Skip to content

Vyčkávání za letu: Pokračující krize a třídní boje let 2011-2013

10.10.2016

Angloamerický kolektiv Endnotes se pokouší identifikovat společné charakteristiky hnutí jako Occupy, Arabské jaro, Indignados nebo britské protesty proti škrtům. Jejich zkoumání jde ruku v ruce s analýzou kontextu těchto bojů, kterým je současný „mrtvý bod“ globální krize.

Světová ekonomika se ponořila do hluboké deprese, když v roce 2007 splaskla realitní bublina, která ji držela nad vodou. Majitelé nemovitostí se dostali do potíží. Firmy šly ke dnu. Nezaměstnanost začala prudce růst. A nejdramatičtější ze všeho bylo, že se málem zhroutila finanční architektura světového hospodářství. Ministři vlád však vtančili na scénu a podnikli koordinovanou akci, která měla zabránit opakování 30. let 20. století. Krátce na to byli titíž ministři nuceni začít šetřit, aby ujistili majitele cenných papírů, že mají onu pomalou katastrofu pod kontrolou. Zaměstnanci veřejného sektoru letěli na dlažbu a těm, kteří zůstali, byly kráceny mzdy. Školy, univerzity a nemocnice čelily masivním škrtům. Mezitím nehledě na krizi zůstaly ceny potravin a ropy vysoké. Tvrdošíjně odmítá klesat i nezaměstnanost, zejména nezaměstnanost mládeže. A nakonec se některé národní ekonomiky navzdory nejlepším snahám politiků – anebo snad právě díky těmto snahám – nepropadly jen do jedné nebo dvou zvláštních recesí, ale hned do tří, a to během několika málo let.

Za těchto podmínek je rostoucí počet proletářů nucen spoléhat v otázce jejich přežití na pomoc státu, i když je tato pomoc v ohrožení. Vně formálního námezdního vztahu bují neformálnost: od práce načerno až po drobnou kriminalitu.

Přesto však námezdně pracující i ti bez mezd reagovali na nástup krize – která je sama jen nejnovějším důsledkem desítky let dlouhého ekonomického úpadku – povětšinou tak, že se přizpůsobili.[1] Samozřejmě, že všeobecně to neplatilo: řada proletářů se pustila do obrany svých životních podmínek. V letech 2008-10 docházelo k demonstracím, při nichž se někdy blokovaly dálnice a rafinérie. Objevovaly se nepokoje i případy rabování. Generální stávky na den zastavily práci. Studenti okupovali vysoké školy a zaměstnanci veřejného sektoru obsazovali vládní budovy. V reakci na zavírání podniků se dělníci nejen zmocňovali svých pracovišť, ale na několika místech dokonce unesli šéfy nebo vypálili továrny.

K některým takovým akcím došlo v reakci na policejní vraždy nebo nehody na pracovištích. Mnohé další si kladly za cíl zabránit propouštění a úsporám a snížit narůstající nerovnost a korupci. Jak však poznamenali Kosmoprolet, „konvenční prostředky třídního boje nikde nedokázaly podepřít požadavky dostatečným tlakem a protesty ve všech ohledech selhaly nehledě na nezměrné mobilizační úsilí.“[2] A pak se v roce 2011 – roce okázale doprovázeném zemětřeseními, roztavením jaderných reaktorů a povodněmi – na břehy Středozemního moře přihnala naprosto neočekávaná forma boje.

1) Hnutí obsazených náměstí

Hnutí obsazených náměstí začalo v Tunisku a pak se šířilo napříč Středním východem a jižní Evropou, až pod názvem Occupy dorazilo do anglofonního světa. Ve skutečnosti mezi mnoha hnutími obsazených náměstí bylo víc rozdílů než podobností, takže by se snaha o nějakou generalizaci mohla zdát jako ztřeštěná. Jenže jejich vzájemné souvislosti nerýsujeme my, komentátoři, ale hnutí sama, a to jak způsobem, kterým vznikla, tak jejich každodenní praxí. Hnutí obsazených náměstí bylo od začátku internacionalistickým fenoménem a spojovalo boje napříč mozaikou vysoko a nízkopříjmových zemí. Oakland a Káhira se najednou staly „jednou pěstí“.

Na rozdíl od antiglobalizačních protestů – ale stejně jako u protiválečného hnutí z roku 2003 – se sílící konfliktnost neomezovala jen na jedno město ani neskákala postupně z jednoho města do druhého. Místo toho okupace vyrůstaly jako houby po dešti v mnoha městských centrech a přitahovaly prekérní námezdně pracující a vyděšené střední vrstvy, ale také organizované dělnictvo, obyvatele slumů a novopečené bezdomovce. Nicméně krom toho, že vyhnalo pár stárnoucích diktátorů od koryt, hnutí obsazených náměstí nedosáhlo žádných trvalých vítězství. Ukázalo se, že stejně jako vlna protestů v letech 2008-10 i tato nová forma boje není schopná změnit podobu krizového managementu – a už vůbec ne zpochybnit panující společenský řád.

Hnutí obsazených náměstí však přeci jen něco změnilo: umožnilo občanstvu – útvaru jdoucímu napříč třídami – dát se dohromady a mluvit o krizi a jejích dopadech na každodenní život (v severní Africe mu skutečně dalo svobodu takto učinit). Předtím se takové diskuse odehrávaly jen v soukromí: v jednotlivcích byl živen pocit osobní zodpovědnosti za nezaměstnanost, bezdomovectví, svévolné policejní násilí a dluh; nikdy neměli šanci diskutovat o kolektivních řešeních svých problémů. Už jen z toho důvodu nebyly všechny ty řeči o okupování bezvýznamnou záležitostí.

S průběhem okupací se hlavním tématem debat mezi okupujícími stávala jejich vlastní činnost. Co mají udělat na obranu náměstí před policií? Jak by mohli hnutí rozšířit do nových oblastí? Popularita takových diskusí i mimo samotné okupace naznačovala, že rostoucí část obyvatelstva si uvědomovala, že není v moci státu krizi vyřešit. A zároveň nikdo neměl ani potuchu, co si s tímto poznáním počít. Z okupací se stal spektákl. Okupující byli diváky své vlastní činnosti a čekali, až se ukáže, co vlastně je jejím smyslem.

Hlavním problémem, kterému okupující čelili, bylo, že sám způsob, kterým se dali dohromady, je činil příliš slabými, než aby mohli pro panující řád znamenat skutečnou hrozbu. Okupace se sice týkaly každého, ale – s výjimkou bezdomovců – nikoho přímo. Okupující našli jeden druhého, ale jen díky tomu, že opustili své konkrétní situace (sousedství, školy, úřady práce, pracoviště), které jim mohly být pákou. Ve výsledku tak okupující neovládali žádné materiální zdroje ani geostrategické body či teritoria krom náměstí samotných.[3] Jen zřídka lidé do okupací přicházeli jako delegáti nějakého sousedství nebo pracoviště a už vůbec ne nějaké jiné části společenského organismu. Okupující si navzájem nemohli nabídnout nic jiného než svá těla a „rozhořčené“ výkřiky rozléhající se na do té doby pustých centrálních náměstích. Mimo jistá města v severní Africe se většinou ukázalo, že okupující nedokážou přenést své rozhořčení z náměstí do každodenního života, kde by autentická aktivita nutně obsáhla větší množství lidí i větší riziko.

V tomto kontextu se okupující rozhodli pro soubor negativních požadavků: ash-sha‘b yurid isqat an-nizam (lid chce pád režimu) a que se vayan todos (ať všichni táhnou). Jenže zbavit se vlád, zvrátit úsporná opatření, snížit ceny potravin a bydlení – čeho lze s takovými požadavky dosáhnout i za těch nejpříznivějších podmínek? Kdyby dokázali zabránit realizaci úsporných opatření, okupující by mohli vyplašit držitele vládních dluhopisů a tak dohnat stát k bankrotu. Skočme do propasti! Ani ty nejoportunističtější politické strany – snad s výjimkou americké Tea Party – nebyly ochotné se tohoto volání chopit.

Jenže, je-li nemožné požadovat oživení ekonomiky a už vůbec ne její reindustrializaci, co zbývá než sekční zájmy různých složek proletariátu (a dalších tříd)? Nemají-li jinou možnost než přijmout ekonomický status quo, jak si tyto složky mohou rozdělit omezené zdroje – dávky od veřejného sektoru i zaměstnání v soukromém sektoru – aniž by mezi nimi nevyvstala vzájemná nevraživost? Ono se snadno řekne, že už nezbývá nic jiného než udělat revoluci, ale jaká revoluce to bude?

Ve dvacátém století se proletáři mohli sjednotit pod prapory dělnického hnutí s cílem přebudovat společnost do podoby družstevního svazu. Jenže souřadnice této staré formy osvobození jsou pryč. Průmyslové pracovní síly se dřív podílely na budování moderního světa a tak se mohly domnívat, že jejich práce má nějaký vyšší smysl, který přesahuje reprodukci třídního vztahu. Něco takového je dnes ale k smíchu. Pracovních sil v průmyslu už po desítky let ubývá. Komplex ropného a automobilového průmyslu nebuduje svět, nýbrž ho ničí. A jelikož bezpočet proletářů je zaměstnán na nikam nevedoucích pozicích ve službách, tíhnou k tomu, aby ve své práci nespatřovali žádný jiný smysl, než že jim umožňuje „vyjít“. Řada proletářů dnes vyrábí sotva něco jiného než podmínky své vlastní poroby. S jakým programem na tomto základě přijít? Neexistuje žádná sekce třídy, která by mohla své zájmy prezentovat jako všeobecně platné. A tak by si pozitivní projekt musel razit cestu skrze kakofonii sekčních zájmů.

Namísto toho se hnutí obsazených náměstí zformovalo jako nový druh jednotné fronty. Posbíralo dohromady každou třídu a složku třídy, kterou negativně postihla krize i úsporná opatření následující po záchranných balíčcích pro korporace. Potápějící se střední třídy, vystrašené leč pořád ještě s jistým zaměstnáním, prekérové a nově nezaměstnaní a městská chudina – jedinci ze všech těchto skupin se shromáždili jako rozvášněný průřez společností, protože žádný z nich nemohl akceptovat možnosti, které před ně krize postavila. Jejich důvody proč se s těmito možnostmi nesmířit však nebyly vždy stejné. V severní Africe se tyto jednotné fronty dokázaly zmobilizovat a svrhnout vlády, ale jejich úspěch znamenal právě zase jejich rozpad na jednotlivé složky.

My tvrdíme, že existuje důvod, proč hnutí obsazených náměstí mělo takovouto podobu. Jeho boj byl v podstatě – byť jistě ne ve všech projevech – bojem proti politice úspor. A skutečnost, že byl právě takovým bojem, by nás měla zarazit jako zvláštní. V roce 2008 se zdálo, že každý televizní žvanil ví, že hluboká recese, srovnatelná s tou z 30. let 20. století, by neměla vyvolat úsporná opatření, ale jejich opak, tedy masivní fiskální výdaje. Jisté nízkopříjmové země (mimo jiné Čína, Brazílie, Turecko a Indie) se touto cestou vydaly – často omezeně a občas teprve až po prodělání hluboké recese. Zásadní ale je, že vysokopříjmové země nešly po stejné trase. Kdepak je ten opěvovaný zelený kapitalismus, který měl globální ekonomiku navést na novou cestu? Dalo by se říci, že posledních pár let dalo kapitálu šanci, aby sám sebe zcela předělal ve spasitele lidstva. Nic takového se však nestalo. A my se domníváme, že právě hloubka krize donutila státy ve vysokopříjmových zemích osekávat rozpočty. Státy jsou polapeny v tanečním reji umrlců.

Jak si níže ukážeme, dát se do tance jsou tyto státy nuceny dvěma protichůdnými tlaky. Na jedné straně si musejí půjčovat a utrácet, aby zažehnaly deflaci. Na druhé straně jsou nuceny zavádět úsporná opatření, aby zpomalily růst už tak obrovských státních dluhů (výsledku desítek let chabého ekonomického růstu). Tímto motáním se v kruhu se ovšem krize neřeší. Otupil se však její dopad, takže se z ní stala krize určitých jednotlivců nebo částí společnosti a nikoli krize společnosti jako celku.

A tím boje dostaly zvláštní charakter: když stát začal tváří v tvář krizi realizovat úspornou politiku, vyvolal dojem, jakoby rovněž bylo v jeho moci krizi zvrátit. Stručně řečeno, zdálo se, že stát jedná iracionálně. Podle okupujících ze všech koutů světa bylo iracionální konání státu nutně výsledkem korupce: stát slouží zájmům bohatých. Jenže co se jevilo jako síla státu, bylo ve skutečnosti jeho slabostí. Úsporná politika je symptomem neschopnosti státu – způsobené dekádami pomalého růstu a periodickými krizemi – dělat cokoli jiného než hrát o čas. A to prozatím dělá a vládne pořádek.

2) Vyčkávání za letu s postupnou ztrátou výšky

Současná ekonomická šlamastyka rozhodně začala jako finanční krize.[4] Hypotékami podložené cenné papíry a výměny nesplacených úvěrů se najednou staly tématem nekonečného televizuálního diskursu. Lehman Brothers se zhroutili. AIG dostala půjčku 85 miliard dolarů. Reserve Primary Fund „prolomil hranici jednoho doláče“ za akcii, čímž se zadrhly směnkové trhy. Centrální banky působily jako nouzové věřitelky poslední záchrany a tak dokázaly zabránit naprostému zamrznutí finančních toků – a tudíž odvrátily opakování Velké deprese. Kde se ale nalézáme dnes, čtyři roky po skončení „Velké recese“? Jak máme této krizi rozumět? Byl to jen chvilkový zádrhel na rovné cestě k Čínskému století? Nedávné události naznačují něco jiného.

Když se v roce 2010 zotavilo ze dvou let hluboké recese, začalo se v letech 2011 a 2012 tempo růstu HDP na hlavu ve vysokopříjmových zemích opět zpomalovat.[5] Roku 2012 vzrostl HDP na hlavu o ubohých 0,7 procenta. Z historického hlediska je to slabé oživení – co do délky a vážnosti tohoto propadu mu konkuruje jen Velká deprese – a dál ochabuje. V roce 2012 byl ve vysokopříjmových zemích jako celku HDP na obyvatele stále pod svým vrcholem z roku 2007. Snižování nezaměstnanosti se tak stalo nesmírně obtížným (zejména, když mezitím produktivita práce dál roste). Míra nezaměstnanosti dostoupila 10 procent v USA a více než 12 procent v Eurozóně – dodnes sotva klesla.[6] V některých těžce zasažených zemích je nezaměstnanost mnohem vyšší. A v polovině roku 2013 dál roste: na Kypru nezaměstnanost dosáhla 17,3 procenta; v Portugalsku 17,4 procenta; ve Španělsku 26,3 procenta a v Řecku 27,6 procenta. Nezaměstnanost mládeže v těch samých zemích dosahuje astronomických výšek: ve stejném pořadí je to 37,8 procenta, 41 procent, 56,1 procenta a 62,9 procenta.[7]

Potenciálně ještě výbušnější je nedávný vývoj na tzv. nových trzích, které se zdály být schopné – alespoň na chvíli – táhnout za sebou celou světovou ekonomiku vpřed. Teď ale všechny zpomalují. Roku 2012 v Turecku a Brazílii strmě poklesla míra růstu HDP v přepočtu na obyvatele, a to na 0,9 procenta a 0 procent. Zpomaluje i čínská a indická mašina. Navzdory jednomu z největších stimulačních programů v dějinách světa poklesla v Číně míra hospodářského růstu – v přepočtu na obyvatele – z 9,9 v roce 2010 na 7,3 v roce 2012. V Indii se míra růstu propadla ještě víc: z 9,1 v roce 2010 na 1,9 v roce 2012 (což je pro Indii nejnižší míra růstu v přepočtu na obyvatele za více než dvě desítky let).

Nicméně i navzdory extrémně slabému oživení a tvrdošíjně vysoké nezaměstnanosti ve vysokopříjmových zemích panuje nový konsensus: doba keynesiánství je pryč, vlády musejí škrtat ve výdajích.

 figure-1

Obrázek 1: Přebytečný kapitál a přebytečné obyvatelstvo jako dezintegrace koloběhů kapitálu a práce

Jak se krize dostává za svůj úvodní akt, ozřejmuje se, že skutečným problémem není nedostatečná regulace financí. Vždyť banky jsou dnes až příliš opatrné a až příliš váhají riskovat. Skutečným problémem je růst přebytečného obyvatelstva a přebytečného kapitálu.[8] Bída je dlouhodobou tendencí kapitalistického výrobního způsobu, ale zprostředkovává ji dluh. V 60. letech 20. století vznikly obrovské rezervy přebytečného kapitálu a od té doby se jen zvětšují. Mezinárodně se tyto rezervy jeví hlavně jako přebytek dolarů: eurodolarů v polovině 60. let 20. století, petrodolarů v 70. letech, japonských dolarů v 80. a 90. letech a čínských dolarů po roce 2000. Jak tyto dolary pročesávají zeměkouli a hledají, na čem by vydělaly (protože nebyly použity k nákupu zboží), způsobují rapidní pokles ceny peněz a tak nafukují řadu bublin, z nichž se ty největší v minulém století objevily v polovině 70. let v Latinské Americe, v polovině 80. let v Japonsku a v polovině 90. let ve východní Asii. A k této krizi nás pak dovedly burzovní a realitní bubliny v USA z let 1998-2007.[9]

Jelikož burzovní indexy a ceny nemovitostí v USA šplhaly stále výš, jedinci, kteří měli nějaký majetek, měli pocit, že bohatnou. Hodnota jejich majetků rostla do nebe. Rostoucí hodnota aktiv pak vedla k dlouhodobému poklesu úspor. A tak – navzdory klesajícím investicím, dlouhodobému zpomalování hospodářského růstu a silnému zbídačování pracovních sil – udržovala bublinami poháněná spotřeba ekonomiku v chodu, a to nejen v USA. Americká ekonomika v roce 2007 nasála 17,8 procenta vývozů z celého světa. Dovoz do USA se téhož roku rovnal 7 procentům celkového HDP zbytku světa. Na tomto základě můžeme říci, že se jednalo o obrovský stimul pro světovou ekonomiku. Spotřeba na dluh však mezi americkým obyvatelstvem nebyla rozprostřena rovnoměrně. Proletáři stále více zjišťují, že jsou pro kapitalistický výrobní proces přebyteční; poptávka po jejich práci je nízká. Důsledkem je 40 let stagnace reálných mezd pracujících. Tím se silně pozměnilo složení poptávky ve Spojených státech. Spotřeba je stále silněji závislá na proměnlivých choutkách superboháčů: 5 procent lidí s nejvyššími příjmy pokrývá 37 procent spotřeby v USA; 20 procent lidí s nejvyššími příjmy pokrývá více než většinu spotřeby – 60,5 procenta.[10]

Když teď ceny nemovitostí a akcií klesají, efekt bohatnutí se mění ve svůj opak.[11] Domácnosti splácejí už nahromaděné dluhy. Snaží se snížit velikost svého dluhu vzhledem k velikosti svého majetku. Výsledkem je, že podniky neinvestují, jakkoli moc klesají úrokové sazby. A stále ještě nejsme na konci cesty. Celkový dluh – stát, podniky a domácnosti dohromady – je v USA zhruba 350 procent HDP. Ve Spojeném království, Japonsku, Španělsku, Jižní Koreji a Francii je celkový dluh ještě vyšší – dosahuje až 500 procent HDP.[12] A to snižování objemu dluhů teprve započalo. Mezitím se zpomalení přeneslo z vysokopříjmových zemí do nízkopříjmových, protože dovozy do USA a EU stagnují či klesají. Výsledkem je tlak na vládní výdaje ze dvou stran:

1) Vlády jsou nuceny utrácet, aby zabránily návratu recese. Nejsou-li schopny prosadit rozsáhlé stimulační programy, spoléhají se na automatické navyšování výdajů (neboli na udržování výdajů navzdory klesajícím příjmům). Hrubý poměr zadlužení k HDP tak v zemích G7 vzrostl z 83 procent v roce 2007 na 124 procent v roce 2013. Za uplynulých šest let na sebe vzala vláda USA větší dluh, než byl celkový roční produkt této země v roce 1990, jen aby zabránila ekonomice v pádu do chaosu! Jak to, že ekonomiky pořád stojí na místě, když se tolik snaží?

V podstatě téměř nikdo si soukromě nepůjčuje, přestože krátkodobé úrokové sazby jsou na nule a ty dlouhodobé na historickém minimu. Protože lidé dál šetří a nepůjčují si, rozevírá se tzv. „spotřební díra“. Soukromý sektor by se scvrknul, kdyby vláda nezasáhla a díru nezaplnila. Účelem fiskálních pobídek tak dnes není restartovat růst. K tomu by došlo jen tehdy, kdyby lidé utratili peníze, které jim pobídka nasypala do kapes. Domácnosti však tyto peníze používají ke splácení dluhů. Za současné krize je tak smyslem státních výdajů kupovat čas – dát každému šanci snížit velikost svého dluhu vzhledem k velikosti svého majetku, aby tak nedošlo k deflaci.[13] Tím, že by snížila hodnotu majetků, deflace by tento poměr dluhu k aktivům jen zhoršila a rozjela dluhově deflační spirálu.

Mezitím na výšinách mezinárodní ekonomiky jisté státy experimentují s jinými cestami jak obnovit zdraví soukromých finančních bilancí: snaží se zvyšovat hodnotu aktiv a nikoli snižovat dluh. Americká Federální rezervní a Bank of England se spolu s dalšími centrálními bankami pustily do uvolňování monetární politiky (quantitative easing = QE). Nakoupily dlouhodobé dluhopisy svých vlastních vlád, čímž snížily úrokové sazby na tyto dluhopisy. Tím vytlačily investory z trhů s dluhopisy, na nichž klesala výnosnost, do riskantnějších aktiv. Dočasný úspěch se odrazil na opětovném růstu cen na burzách. Doufalo se, že rostoucí ceny sníží u podniků a zámožných domácností poměr dluh/aktiva – a to nikoli splacením nebo odepsáním jejich dluhů, ale opětovným nafouknutím hodnoty jejich majetků. Potíž je však v tom, že účinky uvolňování monetární politiky zjevně trvají jen po dobu trvání samotného quantitative easing. Burzy totiž nerostou z důvodu oživení ekonomiky. Příval špatných zpráv – přičemž tou nejhorší z nich je, že centrální banky ukončí quantitative easing – vyvolává praskání těchto miniaturních bublin na burzách.

A nadto se teprve teď ukazuje, jak velký dopad mělo uvolňování monetární politiky za hranicemi USA a Spojeného království, tedy jeho dopad na světovou ekonomiku. Nejdůležitější je, že zapříčinilo nesmírný růst cen komodit (např. potravin a pohonných hmot), čímž ožebračilo chudé tohoto světa a podnítilo hladové bouře, které přímo předcházely Arabskému jaru.[14] Zároveň QE dalo vzniknout masivním devizovým obchodům: investoři z celého světa si půjčovali dolary s extrémně nízkými úrokovými sazbami v USA, aby je investovali na „nových trzích“. Tím došlo k posílení měn některých nízkopříjmových zemí a tím pádem i k vážnému oslabení dříve dynamických exportních mašin. Státy v nízkopříjmových zemích na toto oslabování zareagovaly obrovskými fiskálními pobídkami (z části přitom spoléhaly na příliv zahraničního kapitálu). A těmito stimuly se vysvětluje, proč se nízkopříjmové země dokázaly ve srovnání s těmi vysokopříjmovými tak rychle dostat z Velké recese. Jenže se nezotavily na základě skutečného nárůstu ekonomické aktivity, nýbrž prostřednictvím jakýchsi bublinovitých konjunktur ve stavebnictví, které po roce 2000 za sebou táhly i bohaté země. Nyní, když je možné, že QE skončí, není v ohrožení jen chabé oživení v USA, ale zjevně i bublinovité oživení na nových trzích. Státy budou muset dál utrácet, aby se jim nezhroutila již zavedená řešení.

Tabulka 1: Růst HDP v přepočtu na obyvatele u vybraných zemí v letech 2008-2012

2008 2009 2010 2011 2012
Kanada -0,5 -3,9 2 1,5 0,6
Francie -0,6 -3,6 1,2 1,5 -0,5
Německo 1,3 -4,9 4,3 3 0,6
Řecko -0,6 -3,5 -5,2 -7 -6,2
Japonsko -1 -5,4 4,7 -0,9 2,1
Velká Británie -1,6 -4,6 1 0,2 -0,5
USA -1,3 -4 1,5 1,1 1,5
Španělsko -0,6 -4,5 -0,7 0,2 -1,5
Brazílie 4,2 -1,2 6,6 1,8 0,0
Egypt 5,4 2,9 3,4 0,1 0,5
Čína 9,0 8,7 9,9 8,8 7,3
Indie 2,5 7,1 9,1 5,0 1,9
Mexiko -0,1 -7,1 4,0 2,6 2,6
Turecko -0,6 -6,0 7,8 7,4 0,9
Ruská federace 5,4 -7,8 4,2 3,9 3,0
Svět 0,2 -3,3 2,8 1,6 1,0
Vysokopříjmové země -0,4 -4,2 2,3 1,2 0,7
Nízko a středněpříjmové země 4,2 1,8 6,3 4,9 3,6

 

Tabulka 2: Státní dluh jako procento z HDP u vybraných zemí OECD, 2007-2013

2007 2013 změna
Irsko 25 122 +97
Řecko 107 179 +72
Island 29 92 +63
Japonsko 183 245 +62
Španělsko 36 92 +56
Portugalsko 68 122 +54
Velká Británie 44 94 +50
USA 66 108 +42
Nizozemí 45 74 29
Francie 64 93 +29
Itálie 103 131 +27
Dánsko 28 52 +24
Finsko 35 57 +22
Nový Zéland 17 38 +21
Kanada 67 87 +21
Austrálie 10 28 +18
Česká republika 28 45 +17
Belgie 84 100 +16
Německo 65 80 +15
Rakousko 60 74 +14

2) Vlády jsou však i pod druhým tlakem: v USA a EU pobídky ustoupily šetření, které má uklidnit majitele dluhopisů. V Řecku, Irsku, Itálii, Portugalsku a Španělsku rychle vzrostly dlouhodobé úrokové sazby v poměru k desetiletým německým dluhopisům. Řecko muselo vyhlásit částečnou neschopnost včas splácet své závazky. Všude bylo zapotřebí úsporných opatření, aby úrokové sazby přestaly růst. Potíž je totiž v tom, že státní dluhy byly vysoké už v roce 2007, kdy krize teprve začínala. Keynesiáni tuto skutečnost zcela ignorují. V uplynulých 40 letech měl poměr zadlužení k HDP tendenci růst během hospodářských propadů, ale během konjunktur odmítal klesat či dokonce dál rostl. Státy tedy nedokázaly využít ekonomického růstu během konjunktury ke splacení svých dluhů, protože konjunktury byly cyklus za cyklem slabší a slabší. Jakýkoli pokus o splacení dluhů znamenal riziko podrytí čím dál křehčích období růstu. Výsledkem byla pomalá leč jistá expanze státních dluhů v mnoha vysokopříjmových zemích, která trvala desítky let. Ale toto navyšování dluhů jen mírnilo nezadržitelné zpomalování růstu. HDP v přepočtu na obyvatele ve vysokopříjmových zemích klesal dekádu za dekádou ze 4,3 procenta v 60. letech 20. století na 2,9 procenta v 70. letech, na 2,2 procenta v 80. letech, na 1,8 procenta v 90. letech, až na 1,1 procenta po roce 2000.

A tak už na počátku této krize byla míra zadlužení mnohem vyšší, než v roce 1929. Například v předvečer Velké deprese byl veřejný dluh USA ohodnocen na 16 procent HDP; o deset let později – do roku 1939 – vzrostl na 44 procent. Oproti tomu v předvečer aktuální krize – v roce 2007 – byl veřejný dluh USA oceněn už na 62 procent HDP. Jen o čtyři roky později dosáhl 100 procent.[15] Proto rostoucí dluhy vyvolaly ve vysokopříjmových zemích strašidlo platební neschopnosti.

Vysoká míra zadlužení států, kterou si nesou z předchozích desetiletí, omezuje jejich schopnost nadělat si dnes další dluhy. Musí být v pohotovosti, aby si po maximální dobu zachovaly schopnost čerpat levné úvěry. A státy budou úvěry potřebovat, jak se budou dál snažit jet na vlnách finančních turbulencí. Paradoxním výsledkem tak je šetření uprostřed krize. Státy dnes musí přesvědčit majitele dluhopisů, že dokážou mírnit zadlužení, aby byly později schopné nadělat nové dluhy. Zdá se, že některé státy (Irsko, Řecko, Itálie, Španělsko, Portugalsko) už své úvěrové limity přečerpaly.

Tyto dva tlaky – utrácet za účelem odvrácení deflace a škrtat ve výdajích za účelem odvrácení platební neschopnosti – jsou stejným dílem nesmiřitelné. A tak šetření není jen o útoku třídy kapitalistů na chudé. Podstatou úsporných opatření je nadměrný růst státního dluhu, jenž dnes dosáhnul bezvýchodné situace (což se v nízkopříjmových zemích stalo už v 80. letech 20. století).

Řecko se ocitá v centru výsledné bouře úspor, protože už ho dvakrát zachraňovala EU a MMF. První záchranný balíček přišel v květnu 2010 a druhý v červenci 2011. A že v roce 2014 bude muset přijít třetí balíček, se zdá být téměř nevyhnutelné. Aby na tuto finanční pomoc Řecko dosáhlo, muselo realizovat přinejmenším pět různých úsporných balíčků, z nichž ten nejhorší prošel hlasováním v červenci 2011. Platy zaměstnanců veřejného sektoru byly seškrtány o 15 procent. 150 000 zaměstnanců veřejného sektoru má být do roku 2015 propuštěno. Zvýšil se věk pro odchod do důchodu. O 36 procent byly zkráceny výdaje na penze a sociální dávky. Částečná privatizace postihla řadu služeb (telefony, voda a elektřina) i státem vlastněné přístavy, doly a letiště. Zvýšila se daň z příjmu i prodejní daně. V červenci 2013 přišly znovu bolestivé škrty a 25 000 státních zaměstnanců přišlo o práci i navzdory vysoké nezaměstnanosti v soukromém sektoru. V důsledku úsporných opatření se v letech 2007 až 2012 řecké příjmy scvrkly o pětinu. Jelikož tento pokles znamenal také snížení státních příjmů, úsporná opatření Řecko jen ještě více vzdálila fiskálnímu zdraví. Strukturální úpravy tak dělají Řecko stále více závislým na financování ze zahraničí, což se v 80. letech 20. století stalo tolika nízkopříjmovým zemím.

V Portugalsku, Španělsku a Itálii se s o něco nižší intenzitou zavádí podobná úsporná opatření. Ale školy se zavírají, školné a platby za zdravotní péči rostou a důchody mizí dokonce i v USA. Zaměstnanci veřejného sektoru jsou propouštěni en masse a těm, kteří zůstanou, se snižují mzdy.

Koordinovaný postup centrálních bank, masivní pomoc finančním firmám, růst státního dluhu a nyní – aby nevznikla panika na trzích s dluhopisy – příklon k šetření: to vše zabránilo Velké recesi, aby se změnila v další Velkou depresi. Způsob, kterým se tak stalo, dál centralizoval kontrolu v rukou ministrů vlád USA a Německa, které pro světovou ekonomiku fungují jako investorky a věřitelky poslední záchrany. Jak je ale jasné – vzhledem k vysokému veřejnému i soukromému zadlužení, pomalému či dokonce vytrvale zápornému růstu ekonomiky a extrémně vysoké nezaměstnanosti (zvláště pak nezaměstnanosti mládeže) v mnoha zemích – turbulence ani zdaleka nepominuly.

Rádi dnešní dobu přirovnáváme k vyčkávání za letu. Podotýkáme ale, že celou tu dobu ekonomika ztrácí výšku. Z toho důvodu může být vyčkávání za letu jen dočasné. Možná se stane nějaký zázrak a světová ekonomika nabere dostatečnou rychlost, začne zase stoupat na maximální výkon a prosviští vzhůru oblohou. Je tu však „významné riziko poklesu“. Obrat k šetření ohrožuje stabilitu, kterou měl posílit, jelikož šetření znamená, že klesá snaha vlád kompenzovat nedostatek výdajů v soukromém sektoru. A tak se znovu zvedá strašidlo deflace; nekonečný program uvolňování monetární politiky zůstává jedinou silou působící proti deflačním tlakům. Jenže i bez deflace je stále vysoce pravděpodobné, že současná ekonomická turbulence může skončit krachem. Koneckonců platební neschopnost států – bráno v celosvětovém měřítku – není až tak vzácná: přichází ve vlnách a hraje důležitou roli v globálním vývoji krizí.

Mohou se státy nějak vzepřít působení zákona hodnoty a masivně zvýšit své zadlužení, aniž by tak snížily očekávaný budoucí růst svých ekonomik? Ti, kdo věří, že to dokážou, budou mít v nadcházejícím období možnost otestovat si tuto svoji tezi. A nemůžeme vyloučit, že budou mít pravdu: koneckonců obrovské hromadění dluhů – ze strany korporací, domácností a států a pořád s nějakými inovacemi – znovu a znovu oddalovalo nástup nové deprese po celá desetiletí. Kdo může říci, zda aktuální model přežije jen pár týdnů nebo pár let?

Má-li však přežít, nesmí se nikde ve světové ekonomice objevit nějaký další defekt, který by znovu podrobil zkoušce sílu finanční architektury světa. AIG mohla být příliš velká, než aby ji nechali padnout, ale Itálie je příliš velká, než aby ji mohli zachránit. Eurozóna se už několikrát málem ocitla na okraji propasti, a byť se odtud pokaždé dostala, její krize se definitivního řešení nedočkala. Potenciálně turbulentnější je však možnost, že momentální zpomalení v BRICs povede, eufemisticky řečeno, k „tvrdému přistání“. Zdá se, že v Indii a Brazílii už se tak děje, ale opravdové obavy se dál pojí s možným defektem v Číně. Masivní vládní pobídky od roku 2007 jen zvětšily nadbytečné kapacity ve stavebnictví a průmyslové výrobě. Banky skrývají obrovské množství špatných půjček v rozsáhlém sektoru „stínového bankovnictví“. A nejvýmluvnější ze všeho je, že dochází k extrémně rychlému růstu cen nemovitostí – tato realitní bublina je řádově větší než ta, která právě praskla v USA. Čínská vláda nás ujišťuje, že „tentokrát je to jiné“, ale přesně totéž vykládala americká vláda v polovině první dekády třetího tisíciletí…

3) Návrat sociální otázky

Kapitalistický výrobní způsob se v současnosti nalézá v hluboké krizi. Musíme se však mít na pozoru před sklonem zaměňovat krizi tohoto výrobního způsobu za slabost kapitálu v jeho boji s prací. Ve skutečnosti krize spíše kapitál posilují. Za krize totiž poptávka po práci klesá ve stejnou dobu, kdy díky masivnímu propouštění její nabídka roste. Už jen to oslabuje vyjednávací pozici pracujících. Ale nejde jen o to: je sice pravda, že během hospodářského poklesu má kapitál ztráty, ale přesto jednotliví kapitalisté v důsledku těchto ztrát jen zřídka čelí existenčnímu ohrožení. Naopak jsou to pracující, koho v době ekonomického poklesu ohrožuje ztráta zaměstnání – a tak i ztráta všeho, co mají. Krize oslabují pozici dělníků jakožto dělníků.

Proto mohou kapitalisté uprostřed krize tvrdit – a z hlediska mnoha pracujících správně – že obnova míry zisku musí být prvořadá. Jestliže pracující akceptují podmínky třídního vztahu, shledávají, že jejich životy jsou závislé (ještě víc než životy kapitalistů) na zdraví systému. Obnovit míru zisku je jediný způsob jak vytvořit pracovní místa a při absenci masivního útoku na samu existenci třídní společnosti si jednotliví proletáři musí najít nebo udržet práci. Není tedy žádným překvapením, že mnozí dělníci zareagovali na nástup krize tím, že přistoupili na úsporná opatření. Právě proto, že pracující jsou teď obzvláště zranitelní, protlačují kapitalisté a jejich zastupitelé svoje zájmy; co je potřeba k obnově zdraví systému, definují způsobem, z nějž mají přímý prospěch.

Šetření tedy nikdy neznamená jen dočasné snížení sociálních výdajů uprostřed hospodářského poklesu. Naopak, programy sociálních výdajů se nejen seškrtávají, ale přímo kuchají či zcela odstraňují. V mnoha zemích se krize využívá jako páky, s níž se likvidují stará práva a nároky, včetně práva organizovat se. A všude krize slouží jako omluva pro další centralizaci moci v rukou technokratů, kteří slouží těm nejmocnějším státům (USA, Německo). Tyto manévry nejsou pouhými cyklickými adaptacemi na ekonomický úpadek. Jsou o obnově zisků tím nejpřímočařejším způsobem: stlačením mezd. Keynesiánská představa, že kdyby státy jednaly racionálně, mohly by nějak přesvědčit kapitál, aby svého výhodného postavení během krize nezneužíval, je čiročirou ideologií.

Paradoxně právě z těchto důvodů se krize nepojí s normálním pokračováním třídního boje, ale spíše s „krizovou aktivitou“.[16] Častěji propukají sebeorganizované boje: velké demonstrace a generální stávky, nepokoje a rabování, obsazování pracovišť a vládních budov. Pracující uprostřed krize zjišťují, že budou-li dál hrát podle pravidel kapitalistické hry, mohou jedině ztratit. Proto další a další dělníci přestávají podle těchto pravidel hrát. Místo toho se pouští do bojů, které napadají nastavení vztahu kapitál-práce (aniž by nutně napadaly jeho existenci).

Vyvstává tak otázka: do jakých konkrétních druhů spontánních bojů se dnes proletáři pouští? V Endnotes 2 jsme se zaměřili na vznik a růst přebytečných populací jakožto ztělesnění rozporů kapitálu. Z některých stran jsme za to byli kritizováni. Vždyť přebytečné obyvatelstvo k akumulaci přímo nepřispívá; schází mu páka tradičních výrobních dělníků, kteří mohou celý systém zastavit tím, že přestanou pracovat. Navíc přebytečné obyvatelstvo lze marginalizovat, zavřít do věznic a ghett. Lze si ho koupit milodary; jeho nepokoje lze nechat, ať se samy vyčerpají. Jak by nadbytečné populace mohly kdy sehrát klíčovou úlohu v třídním boji?

Koncem roku 2010 přebytečná obyvatelstva tuto otázku zodpověděla sama. Před policejní služebnou v Sídí Bú Zídu se 17. prosince zapálil Muhammad Buazízí. O dva dny později v témže městě vyšplhal Hussein Nagi Felhi na sloup elektrického vedení, zakřičel, „Ne bídě, ne nezaměstnanosti,“ a dobrovolně se nechal zabít elektrickým proudem. Během několika dní se rozšířily nepokoje do téměř všech měst a během několika týdnů uprchnul prezident ze země. V následujících měsících protestní sebevraždy upálením jako světlice zalily světlem severoafrické slumy: v Alžírsku, Maroku, Mauritánii a Egyptě.

Egyptský pekař Abdou Abdel-Moneim se upálil 17. ledna 2011, když mu odmítli přidělit subvencovanou mouku. Tradiční vztahy mecenášství se rozpadaly.[17] To byla jedna strana svěráku tisknoucího egyptskou chudinu. Tou druhou, jejímž znamením bylo brutální zavraždění Chálida Saída v policejní vazbě o rok dříve, bylo stupňování policejní represe. A právě v tomto kontextu se mladí egyptští aktivisté – inspirovaní svržením Bin Alího v Tunisku – rozhodli postavit se proti Mubarakovi. Důležité bylo, že své pochody zahájili 25. ledna (den, kdy se tradičně oslavuje policie) z těch nejchudších čtvrtí Káhiry a ke svým již vyhlášeným požadavkům „svobody“ a „sociální spravedlnosti“ přidali „chléb“. Lidé z těchto čtvrtí na to zareagovali a vyšli do ulic. Povzbuzen příkladem Tuniska se tento nový, dohromady slepený boj – shromáždil složky třídy, jejichž boje předtím probíhaly izolovaně – rychle rozšířil do všech velkých měst (na rozdíl od neúspěšné stávky a hladových nepokojů v Malhalle roku 2008).

A tak, jestliže protestní sebevraždy upálením byly počátečním momentem tohoto boje, následné protivládní protesty byly jeho vyvrcholením. Ustálila se taktika současné vlny bojů: 1) masové nepokoje schopné široké difuze, ale často soustředěné na jedno teritorium; 2) přeměna tohoto teritoria v okupaci, centrum diskusí a přehlídek (a konfrontace s policií); a 3) pokusy o přesah z tohoto centra do okolních oblastí, a to prostřednictvím divokých demonstrací, sousedských shromáždění, solidárních stávek a blokád.

Samozřejmě, že obyvatelé slumů nebyli ani jedinou ani tou zásadní složkou této nové vlny. Kdo další se tedy nacházel na náměstích? Paul Mason, novinář z BBC, který byl u většiny hnutí přímo na místě, identifikoval tři třídní frakce, které sehrály klíčovou roli během hnutí obsazených náměstí v roce 2011: absolventi bez budoucnosti, mladá chudina a organizovaní dělníci.[18] V centru Masonova líčení stojí ti, kdo jsou na tomto seznamu první – tedy zadlužení grafici, zchudlé administrativní asistentky, neplacení stážisté a v severní Africe absolventi zapsaní do dlouhých pořadníků na pracovní místa v byrokracii. Když se však ohlédneme za rokem 2011, je zjevné, že boje těchto pobouřených absolventů nabyly na výbušnosti teprve tehdy, když do nich vtrhla a ovládla je chudina. Jak jsme viděli, v Egyptě se lednové protesty rozjely proto, že mladí aktivisté své pochody započali ve slumech. Totéž platí pro Anglii: klíčovým bodem obratu ve studentských protestech roku 2010 byl vstup mladých a neklidných, kteří v hojném počtu vyšli protestovat proti zrušení příspěvku na studium (Education Maintenance Allowance).[19]

Tento fakt však s sebou nesl ještě něco obecnějšího: nakolik a dokud se protesty v roce 2011 generalizovaly, dělo se tak spíše způsoby, které destabilizovaly jejich ústřední požadavky. Existovala tedy snaha o generalizaci, nicméně nepovedlo se jí třídu sjednotit. Koneckonců, co to znamená dožadovat se svobody v moři káhirských obyvatel slumů? Ať už bude Egypt autokratický nebo liberální, není šance, že budou integrováni – jako normální pracující/spotřebitelé – do ekonomiky. Stejně tak, co to znamená bojovat proti prudkému růstu školného na vysokých školách vedle mládeže ze sociálně slabých lokalit? Vždyť pravděpodobně bude vyloučena právě z té ekonomiky, do které se studenti univerzit snaží vstoupit. Z toho důvodu jsou spojenectví mezi vysokoškoláky a chudou mládeží problematická. Nicméně aby bylo jasno: tato tenze není tatáž, která panovala v 60. letech 20. století a oddělovala středostavovskou mládež od dělnické.

A to z toho důvodu, že vyšší školství se během půl století od roku 1968 zcela změnilo. V bohatých zemích univerzity nenavštěvují jen děti elity, ale také – a většinou – děti pracující třídy. Typické je, že tito studenti si během studia musí přivydělávat. I tak se jim ale nastřádá pořádný dluh, než dostanou diplom. V tomto smyslu tzv. éra neoliberalismu nebyla jen o globalizaci bídy. Byla také o globalizaci nadějí. A vzdělání v tom hraje ústřední roli: americký sen – svoboda realizovaná skrze soukromé podnikání – se stal všeobecným díky expanzi přístupu k univerzitnímu vzdělání. Heslo, „sežeň si diplom,“ nahradilo Guizotovo, „enrichissez-vous.“

Dbalé příkazu doby, rodiny se všude snaží poslat alespoň jedno ze svých dětí na školu (dokonce i Muhammad Buazízí finančně přispíval své sestře na získání diplomu). V tomto kontextu, „pouhý rozsah studentské populace znamená, že je vysílačem neklidu do daleko širší části obyvatelstva než dříve. Platí to jak ve vyspělém světě, tak na globálním jihu. Od roku 2000 se podíl vysokoškolsky vzdělaných lidí celosvětově zvýšil z 19 na 26 procent; v Evropě a severní Americe dnes postsekundární vzdělání dokončí ohromujících 70 procent.“[20] Z toho důvodu byla 90. léta 20. století a nultá léta 21. století nejen érou třídní porážky, ale také třídního kompromisu. Nyní krize tímto kompromisem otřásla či ho podryla. Mladí jsou nahraní a je to pochopitelné: někdo zaplatit musel a snazší bylo vymazat jejich budoucnost jediným stiskem klávesy než brát už existující pracovní místa starším pracujícím. V Egyptě je dnes nezaměstnanost absolventů vysokých a vyšších odborných škol 10krát vyšší než nezaměstnanost lidí, kteří vychodili jen základní školu. Krize se tak rozehrála jako generační konflikt.[21]

Podle Masona podlomila sílu protestních hnutí „absence syntézy“ mezi boji dvou složek mládeže na jedné straně a boji organizovaných pracujících na straně druhé: z toho důvodu jsme ve vzájemném odtržení měli „černý blok“ demolující Oxford Street a demonstranty z odborové konfederace TUC, kteří se shromáždili v Hyde Parku na největší (a nejneúčinnější) odborové demonstraci v dějinách Británie.[22] A mohli bychom dodat, že z toho důvodu jsme měli rovněž nervózní vztah mezi ILWU, odborovým svazem přístavních dělníků na západním pobřeží Spojených států, a Occupy. Od první blokády proti potlačení Occupy Oakland, která proběhla 2. listopadu, do druhé blokády na obranu odborů v Longview, k níž došlo 12. prosince, napětí sílilo, protože obě strany se obávaly kooptace. V Řecku se věci vyvíjely podobně. Částečně v reakci na lidi okupující náměstí Syntagma a na další sociální hnutí vyhlašovaly řecké odbory jednodenní generální stávky. Navzdory vysoké účasti však tyto stávky měly jen minimální dopad, který časem dál slábnul. Proto odbory zvýšily frekvenci generálních stávek a občas je prodloužily na 48 hodin místo obvyklých 24. Přesto tyto stávky zůstaly jen podporou masových demonstrací a nepokojů, které se odehrávaly ve stejné dny a při nichž se z odborových pořadatelů stávali pouzí přihlížející.[23]

Napjatý vztah pracujících k širším protestním hnutím byl překonán pouze v Egyptě – a i tam jen dočasně. V posledních dnech Mubarakova režimu začali dělníci vytvářet autonomní organizace, nezávislé na zkorumpovaných, státem ovládaných odborech. Další a další pracující vstupovali do stávky proti režimu. Mason tento proces rozmachu popisuje frází, kterou jsi vypůjčil od jednoho psychiatra, s nímž v Káhiře dělal rozhovor: podle něj se „zřítily neviditelné zdi“.[24] Tento psychiatr mluvil o zdech mezi různými frakcemi pracujících. V nemocnicích spolu začali lékaři, sestry a zřízenci mluvit jako rovní s rovnými a společně klást požadavky. Zdi padly.

Masonovým stěžejním argumentem je, že tam, kde k pádu zdí nedošlo, byl na vině střet organizačních forem: zatímco absolventi bez budoucnosti i chudá mládež z měst formovali sítě, pracující se dál organizovali hierarchicky. Za těmito skutečnostmi se však skrýval hlubší limit, který se podepisoval nejen na formě boje, ale i na jeho obsahu. Hnutí obsazených náměstí v sobě obsahovalo reálný zájmový konflikt.

Mezi protestujícími byli ti, kdo krizi zakoušeli jako vyloučení z jistého zaměstnání: studenti, mladí prekérně pracující, rasizované menšiny atd. Jenže ti, kdo už své jisté pracovní místo měli, zakoušeli krizi jako další ohrožení jejich sektoru. Stručně řečeno, „mládež“ byla vyšoupnuta ze systému, který ji nechal na holičkách, kdežto organizovaní pracující se starali o zachování status quo ante, o němž věděli, že je velice křehký. A onen status quo ante bylo nutno ubránit nejen před nápory státních úspor, ale také před hordami studentů a chudiny, kteří se snažili probojovat k pracovním místům. Jasně se to ukázalo po protestech, kdy byla „mládež“ v duchu dřívějšího trendu znovu a bez uzardění vydávána za „přistěhovalce“, co berou práci slušným občanům. Zde už se dostáváme k otázce obsahu boje. Zač tedy vlastně protestující v roce 2011 bojovali?

4) Zbavit se pout korupce

Káhira a Tunis, Istanbul a Rio, Madrid a Atény, New York a Tel Aviv – na okupovaných prostranstvích v těchto městech byla k vidění velká kakofonie požadavků. Vyčníval-li však jeden požadavek z oněch mnoha, pak to bylo skoncování s „korupčnickým kapitalismem“ (crony-capitalism). Kritika okupujících běžně mířila na „korupci“ a jejich cílem bylo dostat peníze z politiky. Na každém náměstí byly k nalezení s odporem psané transparenty: zkorumpovaní byznysmeni a politici zničili ekonomiku. Pod rouškou uvolňování trhů si vzájemně pomáhali k lupu. A tím se možná objasňují další běžné požadavky těchto hnutí: požadavky „demokracie“ a „rovnosti“ byly právě o tom, aby ve světě, kde někteří jedinci zcela jasně znamenají víc než druzí, všichni znamenali stejně.

V opozici vůči korupci zaujímali okupující dvě vzájemně protichůdná stanoviska. 1) Kritizovali neoliberalismus prostřednictvím jeho vlastních ideálů: chtěli vymítit korupci – odsypávání kamarádíčkům – a nastolit férové herní pole pro hru tržních sil. Zároveň, 2) volali po nahrazení neoliberalismu rovnostářštější formou patronátu: chtěli přesměrovat vládní patronát od elit k masám (záchranný balíček pro lidi a ne pro banky). Nebude bez zajímavosti zastavit se a zamyslet se nad těmito požadavky – pokusit se přijít na to, co se za nimi skrývalo a proč byly všude tolik populární, napříč celým globálním hnutím obsazených náměstí.

Pro levičáky je typické, že o neoliberalismu uvažují jako o spiknutí za účelem upevnění třídního panství.[25] Neoliberalismus – jakožto technokratická agenda – však sám sebe chápe prvně a především jako opozici vůči korupci v podobě „zvláštních zájmů“, které se „honí za rentou“. Místo honby za rentou má nastoupit tržní soutěž s jejím příslibem férových výsledků. V tomto smyslu neoliberalismus není zase tak moc o přesunu moci od státu k trhu, ale spíše o tvarování státu, aby byl kompatibilní s tržní společností: aby byl kapitalistickým státem. Paradoxem – pro neoliberální ideology – však je, že jejich reformy všude vedou k nárůstu nerovnosti a jejich průvodním jevem je uchvácení státní moci třídou extrémně bohatých (postavenou na finančnictví, pojišťovnictví, nemovitostech, ale také na armádě a těžbě ropy). A tato třída se sama stala – díky pochybným zakázkám a záchranným balíčkům – ztělesněním korupce. Neoliberalismus tak může skýtat rámec pro kritiku jeho vlastních výsledků.

Co ale přesně znamená korupce? Těžko ji precizně definovat. V mnoha ohledech je korupce jednoduše pojmenováním pro překrývání kapitalismu s nekapitalistickými starými režimy. Korupce je pak synonymem patronátu. Nekapitalistické elity, ale také novopečení hodnostáři soupeří o uchvácení jednotlivých složek státu. Bojují o to, komu budou patřit příjmové toky – takže například elity mohou kontrolovat dovoz mouky nebo velet státním podnikům, které tkají textilie. Příjmy, které jim stát přináší, elity využívají k financování svých suit, které svoji loajalitu prodávají za podíl z koláče. Tam, kde se vlastnická práva stále ještě ustavují politicky, musí každý – od toho nejnižšího průvodčího až po nejvýše postaveného politika – hrát hru na úplatky a provize.

Modernizace je částečně projektem vymícení patronátních vztahů. Centralizací státu, efektivnějším výběrem daní a nahrazením přímých transferů pro různé skupiny obyvatelstva investicemi do infrastruktury a cílenými dotacemi, modernizace údajně všem zajistí jistý příjem, a to ne skrze uchvácení státu, nýbrž skrze konkurenci na trzích. Samozřejmě, že v tomto smyslu modernizace zůstává žalostně nedovršenou. A nedovršenost modernizačního projektu byla jedním z hlavních terčů neoliberálních programů strukturálních úprav. Jenže modernizace státu – tentokrát v neoliberálním hávu – ani zdaleka neznamenala konec korupce, naopak ji ještě zhoršila. V kontextu chřadnoucího světového hospodářství těžko mohly neoliberální reformy rozšiřovat participaci na trzích skrze počestné cykly růstu (a to tím spíše, že neoliberalismus se pojil s poklesem veřejných investic do infrastruktury, bez níž je růst moderní ekonomiky prakticky nemožný).

Neoliberalismus tak dosáhnul jen toho, že se korupce stala diskrétnější a vstoupila do služeb horních ešalonů společnosti. Korupce už dnes není tak všudypřítomná, ale týká se mnohem větších sum peněz. Drobné uplácení úředníků ustoupilo úplatkářství ve velkém, které se pojí s korupčními privatizačními smlouvami a veřejnými zakázkami a plyne k těm nejbohatším klientům. Právě z toho důvodu se rodinní příslušníci diktátorů, především pak Gamal Mubarak, stali hlavním terčem lidového hněvu. Velmi tučné sumy, které dostávají, jsou přímo do nebe volající, když 1) se stát údajně snaží vymýtit korupci a 2) s těmi níže postavenými se už nepočítá. Proto je neoliberalismus o nespravedlnosti: když se demontují staré formy patronátu s příslibem, že je nahradí nové zdroje bohatství, pak nenaplnění tohoto příslibu odhaluje, že nové je pouhou verzí starého patronátu, jen ještě více pobuřující, nespravedlivější.

Ve vysokopříjmových zemích došlo k podobnému procesu neoliberalizace. Terčem reforem se však v bohatých zemích nestaly starorežimní patronátní pořádky, nýbrž sociálně demokratický korporativismus. Ten během dvacátého století nahradil prvně zmiňované staré pořádky a nyní měl být sám demontován. Opět se předpokládalo, že tolik opěvované uvolnění trhů prospěje všem. Když se však růst ekonomiky nedostavil, neoliberalismus znamenal jen to, že se peněžní transfery přesměrovaly nahoru.

Nejjasněji tento proces patrně probíhal na severním a východním pobřeží Středozemního moře, kde se státní fondy (a toky horkých peněz) nalévaly do infrastrukturních investic. Od konce 80. let až do krachu v roce 2008 držela ekonomiky Španělska, Řecka a Turecka z velké části nad vodou masivní konjunktura ve stavebnictví. To je ze své podstaty dočasnou formou stimulu: na výstavbě dálniční sítě lze zaměstnat mnoho lidí, ale jakmile je dokončena, pro její údržbu a provoz je jich zapotřebí jen pár. Z toho důvodu mohou urbanistické rozvojové projekty kompenzovat pokles ziskovosti jen dočasně. Infrastrukturní konjunktura tak pouze odkládá krizi tím, že přebytečný kapitál uzamyká v expanzi budovaného prostředí.

Když tomuto stroji na růst dojde palivo, občas za sebou nechává impozantní leč neužitečné ruiny. Korupce se tak dnes jeví jako prázdná letiště v izolovaných koutech Španělska, napolo dostavěné věžáky shlížející na aténský přístav a jako plány nákupních středisek v chudých čtvrtích Istanbulu. Zkorumpovanými tyto projekty nečiní ani tak lobbistické dohody, které vedly vládní agentury k pošetilému vyhazování peněz. Popravdě, tyto dohody se začaly jevit jako korupční teprve v retrospektivě: když přestali jezdit turisté, trh s nemovitostmi zkolaboval a spotřebitelské výdaje poklesly. V té chvíli přestaly být lobbistické dohody zakoušeny jako relativně neškodný průvodní jev ekonomického růstu. Místo toho začaly vypadat jako starý patronát, jen tentokrát šlo o mnohem větší sumy peněz (díky předkrizové větší schopnosti států půjčovat si) a mnohem menší okruh těch, kdo z nich měli prospěch.[26]

I ve Spojeném království a USA byla korupce společným tématem UK Uncut a Occupy Wall Street (OWS).[27] V obou zemích však požadavek na skoncování s korupcí nebyl o pochybných stavebních projektech a provizích pro politiky. Tentokrát se tento požadavek formuloval v reakci na obří záchranné balíčky pro korporace, které se připravovaly po pádu Lehman Brothers a RBS. Ale i tady platilo stejné pravidlo jako všude jinde: „korupčními“ tyto záchranné balíčky nečinily ani tak podezřelé okolnosti, za nichž vznikaly, jako spíš skutečnost, že zjevně neměly nic společného s obnovou růstu ekonomiky (a tedy s vytvářením pracovních míst atd.).

Zdálo se, že ti, kdo okupovali náměstí, ve své opozici vůči těmto různým projevům korupce prosazovali dvě poněkud se rozcházející představy.

1) Krize a následné šetření by mělo bolet bohaté. Koneckonců neoliberální ideologové tvrdili, že každý musí přijmout „osobní odpovědnost“ za sebe a za své činy; v tomto smyslu by tedy každý měl aspirovat na maloburžou. Terčem tohoto diskursu byly odbory, ale také každý, kdo čerpal státní dávky. Jak jsme si už však ukázali výše, ty největší příděly neputovaly k odborům nebo k ultrachudým, ale poměrně viditelně k ultrabohatým. Zatímco ti se chovali jako bandité, všichni ostatní trpěli nejen ekonomickou krizí, ale také šetřením. Dostat peníze pryč z politiky znamenalo: donutit ultrabohaté, aby přijali odpovědnost za své vlastní skutky.

2) Zároveň nakolik úplatní politici seškrtávali podporu chudým, a přitom rozdávali peníze bohatým, okupanti nepožadovali vyrovnání podmínek soutěže, nýbrž jejich vychýlení ve svůj prospěch. Státní patronát měl být přesměrován od velkých zvířat k lidovějšímu voličstvu („národu“). Okupující tudíž požadovali záchranný balíček pro lid, a to jak ze smyslu pro to, čemu se často říká „sociální spravedlnost“, tak proto, že stejně jako správní keynesiánští ekonomové doufali, že záchranný balíček pro lid obnoví zdraví ekonomiky.

Za tímto druhým požadavkem se skrývá pravda, která je čím dál více nabíledni: velké procento obyvatelstva bylo v uplynulých několika málo desetiletích vynecháno z hospodářského růstu a neexistuje plán, jak je do něj opět zapojit. Ve všech zemích s nízkými příjmy postupně erodoval přímý státní patronát nad chudými – zásadní fundament klientelistického státu – a privatizační smlouvy prospívaly jen tenké elitní vrstvě. Omezené partnerství, v němž chudí mohli požívat některé z výdobytků nacionalistického projektu, se demontuje.

Povšimněme si rovněž, že tato demontáž má svůj generační aspekt – obzvláště důležitý v rozvojových zemích s vysokými přírůstky populace. Politici vědí, že populistická opatření nelze zrušit totálně a najednou, aniž by to vyvolalo masový hněv a potenciálně i masovou vzpouru. A tak stát postupuje sektor po sektoru. Začíná odnímáním ještě nerealizovaných výsad nového pokolení. Tento proces se zcela jasně skrývá za atrofií městského formálního sektoru v Egyptě, do nějž dnes spadá zhruba deset procent pracovních sil (včetně potravinářství, textilního průmyslu, dopravy, cementáren, stavebnictví a ocelářství). Mladí lidé se tak ocitají vyloučeni z „dobrých“ zaměstnání. Jsou tak odsouzeni hledat uplatnění v nezemědělském neformálním sektoru, který vstřebává přes dvě třetiny pracovních sil.

Stát se však jen nestahuje. Když už si nemůže dovolit dál dodržovat svoji část paternalistické úmluvy, nahrazuje stát příděly pro chudé policejní represí. Dochází tedy nejen ke kontrakci patronátu, ale také ke změně jeho uspořádání: policie a armáda tyjí z lepšího přístupu k patronátu i v době, kdy ostatní sektory tento přístup ztrácejí. Policie a armáda tak začínají zaměstnávat zlomek těch, kdo by se jinak ocitli mimo nový systém patronátu, ale zaměstnávají je jen proto, aby udržovali ostatní na uzdě. Odtud tedy mocný symbolismus Buazízího a Abdel-Moneima. Jedno tělo shořelo na znamení policejní represe a druhé na znamení rozpadu státního patronátu nad lidem. Tyto dvě zkušenosti přímo souvisejí.[28]

Z těchto důvodů se policie stala nejsilnějším projevem a nejnenáviděnějším symbolem korupce. Expanze a militarizace policejních sborů se zdá být tím nejhorším znamením naší doby. Všude státy demonstrují ochotu utrácet obrovské množství peněz na vydržování policie, stavbu věznic a tak dále, i když krátí finance školám a nemocnicím. Státy už ani povrchně nezacházejí se svým obyvatelstvem jako s cílem o sobě. Naopak v něm dnes vidí bezpečnostní riziko a jsou ochotny platit za jeho omezení.

Toto omezování je každodenní realitou zejména pro marginalizované složky proletariátu. Jelikož policisté jsou obvykle málo placení, často si svůj příjem vylepšují úplatky a provizemi, které vybírají od chudých. Každodenní interakce s policií ji tak odhaluje jako jednu ze zbývajících složek, které tyjí ze staré korupce. A zároveň tím, že svírá nejzranitelnější složky obyvatelstva, policie silou umožňuje novou korupci: dusí jakýkoli odpor proti stále bohatší neopaternalistické elitě.

Policie však z chudých nejen tahá peníze; rovněž jde po krvi. Přebujení policejních sborů je všude doprovázeno nárůstem svévolného policejního násilí a policejních vražd, které jsou často spouštěčem nepokojů. Pokaždé, když na zem dopadne další mrtvola, část obyvatelstva dostává zvučný a jasný vzkaz: „na vás už nám nezáleží, k čertu s vámi.“ Tentýž vzkaz je poněkud nejasněji přítomen na protestech proti úsporným opatřením. Policie je tam na frontové linii konfliktu a stará se, aby obyvatelstvo nevybočovalo z řady a příliš si nestěžovalo, jak je to všechno nespravedlivé.

Opozice vůči korupci má tedy reálný základ v bezprostřední zkušenosti protestujících. Boj proti korupci je projevem hořké zkušenosti s procesem vyloučení, a to ve dvojím smyslu. Na jedné straně jedinci nemohou požívat rostoucího bohatství nové globalizované ekonomiky, které se staví na odiv v okázalé spotřebě nových boháčů. Na druhé straně titíž jedinci zjišťují, že jsou stejně tak vyloučeni ze starších systémů patronátu – které zároveň byly systémy uznání (ať už v jeho starorežimní nebo workeristické podobě). Stěžovat si na korupci tedy neznamená jen všímat si krajností, do nichž dostoupila nerovnost, nebo neférovosti, s níž se v tolika pochybných kontraktech přerozděluje bohatství směrem nahoru. Znamená také odsuzovat nedostatek uznání nebo strach ze ztráty uznání: bezuzdná korupce znamená, že v zásadě už jedinec neplatí (nebo mu hrozí, že nebude platit) za příslušníka národa. Místo národního společenství zaujímá už jen policie coby arbitr otřesů. Jak tuto situaci napravit a obnovit společenství? Pokusem o zodpovězení této otázky byly samy okupace.

5) Problém kompozice

Protestující v roce 2011 vystavovali na veřejných náměstích svá těla a utrpení, aby odhalili lidské důsledky nepolevující sociální krize. Dlouho však v tomto konceptuálním prostoru nezůstali. Okupující si spontánně zvolili přímou demokracii a vzájemnou pomoc, aby ukázali mocným, že jiná forma společenskosti je možná: z hlediska práva promluvit a být slyšen je možné zacházet s lidskými bytostmi jako s navzájem si rovnými.

Horizontalistické organizační modely měly v průběhu okupací sklon stát se cílem samy o sobě. Tváří v tvář neústupné a/nebo insolventní státní moci se okupující obrátili sami do sebe, aby ve své autoaktivitě nalezli lidské společenství – takové, kde už by nebylo zapotřebí hierarchie, vůdců nebo statusové diferenciace. Stačilo být na náměstích, aby se s člověkem počítalo. Žádné jiné afilace nebo loajality nebylo zapotřebí. Na jiné afilace se dokonce často pohlíželo s podezřívavostí. Takto se z protivládních protestů – které si kladly za cíl vyhnat plutokraty z úřadu – staly protivládní protesty v jiném smyslu. Staly se antipolitickými. Samozřejmě, že tuto transformaci nelze nahlížet jen jako jednoznačný posun vpřed: znamenala spíše oscilaci v orientaci protestujících, od orientace navenek k orientaci na sebe a zase zpět.

Ukázalo se, že najít předchůdce tohoto rysu hnutí okupovaných náměstí jde jen těžko. Horizontalismus hnutí byl přítomen v Argentině roku 2001. Hnutí také replikovalo formy – především konsensuální rozhodování – antiglobalizačních protestů (a ještě před nimi protijaderných protestů). Hnutí okupovaných náměstí však bylo jiné, protože okupace náměstí trvaly dlouho. Z toho důvodu byli okupující nuceni zhostit se své vlastní reprodukce jako cíle.[29] Okupanti museli rozhodovat o tom jak společně žít. Jejich schopnost vytrvat na náměstích – okupovat je tak dlouho, dokud se něco nezmění – byla jejich jedinou silou; jejich pákou bylo to, že odmítali odejít. A proto přijali formy vládnutí, o nichž tvrdili, že jsou lepší než ty, které nabízí tato zbankrotovalá a rozvrácená společnost.

Možná, že nejrelevantnějšího předchůdce tohoto rysu hnutí nalezneme v jedné starší okupaci náměstí, na kterou se protestující v roce 2011 patrně přímo neodkazovali. Jedná se o náměstí Tchien-an-men. Navzdory tomu, že zjednodušuje, italský filozof Giorgio Agamben zachytil cosi z ducha Tchien-an-men, co jakoby prorokovalo protestní hnutí z roku 2011. Když Agamben v The Coming Community mluví o „poslovi z Pekingu“, charakterizuje Tchien-an-men jako hnutí, jehož generické požadavky svobody a demokracie neodpovídaly faktu, že skutečným cílem hnutí bylo komponovat samo sebe.[30] Společenství, které se na Tchien-an-men sešlo, nezprostředkovávala „žádná podmínka přináležitosti“ ani „prostá absence podmínek“, nýbrž spíše „přináležitost sama“.[31] Cílem demonstrantů bylo „utvořit společenství bez afirmace nějaké identity“, společenství, kde „lidé sounáleží bez jakékoli reprezentovatelné podmínky přináležitosti.“[32]

Agamben tvrdí, že okupanti Tchien-an-men se distancováním od všech známek identity stali „libovolnými singularitami“.[33] Tyto libovolné singularity zůstávají přesně tím, čím jsou, bez ohledu na vlastnosti, kterými v kterýkoli daný náhodou disponují. Protože sami sebe takto prezentovali, okupanti podle Agambena nutně najeli na mělčinu reprezentační logiky státu: stát se snažil okupující nacpat do konkrétní identity, kterou by pak mohl jako takovou obsáhnout nebo vyloučit. Agamben tak dochází k závěru: „kdekoli tyto singularity poklidně demonstrují své spolubytí, tam bude Tchien-an-men a dříve nebo později se objeví tanky.“[34]

Agambenovsky utvářet společenství zprostředkované samotnou přináležitostí znamená následující: 1) Společenství se skládá ze všech, kdo se ho náhodou účastní; žádné jiné podmínky přináležitosti neexistují. 2) Společenství není zprostředkováním mezi už dříve existujícími identitami skrze koaliční politiku; místo toho se rodí ex nihilo. 3) Společenství neusiluje o uznání od státu. V krajnosti se prezentuje jako alternativa ke státu: skutečná demokracie či dokonce překonání demokracie. 4) Úkolem takového společenství je povzbuzovat všechny ostatní, aby opustili své posty ve společnosti a přidali se ke společenství jako „libovolné singularity“. Tento popis odpovídá představě, kterou o sobě měli okupující v roce 2011. I oni chtěli být libovolnými singularitami, i když o sobě nemluvili tak filozoficky.

Abychom si však udělali jasno: pro Agambena se Tchien-an-men už skládal z libovolných singularit. Separace studentů od dělníků, která prostupovala náměstím až k vyloženým detailům, kde kdo mohl sedět, z jeho líčení zcela vypadává. Přestože tedy jako popis selhává, postihuje Agambenovo líčení cosi z normativní orientace těchto hnutí. Zdá se totiž, že lidé na Tchien-an-men – stejně jako na Plaza del Sol, náměstí Syntagma a v Zucotti Park – věřili, že stojí mimo určení společnosti, v níž žijí. Protestující v roce 2011 rozhodně takový pocit měli: navrhovali totiž bojovat proti kamarádíčkovskému kapitalismu právě na této bázi.

Pravdou však bylo, že protestující zůstávali pevně ukotveni ve společnosti, jejíž součástí byla i jejich náměstí. Dostatečně jasné to bylo z dělítek, která existovala mezi více „středostavovskými“ účastníky a chudinou. To však nebylo to jediné: jedinci se všemožnými preexistujícími afinitami měli sklon shlukovat se v tom či onom rohu náměstí. Stavěli si stany do kruhů, přičemž jejich vstupy směřovaly dovnitř kruhu. Záludnější dělítka vyvstávala na základě genderu. Ženy se okupací účastnily, přestože jim hrozilo znásilnění ze strany některých mužů; ženy se tak byly nuceny organizovat na svoji sebeobranu.[35] Taková dělítka nebylo možné rozpustit v jednotě, která sestávala pouze z konsensuálního rozhodování a kolektivního vaření.

A v tom to celé je: skutečnost, že hnutí z roku 2011 se prezentovala jako už jednotná, jakoby už stála za určeními děsivé společnosti, znamenala, že se ke svým vnitřním dělítkům obvykle neznala. A protože se k nim neznala, mohla se tato dělítka vyjevit jedině jako hrozba pro tato hnutí. Tím se nechce říci, že se vnitřní dělítka jednoduše potlačovala: spíše to bylo tak, že dělítka se mohla řešit – v rámci náměstí – pouze utvořením dalšího výboru nebo vyhlášením nového pravidla pro chování.[36]

Takto se tedy hnutí muselo zahledět do sebe, protože se nemohlo dívat ven. Bez schopnosti pohnout se z náměstí a vyjít do společnosti – bez schopnosti začít demontovat společnost – není možné odstranit třídní vztah, na němž se zakládají vnitřní dělítka proletariátu. Okupující tak zůstávali uzavřeni na náměstích jako v tlakovém hrnci. Části třídy, které si obvykle od sebe udržují distanc, byly nuceny vzájemně se uznat a občas i společně žít. Ve výsledných tenzích hnutí narazilo na to, čemu říkáme problém kompozice.

Problém kompozice znamená problém seskládání, koordinace či sjednocení částí proletariátu v průběhu jejich boje. Na rozdíl od minulosti – či přinejmenším na rozdíl od ideálně typických reprezentací minulosti – už není možné chápat části třídy jako něco, co už se skládá dohromady, jakoby jejich jednota byla dána jaksi „o sobě“ (jako jednota řemeslného, kolektivního nebo „společenského“ dělníka). Dnes žádná taková jednota neexistuje a ani nelze očekávat, že vznikne spolu s dalšími změnami v technickém složení výroby. V tomto smyslu není ani žádný předem definovaný revoluční subjekt. Není žádné uvědomění třídy „pro sebe“ jakožto vědomí obecného zájmu, sdílené všemi pracujícími. Či lépe řečeno, takové uvědomění může být jedině uvědoměním si kapitálu – toho, co pracující spojuje právě jejich rozdělováním.

Kompozice třídy se tedy dnes nejeví jako otázka jakéhosi pólu přitažlivosti uvnitř třídy, ale spíše jako nedořešený problém: jak může třída navzdory své rozdělenosti jednat proti kapitálu? Hnutí okupovaných náměstí dokázalo řešení tohoto problému – na chvíli – obejít. Předností okupací bylo, že vytvářely prostor někde mezi nerealizovatelným bojem třídy a vlažným populismem, kde se protestující mohli krátkodobě sjednotit bez ohledu na vše, co je rozdělovalo. Mohlo tak dojít ke kvalitativnímu skoku v intenzitě boje. Zároveň to však znamenalo, že když protestující narazili na problém kompozice, shledali, že je to pro ně neřešitelný problém.

Neboť okupující se dali dohromady tak, že problém kompozice obešli. Proto svoji jednotu pojmenovávali co nejabstraktněji: byli „rozhořčenými občany“ nebo „99 procenty“. Říkat si pracující třída nebo proletariát by jim znělo dost nemoderně, ale i kdyby si tak říkali, nic by se tím nezměnilo: všechny obecné pojmy jsou jen abstraktní, neexistuje-li jednota, kterou onen obecný pojem pojmenovává, konkrétně. Z těchto důvodů byla jednota okupujících nutně chabou jednotou. Mohla držet pohromadě jen tak dlouho, dokud se okupujícím dařilo krotit dělítka, která se v jejich tábořištích znovu objevovala – dělítka přítomná už v každodenních společenských vztazích: rasa, gender, národ, věk atd.[37] Je možné přistoupit k problému kompozice z opačného úhlu, začít od dělítek uvnitř proletariátu a na tomto základě klást otázku jednoty?

Možná, že jedině odložení jednoty, zviditelnění rozdílů jako takových, přiměje proletáře klást si otázku jejich skutečného sjednocení v opozici vůči kapitalistické jednotě v odloučení. V tom případě, aby se skutečně sjednotili, budou se proletáři muset stát těmi, kdo překračují tuto společnost, a to nikoli imaginárně, ale ve vzájemném vztahu, materiálně, vně predikátů třídního vztahu.

Proč je dnes proletariát ve srovnání s minulostí tak beznadějně rozdělen? Přesnější by bylo ptát se: proč se dělítka uvnitř proletariátu tak jasně objevují na povrchu společnosti? Jak mohla politika identit nahradit třídně založenou politiku?

V minulosti bylo možné distancovat se od netřídních identit na základě všeobjímající třídní identity. Tento distanc se opíral o probíhající proměny ve výrobním způsobu: kapitál vytvořil průmyslovou dělnickou třídu; zdálo se, že bude do továren vtahovat další a další dělníky (či jinak, že veškerá práce se promění v souladu s továrním modelem). Jak průmyslová dělnická třída rostla co do velikosti a síly, očekávalo se, že bude stále homogennější. Továrna učiní rasová, genderová a náboženská dělítka nepodstatnými ve srovnání s třídní příslušností – to byla jediná identita, na které záleželo, přinejmenším podle dělnického hnutí.

My říkáme, že tato vize budoucnosti byla možná jedině na základě vysoké poptávky po práci v průmyslu. Samozřejmě, že vysoká poptávka po práci nikdy nebyla stálým rysem kapitalistických společností (ve skutečnosti bylo dlouhých konjunktur v dějinách kapitálu málo a časově byly od sebe velmi vzdálené). Nicméně lze říci, že v minulosti byla průmyslová poptávka po práci typicky vyšší než kdykoli od 70. let 20. století. Neboť v minulosti nebyli dělníci do průmyslového sektoru vtaženi zcela, ale existovala takováto tendence. A to mělo své dopady: když je průmyslová poptávka po práci vysoká, kapitál je nucen najímat dělníky, kteří jsou obvykle ze segmentů výroby s vysokou přidanou hodnotou vyloučeni na základě genderu, rasy, náboženství atd. Na tomto podkladě vysoká poptávka po práci rozbíjí předsudky jak mezi manažery, tak mezi dělníky. Vyplynout by z toho mělo materiální sblížení dělnických zájmů.

K tomuto sblížení skutečně došlo, přinejmenším do jisté míry, v průběhu dělnického hnutí.[38] Například v USA mechanizace zemědělství na jihu vytlačila černošské pachtýře a vyvolala migraci do měst na severu, která prožívala konjunkturu. Tam byli černoši vstřebáváni továrnami a také dělnickými odbory. K integraci černošských dělníků do odborů nedocházelo bez boje a také nebyla nikdy dokončena. Nicméně v 60. letech 20. století byla v plném proudu.

Pak tato integrace narazila na vnější meze. Právě, když se brány integrace začaly otvírat, najednou se s bouchnutím zavřely. Průmyslová poptávka po práci začala váznout, nejprve koncem 60. let 20. století a pak znovu během krizových let na začátku 70. let 20. století. Ti, kdo byli najati jako poslední, letěli na dlažbu jako první. Pro černé Američany nahradily věznice pracovní místa. Růst vězeňské populace úzce korespondoval s poklesem zaměstnanosti v průmyslu.

K podobnému obratu došlo i v celosvětovém měřítku. Během poválečné konjunktury existovala tendence integrovat země s nízkými příjmy do klubu průmyslových národů. Jenže jejich integrace probíhala právě v době, kdy poválečná konjunktura dosahovala svých mezí. A integrovány vlastně byly právě proto, že dosahovala svých mezí: jak se zintenzivňovala konkurence, firmy byly nuceny pročesávat zeměkouli v honbě za levnou prací. A jakmile konjunkturu vystřídal dlouhodobý pokles, integrace se porouchala.

Od 70. let 20. století tak dochází k vytrvalému růstu přebytečného obyvatelstva. A ten v podstatě změnil integraci třídy v její opak – ve fragmentaci. A to proto, že průmyslová poptávka po práci je nízká. Když se o každé pracovní místo uchází řada lidí, mají předsudky manažerů (např. jisté „rasy“ jsou líné) svůj reálný dopad na to, kdo dostane nebo nedostane „dobrou“ práci. Ve výsledku tak některé části třídy tvoří stojaté tůně na dně pracovního trhu. Co tyto části činí neatraktivními pro jisté zaměstnavatele, naopak velmi přitahuje jiné – zejména u pracovních míst, kde vysoká fluktuace zaměstnanců nepředstavuje pro zaměstnavatele žádné skutečné náklady navíc. Existence rozsáhlého přebytečného obyvatelstva vytváří podmínky pro separování supervykořisťovaného segmentu třídy, který Marx nazýval stagnujícím přebytečným obyvatelstvem. Tato separace pak posiluje předsudky mezi privilegovanými pracujícími, kteří vědí (tak nějak), že svoji „dobrou“ práci mají díky předsudkům zaměstnavatele. Rovněž se tak posilují netřídní identity mezi vyloučenými, jelikož tyto identity tvoří základ jejich vyloučení.

Byť kapitál už rozdíly nepřekonává, zdá se, že sama chaotická povaha nových rozdílů je jistým způsobem oslabuje. Protože se jedná o trvající proces, můžeme snad říci, že další uplatňování všeobecného zákona kapitalistické akumulace má tendenci podrývat stabilní identitní formace ve všech segmentech trhu práce. Další a další lidé se stávají přebytečným obyvatelstvem; potenciálně se jím může stát kdokoli. Rozlišení stabilní-nestabilní tak v rostoucí míře reguluje všechna ostatní rozlišení uvnitř pracující třídy. To vede k rozšířenému pocitu, že všechny identity jsou v zásadě nepodstatné, a to ve dvou smyslech:

1) Ne každý, ani z těch nejmarginalizovanějších složek třídy, je vyloučen ze stabilního zaměstnání a veřejného uznání. Dnešní éra je svědkem vzestupu jedinců z marginalizovaných populací až k výšinám moci. Že řada žen patří mezi vysoký management – a jeden černoch je prezidentem USA – vytváří u všech dojem, že žádné stigma, žádné degradující znamení není zcela nepřekonatelné.

2) Rovněž v samé povaze prekérnosti je rozpouštění pevných pozic. Jen velmi málo proletářů identifikuje nějakou svoji kvalifikaci nebo schopnost jako své zásadní určení. Ve světě bez jistoty si nelze hrát na normalitu, na identity, které zůstávají stabilní navzdory času. Místo toho se životy tak nějak splácávají dohromady bez jasného pocitu, že se hýbou vpřed. Všechny životní styly jsou komodifikované a jejich jednotlivé části jsou zaměnitelné. Tyto rysy fragmentovaného proletariátu byly přítomné na náměstích.

6) Závěr: Body, z nichž není návratu

Co přijde dál? To nelze říci předem. Víme jen to, že přinejmenším momentálně žijeme a bojujeme na vyčkávací dráze letu. Krize se pozastavila. Aby krizi pozastavil, musel stát podniknout mimořádné kroky. Těžko popřít, že státní zásahy v uplynulých několika málo letech vypadaly jako poslední zoufalé pokusy. Úrokové sazby se ustalují kolem nula procent. Vláda každý měsíc utrácí miliardy dolarů, jen aby přesvědčila kapitál, ať alespoň trochu investuje. Jak dlouho ještě? A přesto doposud minimálně státní zásahy fungovaly. Krize ustrnula. A její ustrnutí je ustrnutím boje.

Od doby, kdy se krize pozastavila, zůstává třídní boj věcí těch nejdychtivějších a těch, kdo jsou na tom nejhůře. Všichni ostatní doufají, že když nebudou vystrkovat hlavu, přežijí až do začátku skutečného oživení. A zatím ti, kdo bojují, se sami povětšinou ztrácejí ve vlastních falešných nadějích: doufají, že mohou stát přesvědčit, aby jednal racionálně, aby se pustil do radikálněji keynesiánských stimulů. Protestující doufají, že je možné donutit kapitalismus, aby se zbavil korupčníků a jednal v zájmu národa. Je nepravděpodobné, že by opustily tuto perspektivu – nakolik se bude zdát vzdáleně smysluplnou – a tak boje proti úsporným opatřením jsou samy uzavřeny na vyčkávací dráze letu. S objektivitou krize se střetávají jen v apatii, s níž stát reaguje na jejich požadavky.

Vidíme tři scénáře dalšího možného vývoje:

1) Ve vyčkávací dráze letu bude možné vytrvat ještě o chvíli déle, takže v jejím rámci by se mohla objevit druhá vlna boje, podobná vlně z let 2011-13. Tato druhá vlna by mohla být stejně vlažná, jako často byla její předchůdkyně. Rovněž je ale možné, že by mohla být silnější, a to na bázi reálných pout, která se v uplynulých pár letech vytvářela. Stane-li se tak, mohli bychom být svědky obrody radikálně demokratického hnutí, které bude lidovější, než bylo hnutí antiglobalizační éry. Toto hnutí by se nemuselo nutně soustředit na okupace náměstí. Mohlo by se ohlásit prostřednictvím nějaké jiné taktiky, kterou nelze předvídat. Kdyby takové hnutí dokázala nalézt pořádnou páku, mohlo by být s to nově sjednat podmínky, na jejichž základě probíhá management krize. Kupříkladu protestující by mohli dokázat přesunout dopady krize na superboháče: novou Tobinovou daní, progresivním zdaněním příjmů nebo omezením plateb vysokých manažerů. Možná, že účastníci nepokojů vytvoří masivní organizace, které budou schopny prosazovat ukončení svévolného policejního násilí a částečnou demilitarizaci policejních sborů. Možná, že lze arabské státy přimět, aby zvýšily zaměstnanost ve veřejném sektoru a absorbovaly tak přebytek nezaměstnaných absolventů vysokých škol. Každopádně všechny tyto požadavky, i kdyby jich bylo dosaženo, by se rovnaly vytváření dělnické rady na palubě Titaniku. Lidé by sami spravovali potápějící se loď (ačkoli je třeba přiznat, že se zatím neví, nač by tato loď narazila, protože ledovce tají).

2) Ve vyčkávací dráze letu by sice šlo ještě chvíli vytrvat, ale druhá vlna boje, která by se v jejím rámci odehrála, by se radikálně lišila od té první. Možná, že proletáři – inspirovaní hnutím okupovaných náměstí – by viděli příležitost pro nové, víceméně neformální, odborářství zdola. Kdyby se tímto odborářstvím nakazila obrovská masa neorganizovaných pracujících ze soukromého sektoru, mohlo by radikálně proměnit podmínky, na jejichž základě probíhá management krize. Na jeho základě by možná šlo přistoupit k problému kompozice z opačné strany. V současnosti stávkují ve Spojených státech zaměstnanci rychlých občerstvení a požadují zdvojnásobení svých mezd. Co kdyby uspěli a tento úspěch se stal signálem pro zbytek třídy, aby vyšla do ulic? Nesmíme zapomínat, že ne vždy masivní posun v třídním boji koresponduje s růstem intenzity krize. Objektivní a subjektivní momenty třídního vztahu se nemusí nutně pohybovat synchronně.

3) A konečně by mohlo dojít k intenzifikaci krize, ke globálnímu pádu na dno, který by započal hlubokým poklesem v Indii nebo Číně. Nebo ještě jinak, utužování monetární politiky by se mohlo vymknout kontrole. Ukončení vyčkávací dráhy letu by zamíchalo se všemi predikáty éry, které jsme popsali. Už bychom neměli krizi, která je o úsporných opatřeních, ale něco zcela jiného, postihujícího mnohem širší složky obyvatelstva. Už by nebylo možné obviňovat zkorumpované politiky či přinejmenším by to už bylo k ničemu, jelikož možnost ukočírování krize státem by se sama ocitla v exekuci. To neznamená, že najednou by revoluce ležela na stole jako jediná zbývající volba. Nutně totiž nemusí platit, že čím hůře, tím lépe. Dělítka uvnitř proletariátu jsou hluboká a s dalším růstem přebytečného obyvatelstva se jen prohlubují. Velmi dobře si můžeme představit, že jednotlivé části třídy se obrátí proti sobě navzájem a že vzájemná nenávist a snaha, aby se nikdo neměl o maličko lépe než ti druzí, dostane přednost před revolucí.

 

[1] Dlouhodobý úpadek viz níže, ale také „Bída a dluh“ v Endnotes 2, https://kknihovna.wordpress.com/2011/03/01/bida-a-dluh-o-logice-a-historii-prebytecnych-populaci-a-prebytecneho-kapitalu/.

[2] Kosmoprolet, „The Crisis, Occupy, and Other Oddities in the Autumn of Capital“, Kosmoprolet 3 (2011).

[3] Někde znamenala kontrola nad náměstími víc než na jiných místech. V Tunisu a Káhiře nebyla policie vytlačena jen z náměstí. Týdny či měsíce jí bránili ve vstupu i do jejich okolí. Oproti tomu na dolním Manhattanu byla (víceméně) „osvobozena“ oblast o rozloze asi 30 na 100 metrů.

[4] Starší verze této podkapitoly vyšla pod názvem Dva aspekty šetření, https://kknihovna.wordpress.com/2011/10/10/dva-aspekty-setreni/.

[5] Není-li uvedeno jinak, všechny statistiky pocházejí od Světové banky, World Development Indicators, 2013, a MMF, World Economic Outlook, 2013.

[6] V USA míra nezaměstnanosti sice klesla na 7,3 procenta (na podzim 2013), ale tento pokles je pouze výsledkem masivního snížení podílu ekonomicky aktivního obyvatelstva. Ten poklesl ze 66 procent v roce 2007 na 63 procent v roce 2013. V USA se jedná o nejnižší podíl ekonomicky aktivního obyvatelstva od roku 1978. V letech 2000-2013 de facto dochází k prvnímu vytrvalému úbytku ekonomicky aktivního obyvatelstva od dob, kdy se k němu v polovině 60. let 20. století en masse připojily ženy.

[7] Statistika převzatá z „Unemployment in the Eurozone“, The Washington Post, 11. srpen 2013.

[8] Ohledně přebytečného kapitálu a obyvatelstva viz Bída a dluh z Endnotes 2, https://kknihovna.wordpress.com/2011/03/01/bida-a-dluh-o-logice-a-historii-prebytecnych-populaci-a-prebytecneho-kapitalu/, a Obrázek 1.

[9] viz Richard Duncan, The Dollar Crisis (Wiley 2005), kapitola 7, „Asset Bubbles and Banking Crises“.

[10] Robert Frank, „U.S. Economy Is Increasingly Tied to the Rich“, Wall Street Journal, 5. srpen 2010.

[11] Robert Brenner, „What’s Good for Goldman Sachs is Good for America“, 2009 (www.sscnet.ucla.edu), s. 34-40.

[12] Charles Roxburgh et al., „Debt and Deleveraging: Uneven Progress on the Path to Growth“, McKinsey Global Institute, 2012 (www.mckinsey.com).

[13] viz Richard Koo, „QE2 has transformed commodity markets into liquidity-driven markets“, Equity Research, 17. květen 2011.

[14] M. Lagi, K.Z. Bertrand, Y. Bar-Yam, „The Food Crises and Political Instability in North Africa and the Middle East“, 2011 (www.arXiv.org).

[15] Vycházíme tu z amerických statistik, neboť jako jediné umožňují srovnání let 1929 a 2007. USA jsou však zvláštním případem; protože dolar je rezervní mezinárodní měnou, je víceméně nemožné, aby byl americký stát dohnán k bankrotu skrze nadměrné půjčky.

[16] Bruno Astarian, „Crisis Activity and Communisation“, Hic Salta (www.hicsalta-communisation.com).

[17] Jelikož Egypt většinu pšenice dováží, globální růst cen potravin koncem roku 2010 přispěl k podrytí subvencovaných dodávek chleba pro egyptskou chudinu. Mouka prodávaná vládou za diskontní ceny se ve velkém ztrácela na černý trh charakterizovaný vysokými cenami a bezuzdným nastavováním mouky různými příměsmi.

[18] Paul Mason, Why It’s Still Kicking Off Everywhere (Verso 2012), s. 61.

[19] viz „A Rising Tide Lifts All Boats“ v Endnotes 3.

[20] Mason, Why It’s Still Kicking Off, s. 70.

[21] Tím ovšem nikterak nechceme snižovat mezigenerační solidaritu, která se v těchto hnutích projevovala. Přinejmenším implicitně ji dosvědčovaly všechny okupace náměstí; explicitně pak „kastrůlkáři“ podporující studentskou stávku v Québecu. Předpokladem solidarity je však materiální separace.

[22] Ibidem, s. 57 a „A Rising Tide Lifts All Boats“, s. 139-141.

[23] Ve Španělsku a Portugalsku byly generální stávky sice energičtější, ale patrně právě proto, že jim po organizační stránce nedominovaly odbory a tak nabíraly formu blokád, kterých se účastnily četné složky třídy.

[24] Ibidem, s. 21.

[25] Z neoliberalismu se také stal příliš široký pojem označující celou jednu éru a až příliš snadno spojující státní politiku s ekonomickými turbulencemi, aniž by věnoval pozornost tendencím v kapitalismu, které je pojí doopravdy.

[26] Protikorupční požadavky se však neobjevovaly jen kolem pobřeží Středozemního moře. Stejně jako Turecko i Brazílie zažila dobu, kdy stavebnictví bylo zlatým dolem – peníze šly do rukou stavitelů stadionů, i když životní náklady městské chudiny příkře rostly. Když se k tomu připočte řada politických skandálů, odsuzování zkorumpovaných politiků se nevyhnutelně stalo velkým tématem nepokojů, které se touto zemí přehnaly v červnu 2013.

[27] Adbusters původně navrhovali, aby „jednotným požadavkem“ OWS bylo, že Obama musí utvořit „prezidentskou komisi pověřenou ukončením vlivu, který mají peníze na naše zastupitele ve Washingtonu.“ Nakonec tento požadavek přijat nebyl, ale jednotný požadavek, který schválilo plenární shromáždění OWS, podpořit kampaň Citizen’s United proti korporátním osobnostem, byl v zásadě rovněž o nepřiměřeném vlivu korporací na vládu. Takovéto sentimenty byly v Occupy k vidění neustále, např. „Nemohu si dovolit vlastního politika, a proto jsem si vyrobil tento transparent.“

[28] L. S., „Hanging by a Thread: Class, Corruption and Precarity in Tunisia“, Mute, leden 2012.

[29] viz Rust Bunnies & Co., „Under the Riot Gear“ v Sic 2.

[30] Giorgio Agamben, The Coming Community (University of Minnesota Press 1993), s. 85.

[31] ibidem, s. 85.

[32] ibidem, s. 86.

[33] ibidem, s. 85. Vysvětlení tohoto termínu se nalézá v úvodní kapitole knihy.

[34] ibidem, s. 87.

[35] Nejlepší popisy organizování na obranu před sexuálním harassmentem v Egyptě lze najít ve videích, které vyrobil kolektiv Mosirín, a ve svědectvích přeložených na facebookové stránce OPANTISH (Operation ANTI-Sexual Harassment).

[36] Protože zašlo mnohem dál než všechna ostatní hnutí, bylo to egyptské v tomto ohledu výjimkou. Po masakrech na ulici Mohameda Mahmúda dostalo dělítko mezi Bratrstvem a všemi ostatními zřetelné kontury, a to s nezvratnými důsledky.

[37] Neměli bychom však zapomínat, že jsou i mnohá dělítka, která se vymykají těmto termínům nebo která vznikají až v průběhu konkrétních bojů. Proletariát je rozdělen způsoby, které nelze předem vyjmenovat. Nejde tedy o to pojmenovat predikáty problému kompozice, nýbrž pouze pojmenovat problém sám jakožto klíčovou strategickou otázku našich časů.

[38] Tento proces sjednocování byl však vždy neúplný. Proto se dělnické hnutí ustavovalo jako pokus jak si vynutit jeho dokončení (viz „A History of Separation“, vyjde v Endnotes 4).

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: