1)      Proletáři si vzájemně konkurují na trzích, kde prodávají svoji pracovní sílu. Povahou vykořisťovatelského vztahu je dáno, že tu nikdy není dost pracovních míst. Za této situace někteří proletáři shledávají užitečným formovat gangy a vyděračské bandy – na základě genderu, rasy, národa, vyznání – a na této bázi se stavět proti jiným skupinám pracujících.[7] Protiklady se mezi proletáři nerozehrávají jen s ohledem na pracovní místa a rozdíly ve mzdách, ale také s ohledem na pracovní podmínky, čas trávený s rodinou, dostupnost vzdělání a tak dále. Konkurence uvnitř třídy se odráží i mimo pracovní trhy, v bezohledně uplatňovaných statusových hierarchiích, které se stavějí na odiv prostřednictvím okázalé spotřeby (nóbl auta) a bezpočtu známek životního stylu (slipy). Takže stále všeobecnější situace závislosti na práci nevede k homogenizaci zájmů. Naopak, proletariát je vnitřně stratifikován. Proletáři se pečlivě odlišují jeden od druhého. Kde organizace kultivují kolektivní zájmy, tam se často vepisují jiné konkurenční odlišnosti do hranic rasy, národa, genderu atd.

2)      Závislost na práci nemá za následek jen konkurenci mezi pracujícími, která je od sebe navzájem odpuzuje. Nakolik jsou jedinci schopni sehnat si zaměstnání, mzda také proletáře osvobozuje od nutnosti vzájemných vztahů. Protože už nejsou závislí na dědictví, námezdně pracující už nejsou ničím povinováni svým rodičům či komukoli jinému (kromě jejich šéfů!).[8] Mohou utíkat z venkova do měst, z měst na předměstí nebo z předměstí zpátky do měst. Pokud si dokážou najít práci, proletáři se mohou svobodně stěhovat, jak se jim zachce. Mohou uprchnout před káravým pohledem rodičovských a náboženských autorit, ale také před bývalými přáteli a milenci a mohou se dát dohromady, s kýmkoli chtějí, mohou se modlit k jakémukoli bohu a okrášlit si své domovy jakýmkoli způsobem. Proletáři se nemusí potkávat s nikým, koho nemají rádi – s výjimkou práce. Takže společenství se nerozkládá jen silou. Jeho rozklad je rovněž chtěně a činně uskutečňován. Výsledkem je historicky unikátní společenská struktura, v níž lidé na sobě vlastně nemusí být nijak zvlášť přímo závislí. Jenže individuální autonomie proletářů se dosahuje za cenu kolektivní bezmoci. Když končí vzpoura, proletáři mají sklon vracet se k atomizaci. Dochází k opětovnému rozkladu, v němž je jediným pojítkem peněžní hotovost.

Protože proletáři vycházejí ze situace téměř všeobecné atomizace, čelí unikátnímu problému koordinace. Proletáři musí nalézt způsoby jak se seskupit, ale aby tak mohli učinit, musí překonat reálnou protikladnost svých zájmů. Nakolik tyto překážky ještě nepřekonali, shledávají, že jsou ve svém boji s kapitálem a státem bezmocní. Tudíž problémem, s nímž se proletáři – v nerevolučních časech – potýkají, není absence správné strategie (kterou by mohli vytušit chytří intelektuálové), nýbrž přítomnost reálných mocenských asymetrií, které provázejí jejich atomizaci. Nic z toho, co se nachází v arzenálu jednotlivých dělníků, se nemůže měřit s mocí kapitalistů libovolně najímat a propouštět zaměstnance nebo s predispozicí policistů střílet, bít či věznit.

Pracující svoji atomizaci – a výslednou mocenskou nerovnováhu – historicky překonávali ve vlnách koordinované rozvracečské aktivity. Ale pracující se nacházejí v bezvýchodné situaci: kolektivně mohou jednat jen tehdy, když si navzájem důvěřují, ale důvěřovat si navzájem – tváří v tvář obrovským rizikům, kterým oni sami i druzí čelí – mohou jen poté, co už se tato důvěra zhmotnila v kolektivní akci. Dochází-li tedy k revoluční aktivitě jen výjimečně, není tomu tak proto, že pracující rozděluje ideologie, ale proto, že je sebevražedné zkoušet to „začít sám“, pokud se revoluce ještě neděje. Myšlenky, které si nosíme v hlavě – bez ohledu na to, jak moc jsou revoluční – povětšinou slouží k tomu, abychom si omluvili utrpení, které s sebou tato situace nese a také, aby nám pomohli vyrovnat se s ním.

Ale zdánlivě neřešitelný problém boje – problém bezvýchodné situace – nakonec vyřeší jen boj sám, a to díky svému vývoji v průběhu času. Počtářsky lze toto řešení popsat jako možný výsledek opakování vězňova dilematu.[9] Naším termínem je však spontaneita.

1) Spontaneita

Spontaneitou se obvykle chápe absence organizace. Něco spontánního vychází z momentálního impulsu, děje se jakoby přirozeně. Marxisté z Druhé internacionály věřili, že dělnická revolta je spontánní v tomto smyslu: je přirozenou reakcí na panství kapitálu, avšak formu jí musí dát strana. Tato představa spočívá na takovém významu termínu spontaneita, který bychom mohli označit za odvozený. V osmnáctém století, když Kant popisoval transcendentální jednotu apercepce – toho, že jsem si vědom sám sebe, protože mám svoji vlastní zkušenost – nazýval ji spontánním aktem.[10] Kant měl tedy na mysli opak něčeho přirozeného. Spontánní akt je svobodně podniknutým činem. Slovo spontánní je vlastně odvozeno z latinského sponte, což znamená „sám od sebe, svobodně, dobrovolně“. V tomto smyslu spontaneita není o nutkavém nebo automatickém konání. Jedná se o konání bez vnějšího donucení. Každodenně se podílíme na kapitalistických společenských vztazích tím, že chodíme do práce, nakupujeme atd. Ale máme svobodu rozhodnout se, že to dělat nebudeme bez ohledu na možné následky (a ty mohou někdy být kruté, protože naše účast na kapitalismu není svobodnou volbou, ale donucením).[11]

Z této reinterpretace termínu plynou čtyři body:

1)      Spontaneita – právě proto, že je svobodně chtěnou – je ze své podstaty nepředvídatelnou. Z toho důvodu nemůže existovat žádná pevně daná teorie boje. Může existovat jen fenomenologie zkušeností s revoltou. Samozřejmě, že revolta se vztahuje ke krizi, ekonomické či jiné, jelikož krize činí dosavadní způsoby života proletářů neudržitelnými. Ale vztah mezi krizí a revoltou není nikdy mechanický. Revolta zůstává fundamentálně neurčenou nebo mnohonásobně určenou: nikdy k ní nedochází, když by mělo a když k ní dojde, často vychází z těch nejnepravděpodobnějších koutů. Nespokojenost může doutnat, ale pak policejní vražda nebo zvýšení cen chleba najednou „spustí“ revoltu. Nikdo však v žádném z konkrétních případů předem neví, co bude onou spouštěcí událostí. To však neznamená, že revolta není plánovaná nebo že militanti v zažehnutí revolt nehrají žádnou roli. Militanti se ve skutečnosti snaží revoltu zažehnout pořád. Jde však o to, že jejich úspěšnost závisí na čemsi, co leží mimo ně (toto něco se odhaluje v klíčových okamžicích, kdy lidský materiál, s nímž militanti pracují, náhle přestává reagovat na jejich mikromanagement – boj buď poskočí nečekaným směrem, nebo uvadne).[12] Kdo může předpovědět, kdy shromáždění v parku povede jen k dalšímu protestu a kdy exploduje a změní se v občanskou válku?

2)      Spontaneita – protože je rozchodem s každodenností – je rovněž nutně rozvracečskou. Spontaneita se jeví jako soubor rozvracečských činů: stávky, okupace, blokády, rabování, nepokoje, autoredukce cen a obecněji vzato sebeorganizace. Ale spontaneita není pouhým mixem těchto ingrediencí. Spontaneita má svoji historii a v dějinách spontaneity mají primát konkrétní taktiky, a to ve dvou smyslech.

a) Taktika je to, co rezonuje napříč pracovištěm nebo sousedstvími, napříč zeměmi či dokonce kontinenty. Někdo se upálí nebo nějací jednotlivci obsadí nějaké veřejné prostranství. Další lidé začnou spontánně dělat něco podobného. V průběhu událostí proletáři danou taktiku přizpůsobují svým vlastním zkušenostem, ale klíčové je, že – nakolik přejímají taktiku, kterou převzali odjinud – dochází k přerušení nepřetržitého plynutí času. Místní dějiny se stávají čímsi, co lze artikulovat jedině globálně.

b) Primát nějaké taktiky je rovněž dán tím, že lidé se účastní vln rozvracečské aktivity, i když debatují nad tím, proč to dělají. Účastníci tak mohou klást protikladné požadavky; tatáž taktika se na různých místech používá k dosažení různých cílů. A jak boje nabývají na intenzitě i na rozsahu, jejich účastníci kladou stále smělejší požadavky – nebo stále směleji nekladou vůbec žádné. Bariéry mezi lidmi se začínají hroutit. A jak padají zdi, jednotlivci stále silněji pociťují kolektivní moc. S přibývajícími účastníky klesají rizika spojená s účastí. Boj se rozvíjí a tak buduje své vlastní základy.

3)      Spontaneita není jen rozvracečskou, je také kreativní. Spontaneita plodí nový obsah boje, který odpovídá každodenní zkušenosti proletářů. Tato zkušenost se neustále mění spolu se změnami v kapitalistických společenských vztazích (a obecněji vzato v kultuře). Proto revolta, která vychází zevnitř – spontánně – má tendenci šířit se prudčeji a rozsáhleji než revolta, která přichází zvenčí – od militantů atd. Platí to i tehdy, když militanti intervenují na základě svých vlastních zkušeností s předchozími revoltami (v šedesátých letech řada militantů odsuzovala sabotáž a absentérství jako „infantilní“ formy boje; ve skutečnosti však byly předzvěstí masivní vlny divokých stávek). Militanti se tak staví do složité pozice. Militanti jsou lidskými stopami minulého konfliktu, pohybují se napříč časem a prostorem. Existují-li místní/národní historie boje, je tomu tak částečně z toho důvodu, že militanti ustavují kontinuitu zkušenosti. Silné formace militantů se v současnosti mohou stát intenzifikujícím činitelem, avšak při snaze aplikovat poučení z minulosti na ustavičně se měnící přítomnost militanti riskují, že budou banalizovat to, co je nové, v momentě jeho vzniku. My však musíme naši důvěru vkládat právě v to nové jakožto v jedinou cestu ven z kapitalistických společenských vztahů a nakolik tato pozice zůstává axiomatickou, jedná se o nebezpečnou pozici.

4)      Spontánní revolta nezahrnuje jen vytváření nového obsahu boje, ale nutně také nových forem boje, které by onomu obsahu odpovídaly či se k němu hodily. Hegel kdysi řekl, „co se týče antiteze formy a obsahu“: „je nezbytné mít na paměti, že obsah není neforemný, nýbrž nese si formu v sobě stejnou měrou, jakou je mu forma čímsi vnějším.“[13] Tato forma může být zprvu zárodečná; může existovat jen potenciálně, ale jak se boje rozšiřují a zintenzivňují, stává se sama sebou. I v tom je cosi kreativního – vznik formy bez historického precedentu. Dějiny tuto skutečnost opakovaně dosvědčují: nově vzniklé boje opovrhují stávajícími formami. Místo nich plodí své vlastní formy, kterými pak pohrdnou budoucí vlny revolt. Tento rys spontaneity, její tendence k inovování forem, podrývá všechny představy komunizace, v nichž je komunizující revoluce jakoby fundamentálně beztvará. Nemůžeme však vědět, jaké formy spontánní organizace sehrají úlohu v komunizaci a budou muset být překonány v momentě komunizace.

Oproti revolučním teoriím minulosti dnes můžeme říci, že organizace není spontaneitě vnější. Naopak, masová revolta je vždy organizovaná. Abychom si tento termín definovali v souladu s jeho úlohou v revoluční teorii, můžeme říci, že organizace nutně doprovází koordinaci a šíření spontánní rozvracečské aktivity. To ale neznamená, že organizace je vždy formální. Může být i zcela neformální a na těch nejvyšších stupních je vlastně vždy neformální. Koordinace znamená šíření nějaké taktiky prostřednictvím mluveného slova, novin, rozhlasu, televize, videí natočených na mobilní telefony atd. (ne, že by k tomu bylo nutně zapotřebí nějaké konkrétní technologie: globální stávková vlna se po britském impériu rozšířila už ve 30. letech 20. století; technologie jen boji skýtají jiné možnosti).

V každé revoltě se odehrávají debaty ohledně otázky organizace: „jak co nejlépe koordinovat a rozšířit tuto konkrétní rozvracečskou aktivitu?“ Odpovědi na tuto otázku jsou vždy specifické pro kontext dané revolty. Mnozí jedinci si zase kladou, ať už z nevědomosti nebo strachu, jiné otázky: „jak můžeme tento rozvrat ukončit?“ Jak překonat nevědomost a strach – jak si začít navzájem důvěřovat a konat a činit tak v koordinaci se stovkami, tisíci, milióny a konečně miliardami lidí – je problémem koordinace, který nelze vyřešit předem. Vyřeší se jedině v probíhajícím sledu bojů a skrze něj.

2) Zprostředkování

S termínem zprostředkování se obvykle setkáváme v podobě jeho opaku, kterým je bezprostřednost, což znamená „teď, hned“. I tento význam je odvozený. Bezprostřednost primárně znamená absenci zprostředkování. Co tedy pak znamená zprostředkování? Přítomnost prostředkujícího členu (dříve se slovo „zprostředkování“ používalo k popsání pozice Ježíše Krista, který byl prostředníkem mezi Bohem a člověkem). Hovořit tedy o bezprostřednosti revoluce neznamená volat po „bezprostřední“ revoluci ve smyslu „teď a tady“, nýbrž „bezprostřední“ ve smyslu „absence prostředkujícího členu“. Jaký člen ale v tomto případě absentuje?

Budiž jasně řečeno, že bezprostřednost revoluce není prostě o absenci organizace (ačkoli každá revoluce bude chaotická). Naopak, rozvracečské aktivity musí být vysoce koordinované a široké – jedním slovem organizované – aby mohly přivodit dezerci z ozbrojených sil (která je nutnou podmínkou revolučního momentu). Nic se nám neobjasní, ani když řekneme, že k revoluci dojde bez prostředkujícího neboli přechodného období. Protože ve skutečnosti nevyhnutelně dojde k přechodu, i když nebude žádná „přechodná ekonomika“ nebo „přechodný stát“ v tom smyslu, jaký tyto termíny měly ve dvacátém století. Komunizace společenských vztahů mezi sedmi miliardami lidí bude nějakou dobu trvat. Součástí tohoto procesu budou náhlá vzedmutí i zničující zvraty, zóny svobody budou vznikat vedle zón nesvobody atd. I kdyby komunizátoři na hlavu porazili kontrarevoluci, nevyhnutelně by následovalo období dekonstrukce a rekonstrukce. Vztahy mezi jednotlivci, které by už nezprostředkovávaly trhy a státy, by se ve světě musely uskutečňovat jako důkladná transformace hmotných infrastruktur.[14]

Podle nás to tedy není ani tak revoluce jako proces, co je třeba uchopit s pomocí kategorie „bezprostřednost“. Hovoří-li se o bezprostřednosti ve vztahu k revoluci, je to jen zkratka pro skutečnost, že revoluce ruší zprostředkování platná v moderním světě. Mluvit o bezprostřednosti komunismu tudíž znamená trvat na tom, že na rozdíl od revolucionářů minulosti budou komunizátoři muset brát vážně spojitost moderního světa. Dělník, stroj, továrna, věda a technologie: žádný z těchto členů není nějakým bezpodmínečným dobrem, které lze postavit proti kapitálu a státu jakožto bezpodmínečným zlům. Neexistuje žádné neutrální uspořádání tohoto světa, které by pracující třída mohla převzít a provozovat ho ve svém zájmu. Revoluce tedy nemůže být o hledání nových způsobů jak zprostředkovat vztahy mezi pracujícími nebo mezi lidskými bytostmi a přírodou, státem a ekonomikou, muži a ženami atd.

Revoluce může být jedině souborem činů, které ruší právě ty distinkce, na nichž se taková zprostředkování zakládají. Kapitalismus je souborem separací či ontologických kliváží – mezi lidskými bytostmi a jejich nejniternějšími schopnostmi – které následně zprostředkovává hodnota a stát. Anulovat tato zprostředkování znamená zničit entity, které tvoří jejich základ: na jedné straně znovu všechny spojit s jejich schopnostmi tak, aby už je nikdy nešlo silou odloučit, a na druhé straně dát každému neopakovatelnému jedinci moc zhostit se nebo zříci se jakékoli konkrétní schopnosti, aniž by tak ztratil přístup ke všem ostatním.

Je nemožné předvídat, jaké budou – vně trhu a státu – faktické prostředky opětovného spojení jedinců s jejich schopnostmi. To ale neznamená, že se lidská existence stane neuchopitelnou, čiročirou neustálou proměnou. Na troskách starých zprostředkování nevyhnutelně vyrostou nová. Komunismus tudíž nebude znamenat konec zprostředkování. Bude znamenat konec těch zprostředkování, která nás drží v našich společenských rolích: gender, rasa, třída, národ, druh. Stejně jako konec nadvlády abstrakce nebude znamenat konec abstrakce jako takové, tak i překonání těchto zprostředkování ponechá spoustu jiných nedotčených: jazyk, hudba, hry atd.

Tím však není řečeno, že se tato zprostředkování s koncem asociální socializace fundamentálně nezmění. Vezměme si kupříkladu jazyk jakožto prvotní zprostředkování: globální obchod proměňuje jazyk, což vede k masivní redukci počtu jazyků a s ní související nadvládě několika málo jiných: španělštiny, angličtiny, mandarínštiny. Nevíme, zda překonání tohoto světa bude dál maximalizovat komunikaci mezi společenskými seskupeními na celém světě. Možná, že naopak povede k rozhojnění jazyků. Schopnost univerzálního dorozumění může být obětována, aby slova více odpovídala vzájemně nesrozumitelným formám života.

3) Ruptura

I v dobách klidu se odehrává revolta. Ale zůstává neartikulovanou. Tu a tam propukne střet mezi třídami, ale pak zase opadne. Období klidu trvají celá desetiletí, ale nakonec skončí. Návrat třídního boje se ohlašuje přívalem aktivit. Začíná nový sled bojů. Vlny proletářské aktivity po léta stoupají a zase klesají a vyvíjí se nový obsah a nové formy boje. Jak se proletáři spojují a rozšiřují své rozvracečské aktivity, intenzita zápasu narůstá, avšak nikdy ne lineárně. Artikulováním těchto aktivit se začínají odhalovat obrysy toho, co má být překonáno. Takto vzniká pnutí hrozící rupturou, od něhož odletují jiskry do všech stran. Ruptura je z definice roztržkou, trhlinou – které jsou svojí povahou kvalitativní – ale roztržkou s čím nebo trhlinou uvnitř čeho? Kde hledat rupturu, která je synonymem nástupu revolučního období?

Je až příliš snadné hovořit o spontánním rozvracečství, jakoby samo o sobě bylo rupturou, tedy roztržkou s každodenností. Revoluce by se pak chápala jako nahromadění ruptur. Na této perspektivě je něco pravdy. Koneckonců boje se nikdy nešíří lineární cestou stoupající intenzity. Střet se naopak hýbe prostřednictvím diskontinuit. Jeho dynamika dává vzniknout periodickým posunům v samotném nastavení pólů boje: v jednu chvíli to mohou být pracující versus šéfové, ale v příští chvíli to budou nájemníci versus majitelé, mládež versus policie nebo konfrontace mezi sebeorganizovanými sektory (všechny tyto zápasy se mohou odehrávat i souběžně). Právě tato nestabilita – samotného základu, na němž se jedinci navzájem střetávají – umožňuje zpochybnění všeho, a to jak obecně, tak i specificky.

Přesto oba póly musíme nahlížet jako odlišné: na jedné straně máme spontánní rozvracečství a na druhé straně rupturu, která trhá vedví samotné spontánní rozvracečství. Ruptura nutí každého jedince, který se boje účastní, aby se postavil na jednu ze dvou stran: aby se rozhodnul, zda se přidá na stranu komunistického hnutí – tedy hnutí za faktickou likvidaci tohoto světa – či na stranu dalšího revoltování na základě toho, co existuje. V tomto smyslu je ruptura momentem stranictví, volby strany.[15] Jde o to přidat se ke straně a přesvědčit druhé, aby udělali totéž (rozhodně nejde o to vést „lid“). Takže stejně jako oddělujeme spontaneitu od ruptury, musíme rovněž narýsovat dělicí čáru mezi organizací, která se pojí se spontaneitou, a stranou, která je vždycky stranou ruptury.[16]

Strana si razí cestu proletářskými organizacemi, neboť volá po zahlušení společenského řádu (a tak i po anulaci různých charakteristik, na nichž se proletářské organizace zakládají). Rozdíl mezi organizacemi a stranou je tudíž rozdílem mezi výbory nezaměstnaných, sousedskými shromážděními a zdola organizovanými odbory – které organizují narušení kapitalistických společenských vztahů – na jedné straně a skupinami straníků – kteří nově konfigurují dopravní a komunikační sítě a organizují vytváření a bezplatnou distribuci výrobků a služeb. Komunistická taktika ničí právě ty odlišnosti (např. mezi zaměstnanými a nezaměstnanými), na nichž se zakládají proletářské organizace.[17] Tím zahajují sjednocování lidstva.

A tak, zatímco revolta narušuje starý svět, ruptura je jeho vyvracením (odtud standardní termín pro rupturu: revoluce). Toto vyvracení má svůj jak kvantitativní, tak kvalitativní rozměr, čímž se odlišuje od revolty. Tak například revolta je svým měřítkem obvykle omezená, zatímco revoluce dnes může znamenat jedině snahu sedmi miliard lidí nalézt způsoby jak se reprodukovat nekapitalisticky. Dokonce i aktivní menšina by mezi těmito miliardami musela čítat stovky miliónů (to znamená, že jestli jsou jedinci s to určovat běh událostí, už jen to nám naznačuje, že jsme pořád ještě daleko od momentu revoluce). Revoluce bude totiž nutně vyžadovat, aby miliardy jedinců vtáhly nejrůznější aspekty jejich života do otevřeného boje, který skončí tím, že tito jedinci své životy zpochybní jako celek. Ruptura zpochybňuje samotný život, ale způsobem, který nám dovoluje dál žít.

Podle Théorie Communiste revolucionáři předchozí éry neměli o ruptuře žádný pojem. Revoluci údajně vnímali jako „přerůstání“ bojů, které se šíří napříč společností a zintenzivňují se až do bodu, kdy se překlopí a stane se z nich revoluce. Během dvacátého století vznikla řada teorií tohoto druhu (samotný termín zjevně pochází od Trockého, ale představa jako taková je běžnější mezi autonomisty). Ovšem nebyly zase tak úplně běžné.[18] Většina revolucionářů, včetně Trockého, rýsovala určité dělítko mezi revoltou a rupturou.

Takže například během italského bienno rosso (1919-1920), kdy se revoluce zdála být reálnou možností, Amadeo Bordiga, budoucí vůdce Komunistické strany Itálie, oznámil následující:

„Byli bychom neradi, kdyby pracující masy nabyly dojmu, že k zabrání továren a vyhnání kapitalistů stačí jen zakládat rady. Byla by to vskutku nebezpečná iluze. Továrnu dělnická třída – a nikoli jen její zaměstnanci, kteří by byli příliš slabí a nekomunističtí – dobude teprve poté, co jako celek uchvátí politickou moc. Pokud tak neučiní, Královská garda, vojsko, policie atd. – jinými slovy mechanismus násilí a útlaku, který má buržoazie k dispozici, její aparát politické moci – dohlédnou na rozptýlení všech iluzí.[19]

Bordiga (stejně jako mnozí komunisté dvacátého století) v podstatě argumentuje takto: zabráním továren a pouličními demonstracemi sice lze někdy paralyzovat společnost, ale ne vyprodukovat rupturu. K ruptuře dojde jen tehdy, budou-li proletáři ve snaze natrvalo se chopit moci riskovat občanskou válku. Z toho plynulo, že primárním úkolem strany v kritické chvíli je distribuce zbraní mezi dělníky a volání po transferu moci na tyto ozbrojené útvary. Ano, „ozbrojení dělníků“ by bylo možné považovat za klíčovou „programatickou taktiku“ (další takovou taktikou bylo ustavení politických orgánů s odvolatelnými delegáty).[20] Souvislost mezi touto koncepcí a tou z Bolognova citátu by snad měla být zjevná.

Je tedy zřejmé, že pro revolucionáře předešlé éry existovala představa ruptury (revolucionářem byl ten, kdo při každé příležitosti pronášel slavné De Sadovo heslo: „zkusme to ještě jednou, soudruzi…“). Nicméně je pravda, že pro nás už je taková představa nedostatečná. K revoluci dnes nemůže dojít tak, že se ozbrojené útvary zmocní státní moci – či ji dokonce svrhnou, jak si představují anarchisté – s cílem zřídit společnost sdružených pracujících. I když pro někoho má tento druh revoluce pořád svůj půvab, stojí na vůli a schopnosti pracujících organizovat se na základě jejich identity coby pracujících a nikoli na základě jiných identit (tj. národnostní, náboženské, rasové, genderové atd.). Dělníci sdílejí společný zájem jen tou měrou, jakou si dokážou představit univerzální řešení jejich problému koordinace („jeden za všechny, všichni za jednoho“ univerzálně neplatí).

Ano, v průběhu dvacátého století si dělníci navzdory tlakům, kterými na ně působila vzájemná konkurence na trhu práce, skutečně konstruovali svůj společný zájem tak, že budovali dělnické organizace, které se vzájemně spojovaly prostřednictvím dělnického hnutí. Toto hnutí ukulo – z přehršle specifických zkušeností dělníků – fakticky obecný zájem. Ale faktičnost tohoto obecného zájmu byla predikována na dvou věcech. Zaprvé stála na dosahování reálných vítězství, a to jak v rámci kapitalistických společností, tak proti starému režimu, který se snažil dělníky vylučovat z politického života. Zadruhé stála na žité zkušenosti mnoha proletářů: ztotožnění se s prací jakožto s rysem, který definoval, kým jsou (a představovali si, že až se tovární systém rozšíří do celého světa, stane se tato identita společnou celému lidstvu). Dělníci měli pocit, že jejich společným osudem je být neustále rostoucí životodárnou silou moderní společnosti.

To vše dnes patří do minulosti. Masivní akumulace kapitálu ustavičně zefektivňuje výrobní proces a dělníci se tak pro něj stávají čím dál nadbytečnějšími. Za těchto podmínek rostou kapitalistické ekonomiky pomalu, protože trpí chronickou nadvýrobou; zároveň v kontextu vysoké nezaměstnanosti je pro většinu pracujících těžké dosáhnout nějakých skutečných vítězství. Navíc tato přespočetnost pracujících nalézá svůj doprovodný efekt ve změně prožívání práce samotné. Pokud jsou zaměstnáni, proletáři se většinou neztotožňují se svojí prací jako s rysem, který by definoval, kým jsou. Buď jsou na periferii více či méně automatizovaného výrobního procesu – a tak nemohou sami sebe vidět jako životodárnou sílu moderní společnosti – nebo jsou z výroby zcela vyloučeni a dřou se na nikam nevedoucích pracovních místech v sektoru služeb. To neznamená, že už tu nejsou proletáři, kteří sní o výkonu podobných zaměstnání v lepším světě, kde by si mohli organizovat práci demokraticky. Znamená to jen tolik, že tato menšina už si nemůže nárokovat, že představuje budoucnost třídy jako celku – zvláště, když je tolik proletářů nezaměstnaných nebo podzaměstnaných či se ztrácejí v neformálním sektoru, kde sedmdesát procent dělníků pracuje na živnostenský list, protože nemohou najít zaměstnání.

V důsledku těchto proměn se proměňuje i samotný revoluční horizont boje. Musí být jiný, než býval. Nemůžeme ani zůstat tím, čím jsme, ani se zmocnit věcí takových, jaké jsou. Platí to tím spíš, že se ukázalo, že aparáty moderní společnosti (továrny, dálniční sítě a letiště atd.) – které proletáři pomáhali vybudovat – nejsou předzvěstí nového světa lidské svobody. Naopak, tyto aparáty ničí samotné podmínky lidského života na zemi. Proto je těžké říci, jak přesně bude vypadat komunizující taktiky, které nahradí programatickou taktiku par excellence, konkrétně „ozbrojení dělníků“ nebo „generalizaci ozbrojeného boje“. Víme však, k čemu tyto taktiky budou muset sloužit: ke zničení soukromého vlastnictví a státu, ke zrušení rozlišení na domácí sféru a ekonomiku atd. To nám ale nic neříká o taktikách samotných. Které taktiky budou těmi průlomovými?

Nakonec se komunizujícími taktikami ukážou být jakékoli taktiky, které zničí pojítko mezi sehnáním práce a přežitím. Znovu spojí lidské bytosti s jejich schopnostmi takovým způsobem, že už tuto vazbu nikdy nepůjde zpřetrhat. V průběhu boje se někde na světě může odvíjet proces, který dojde až do konce a jednou provždy skoncuje s kapitalistickými společenskými vztahy. Stejně jako dnes proletáři přejímají a přizpůsobují si jakoukoli taktiku, která u nich nalézá odezvu, tak někteří proletáři přejmou i tyto komunizační taktiky. Tyto taktiky však nepovedou k rozšíření boje. Naopak ho rozpoltí a obrátí ho proti němu samému.

Dojde-li kdekoli na světě k takovým průlomům, lze si představit, že jedním z jejich rysů bude stranictví: budou se formovat komunistické strany (nebo se přidají k novým taktikám). Možná, že si nebudou říkat strany a možná, že o svých taktikách nebudou mluvit jako o komunizačních. Nicméně dojde k vyčlenění těch, kdo v rámci boje obhajují a aplikují revoluční taktiky, ať už budou jakékoli. Není třeba předem rozhodnout, jak bude taková strana vypadat, jakou by měla mít organizační formu, jestli by se vůbec měla formalizovat či zda se jedná jen o orientaci sdílenou mnoha jednotlivci. Komunismus není myšlenka nebo heslo. Je to skutečný pohyb dějin, pohyb, který – v ruptuře – tápavě hledá cestu ven z dějin.

Závěry

Pojem komunizace vytyčuje orientaci: orientaci na podmínky, které zakládají možnost komunismu. Je to pojem, který nám nařizuje soustředit se na přítomnost, objevovat nový svět skrze kritiku všeho, co dnes existuje. Co bude nutné vyvrátit či anulovat, aby se komunismus ve světě stal reálnou silou? K této otázce lze přistupovat deduktivně i induktivně: 1) Co je to kapitalismus a tudíž, co bude komunistické hnutí muset zrušit, aby kapitalismus přestal existovat? 2) Co v bojích a zkušenostech proletářů ukazuje na otázku komunismu nebo ji nastoluje? Naše odpovědi na první otázku jsou de facto utvářeny našimi odpověďmi na otázku druhou. Proletáři vždy zápasí s kapitálem nějak nově a nečekaně a nutí nás znovu se ptát, „Co je to kapitál, že se ho lidé takto snaží zničit?“ Teorie komunizace se ve vztahu k těmto otázkám ustavuje jako soubor tezí týkajících se minimálních podmínek, které musí být splněny, aby došlo ke zrušení kapitalismu. Tyto teze lze ve stručnosti vyjmenovat takto:

1) Krize kapitalismu během svého průběhu jednak rozhojňují proletářské boje a jednak proměňují jejich charakter. 2) Tyto boje mají tendenci generalizovat se napříč společností, aniž by se tím však umožnilo sjednocení souběžných bojů pod jedním jediným praporem. 3) Aby fundamentálně rozdrobené boje přešly v revoluci, bude třeba sáhnout po komunizačních opatřeních jakožto jediném možném způsobu, jak tyto boje posunout vpřed. 4) Stane se tedy nutným zrušit třídní dělítka – ale také stát, genderové a rasové odlišnosti atd. – v samotném procesu revoluce (přičemž právě to bude revoluce). A konečně 5) revoluce tudíž neustaví přechodnou ekonomiku nebo stát, ale svět jedinců, definovaných v jejich jedinečnosti, kteří se k sobě navzájem vztahují celou přehršlí různých způsobů. Tento poslední bod bude platit, i když tito jedinci zdědí surový svět, zpustošený válkou a klimatickou katastrofou – a nikoli ráj automatizovaných továren a snadného života.

Musíme uznat, že tento soubor tezí je poměrně slabý: jedná se spíše o východisko než o závěr. Rovněž by se mělo rozumět samo sebou, že tyto teze nám neříkají nic o tom, zda ke komunistické revoluci skutečně dojde. Když už jsme si ale prošli pojmovou topologii revoluční strategie, zůstává nám jedna otázka: má něco z toho vliv na naše konání tady a teď? Mají tyto úvahy nějaké strategické dopady?

Ti, kdo se zajímají o revoluční teorii, jsou dnes lapeni mezi dvěma póly falešné volby: aktivismus nebo vyčkávání. Jako bychom mohli konat jen tehdy, nemyslíme-li kriticky, nebo myslet kriticky jen pokud nekonáme. Jedním z úkolů revoluční teorie je překonání tohoto rozporu v jednání. Jak můžeme konat, když chápeme meze tohoto konání? V každém boji existuje pnutí směřující k jednotě, které je dáno snahou koordinovat rozvracečskou aktivitu, protože v této koordinaci spočívá jediná naděje, že se vůbec něčeho dosáhne. Ale při absenci dělnického hnutí – které bylo s to přivtělovat odlišnost k fundamentální stejnosti – je toto pnutí směřující k jednotě marné. Problém koordinace nelze vyřešit na základě toho, čím jsme. Být straníkem ruptury znamená uvědomovat si, že neexistuje žádný souhrnný dělník – žádný revoluční subjekt – který je jaksi skryt a zároveň už přítomen v každém boji.

Je tomu právě naopak. Intenzifikace bojů neodhaluje už předem existující jednotu, nýbrž konfliktní bujení odlišnosti. Tato odlišnost není jen čímsi trpěným; účastníci boje ji často chtějí. Za těchto podmínek chabá jednota té či oné protivládní fronty – která se uvaluje na tolikero odlišností – nabízí pouze další potvrzení, že v boji zůstáváme nejednotní. V tomto smyslu bychom tedy dokonce mohli říci, že všechny boje dnes vedou pryč od revoluce – až na to, že jenom skrze aktivizaci, intenzifikaci a neúspěšné pokusy o generalizaci se jednoho dne může stát sjednocení možným, a to v revoluční roztržce s bojem samotným a skrze tuto revoluční rupturu.

Tento postřeh vede k paradoxu. Nemůžeme dělat nic jiného než podporovat rozšiřování a zintenzivňování bojů. Stejně jako kdokoli další, kdo se boje účastní, můžeme se do našich bojů snažit vnášet nový obsah. Můžeme experimentovat s novými taktikami a organizačními formami (nebo můžeme přejímat taktiky a organizační formy odjinud, když jejich vznik u nás nalézá odezvu). Můžeme podle vlastního uvážení navrhovat hesla dané chvíle. Každopádně chápeme, že meze naší vlastní síly jsou mezemi účasti všech ostatních: stupně jejich koordinace, stupně jejich vzájemné důvěry a intenzity jejich rozvracečství.

Rovněž si ale uvědomujeme, že naše účast v bojích – a naše organizovanost – nás tlačí nebo poutá k identitám, které jsou nám zásadně cizí. Buď už se k nim nemůžeme přihlásit, nebo nechceme či si uvědomujeme, že jsou omezené a z toho důvodu nepřijatelné pro široké masy lidstva. Boje nás vrhají proti sobě navzájem – ale často se tak neděje z důvodů, které bychom vnímali jako absolutně nezbytné. Naopak, občas naše odlišnosti začneme nazírat jako umělé – jako výsledek proměnlivé statusové a identitní diferenciace v kapitalismu.

Tváří v tvář těmto limitům boje jsme zcela bezmocní a neschopní překonat je. Potíží aktivistů je, že poznání limitů se jeví jako ztráta a porážka. Jejich řešením je zoufale si vynutit nějaké rozuzlení. My si naopak uvědomujeme, že tento zápas nevyhrajeme rovnou, přeskočením limitů. Znovu a znovu budeme muset na tyto limity narážet, dokud je nebude možné formalizovat. Nemožnost rozřešení problému koordinace – dokud zůstáváme tím, čím jsme v této společnosti – je třeba teoretizovat uvnitř boje jako praktický problém. Proletáři musí poznat, že kapitál není pouze vnější nepřítel. Vedle státu je to náš jediný způsob koordinace. Vztahujeme se k sobě navzájem skrze kapitál; je naší jednotou v odloučení. Pouze na základě takového vědomí – nikoli vědomí třídy, ale kapitálu – se revoluce stane možnou jakožto vyvrácení této společnosti.

Do té doby nehledáme předčasné odpovědi nebo vynucená rozuzlení, ale spíše terapii proti zoufalství: pouze v zápase s limitem formulují proletáři otázku, na niž bude odpovědí revoluce. Takže na nás je jen skrovný nástřel, který stojí spíše na spekulativní argumentaci než na tvrdých důkazech. Až na malou menšinku účastníků zatím v bojích nepovstal koncept komunizace (či koncept, který by nesl její zásadní charakteristiky). Pořád ještě mluvíme o novém cyklu bojů obnošeným jazykem starého cyklu bojů. Můžeme tento jazyk kultivovat, jak nejlépe dovedeme, ale musíme si uvědomit, že už se téměř, ne-li zcela, vyčerpal.

 

[1] Sergio Bologna, Class composition and the theory of the party at the origins of the workers‘ council movement (1972).

[2] viz „A History of Separation“, nadcházející Endnotes 4.

[3] Masová stávka na začátku dvacátého století měla pramálo společného se snem o generální stávce, grand soir, z konce devatenáctého století.

[4] Gilles Dauvé a Denis Authier, The Communist Left in Germany, 1918-1921 (1976), kapitola 4.

[5] viz Philippe Bourrinet, The workers‘ councils in the theory of the Dutch-German communist left.

[6] Carl Schorske, German Social Democracy, 1905-1917 (Harvard University Press 1955), s. 39.

[7] Gangy a vyděračské bandy se starají o to, aby někteří proletáři dostávali „dobrá pracovní místa“ na úkor jiných.

[8] Ne všichni, kdo jsou závislí na práci, dosahují autonomie, kterou práce přináší. Například proletářky vždy pracovaly, přinejmenším po část jejich života. Ale po druhou část jejich života (zejména před rokem 1970) byly odsunuty do sféry domácnosti, kde si nevydělávaly svoji vlastní mzdu. I tehdy, když si ženy vydělávaly, jejich mzda se někdy vydávala přímo jejich manželům. Takto vývoj kapitalistického výrobního způsobu bránil ženám v dosažení takové autonomie na otcích a manželích, které byli brzy schopni dosáhnout mladí muži. Dnes si ženy vydělávají a ponechávají si svoji mzdu, což jim skýtá větší autonomii, i když jsou stále obtěžkány většinou domácích prací.

[9] viz například Robert Alexrod, The Evolution of Cooperation (Basic Books 1984).

[10] viz Robert Pippin, Hegel’s Idealism (Cambridge University Press 1989), s. 16-24.

[11] V tomto smyslu jednotlivci jednají spontánně neustále. Někdy mají plán a někdy ne. Nás však nezajímají takovéto individuální akty svobody, ale spontánní kolektivní činy. To znamená, že se tu zabýváme jen masovou aktivitou.

[12] Tímto poukazem nechceme militanty zostouzet: jen si připomínáme, že zatímco militanti jsou činnou složkou každé vlny bojů, nemají k ní klíč. Problém koordinace řeší hodně podobně, jako počítače řeší matematické problémy: zkoušejí každé možné řešení, dokud se jedno z nich neukáže jako vhodné.

[13] Hegel, The Encyclopedia Logic (Hackett 1991), § 133, s. 202.

[14] viz „Logistika, kontralogistika a možnost komunismu“ v Endnotes 3.

[15]Osmnáctém brumairu Marx píše o polarizaci společenských sil na „stranu pořádku“ a „stranu anarchie“. Nejedná se tu o už dříve existující sociální skupiny, ale o skupiny nově vzniklé, které své formy nalézají v samotném boji: buržoazie a její stoupenci se spojují kolem síly, která nabízí největší šanci na obnovu pořádku, zatímco proletariát se shromažďuje okolo síly, která se snaží vytvořit situaci, „která znemožňuje veškerý návrat zpátky.“

[16] Pojem strana vyjadřuje pouze tuto skutečnost: stejně jako spontánní revolta sama ani ruptura nebude probíhat automaticky, poháněna hlubokou či dokonce „finální krizí“ vztahu kapitál-práce. Proletariát se jen tak najednou neocitne v situaci, kdy bude držet mocenské páky a půjde už jen o to vymyslet, co si s nimi počít. Naopak, revoluce bude projektem zlomku společnosti, tj. strany, který bude řešit problém koordinace jediným možným způsobem – zrušením třídní společnosti.

[17] Tento bod lze jen těžko pojímat rigorózně. Je jasné, že nakolik si sebeorganizované boje budují své vlastní základy, často spojují jedince navzájem takovým způsobem, který je v rozporu s jejich kapitalistickou jednotou v odloučení. Kupříkladu jedinci mohou obsadit vládní budovu, i když s ní nejsou nijak každodenně svázáni. Při této okupaci se mohou organizovat podle nějakého sdíleného znaku, který pro kapitál nemá žádný význam. Klíčové tu je, že spontánně organizované boje narušují kapitalistickou jednotu v odloučení, ale nepřekonávají ji natrvalo. Odtud tedy tendence genderových, rasových, národnostních a jiných dělítek znovu vyvstávat na okupovaných náměstích v roce 2011 – tedy přesně tam, kde se tato dělítka měla stát nefunkčními.

[18] Pravými dědici teorie revoluce jakožto „přerůstání“ by mohli být insurekcionisté. Pro ně je totiž rupturou už intenzifikace stávajících bojů. Pojem revoluce proto opouštějí jako příliš „holistický“ – jako falešné zevšeobecnění v čase a prostoru. Jenže boje se nezevšeobecňují tak, že splynou a všichni mohou pochodovat za jediným správným praporem, nýbrž nastolením všeobecně platných otázek ohledně překonání tohoto světa. Takto samy boje konstruují všeobecno nikoli jako abstraktní objekt idealizované revoluce, ale jako konkrétní objekt faktické revoluce.

[19] Amadeo Bordiga, Seize Power or Seize the Factory? (1920).

[20] Určití komunisté to zkoušejí jinak. Za svůj primární úkol považují identifikovat a infiltrovat ty sektory ekonomiky, které jsou podle nich „klíčové“, tedy část, která představuje celek. Militanti v daném sektoru budou údajně v pravou chvíli schopni rozhodující intervence, která vyprodukuje revoluci nebo zabrání zradě revoluce (která má přijít odjinud). Viz například otázka „podstatného proletariátu“ u Monsieur Dupont, Nihilist Communism (Ardent Press 2002). Jedná se o falešná řešení reálných problémů, ale z toho důvodu se jejich opravdové řešení najde opět až časem.

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: