Skip to content

Zvláštní fáze aneb Kam nás krize dovedla?

10.10.2016

Francouzští Théorie Communiste a jejich příspěvek (z roku 2014) k analýze aktuální fáze globální krize a mezitřídních hnutí, která ji do té doby charakterizovala.

„Díky němu se nám chtělo smát po deset let.“

(André Gide o konferenci Antonina Artauda: Artaud-Mômo)

Boje a hnutí tak odlišné jako arabská povstání po roce 2011, Indignados nebo Occupy, demonstrace v Turecku, Brazílii a Bosně, bouře na Ukrajině, hnutí forconi v Itálii, stávky a dělnické nepokoje v Číně, jižní a jihovýchodní Asii, Jihoafrické republice a dokonce (v nesrovnatelně menším měřítku) události ve francouzské Bretani na podzim 2013 a současná celoevropská přilnavost lidu k politickým tezím krajní pravice, definují – uvnitř zjevné krize, která začala na přelomu let 2007 a 2008 – specifickou fázi třídních bojů, která odstartovala někdy kolem roku 2010 a v níž se dnes nacházíme.

2007: krize námezdního vztahu

Ve fázi kapitalismu, která vzešla z restrukturalizace 70. až 80. let 20. století (a jejíž krizi právě zažíváme), prodělala reprodukce pracovní síly dvojí odpojení. Na jedné straně se od reprodukce pracovní síly odpojilo zhodnocování kapitálu a na straně druhé se spotřeba odpojila od mzdové formy příjmu.

Přetržením nutného vztahu mezi zhodnocováním kapitálu a reprodukcí pracovní síly se trhá i ucelenost národně či regionálně vymezených zón reprodukce. Reprodukce a oběh kapitálu se odpojují od reprodukce a oběhu pracovní síly.

Současná krize propukla, protože proletáři už nedokázali splácet své dluhy. Krize se rozšířila skrze zvláštní námezdní vztah, jenž leží v základech financializace kapitalistické ekonomiky (tj. stlačování mezd nutné k „tvorbě hodnoty“; globalizovaná konkurence mezi pracovními silami). V srdci aktuální krize tak leží tento námezdní vztah.

Všechno začalo tak pěkně…

„Sebevražedné boje“, boje nezaměstnaných a prekérních dělníků či ilegálních přistěhovalců, nepokoje roku 2005 ve Francii, stávky v Bangladéši, kde dělníci vypalovali továrny, nepokoje v Řecku roku 2008, víceméně požadavkové boje na Guadalupe a mnohotvárné boje v Argentině – v tom všem se vyjevovala revoluční dynamika tohoto cyklu bojů: jednat jako třída zároveň znamená nemít jiný obzor než kapitál a kategorie jeho reprodukce, a přesto z téhož důvodu vstupovat do rozporu se svojí reprodukcí jakožto třídy a potýkat se s ní. Definovali jsme to jako konflikt, jako trhlinu otevírající se v konání proletariátu – o ni šlo v třídním boji a ona byla jeho obsahem. Jedině tak bylo možné hovořit o revoluci jako o komunizaci. A nemýlili jsme se. Ale…

Pak se ale všechno začalo kazit…

Námezdní společnost

Na začátku druhé dekády třetího tisíciletí se však něco stalo. Krize veřejného dluhu přinesla úsporná opatření v zemích „centra“, zpřísnila se fiskální politika, vzděláním zajištěná vzestupná sociální mobilita se stala obsolentní iluzí. Dokonce i střední třídy – společenské vrstvy, které si až do té doby mohly v podobě úspor dávat něco málo bokem – pociťovaly nezaměstnanost a prekérnost.

Do již rozehraného a nezměněného kusu vstoupili noví herci v podobě kategorií jako střední třídy nebo „mládež“. Tito noví aktéři jako takoví se konstruovali jedině skrze rány, které jim uštědřoval vývoj krize. Zásadní ovšem je, že se pole třídního boje rozšířilo z námezdního vztahu na námezdní společnost. A o tom je aktuální fáze.

Reálné přivtělování znamená ustavení kapitálu jako společnosti. Toto jeho ustavení v podobě společnosti znamená kapitalistický výrobní způsob v podobě námezdní společnosti. Námezdní společnost je kontinuem pozicí a kompetencí, v jehož rámci jsou kapitalistické výrobní vztahy zakoušeny pouze jako distribuční vztahy. Vykořisťování je tedy zakoušeno jako nespravedlivá distribuce bohatství a společenské třídy jako vztah mezi bohatými a chudými.

Uvnitř struktury námezdní společnosti a jejích distribučních vztahů je útok na mzdu útokem na (mimo jiné) střední třídy, který je žene do ulic. Podoba tohoto momentu krize „dočasně“ (?) činí střední třídy představitelkami dané chvíle. Často se objevují v konfliktní koalici s nezaměstnanými a prekéry, zatímco více či méně stabilně zaměstnaní dělníci si udržují odstup, ne-li přímo nedůvěřivý postoj. Dělníci do takových hnutí nevstupují ze svého postavení ve výrobní sféře a dokonce se mohou pouštět do paralelních akcí zcela mimo tyto hnutí, jako tomu bylo třeba v Turecku nebo Brazílii. V neustálé a drsné hře o pozice a hierarchii je střední třída, se svými povýšeními a degradacemi, průsečíkem námezdní společnosti. Proto bojuje za reprodukci námezdní společnosti a ratifikuje autopresumpci kapitálu.

Tyto společenské kategorie se objevují jako zásadní činitelky sociálních hnutí v „rozvíjejících se zemích“. Čína, Indie, Brazílie a Turecko jsou polapeny mezi jejich funkční pozicí v drobícím se mezinárodním systému a jejich vlastním rozvojem, kterého dychtivě dosáhly, ale už na něm nemohou vydělat. A střední třídy jsou o to podnikavější, i když námezdní společnost v jejich příslušné oblasti dosáhla sotva životaschopného stavu rozvoje.

Jak se z krize námezdního vztahu stává krize námezdní společnosti, uvádí do pohybu všechny vrstvy a třídy, které žijí ze mzdy. Stěžejní starostí v celé třídní společnosti je politika a distribuce. Ve své (fetišizované) formě, kterou je cena pracovní síly, mzda přirozeně protestuje proti nespravedlivé distribuci. A za tuto nespravedlnost v distribuci je někdo zodpovědný, někdo „nesplnil své poslání“: Stát. Z krize námezdního vztahu se tak stává mezitřídní hnutí jako projev krize námezdní společnosti. Toto hnutí je delegitimizací politiky, která se dnes odsuzuje ve jménu skutečné národní politiky. V srdci všech bojů aktuální fáze je legitimita státu v poměru ke společnosti. Podle lokálních okolností, zvláštních historií a traumat z konfliktů může nabývat velmi rozličných forem, které jsou na první pohled protikladné, ale v zásadě jsou totožné. Stát se všude jeví jako ten, kdo je všemu na vině, i jako řešení.

Kupříkladu podivná kombinace liberalismu a státní byrokracie, která od začátku 70. let 20. století definovala vládnoucí třídu a stát v arabských zemích, dosáhla mezí svého vývoje a rozpadla se. Ale rekompozici vládnoucí třídy a státu, v Egyptě i Tunisku, nešlo uskutečnit jinak než endogenně. A to je klíč k pochopení arabských povstání jako dlouhodobého procesu, v němž bylo léto 2013, s jeho střety mezi buržoazními frakcemi (na jedné straně reprezentovanými Muslimským bratrstvem a na druhé straně armádou) a křehkými a dočasnými hegemoniemi, kterých byly schopny dosáhnout, jen jednou epizodou. Proletariát se toho všeho neúčastní jen proto, že tato kontrarevoluce je projevem politických mezí jeho bojů, ale také proto, že boj, v němž a skrze nějž se strukturuje jako třída, ho vtahuje do této rekompozice státu a vládnoucí třídy.

„Odnárodnění státu“ (Saskia Sassen)

Současná globalizace neomezuje „globálno“ na hrstku „celosvětových“ institucí, nýbrž ho vkládá do národních institucí a území. Bretton-woodskou vizí bylo ochránit národní státy před nadměrnými výkyvy mezinárodního systému. Cíle dnešní globální éry jsou zcela odlišné: vložit globální systémy a způsoby fungování do národních států bez ohledu na zvláštní rizika, jimž národní ekonomiky čelí. Odnárodňování státních funkcí probíhá skrze zapouštění globálních projektů do národních států (fiskální a monetární politika, sociální politika). Stát není jednolitým celkem a globalizace není obecným oslabováním státu. Spíše funguje skrze proměny uvnitř státu, tj. navzájem rozpojuje jednotlivé prvky státu.

Logika finančního sektoru je dnes integrální součástí národní politiky a definuje adekvátní ekonomickou politiku či zdravou finanční politiku. Její kritéria a podmínky proměňují normy národní ekonomické politiky: nezávislost centrálních bank, protiinflační politika, směnné kursy, podmínky MMF. Keynesiánská politika byla opakem tohoto „odnárodnění“, příkladem toho, čemu Sassen říká „národně integrovaná“ politika: kombinace národního hospodářství, národní spotřeby, formování a vzdělávání národní pracovní síly a kontroly nad měnou a úvěry.

V krizi námezdní společnosti připisují boje ohledně distribuce zodpovědnost za veškerou nespravedlnost státu. A to právě tomuto státu – odnárodněnému státu prodchnutému globalizací a jednajícímu jako její agent.

Ideologií, kterou se odívá třídní boj, se tudíž stává občanství a všude vlají národní vlajky. V „době fordismu“ se stát stal „klíčem k blahobytu“, ale s ním spojené občanství zaniklo za restrukturalizace 70. a 80. let 20. století. Občanství je abstrakce, ale přesto se vztahuje k velice konkrétnímu obsahu: plná zaměstnanost, nukleární rodina, právo a pořádek, heterosexualita, práce a národ. V krizi námezdní společnosti se třídní konflikty ideologicky rekonstruují kolem těchto témat.

Ideologická rekonstrukce třídních konfliktů

Je třeba začít usilovat o teoretické pochopení diskursů a okolních ideologií a nepovažovat je jen za pouhé povrchové efekty. Ani to však samo o sobě nestačí. Naším cílem je promýšlet je jako praktické prvky, bez nichž by konceptuální konstrukce naší doby nebyla možná.

Měrou, jakou se jedná o vztahy vykořisťování a odcizení, není poměr jedinců k výrobním vztahům nikdy nezprostředkovaný a děje se skrze „souhru“, do níž vstupují všechny instance výrobního způsobu. Ve Francii je to tato nebezprostřednost, co tvoří rozdíl mezi Front de Gauche a Front National, a dává té druhé výhodu oproti první. Každá politika, která nebere v úvahu tuto nebezprostřednost, musí selhat. „Na levici levice“ se o tom sice přemýšlí, ale jejich potíž je v tom, že tato témata tvoří systém, který z podstaty tíhne doprava. Když Komunistická strana Francie (PCF) v roce 1977 podporovala „francouzské výrobky“, sama dodávala „od Francouzů“.

Jakožto ideologie národní občanství koresponduje s reálnými problémy své epochy: krize námezdního vztahu změněná v krizi námezdní společnosti, krize odnárodněného státu a neredukovatelný protiklad mezi vítězi a poraženými v procesu globalizace. Fakt, že národní občanství slouží jako útočiště, je důkazem, že se boje pohybují v ideologii, a to dokonce i ty odehrávající se na bázi a uvnitř námezdní společnosti. Na jednu stranu národní občanství odpovídá reálným problémům krize námezdní společnosti. Avšak na druhou stranu s nimi nekoresponduje, protože s nimi nezachází jako s „autentickými“, nýbrž pro něj zastupují něco jiného: zánik hodnot a rozklad rodiny, národní identity a společenství práce. Jinými slovy, odpovídá si na své vlastní otázky.

Na první pohled má tato ideologie kritický aspekt. Ale daná kritika jde jen tak daleko jako jazyk požadavků, jenž se zrcadlí v logice distribuce a nutnosti státu. Praktiky, které v rámci této ideologie fungují, jsou účinné, protože nabízejí srozumitelný obraz a věrohodné vysvětlení toho, v čem jedinci žijí a co ustavuje realitu jejich bojů. Otázky distribuce, práce, sociálního zabezpečení, odúmrtě teritorií v „národní jednotě“, hodnoty a rodina adekvátně strukturují poměr jedinců k tomu, oč aktuálně běží v třídních bojích této fáze krize.

Proto musíme vysvětlit, jak je objektivní proces výrobních vztahů rekonstruovatelný coby ideologické praktiky příznačné pro tuto specifickou fázi, a to tak, že začneme přímo od něj.

Tématika ideologické rekonstrukce třídních konfliktů

a) Území a lokalita

Globalizace a odnárodňování státu vytvářejí rozlehlá periferní území vyloučená z důležitých ekonomických procesů. Na podzim 2013 to byl tento pocit teritoriálního vyloučení, co sjednocovalo bretaňskou revoltu bonnets rouges proti „ekodani“ a zavírání podniků. Pro bretaňské dělníky z Nord-Pas-de-Calais, Picardie, Lorraine nebo Champagne-Ardenne je útok globálního kapitalismu na tuto lokalitu rozumným vysvětlením mnoha problémů a strázní, jimž jsou vystaveni, a záchrana jejich lokality jim připadá jako rozumné řešení.

Když se 9. února 2014 ve Švýcarsku hlasovalo o „omezení počtu pracujících přistěhovalců“, „pro“ se hlasovalo více na venkově než ve městech a tam, kde bylo nejméně pracujících přistěhovalců a nejvíce rodilých nezaměstnaných.

V rámci ideologické rekonstrukce konfliktů se lokalita nalézá na průsečíku několika dalších determinant: konflikt „autentického lidu“ s elitami, „intouši“, cizinci a těmi, kdo žijí ze sociálních dávek a daní druhých lidí (k tomu se ještě vrátíme). V tomto typu revolty zpochybňuje sentiment opuštěných venkovských a městských zón, které stojí proti hegemonii metropolí, legitimitu odnárodňovaného státu. Spojuje „rozhořčení nad růstem daní“ se vztekem nad „dusivou byrokracií“ ve všeobecné vůli skoncovat se „sociálním dumpingem“ a „udržet pracovní místa v naší zemi.“

Brazilské protesty propukly na jaře 2013 uprostřed masivní expanze a renovace centrálních městských zón, zatímco se rozsáhlé části těchto velkoměst topily v chudobě a úpadku infrastruktury. Urbanistická politika je syntézou otázek spojených s reprodukcí pracovní síly a tudíž s reprodukcí třídních rozdílů: otázky bydlení (lokalizovaného v prostoru válcovaném „renovací města“), zdraví, vzdělání a dopravy. Hustota, kvalita a cena veřejných služeb vnášejí do hry reprodukci pracovní síly i její sociální mobilitu.

Společenským vztahem, který strukturuje boje a definuje, oč jde v Riu nebo Sao Paulu – ať už při vystěhovávání bytových čtvrtí z centra nebo při řešení dopravy či veřejných služeb – nejsou kapitál nebo námezdní práce jako takové, ale realitní vlastnictví, které vládne uspořádání prostoru. Symptomem tohoto společenského výrobního vztahu je mezitřídnost. Protože reality strukturují třídní boj a boje ohledně uspořádání města a kladou se jako jejich stěžejní téma, dotýkají se tyto boje „sekundárního“ výrobního vztahu: renty. Renta je jen další částí nadhodnoty extrahované ve vztahu kapitál-práce. Její „sekundární“ charakter se odhaluje tím, že organizuje boje okolo příjmu a spotřeby.

V bojích, které existují skrze ideologii lokality (i když se jejich dynamika a perspektiva liší), přecházíme od námezdního vztahu k námezdní společnosti, ke mzdě coby distribučnímu vztahu, k legitimitě stávajícího státu. Tato série posunů je kořenem mnohotvárné perverze ideologické rekonstrukce.

b) Rodina

„Svoboda“, „sebeurčení“ a „emancipace“ dnes neznamenají téměř nic. Společně s „volbou“ a „právy“ se staly emblémy ekonomického liberalismu a pro „poražené, které vyprodukovala globalizace,“ představují hrozbu. Tyto ideje se jeví jako plíživý a záludný projekt, který má zničit to, co je nahlíženo jako poslední instituce schopná uchránit nás před „individualismem“: rodinu.

Tento idealizovaný obraz „tradiční“ (ne-li „věčné“ či dokonce „přirozené“) rodiny, ochranného prostoru izolovaného od čistě ekonomických vztahů, prostoru s pevně danými a uklidňujícími rolemi, který slouží jako účinné ohnisko požadavků směřujících proti krizí odhaleným určením kapitalistického rozvoje, je poměrně nedávného data: utvořil se v meziválečném období kolem postavy muže pracujícího na plný úvazek, nositele práv, manžela a otce a začal se rozpadat na počátku 70. let 20. století.

„Stírání pohlavní diferenciace“ a „genderová teorie“ vnímá jako hrozbu mnohem širší okruh lidí než účastníci demonstrací proti homosexuálním manželstvím. Jsou hrozbou pro řád a sociální role „odpovídající“ biologickému pohlaví (není-li tomu naopak…), kde se pohlaví „vzájemně doplňují“ a každý muž i každá žena mají své „tradiční“ místo v rodině, přičemž potrat je jednoznačně vyloučen.

Jakoby se boj (či spíše prosté odmítnutí společenských vztahů, které vládnou výrobě a reprodukci) vedl ve jménu epochy, kterou restrukturalizace zničila. Ze starého světa se dnes stává idealizovaný protiklad. Zejména, když tento idealizovaný protiklad získává aktuálně navrch oproti ideologické účinnosti genderové teorie, pro kterou je vše jsoucí svobodným a volně modifikovatelným chováním: předsudky a reprezentace. Její ideologická účinnost spočívá v konstrukci a legitimizaci praktik, které popírají společenská omezení a určení, která konstruují genderové rozlišení. A tak, když ve skutečnosti žádnou volbu nemáme, „liberální“ genderová teorie vypadá přinejlepším jako fikce a přinejhorším jako urážka. Podle jednoho novináře z Le Monde (5. února 2014) „nerovnost mezi pohlavími spočívá v našich představách o nich.“ Oproti takto svévolným pojetím genderu v konzervativním diskursu „lidových tříd“ rezonuje poznání svazujícího aspektu společenskosti. Avšak nejenže je v něm vyjádřeno společenské omezení (a silně), ono je i pozitivně afirmováno. Rodina je baštou lidu a „lidské opravdovosti“ proti individualismu, elitám a odborníkům na vzdělání, výživu, sexualitu atd.

c) Autenticita, intelektuální elity a národ

Ekonomická nejistota dohnala část proletariátu a střední třídy, aby hledaly jistotu jinde, v říši „morálky“, která není tolik pohyblivá a ještě může rehabilitovat tradiční vzorce chování zaniklého světa. „Elity“ dříve spojované s majetnými, s velkými průmyslnickými nebo bankéřskými rodinami, se dnes ztotožňují s levicí: s intelektuály a odborníky, kteří přehnaně prosazují sociální, sexuální, společenské a rasové inovace. Tento obrat byl na počátku 70. let 20. století patrný v USA a dnes ho vidíme všude. Důvody jsme uvedli výše: svět zrušený restrukturalizací 70. let 20. století se proměnil v idealizovaný protiklad, jenž je dnes formou vzdoru a odmítání toho kapitalismu, který z restrukturalizace vzešel.

Připomněli jsme si důležitost rodiny a jejích „tradičních“ sociálních rolí v rekonstrukci třídních konfliktů uvnitř námezdní společnosti. Mobilizace proti potratům leží na průsečíků zachování takovýchto rolí a boje proti elitám. Ideologicky se dnes vlna zákonů, které v 60. a 70. letech 20. století liberalizovaly interrupce a které byly výsledkem ženských bojů, jeví jako pouhé vměšování lékařů a soudců do rodinného života. Mobilizace proti potratům se soustředily na opětovnou afirmaci tradičních pohlavních a rodinných rolí v souladu s „přirozeným řádem“ (který však ve skutečnosti odpovídá jen předešlé fázi kapitalistického výrobního způsobu). Tento „přirozený řád“ se stal hlavním motivem boje proti intelektuální elitě a na rovině ideologie i společenského života v něm krystalizují všechna ekonomická a sociální určení kapitalismu vzešlého z restrukturalizace 70. let 20. století.

Kulturní odmítání globalizace v době, kdy je kapitalismus vstupuje do krize, konstruuje autentickou identitu lidu, která slouží jako referenční bod nacionalismu. To znamená, že některé součásti této identity mohou být naprosto triviální. Například v USA jsou Republikáni stranou lidí, kteří pijí pivo a skutečnou „americkou“ černou kávu (žádné latte), vlastní zbraně a chodí do kostela. Francouzská Front National je stranou solidních, oddaných bezvěrců, kteří pijí červené víno a zajídají je klobásami a vepřovým paté. Bez identity a autenticity nelze stranit nacionalismu ani národní suverenitě, nelze prohlašovat, že jsme „my“ a „oni“.

Právě proto, že „lid“ má mnoho významů (demos, ethnos, plebs), může se překrývat s národem ustavičně ohrožovaným elitami a je jak strážcem, tak stvořitelem této „autenticity“. Vždyť v povaze ideologie – jakožto vztahu mezi jedincem a výrobními vztahy coby podmínkami jeho existence – je měnit pod sociální a ekonomickou palbou svůj terén a jurisdikci. Co by dělník z ropné rafinérie ve francouzském Berre, která prvně patřila Shell (britsko-holandská korporace), pak LyondellBasell (firma sídlící na Wall Street), jež ji odmítá prodat Sotragemu (italské obchodní společnosti, kterou koupil nějaký Slovák), a proto mu hrozí ztráta zaměstnání, pochopil z Cohn-Benditova prohlášení: „Vznikající evropská identita bude muset být postnárodní identitou. Jelikož tato identita není rigidní, jedinci ji shledají méně pohodlnou. V tom nejkrajnějším případě by být Evropanem mohlo znamenat, že nebudete mít vůbec žádnou předem určenou identitu“ (Le Monde z 2. února 2014)? Má-li chuť někoho zabít, téměř bychom s ním mohli sympatizovat.

Ať je v aktuální fázi agresivní vůči cizincům a „vnitřním nepřátelům“ (jako na Ukrajině) nebo pokrokářský (jako v Brazílii), národ je jazykem a praktickým formátem ekonomických požadavků. Co má východ a západ Ukrajiny nejvíce společného, je rozhodně nacionalismus dělnické třídy: Svoboda na západě a Komunistická strana na východě.

Viděli jsme národní vlajky v Aténách, Riu, Istanbulu, Káhiře a Tunisku. Jestliže nezavlály v Bosně – v Sarajevu nebo Tuzle – tak proto, že by bývaly symbolizovaly jedině simulakrum do morku kostí prohnilého státu a dělnická revolta proti tomuto státu se okamžitě přelila v občanské hnutí za obrodu národa. Devátého prosince 2013 jsme viděli vlajky v italských ulicích během „Hnutí vidlí“ (forconi). Toho dne jsme byli svědky konjunkce společenských skupin a ideologií, která by mohla být předobrazem stejně překvapivých a znepokojivých budoucích událostí. Celé hnutí začalo jako revolta tradičních středních tříd, ale 9. prosince se k němu připojilo mnoho mladých prekérů a nezaměstnaných dospělých, ale také místní výbory proti vystěhovávání, turínské Sociální centrum, milánské sociální centrum pro výstavbu, Hnutí lidového osvobození a Výbor obyvatel San Siro. Úspěch hnutí forconi souvisí s úspěchem Unione Sindacale di Base během odborářských voleb v Ilva Tarente, největší italské ocelárně (11 000 dělníků), a také s generální stávkou, kterou USB vyhlásila na 18. října, a s její kampaní v Římě. Na všech rovinách se objevuje odmítání tajného spiknutí politické, ekonomické a odborové moci, které symbolizuje la casta.

Bojový motiv se z národa může stát jen tehdy, je-li vnímán jako ohrožený, ale tyto hrozby lze formulovat jedině v termínech diktovaných národem. Autenticita a národ by se nemohly ustavit jako ideologie, v jejímž rámci se pohybují praktiky konfliktu, bez další transpozice: ekonomický konflikt již musí být transformován v konflikt kulturní (toto prvenství platí jen v rámci logické konstrukce, v bezprostředním životě tyto motivy existují jen ve vzájemném průniku). Odtud konflikt mezi bohatými a chudými.

d) Bohatí a chudí

Co jsme si řekli o distribučních vztazích, o krizi námezdní společnosti a nespravedlnosti a o krizi odnárodněného státu coby pachatele této nespravedlnosti, stačí k uchopení přerodu třídních rozporů v konflikt mezi bohatými a chudými. Teď jde o to pochopit, jak se takové konflikty mění v kulturní konflikty, kde bohatí nejsou zrovna ti, za koho jsme je měli, a chudí se perou mezi sebou navzájem.

Na počátku byla pracovní morálka, která zplodila parazity na sociálních dávkách

Nejvyšším příkazem dne je „obnova pracovní morálky“ (jako by nepřekypovala zdravím). Dělnická vítězství se mění v právo na lenost, v podvádění, v pobiratele sociálních dávek, v cechovní výhody, v překážku na cestě k pokroku. Nevede se ale válka proti pracujícím, nýbrž proti těm, kdo se odcizili pracovní morálce. Třídní konflikty se redefinují tak, že se toto schisma, které díky první transpozici už není mezi kapitálem a prací, nýbrž mezi bohatými a chudými, nyní stává dělítkem mezi dvěma údajnými frakcemi proletariátu: „poctivě pracujícími“ a těmi, co „zneužívají sociální dávky“. Toto dělítko vystupuje na povrch – různě podle místních okolností a potřeb – jako antagonismus, jenž vrhá dělníky a „nižší střední třídy“ proti „zhýčkaným“ pracujícím (s pracovními smlouvami na dobu neurčitou a chráněnými ze strany odborů či smluvními benefity), kteří žijí o poschodí níž, nebo proti „pobíratelům sociálních dávek“ z vedlejšího bloku či proti obojím najednou.

Pro pracujícího je životní styl bohatých, který se důkladně rozebírá na stránkách lidového tisku, asi tak dostupný jako paralelní vesmír. Když nás okrádají na daních a ještě ti, co zneužívají sociální dávky, „kdo to nakonec všechno zaplatí?“ Fakt, že 30 let docházelo k postupnému a vědomému bobtnání veřejných deficitů ve všech západních zemích, a to v souladu s formami kapitalistického vykořisťování a akumulace, které vzešly z restrukturalizace 70. a 80. let 20. století, nikoho ani nenapadne (až na představu, že jsme tehdy byli příliš štědří). Zánik dělnické identity není v tomto dělícím procesu bez významu. Úpadek průmyslu, oslabení dělnických kolektivů a prekarizace práce se projevují individualizovaným zakoušením vztahů ke společenskému a politickému. Pracovní morálka už neznamená kolektivní sílu použitelnou proti šéfům, ale míru osobní volby či individuálních zásluh.

Ekonomická lomná linie se tedy dnes neotevírá ani tak mezi kapitalisty a dělníky či dokonce mezi bohatými a chudými jako spíše mezi „zaměstnanými“ a „pobírateli sociálních dávek“, mezi „bílými“ a „menšinami“, „pracujícími“ a „zloději“. Hnutí typu Occupy tato dělítka na chvíli smazala, aniž by však přinesla smysluplná třídní dělítka. Otázkou zůstal příjem a ne výrobní vztahy. Z ideologické segmentace vyplynul nesmyslný ideologický amalgám.

Z „lidí na sociálních dávkách“ se stávají lidé, kteří „nechtějí pracovat“, čímž se rovněž zvýrazňují všemožné jiné neekonomické rysy: etnicita skupiny, rozložená nefunkční rodina, drogy a kriminalita.

A k této diferenciaci ještě rasismus

Co se týče „zachování sociálního státu“ nebo jeho „obnovy“ ve jménu sociálního, ekonomického a ideologického protikladu „třiceti zlatých let“, národ, národní občanství a „autentická národnost“ se mísí s dělením na „poctivě pracující“ a ty „ostatní“. Cizinci již nejsou odmítáni ve jménu rasizované představy národa, nýbrž z důvodů, které jsou dnes méně kontroverzní: zachování „francouzského sociálního modelu“. Prvotním účinkem války proti zneužívání sociálních dávek, jejímž terčem jsou cizinci, je vytváření spojnice mezi krizí ve financování systému sociálního zabezpečení a problémem národní identity.

Tato rasizace „zachování sociálního státu“ stojí na stejném principu jako rasizace boje proti nezaměstnanosti. Nikdy se nekritizuje společenský a ekonomický systém – naopak jde o to, aby se vzájemná konkurence mezi pracujícími, která je námezdnímu systému vlastní, přizpůsobila dělnickou třídu podmínkám současné krize. Přistěhovalectví se neprezentuje jako příčina nezaměstnanosti (což by neobstálo před číkoli analýzou nebo zkušeností s propouštěním), nýbrž „jen“ jako něco, co zhoršuje její důsledky. „Teď mobilizujme tento sentiment a strukturální problém budeme řešit později“ – v podstatě taková byla pozice Komunistické strany Francie v 80. letech 20. století a dnes ji zastává Front National.

Pracující ale nemají vůbec žádnou kontrolu nad nabídkou práce či poptávkou po ní: jestliže akumulace kapitálu zvyšuje poptávku po práci, rovněž zvětšuje počet přebytečných lidí. Kostky jsou cinknuté. Globalizace a odnárodňování státu vytvářejí syntézu těchto hrozeb a ucelují je. Zákony akumulace kapitálu, které nutně vytvářejí přebytečné lidi, se stávají podružnými, protože se zdá, že platí jen proto, že došlo k rozbití „národního společenství“.

Osudem konfliktů zrozených z této ruptury bude jejich vstřebání do obrody národa, neboť konkurence mezi dělníky již není nahlížena jako taková, nýbrž čím dál tím etničtěji.

Jestliže pracující nemají vůbec žádnou kontrolu nad nabídkou práce a poptávkou po ní, nemají pod kontrolou ani dopad rezervní průmyslové armády na mzdy ani její podrozdělení a složení. Velká část dělnické třídy dnes zakouší fenomén, o němž se mělo za to, že již vymizel: absolutní zbídačení. V rámci tohoto mechanismu funguje stejný proces přeměny třídního rozporu v konflikty mezi bohatými a chudými, ale navíc se třídní rozpory pod vlivem národa, národní autenticity, lidu a rasismu transformují v konflikty mezi chudými.

Práce imigrantů je nejlacinějším způsobem jak nalézt pracovní síly, které vyhovují tomuto substitučnímu mechanismu (souvisejícímu s dělbou práce a mechanizací, která přináší absolutní zbídačování). Nejprve dojde k propuštění rodných pracujících, načež šéfové oznámí, že naštěstí jsou tu „přistěhovalci, kteří jsou ochotní dělat práce, které my dělat nechceme.“ Je tedy evidentní, že imigranti se na takové práce hodí od přírody a fakt, že jsou tu, snižuje mzdy.

Velmi široká střední vrstva dělníků v západních zemích zůstává vložena do národního rámce, což je samozřejmě zdrojem konfliktů uvnitř proletariátu. Málo placení pracující z globálních měst – prekéři, imigranti a v rostoucí míře ženy – nepatří k zaostalému sektoru ekonomiky. Tento segment je přímo prvkem globální ekonomiky a odpovídá nenárodnímu uspořádání segmentů proletariátu. Ve spojení s dalšími přistěhovaleckými komunitami a svými krajany, kteří emigrovali do jiných zemí, rozvíjejí strategie uvnitř globálního systému. Navzdory své prekérnosti a bídě tak tyto segmenty třídy, které ustavuje globalizace, patří v očích střední vrstvy, ekonomicky a kulturně, k „vítězům globalizace“.

A pak přichází stát a „parazité“

Rehabilitace pracovní morálky se nespokojí s tím, že staví „pracující“ proti lidem „na sociálních dávkách“. Rovněž umně vytváří třetí kategorii, „parazity“. Tito „parazité“ jsou snadno rozpoznatelní. Je to elita – ne tak úplně bohatá, ale všechny druhy arogantních absolventů vysokých škol a odborníků, často zaměstnaných státními organizacemi, které všechno regulují a řídí, tloustnou z našich daní a chovají se povýšenecky k autentickému národnímu lidu a jeho hodnotám. To, co staví elity proti lidu, staví i práci proti parazitismu a tento konflikt se odehrává ve jménu hodnot. Transmutace rozporu mezi třídami v konflikt mezi bohatými a chudými a mezi pracujícími a pobirateli sociálních dávek a parazity pak ještě podivuhodněji produkuje úspěšnou definici protagonistů tohoto konfliktu na základě hodnot.

Primárním praktickým dopadem tohoto kulturního konfliktu je překrytí ekonomické báze všech konfliktů či, přesněji řečeno, proměňuje rozřešení kulturního konfliktu v podmínku rozřešení ekonomických problémů. Neproduktivní elita, která představuje umělé oproti přirozené autenticitě lidu, kontroluje stát a „požírá daňové výnosy.“ Konflikty, které se formují v námezdní společnosti, přetvářejí třídní rozpory takovým způsobem, že se rozumí samo sebou, že státní orgány jsou třídní orgány. Státní orgány tak již nejsou chápány jako třídní orgány vzhledem k tomu, že jsou výrazem ekonomicky vládnoucí třídy – vlastníků výrobních prostředků – a slouží jí; nyní se zdá, že samy o sobě ustavují třídu a slouží jí.

Jistěže i v této fázi jsou stávky a sociální konflikty, ale v jádru jsou jen o tom či onom kapitalistovi, tom či onom podniku, který nehraje správně svoji roli kapitálu. Viníci pak spadají do kategorie „parazité“ a „chamtivci“, která stojí proti „skutečným výrobcům“ a „obyčejným lidem“. Kromě nahodile a účelově konstruovaného fantasmatu „finančního kapitálu“ kapitalismus dnes zcela uniká sociálnímu vzteku. Pro námezdní společnost typické odloučení otázky třídních konfliktů od výrobních vztahů otevírá ryze konzervativní perspektivu (obsahující všechna výše pojednávaná témata), která potvrzuje reálnou subjektivní zkušenost a živí třídní nenávist, jež popírá, že má nějaký ekonomický základ. Striktně požadavkové a ekonomické boje dělníků sice mohou být působivé a rozsáhlé a občas mohou být poměrně tvrdé, ale nelze je izolovat od jejich celkového kontextu, z nějž čerpají svůj význam a k jehož ustavování přispívají.

Závěr této části

Aktuální problém třídního boje ve fázi, v níž se nacházíme, je shrnut ve skutečnosti, že odmítnutí současné situace, která začala s počátkem krize, není samo o sobě jejím překonáním, ale touhou vrátit se k předchozí situaci. To vše je ovšem pevně ukotveno v přítomnosti.

V krizi této fáze kapitálu a státu, která – přesněji řečeno – přichází jako krize námezdní společnosti a odnárodněného státu, se skon celého socio-ekonomicko-ideologického komplexu, jenž dával podobu každodennímu životu a systému během „třiceti zlatých let“, jeví jako podstata a příčina všech dnešních běd. Aktuální situace tak vše zesnulé povyšuje na idealizovaný protiklad současné společnosti s její krizí, s jejím státem, s její nespravedlností a s její amorálností.

V této fázi se vše rozehrává jako krize poměru státu ke společnosti a vše se rozehrává v tomto rámci. Krize námezdního vztahu, krize globalizace, krize námezdní společnosti, krize legitimity a uznání odnárodněného státu, mezitřídní hnutí a politika stojí v přesném zákrytu. Tento jejich souběh, tento uzel je aktuální fází krize v podobě třídního boje.

Jaká dynamika aktuálně působí v této fázi?

a) Krize námezdní společnosti je momentem krize specifické pro kapitalistický výrobní způsob, jaký se vyvinul po restrukturalizaci

V krizi námezdního vztahu změněné v krizi námezdní společnosti je to rozpor této fáze kapitálu, co nyní vstupuje do krize. Vnitřním rozporem této fáze zhodnocování je rozpor mezi bezprostředně produktivní prací a stavem této produktivní práce: tím, že je společenskou prací, „obecným intelektem“. Vstoupili jsme do této krize, která zahrnuje mezitřídní moment, jenž je „společenské pracovní síle“ vlastní. Při vší své nejednoznačnosti, která vychází z kontradiktorního vztahu produktivní práce, jenž je v ní obsažen, znamená krize námezdního vztahu moment, který je možné historicky situovat a pochopit v poměru k předchozímu modu rozvoje…

b) Nestabilnost fáze jménem „krize námezdní společnosti“

Ve své mezitřídní obecnosti sociální hnutí, založená na mzdě jakožto distribučním vztahu, krystalizují okolo legitimity státu v poměru ke společnosti, čímž zároveň předpokládají další existenci mzdy jakožto ceny práce a formy přerozdělování a toutéž obecností předpokládají i všechny další formy důchodu odvislé od práce: rentu, zisk, úrok. Mzda coby cena práce nutně znamená vše, co skrývá: mzdu coby hodnotu pracovní síly, nutnou práci a všechny další důchody coby přeměněné formy nadpráce.

c) Pnutí v jednotě

„Tenzní jednota“, která v mezitřídních bojích existuje, nám nesmí zavdávat příčinu k přehlížení jejich vnitřních konfliktů ani k předpokladu, že jejich rozřešení je předem dáno či že soudržnost je do těchto bojů vepsána. Rozklad střední třídy, překonání stádia nepokojů a prolomení „skleněné podlahy“, kterou pro většinu současných sociálních hnutí zůstává otázka výroby, závisí na konjunkčních praktikách.

Proč se střední třída už dříve nepustila do práce pro vítězství kontrarevoluce? Proč víceméně stabilní frakce dělnické třídy při segmentovanosti dělnické třídy, zejména v oblastech obrovské neformální ekonomiky, neučinila své boje a výsledky, které od nich očekává, rozhodujícími, jak jsme toho byli svědky v Tunisku a Egyptě? Ostatně toto „pnutí v jednotě“ může být vždy absorbováno politikou, jak jsme viděli roku 2009 v Íránu.

V Brazílii, Turecku nebo Mexiku není společenství bojů ani zdaleka evidentní, přestože se odehrávají ve stejnou dobu. Ústředním problémem zůstává prolomení skleněné podlahy, kterou je výroba. Ne, že by nedocházelo ke stávkám a požadavkovým dělnickým hnutím (násilným či nenásilným, vítězným nebo ne), ale zdá se, že z těchto bojů nikdy nevychází konfliktní synergie se „sociálními hnutími“, jejichž permanentním a nutným pozadím jsou.

d) Třída kapitalistů musí zaútočit na jádro problému

Dvojí odpojení reprodukce pracovní síly, aktuální formy globalizace, odnárodňování státu a otázka jeho legitimity – takové jsou současné jevové formy krize, kolem nichž krystalizují boje a lokální rekompozice vládnoucích tříd. Ale specifičnost aktuální krize jakožto krize námezdního vztahu přeměněné v krizi námezdní společnosti vytváří situaci, v níž je třída kapitalistů neúprosně hnána k jádru problému: k vykořisťovatelskému vztahu. Pro kapitalistický výrobní způsob a tudíž pro třídu kapitalistů se překonání/rozřešení oněch jevových forem zastavilo (stejně jako za jiných podmínek ve 30. nebo 70. letech 20. století) – tzn., zastavila se restrukturalizace jádra výrobního způsobu: vztahu vykořisťování. Nutný posun k jádru problému kopíruje vývoj krize jakožto krize námezdního vztahu v podobě krize námezdní společnosti, přičemž její přechod v krizi penězotvorby – v rámci krize námezdního vztahu, do nějž je vepsána – konzervuje i přesahuje krizi námezdní společnosti a stává se krizí hodnoty coby kapitálu – tou jedinou krizí hodnoty.

e) Neredukovatelnost produktivní práce

V této nutnosti, s níž se třída kapitalistů musí dostat k jádru pudla, vyvstává ústřední otázka produktivní práce.

Jestliže každý proletář má ke svému zvláštnímu kapitálu formálně identický vztah, ke společenskému kapitálu mají odlišný vztah podle toho, zda je jejich práce produktivní nebo neproduktivní. Nejde tu o otázku morálky, ale o objektivní situaci. Kdyby se rozpor představovaný produktivní prací (pro kapitalistický výrobní způsob a tudíž i pro proletariát) neobjevoval v centru třídního boje, nemohli bychom mluvit o revoluci. Byla by čímsi vně výrobního způsobu: přinejlepším humanistickou utopií, přinejhorším naprosto ničím.

Produktivní pracující však nejsou přirozeně a ustavičně revoluční. Skrze jejich vlastní akci, která není ničím víc než prostě jejich účastí v boji, se rozpor, jenž strukturuje celou společnost jako třídní boj, obrací sám k sobě a k tomu, co je jeho předpokladem, protože vztah vykořisťování neusouvztažňuje produktivního pracujícího s jednotlivým kapitálem, nýbrž skrze jednotlivý kapitál přímo s kapitálem společenským. V povaze tohoto výrobního způsobu je, že tento rozpor je skrytý: nadhodnota se z definice stává ziskem a kapitál je zhodnocující se hodnotou. Ale to, co se v reprodukci kapitálu ustavičně maskuje, se vrací na povrch, a to nejen jako vnitřní rozpor reprodukce (kterou tu chápeme jako jednotu výroby a oběhu), ale také jako to, co zapříčiňuje existenci samotného rozporu: práce jako substance hodnoty, která může být kapitálem jedině jako zhodnocující se hodnota. Rozpor (vykořisťování) se vrací sám k sobě, k tomu, co je jeho předpokladem. Zaútočit na jádro problému tedy znamená kráčet po tenkém ledě.

f) Otázka „skleněné podlahy“ jakožto syntéza této dynamiky

Uvážíme-li rozsáhlá sociální hnutí a jejich mezitřídní charakter spolu s nestabilitou požadavkových hnutí uvnitř námezdní společnosti, která stejně tak maskuje, jako odhaluje mzdu coby výrobní vztah a nutný moment krize v její specifičnosti; uvážíme-li pnutí v jednotě jakožto problém překonání nejen mezitřídního charakteru, ale také segmentace; uvážíme-li, že se třída kapitalistů musí dostat k jádru problému a v jeho jádru neredukovatelnost produktivní práce; pak se syntéza působící dynamiky nalézá přesně v jejím zlomovém bodu (a to jak z hlediska kapitálu, tak z hlediska proletariátu). Tento zlomový bod rozporu mezi kapitálem a proletariátem spočívá v prolomení „skleněné podlahy“, kterou pro sociální hnutí existující a ustavující se na rovině reprodukce stále představuje výroba, ale také rozbití „skleněného stropu“, kterou pro dělnické boje, jakkoli násilné mohou být, představuje překonání jejich požadavkového charakteru. Aby požadavkový boj mohl překonat sám sebe, musí rozpor mezi třídami situovat na rovinu reprodukce. Je sice pravda, že zásadním výsledkem výrobního procesu je obnova odloučení práce od kapitálu, ale neděje se tak bez oběhu, směny a aktivity všech dalších momentů výrobního způsobu, včetně státu. Protože vychází z výrobního procesu, ale prochází praktikami, které ho přesahují, třídní příslušnost je postulována a prakticky rozpoznávána jako vnější omezení uvalené kapitálem (tedy uvalené v podobě reprodukce). Nelze určit, jak by se tento „kritický bod“ mohl stát skutečností – zvláště, když už nepůjde o „kritický bod“, ale spíše o zcela novou situaci vzešlou z celé řady zvláštních bojů, čímž se změní daný řád pro všechny existující boje: konjunkce.

Odporovalo by duchu tohoto textu, kdyby skončil takto obecně. I když je syntézou dynamiky současné fáze rozbití skleněné podlahy a/nebo skleněného stropu, není na tom nic nevyhnutelného. Stejně jako počáteční fáze každé krize je i tato rozhodujícím momentem pro třídu kapitalistů, když se rýsují rozmanité možnosti restrukturalizace, které předtím existovaly jen jako nesouvislé kontury obecně panujícího zhoršování rysů doby, k jejímuž konci se blížíme. Neuvažujeme-li o této syntéze jako o obecném určení „té pravé revoluce“, ale jako o možnosti překonat historicky specifický vztah vykořisťování, musíme ji situovat v konjunkci definované všemi určeními současné fáze. Podle naší hypotézy Čína, jižní a jihovýchodní Asie představují lepší koncentraci ingrediencí potřebných k fúzi: rozsah a síla dělnických bojů polapených mezi nesystémovostí mzdového požadavku a jeho neudržitelnou povahou; velikost sociopolitických pohybů a zásadní funkční pozice s potenciálem vyvrátit a učinit zcela nefunkčním globalizační členění světa do zón. Tím není řečeno, že se z nich stanou „vládci světa“, ale že význam a charakteristiky tohoto regionu (vnitřní i v rámci globálního kapitalismu) z něj činí „slabý článek“ tohoto světa. To už je ale jiná práce, do které se musíme pustit.

Lakonický epilog

Dnes jsme vzdáleni bezprostředně viditelným a sílícím genderovým a třídním rozporům a jejich spojitosti s revolucí a komunismem. Nad našimi nebohými hlavami tak visí ideologizace „komunizační teorie“ v podobě hesla nebo vstupenky k akademické kariéře.

Théorie Communiste

duben 2014

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: