„Kurdská otázka“, Islámský stát, USA a další

Italský kolektiv Il Lato Cattivo (2014)

Následující text byl původně psán pro veřejné setkání (konal se na začátku září 2014 v Boloni) s Danielem Pepinem, autorem stati Kurdistan: In the Eye of the Cyclone (Nunatak č. 35, léto 2014). Protože jsme se setkání nemohli zúčastnit, nakonec jsme původní náčrt textu pozměnili a výsledek lze číst buď jako sérii poznámek psaných na okraj k onomu článku, nebo jako svébytný text.

Předností stati Kurdistan: In the Eye of the Cyclone (Kurdistán: v oku cyklónu) je, že nám dává jasnou představu o politických silách působících v kurdské oblasti. Ale článek rovněž vyvolává řadu otázek, kterými bychom se rádi zabývali. Autor jde za prostou kapitalizaci zásahu milic PKK na podporu severoiráckých Jezídů ohrožovaných Islámským státem (IS) a píše opravdovou apologetiku PKK a jejího údajného „libertinského“ obratu (k tzv. demokratickému konfederalismu). Navíc, protože schází popis společenských a třídních sil, jichž jsou různé organizace výrazem, jejich působení je prezentováno jednoduše jako produkt subjektivních rozhodnutí, která dělají ničím neurčení jedinci. A konečně až příliš povrchně se řeší celá řada témat, financováním PKK počínaje a rámcem různých spojenectví, jimiž je definován Střední východ, konče. Samozřejmě, že k vyčerpávajícímu pojednání o všech těchto bodech by bylo třeba napsat několik knih, takže ani následující poznámky nejsou o nic méně povšechné. Můžeme skrze ně ale v jiném světle nahlédnout jak nedávný vývoj „kurdské otázky“, tak konflikty, které na Středním východě opět probíhají. Mohou-li tyto poznámky být k užitku nám nebo jiným, tak z toho důvodu, že v nich neklademe otázku autonomie (ať už se jí myslí cokoli), ale otázku komunismu.

Kurdská otázka: historická odbočka

Vznik specifické „kurdské otázky“ na konci první světové války je vepsán do chaotického procesu formování národních států na Blízkém a Středním východě. Utvoření moderního národního státu vždy a všude vyžaduje, aby se administrativní hranice státu kryly s hranicemi jednoho národního obyvatelstva. Mnohonárodnostní státy obecně představují problematické nebo výjimečné situace. Národní stát, tj. stát kapitálu, je jednonárodní, protože vztah mezi jedincem a státem nesnese loajalitu k mezilehlým společenstvím – stát a národ se musí překrývat. Na tomto procesu není nic „přirozeného“, je to proces homogenizace, který zahrnuje všemožné typy brikoláže a může využívat forem jemné asimilace stejně jako těch nejbrutálnějších etnických čistek. Je-li pravdou, že pro západní Evropu byla populační skládačka menší překážkou než pro Balkán nebo Střední východ, důvodem není ani tak větší či menší složitost či neřešitelnost skládačky samotné, ale skutečnost, že v západní Evropě nabíralo formování národních států na obrátkách díky endogennímu rozvoji kapitalismu, který byl výsledkem konkrétní posloupnosti předchozích výrobních způsobů, zatímco na Balkáně a na Středním východě vyplynulo z rozvoje kapitalismu, který měl původ někde jinde, a z výsledného soupeření mezi kapitalisty. Rozpad Osmanské říše – či spíše její rozdělení mezi vítězné válečné mocnosti, Británii a Francii – vedl na jedné straně k založení Iráku a Sýrie (první stát pod mandátem Británie a druhý Francie) a na druhé straně k založení Turecka a vzestupu nacionalistického hnutí Mustafy Kemala (Atatürk). Ten ihned narazil na mnohonárodnostní charakter budoucího tureckého státu (Turci, Kurdové a Řekové z Anatolie), i když mu situaci „zjednodušilo“ vyhlazení Arménů, které v letech 1915-16 provedli „Mladoturci“ (1,2 milionu mrtvých). Co se Kurdů týče, Sèvreská smlouva (10. srpna 1920) posvětila možnost vytvoření malého nezávislého Kurdistánu, pokud to bude odpovídat kolektivní vůli kurdského lidu a pokud bude z některých provincií východní Anatolie vytvořen také arménský stát. Kmenoví vůdci a šejchové (pozemkoví vlastníci) tyto podmínky odmítli, protože území navrhovaného kurdského státu bylo malé v poměru s teritoriem skutečně obývaným kurdským obyvatelstvem – teritoriem, které by se vznikem arménského státu ještě dále zmenšilo. Zárodečný kurdský nacionalismus se tehdy snažil spojit s kemalovci, kteří po upevnění své vlastní pozice odpověděli rozdrcením kurdského disentu spolu s marxistickým živlem prostřednictvím potlačení koçgirské vzpoury (1921). Pak skrze Lausannskou smlouvu (1923) dosáhli revize tři roky staré Sèvreské smlouvy a tak konečně stanovili dnešní turecké hranice, čímž přenechali jižní Kurdistán Britskému mandátu.

Dějiny kurdského hnutí se dělí do dvou hlavních období: první, od roku 1919 do roku 1990, s náhlou přetržkou v roce 1946 (Mahábádská republika), je obdobím nacionalismu jako takového; druhé, od roku 1990 do dneška, je obdobím, kterému budeme spolu s Hamitem Bozarslanem říkat „krize nacionalismu“. Byť slaběji než u zbytku Středního východu, přesto tyto velké dějinné obraty i v kurdském prostoru kopírují střídání tří různých frakcí buržoazie v čele společnosti: pozemková buržoazie, maloburžoazní inteligence a ropná buržoazie. První období, které se vyznačovalo hegemonií pozemkové buržoazie, bylo charakteristické řadou násilných nepokojů. V letech 1919 až 1930 vedla vzpouru v íránském Kurdistánu Šikakova kmenová konfederace. V Iráku se do čela hnutí jako první postavil šejch Mahmúd Barzandží – samozvaný král Kurdistánu – a po něm následovala rodina Bárzáníů. V Turecku během méně než patnácti let došlo k 18 vzpourám (1927-1930 v Araratu, 1936-1938 v Dersimu). Syrští Kurdové se většiny těchto revolt účastnili. Poslední důležitou událostí tohoto období bylo 22. ledna 1946 vyhlášení autonomní republiky v Íránu, a to v prostoru otevřeném sovětskou okupací části země. Mahábádská republika nedokázala mobilizovat všechny íránské Kurdy (ačkoli na její obranu přispěchali mnozí Kurdové z Turecka a Iráku) rozervané kmenovými konflikty a tak ji 15. prosince 1946 rozpustila íránská armáda, přičemž popravila jejího prezidenta Muhammada. Pešmerga Mustafy Bárzáního a jeho PDK, která přispěchala na pomoc republice z Iráku, našla azyl v SSSR, kde zůstala až do roku 1958.

Všude byla tato povstání obviňována ze spiknutí s cizími mocnostmi, často byla přeshraniční, a rozdrcena byla společným úsilím dotčených zemí:

Žádná z nich [rodící se národní buržoazie Turecka, Sýrie, Íránu a Iráku] ani v nejmenším neváhala naplno vykonat svoji špinavou práci. Jako první se zuřivým potlačováním Kurdů vyznamenala „pokroková“ turecká buržoazie, vedená Kemalem Atatürkem, o němž si prý [sic!] kdysi Třetí internacionála dělala velké iluze. […] Pacifikačními kampaněmi (zejména v roce 1925) udělala turecká vláda z Kurdů pouhé „horské Turky“ a z Kurdistánu východní oblast Turecka, a to s účinnou pomocí Francie. Co se týče arabsko-irácké buržoazie, ta prováděla a nadále provádí násilnou arabizaci kurdské oblasti v okolí Kirkúku, která je bohatá na ropu. Nejprve s britskou pomocí (1943-45) a později minimálně s vojenskou pomocí ze strany SSSR (1961-75) potlačila partyzánskou válku velkých proporcí. Íránská buržoazie, která ani za falešného revolucionáře JUDr. Mosaddeka neuznala existenci kurdské národnostní otázky v Íránu, se nevyznamenala jen nepřetržitými represemi a na některých místech „konečným řešením“ namířeným proti íránskému Kurdistánu, ale také aktivním partnerstvím v potlačování vzpour tureckých Kurdů (1930) a ohavným cynismem, s nímž v roce 1975 společně s CIA a Kissingerem vystupovala na „podporu“ iráckých Kurdů. A konečně syrské buržoazii, té nejpokrokovější ze všech… (jak vědí Palestinci z uprchlických táborů v Damašku), sice nehrozilo skutečné vnitřní „kurdské nebezpečí“, ale přesto vyhnala 140 000 chudých kurdských rolníků z jejich původního území a nahradila je arabským obyvatelstvem, přičemž proti Kurdům rutinně používala byrokratickou svévoli, policejní razie, trestání vyhazovem z práce a kdejaký další vynález… pokroku.[1]

Období od roku 1946 do roku 1958 je známo jako „éra ticha“. Až na pár izolovaných místních bouří a volebních úspěchů lokální PDK (80 % hlasů) v Mosaddekově Íránu se zdálo, že kurdské hnutí dodýchalo. Samotná síla represí však těžko může být dostatečným vysvětlením, proč tomu tak bylo. 50. léta 20. století ve skutečnosti znamenala začátek masového exodu z venkova, zejména v tureckém a iráckém Kurdistánu, kde města Diyarbakir, Arbíl a Sulajmáníja překročily hranici 100 000 obyvatel. Intenzifikace dopravních sítí a školství v tureckém Kurdistánu – což pak souviselo s rozvojem tureckého průmyslu – dala vzniknout maloburžoazii složené hlavně z učitelů a příslušníků svobodných profesí, ale také z řemeslníků-samouků. Mnozí mladí lidé z chudobných poměrů mohli jít na univerzitu. Tato malá vzdělaná střední třída, která se zformovala v západním Turecku, v Istanbulu a Ankaře (v 50. letech jediných univerzitních městech v zemi), oživí v 60. a 70. letech (po prvním státním převratu v Turecku roku 1960) kurdský nacionalismus, přičemž hnutí vtiskne znatelněji národně-lidový charakter:

Levicoví vlastenci začali mobilizovat masy. Jejich úspěch se pojil s možností „využít jistých ekonomických obtíží“ a zviditelnit jistou nerovnost (nedostatečnou rozvinutost východu, neadekvátní finanční fondy přidělované v rámci pětiletek). Jeho příčinou byla i možnost najít společnou řeč s lidmi postiženými konfiskací rolnických pozemků ve prospěch ropného průmyslu v regionu Batman. Rostli také s obranou dělníků a rolníků tohoto regionu, kteří se dožadovali práce při těžbě ropy. Stali se z nich obhájci bezzemků a povětšinou chudého venkovského obyvatelstva, obětí násilí speciálních vojenských jednotek.[2]

Byla to tzv. „generace devětačtyřicátníků“.

Puč, k němuž v Turecku došlo 12. března 1971, vyvolal agresivní reakci, kterou motivovala i ekonomická situace. Jednalo se o „léta bezvládí,“ kdy se střídala jedna vláda za druhou a žádná nedokázala dostat situaci pod kontrolu, až do nového vojenského puče v roce 1980. V této fázi se ilegální kurdské organizace množily. Jejich sociální složení bylo téměř stejné jako v předešlém období: studenti a příslušníci svobodných povolání. Průměrný věk účastníků byl však nižší a politické preference se stáčely k marxismu-leninismu, který byl tehdy mezi evropskými intelektuály v oblibě. Po všeobecné amnestii 26. dubna 1974 byli propuštěni Kurdové zatčení po převratu v roce 1971 za politické přestupky a ti, kteří uprchli do zahraničí, se mohli vrátit. Tehdy vznikly formace jako PSKT (Socialistická strana tureckého Kurdistánu, jejímž cílem byl Autonomní Kurdistán v rámci socialistického Turecka) a PKK (separatistická Strana kurdských pracujících). Kurdské organizace, které se v té době zrodily, se navzájem tvrdě střetnou a kromě PKK a (v menší míře) PSKT nepřežijí další státní převrat v roce 1980.

Původně PKK nebyla o mnoho víc než sekta velmi mladých studentů prodchnutých tím nejchabějším marxismem a především osobností Abdullaha Öcalana (jednoho z „generace devětačtyřicátníků“). Třídní charakter, který naznačovalo jméno organizace, zůstával čistě slovní záležitostí či se omezoval na aspiraci. Protostranická struktura existovala už od roku 1974, ale strana oficiálně vznikla teprve v roce 1978. Tvrdila, že usiluje o osvobození Kurdistánu od tureckého kolonialismu „podporovaného vnějším imperialismem a feudálními kompradory zevnitř“. Tradiční kmenoví náčelníci a kurdští „feudálové“ (tj. pozemková buržoazie) byli prohlášeni za „nejdůležitější společenskou příčinu, která brání rozvoji kurdského národa.“[3] PKK kopírovala model podobně orientovaných organizací (marxisticko-leninistických, guevaristických, orientovaných na třetí svět atd.), které až do té doby v lepší či horší podobě vyrůstaly jako houby po dešti v Latinské Americe, Asii a Africe. PKK ale přišla na scénu trochu pozdě, když už se jejich trajektorie dostala do sestupné fáze, zejména na Blízkém a Středním východě: „Drtivá porážka arabských armád Izraelem je bezpochyby hlavní událostí, která nakonec přerušila řetěz úspěchů revolučního arabského nacionalismu a antiimperialistické jednoty, jejímž předvojem se po znárodnění Suezského průplavu v roce 1956 stal Násirův Egypt.“[4] Ačkoli v dlouhodobém horizontu bude význam tohoto zpoždění cítit, bezprostředně zjevný nebyl. Počínaje rokem 1978 byla organizace dost silná na to, aby zahájila „revoluční válku proti feudalismu“. V této fázi její akce spočívaly hlavně ve vraždění (neúspěšném či úspěšném) kmenových vůdců, ale nevylučovala ani účast v komunálních volbách (první sympatizant PKK byl zvolen v roce 1979 v Batmanu). Ve stejné době se vedla „revoluční válka“ také proti konkurenčním organizacím: střety mezi PKK a KUK (Národní osvoboditelé Kurdistánu) v oblastech Mardin a Hakkari patřily mezi nejkrvavější: zemřely v nich desítky a desítky lidí. Po puči v roce 1980 byla většina členů PKK, kterým se nepodařilo z Turecka uprchnout, zatčena (oficiální dokumenty hovoří o asi 1800 zatčených, ale jen ve vojenské věznici v Diyarbakiru bylo přibližně 5000 Kurdů obviněných z členství v PKK). Desítky vězněných zemřely při hladovkách.

Reorganizace PKK v zahraniční prakticky započala v roce 1981, ale z hlediska mezinárodní situace byl rozhodujícím rok 1979: egyptský Anvar as-Sádát uznal Izrael (Camp David), čímž stvrdil bankrot panarabského socialismu; íránská revoluce, která začala v továrnách a městských čtvrtích, vynesla k moci ajatolláha Chomejního; Sovětský svaz obsadil Afghánistán. V této pochmurné krajině, kde soudržnost těch, kdo se ještě mohli tvářit jako relativně jednotná antiimperialistická fronta, tála jako sníh na slunci (přičemž z toho profitoval islám), se kurdská otázka vyvíjela v rámci konfliktů mezi státy s kurdským prostorem; od napětí mezi Sýrií a Tureckem až po íránsko-iráckou válku. Když ajatolláhové reagovali na požadavek autonomie a na anti-islámskou orientaci íránských Kurdů, v rukavičkách rozhodně nejednali (podle některých odhadů 45 000 mrtvých), což vedlo ke splynutí íránských PDK[5] a Komala v Iráku. Na druhé straně hranice iráčtí Kurdové – vydaní na milost a nemilost arabizaci kirkúcké oblasti, kterou nařídil Saddám Husajn, aby „zachránil arabský národ“ – akceptovali pomoc Íránu. Počínaje rokem 1988 (poslední stádium íránsko-irácké války) se irácký režim pustil do systematického vyhlazování prostřednictvím chemických zbraní (180 000 mrtvých). Západní mocnosti pronásledování Kurdů odsoudily, aniž by sáhly ke skutečným sankcím až do první války v Zálivu. Na jiné frontě zpřetrhání diplomatických vztahů s Irákem, napětí ve vztahu k Turecku a potřeba konsolidovat alavitskou hegemonii a marginalizovat šíity dotlačily v roce 1979 Háfize al-Asada[6] k tomu, aby se prezentoval jako ochránce Kurdů v tomto regionu. Téhož roku uprchlo vedení PKK, které se v rámci této strategie nechalo kooptovat, před represemi v Turecku do Sýrie. Tamní režim schválil nábor nových členů a PKK se ukázala jako cenný nástroj ke kontrole nad syrským Kurdistánem. V Libanonu, kde občanská válka teprve začínala (1975-1990), PKK (samozřejmě díky ochraně Damašku) získala základny v údolí Bikáa, kde založila svoji první vojenskou akademii. Aby odradila Turecko od spolupráce s Irákem, irácká PDK v červenci 1983 podepsala Memorandum o porozumění s PKK, čímž jí umožnila organizovat partyzánské oddíly poblíž turecké hranice. Patnáctého srpna 1984 PKK obnovila ozbrojený boj útokem na dva posty turecké armády. V té době se sociální základna organizace proměňovala:

Gerilová kampaň PKK rychle přilákala pozornost mladých Kurdů, kteří notně rozšíří její řady. Hodně nových členů nabrala na venkově, ale také v kurdských městech. Nabrala i kurdské pracující a mládež z tureckých velkoměst, jistých evropských zemí, Sýrie a Libye. PKK tak získala převážně venkovský charakter.[7]

V tomto ohledu je rovněž zajímavý rozhovor Paula Whita s Abdullahem Öcalanem z roku 1992:

Öcalan: Lidé, kteří pracují, podporují PKK: rolníci, maloburžoazie, městská buržoazie. Vlastenecká chudina a střední třída podporují PKK.

White: Ale která skupina je největší? Zmiňoval jste různé sociální skupiny. Myslím, že hlavní skupinou, tou nejvýznamnější, jsou chudí rolníci, správně?

Öcalan: No ano, především oni podporují boj. Zejména v tuto dobu jsou to oni, kdo nejsilněji podporuje boj. Před 15. srpnem [1984], před 80. léty, kdy to všechno začalo, to byli spíš mladí lidé z měst, intelektuálové, městská střední třída.[8]

V roce 1985 začala turecká vláda systematicky organizovat protipovstaleckou politiku. Začala od vytváření vesnických milicí nebo od vyzbrojování kmenů proti PKK. Tato opatření však PKK nezabránila, aby od roku 1987 operovala po všech horských oblastech tureckého Kurdistánu. V roce 1987 turecká vláda vyhlásila v kurdských městech výjimečný stav. PKK na jaře 1989 zareagovala sérií výzev k masovým akcím. Reakce „mas“ byla příznivá: v roce 1989 se u příležitosti pohřbu partyzána z PKK v Silopi změnil smuteční průvod v protest. O pár měsíců později se tatáž událost opakovala v okolních městech. V březnu 1990 vedl další pohřeb partyzána v Nusayibu k revoltě. Účastníci této vlny neklidu se počítali na tisíce a mnozí byli při demonstracích zabiti. Dvacátého března 1990 se sešly desetitisíce lidí na protest proti policejním represím v Nusayibu. Do konce roku 1990 nezůstal ani jeden kout „jihovýchodu“ nedotčen masovými demonstracemi. V roce 1991 se hnutí rozšířilo téměř do všech kurdských měst a mnoha měst tureckých (Ankara, Istanbul, Adana, Izmir, Denizli). Po celou dotyčnou dobu se paralelně s pouličními nepokoji šířila celou Evropou skutečná kurdská diaspora; hlavními destinacemi byly Francie, západní Německo a Švédsko.

A tak navzdory represím v Turecku a zhoršení vnitronárodního konfliktu mezi PKK a iráckými Kurdy (PDK) gerila v 90. letech 20. století rostla na základě požadavků nezávislého kurdského státu a tento růst překračoval jakákoli přiměřená očekávání. V roce 1995 vznikl kurdský parlament v exilu (sídlil v Evropě) a ačkoli nebylo dosaženo lokálního převzetí vlády, PKK skutečně vykonávala pestrou škálu státních funkcí jako třeba výběr daní a výkon spravedlnosti. V téže době se také zrodili „kurdští stoupenci legální cesty“ jakožto výraz střední třídy (62,5 % má maturitu) rozdělené mezi gerilu a touhu po dialogu s vládou a tureckou „občanskou společností“. Existence proudu orientovaného na legální cestu, jehož vliv nebyl zanedbatelný (ale nestál v přímém rozporu s partyzánskou perspektivou), spolu s negativním výsledkem vojenské ofenzivy, která sice neztratila svůj mobilizační potenciál, ale nevedla k žádným významným „vítězstvím“, dotlačily PKK k hledání jiných cest (obšírněji o nich pojednáme níže). Na konci 90. let ale přišla studená sprcha v podobě zatčení Abdullaha Öcalana. Po této události bylo období let 1999 až 2005 poměrně klidné. Možnost integrace Turecka do Evropské unie dostala PKK do delikátní pozice: samozřejmě, že neměla zájem integrační proces nějak zdržovat, protože věřila, že tureckým Kurdům to přinese výhody – ať už reálné nebo domnělé – z hlediska oficiálního uznání. PKK tehdy vyhlásila jednostranné „příměří“, kterým se rovněž snažila vyhnout Öcalanově popravě. „Dlouhé příměří“ bylo pro kurdskou civilní populaci fází uvolnění, ale pro mnohé militanty PKK bylo také fází nespokojenosti a interních konfliktů v organizaci, které se řešily silou. Turecká vláda však ve své vojenské ofenzivě nepolevila, což v dlouhodobém horizontu mohlo vést jedině k obnově ozbrojených akcí ze strany PKK. Po roce 2005 probíhaly střety mezi tureckou armádou a PKK téměř bez přestávky. Některé akce PKK rovněž zasáhly civilisty (3. ledna 2008 v Diyarbakiru: 5 mrtvých, 68 zraněných). Turecká vláda nátlakem na USA konečně dosáhla toho, že mohla v Iráku provádět vojenské operace zacílené na likvidaci základen PKK v pohoří Kandil. Prvního prosince 2007 došlo k prvnímu leteckému útoku; 22. února 2008 přišly na řadu pozemní síly. „Operace Slunce“ skončila zabitím 240 „teroristů“, ale také 28 tureckých vojáků. Spojené státy pak celou záležitost přehodnotily a svůj souhlas stáhly, což jen přispělo k bojové slávě PKK. Yaşar Büyükanit – nedávno penzionovaný náčelník tureckého generálního štábu – v květnu 2009 řekl médiím, že Turecko by nedokázalo vyhnat PKK z jejích základen v Kandilu ani kdyby tam poslalo celou svoji armádu.

K dnešnímu datu podmínky obyvatel tureckého Kurdistánu ve většině případů nadále charakterizuje chudoba: na konci roku 1990 turecký premiér Ecevit sliboval „prudký příval investic“, ale takováto prohlášení zůstala povětšinou jen prázdnými slovy. Navzdory ekonomickému vzestupu Turecka je oblast obývaná Kurdy stále tou nejchudší v zemi: „Musíme zdůraznit, že nepoměr mezi kurdskými oblastmi Turecka a zbytkem zůstává velmi velký, i když k nějakým změnám došlo. Situaci dál zhoršuje konflikt mezi gerilami PKK a tureckou armádou, který zničil ekonomickou aktivitu na kurdském venkově a zejména pak zemědělství. […] V současnosti tvoří obyvatelstvo jihovýchodu (turecký Kurdistán) z 85 až 90 % chudá populace a míra nezaměstnanosti (18 %) je daleko vyšší než ve zbytku Turecka (11,8 %). V roce 2006 kurdské oblasti obdržely jen 8 % z finančních fondů přidělovaných na podporu investic. V červnu 2010 jen 5 % firem z Asociace tureckých průmyslníků a obchodníků (TUSIAD), která představuje 65 % turecké průmyslové výroby, sídlilo v kurdských oblastech.“[9] Vnitřní migrace vede velké množství Kurdů k tomu, aby hledali práci ve velkých centrech na západu Turecka. Ačkoli v tomto ohledu nejsou konkrétní informace k sehnání, lze předpokládat, že mzdy kurdských pracujících jsou obecně nižší než mzdy tureckých pracujících. V posledních letech (zejména v roce 2010) a obzvláště u příležitosti střetů mezi PKK a tureckou armádou docházelo v tureckých velkoměstech k protikurdským pogromům, což patrně může souviset – je-li náš předpoklad správný – s tlakem na mzdy, který existence tento levné pracovní síly vytváří.

Za tureckými hranicemi, v Íránu, když skončila éra Chátamího, který vzbudil velké naděje (a způsobil mnohá zklamání) ohledně získání autonomního statutu, zvolení Mahmúda Ahmadínežáda v roce 2005 podnítilo nepokoje v několika městech íránského Kurdistánu, které doprovázelo několik ozbrojených akcí PJAK (Strana svobodného života Kurdistánu založená roku 2003 bývalými militanty íránské PDK). Generální stávka, která byla v roce 2008 vyhlášena na památku jednoho militanta zabitého roku 1989, měla v hlavních kurdských městech velkou účast. V roce 2009 proběhly masivní protesty proti opětovnému zvolení Ahmadínežáda a v roce 2010 byli stíháni a popraveni čtyři kurdští aktivisté. Když v roce 2013 ve volbách zvítězil Hasan Rúhání, došlo k uklidnění radikalismu Ahmadínežádovy éry, a to jako co do antiamerikanismu na geopolitické rovině (škodlivého zejména pro íránskou ekonomiku), tak co do „tvrdé ruky“ používané proti kurdské menšině.

Když Háfiz al-Asad v roce 1998 nařídil vyhostit Öcalana ze země, znamenalo to konec syrsko-kurdské idyly a al-Asadovo úmrtí ho v roce 2000 zpečetilo. Od té doby dají syrští Kurdové při několika příležitostech najevo svoji nespokojenost a touhu po „demokratizaci“ (ale také proamerické sympatie), a to až do chvíle, než dojde k událostem roku 2011 a následujícího roku propukne občanská válka, kdy kurdská opozice zůstane v poměrně druhořadé roli (jaké to mělo důvody, budeme ještě zkoumat). Například v roce 2004 při fotbalovém zápasu mezi místním týmem z Kámišlí (největší kurdské město v Sýrii) a Dajr az-Zaurem zasáhla policie po ostré leč víceméně verbální výměně názorů mezi arabskými a kurdskými fanoušky. Při jejím zásahu zemřelo sedm lidí, čímž vyprovokovala vlnu pouličních bouří, které postihly Kámišlí, Afrin, Aleppo a Damašek. Výtržníci pálili portréty al-Asada otce i syna, mávali kurdskými a americkými vlajkami a jednohlasně skandovali: „Svobodný Kurdistán.“

Slavné dny gerilové autonomie Mustafy Bárzáního a jeho PDK v Iráku jsou dnes dávno pryč: „[…] válka v Zálivu roku 1991 radikálně změnila nastavení kurdské otázky. Vyústila totiž ve vznik chráněné zóny, kde iráčtí Kurdové mohli budovat instituce, které si sami řídili. […] A konečně irácká válka v roce 2003 sesadila Saddáma Husajna z trůnu a přeskládala Irák i prostor celého regionu, čímž irácké Kurdy potvrdila v jejich roli strategických spojenců Spojených států. Iráčtí Kurdové dokázali získat vliv na Kurdy v Turecku, Sýrii i Íránu. Zkušenost iráckých Kurdů má rovněž vliv na turecké úřady, které vzhledem ke společné hranici nadále nemohou ignorovat novou politickou a ekonomickou pozici iráckých Kurdů.“[10] Na konci války v roce 1991 ztratila irácká vláda kontrolu nad svým územím, což PKK v Iráku poskytlo značný manévrovací a zásobovací (z hlediska zbraní a munice) prostor. Ale dnešní vzestup Masúda Bárzáního a jeho PDK (spojenci jak Ankary, tak USA) a spolu s nimi vzestup buržoazie svázané s ropným důchodem velice ztížily PKK život. Nejen kvůli konfliktu mezi Kurdy, který vyvolávají, ale také proto, že se v PKK znovu objevuje „likvidacionistická“ frakce (k ní se ještě vrátíme), která v ní periodicky vzniká.

Tolik k minulosti. Dnes je kurdská otázka zpátky na titulních stránkách novin, zejména od chvíle co nechvalně proslulý Islámský stát (IS) začal nabírat na síle. Mezinárodní tisk oslavuje záchrannou intervenci „Kurdů“ na pomoc severoiráckým Jezídům. Tím, že tisk zapomněl zmínit, že dotyční Kurdové byli tzv. „teroristé“ z PKK či PYD a ne pešmerga Masúda Bárzáního a jeho PDK, která naopak vzala nohy na ramena, se nic nemění na celkovém diskursu, jehož banálním obsahem je jednotná fronta proti Islámskému státu. Můžeme si tento diskurs vzít za vlastní? Odpověď zní ne. A podívejme se proč.

Restrukturalizace kapitálu a odnárodnění státu

Současnému obratu v kurdské otázce ani trajektorii jejích politických projevů – především pak PKK – nelze porozumět, nebereme-li v úvahu konec zlaté éry socialistického či „pokrokového“ „nacionalismu zdola“ na periferii a semiperiferii kapitalistického systému a příčiny tohoto konce. Tato sociopolitická perspektiva nalézala svůj raison d’être ve struktuře světového kapitalistického systému, jaká existovala od konce druhé světové války do krize v roce 1973. Založena na dělbě na „centrum“ a „periferii“ – a zejména na rigidních vztazích mezi vlastním a cizím uplatňovaných na národní rovině – tato struktura přidělovala „centru“ čest a břímě táhnout akumulaci intenzivním rozvojem průmyslu a „periferii“ podřadnou úlohu dodavatelky levných surovin. „Socialistický blok“ byl přes všechny jeho vnitřní konflikty (SSSR versus Čína atd.) uzavřenou oblastí akumulace, vyloučenou ze světového trhu, která jako magnet přitahovala všechny pokusy periferií „odpojit se“ (Samir Amin) od jim přidělené role. Tato diverzifikace na rovině společenských formací čerpala svůj smysl – tak, jako v každé éře kapitalistického výrobního způsobu – jen a jen ze vzájemných vztahů v rámci mezinárodní dělby práce („světové ekonomiky“), jejíž celková soudržnost nevylučovala možnost vnitřního konfliktu: „Koexistenci těchto variant umožňoval mezinárodní monetární systém, který národním modelům regulace dával jistou nezávislost. Vždyť stále ještě skromný podíl zahraničního obchodu na HDP, nízká míra finanční integrace daná kontrolou nad pohyby mezinárodního kapitálu a schopnost devalvovat v systému pevně daných, ale upravovatelných směnných kurzů – to vše dávalo ekonomické politice jistou míru svobody.“[11] Jak v centrech kapitalismu, tak na periferiích (byť opačně a symetricky), „se vývoj zprostředkujících institucí odehrával v národních barvách a dovoloval jim přijít s národními variacemi na fordistický režim růstu [nebo nedostatečného rozvoje].“[12]

Krize v 70. letech 20. století, kterou ohlásil první ropný šok, znamenala rovněž krizi této struktury. Vzhledem k relativní deindustrializaci Evropy a Spojených států, konci „socialistického bloku“ a rozkladu třetího světa na „utopené“ (čtvrtý a pátý svět) a „zachráněné“ (nové trhy: Brazílie, Čína, Indie, Turecko atd.) nabyla struktura nové konfigurace, která v žádném smyslu nezrušila ani nezmírnila polarizaci centrum/periferie (či tzv. nerovnoměrný vývoj), přesto ji učinila spletitější a odnárodněnou. Došlo k nastolení jiného, třísložkového a hierarchicky strukturovaného členění do zón: na vrcholu hyperkapitalistická centra svázaná s finančnictvím a vyspělými technologiemi; uprostřed mezilehlá oblast rozdělená mezi logistiku a obchodní distribuci na jedné straně a montážní operace – často outsourcované – na druhé straně; dole jsou pak krizové zóny a „sociální smetiště“ charakterizované bujením všech druhů neformální ekonomiky. Tato dělba do tří složek se reprodukuje fraktálně, ve všech měřítcích, od celosvětového až po městské části.[13] Finanční kapitál se jakožto jakýsi nový světový „ideální kolektivní kapitalista“ stává hlavním vektorem této rekonfigurace a její expanze (kterou patřičně zprostředkovává praskání různých „bublin“) je cenou, kterou platíme za nový cyklus akumulace, jenž potřebuje být s to vysát, přenést a reinvestovat nadhodnotu kdykoli a kamkoli, kde se objeví vyhlídka většího zisku:

Velkokapitál se dnes staví nad národní stát, k němuž má sklon zaujímat instrumentální a konfliktní postoj: „instrumentální“, protože se snaží stát přizpůsobit svým vlastním zájmům, a to jak přímou akcí v podobě lobbování, tak „tržní“ disciplínou; „konfliktní“, protože přesun jeho zájmů do globálního prostoru generuje obtíže v národních ekonomikách – zejména v těch vyspělých – které ohrožují funkci „národního kolektivního kapitalisty“, kterou dříve zastávaly státy.[14]

Možná však, že úpadek „národního socialismu“ na periferii a semiperiferii je totožný s restrukturalizací kapitálu, protože globalizace – od hypercenter až po odpadkové zóny, od vzniku Evropské unie až po množení „balkanizovaných“ zón – se klade jako proces odnárodnění státu. Tento proces však nemůžeme chápat teleologicky, protože se nejedná o definitivní překonání národního státu „globalizací“ ani nejde o konečné dosažení jakéhosi skutečně nejvyššího stádia kapitalismu, neboť národní stát se stává funkčním prvkem systému, který ho přesahuje:

V Bretton Woods vlastně bylo cílem účinně ochránit národní státy před nadměrnými fluktuacemi mezinárodního systému. Cíl dnešní globální éry je však zcela jiný: do národních států je třeba vnášet globální systémy a funkční modely bez ohledu na rizika, kterým to vystavuje jejich ekonomiky. Tato dynamika navíc ukazuje, jak se národní státy musely tohoto procesu podílet: zavádění globálních systémů a způsobů fungování do kontextu silně institucionalizovaných národních států není snadný úkol.[15]

Odnárodňováním státu se ustavuje ucelený systém, který mnohostranně určuje politické formalizace třídního boje: proto se vzpoury jistých proletarizovaných populací střední a jižní Ameriky mohou ideologicky identifikovat s „domorodectvím“; v Palestině nelze nevidět souvislost mezi druhou Intifádou a vzestupem Hamásu; v oblasti Středního východu obecně nalézá politický islám svoji sociální základnu mezi chudšími vrstvami společnosti a oproti zlaté éře arabského nacionalismu dokonce tyje z jejich bojů; v Evropě se obrana národního před globálním jasně objevuje pokaždé, když nějaké firmy končí svůj provoz nebo ho stěhují za levnější pracovní silou, a „problém přistěhovalectví“ a „problém Evropy“ tlačí „rodilé“ frakce pracující třídy k neúčasti na volbách nebo k více či méně pravicovému populismu.[16]

To vše ale nemá nic společného s jakýmsi údajným rozkladem kapitalistického výrobního způsobu, jenž ponechán sám sobě, dovede nás prý k „barbarství“. Islámský stát není návratem archaismu, plodem rozkládajících se společenských vztahů, ale politickou entitou odpovídající době a prostředí, které ho produkují: je odnárodněným státem z masa a kostí, což na Středním východě – ze stejných důvodů, které vedly k úpadku panarabského nacionalismu – může znamenat jedině doslova islámský stát. Z ideologického hlediska se obnova Chalífátu a opětovné dobytí Jeruzaléma jeví jako přesvědčivá odpověď, ve všech směrech hodná být následovnicí „arabského národa“ jakožto sociálního a geopolitického aktéra. Ještě důležitější však je, že to není nic, co by spadlo z čistého nebe: dokonce i všední třídní boj – nakolik (a dokud) se dál omezuje na distribuční vztahy – nalézá své přirozené politické vyjádření v požadavku na redistribuci příjmu, což na Středním východě může znamenat jedině přisvojení a přerozdělení renty. Proletariát existuje v rámci kategorií kapitalistického výrobního způsobu, a proto jeho existence v daném kontextu vždy nalézá nějakou formu politického „výrazu“, ale není žádný pádný důvod, proč by jím měl vždy nutně být jasně rozpoznatelný dělnický (a sekulární) reformismus, jako tomu bylo v kontextu Západu (masové sociálně demokratické a stalinistické strany). Distribuční sféra je oním surovým místem, kde se ekonomické požadavky proletářů mohou v závislosti na okolnostech a kontextu rozpoltit vedví: na jedné straně politický požadavek naprosté demokracie („pravý ráj práv člověka“ …a občana v kontrastu k reálně existující demokracii) a na straně druhé požadavek řádu poctivého a spravedlivého a nezkorumpovaného, protože postaveného na Božím zákonu. Navíc to, že se politická formalizace třídního boje vlije do náboženství, není žádným specifikem arabského světa – jak jsme viděli už v případě polské Solidarnośći (1980). Jistě, „náboženství je opiem lidu,“ ale jen nakolik v rámci fetišismu (výrobní vztahy převrácené ve vztahy distribuční) ratifikuje boj proletariátu. Zůstává totiž faktem, že v rámci fetišismu může i náboženství být „vzdychem utláčeného tvora, srdcem světa bez srdce.“ Skutečnost, že se tak děje ke škodě žen a především pak proletářek, je neoddělitelná od způsobu, kterým třídní boj (pokaždé, když ženy volá, aby se ho účastnily jako manželky nebo přímo jako pracující) klade otázku (opětovného) vyhrazení prostoru domácnosti ženám či přesněji řečeno otázku (opětovného) vyhrazení úlohy spjaté s reprodukcí pracovní síly ženám. V krátkosti je také třeba říci, že právě s tím souvisí „vůdčí úloha“ žen ve vojenském křídle PKK: gerilová organizace genderový antagonismus neruší, ale přesouvá ho na jiný terén, čímž ženám často skýtá větší manévrovací prostor.

Co se Islámského státu týče, není žádnou výjimkou z výše řečeného: „V Sýrii IS vypadá jako efektivní ozbrojená skupina, která platí svým bojovníkům, dává jim najíst a zajišťuje lokální přerozdělování směrem k hladovějícím a strádajícím. Obzvláštní zájem má o rekonstrukci školského systému, aby pojal více mladých lidí. Akumuluje důležité zdroje (daně, pašování, výkupné, ropa).“[17] Dokonce i Valerii Poletti – nezávislé badatelce, která nedávno vydala studii o současném Středním východu, jež je sice velmi podrobná, ale prodchnutá panarabskou nostalgií a tak hledá důvody vzestupu politického islámu v údajné strategii USA, která má uvnitř „arabského národa“ rozpoutat sektářské konflikty – občas ujede jazyk:

islamisté z Islámského státu v Iráku a al-Šámu (ISIS) v Sýrii, který je přímým výhonkem iráckého ISI, tvrdí, že bojují proti al-Asadově armádě, ale jejich cílem ve skutečnosti je založit v oblastech dobytých jejich milicemi dočasnou náhražku za chalífát. Proto uvnitř revoluční fronty používají teror proti civilistům a pozvedají zbraně proti světským bojovníkům nebo džihádistům, kteří nepatří k jejich frakci. […] Přestože přebírá mezinárodní vizi al-Kájda a sdílí její extremistickou představu absolutní nadvlády a plného zavedení šaríy, nedostává se mu [ISIS] rodičovského souhlasu [ze strany al-Kájda] nejen proto, že deklaruje záměr zřídit chalífát v oblastech, které ovládá, ale také kvůli ideologickým odlišnostem. Navíc teroristické metody, které používá jeho mocenský aparát (únosy, mučení, řezání hlav, sektářské vraždy mezi šíity) a které mezi lidmi vyvolají hluboké nepřátelství, zavrhují dokonce i vůdcové al-Kájda. Přesto právě proto, že ISIS není jen hnutím džihádistů, ale skutečně realizuje nějakou administrativu a garantuje fungování společenských struktur, získal si u části obyvatelstva podporu.[18]

Na geopolitické rovině se odnárodňování státu odráží v konci systému rigidních aliancí, který byl typický pro bipolární svět po roce 1945. Nahrazuje ho systém pružných spojenectví toho druhu, která dnes můžeme vidět na Středním východě.

Od chvíle, kdy se v dubnu objevil, ISIS změnil průběh války v Sýrii. Donutil syrskou opozici vést tvrdý boj na dvou frontách. Brání vstupu humanitární pomoci do Sýrie a také brání zprávám odcházet ze Sýrie. A s každým bojovým úspěchem nutí vládu Spojených států a její evropské spojence, aby znovu promýšleli svoji strategii občasného poskytování podpory umírněné opozici a řečnických výzev k vyhnání prezidenta Bašára al-Asada. […] Mezitím některé tajné služby, včetně té německé, znovu navázaly kontakty se syrskou vládou. A jak hrozba al-Kájda poroste, není potíž si představit, že dojde k další rehabilitaci al-Asadova režimu.[19]

V takové motanici jsou proměnlivá spojenectví a měnění stran pravidlem, a proto je třeba mít se na pozoru. Ale o PYD, syrské spojenkyni PKK, autor textu Kurdistan: Eye of the Cyclone píše: „Tady ve vzpouře proti syrskému režimu se [PYD] nespojila ani s al-Asadovým režimem ani se ‘syrskými rebely’ a praktikuje ‘třetí cestu’: osvobození, obranu a správu svého území ve spolupráci s dalšími stranami a institucemi občanské společnosti – nikoli výlučně kurdskými – skrze jakousi kantonální demokracii zdola.“ Autor už však nezmiňuje, že tato údajná „třetí cesta“ ničím takovým není, protože ji schválil sám al-Asad, když v rámci jakési nepsané dohody poskytuje syrský režim Rojavě jistou autonomii, a to výměnou za neutralitu syrských Kurdů v aktuální občanské válce. Jistě, lze tvrdit – jako to dělá veselá parta Wu Ming v textu The ISIS war, the role of the PKK and the autonomous zone of Rojava (Válka ISIS, úloha PKK a autonomní zóna Rojava) – že kurdská autonomie v Rojavě směřuje k demokratickému konfederalismu, po němž PKK volá, ale nám se zdá, že spíše směřuje k budování protostátních struktur, které by za zvláštních okolností mohly v budoucnu tvořit základ nezávislého kurdského státu. Krom toho, předpokládáme-li, že jsou PKK, PYD a jejich milice financovaný výlučně z vlastních zdrojů (daně, příspěvky, migranti atd.),[20] stále zůstává problém, kdo jim posílá zbraně, jakými kanály atd. Například: je možné, aby cesty, kterými přicházejí zbraně do oblastí kontrolovaných PKK a jejími spojenci, zůstávaly otevřené bez víceméně diskrétní ochrany alespoň jednoho z velkých států tohoto regionu? Někdo tvrdí, že PKK a PYD své zásoby získávají na černém trhu v Sýrii od zběhů ze syrské armády. To sice může být pravda, ale budou jen tyto zbraně kurdským milicím stačit na obranu před Islámským státem, který má teď skutečně strukturu státu, kontroluje ropné vrty a hlavně si přivlastnil velké množství zbraní, když na hlavu porazil iráckou armádu? Mezitím nejnovější zprávy (tedy dnes 7. 10. 2014) hlásí, že nad střechami syrského Kobané zavlály vlajky Islámského státu a PYD formálně požádala o příjezd posil z tureckého Kurdistánu. „Mobilizace v Kobané nestačí, musí zasáhnout mezinárodní společenství,“ varoval ve čtvrtek na Twitteru Redur Xelil, mluvčí YPG (vojenské křídlo PYD), „jinak dojde k další genocidě jako v Sindžáru, jen to bude v Kobané.“ Genocidou měl na mysli masový útěk desítek tisíc Jezídů z regionu Sindžár v sousedním Iráku.[21] Kdo máš uši k poslouchání, slyš.

Zároveň je velmi reálný americký zájem na vytvoření tábora, který by mohl sloužit jako val proti ISIS a konspirační teorie všech snaživých Michaelů Moorů o tom, že USA podporovaly vzestup radikálního islámu a al-Kájda,[22] nic nevysvětlují: dokonce i když ponecháme bokem otázku kontroly nad ropou a zemním plynem, Islámský stát dál pokračuje ve svých teatrálních popravách uvězněných „zápaďáků“, kteří jsou navlečeni do „guantanamských“ overalů, což Obama nepřehlíží. Samozřejmě, že doby 11. září a George Bushe mladšího jsou dávno pryč, ale dnešní míra zmatku v mezinárodních vztazích evidentně nemůže zabránit vojenské intervenci nějaké koalice, kterou povedou USA a kterou budou legitimizovat spoustou řečí o „lidských právech“. Jakmile bude jasné, že hlavními sekulárními silami v regionu jsou syrský režim a „Kurdové“, mohou být budoucí scénáře, i přes jejich vzájemné nepřátelství, překvapivé.[23] Řekněme si jasně, že se nám tu rýsuje „jugoslávský“ scénář kruté občanské války a sprška „lidských práv“, která budou padat z nebe. Stane-li se něco takového skutečností, otázka zní, k čemu to může vést: k překreslení státních hranic na Středním východě (s možným vznikem nezávislého kurdského státu) nebo ke vzniku ještě většího chaosu, přičemž (alespoň momentálně) se na obzoru nerýsuje žádná revoluční cesta, která by z něj vedla ven? Říká se, že sama existence PKK a usilovné odmítání Turecka přiznat Kurdům autonomii jsou hlavními protitendencemi k první z těchto dvou možností. Je tomu ale skutečně tak? A jestliže ano, tak proč? Naše odpověď je opět záporná, ale důvody vysvětlíme až v následující kapitole. Jakékoli „řešení“ – ať už revoluční nebo kontrarevoluční – bude každopádně striktně endogenní a geograficky omezené na kontext Středního východu, kdežto nové a trvalé hranice mohou vzniknout jedině v mnohem širším rámci další restrukturalizace kapitalistického výrobního způsobu, pro niž svědčí jen nemnoho vágních náznaků. Jenže i druhá alternativa je stejnou měrou závislá na událostech v celém světě (k čemuž se ještě vrátíme). Někdo věří, že tato válka, která teprve začíná, může trvat mnoho let. Podle nás bude v kontinuitě s nestabilními či pochmurnými výsledky Arabského jara (Egypt, Tunisko a v menší míře Libye) definovat období dlouhodobého chaosu v systému:

Podle tří geopolitických předpokladů, které Giovanni Arrighi vyložil v The Long Twentieth Century [Dlouhé dvacáté století], přinese únik k financializovanému neoliberalismu pouze krátké prodloužení americké hegemonie, která nakonec bude muset ustoupit buď Západem řízenému globálnímu impériu, nebo Východu přizpůsobené celosvětové tržní společnosti, nebo dlouhodobému chaosu v systému. Plnou verzi první možnosti patrně můžeme vyloučit. […] vznik nových hegemonních center se zdá být stejně nepravděpodobný. […] Nejpravděpodobnějším vývojem je tedy kombinace možností jedna a tři: mocnosti sice budou spolupracovat na odvrácení finančních kolapsů, ale nebudou schopné zorganizovat přechod k nové fázi udržitelného rozvoje kapitalismu. Vstupujeme do doby bezvýsledných bojů mezi oslabeným kapitalismem a rozptýlenými nositeli opozice v rámci delegitimizovaných a insolventních politických řádů.[24]

„Libertinský“ obrat PKK

Zmatek, který za posledních deset let v kruzích prokurdských militantů vyvolaly změny, které jsme se snažili popsat v předchozí kapitole, líčí Hamit Bozarslan následujícím způsobem:

Vše dohromady naznačuje, že kurdský konflikt znovu dosahuje konce jednoho historického cyklu, který se vyznačoval vlastními formami společenskosti, projevu, militantství a dokonce vlastními formami násilí. Není to žádný nový jev. V 60. letech 20. století ustoupila celé jedno pokolení militantů a Západem inspirovaných nacionalistických bojovníků, z nichž někteří byli aktivní už od 20. let, nové generaci militantů či bojovníků, kteří se ve své většině ztotožňovali s levicí. Neúspěch revolty Mustafy Bárzáního v Iráku (1961-1975) – která byla scénou, na níž docházelo stejně tak k rozkolu, jako k předávání zkušeností mezi generacemi – popohnal nové hráče: PUK (Vlastenecký svaz Kurdistánu) v Iráku, Komala (Organizace revolučních pracujících íránského Kurdistánu) v Íránu a do čela ozbrojeného boje postavil PKK v Turecku. […] Dnes – ozbrojeni legitimitou získanou v průběhu minulých bojů, které jsou dnes u konce – tito staří militanti stále zastávají zodpovědné pozice v iráckém Kurdistánu, ale teď nosí šaty politiků nebo političek, byrokratů či dokonce podnikatelů. […] Navzdory nuancím, které je třeba brát v úvahu při posuzování situace v každé jednotlivé zemi, zůstávalo veškeré kurdské militantství předchozího historického cyklu ukotveno na levici – na rozdíl od dalších protestních zkušeností na Středním východě po roce 1979, které hodně souvisely s islamismem. Dnes jsou v Kurdistánu cítit účinky pádu Berlínské zdi. Ačkoli se opozdily o dvě desetiletí, vyvolávají zvláštní pocit prázdnoty. Jestliže kurdský nacionalismus dál podněcuje konflikt, protože je stále schopen mobilizovat svými symboly a historickými nebo geografickými podobami, už svůj zvláštní boj nedokáže ospravedlnit diskursem a univerzálními představami, které by ho přesahovaly a dávaly mu smysl.[25]

Obrat, k němuž v PKK došlo – tj. upuštění od perspektivy získání nezávislého kurdského státu, což jasně zapadá do rámce načrtnutého Bozarslanem – je odpovědí na tři různé řády potřeb: 1) rozpoznání stavu věcí: obsolence „nacionalismu zdola“; 2) negativní výsledek gerilové strategie symbolizovaný zatčením Abdullaha Öcalana v Nairobi roku 1999; 3) společenské změny, k nimž za posledních 25 let došlo v historickém Kurdistánu.

Co se prvního bodu týče, obsolenci „nacionalismu zdola“ lze vysvětlit ve světle kapitalistické restrukturalizace (jak jsme už naznačovali výše), ale bráno prozaičtěji je faktem, že s koncem SSSR přestal existovat hlavní finančník těchto nacionalismů. Touhu „porobených národů“ po nezávislosti a pokusy o rozvoj soběstačného kapitalismu ve státech třetího světa, které už byly formálně nezávislé, ale trpěly „rozvojem nedostatečného rozvoje“ (kdy kompradorská buržoazie prodává imperialistickým mocnostem levné suroviny, aby mohla financovat svoji spotřebu a ne investovat do průmyslu a vytváření domácí poptávky, která by ho podporovala), bylo v bipolárním světě po roce 1945 možné – rozmanitě, ale pořád uceleně – převést do praxe (nebo už jen ji nakonfigurovat) pouze pod záštitou nějaké té „vlasti socialismu“ a dlouhodobým půjčkám s velmi nízkými úrokovými sazbami, které poskytovala. Neštěstím (a také dynamikou) kurdského nacionalismu bylo, že mu scházeli „světci ne nebesích“, neboť nárok na nezávislý Kurdistán znamenal šlápnout na palec hvězdě arabského antiimperialismu, kterou sponzoroval SSSR.

Co se druhého bodu týče, stojí za to si připomenout, že Öcalan se už nějakou dobu před svým zatčením v roce 1999 orientoval na hledání „politického řešení“, což se už tehdy rovnalo ustoupení z historického nároku na nezávislost. Doufal, že takto si získá náklonnost „imperialistů“z Evropské unie, kteří však jeho návrhy odmítli a nakonec ho nechali zatknout. Celé kurdské nacionalistické hnutí vnímalo výsledek Öcalanovy „pouti“ po Evropě jako historickou porážku, což mimo jiné zapříčinilo podstatný úbytek militantů. Nelze nedodat, že „duchovní“ krizi PKK doprovázela kooptace Masúda Bárzáního a jeho PDK do proamerického tábora a je nemálo těch, kdo doufají, že právě díky tomuto spojenectví nakonec diplomatickými prostředky získají to, co PKK se svojí gerilou a „marxismem“ nikdy nevybojovala. Naděje vyvolané přízní, kterou USA prokazují iráckým Kurdům, nejsou ani zdaleka neopodstatněné. Ačkoli se vznik kurdského státu nezdá být na pořadu dne, v kontextu Strategických studií armády USA existuje celé pojednání o možnosti dát Kurdům nezávislý stát (viz Dodatek).

Co se čistě společenských proměn napříč celým historickým Kurdistánem týče, kontext první dekády třetího tisíciletí lze jen stěží srovnávat s předchozími obdobími, a to i přestože je módní prezentovat dynamiku kurdského prostoru, jakoby se odehrávala v jakémsi exotickém horském mikroklimatu.

Kurdský protest se dnes odehrává v notně urbanizované oblasti. Venkovská krajina, s níž byli Kurdové úzce spjati jak ve své každodenní realitě, tak v mnoha orientalistických představách, fakticky zmizela […]. V iráckém Kurdistánu, kde v 80. letech 20. století režim Saddáma Husajna masově ničil kurdské vesnice, žijí tři čtvrtiny obyvatelstva ve třech největších městech: Arbíl, což je hlavní město, Dohúl a Sulajmáníja. […] V Sýrii srdce kurdské politiky vždy tlouklo ve městě a dnes je to víc než kdy předtím inteligence a mládež, kdo okupuje její scénu. Stejně tak v Íránu, kde stát nikdy neaplikoval politiku záměrné likvidace kurdského venkova, poklesla demografická a politická váha venkovských oblastí ve prospěch desítky měst, které sice ekonomicky patří mezi nejzaostalejší, ale charakterizuje je velká vitalita. Zatímco většina kurdských měst v Íránu má 100 až 150 000 obyvatel, Orumíje se blíží 600 000. Tutéž dynamiku pozorujeme v Turecku, kde byl v uplynulém kurdském odboji tolik hmatatelný fenomén kmene. […] Dalším prvkem, který je nekonečně viditelnější než v minulosti, je váha vnitřních diaspor v každé z těchto zemí. Jestliže do Bagdádu se Kurdové ze zřejmých důvodů přestali soustředit, jiná hlavní nebo velká města rozšiřují kurdský prostor daleko za hranice historického Kurdistánu: Istanbul – domov milionů Kurdů – a asi pět dalších tureckých měst, Aleppo a Damašek, kde jich je asi 600 000, nebo Teherán. […] A konečně, jestliže přítomnost více než milionu Kurdů v Evropě není ničím novým, rekonfigurace této další diaspory – poměrně odlišné od těch, které existovaly v bývalém Sovětském svazu nebo v arabském světě a zejména pak v Libanonu – nebyla o nic méně radikální […], popové zpěvačky nebo inženýři, majitelé restaurací nebo nekvalifikovaní dělníci zůstávají loajální kurdské identitě, aniž by akceptovali, že nad jejich všedními životy má mít kontrolu nějaká politická organizace.[26]

Na jedné straně pozvolný úspěch Turecka coby „nové“ ekonomiky a na druhé straně intoxikace Středního východu ropou vytvářejí trhlinu mezi městským Kurdistánem, který je sice chudý, ale rozvíjí se, a chátrajícími venkovským a horským Kurdistánem. To po celá 90. léta 20. století vedlo PKK k tomu, aby se v rostoucí míře stávala projevem a tlumočníkem nároků venkovského a horského Kurdistánu, zatímco ten městský přenechala jiným silám.

V tomto světle je jasné, že údajný „libertinský“ obrat PKK není konečně odhalenou pravdou, k níž by mělo dojít každé sociální hnutí. Spíše je to reakce na specifické problémy. Konkrétně na: 1) problém „historické legitimity“ související s úpadkem tradiční marxisticko-leninistické gerily nebo modelů orientujících se na třetí svět; 2) problém „ideologického ospravedlnění“ tváří v tvář palčivé historické porážce; 3) problém „kulturní adaptace“ vzhledem ke změněnému společenskému kontextu. A tak se stalo, že se PKK pokusila přilepit k alterglobalizačnímu hnutí.[27] „Hnutí mnoha hnutí“ a „lid Seattlu“ poskytli Öcalanovi a jeho společníkům veškerý materiál potřebný k teoretické a organizační obrodě, kterou si situace žádala, a v neposlední řadě k artikulaci perspektivy, kterou byla a zůstává perspektiva národního osvobození, i když se zříká možnosti nezávislého kurdského státu. Ze svého nového zdroje teoretické inspirace PKK čerpá své přednosti i slabiny. Mezi silné stránky patří: účinná mobilizační rétorika, jež staví do popředí změnu, kterou je třeba provést tady a teď, apel na etiku, kritika hierarchií, velebení horizontality, teoretický eklekticismus (ekologie, feminismus atd.), který odmítá ucelenou syntézu, jež příliš smrdí „marxismem“. Mezi slabé stránky patří: trvání na samosprávě a autonomii, kterým skrývá svoji programatickou prázdnotu. Nejnovější Öcalanovy spisky, které se překládají do angličtiny, Demokratický konfederalismus a Vojna a mír v Kurdistánu, sice obsahují obecné volání po spravedlivější distribuci bohatství, ale krom toho budete marně hledat sociální opatření, která chce PKK přijmout, až hypotetická demokratická konfederace spatří světlo světa. Typ sociální základny, kontext činnosti a teoretické referenční body stále silněji PKK přibližují k jakési EZLN Středního východu. Jenže PKK opět přichází na scénu se zpožděním: oficiálně byl zlomovým bodem demokratického konfederalismu rok 2002 – protesty proti summitu G8 v Janově, které se změnily v revolty, už značily začátek pomalého úpadku alterglobalizačního hnutí. K čemu se upnout teď? Ke komu se obrátit? Okrajová část PKK vedená Osmanem Öcalanem (Abdullahovým bratrem) měla odpověď: ke Spojeným státům. Co se USA týče, ty přikládaly kurdskému pěšci na irácké šachovnici dost velkou důležitost na to, aby otevřely komunikační kanál s PKK. Obě strany si totiž mohly být potenciálně užitečné: na jedné straně by se PKK připojila k úsilí o „demokratizaci“ regionu a skončil by tak konflikt mezi Kurdy samotnými, zatímco na druhé straně by se Spojené státy snažily odstranit všechny restrikce uvalené na mezinárodní aktivity PKK a tlačily by na zlepšení podmínek vězněného Abdullaha Öcalana. Osman Öcalan kontakty mezi PKK „na lokální úrovni“ a USA potvrdil: „díky prostředníkům blízkým naší organizaci došlo k neoficiálním schůzkám s některými americkými činiteli. V některých bodech panovala vzájemná shoda. Američané si chtějí získat sympatie Kurdů a my chceme nalézt řešení ve spolupráci se Spojenými státy. S režimem Saddáma Husajna jsme nespolupracovali a americkým zájmům jsme nikdy nestáli v cestě, ale Američané se na Kurdech provinili. Víme, jakou úlohu sehráli v zatčení Abdullaha Öcalana.“[28] Otázka, jaký postoj zaujmout ke Spojeným státům, vedla v roce 2004 k otevřenému rozkolu: frakce Osmana Öcalana se odtrhla a založila otevřeně proamerickou PWD (Vlastenecká demokratická strana): „Organizace nepovažuje Spojené státy za kolonizátorskou zemi, ale za zemi, která Kurdy zachránila. […] Aby lépe zdůraznila, že Spojené státy podporuje, PWD pošle 7. listopadu 2004 gratulaci prezidentovi Georgovi W. Bushovi k jeho opětovnému zvolení.“[29] Tyto historky nezmiňujeme proto, abychom dokazovali existenci velkého plánu nebo spiknutí, v jehož rámci se z PKK stal další tajný spojenec USA. Je však důležité zdůraznit: 1) nejednoznačnost a tápavý pokrok, které PKK vždy charakterizovaly; 2) skutečnost, že kdyby se nakonec realizovala hypotéza nezávislého Kurdistánu, PKK by se nacházela v ošemetné pozici, kdy by si musela vybrat mezi nedobrovolnou účastí na této operaci a rizikem ještě větší marginalizace a začátkem dalšího kola krvavého konfliktu mezi Kurdy samotnými.

Tuto kapitolu uzavřeme reflexí pozadí. Minimálně od baasistických pučů v Sýrii (1966) a Iráku (1968) spočívá podvratná stránka kurdské otázky v jejím charakteru živého protestu proti imperialistickému porcování Středního východu a zároveň proti prosovětskému antiimperialismu, který tvrdil, že proti tomuto porcování staví. Dnešní události nám znovu ukazují, že se uzavřel jeden historický cyklus a vyčerpal všechny své vnitřní možnosti, a to i „plnou podporu práva porobených národů na sebeurčení (včetně práva na odtržení a přispění k porážce „vlastního“ státu) v rámci specificky proletářských cílů a strategie.“[30] Žádné společensko-historické určení nebo premisa společenství už samy o sobě nepředstavují překážku vývoje. Národní otázka sice přetrvává, ale především jako záležitost kapitálu: komunistická revoluce ji rozřeší jedině na svém vlastním základě. A pokud ne, kontrarevoluce to udělá po svém a buď konečně naplní národní požadavky, nebo zorganizuje násilné vysídlení či vyhlazení dotyčného obyvatelstva. „Kurdský lid je do značné míry ‘internacionalizován’ […] Miliony kurdských pracujících jsou zaměstnány v továrnách a na polích vyspělých západních zemí. Bojují společně se západním proletariátem a většina z nich zuřivě, neboť nemají co ztratit. Pro tyto miliony, které žijí v podmínkách zralých k proletářské revoluci, by návrat k podmínkám ‘buržoazního národně osvobozeneckého boje’ znamenal obrovský krok zpět.“[31] Je to tak a je to tak i pro kurdské proletáře, kteří nejsou „internacionalizovaní“ – pro ně to platí čistě z hlediska zrušení tříd, tj. „hnutí, které překoná…“

„Hnutí, které překoná…“: lokální, národní, globální

V nejubožejších zónách globálního kapitalistického smetiště působí obrovská spousta různých „hnutí“ – ozbrojených i neozbrojených a oscilujících mezi sociálním banditismem a organizovanou partyzánskou činností – které vykazují podobné rysy jako dnešní PKK. Tak či onak se pokoušejí vzdorovat destrukci beztak marginálních ekonomik, kde jde o holé přežití, drancování přírodních zdrojů nebo těžební činnosti v nějaké lokalitě či zavádění kapitalistického pozemkového vlastnictví, které omezuje nebo znemožňuje přístup k půdě a/nebo její užívání. Pro příklad můžeme náhodně zmínit případy pirátství v mořích kolem Somálska, MEND v Nigérii, Naxality v Indii, Mapuche v Čile. Byť diskursy a formy boje přijaté těmito hnutími nejsou pouhé epifenomény, je třeba uchopit jejich společný obsah: sebeobranu. Sebeobranu, kterou lze považovat i za otázku života a smrti, ale která se ve své podstatě neliší od obsahu průmyslové akce, jejímž cílem je obrana mezd nebo pracovních podmínek těch, kdo jsou jejími hybateli. Stejně, jako by byl podvod vydávat boj o mzdu – třebas extrémně zuřivý a se širokou základnou – za „revoluční hnutí“, je rovněž chybou přetěžovat tento typ sebeobrany praktikované vyčerpanými populacemi niterně revolučním významem. Tento druh eskamotérského kousku je samozřejmě dobře průchozí, protože je postaven na moralizování, tj. na postavení „privilegovaných zápaďáků“ do kontrastu s revolučně naladěnými „nešťastníky tohoto světa“. Jenže takovýto antiimperialismus ze sekáče rychle odhaluje svoji obnošenost. Ať se nám to líbí nebo ne, nesmíme zapomínat, že tato hnutí jsou často situována nikoli v předpokládaném leč neexistujícím prostoru mimo výrobu a oběh hodnoty, nýbrž na jejich okrajích, a občas brání malé archaické světy (zvyky předků atd.), které jsou demolovány kapitalistickými společenskými vztahy nebo už dávno byly přetvořeny. Avšak nelze být zároveň pro komunistickou revoluci a pro konzervaci malých archaických světů, protože je-li pravdou, že je kapitalismus destabilizuje, jeho revoluční zničení by je rozhodně destabilizovalo rovněž. Zároveň nemá smysl stavět se na stranu jejich likvidace kapitalismem: domníváme se, že tato hnutí se budou muset začlenit a/nebo vstřebat (nikoli nekonfliktně) do praktického hnutí likvidujícího kapitál a že se tak nemůže stát ani skrze politické manévrování (leninistické nebo demokratických aliancí) ani skrze přechodná opatření, jejichž cílem by bylo prohloubit tutéž nucenou proletarizaci, kterou provádí kapitál. Tento proces však může vzejít pouze z jádra výrobního způsobu (což nutně neznamená „Západ“) a nikoli z jeho okrajů. Nemůžeme ignorovat ustavičně globální rozšiřování kapitalistického systému a jeho hierarchie: stejně jako pokladní, učitelka a tovární dělník – ačkoli jsou to všechno námezdně pracující – nemají stejnou schopnost ovlivnit výrobu nadhodnoty, rovněž povstalecká krize nemá stejný rozsah a tytéž důsledky, dojde-li k ní v Kazachstánu nebo v Německu (otázka, kde se nalézá „nejslabší článek“, je stále přítomná).

Jedinou lokální sociální krizí, která skutečně předznamenávala, jak by v současnosti mohl vypadat revoluční proces a nemožnost reprodukce kapitalistického vztahu, byla Argentina v roce 2001: velká země (na rozdíl od Řecka v roce 2008), industrializovaná, relativně „vyspělá“, která se v důsledku monetární krize ze dne na den ocitla na pokraji kolapsu. Tam se v hnutí, které po krachu následovalo, odhalil ryze defenzivní obsah všech ideologií sebeorganizace, autonomie a samosprávy, protože se vždy sebe-organizujeme na bázi toho, čím v kapitalistickém výrobním způsobu jsme (zaměstnanci té či oné firmy, obyvatelé té či oné čtvrti atd.), ale opuštění defenzivního terénu („požadavků“) znamená, že se všechny tyto subjekty prolnou a že s počínající dezintegrací vztahu kapitál/práce, začnou mizet rozdíly, které tento vztah strukturuje. A to platí na všech úrovních, včetně celosvětové: všeobecná sociální krize není souhrnem lokálních krizí, které se vyvíjejí paralelně bez vzájemného doteku. Když povstalecká nebo předpovstalecká krize dosáhne určitého stupně rozsáhlosti, jsou povstalci v dané zemi nuceni – samotnou nutností pokračovat v boji – hledat oporu za národními hranicemi nebo masově (či rozptýleně…) tyto hranice překročit a jít na pomoc povstalcům někde jinde. Právě takto – materiálně a nikoli na bázi abstraktních apelů na internacionalismus – komunistická revoluce ničí separace a sjednocuje lidstvo. Komunismus nemůže být „demokratickou konfederací“ rozšířenou na celou planetu, a to z toho prostého důvodu, že konfederace stále předpokládá národ jako subjekt, který se federuje. Naší vlastí je celý svět, samozřejmě… Ale Kurd v něm pořád zůstává Kurdem a jižan pořád zůstává… buranem (redneck). Jedná se o prosté kladení odlišností vedle sebe a to ještě není všechno.

Vzhledem k bankrotu marxismu a reálného socialismu přestalo být v módě oslavování rozvoje výrobních sil a v aréně „antikapitalistické kritiky“ nabyl navrch jistý druh antiproduktivistické ideologie – zrcadlový obraz produktivismu. Ale oslava partikularistických hnutí obsahuje protimluv, vezmeme-li v úvahu perspektivu pozorovatele, který je oslavuje a vypravil se za nimi až na druhý konec světa – perspektivu, jež však ani zdaleka není partikularistická. Je to rozpor antropologa, který odjede studovat domorodce na Trobriandské ostrovy a předstírá, že ho tam nepřivedl imperialismus.

Dějinný význam kapitálu nespočívá v rozvoji výrobních sil, ale ve světě vzájemné závislosti, kterému dal vzniknout. Ve slavné pasáži z Německé ideologie o „skutečném hnutí, které překoná nynější stav,“ Marx oslavuje nástup světových dějin vyvolaný kapitalistickým výrobním způsobem a dodává: „Bez toho by 1. komunismus mohl existovat jen jako lokální jev, 2. síly styků by se nemohly vyvinout v síly universální, […] a 3. každé rozšíření styků by lokální komunismus smetlo. Komunismus je empiricky možný jen jako čin vládnoucích národů provedený ‘naráz’ a současně…“ V tomto smyslu je otázka, zda jsou PKK, EZLN nebo nějaká jiná podobná organizace „revoluční“, naprosto pochybená – pokud si ovšem nemyslíte, že lze uskutečnit „anarchii v jedné zemi“, jako jiní kdysi chtěli dělat socialismus v jedné zemi. Žádná organizační kontinuita mezi dnešními boji a revolucí není myslitelná, protože prostě organizovaný subjekt nebude tentýž. Skutečná otázka zní docela jinak: jaká rozporuplná dynamika může být obsažena v dané společenské realitě a boji – přičemž ta či ona organizace může být přinejlepším formalizací této dynamiky – a jaké ruptury by z ní mohly vyplynout. Takové jsou podmínky problému. Hic Rhodus, hic salta!

Dodatek:

Budoucnost Středního východu podle podplukovníka Ralpha Peterse

Nejkřiklavější nespravedlností v notoricky nespravedlivých zemích mezi balkánskými horami a Himalájemi je absence nezávislého kurdského státu. V přilehlých regionech Středního východu žije mezi 27 až 36 miliony Kurdů (údaje jsou nepřesné, protože žádný stát nikdy neumožnil poctivé sčítání lidu). Dokonce i ta nižší číslovka je víc, než je populace dnešního Iráku a činí z Kurdů největší etnickou skupinu světa, která nemá vlastní stát. A co hůř, Kurdové byli utlačováni každou vládou, která kontrolovala kopce a hory, kde žili, už ode dnů Xenofónových.

USA a jejich koaliční partneři po pádu Bagdádu promeškali skvělou šanci napravit tuto nespravedlnost. Irák, ono frankensteinovské státní monstrum slátané z částí, které se k sobě nehodí, měl být okamžitě rozdělen na tři menší státy. Neudělali jsme to ze zbabělosti, a protože nám chyběla vize. Irácké Kurdy jsme donutili podporovat novou iráckou vládu, což teskně činí na oplátku za naši dobrou vůli. Ale kdyby se měl konat svobodný plebiscit, nemylte se: téměř 100 procent iráckých Kurdů by hlasovalo pro nezávislost.

A stejně by jednali i Kurdové z Turecka, kteří desítky let snáší násilný vojenský útlak a po desetiletí jsou degradováni na „horské Turky“ ve snaze vymýtit jejich identitu. Zatímco neutěšený osud těch Kurdů, kteří podléhají Ankaře, se v uplynulé dekádě poněkud zmírnil, nedávno se represe opět zintenzivnily a východní pětina Turecka by měla být vnímána jako okupované území. Co se týče Kurdů ze Sýrie a Íránu, i oni by se přispěchali připojit k nezávislému Kurdistánu, kdyby mohli. Odmítání legitimních demokracií světa prosazovat kurdskou nezávislost je daleko horším hříchem opomíjení lidských práv, než nešikovné, drobné skutkové hříchy, které běžně vzrušují naše média. A mimochodem: svobodný Kurdistán, sahající od Diyarbakiru po Tabríz, by byl tím nejprozápadnějším státem mezi Bulharskem a Japonskem.“[32]

 

 

[1] With the Proletariat and Revolutionary Workers of Kurdistan, příloha Quaderni marxisti, č. 3, 1984.

[2] Özcan Yilmaz, La formation de la nation kurde en Turquie, PUF, Paříž, 2013, s. 114.

[3] viz Kurdistan Devriminin Yolu, politický manifest organizace.

[4] Georges Corm, Le Proche-Orient éclaté 1956-2010, Gallimard, Paříž, 2010.

[5] Politická organizace íránských Kurdů (viz níže).

[6] Příslušník náboženské skupiny alavitů, tajemník nacionalistické strany Baas (Socialistická strana arabské obrody) a v letech 1971 až 2000 syrský prezident, otec současného prezidenta Bašára al-Asada.

[7] Özcan Yilmaz, v citovaném díle, s. 144.

[8] Paul White, Primitive rebels or revolutionary modernizers? The Kurdish national movement in Turkey (Zed Books, 2000), s. 156.

[9] Özcan Yilmaz, v citovaném díle, s. 178.

[10] Sabri Cigerli a Didier Le Saout, Ocalan et le PKK, Maisonneuve Larose, Paříž 2005, s. 385-386.

[11] Michel Aglietta, Doslov k Régulation et crises du capitalisme, Odile Jacob 1997, s. 434.

[12] tamtéž.

[13] viz Théorie Communiste, Docela dost zabíjení (2004), https://kknihovna.wordpress.com/2011/02/28/docela-dost-zabijeni/.

[14] Ernesto Screpanti, Global imperialism and the Great Crisis, Monthly Review Press, 2014, s. 9-10.

[15] viz Saskia Sassen, Territory, Authority, Rights. From the Medieval to Global Assemblages, Princeton University Press 2006.

[16] viz „Why the working class goes to heaven (and to the right)“, Il Giornale, 25. 4. 2012; „Grillo: the working class in heaven along with the self employed“, La Stampa, 30. 1. 2013.

[17] „Comment faire la guerre à l’Etat Islamique?“, z webových stránek Le Monde, 21. 9. 2014. Kurzivu jsme ke zvýraznění konkrétních míst dodali my.

[18] Valeria Poletti, The fire in the Middle East, the unexpected connections, 2014, dostupné na webu, s. 113-114. Kurzivu jsme ke zvýraznění konkrétních míst dodali my.

[19] Valeria Poletti, v citovaném díle, s. 114.

[20] Zpráva International Crisis Group (http://www.crisisgroup.org/~/media/Files/Middle%20East%20North%20Africa/Iraq%20Syria%20Lebanon/Syria/151-flight-of-icarus-the-pyd-s-precarious-rise-in-syria.pdf ) ze začátku letošního roku naznačuje, že tomu tak úplně není. Kantony kontrolované PYD byly závislé na finanční pomoci syrského státu, zatímco PKK dostávala občasnou materiální pomoc z Íránu.

[21] Z webové stránky Financial Times, 18. 9. 2014.

[22] viz například „Operation Isis, the target is China“, Il Manifesto, 16. 9. 2014.

[23] viz „USA with Iran, Turkey and the Kurds, the strange alliances against the Caliph“, La Repubblica, 2. září 2014.

[24] Gopal Balakrishnan, „Speculations on the stationary state“, New Left Review, č. 59, září-říjen 2009.

[25] Hamit Bozarslan, Conflit Kurdish. The brasier oublié du Moyen-Orient, Ed. Autrement, Paříž 2009, s. 22-24.

[26] tamtéž, s. 20-22.

[27] V relativně novém článku nazvaném Is Kobane alone? (http://www.weareplanc.org/is-kobane-alone#.VKUf7GdTGUk) profesor Sandro Mezzadra demonstruje, že pro reziduální antiglobalizační hnutí mohou dnes být PKK a YPG užitečné vzhledem k jeho snaze oživit své vlastní fantazie o kapitalismu s lidskou tváří. Tento význačný profesor Boloňské univerzity vysvětluje, co musíme rozpoznat ve zkušenosti rojavské autonomie. „V Rojavě musíme rozpoznat pojítka s naší nedávnou historií; musíme být ochotni slyšet ozvuky Seattlu, Janova, zapatistů. Protože tyto ozvuky existují. A více než cokoli jiného musíme vidět nit, která spojuje a prodlužuje vzpoury v Maghrebu a Mašreku z roku 2011, nit, která se prolíná španělským 15M a Occupy, loňskými vzbouřeními lidu v Brazílii a Turecku.“ Proto je nutné „bránit tuto formu komunismu, vyjít do ulic a postavit se na stranu Kobané a Rojavy a z tohoto bodu naprosto hmatatelně znovu rozvinout naši opozici vůči válce.“ Samozřejmě, znovu rozvinout opozici vůči válce, ale ne bez lítosti, že intervence mezinárodní koalice je „sporadická a neúčinná“. A kdy se začne volat po nasazení pozemních jednotek? Protože, „policejní akce prováděná prostřednictvím leteckých úderů je vtip. Policejní akce, která povede k opuštění daného teritoria a bezbranných lidí, kteří potřebují ochranu před zločineckými bandami, je šílená, není-li sama závažným zločinem.“ (Adriano Sofri, „Do not call it war“, La Repubblica, 7. května 1999). [Poznámka překladatele: Adriano Sofri je známý bývalý vůdce italské levicové organizace Lotta Continua; byl odsouzen k 22 letům odnětí svobody za vraždu nechvalně proslulého inspektora Luigiho Calabresi (1972); na konci 90. let 20. století vzbudil velkou kontroverzi svojí podporou NATO během balkánských válek.]

[28] Courrier International, 23. -29. října 2003.

[29] Sabri Cigerli a Didier Le Saout, v citovaném díle, s. 381.

[30] With the Proletariat and Revolutionary Workers of Kurdistan, v citovaném díle.

[31] Quaderni internazionalisti, „What revolution for Kurdistan?“, leták, 1999, dostupný na webu.

[32] Výňatek z: Ralph Peters, „Blood borders“, Armed Force Journal, červen 2006.