„Čelem k realitě“ po 45 letech: Kritický dialog s Jamesem, Leeovou a Chaulieuem

Loren Goldner (2002).

“Nepředstupujeme před svět a neprohlašujeme: Zde je pravda! Padněte na kolena! Pouze sdělujeme světu, proč bojuje a uvědomění je něco, co svět musí nabýt i kdyby nechtěl.” Marx, dopis Rugemu, 1843

V roce 1958 byla kniha Facing Reality (Čelem k realitě) důležitá – podivně předjímala dějinné údobí, které se pak odvíjelo následujících 15 let. O jejích tvrzeních se stále ještě debatuje. Byť já sám o nich mám vážné pochybnosti, následující řádky jsem napsal, abych vyvolal další diskusi. Na Čelem k realitě neshledávám nejzajímavější ani tak odpovědi, které nabízí, jako otázky, které klade. Tyto otázky se točí kolem dnešní úlohy revoluční marxistické strany.

James (“Johnson”) a Leeová opustili Socialist Workers Party circa roku 1947 spolu s Rajou Dunajevskou (“Forestová”). Jamese deportovali z USA do Británie v roce 1953, ale tendence Forestová-Johnson pracovala v Detroitu až do doby, kdy se circa roku 1957 James a Raja rozešli. Johnsonovský proud od té doby v Detroitu udržoval Marty Glaberman (který zemřel před pár měsíci) a v různé míře stále ovlivňuje uskupení jako youngstownský kroužek Impact a časopis Race Traitor. Chaulieu, známější jako Castoriadis a již méně jako Cardan, byl samozřejmě zakladatelem skupiny Socialismus nebo barbarství (1948-1965).

Řada aspektů této knihy je již zcela jasně zastaralých. Klidně můžeme pochopit, jak v roce 1958 mohli revolucionáři čerpat takovou inspiraci z maďarské revoluce (která byla opravdu inspirativní), ale téměř po 45 letech se musíme ptát, co se od té doby stalo (i v Maďarsku!). Kniha byla napsána na vrcholu studené války, tj. v bipolárním světě, který již dávno zmizel. Byla psána ve stínu “byrokracie” – pro Jamese a kol. termín zaměnitelný za státní kapitalismus – v době, kdy se zdálo, že “pokrokový” etatismus v podobě sociálního státu, stalinismu a bonapartismu třetího světa je všudypřítomný a permanentní, ale tuto situaci za uplynulých 25 let smetl vzestup neoliberalismu. Kniha nikdy neuvádí státní kapitalismus, či vlastně ani žádný z ostatních diskutovaných fenoménů, do souvislosti s marxiánským zákonem hodnoty. Je čistým produktem éry, která zdánlivě vše nastolovala jako boj mezi “byrokracií” a “demokracií,” “rozkazujícími a poslouchajícími.” Kniha se téměř výlučně (s výjimkou Maďarska) soustředí na boje a moc dělníků na pracovišti a je tudíž (oprávněně) náchylná k obvinění z workerismu, z nadměrného zaměření na místo výroby, s prvky, které občas vypadají téměř syndikalisticky. Podobně kapitalistická protiofenzíva po 70. letech 20. století smetla i příklady moci na pracovištích v USA, Francii a Británii, či je přinejmenším silně modifikovala (mírně řečeno).

Toto jsou podle mne některé z chyb knihy. Jaké jsou ale její přednosti, či alespoň některé z otázek, které dějinná zkušenost nezodpověděla ani po 45 letech?

James a kol. argumentují, že bolševický stranický předvoj byl případný pro podmínky Ruska v letech 1903-1923, podle všeho od rozkolu mezi bolševiky a menševiky až do konce Leninova politického života. Dále ale argumentují, že po triumfu státu jedné strany v podobě sociálního státu, stalinismu a fašismu v 30. letech 20. století v Rusku a na západě bylo přenesení tohoto modelu do nové situace anachronismem. Stalinismus byl podle nich příznačný pro zuřivost, s níž stát musel potlačovat to, čemu autoři říkají již existující “nová společnost,” a z toho vyvozují, že k revoluci již není třeba žádného stranického předvoje. Maďarská revoluce to podle nich potvrzuje. Podle nich maďarští dělníci svrhli stalinistický stát, když byl jakýkoli stranický předvoj v nedohlednu a podobně velmi kreativně bojovali proti ohromným protivenstvím a následné sovětské invazi.

Ponecháme-li bokem přesnost jejich popisu (a nepochybně je na něm mnoho pravdy), James a kol. docházejí k zvláštní představě, že zuřivost státní kontroly v období po roce 1933 1) vyjadřuje “bezprostřední blízkost” revoluce v naší epoše, tj. vysokou míru obecného vývoje přítomného v dnešní dělnické třídě, kterou musí kapitál potlačit a 2) je kolektivní zkušeností, která připravuje revoluci překračující avantgardismus. Autoři (oproti mnoha jiným z libertinského proudu) zcela správně konstatují, že na Maďarsku nebylo nic “spontánního,” ale že se připravovalo během let diskusí mezi dělníky, v nichž tito reagovali na své zkušenosti se stalinistickým “plánováním.”

Dalším (podle mě) unikátním aspektem knihy, opět v kontrastu se spoustou libertinské teorie, je to, že potvrzuje ideu vedení, přičemž zároveň odmítá vedení redukovat na nějaké formální avantgardistické uskupení. Většina libertinských antiavantgardistických formulací vždy okamžitě redukuje jakékoli “vůdce” na “byrokraty.” James a kol. odmítají FORMÁLNÍ vztah samozvaných předvojů k dějinné zkušenosti třídy, z níž si tyto nedokážou mnohé uvědomit. Podle nich (a zde s nimi úplně souhlasím) se vůdcové různých bojů neselektují předem skrze formální sdružování do avantgardistické organizace, ale vybírají se mezi těmi, kdo mají konkrétní talent a dovednosti vůdců, adekvátní (nebo ne) k úkolům skutečného hnutí. Velkou předností tohoto textu je, podle mého, to, že se zároveň vyhýbá jak konvenčnímu libertinskému odmítání “vůdců” coby sprostého slova tak formálnímu chápání vedení vycházejícímu z pojetí konvenčního v trockistickém prostředí (z nějž všichni autoři vzešli) a připomínajícího inkarnacionistické pojetí těla Kristova.

Ti z nás, které formoval “rok 1968,” od té doby prožili tak dlouhé a bezútěšné dějinné údobí (co se délky týče, v dějinách hnutí bezprecedentní od roku 1848), že popis problémů avantgardismu, který kniha nabízí, zní mnohým tak pravdivě, jak by jim nezněl v období 1968-1973, které se jevilo jako historická “obnova” konceptu předvoje a docházelo během něj k prudkému množení sekt, jež se hlásily k barvám bolševismu (“proletářští jezuité,” jak jim říká James a kol.).

Jedinečnost a výjimečnost tohoto textu leží – alespoň podle mě – ve čtyřech aspektech: 1) James a kol. velmi přístupným a přitom neblahosklonným jazykem využili své znalosti Hegela k revolučním účelům, 2) idea, že “stát jedné strany,” který globálně triumfoval circa roku 1933 (fašismus-stalinismus-Nový úděl), brání využití bolševického modelu strany k současným i budoucím účelům, 3) předpověď, že automatizace klade dělnické třídě “každou” otázku způsobem, který dřívější generace marxistů neznaly. (Čtvrtým aspektem se budu zabývat za moment.) O dvacet pět let dříve, než se staly populárními koncepty “fordismu” a “postfordismu,” James a kol. psali: “Ke konci se blíží stádium masové výroby realizované dělníky na montážních linkách.” Mým vlastním termínem pro tuto novou fázi je “grundrisse fáze kapitalismu,” fáze, v níž si kapitál přímo přivlastňuje vědeckou práci (která mimo jiné vede k automatizaci) jako významný zdroj hodnoty. (Ještě jednou opakuji, že “hodnota” v textu od Jamese a kol. zaráží svojí totální absencí.)

Jakkoli inovátorské v té době byly, sami o sobě tyto první tři prvky nejsou vůbec specifické jen pro Jamese a kol. Jedinečné JE (pokud vím) a “johnsonismus” dnes tvoří, přesvědčení, že 4) “nová společnost” je všudypřítomná v dennodenních vztazích dělnické třídy a že socialismus nesestává z ničeho více ani méně než z odstraňování všech aspektů oficiální společnosti, které těmto novým vztahům překážejí, dokud nedojde k vytvoření Republiky dělnických rad.

Tento názor, že “nová společnost” se rodí a prohlubuje každým dnem, se soustřeďuje na ideu, která je na “johnsonismu” snad unikátní, a to, že explicitní, vyslovované uvědomění dělníků (či kterékoli jiné skupiny) je v kterékoli chvíli irelevantní, když se uchopí ve vztahu k tomu, co dělníci (a ostatní) DĚLAJÍ, i když (nebo právě tehdy, když) to, co “dělají,” je v rozporu s tím, co “říkají.” Paradigmatickou je pro tuto formulaci zkušenost Martyho Glabermana s divokými stávkami v detroitských automobilkách roku 1943, které byly namířeny proti slibu nestávkovat a účastnili se jich dělníci, kteří byli často stoupenci Roosevelta (a občas dokonce i Wilkieho) a kteří těsně před tím dokonce hlasovali na konferenci UAW pro slib nestávkovat. James a kol. ve své knize uvádějí řadu dalších příkladů tohoto vztahu mezi explicitním uvědoměním a třídní aktivitou. K této ústřední tezi se vrátím poté, co představím další hlavní body knihy.

Celkem vzato, zdá se, že tyto čtyři prvky ukazují na vážný, ne-li naprostý rozchod s praxí klasického dělnického hnutí, hnutí, které vyvrcholilo celosvětovým otřesem v letech 1917-1927 (tj. od revoluční vlny na konci I. světové války až po zmasakrování čínské dělnické třídy v Kantonu a Šanghaji), což je doba, kdy nabyla definitivní formu většina “dělících otázek” (povaha sociální demokracie, stalinismu, odborů, národního sebeurčení, jednotné fronty), kolem nichž se stále ještě definují dnešní předvoje a sekty.

Pokud bychom chtěli charakterizovat teoretický posun historické “chvíle,” kdy se v 60. letech 20. století na západ vrátila revoluce a kdy došlo k velkému pokroku v chápání Marxe, jenž byl umožněn na jedné straně boji tohoto období a na straně druhé bezprecedentním rozšířením “mladého” (40. léta 19. století) Marxe, Grundrisse, nepublikované šesté kapitoly Kapitálu a (nověji) Marxovy studie o ruské rolnické občině a primitivních společnostech, byly bychom pod tlakem shrnout tento posun ještě kuseji než termínem “SEBEREFLEXIVNOST.” Nelze podceňovat rozchod, který toto představuje s teorií a praxí klasického dělnického hnutí: stačí jen pomyslet na bídu prvního Leninova pokusu o filozofii, Materialismus a empiriokriticismus (1908). Velkou zásluhou práce Jamese a kol. je jejich důraz na skutečnost, že na základě dnešních bojů chápeme minulost nově, tj., že novýma očima vidíme význam levellerů v Anglii, enragés ve Francii a amerických otroků v americké občanské válce, a to DÍKY událostem jako maďarská revoluce, o otřesech let šedesátých ani nemluvě.

Revolta 60. let 20. století proti “byrokracii” (tj., abych tak řekl, proti “aplikovanému racionalismu”) byla bezprostředním společenským pozadím pro obnovu “sebereflexivnost” v Marxově světonázoru (jako například /!/ jeho definice kapitálu coby “valorizující se hodnoty”).

Co to vlastně znamená “sebereflexivnost?” (Jedná se o můj termín; James a kol. používají termín “samopohyb.”) Je to klíč k rozchodu s minulostí; označuje specifický samostatný vývoj lidských bytostí a především společenských tříd v boji, který vychází ze “samostatně jednajících” subjektů. (Toto pojetí vychází přímo z Hegelova “an-und-fuer sich” vědomí a z Marxovy “třídy pro sebe” – revoluční třídy – oproti třídě o sobě – rozptýlený proletariát v jeho dennodenní existenci variabilního kapitálu.) Onen fundamentální historický rozchod, který teoreticky zpracoval James a kol. bychom tak mohli poměrně snadno shrnout:

“racionalismus” (působení na objekty, západní myšlení od Descartese až po raného Lenina)	= avantgardismus, elity organizují druhé
samostatná činnost (subjekty jednají samy,“algebra revoluce” od Hegela po Marxe)	= Republika dělnických rad, sebeorganizace třídy

Není náhodou, že každé avantgardistické uskupení, které ještě dnes ve světě existuje (primárně trockisté), dává na odiv naprostou lhostejnost, ne-li přímo filištínské opovržení, “znovunalezením” Hegela, Marxe 40. let 19. století, Grundrisse, “nepublikované šesté kapitoly” svazku 1 atd., k němuž došlo v 50. a 60. letech 20. století, a tento indiferentistický postoj udržuje dokonce i vůči Leninovu pozdnímu objevu Hegela (1914: “po Marxovy již žádný marxista nepochopil Kapitál,” podle všeho, až do té doby, včetně Lenina samotného) a vůči tomu, že po roce 1914 (Filozofické zápisníky) Lenin zavrhnul školácký, redukcionistický, standardizovaný světonázor, který v roce 1908 vyjádřil v Materialismu a empiriokriticismu. Pro tyto skupiny jsou takové úvahy “pouhou teorií,” přinejlepším dodatečnými myšlenkami užitečnými leda tak k zacpání úst hrstce kontaktů z intelektuálského prostředí, které je, podle Lenina, “třeba držet na velmi krátkém řetězu.” Avantgardisté jsou v otázce filozofie indiferentisty (zatímco obecně se samozřejmě hlásí k tomu nejnestoudnějšímu skrývanému redukcionismu), stejně jako jimi jsou v otázce tvrzení Jamese a kol., že “filozofie se musí stát proletářskou,” protože, dříve či později, uvízli ve starém světonázoru “působení na objekty” – typickém pro racionalistickou tradici 16.-19. století – protože uvízli v rámci buržoazního myšlení a vědy, dále rozvíjeném klasickým dělnickým hnutím od Lassalla až po Lenina před rokem 1914.

Vraťme se ale ke čtyřem neobyčejným aspektům Jamese a kol.: implikace upevňování “státu jedné strany” v první třetině 20. století. “Dnes jedna miliarda lidí žijí v totalitním státě, který ještě před pár desetiletími existoval jen v zápiscích hrstky šílenců.” Z pohledu autorů se do 50. let 20. století velká většina marxistů formovaných avantgardním hlediskem nacházela ve státních, nebo protostátních aparátech sahajících od britské Labour Party až po UAW (které James jednou jinde charakterizoval jako stát jedné strany s blatníky).

Dnes je skutečným aktem dějinné imaginace vybavit si “náladu” v klasickém dělnickém hnutí (1840-1945), kdy ony skvělé texty znovuobjevené v 50. a 60. letech 20. století znala přinejlepším jen hrstka specialistů a kdy byl nestydatý osvícenecký materialismus, lehce přihřátý na “dialektický materialismus,” denním chlebem socialistických intelektuálů i militantů. Podobný akt imaginace je třeba k upamatování se na situaci (před rokem 1914), kdy byl anglo-francouzský liberálně demokratický kapitalismus stále ještě reálně atraktivní pro reformátory a předmarxistické budoucí revolucionáře žijící v monarchiích, říších, autarkiích, despotismech, statkářských oligarchiích a vojenských pronunciamentos, o otevřené koloniální a polokoloniální nadvládě Británie a Francie ani nemluvě. Ve velké části světa lidé ze střední třídy, kteří usilovali o seriózní změnu, stále ještě vzhlíželi k Londýnu a Paříži jako ke svým vzorům a inspiraci i poučení hledali v četbě Voltaira, Diderota, Benthama, Comteho, Saint-Simona, Milla, Balzaca, Huga, Zoly, Shawa a Webbů. Nikdy bychom neměli zapomenout, jak moc osoba jako Eduard Bernstein, který až do revizionistické debaty v roce 1898 figuroval coby “ortodoxní marxista,” obdivovala anglické instituce a kulturu; protože extrapolací z tohoto faktu můžeme pochopit, nakolik byl hlavní proud německé sociální demokracie – tento základní pilíř klasického dělnického hnutí – náhražkou za chybějící středostavovský liberalismus v německé společnosti. Neustále bychom měli mít na paměti, že v zemích jako Francie, Itálie, Španělsko a Portugalsko se masová dělnická hnutí ještě na přelomu 19. a 20. století zaplétala do velkých bitev se státem a katolickou církví o sekulární školství, čili o projekt buržoazního osvícenství, a stále ještě musela ze svých řad vylučovat (a v některých případech ani nevyloučila) svobodné zednáře – svrchované racionalisty věřící v reformu shora.

Od roku 1848 a zejména pak od roku 1871 a Pařížské komuny podrýval a překračoval anglofrancouzské osvícenecké myšlení a kulturu jakýsi popularizovaný “marxismus.” Jaký ale vlastně byl tento “marxismus?” Světu jej zprostředkovávala především lassallovská SPD, jejímž charakteristickým znakem byl právě separovaný “elitní orgán profesionálních organizátorů” (pojem, který byl samotnému Marxovi poměrně cizí), jenž organizoval dělnickou třídu tak jako racionalistické myšlení organizuje objekty a nikoli náhodně propagoval původní standardizovaný, redukcionistický “marxismus,” který Marxe přiměl zvolat: “Nejsem marxista!” Tento proud kulminoval bolševickou stranou, jejíž věrnost tomuto přístupu (navzdory málo známému “pozdnímu Leninovi”) přenesl stalinismus, maoismus a trockismus daleko do 20. století.

Jinými slovy, “marxismus,” který se šířil z Německa do Ruska a po roce 1917 do zbytku světa, byl povětšinou přihřátou verzí osvíceneckého racionalistického myšlení, která totálně zamlžila, zapomněla a dokonce i (v případě stalinismu) pomlouvala celou pojmovou revoluci “sebeorganizace,” která byla podstatou Hegelova a Marxova díla. Tento “marxismus” začaly vážně podrývat teprve až události a kvas 50.-60. let 20. století, jenže ani po více než 30 letech si avantgardisté neuvědomují implikace pojmové revoluce, které podkopávají gnozeologii, jež (jakkoli matně jsou si toho vědomi) prostupuje jejich přístupem k dělnické třídě.

James a kol., jinými slovy, oproti téměř kterémukoli jinému textu, jehož jsem si vědom, poskytli sociální vysvětlení – v pojmech mutace státu i výrobních sil – “gnozeologického rozchodu” konstituovaného znovuobjevením “sebereflexivního” “samopohybu” skrze Hegela a dříve pohřbené texty od Marxe.

V těchto posunech jde především o otázku komunikace. Má být jednostranná: zde je pravda (kterou “my,” marxisté, “ztělesňujeme”), padněte na kolena? Nebo má být dvojsměrná, mezi marxistickou organizací a dělnickou třídou, tj. čemu James a kol. říkají úkol marxistické organizace “rozpoznávat a zaznamenávat,” tak jako Lenin v roce 1905 pochopil sověty? Mají-li James a kol. pravdu a fakticky již neexistuje rozdíl mezi teorií a praxí, pak musí být komunikace dvojsměrná, což, jak se zdá, staví marxistickou organizaci s dělnickou třídou jako celkem na “rovnou hrací plochu.”

Po vyvrcholení vlivu anglofrancouzského liberálního modelu, tj. počínaje circa rokem 1870, ale především po roce 1914, došlo k té změně, že do roku 1933 všude nastoupilo to, čemu James a kol. říkají “stát jedné strany”: stalinismus, fašismus, nebo sociální stát. Jedná se o stát plánující (ať ve skutečnosti “plánoval” sebeméně) a význam tohoto nového státu spočíval v tom, že desítky miliónů pracujících lidí přesvědčil o definitivním společenském významu starého racionalismu, o významu správy lidí jako předmětů, správy lidí namísto správy věcí. Celosvětová dominace tohoto státu po 30. letech 20. století byla rozmáchlou “generalizací,” ale tato generalizace rovněž odhalovala meze starého světonázoru, s nímž byl téměř veškerý “marxismus” stále ve spojitosti.

A tak James a kol. argumentují, že považovat za životaschopný model nějaký předvoj dělnické třídy vyvinutý v autokratickém státě, kde nicméně určitá politika, stále se pohybující na oběžné dráze starého racionalismu, mohla být nová a osvobozující, a transponovat jej do zbytku světa, kde od těch dob všechny možnosti racionalismu dávno a zdaleka přesáhly cokoli, co carské Rusko znalo, a dostaly se do viditelného úpadku, je v pravdě anachronismem.

Toliko k druhému novátorskému aspektu Jamese a kol.

Třetím je otázka automatizace. Snad nikde jinde nevyniká zastaralost Čelem k realitě a její nedostatek pozornosti vůči marxistické teorii hodnoty tolik jako v tomto aspektu knihy. Diskuse předpokládá vytrvalé rozšiřování automatizace, v rámci sociálního státu jedné strany, až do neurčité budoucnosti, což je domněnka, kterou autoři sdíleli s celou řadou prací na toto téma, které vznikaly na přelomu 50. a 60. let 20. století – od teoretiků “trojnásobné revoluce” až po “postnedostatkový anarchismus” Murrayho Bookchina. James a kol. zřejmě zcela zapomněli (tak jako v té době fakticky každý), že bez živé práce neexistuje ani kapitál a že, když je kapitalismus ohrožován vyháněním příliš velkého množství živé práce z výrobního procesu, musí dělníky znovu zaměstnat aktivitami náročnými na práci, aby mohl pokračovat ve svém “upířím” vztahu k živé práci.

Nicméně, autoři správně konstatují, že automatizace – na rozdíl od předešlých technologických inovací – poprvé v dějinách kapitalismu nastolila nikoli tvorbu nesmírného množství nových pracovních míst, ale permanentní eliminaci nesmírného množství pracovních míst a tak i otázku osudu rostoucí masy permanentně nezaměstnaných. Tento stav se však od roku 1958 vyvinul – skrze špičkové technologie, nanotechnologii, oddělování dodavatelských podniků od mateřských, kanben, deindustrializaci, McPráce v “sektoru služeb,” industrializaci třetího světa a globalizaci – takovým způsobem, který by byl pro Jamese a kol. málem nepochopitelný, protože ti psali v době, kdy se zdálo samozřejmé zaměřovat se na boje na pracovištích v USA, Británii a Francii (jakkoli je inspirovalo Maďarsko). Dnes každý čtenář bez obtíží uzná trefnost těchto řádek z roku 1958:

“Nyní kapitalismus automatizací okrádá většinu obyvatelstva o jedinou úlohu, která jí byla povolena.”

“Když milióny mladých lidí vůbec netuší, zda někdy budou mít práci a polovinu dne proleží v posteli, protože neví, co se sebou dělat, jedná se o systém, který páchá sebevraždu.” (str. 26)

A jak vidíme, dohromady jsou tyto čtyři aspekty svázány tím, že se stará gnozeologie klasického dělnického hnutí – silně prodchnutá racionalismem – realizovala v plánujícím státu, jenž vzniknul proto, aby řídil “masy dělníků u montážní linky,” a tím, že automatizace, která implikuje (pro socialistickou společnost) emancipaci dělnické třídy (a lidstva) od takovéto opakující se dřiny, rovněž podkopává potřebu předvojů, protože nastoluje možnost “jiného druhu aktivity,” překračujícího kapitalistický antagonismus práce a volna, takového druhu aktivity, který je již přítomen v “nové společnosti” každodenních vztahů uvnitř dělnické třídy. A v tomto druhu aktivity spočívá význam Marxovy myšlenky, že teprve až komunismem opravdu končí “prehistorie” a začínají skutečné lidské dějiny.

Tyto čtyři aspekty – 1) ústřednost vlastní aktivity nebo-li samopohybu od Hegela až po Marxe (a její vliv na “pozdního Lenina”); 2) “realizace” racionalistického světonázoru v (plánujícím) státě “jedné strany” po roce 1933; 3) zcela nová situace, která se otevřela s koncem montážní linky zapříčiněným automatizací; a 4) “nová společnost,” kterou je třeba osvobodit ze zajetí “oficiální společnosti” a kterou musí marxistická organizace “rozpoznat a zaznamenávat” – jsou podle mne v pravdě radikálními (zejména na tehdejší dobu) pilíři Čelem k realitě. Jsou o to pozoruhodnějšími, když si uvědomíme, kolik toho z příštích 15 let Čelem k realitě v roce 1958 předjímala, jako třeba (abychom ocitovali jen jeden obzvláště výstižný příklad):

“Francouzští dělníci se dají do pohybu a až to přijde, Komunistická strana Francie zůstane viset ve vzduchu.” (str. 156)

Je zřejmé, že extrapoluji ta témata, která mne udeřila přímo mezi oči a opomíjím velmi bohatou diskusi o totálním bankrotu “oficiální společnosti” v době od I. světové války, jako třeba:

“každá elita musí z nutnosti vědomě falšovat informace, které dává masám…Oficiální společnost nezná a ani nemá prostředky, kterými by mohla poznat, či dokonce pochopit skutečná fakta své vlastní existence.” (str. 96)

Stručné a brilantní poznámky o osudu umění v tomto období obsahují na jednom řádku zničující kritiku (která předběhla svoji dobu) “postmoderního” útoku na “kánon”:

“takže v tomto stádiu naší společnosti jsou uměním buď současné potraty, které drásají nervy a stimulují bez uspokojení; nebo ústup k akceptovaným klasikům, protože ti se používají jako úkryt před bombami, kdežto původně byli výbušninami” (str. 85)

(Člověk by rád našel alespoň jednoho postmodernistu schopného uznat, že “mrtví bělošští” klasikové byli kdysi výbušninami.)

Podobně se v této knize předjímalo málem celosvětové hnutí divokých stávek, které trvalo až do roku 1973 (a které autoři popisovali z přímých zkušeností v Británii, Francii a Americe v polovině 50. let 20. století); výsledný nárůst zájmu o radovectví, dělnické rady a dělnickou kontrolu, k němuž došlo v 60. letech 20. století; celosvětový dopad Hegelův, Rukopisů z roku 1844, Grundrisse, (tehdy) nepublikované šesté kapitoly I. svazku; všechny nové dějiny klasického dělnického hnutí zaměřující se na závodní výbory, dělnické rady a sověty v Rusku, Německu, Itálii, Španělsku; znovuobjevení komunistů rad Pannekoeka, Görtera a KAPD; dějiny buržoazních revolucí, které “znovu objevují” takové proudy, jako byli levelleři (a diggeři, muggletoňané, Mužové páté monarchie) a enragés; situacionistickou kritiku umění; mezinárodní debatu o Leninovi, “straně a třídě” v období 1968-1975; něco z nových “dějin zdola,” jejichž ohniskem zájmu již nejsou vůdci, organizace a ideologie; výbušný vývoj černošského hnutí v USA, jehož vrcholem zřejmě byla Liga černošských revolučních dělníků, víceméně přesně vycházející ze stejných linií, jaké před deseti lety stanovili James a kol. V dlouhodobé perspektivě můžeme knihu soudit i podle “výzkumného programu” (zde míněného v tom nejširším smyslu slova), který inspiruje, či přinejmenším předjímá. Na základě tohoto kritéria musíme uznat, že Čelem k realitě hodně předběhla svoji dobu.

Ale zajímáme-li se o Čelem k realitě 45 let poté, co byla napsána, je samozřejmé, že důvodem může být jedině to, čím by kniha mohla osvětlovat naši přítomnost i budoucnost – hlavní reálná otázka (pro nestarožitníky) “co dělat.” A právě zde James a kol., ať už si o výše nastíněných přednostech knihy myslíme cokoli, vstupují na nejkontroverznější terén nového pojetí marxistické organizace v nové epoše sebeorganizace, státu “jedné strany,” automatizace a penzionování avantgardismu vznikem “nové společnosti” v každodenním životě.

Protože psali v roce 1958, hovoří autoři o 30 marných letech malé marxistické organizace (od definitivního triumfu stalinismu v Rusku v roce 1928, alespoň tedy podle trockistického časového rozvrhu). My můžeme v roce 2002 klidně mluvit o 75 letech (čímž nechci nijak špinit explozi v 60. letech 20. století a na počátku let sedmdesátých, která mnohým z nás dala “oči,” s nimiž dnes můžeme se zájmem číst Jamese a kol.).

Kdo může čestně konstatovat, že na jejich popisu života sekty, “malých organizací, převlékajících se za velké,” jak říkají autoři, není velký kus pravdy? Každý, kdo si přelom 60. a 70. let prožil jako militant, musí uznat, že velké otřesy té doby zmítaly s malými avantgardistickými skupinkami jako s kusy korku na vlnách a ani při sebevětší představivosti o těchto skupinkách nelze prohlásit, že je “vedly.” Platí to zejména, když uvažujeme o hnutí divokých stávek v průmyslu ve většině důležitých kapitalistických zemí od poloviny 50. let 20. století do roku 1973.

Jelikož je ale toto hnutí divokých stávek, hnutí na pracovišti, teoreticky nejlépe zpracovanou částí knihy, můžeme se rovněž ptát, stejně jako se můžeme tázat i na příklad Maďarska: CO SE POKAZILO? Co se stalo se vší touto skvělou samostatnou aktivitou? Domnívám se, že právě zde se začínají do ohniska zájmu mnohem jasněji dostávat slabiny této knihy. James a kol. (stejně jako James sám ve zbytku svého díla, především pak v Poznámkách o dialektice z roku 1948) vyobrazují dělnickou třídu jako tygra, který se snaží utrhnout z řetězu a jen taktak jej zadržuje oficiální společnost, kterou vedou “dělnické strany” a odbory a odboroví funkcionáři (včetně amerických dílenských předáků) prosazující smlouvu.

S rizikem té největší hereze bych mohl Čelem k realitě postavit do kontrastu s formulacemi jednoho textu – jenž, jak se zdá, leží na opačném konci spektra názorů na otázku “strany a třídy” a pochází od proudu italských bordigistů – a zejména pak s bordigistickou kritikou Gramsciho. Není nutné zdržovat se bordigistickým tvrzením, že bez strany se v dělnické třídě nic zajímavého neděje. Podstata jejich kritiky Gramsciho, zejména pak v otázce dělnických rad uvnitř kapitalistického rámce, tkví v tom, že každá opoziční síla, jež se stane “mocí” mimo kontext revoluce, se rychle stává součástí oficiální společnosti.

Samozřejmě, že ani James a kol. neargumentují pro takový reformismus. Citují příklad maďarských dělnických rad, nebo starších ruských závodních výborů z roku 1917 (předtím než je bolševici vytlačili ve prospěch odborů). Ani James a kol. ani bordigisté nejsou obhájci nějakého “postupného” dobývání moci dělnickou třídou; oba proudy chápou, že revoluce probíhá “v celku,” proti všem aspektům oficiální společnosti. Pak se však radikálně rozcházejí.

Bordigisté svoji sílu čerpají z celkové kritiky “bezprostřednictví,” která sahá až k Marxově polemice proti Proudhonovi v Bídě filozofie (1847). “Bezprostřednictví” (kterým mají na mysli – aniž by to vždy výslovně říkali – jakoukoli akci dělnické třídy, kterou nevede stranický předvoj) spatřují v nejrůznějších proudech, které od dob Marxových povstaly “nalevo” i “napravo” a které vyjadřují situaci dělnické třídy V INDIVIDUÁLNÍ TOVÁRNĚ, či dokonce v místě výroby jako celku – v tom, čemu Marx (ve svazku I) říkal “sféra bezprostřední výroby.” Podle nich se jedná o společné vlákno spojující proudhonovský a bakuninistický anarchismus (s historickou přitažlivostí bakuninismu pro řemeslné dělníky toužící po kontrole nad svým výrobním procesem), bernsteinovský reformismus (který se vyvinul v německé závodní rady, aneb Betriebsraete, oficiálně uznané poprvé za Výmarské republiky a pak s ještě větší důkladností po II. světové válce), anarchosyndikalismus, revoluční syndikalismus a sorelovskou variantu syndikalismu založenou na přímé akci, která pochází circa z počátku 20. století, německo-holandské radovectví 20. let 20. století a konečně skupinu Socialismus nebo barbarství z období po roce 1945 (jejímž hlavním teoretikem byl jeden z autorů Čelem k realitě: Chaulieu/Castoriadis). Nebyl to nikdo jiný než Lenin, kdo si během syndikalistické revolty a stávkové vlny britských dělníků proti Labour Party a jejím odborům povšimnul, že reformismus plodí syndikalismus a že obojí je navzájem závislým odmítnutím marxismu a specificky (protože syndikalismus odmítá politiku) přímé politické konfrontace s kapitalistickým státem.

Bordigisté tento “bezprostřednický,” na pracoviště soustředěný pohled na dělnickou třídu (který buď ve svém reformistickém, nebo zdánlivě radikálním hávu napadá marxismus – kterým bordigisté samozřejmě myslí i “stranu” – “zprava,” nebo “zleva”) chápou jako replikaci esence samotného kapitalismu uvnitř dělnického hnutí a jako replikaci odcizení různých skupin dělníků v naprosto kapitalistické kategorii FIRMY a individuálního sektoru. “Peklo kapitalismu,” jak říkají bordigisté, “spočívá v podniku a nikoli ve skutečnosti, že podnik má šéfa.” To znamená (jak plyne z Marxovy prezentace kapitálu ve svazku I především z hlediska individuálního podniku, tj. “bezprostřední sféry výroby”), že tím nejdůležitějším aspektem kapitalistického odcizení, který je třeba překonat, je “heteronomie” společnosti vyplývající z jejího rozptýlení na myriády navzájem si konkurujících podniků. Toto “bezprostřednictví” nakonec směřuje k nějaké koncepci “republiky výrobců” (jak ji konkrétně obhajovala řada proudů anarchismu, syndikalismu atd.), kteří budou kontrolovat bezprostřední pracoviště. Bordigisté tuto chybnou koncepci (podle mne správně) chápou jako mystifikaci, podle níž je stávající dělnická třída v místě výroby, v každodenním životě za kapitalismu, “již revoluční,” nebo téměř revoluční. Takovéto hledisko totiž popírá radikální PRŮLOM, kterým se dělníci v místě výroby, spolu s nezaměstnanými a dalšími vyloučenými z výroby, stávají TŘÍDOU PRO SEBE, “třídou s radikálními okovy,” která se rozchází se svým postavením “výrobců” v té či oné firmě a sama se ve společnosti jako celku stává praktickým a univerzálním ztělesněním “člověka” (jediným konkrétním významem, jaký takové slovo může mít), stejně “všestranným ve své výrobě jako ve své spotřebě,” jak napsal Marx v Grundrisse. Dělnická třída se stává revoluční tím, že ztrácí svůj rozdrobený status třídy o sobě, tj. třídy pro kapitál, tak jak existuje v jedné továrně, či v celkovém souhrnu všech továren, jako pouhá “negace,” čímž proráží odcizenou, kapitálem podmíněnou dělbu práce a klade sama sebe jako totálně alternativní moc, jako třídu pro lidstvo. Anebo, abych parafrázoval Hegela, co se původně silně rýsovalo v každodenním vědomí, nyní ustupuje v nepatrnou stopu.

Tvrdím, že většina příkladů “nové společnosti” uvedených v Čelem k realitě “uvízla” v “bezprostřednických” situacích, i když vize autorů o konečném triumfu nové společnosti (např. Maďarsko) se fakticky zakládá na “průlomu” a totálně alternativní sebeorganizaci dělnické třídy coby dominantní síle ve společnosti. (A právě v tom spočívá opravdový význam jejich názoru, že “filozofie se musí stát proletářskou.”) Shodují se s bordigisty v odmítnutí jakékoli moci, která se stává součástí oficiální společnosti, ale oba dva proudy se drasticky neshodnou ohledně úlohy marxistické organizace v přibližování onoho průlomu.

Autoři Čelem k realitě by samozřejmě okamžitě poukázali na maďarskou republiku dělnických rad jako na praktické vyvrácení jakéhokoli obvinění z “bezprostřednictví,” jelikož ta právě překročila individuální továrnu, nebo všechny továrny dohromady, aby ovládla společnost jako celek, alespoň na 13 dnů. Nikdo – a já ze všech nejméně – nepopírá sílu této zkušenosti, nebo roků 1905 a 1917 v Rusku, některých povstání (Německo, Itálie) bezprostředně po I. světové válce, některých prvků ve Španělsku v letech 1936-37, nebo konečně května 1968 ve Francii. Všechny tyto zkušenosti vyvracejí utahané, raně leninistické tvrzení z Co dělat?, že sama o sobě (tj. bez strany) dělnická třída nemůže zajít za odborářské uvědomění, čemuž dnes stále ještě věří většina avantgardistických skupin. James a kol. zdůrazňují, že:

“byla-li oranizace SUBJEKTEM dějin, proletariát byl OBJEKTEM. V tomto pojetí organizace se z filozofického hlediska nacházelo univerzum. Toto pojetí organizace je vlastní extrémním názorům, které Lenin vyložil v Co dělat? Později je zavrhnul, ale nikoli dostatečně silně a důkladně, aby nemohly napáchat nekonečné škody.” (str. 93-94)

Nicméně, když neformální sítě dílenských předáků v londýnských docích (atd. atd.) postavíme do kontrastu s obrovským ústupem dělnické třídy, k němuž došlo circa od roku 1973 téměř všude, musíme si položit otázku, jak moc efektivní byly tyto sítě v boji s ním, či jen při jeho zpomalování.

Čelem k realitě je ale i tak jedním z hrstky děl vyprodukovaných v letech 1956-1973, o nichž lze doopravdy říci, že předjímaly to, co bylo na onom období nového. Před námi ale opět stojí otázka, zda má, či nemá co říci naší vlastní době.

Závažnou ekonomickou krizi v této knize nikde nenalezneme. Je v ní je pár posměšných poznámek o mainstreamových debatách ohledně inflace, platební bilance a “životní úrovně,” po nichž následuje (správné) tvrzení, že dělnická třída by s těmito problémy mohla udělat krátký proces, jakmile by ustavila Republiku dělnických rad. Jednoho by zajímalo, co by asi dnes James a kol. říkali na vývoj kapitalismu v oněch třech klíčových zemích, které diskutují, na celé deindustrializované regiony, na milióny lidí polapených v pasti práce ve službách za minimální mzdu a bez budoucnosti, na 10-20% zkrácení pracovního týdne, na “flexibilní pracovní dobu” eliminující přesčasy a dokonce i předvídatelný pracovní rozvrh, na demisi velké továrny, na vyvádění práce z mateřských firem dokonce i v klíčových sektorech, jako třeba v automobilovém průmyslu, který se v jejich analýze tak často vyskytuje, na rozptýlení zbývajícího průmyslu po odborově neorganizovaných “zelených loukách” ve Slunném pásmu a zcela mimo zemi do maquiladoras a průmyslových zón na celém světě; na související rozbití velkých koncentrací dělnické třídy ve starých průmyslových městech a velký rozptyl obyvatelstva po předměstích a mimoměstích; na troj až čtyřčlenné dělnické rodiny, které za minimální mzdu pracují ve Wal-martu, telefonických službách a v nových kasinech, které nahradily průmysl; na návrat robotáren, dětské práce a nesvobodné práce (tj. faktického otroctví); na boom v budování věznic a na vězeňskou práci; na imigraci z třetího světa a na nepřátelství Američanů (černých i bílých) vůči ní; na rostoucí sympatie dělnické třídy s protekcionismem; na zdevastovaná “vnitřní města,” kde se všechny továrny zavřely již před 20 lety (paradigmatem jsou jih centrálního Los Angeles a Cincinnati, kde z povrchu světa zmizely celé části černošské dělnické třídy, jež na mnoha místech stála v čele rebelie divokých stávek v 60. letech 20. století); na vzestup krajně pravicových stran v Evropě s opravdovou základnou v dělnické třídě, která se organizuje kolem tématu přistěhovalectví. To vše je na hony vzdáleno éře poloviny 50. let 20. století, kdy klíčové průmyslové odbory vyjednávaly stále vyšší mzdu a prémie ve snaze zarazit rebelii na pracovištích proti ztrátě kontroly nad pracovním procesem. A co vlastně dělala ona báječná “nová společnost” autorů Čelem k realitě, zatímco se tohle všechno dálo, kromě toho, že tím prošla? Jestliže v roce 1958 američtí dělníci “drželi všechny karty,” jak autoři konstatují, tak na další tři desetiletí je zcela určitě zahodili. James a kol. by si jen ztěží dokázali představit boje, které charakterizovaly údobí po roce 1980, kdy žádný ústupek nebyl dostatečně veliký, aby firmy přiměl nezastavovat provozy v malo i velkoměstech na severovýchodě. Jakoby si kapitalisté rovněž přečetli Čelem k realitě a dělali vše, co bylo v jejich silách, aby rozbili bezprostřední zdroj problémů – velkou továrnu a rozsáhlé městské koncentrace dělníků z továren.

Zatím jsme ale ani zdaleka nevyčerpali bohatství všech vyjádření o současném životě dělnické třídy a o úkolech marxistické organizace, s nimiž James a kol. přišli. Ony úkoly jsou výstižně shrnuty jako: “rozpoznávat a zaznamenávat” přítomnost nové společnosti, k čemuž podle autorů přispěl již Lenin, když rozpoznal důležitost sovětů (průlom, který žádný teoretik nepředvídal). První podmínkou pak je “dát dělnické třídě prostředky, aby se mohla vyjadřovat” (str. 94). Zatímco svými zdroji a dosahem je na tom marxistická organizace daleko hůře než oficiální společnost, má oproti svým nepřátelům velkou výhodu ve své schopnosti “chápat vzájemnou provázanost dekadence oficiální společnosti a socialistického řešení” (str. 97). Přítomnost “nastupující socialistické společnosti” (abych použil další jamesiánskou formulaci z jiné publikace) se odhaluje ve způsobu, kterým se dělníci vyrovnávají s konkrétními problémy ve výrobě, když musí neustále bojovat proti vměšování ze strany managementu. Autoři uvádějí pozoruhodný materiál jako třeba divoké stávky ve Francii v roce 1955 (které již začínaly vytlačovat odborovou aktivitu) a neformální skupiny na britském pobřeží a v textilkách, které ve svých rukou třímaly efektivnější moc než management i odbory. Ukazují (na příkladu Británie), jak dělníci využívali komunisty striktně k vlastním účelům a když pociťovali manipulaci, tak je odkopli; autoři argumentují – na základě značné neformálnosti výběru vůdců ve skutečných dělnických shromážděních – že “otázka vedení je falešným problémem” (str. 93). V jejich diskusi na téma vztahu mezi volební politikou a přímou akcí na pracovišti se rozvíjí klíčová idea knihy: spojitost mezi strategií dělníků v kterýkoli daný moment a tím jak využívají, či nevyužívají politický systém oficiální společnosti (zde se samozřejmě zaměřují na Komunistickou stranu Francie, britskou Labour Party a americké demokraty). Tvrdí, že avantgardistické skupiny samy sebe značně sterilizují nekonečným “lámáním si hlavy” jak se postavit k volbám, což plyne z problému, že “malé organizace se převlékají za velké.” Argumentují, že dnes jsou názory velkých mas lidí podobné názorům marxistické organizace, ale mají svoji vlastní podobu, odtud tedy potřeba “rozpoznávat a zaznamenávat.” Dělníci od marxistické organizace potřebují “informace” o takových průlomech nové společnosti, jako byly ruské závodní výbory v roce 1917, nebo dělnické rady v Maďarsku a Polsku roku 1956. Mimo to potřebují přístup k mnoha aspektům současné kultury a vědy, které – v tlumené formě – poukazují na slepou uličku oficiální společnosti a James a kol. razí velmi důležitou myšlenku, že jedině ti, kdo chápou ústřední důležitost činnosti velkých mas lidí v přítomnosti i budoucnosti, jsou schopni takovéto vědomosti uspořádat.

Jak si ve světle těchto formulací James a kol. představují úlohu marxistické organizace, nemá-li jednat jako malá politická strana, tj. “rekrutovat a cvičit dělníky na revoluci,” jak by řekli? Ještě jednou, taková organizace by se pokoušela “rozpoznávat a zaznamenávat” tak, jako Lenin rozpoznal, že sověty jsou bezprecedentní praktickou inovací, kterou na scénu uvedla dělnická třída a nikoli strana. (Samozřejmě, že Lenin udělal i spoustu dalších věcí, o nichž autoři příliš nehovoří.) Pokoušela by se dát výraz napětí uvnitř dělnické třídy, což ilustruje fakt, že Čelem k realitě trvá na zásadním rozdílu mezi tím, co dělníci říkají/co si myslí (tj. že volí reformistické strany) a tím, co dělají (obsazují továrny tak jako ve Francii po zvolení Lidové fronty v roce 1936). Má-li tato kniha nějaký prvořadý objekt polemiky, je jím toto vynulování starosti předvojů o pronášené politické názory a vnější znaky, na něž si přivykly díky svým “myšlenkovým návykům a způsob života,” o politické uvědomění. Je-li v této knize jeden prvořadý argument, je jím hodnocení toho, jak pracující lidé využívají volby, odbory, buržoazní noviny a další formy organizace a komunikace jako součást celkového boje za maximální realizaci “nové společnosti” a odstranění všech překážek jejího úplného triumfu. Nejpoutavějšími shledávám uváděné příklady, od Francie v roce 1936 až po Británii, Francii a USA v polovině 50. let 20. století, kdy dělníci (podle Jamese a kol.) vedli boj, jehož různé dimenze uvedly ve zmatek výlučné zaměření na explicitní politické uvědomění v podobě, která se projevuje při volbách, nebo počtem členů strany, či tím, jaké noviny dělníci čtou.

Úlohou marxistické organizace, podle Jamese a kol., není považovat se za nukleus strany, která smete sociální demokraty a stalinisty tak, jako bolševici smetli menševiky (neboť podle autorů si dělníci budoucnost nepředstavují v pojmech nové politické strany); má dělníkům poskytovat informace (sic), které potřebují k ustavení Republiky dělnických rad. Trvají na tom, že písemnosti dělníků z Maďarska a Polska roku 1956 tvoří nejbohatší materiál o nové společnosti v akci, jaký existuje a říkají, že bída malých marxistických stran se ukazuje na tom, že je nikdo nepřeložil ani neredigoval pro čtenáře z dělnické třídy.

Pro mne je klíčovou pasáží celé knihy toto (str. 140):

“Jaký je dnes rozdíl mezi teorií a praxí, mezi teorií pro intelektuály a teorií pro masy? Žádný. Jak jsme řekli již dříve, v každé sféře moderního intelektuálního a vědeckého života došlo k nesmírným objevům, které cupují na kusy domněnky, podle nichž žije naše společnost a ukazují cestu nové společnosti…”

“Opakujeme: všem těmto vědeckým objevům schází nějaký integrující princip, nějaké vyčerpávající ABSOLUTNO, které je uvede do vzájemných souvislostí a do souvislosti se společností a odkryje veškeré jejich možnosti. K této integraci nedojde v nějakou určitou dobu, ani nebude dílem jednoho člověka, či nějaké skupiny lidí. Tolik je ale jisté, že může vzejít jedině z lidí, kteří porozuměli úloze velkých mas lidí v nové společnosti a chápou, že lidé jsou dnes připraveni iniciovat ony nesmírné změny ve společnosti, které iniciovali maďarští dělníci. Marxistická organizace a zejména intelektuálové musí pochopit, že jejich úkolem je zpřístupnit veškeré tyto vědomosti lidu v takových pojmech, aby je pochopil. Nejedná se ale o popularizaci. Bylo prokázáno, že i ty nejobtížnější sociální, politické, umělecké a filozofické koncepce lze lidu předložit s jednoduchostí, ale bez vulgarizace. To ale vyžaduje naprosto zvládat předmět a porozumět lidu, podmínkám jeho vlastních zkušeností. A právě porozumět lidu je tak těžké. Cestu jsme naznačili.”

V tomto světle je z celé Jamesovi a kol. vize o tom, jak tento druh marxistické organizace postupuje odlišně od předvojů, nejpoučnější jejich pojetí novin jako “dělnických a nikoli pro dělníky.” Zhuštěně lze říci, že avantgardistický tisk stále vyjadřuje “kantovské” hledisko “SOUDU”: odhaluje a odsuzuje zločiny oficiální společnosti a přináší “kategorický imperativ” “dělníci musí dělat to a ono,” který nevyhnutelně vrcholí rozsáhlým seznamem požadavků na konci každého článku. “Avantgardistická organizace nahradila politickou teorií a interním politickým životem lidské reakce a citlivost svých členů vůči obyčejným lidem. A nyní už je pro ně příliš těžké vrátit se zpět do toku komunity” (str. 131).

Oproti tomu se pojetí Jamese a kol. zdá být pokusem učinit z tisku ztělesnění tenzí “hegelovské” dialektiky, v němž se proti sobě rozehrají odlišná hlediska dělníků – vyjadřující “stádium, v němž se nalézáme” – ve snaze co nejlépe postihnout tenze existující uvnitř třídy a mezi tím, co dělníci “říkají” a co jakožto třída “dělají”; mezi tím, jak dělníci v Británii volí (nebo nevolí) labouristy a další den paralyzují doky divokými stávkami; mezi tím, jak francouzští dělníci jeden den zvolí Lidovou frontu a druhý den obsadí továrny. Nejzajímavější ze všeho je diskuse o tom, jak by takový tisk fungoval v USA, kde “ten kdo selže v černošské otázce, je slabý ve všech” (str. 152). James a kol. argumentují pro noviny, v nichž by byli bílí i černí dělníci pobízeni k rozvoji svých názorů na rasovou otázku a

“pokud by nějaký bělošský dělník, nebo skupina bělošských dělníků, po čtení listu a přispívání do něj jako do celku, shledal, že články, nebo dopisy vyjadřující černošskou agresivitu v rasových otázkách pro něj činí celý tento list nepřístojným, znamenalo by to, že je to on, kdo klade své předsudky v rasové otázce před zájmy třídy jako celku. Je třeba mu domlouvat, hádat se s ním a bude-li to nutné, bojovat s ním až do konce.” (str. 152)

V následující formulaci nalézáme, jak moc by to bylo odlišné od typické publikace trockistického předvoje:

“Jak mu domlouvat, hádat se s ním a bude-li to nutné, bojovat s ním až do konce?”

“Předně tak, že mu objasníme, že i jeho myšlenky, jeho úvahy, jeho obavy, jeho předsudky mají rovněž veškeré právo být v tomto listě. Každý bělošský dělník, který je v každodenním kontaktu s černochy, ví o jejich agresivitě v rasové otázce. Není to pro něj žádné tajemství. Navíc, kromě fundamentálního konfliktu s managementem, jej jen málo které otázky tolik zajímají. Ať už o tom mluví, nebo ne, jedná se o zapeklitý uzel v jeho vědomí, který se stejně tak nachází ve vědomí každého dnešního Američana, o narůstající muka, kterých se Američan nemůže zbavit. Poctivé a svobodné diskutování nejrůznějších obtíží tak, jak vyvstávají, na veřejnosti je tím nejjistějším způsobem, jak připravovat onu užší jednotu, která vzniká ze společné účasti na velkých akcích.” (str. 153)

Avšak málem ihned po tomto velmi provokativním návrhu na jiný druh novin dělnické třídy James a kol. vkládají do textu ledabylou řádku, která popírá všechno ostatní, co doposud řekli a kterou už pak znovu nerozpracovávají. Uprostřed tohoto nápadu na ventilování všech tenzí uvnitř třídy, který vychází z “poznání, že nová společnost existuje a že v sobě nese mnohé z boláků a nemocí té staré,” autoři píší:

“Marxistická organizace bude muset bojovat za svoji vlastní pozici…marxistická organizace může po dlouhá údobí vést zdánlivě ztracenou bitvu. Bude muset neochvějně vytrvat.” (str. 154)

Co je tedy potom touto “vlastní pozicí,” kolem níž marxistická organizace “bude muset neochvějně vytrvat?” Takový posun ohniska zájmu na tuto stránku zřejmě ani nepatří; před tím ani potom jej už nikdy nezmiňují. Neochvějně vytrvat kolem čeho? Může tedy potom marxistická organizace říci něco zvláštního, co NENÍ vyjádřeno v konfliktních názorech dělníků? A jestliže se jedná o noviny “od dělníků a nikoli pro dělníky,” tak kdo má tuto pozici artikulovat? A nekonstituuje se tak v určitém momentě nějaká “teorie” odlišná od “praxe” lidových mas?

Co přesně vlastně v moderních podmínkách “státu jedné strany” překonalo tyto formulace z Komunistického manifestu?:

“(komunisté) jsou tou částí, která pobízí kupředu všechny ostatní; na druhou stranu, v teorii mají oproti ostatní mase proletariátu tu výhodu, že jasně chápou směr pochodu, podmínky a všeobecné výsledky proletářského hnutí.”

Zdá se, že v srdci projektu, který navrhli James a kol., je flagrantní rozpor. Na jedné straně trvají na tom, že úkolem marxistické organizace je “rozpoznávat a zaznamenávat”; učit se a nikoli učit; nikoli rekrutovat a cvičit; svůj tisk nepublikuje ani tak kvůli svému vlastnímu růstu jako spíše proto, aby dělnické třídě poskytovala k dispozici “informace” a dělníci se tak mohli “rozhodnout co dělat.” Pokud list říká, co by dělníci měli udělat, pak by to mělo být z iniciativy nějaké skupiny dělníků, která jej o to požádala. Na druhé straně se James a kol. na pár řádcích podloudně zmiňují o marxistické organizaci, která “bojuje za svoji vlastní pozici” a “neochvějně vytrvá.” Takže, co z toho je správně? Zdá se, že po celou knihu autoři tvrdí, že marxistická organizace by měla poskytovat inkoust a papír novinám “od dělníků a nikoli pro dělníky.” (Nejedná se zde o poslední záchvěv avantgardismu? Neboť, proč by dělníci nemohli sami přijít na to, že budou takové noviny vydávat a nesehnali si svůj vlastní inkoust a papír?)

Nechtěl bych ale kolem několika formulací budovat celou kauzu. Vždyť širší projekt Jamese a kol., v němž je úkolem marxistických intelektuálů zpřístupňovat dělníkům materiály, aby se mohli sami rozhodnout, co dělat, můžeme doopravdy ocenit.

Dokonce i říkají, že tato role “intelektuálně zaměřených” přetrvá i za socialismu. Kdo jsou ale tito “intelektuálně zaměření” ve společnosti, která zrušila (jak autoři správně navrhují) separaci mezi vzděláváním a výrobou?

To už je ale hnidopišství. Jedná se o podružnou otázku ve srovnání s mnohem závažnější otázkou, kterou chci ohledně postojů Jamese a kol. vznést, a to jmenovitě, co se stalo s onou “novou společností” za těch 45 let dějin od doby, kdy bylo možné věrohodně psát o dělnících ve výrobě v Británii, Francii a USA a o jejich mnohastupňové “strategii,” kterou následovali příklad maďarských dělníků a snažili se o ustavení Republiky dělnických rad?

James a kol. hovoří o tom, kterak dělníci volí reformistické dělnické strany. A co takhle dělníci kterak volí George Wallace a Ronalda Reagana? A co dělníci, kteří volí Jeana-Marie Le Pena, Jörga Haidera a půl tuctu dalších současných krajně pravicových protipřistěhovaleckých stran v Evropě? A co dělníci, kteří jsou proti imigraci a volají po protekcionismu, tj. dělníci, jejichž postoj by bylo možné shovívavě shrnout jako “staráme se sami o sebe” a “propusťte někoho jiného”? A co dělníci, kteří hlasují pro Kalifornský návrh 187, který ilegálním přistěhovalcům upírá sociální služby?

Kořeny Jamese a kol. jsou v době, kdy se “hlavním nepřítelem” zdály být strany sociálního státu a stalinismu a odbory snažící se nasadit otěže rebelii na pracovištích, ale jaký význam mají jejich perspektivy v neoliberální éře, v níž se všechny tyto síly značně zmenšily a jako “hlavní nepřítel” se mnoha dělníkům jeví chudší části dělnické třídy z jiných zemí, ať už v podobě přistěhovalců nebo zámořských konkurentů? Významný počet amerických dělníků dnes věří, nebo by se nechal snadno přesvědčit, že jejich nepřítelem jsou čínští dělníci a rolníci, kteří loděmi na americký trh posílají levné zboží a zavírají tak továrny, nebo se stěhují do USA, aby pracovali v robotárnách. Něco podobného si myslí, nebo by se nechali přesvědčit, aby si něco podobného mysleli o dělnících a rolnících vyháněných z latinskoamerických zemí zdevastovaných desetiletími politiky USA. Co by James a kol., nebo ti, kdo dnes razí jejich koncepce, “říkali” tváří v tvář takovým dilematům? Kdyby žádní dělníci nevystoupili, aby kritizovali takovýto šovinismus, “bojovala by,” jejich marxistická organizace, “za svoji pozici?” A jaká by tato pozice byla? A neporušovala by existence takové pozice samotnou premisu, že úkolem je “rozpoznávat a zaznamenávat?”

James a kol. nikde neříkají, že jedním z úkolů marxistické organizace je sjednocovat dělnickou třídu. Taková byla perspektiva marxistů již od dob Komunistického manifestu. Každý vývoj se má posuzovat podle otázky: napomáhá, nebo překáží sjednocování dělnické třídy? Podle Jamese a kol. je dělnická třída již sjednocená v “nové společnosti.”

Roku 1934, v hloubi deprese, zasáhla do zdánlivě ztracené stávky dodavatelů automobilových součástí v toledském Auto-Lite trockistická skupina kolem A. J. Musteho a řekla: tuto stávku nevyhrajete a stávkokazům nezabráníte, aby přicházeli do podniku, pokud nebudete mít strategii k organizování nezaměstnaných. Liga nezaměstnaných pomohla dělníkům z Auto-Lite v boji proti Národní gardě a součástí dohody o ukončení stávky bylo najmutí nějakých těch nezaměstnaných dělníků. Idea, že by marxistická organizace izolované skupině dělníků NAVRHOVALA “rozšíření boje,” v Čelem k realitě nikde není; autoři se totiž domnívají, že třída je již v zásadě sjednocená. V jejich vesmíru se dokaři z Londýna doslechnou o stávce v nějaké automobilce, napíšou dělníkům z tohoto podniku krátký dopis a připraví se na bojkot veškerého automobilového nákladu, dokonce i od společností, které nejsou ve stávce. Ve skutečnosti, když Thatcherová nastoupila k moci, byla Británie svědkem řady porážek dělnické třídy částečně umožněných neschopností “nové společnosti” konfrontovat novou sbírku protidělnické legislativy namířené proti sekundárním piketům – odbory tuto legislativu samozřejmě respektovaly. Kde tehdy byla “nová společnost?” Když Thatcherová vzala útokem horníky a zavírala doly, které již nebyly ziskové, a Scargill a vedení hornických odborů zabránily horníkům využívat jejich starou taktiku, kde byla “nová společnost,” která by říkala, že nejde o to hájit umírající doly (jakkoli důležitá mohla být obhajoba pracovních míst horníků), ale vyvinout nové energetické zdroje, které by od lidí nevyžadovaly, aby celý svůj ekonomicky aktivní život strávili na dně šachty?

James a kol. neříkají nic o programu. Ten podle nich bude zřejmý, až se založí Republika dělnických rad. Vždyť jedním z úhelných kamenů současné ideologie je údajná “spletitost” světa, v němž se s jednoduchými idejemi o dvou základních třídách ve společnosti příliš daleko nedostaneme. A rozhodně je pravda, že jedním z hlavních úkolů marxistické organizace – jakmile taková Republika dělnických rad vznikne – bude zpřístupňovat dělníkům materiály umožňující jim rozhodovat o všemožných tématech, spletitých i nespletitých.

Avšak pokud dělníci, jak James a kol. říkají, nemají ani čas ani sklony studovat témata důležitá pro dělnické hnutí a marxistická organizace je má, tak proč by marxistická organizace neměla s programovými tématy obsaženými v “cestě odtud tam” dělat to samé jako s “rozpoznáváním a zaznamenáváním?”